BŘEZEN 2014 TAP TAP - SEX - P. NOVÁK - SVINĚ - K. MOST
PŘEMYSL - JABLONSKÝ
Hráli jsme v děčínským divadle Dívčí válku. Potěšilo mě, že divadlo bylo vyprodaný, i všechny galerie, dokonce lidi stáli. Znova a znova z toho mám radost, nemůžu se nabažit toho úspěchu. Je to něco tak mimořádnýho! Děje se to už 40 let. Já to nebudu rozebírat, vy, kteří čtete mý knížky, to víte, už jsem o tom mockrát psal. Důležitý je, že v Děčíně byl obrovskej úspěch a hlavně Jablonský, který hrál v premiéře Přemysla, udivil všechny. Udivil diváky a udivil i soubor. Uměl naprosto perfektně roli. Neudělal jedinou chybu celý představení! A já si tak matně vybavuju, nevzpomínám si, že by někdo jinej, i profesionální herci se pletli a trvalo jedno dvě představení, než text si přesně sednul tak, jak jsem ho napsal. Jablonský to uměl. Přišel, viděl, zvítězil! Nejvíc mě potěšilo uznání od Sandry a Maděriče, který za mnou přišli a říkali: „Poslyš, ten Jablonský, to byl dobrej nákup! Je to výbornej chlap a výbornej herec, výbornej komik.“ Takže odjížděli jsme s radostí a doufám, že i v Děčíně jsme zanechali dobrý dojem.
DĚDOUŠKOVI ROCKEŘI
Nastražil jsem past na své vnuky. Koupil jsem bicí nástroje i s činelama, číhala na ně basová kytara Jolana, kterou jsem dostal před 30 lety v Hradci v továrně od ředitele jako dárek, elektrická kytara se zesilovačem a Yamaha elektrickej klavír. Nastražil jsem to tak, aby vnuci chodili okolo, to viděli. Občas si tam sedli. Buď mlátili do bubnu, nebo brnkali na kytaru. Brzo z ní zmizely dvě struny. Pořád jsem čekal, říkal jsem si: Jednoho dne třeba si tam sednou na víc jak deset minut a zkusí hrát, chytne je to, jako to chytlo mě, když mi bylo 15. A založej kapelu. Budou hrát...... budou zkoušet skladby a bác, rocková kapela mladých hudebníků bude na světě. Přátelé, hovno! Děti chodily, chvíli hrály na klavír, chvíli na buben, žádná kapela se neuskutečnila.
BICÍ - TAP - TAP
Mně je smutno, když vidím ty opuštěný nástroje. Tak jsem si řekl, tak co, já ty bicí nástroje někomu dám. Byl jsem domluvenej s ředitelem Ježkovy konzervatoře, tak jsem mu volal, jestli by nechtěli, že bych jim dal bicí. Že to není žádná noblesa, že to jsou Amatky, ale na cvičení… Vybavil jsem si katakomby na konzervatoři, kde cvičej bubeníci. Říkám: „Možná, že by se vám rezervní bubny hodily. Dám vám je zadarmo.“ Ředitel byl velmi rád, říkal, že jakmile se rozhodnu, že je daruju, abych mu zavolal. Víte, jak já se rozhoduju… No tak za rok jsem volal, to bylo teď, ale už tam byl novej ředitel. Tak říkám: „Pane řediteli, já bych vám dal bicí Amati zdarma, abyste ve škole měli na cvičení.“ A ředitel byl sice zdvořilej, ale říká mi: „No to víte, to byste musel zavolat panu X, já už si nepamatuju, jak se jmenuje, a zeptat se ho, jestli to chce. Já nevím, to není takhle jednoduchý.“ To už jsem se začínal nasírat, protože abych ještě volal někomu a chtěl snad povolení, jestli… Tak jsem se nasral totálně, vzpomněl jsem si na kapelu Tap Tap, kapelu Jedličkova ústavu, jakej na mě udělali krásnej dojem v televizi, viděl jsem je dokonce i naživo. Tak jsem zavolal do Jedličkova ústavu a říkám: „Nechcete bicí nástroje?“ Za dvacet minut tady byli, přijeli, naložili, odvezli. Když dva dělají totéž, není to vždycky totéž. Co k tomu říct?
SEX V PETROVICÍCH
Vystupoval jsem v Petrovicích, sólo. Já mám tři programy. Dívčí válka s mým divadelním souborem, Ringovu školu života a sexu, se Sandrou Pogodovou, Mojmírem Maděričem a Martinou Šťastnou, to hrajeme v malý partě. A mimoto ještě vystupuju sám, dělám kašpara mluvím hodinu a půl bez přestávky. Hraju si na Menšíka, no. Jsem rád, že to vydržím hodinu a půl, ale jestli jsem tak dobrej jako byl božský Menšík… No ale berou mě, smějou se. Tak jsem hrál v Petrovicích, to je okraj Prahy. Přišlo dost lidí, téměř plnej sál na to, že jsem byl sám, mě to potěšilo. A když jsem četl komentáře k mejm webovkám, doporučuju vám, abyste si je občas pročetli. Tak mi píše Ivan Broch,..... tímto tě, Ivane, zdravím a děkuju ti za připomínku, za komentář. Píše mi, že: „I slovo píča od vás znělo noblesně a vznešeně.“ To mně udělalo takovou radost!
PAVEL NOVÁK FAMILY
Potěšilo by mě to taky od ženský, ale ženský, myslím, odcházely nasraný jako vždy, ale ne všechny. Jedna ano, když jsem hrál… Dívčí válku v Přerově. Proč o tom mluvím? Protože já jsem přijel už dřív a od 5 hodin jsem se zúčastnil vzpomínkový slavnosti na mýho kamaráda Pavla Nováka, vynikajícího přerovskýho zpěváka. Přerov mu uspořádal výstavku, nezapomněli na něj, krásnou výstavu mu udělali s plakátama, recenzema, s fotografiema. Tak jsem to prošel a vybavil jsem si tolik lidí, na který jsem pozapomněl! A vybavil jsem si zase velkej kus mýho života, kde taky sehrál významnou roli Pavel Novák. My jsme ho se Schelingerem měli rádi, ale nebyli jsme s ním rádi v hotelu, protože když tam byl Pavel Novák, tak pro děvčata jsme já i Jirka byli vždycky dvojka. S ním se těžko bojovalo, vždycky odcházel jako vítěz, podobně jako Pepa Laufer, ten taky vždycky smetl všechny konkurenty z povrchu zemskýho. Ale Pavel zpíval krásně, byl takovej českej Paul Anka. Moravskej Paul Anka, ať mi Moraváci prominou. Byl tam jeho syn, já říkám mladej Novák, ale on už je taky starej, je mu přes 40. Já jsem psal už v deníčku, že má velmi talentovanýho vnuka, hraje výtečně fotbal. Několikrát jsem mu při tom programu zdůraznil, ať nezapomene, aby mladej skončil ve Slávii a ne ve Spartě, nebo v nějakým jiným horším fotbalovým uskupení! ( Horší neznám! ) Pak byla teda Dívčí válka, vyprodáno. Ale nebylo to jako v Děčíně, bylo plno, úspěch byl, ale bylo vidět, první dvě řady, to je vždycky městská elita, tam sedí, důležitý lidi, oni si taky důležitý připadaj. Byli dobrý, tleskali, ale děvčata nebyly rády z toho, co jsem říkal. Zase bych chtěl zacitovat z komentářů, nahlídněte, že nelžu. Jana Sýkorová mi napsala, byla to reakce na moje povídání: „Nejsem dobrá. A ty mě taky…“ To je přece krásný! Já vím, Ringo, že jsem trochu mrcha, ale ty mně polib prdel! To se mi líbilo. To beru.
PODVYŽIVENÁ HOUSLISTKA
Navštívil jsem tento měsíc dvakrát Českou filharmonii. Program je vynikající, hrajou skvěle, ale teď je ve Filharmonii taková móda, že se houslisti furt točej a najednou koukám, první houslistka, taková sice sympatická ženská, ani hezká, ani ošklivá, ale mohla mít snad 40 kilo. To já se vždycky naseru, jak může mít první houslistka 40 kilo! Byl jsem naštvanej. A o přestávce, když filharmonici vycházej ven, aby mluvili s návštěvama, který za nima choděj, tak jsem se přitočil k jednomu mladýmu filharmonikovi a říkám mu: „Prosím vás, řekněte šéfovi, že první houslistka nemůže mít 40 kilo, do prdele! Ta za to musí vzít, vzít ty housle do pazoury a pořádně zabrat!“ Vůbec nepochopil, co říkám, myslím, že se i trochu urazil. Babizna mi povídá: „Prosím tě, při tvý smůle blboune, to byla určitě jeho dívka!“ Proto nebyla žádná odezva. Ale pak už na druhým koncertě hrál Vilímec a už jsem byl rád. Navíc jsou ve filharmonii dvě neskutečně tlustý houslistky a já, starej estét, víte, jak já sám sebe nenávidím pro svoji tloušťku, označuju se za odpornýho tvora a myslím to upřímně, tak tam seděly dvě tlouštice. To je tak šerednej pohled, mně to vyvádí z míry. Všimli jste si určitě, že čím jsem starší a hnusnější, tím vyžaduju kolem sebe hezčí lidi, aby se to nějak srovnalo.
SVINĚ - SVINĚ - SVINĚ!
Přicházíte o spoustu pikantních věcí, protože čtou nás svině z bulváru a vždycky nějakou moji informaci zneuźijou....zneužijou, občas si vyberou něco, co jde naprosto otočit do úplný kurvárny a napíšou něco hroznýho, nepravdivýho. Mě to rozčílí, ale vždycky jenom tak na dvě minuty. Napsali v Blesku, možná jste to četli, jak jsem nenáviděl Petru Černockou, protože mi nevyhověla. No, prosím vás, já jsem Černocký nikdy nic nenavrhoval, nikdy jsem neměl žádnou touhu, aby mně Černocká udělala, jak říkal Grossmann, dobře.... dobře. To ne. Černockou přivedl do Semaforu režisér Mareš, já jsem tam měl svůj soubor – Bobka, Helekala, Palečka s Janíkem, manžele Svobodovi a Naďu Urbánkovou. Černocká nebyla z mý party. Černockou, jak už jsem napsal do divadla přivedl režisér Mareš, neměli jsme žádnej konflikt, kromě několika vtipných poznámek, který jsem utrousil, když jsem šel kolem ní. Ale musím říct, že jsem ji neměl rád, ale neměl jsem ji ani nerad. Byla mi u prdele. A já jsem to ani nečetl, napsal to, myslím Blesk, naprostý píčoviny, stejně jako napsali, že jsem nenáviděl Růžičkovou. ( A já ji miloval božskou babu, Navrátil říkal....není druhá taková v Evropě! ) To jsou takový zmrdi! Já si vždycky vzpomenu, říkám si, jestli se to vyslané zlo vrátí na hlavy těch hajzlů, co takhle překrucujou pravdu. V Bibli je napsáno: ,, Běda tomu, skrze koho pohoršení přichází,, !
Možná že jsem zaregistrovali, že točím s Klímou. Jsem jeden z jeho glosátorů. Měl jsem velkou diváckou odezvu, když jsem řekl, že mám radost ze švýcarskýho referenda, že Švýcaři nechtěj přistěhovalce. Samozřejmě, že jsem to vysvětlil, že nemám nic proti přistěhovalcům z Evropy, z křesťanský Evropy, že mi vadí imigrace ze zemí třetího světa, což je civilizace nám naprosto cizí. Je to civilizace, skupina lidí, která je nezařaditelná. Ona se nechce programově zařadit. Dokonce všichni nenáviděj hostitelskou zemi, to je zvláštní paradox. Ale diváci mi tleskali, volali, že se mnou souhlasej. Když jsem měl druhou glosu, tak mi říkali ze štábu od Klímy: „Pane Čech, měla by to bejt legrace.“ Už nechtěli žádný politický prohlášení. Tak jsem vzal obrázek Chce vidět paničku, vy ho máte v kolonce Obrazy i s průvodním textem. Štáb to natočil a odpoledne mi volali a říkali: „My nevíme, pane Čech, jestli bysme to měli odvysílat, to nám strašně ublíží. Nám i vám.“ Já jsem říkal: „Jak by vám to mohlo ublížit, vy volové? Jestli nechcete, tak to tam nedávejte.“ Ale je to zbabělost. Neřekl jsem nic sprostýho, ukázal jsem jen vtipnej obrázek s komentářem. Nakonec to tam bylo, kdo jste to viděli. Ale vyřešili to tak, střihli to, že ten obrázek téměř není vidět, takže vy, drazí gardisté a moji příležitostní čtenáři, si to otevřete a podívejte se a pokochejte se tím, co televize divákům odepřela. Nebo jenom těm, co mají dobrý oči, ti to viděli.
TRICAFÉ A PROCHÁZKA PO MOSTĚ
Jako vždy byl jsem v Tricafé posedět v nejkrásnější kavárně v Praze. A protože musím chodit kvůli cukrovce, která mě, jak víte, napadla před 3 měsíci, tak mám chodit, chodit, chodit, říkali. Tak chodím po Karlově mostě dvakrát týdně. Mám tam spoustu kamarádů, hrál tam dixieland, kluci, se kterýma jsem hrával před 40 lety. Poznali mě, poznali matičku svoji po hlase, poznali mě a plesali, abych zacitoval slavnýho básníka. Byli tam zase ti Rusové, kteří hrají na dvě harmoniky, chromatiky. Tvářej se příšerně, jsou nasraný na celej svět. Tak jsem šel k nim a říkám: „Musíte se u toho smát, vy volové. Tady chodí lidi po Karlově mostě, mají radost, že jsou v Praze, užívaj si tu krásu a tady viděj dva nasraný harmonikáře. Je to nezajímá, že jste nešťastný, zprzněný ruský duše.“ Ale hráli dobře. Taky tam hrála parta, 5 houslistů, mladý kluci, holka, zřejmě děvče jednoho z nich, ťukala do krabice, která byla sejmutá mikrofonem jako buben. Krásný bylo, že jedny ty housle měli udělaný jako basovou kytaru, hrály hodně hluboko. Zřejmě si ji sami sestavili. Hráli hezky, tak jsem na ně chvíli koukal. Zase jsem nezjistil, proč tam zvou na nějaký vystoupení černoši. Na začátku Karlova mostu i na konci Karlova mostu jsou černoši v námořnickejch oblecích a já jsem furt nepochopil, proč to jsou černoši, proč to není někdo jinej, a proč mají námořnický obleky. Zřejmě zvou na nějaký ty výlety lodí. Ptal jsem se několika lidí na Karlově mostě, nikdo mi to nedokázal uspokojivě vysvětlit.
LOUIS KONŮPKA - JOHNY DOODS
Když jsem se zastavil u spřáteleného dixielandu z mládí, tak jsme zavzpomínali. Umřel můj veliký přítel a spoluhráč Louis Konůpka. Hráli jsme spolu ve Storyville jazzu, on byl klarinetista, já bubeník a říkali jsme si Johnny a Baby Doddsové. Johnny Dodds byl klarinetista u Joe King Olivera a jeho bratr Baby Dodds byl bubeník. A my jsme si s Louisem tak říkali. Skvělej člověk. Přišlo mi to velmi líto, když umřel. Najednou jsem si uvědomil, že je málo lidí, kterým to můžu zavolat. Tak jsem to zavolal Ivanu Mládkovi a Ivan říká: „Člověče, to už je další člověk ze Storyvillu, kterej umřel.“ Tak jsme si spolu taky zavzpomínali na Konůpku. Pošlu rodině upřímnou kondolenci Na pohřeb jsem nedokázal jít. Mně by to úplně zdrtilo. Já jsem pak půl roku špatnej, furt to vidím, furt na to myslím, a dělejte legraci s takovouhle vidinou v mysli a srdci. Louisi, budiž ti země lehká, nechť tě Erastus vezme mezi své vyvolené.
CO TAKHLE JÍT MAKAT ????
Když jsem se vrátil do Tricafé z Karlova mostu, byli tam dva žebráci, kteří klečeli, hlavy až u země, sepjatý ruce, u těch rukou měli kšiltovku nastavenou, lidi jim tam házeli peníze. Byl jsem taky jat soucitem. A říkám to kavárníkovi Palivcovi,, jak mi je jich líto a ten povídá: „Hovno líto, jakýpak líto? Já tady běhám od 9 hodin do večera, tahám lahve, basy, pracuju, oni si tam kleknou, sepnou ruce, stejně je to na drogy. Ať jdou makat, ať si vezmou rudl a něco vozej.“ Tvrdý přístup, ale pak jsem si uvědomil, že má pravdu. Jděte makat, hoši.
BOŽSKÝ KOHÁK
Volal mi Kusturica, alias Kohák, můj kamarád, kterej mi na TV Barrandov režíroval Kdopak by se Čecha bál. Říkám: „Kusturico, ty ses na mě vysral, ty máš točit novou Českou sodu někde a na svýho dobrýho kamaráda jsi zapomněl. Víš dobře, že to umím líp, než všichni ti srabi, který tam budeš mít.“ On říkal: „Ne, proto právě volám, Ringo, chtěl bych tě vidět, sejdem se.“ No, já vím, jak je Kusturica spolehlivej,..... ale je božskej. Je to blázen, a já ho miluju. Že půjdeme na oběd. „Ale tentokrát tě pozvu já,“ říkal Kohák. „Půjdeme, něco dobrýho si dáme, tam všechno probereme.“ Takže uvidím. Už uběhlo pár dní, když nezavolá on, zavolám já. Protože když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře. Tak na shledanou za měsíc.
