Dobrý den, dnes je 23.04.2017 - 07:38
1. samizdatový internetový magazín v prvobytně pospolném kapitalismu a rozvinuté tržní demokracii

Zrada, 2. část

Ale houby, Cucoušku, opravila jí matička. Kdo jiný, ty bláhová, než znovu Jeho Eminence pan kardinál Mosquito Ibaňéz Chorchéz a jeho biskupové? Done Escamillo, povídá kardinál, tak konec srandiček! Přišel jsem vás požádat o službu, kterou žádný dobrý křesťan neodmítne. Jak jistě víte, při startu se stala nehoda a pan biskup, urozený don Sapristi, mi vlezl do rány a koupil to přímo do spánku. Zítra si ho odvezeme, ale teď tam leží na zemi, lezou po něm mravenci, sedaj na něj vosy a já nemám tak velkou lednici. Tak jsem si myslel, vy máte velkou na mrtvé toreadory, kde podle mě zrovna nikdo není, nemohli bychom tam do rána nechat svého kolegu? Dědeček se usmál pod vousy a vida, že všichni biskupové natěsnaní ve dveřích mají příbory a ubrousky, souhlasil, poručil matadorům z kuchyně, aby dali dona Sapristi do naší velké lednice, a potom se obrátil zvesela znovu k církevním hodnostářům. Už mě neserte, Vaše Eminence, kdybyste řekli rovnou, done Escamillo, máme chuť na paellu a rádi bychom si poslechli, co vám bude o závodě vyprávět pan Machu Pikchu, tak vám řeknu...pojďte dál, bratři v Kristu, a chutě s námi pojezte a poveselte se! Ale když mě urážíte takhle pitomejma záminkama, tak vás musím opět poslat do hajzlu. Sapristi je v mrazáku a vy hybaj zpátky! A poručil pikadorům, aby vytlačili Jeho Eminenci i biskupy kopími z domu. Toho jsem využila já a v zoufalství vzala Jakuzzu do bonga, i když tam bylo velmi těsno! Nezapomeň, Cucoušku, že už mi začínalo růst bříško s Voloďkou! Velmi jsem se bála, protože mi bylo jasné, že až půjde dědeček vyprovázet Machua z domu, bude Jakuzza chtít jít na procházku, upozorní na mě štěkotem, ale opět zasáhla prozřetelnost! Když dědeček a hosté vyprovázeli Machua...už...už...když šli kolem basového bonga, už...už, když se chystal Jakuzza štěkat, někdo zazvonil! Jestlipak uhodneš kdo, Cucoušku, tentokrát je to velmi lehké, že? No? No tak! Jestli nejsi úplná husa, tak to uhodneš! No?

 

Cucurucuců chvíli přemítala a potom znovu řekla flašinetář! Ale kdepak, do pytle, co to máš pořád s tím flašinetářem, zpola se zlobila doňa Pichunda. Nikdy u nás přeci nikdo takový nebyl, do prdele, tak kdes to vzala? No právě, hájila se Cucurucuců. Právě proto, že u vás ani u nás flašinetář nikdy nebyl, tak jsem myslela, že to mohl být on? Snad jsem zas nic tak strašnýho neřekla! Dobrá...dobrá, chlácholila ji doňa Pichunda. Však já to taky zle nemyslela, jen mi záleží, Cucoušku, na tom, aby ti to pálilo a abys byla maminčina chytrá holčička. Táta je bedna, já jsem nadprůměrně inteligentní běloška, máš skvělé prarodiče, tak se nediv, že bych si nepřála, abys byla zrovna ty kráva blbá! To bys přeci nechtěla, nemám pravdu? Ne...to ne, připustila krásná malá Cucurucuců se sklopenýma očima. Tak vidíš! Zvonil samozřejmě zase pan kardinál s biskupy. Dědeček otevřel a jeho Eminence povídá: Urozený done Escamillo, dostali jsme hroznou chuť na paellu a rádi bychom si poslechli, co bude o závodě vyprávět pan Machu Pikchu, můžeme jít dál? Jen pojďte dál, bratři v Kristu, rozzářil se dědeček a rozpřáhl doširoka náruč, pojezte a poveselte se s námi! Kde se nají šestnáct, nají se i čtyřicet! Však se nějak podělíme! A co se týká vyprávění o závodě, pan Machu Pikchu zrovna odchází, ale já vám všechno věrně zopakuji, slovo od slova, tak jak mi to pan Machu vyprávěl u paelly. Pojďte dál a usedněte hoši, vyzval je dědeček, ale to to trvalo, co, kdybyste nebyl pyšný, už jste se mohl dvě hodiny cpát vynikající paellou a poslouchat našeho vítěze! Poté se obrátil k Machuovi, potřásl mu rukou a poručil dvěma toreadorům, aby mu pomohli s bongama a congama ven z domu. Byly to poslední minuty napětí. Jeden z toreadorů, který nesl zrovna bongo, v němž jsem byla já s Jakuzzou, poznamenal: Hrome, to je tíha, není tam mrtvola? Ostatní se jeho žertu jen zasmáli a bylo vyhráno! Byli jsme oba venku na svobodě, já i můj milovaný Machu.

 

Cesta domů k nám do Churarachy taky nebyla procházka růžovým sadem, ale nejhorší etapa byla již opravdu za námi! Pravda, můj milovaný Machu opět trochu lechtal draka, však víš, o mužské pýše a ješitnosti jsem ti už leccos naznačila. Když za námi zapadla těžká domovní vrata mého rodného domu a Machu nakládal své hudební nástroje na káru taženou dvěma mulami, přikutálel se zvědavý Pakosta na okraj chodníku, zlostně Machua sledoval a volal to svoje caramba...caramba. Muselo ho to trochu bolet, protože byl čerstvě zašitý, ale snaha pokořit a urazit Machua svým zlostným voláním byla zřejmě větší než bolest z nezahojené operační rány. Ty nemáš dost, otázal se bývalého spolužáka a spoluhráče Machu, který se snažil ovládat, vida mrzákův zoufalý stav. Jakmile zrádný Pakosta vycítil příležitost, využil Machuovy slabé chvilky, přestal volat to svoje zlostné caramba...caramba a začal kníkat a mňoukat, lstivý mizera, jako vikuní mládě. Věděl totiž, bídák, že Machu miluje ze všech zvířat nejvíc vikuní mláďata, vsadil všechno na jednu kartu a vyšlo mu to. Machu se k němu sklonil, aby mu na rozloučenou a taky možná trochu i na usmířenou potřásl mnohonásobně zlomenou ruku, leč v okamžiku, kdy se sehnul, zasáhl ho Pakosta keňarem přímo do levého oka! Co je to, maminko, keňar, zeptala se zvídavá malá Cucurucuců matky. Ty nevíš, co je keňar, zasmála se doňa Pichunda a lehce pohodila hlavou. Jak bys mohla znát, holčičko, takhle ošklivé věci, uvědomila si. Vždyť jsi stále u maminky a u tatínka a tyhle běžné projevy tvrdého života tě teprve čekají. Doňa Pichunda si povzdychla. Co je plivanec, to víš, optala se dcery. Normální klasický plivanec.

 

Jistě, přitakala krásná malá Cucurucuců. Samozřejmě, to je přeci to, čím nás při nedělní procházce obdaří z projíždějící bryčky pan velkostatkář don Chícho Mantáre. A dívka si vybavila krásné jihoamerické nedělní odpoledne, kdy s matkou, otcem a bratrem Voloďkou v čistých bílých mexických šatech korzují s ostatními chudými indiány a mestici po třídě generála Marasquina a prohlížejí si výkladní skříně plné chleba. Nikomu neubližují, ti poctiví chudí lidé, kteří v potu tváře dřou na svých propachtovaných políčkách a sklízí třtinu ve větru se klátící. A přesto na ně s potěšením plivou ze svých kočárů právě ti, kteří žijí z jejich krve a potu. Proč na nás pliváte, boháči? volá na ně Machu. Jsme lidé jako vy, i když chudí! Jsme vaši bratři!

Tatínek je dobrý, myslí si Cucurucuců, hledá cestu k sociálnímu smíru a ještě chudák stará věří na baťovskou koexistenci zaměstnanců a zaměstnavatelů, ale mladý Voloďa ten už je jiný. Tvrdší! Zatíná pěsti a Cucurucuců moc dobře ví, jak si polohlasem začne vždycky broukat: Poslední bitva vzplála, dejme sééé nááá pochóoood..., zatímco uslzený otec utírá sobě i matce poplivaná ponča. Teď už je to pohoda, pravila doňa Pichunda, protože správně vytušila, co se její dceři honí hlavou. Teď už je to pohoda, zopakovala pevně. Svět se sice pomalu, ale přeci jen pohybuje stále k lepšímu. Machu mi vyprávěl, že za jeho dětství po nich z kočárů dokonce stříleli – ostrými! A pradědeček dona Chícha Mantáre byl ze všech nejhorší, ten pálil střelama dumdum. Potom si za první velké vlastenecké revoluce vymohli chudí, že se po nich smělo střílet jen z malorážek. Druhá vlastenecká revoluce přinesla další zlepšení, byly povoleny jen broky a štětiny! A zase ten mizera don Chícho Mantáre, to už byl dědeček dnešního dona, si dával mezi broky sůl! Vidíš, geny se nezapřou, proto mám takový strach z vašeho vztahu s donem Felípem Poblítosem, jeho synem. Nevěřím, že by byl lepší, holčičko moje, i kdybys mě stokrát ujišťovala, že tomu tak není. Pak přišla Velká říjnová socialistická revoluce v Rusku a všichni boháči celého světa se lekli. I ti naši zde a víš, jak jsme od Ruska daleko. Tak velký byl jejich strach ze soudruha Lenina, že podepsali, považ, Cucoušku, sami a dobrovolně s Pancho Villou dohodu o zákazu střelby na chudé při nedělním korzování. To víš, miláčku, jak se zalykali hněvem, ale měli strach, z Pancho Villy ještě ne, to byl tenkrát mladý nezkušený revolucionář, ale ze soudruha Lenina a z jeho mladšího spolubojovníka soudruha Stalina! Proto podepsali tu potupnou dohodu! Šuškalo se tenkrát v Chucharache, že přijel do Mexika soudruh Trockij, velký revolucionář a přítel soudruha Stalina, a boháči se rozklepali hrůzou, s čím asi soudruzi soudruha Trockého do Jižní Ameriky posílají? Údajně si měl otevřít obchod s horolezeckými cepíny, ale co jsme my chudí indiáni tenkrát věděli? A tak dnes zůstali boháčům jen ty jejich plivance, ale jak Voloďka říká, i to se brzy změní!

 

Já vím, usmála se s pochopením a láskou v hlase krásná sladká malá Cucurucuců, já brášku znám! A zanotovala, napodobujíc Voloďkův mužný koloraturní soprán, jeho oblíbený popěvek: Přijde den, z dolů jde plamen a dým...přijde den – zúčtujem spolu! Obě ženy se rozesmály a smích přerušila až doňa Pichunda. O čem jsme to vlastně mluvily, Cucoušku, já kráva se vždycky rozkecám tak doširoka, že pak zapomenu, co jsem vlastně původně chtěla říci... Ženy chvíli přemýšlely a potom se Cucurucuců udeřila vědoucně do čela. Chtěla jsi mi, maminko, vysvětlit, co je to ten keňar. To, co dostal tatínek od Pakosty na levé oko! Ano...máš pravdu, uvědomila si doňa Pichunda. Tak poslouchej...nevím, jestli teď...před večeří, zaváhala... Ale ano, trvala na vysvětlení Cucu. Pravda a vědomosti jsou mi přednější než nějaká pitomá chuť k jídlu!

 

Tak dobrá, svolila doňa. Keňar je, Cucoušku, plivanec plný ošklivých věcí...hlenů, chrchlů, zbytků mezi zuby a zubního svlaku z paradontálního chobotu. Fuj! To je ale ošklivé, zhnusila se sama sobě doňa Pichunda, vidouc, že malá sladká Cucurucuců zbledla a začíná se dávit. Aby to rychle zamluvila, vrátila se k útěku z Madridu. Tak když to tatínek koupil do levého oka, tak se rozzlobil, že se opět přestal ovládat a chtěl za trest něco Pakostovi zlomit, ale vida, že už má všechno, co šlo zlomit, zlomený, bezradně nad ním postával. Bídák Pakosta zažíval chvíle krátkodobého triumfu. Byl sytý, protože mu chirurgové vrátili do žaludku pro život nepoužitelný Strakův penis, a navíc se radoval z trefy a Machuova pokoření. Ale jeho zlobná radost trvala krátce. Machu šel ke káře a vyklonil bongo, v němž jsem byla schovaná s Jakuzzou, aby nás Pakosta spatřil. Ten zbledl tak, že by v něm v tu chvíli nikdo nepoznal indiána. Pakosta si uvědomil, že jsme s Machuem vyhráli, že mladá láska zvítězila a cesta ke štěstí k nám domů do Chucharachy je otevřená. Promítl si v duchu naši šťastnou budoucnost a začal šíleně nahlas volat to svoje caramba...caramba, tak byl závistivý! Machu se smál, ale Pakosta ještě jednou zaútočil. Byl to zoufalý pokus zvrátit ztracenou bitvu, něco podobnýho, jako byla bitva v Ardenách. Pamatuješ se, Cucoušku, na ten film, že? A dopadl stejně jako Hitlerovi tankisté!

 

Ten bídák zvolal: Já ji šukal, ty indiánskej kreténe! Já ji šukal, heč! Přefik jsem ti starou! Máš ji ošukanou od indiána...he he he...tvoje stará šuká s barevnejma! To ti mě, Cucoušku, tak rozzlobilo, zvlášť když jsem viděla, jak se kvůli tomu Machu trápí, že jsem vystrčila hlavu z bonga, a umíš si představit, jak to bylo složitý, protože tam se mnou byl Jakuzza, můj milovaný bernardýn. Křičela jsem do zrádných očí toho mrzáka: Ty šmejde! Tys mě znásilnil! Jestli je to pravda, povídá Machu, utíraje si keňara, který držel na oku, mrška jeden, jak židovská víra, jestli je to pravda, tak to neplatí, protože to Cucoušek nechtěl! Jak nechtěl? Jak nechtěl? řval Pakosta, až se kolem nás začali shlukovat náhodní noční chodci. Jak to, že to Cucoušek nechtěl, ty blbe! Podívej se na mě! Copak já mohu někoho znásilnit? To Machua trochu zarazilo, protože to byla pravda, a znovu se začal topit v nejistotě. Zdvíhala a přirážela si mě sama! Rozplakala jsem se nad takovou lží a křičela ještě víc: A kdo mi chtěl, Pakosto, plivnout na vypůjčené šaty, no? Kdo? Z krepdešínu bych nikdy keňara nedostala, ty hajzle, a tys to věděl, proto ses nechal mnou přirážet, ale bylo to násilí! A vynucené přirážení se nepočítá! To Machu pochopil a jeho tvář se začala opět rozjasňovat. Láskyplně na mě pohlédl, políbil mě, uchopil bídného Pakostu, levačkou mu ucpal ústa, aby nemohl plivat, vytáhl ho na káru a přiložil mu hlavu k bongu.

 

Podívej se, ty hnusný netvore, na tu nevinnou dívku! Pohleď do těch jejích čistých očí a omluv se! Omluv se, bídáku! Stydím se za to, že jsem s tebou seděl v lavici. Omluv se, nebo dám povel Jakuzzovi! Omluv se! Počítám do tří! Jednááá...dvááááá....

Byli jsme oba, já i Machu, tak rozrušeni, že jsme si vůbec neuvědomili, že bídný Pakosta, i kdyby chtěl, a s tím se dalo počítat, i kdyby se chtěl omluvit, tak nemohl, protože mu Machu, jak už jsem ti říkala, levou rukou ucpával ústa a nešťastný Pakosta nemohl ani plivat, ani mluvit. Třííííí...zakončil Machuo a potom zvolal – trhej, Jakuzzo, trhej! A Jakuzza, to věrné, oddané a dobře vycvičené zvíře, ukousl Pakostovi frňák. Zase vidíš, Cucoušku, co jsem ti opakovala mnohokrát: Co se má stát, to se prostě stane! Pakostovi bylo souzeno, že bude bez frňáku, a tak o něj přišel, ať dělal co dělal! Hodný Jakuzza byl jen nástroj boží pomsty, a kdyby ho Pakostovi neukousl on, udělala bych to já, nebo kdokoli jiný! To je životní karma, tu neodvrátíš! Víš, Cucoušku, přeci znáš dobře svoji maminku a tatínka a víš, že nejsme zlí lidé, ale jak nás někdo nasere, a zvlášť když jde o nespravedlnost, tak umíme trestat! Víš, Pakosta si začal, kdyby neplival, ale přijal nabízenou ruku, ještě byl čas, ještě bych mu mohla odpustit, ale plivl a následoval trest. Machu mě povytáhl z bonga, úplně to nešlo, protože Jakuzza se cpal zpátky, polykal Pakostův nos a radostně vrtěl ocáskem. Lidé stojící kolem se smáli a jeden z přítomných seňorů s Jakuzzou žertoval. V legraci mu povídá, dáš kostičku, no, dáš kostičku, a Jakuzza měl radost, že si s ním někdo hraje.

 

Byl to manželský pár, znala jsem je. Bydlili v naší ulici, on byl bohatý obchodník s podkovami a jeho paní měla obchod s berlemi a umělými končetinami pro toreadory jako moje maminka a často se navštěvovaly a vyměňovaly si protézy a berle. Tak ta seňora povídá: Doufám, doňo Pichundo, že ho trestáte novinami a ne holí? To úplně stačí. Svinuté noviny jsou až až. Ujistila jsem ji, že ano, a to víš, ženská by si ráda povídala, měli už s pánem trochu upito, vraceli se z nočního klubu, kde Carlos Saura tančil fandango, ale já i Machu jsme se zabývali úplně jinými myšlenkami, a tak jak mě snoubenec povytáhl z bonga, uvolněnou rukou jsem za trest potrhala Pakostovi pooperační stehy. A teď si, Pakosto, pamatuj, volala jsem mu přímo do jeho zlého obličeje, tak se máš chovat k ženě! Tomu přihlížející začali tleskat, protože byli většinou na naší straně. Když znásilnil ženu, volala na Machua sympatická paní v doprovodu švarného pikadora, tak mu zlom péro, ať už to nikdy neudělá. Hned se chopila iniciativy a vyndala bezmocnému Pakostovi úd. Machu by jí býval vyhověl, ale nešlo to! V klidovém stavu se pružně ohýbal, a ať s ním kroutil Machu i sympatická seňora na kteroukoli stranu, vše marno!

 

Tak už toho nechte, ozval se z davu policista, který všechno bedlivě sledoval od samého počátku. To už by stačilo! Nikdo mu už nezkřiví ani vlásek, pravil rezolutně a odvalil Pakostu zpátky k vratům. No...rozejděte se, seňoři a seňority, nedělejte mi tady hloučky. A vy, pane řidiči, odjeďte mi odtud s tou károu. Stojíte u vjezdu do dvora, copak jste slepý? A tak se Machu vyhoupl na kozlík, práskl do mul a vyrazili jsme k přístavu. Ještě dlouho bylo za námi slyšet to Pakostovo zlostné caramba...caramba...! A to je všechno, holčičko moje, pravila doňa Pichunda a pohladila krásnou malou Cucurucuců po vlasech. Přihodila do ohně lamí trus a odmlčela se. Ale, maminko, bránila se Cucu, to přeci není všechno! Kde je Jakuzza? Byl s tebou v bongu, vy jste ho nepřivezli do Chucharachy? Doňa Pichunda přiložila do ohniště lamí trus, zamíchala červenými fazolemi a už se chystala pokračovat v napínavém vyprávění, když se rozletěly dveře z proutěných rohoží a do místnosti vešli Machu Pikchu a jeho syn Voloďa Cangaseiro. Opřeli své indiánské motyky o veřeje a žmoulajíce v rukách klobouky, ukláněli se ženám. Tatínku! Bratře! Manželi! Synu! zvolaly ženy postupně a vrhly se příchozím vstříc. Teprve nyní odložili oba příchozí jihoamerickou zdvořilost a s láskou je obě objali. Machu...Voloďko, tak jak to šlo? zajímaly se obě ženy.

 

Ale, povzdychl si zachmuřeně Machu Pikchu. Třtina ještě jde, už vyráží do květů a omamně voní, ale brambory...ach ty brambory..., starý indián se odmlčel a zaťal pěsti. Američani už v noci zase shazovali mandelinku, je jí všude plno! Myslím, že monopoly chtějí zničit naši soběstačnost v pěstování brambor, jestli s tím nepřestanou, půjdeme s chlapci do Limy a vymlátíme McDonalda nebo Shell. Hurá! tleskala rukama krásná malá Cucurucuců...hurá, vezmeš mě s sebou, Voloďko, minule to bylo tak krásný, jak jsme zdevastovali všechny obchody a zapálili auťáky, když jsme protestovali proti znečišťování And horolezci z Evropy! Inu, to víš, že vezmu, sestřičko, poceloval dívku Voloďka, už se sám těším. Mládí, mládí, posteskl si Machu Pikchu, máte příliš horké hlavy. Cesta násilí nikam nevede a násilí plodí zase jen násilí!

Tak už pojďte jíst, ukončila debatu doňa Pichunda a postavila na stůl hrnec s červenými fazolemi. Cucurucuců přistoupila k televizi a zesílila zvuk. Stále ještě mluvil Fidel a jeho rozbor a kritika pomýlených Zinověva, Kameněva a Bucharina na chvilku muže zaujala, ale jakmila jim doňa Pichunda naplnila talíře, jejich zájem o Fidela silně opadl. Mohu tam dát jiný kanál, optala se Cucurucuců, a aniž by čekala na odpověď, přepnula na satelit. Objevil se hlasatel s blond vlasy, i přes silné rozostření bylo vidět, že jde o krásného skandinávského fešáka. Jé... vydechly zbožně obě ženy. Blonďák! To je pane nádhera, povzdychla si doňa Pichunda, blondýn a ne tohle tofi! Ten je ale krásný, maminko, viď, půjdu na střechu a trochu hnu anténou, ať vidíme, jestli má taky modré oči, nebo tyhle naše tofi. A Cucurucuců se rozběhla k žebříku u otvoru ve střeše. Cucoušku, spadneš, buď opatrná! volala za ní doňa Pichunda, avšak jen dívčí veselý smích byl jí odpovědí.

 

Kdepak holka, povídá Machu. Ta nespadne, je jako štírek, neposeda jedna, a Voloďka přitakal. Jako pytel bys žuchla ty, mámo, ale Cucurucuců je naše mrštná lasička, a oba muži se s ústy plnými fazolí rozesmáli představě, jak máma po hlavě padá na dvůr! Rozesmátí pohlédli k oknu, ale ten, kdo proletěl před jejich očima, nebyla vyděšená doňa Pichunda, ale krásná malá Cucurucuců. Její jekot rezonoval asi dvě sekundy a pak se ozvala veliká rána, jak Cucoušek dopadl na dlážděný dvorek. Nastalo ticho. Podívejte se na toho hlasatele, povídá doňa Pichunda, jak je krásně ostrý! A má opravdu nádherné severské modré oči a ne ty naše tofi. Máš pravdu, přitakal Machu, ale stálo to za to? Co když se Cucurucuců něco stalo? Možná že se hodně uhodila. No, protáhl Voloďa a nabral si plnou lžíci fazolí, to bych se divil, kdyby se neuhodila, dvacet metrů je dvacet metrů! Ale nemalujte čerta na zeď, zlobila se starostlivá máma Pichunda. Kdyby se uhodila, tak bysme ji slyšeli plakat nebo naříkat, ale já nic neslyším? Vy ano? Muži se zaposlouchali a zakroutili hlavami. Ne, je to dobrý, povídá Machu a oba pokračovali v jídle. Však ona nám to poví, až přijde, holčička naše milovaná. No, ale nějak nejde, znervózněla doňa Pichunda a přistoupila k oknu. Probůh, zvolala s pohledem upřeným na dvorek, ona se nehýbe, hoši! Podívejte se, třeba se jí opravdu něco stalo! A teče jí krev! Oba indiánští mesticové zanechali jídla a se zjevnou starostí vyhlédli z okna.

 

Krásná malá Cucurucuců ležela nepohnutě v nepřirozené poloze. Krev, která jí vytékala z rozbité hlavy, přilákala mohutného vikuního samce, který se domníval, že Cucurucuců hárá, a pokoušel se s ní pářit. Huš, huš! zaplašil ho Machu Pikchu a všichni tři vyběhli na dvorek. Nyní bylo jasné, že se krásná malá Cucurucuců opravdu uhodila. Doňa Pichunda s pláčem objímala zraněnou dceru a oba muži mlčeli jako zařezaní. Běžte se, kluci, v klidu najíst, vyzvala je nakonec doňa. Já odnesu Cucurucuců do Chucharachy do nemocnice.

 

Půjdeme s tebou, namítli oba a uchopili malou Cucu. Jen se běžte navečeřet, Cucouškovi je to jedno, jestli ji nesou dva, nebo tři. Zdraví jí to nevrátí, tak co. A kdo by jí měl donést do nemocnice než její vlastní máma! A po těch slovech se doňa Pichunda usedavě rozeštkala. Stačí, když mi s ní pomůžete na záda, pravila plačky. Machu i Voloďa mlčky splnili její příkaz a smutně hleděli za vzdalující se doňou. Pojď jíst, táto, povídá Voloďka Cangaseiro, máma má pravdu! Co se stalo, nedá se odestát. Pojď! S prázdným žaludkem se všechno zdá horší. A oba muži se vrátili ke stolu.