Dobrý den, dnes je 19.03.2024 - 08:11
1. samizdatový internetový magazín v prvobytně pospolném kapitalismu a rozvinuté tržní demokracii

ZRADA

Slunce pomalu zapadalo za štíty Kordiller a na malé půvabné městečko Chucharacha ležící na úpatí And se snášel vlahý jihoamerický večer. Nic nerušilo poklid indiánsko-míšeneckých obyvatel proložených tu a tam zdivočelým bělošským boháčem a afroamerickými občany černé pleti. Krásu hispánského soumraku jen dokreslovalo syčení anakondy shánějící v nastalém šeru svá mláďata do hnízda a bekot lam a vikuní shromažďujících se k milostným hrám. V čistě vybíleném pueblu připravovala chudičkou leč chutnou večeři doňa Pichunda Blanka se svojí dcerou překrásnou malou Cucurucuců. Maminko, zeptala se doni Pichundy krásná malá Cucurucuců rovnajíc na stůl dlabané dřevěné misky na červené fazole, můžu pustit televizi? I to víš že ano, ty moje milovaná děvenko, odvětila jí vlídně indiánská stařena. Ale jestli čekáš nějakou zábavu, tak máš smůlu, všechny jihoamerické kanály vysílají Fidelův projev z Havany live. Začal v 1.00 a teď je osmnáct třicet, tak to může být v polovičce, slyšela jsem ve tři hodiny odpoledne kus té části o krvelačných vlcích z Wall Streetu a mohu ti říct, že mě to nadchlo. Ten Fidel je ale vynikající řečník a má takový zvláštní kouzlo, to se musí nechat, shodly jsme se na tom s holkama dneska při odpoledním praní. Teď jsem si vzpomněla, Cucoušku, víš, že krokodýl dneska chytil Rodrigu Velasquezovou a stáhnul ji do řeky, neříkala jsem ti to už?

 

Ne, maminko, odvětila dívka vychovaně a dál rovnala dřevěné misky. Jsem já to ale nána, taková tragédie a já na ni málem zapomněla, vzdychla si doňa Pichunda plníc připravené misky fazolemi. Představ si, dceruško, že dneska při odpoledním prádle chytil krokodýl Rodrigu Velasquezovou. Ta řvala! Házely jsme jí s holkama prostěradla, aby se měla čeho chytit, ale nic platný. Ukous jí obě ruce, takže nebylo čím je sevřít, a potom ji vtáhl pod hladinu. Ještě jsme s holkama zahlídly, jak ho pod vodou Rodriga kope do hlavy, snažila se, holka nešťastná, aby ho to hodně bolelo, aby to zvíře hajzlovský taky trpělo, ale to víš, pro krokodýla to nic není! Jako když ho lechtáš pštrosím pérem! Když doběhl don Velasquez, byla už jeho paní sežraná. Dloubal chudák v řece zoufale bidlem, plakal při tom z plných plic, ale nebylo to nic platný. Vůbec nic, povzdychla si útrpně doňa Pichunda Blanka.

 

Víš dobře, maminko, že nemáte s holkama chodit při praní daleko do řeky, je to nebezpečný, máme o tebe s tatínkem a Voloďou strach, proč neperete v Orinoku, je jich tam přeci jen méně. Jsem si jistá, že si ani neberete ochranné drátěné punčocháče a bezpečnostní přilby, jak vám to pan statkář don Chícho Mantáre nařídil. Přiznej se! Že si je nebereš, dorážela na maminku zpola v žertu, zpola vážně. Ale to víš, že si je beru, chtěla bych si zatancovat na tvé svatbě, holčičko moje milovaná, ujistila dceru doňa Pichunda, ale Cucurucuců věděla, že maminka jen tak cintá, aby ji uklidnila. Když si to uvědomila i doňa Pichunda, s provinilým výrazem doplnila...Víš, Cucoušku, jsem sice běloška, a jak vy indiáni, mulati a mesticové říkáte, méněcenná rasa, ale dlouhým soužitím s vámi, kdož máte k přírodě blíže, se mi zlepšil čich i zrak, že anakondu vystopuju na sto yardů. Vždyť já už, holčičko moje, myslím indiánsky, čtu indiánsky a chovám se indiánsky. Zrovna minulý týden mi povídá žebrák Virakocha, doňo Pichundo, víte, že jsme se teprve dnes dozvěděli, že jste běloška? My jsme se žebračkou Makarénou ó Makarénou myslili, že jste indiánská albínka. To je sakra mejlka, co? povídá pan žebrák Virakocha...Ty, Cucoušku, posloucháš mě? Hej! zvolala uprostřed vyprávění, když viděla, že její dcera nedává pozor. Ale ano, maminko, to víš, že poslouchám, jen jsem tak uvažovala, jestli už soudruh Castro neskončil, projedu si satelit, třeba bude zpívat Domenico Modugno nějaký nový hispánský hit!

Cucurucuců přestala chystat tabuli, z televizoru Ametyst sundala nádherné vyšívané pončo s jelenem a stiskla knoflík ON (zapnuto). Fidel ještě mluvil, ale přenášela ho vytrvale už pouze Havana, ostatní stanice vysílaly zprávy. Počkej...počkej, zvolala doňa Pichunda vidouc líbeznou tvář soudruha Castra, o čem to Fidel mluví? Jen chvilinku a můžeš přepínat dál. Castro mával před mikrofonem samopalem české výroby se sklopnou pažební opěrkou a rozebíral dobu, kdy američtí imperialisté naházeli mandelinku bramborovou na pole v Československu, aby zabránili vítězství socialismu ve východní Evropě. A stejně nezabránili, vlci z Wall Streetu, volal Fidel, až se mu módní barbudos třásl. Doňa Pichunda se znovu se zalíbením na revolucionáře zadívala. Je tak krásný, pronesla zasněně. Vsadím se, že ho milují všechny hispánky, mulatky, černošky, mesticky i indiánky, takhle mužný je snad už jenom Che Guevara a Pancho Villa, kluci jedni revolucionářský! Jen se přiznej, maminko, hihňala se Cucurucuců, že ty si na něj myslíš, co...A to jsi docela obyčejný bělouš! Viď, maminko, že bys Fidelovi neřekla ne? Viď? Doňa Pichunda se začervenala a cudně sklopila zrak. No...zamumlala polohlasem doňa, červená jako pivoňka, kdyby to pomohlo vítězství pracujícího lidu, tak možná...Ale z vilnosti ne! Kvůli chtíči ani náhodou! To nikdy! Vidíš, vidíš! volala dívka rozradostněně, že matku nachytala na švestkách. Vidíš...smála se. Na bělouších je hned poznat, když se červenají! To je nevýhoda tý vaší zdegenerovaný rasy, na černoušovi vůbec nepoznáš, jestli zbledl, zrudl, nebo zezelenal! Ach maminko, jsem tak ráda, že sis vzala tatínka, chudého nádeníka a indiána, kdyby ses provdala za bílého boháče, byla bych nyní rozplizlá – bílá – rozteklá buchta s velkou prdelí a ne přenádherná mulatka! Bať, bať, jak říkáme my běloušové, máš pravdu, dcerunko, taky jsem ráda a stále tvého otce velmi miluji...a doňa Pichunda se zasnila.

 

Maminko...maminko, využila krásná malá Cucurucuců matčina citového rozpoložení. Jak jste se s tatínkem vlastně seznámili? Nikdy jsi mi o tom nevyprávěla...maminko...no...tak mami, pověz...no... Doňa Pichunda se posadila na dřevěnou židli, svázanou liánami, a přivinula Cucurucuců do své náruče. Nikdy jsem ti to nevyprávěla, dceruško? Ale ano, maminko, přitakala krásná Cucurucuců, mockrát, ale byla jsem malé děvčátko a o lásce jsem nevěděla zhola nic. Pro dvouletou holčičku milostné pojmy, jako znásilnit, zmlátit, vyrazit zub, zkopat na posteli do bezvědomí, či utrhnout uši v závěru orálního sexu, nemají žádný význam. Teprve když dospívá, začíná chápat, že jsou to vlastně projevy lásky! Máš pravdu, děvenko, tak já ti to tedy povím. Žila jsem se svými rodiči, bohatými bělouši, v Madridu. Můj tatínek a tvůj dědeček, moje malá Cucurucuců, byl obchodník s býky, vážený Escamillo Pichunda, a maminka doňa Pichunda Sarabanda měla módní obchod s obleky pro toreadory s širokou nabídkou doplňků, jako jsou obinadla, tekuté obvazy, berle, hole, umělé kyčle, náhradní střeva z plastu, kostní dřeň v prášku a další. Jak jsem ti už jistě vyprávěla, my Hispánci máme takový krásný zvyk, vždycky na Dušičky pouštíme do ulic volně býky a naši muži a chlapci před nimi utíkají a vesele výskají, podle toho, jak je kdo statečný. Hispánská děvčata sedí na balkonech s rodiči a dueňami a chudší souputnice, které nemají balkony, hledí na tu překrásnou podívanou z oken. Představ si, Cucoušku, tu nádheru, báječný slunný den v kterémkoli hispánském městě, třeba u nás doma v Madridu, ale i v Mexiku, Portoriku, zkrátka všude, kde milují zvířata. Nejdříve běží ti méně stateční, za nimi statečnější, a ti opravdoví muži, jimž v hrudi tluče srdce hrdinů, ti běží až těsně před býky, býčí nozdry úplně u hýždí. Víš, co je hýžď? obrátila se s otázkou na dcerku doňa.

Prdel, maminko, špitla cudně Cucu. Potom běží býci, pokračovala doňa Pichunda a v duchu se pyšně dmula, jak má chytrou holčičku. Tedy, jak už jsem řekla, pak běží býci – nádherná ušlechtilá zvířata. Kdo by je, Cucoušku nemiloval, viď? No a za nimi už jedou jen sanitky a pohřební vozy. Hodně pohřebních vozů, protože naši muži jsou velmi...velmi stateční! V očích doni Pichundy se zaleskla slza. Ach, holčičko moje, až si jednou našetříme dost pesos, vezmu tě k našim, abys tu nádheru viděla!

 

Maminko...špitla znovu nesměle krásná malá Cucurucuců. Mohu se na něco zeptat? Jen tak, není to podstatné, ale přece jen mi to blesklo hlavou. Když doňa přikývla, pravila: Mamoušku, když ti nejstatečnější muži, ti nejlepší z nejlepších, muži se srdci lvů, odjíždějí ze slavnosti v pohřebních vozech, tedy už...už...koktala čím dál červenější Cucurucuců, nemohou plodit děti, další statečné hrdiny se lvími srdci, zůstávají jen ti sralbotkové, co běželi v uctivé vzdálenosti, ti mohou plodit, třeba hned jak doběhnou, tak se potom zákonitě rodí jenom samí srabi a rasa se geneticky narušuje, není-liž pravda? Kde zůstala spravedlnost? Myslíš, dceruško, že jsme potomci těch zbabělců? Doňa se rozesmála a s láskou objala dcerku. To mám ale chytrou holčičku, konstatovala, hladíc Cucouščin sametový vlas. Není to tak, uklidňovala dceru. Protože se tohle ví, přijímají se opatření. Ti nejstatečnější mají povinný styk, jejich manželky a milenky to nekompromisně požadují! Kdo nepřijde na start s notářsky ověřeným potvrzením, že měl pohlavní styk bez ochrany, nesmí běžet! My Hispánci máme dokonce takovou žertovnou slovní hříčku: Nebyl jsi připuštěn doma, nebudeš připuštěn k býkovi. To je vtipné, co? Když se obě ženy dosyta nasmály, doňa zvážněla a dodala: Většina našich velkých synů a dcer byla počata v předvečer běhu ulicemi. No, ale abych se dostala k tomu podstatnému, jak jsme se s tatínkem vlastně seznámili! Ten dušičkový běh...vlastně jsem si teď uvědomila, že jsem ti pořádně nevysvětlila, proč se běhá na Dušičky, i když jsi už možná leccos pochopila. Myslíš ty pohřební vozy? zeptala se bystře krásná malá Cucurucuců. Ano, potvrdila domněnku doňa Pichunda. Většinou bývají ku konci slavnosti úplně plné, a tak se docela moudře už v dávné minulosti spojil tento veliký a radostný svátek se svátkem zemřelých,. Zabijí se, tak říkajíc, dvě mouchy jednou ranou! Chytré, viď? Moc, maminko, pochválila moudrost předků krásná malá Cucurucuců. To plození v předvečer i spojení slavnosti s tryznou a svátkem mrtvých. No, jak už jsem říkala, je to veliká událost a do Madridu se na tu slávu sjíždějí přátelé skotu z celého latinskoamerického světa, a tak přijela na slavnosti i skupina chudých hudebníků z Peru, kde hrál krásný mladý indián na bonga. A to byl můj tatínek, viď? Krásná sladká malá Cucurucuců začala tleskat...Viď, mami, že to byl tatínek!

Ale to víš, že jo, děvenko moje, ale nepředbíhej a poslechni si celý příběh! Samozřejmě že to byl tvůj tatínek, Machu Pikchu, hráč na bonga, conga a percussion peruánské skupiny The Lama Boys, ale uvidíš, že to jeho muzikanství z mého hlediska nic neznamenalo, věru že jsem nebyla muzikantská Liduška! Teprve mnohem, mnohem později jsem si uvědomila, jak velký byl Machu Pikchu virtuos na bonga, conga a percussion. To jsem ocenila až po delší době. Naše šťastné seznámení způsobilo něco úplně jiného! Machu Pikchu byl vášnivým běžcem před býky již u nich doma v Peru. Jak někde spatřil býka, hned před ním začal utíkat! Je to holt taková vášeň! Někdo chlastá, někdo si píchá drogy a někdo, jak uvidí býka, rozdráždí ho pořádným kopancem do zadku a potom před ním zdrhá! Je to vlastně taková droga! A tak mimo působení v The Lama Boys se samozřejmě těšil, jak si v Madridu zaběhá před býky. To víš, Madrid, to je jiná káva! To je děvenko první liga! Ba co říkám, extraliga! A taky že jo! Na startu se objevil i Machu Pikchu. Koukáme celá rodina z balkonu...už proběhli ti méně stateční společně se ženami...a už se blížili býci... Maminko, špitla znovu bystrá dívka. Od koho měl Machu Pikchu potvrzení o styku? Říkala jsi přeci, že bez notářsky ověřeného potvrzení nemohl žádný muž na start? Doňa Pichunda zbledla. Do prdele, uklouzlo mimoděk z jejích cudných úst. To mě nikdy nenapadlo! Jak jsem na to mohla zapomenout? Já husa! To slepé idiotské mládí! Teď se budu trápit, než přijde Machu z pole a já to z něj nevymlátím. Vždyť ten hajzl musel někde to potvrzení vzít! Víš, že mi ten mizera říkal, že je panic! A já koza hloupá mu to žrala! Podvedená a zhrzená doňa Pichunda propukla opožděně v srdceryvný nářek. Teď pro změnu tiskla k sobě sladká malá Cucurucuců na oplátku svoji bělošskou mámu a hladila ji po vlasech. Neplač, maminko, uklidňovala ji, až se tatínek vrátí z pole, jistě ti to nějak uspokojivě vysvětlí. Uvidíš!

 

Myslíš? optala se s nadějí v hlase doňa. Jsem si stoprocentně jistá. Tatínek je čestný muž, pravý Hispánec! Ten by nikdy neměl předmanželský styk! Nikdy! Myslíš? sondovala s ještě větší nadějí v hlase doňa. Jasná páka, mami, už neplač, pravila Cucu. Raději mi dopověz ten příběh... No...jak jsem říkala, běželi ti srabi...pak menší srabi a ženy...a posléze...těsně před býky...prsa na prsa, či lépe nozdry na zadku, ti praví, stateční Hispánci...ještě teď se, Cucoušku, třesu vzrušením, to bys musela znát dědečkovy býky – buldozery s kopyty dinosaurů, šíjemi mamutů a koulemi jak melouny – a nejblíže k nim, teda myslím k býčím chřípím a rohům a ne těm koulím...Kdo myslíš, Cucoušku, řekni, no? Táta! vydechla Cucurucuců. Můj táta Machu Pikchu! Chudobný rolník a indián, příležitostný hráč na bonga v souboru The Lama Boys! A malá Cucurucuců znovu vykřikla och...och..., nedočkavě a s neskrývanou pýchou v hlase. Ano, byl to on, stvrdila doňa Pichunda dívčin odhad, ale to tenkrát nikdo netušil, Cucoušku, ani já ne. Pouze upoutal zraky všech, žen i mužů, starců i dětí. Celá ulice generála Chosé Alvareze Dialíze, kde jsme bydlili, nedokázala odtrhnout oči od neznámého odvážného mladíka. Byl nejblíže býkům, o dobrý tři metry blíž než El Cordobés, Manolo Chuaréz a Paco Camillo, ba co dím, dokonce blíž než sám don Escamillo, zápasník s býky a bývalý milenec nebožky Carmen!

 

A náhle se, Cucoušku, naše oči setkaly. Bylo to, jako když námi projel blesk. V tu chvíli jsme oba věděli, že jsme si souzeni.V setině vteřiny si naše pohledy řekly vše. A právě ta setina vteřiny způsobila Machuovo zaváhání, nepatrnou nepozornost, jež není nic proti věčnosti. Tak tahle setina vteřiny přivedla definitivně otce do mé náruče. Dědečkův nejmohutnější býk, měl takové zvláštní jméno, nehispánské, ani dědeček si nemohl vzpomenout, jak k němu vlastně přišel...teď si ho ani já nedokážu vybavit...něco jako...safra! Jo! Stračena! Straka! Stračena dostihl otcovu hýžď svým rohem špičatým jako to nejostřejší kopí a vymrštil ho obloukem vysoko převysoko až na náš balkon, kde dopadl přímo do mé náruče. Co, náruče, děvenko! Když si to vybavím, znovu si potvrzuji, že věci, které se mají stát, se nedají odestát, byť by se proti člověku spikl celý svět! Vždyť posuď sama, Cucoušku, byla to náhoda? Nebo to byl neodvratný osud? Mohla to být náhoda, že Machu Pikchu, jak mě zahlédl z ulice, měl okamžitě erekci a býk ho vymrštil na náš balkon, a já zrovna seděla tak rozcapená, že do mě vnikl a počal tebe? Co ho to ve vzduchu ještě za letu srovnalo, že to dopadlo takhle? Byl to, děvenko moje, takzvaný trojitý rittberger, během dvou minut jsem poznala svoji životní lásku, přišla o panenství a otěhotněla! Není to zázrak? A któ vinavát? použila v rozrušení rusismus doňa Pichunda. Bůh? Osud? Evoluce? Či zásah vesmírné inteligence? Ať to bylo cokoli, a já nevěřím na náhodu, ozvalo se žuch a já byla zbouchnutá! Ach maminko! Taky bych chtěla mít v životě takové štěstí při výběru partnera, jako jsi měla ty! A krásná malá Cucurucuců si smutně povzdychla.

Nebuď z toho smutná, děvenko moje, utěšovala dceru doňa Pichunda, vždyť don Felípe Poblítos je čestný krásný mladý muž a miluje tě, jsem o tom přesvědčená. I když je to synek bohatého statkáře a povaleč. Ano, maminko, jsem šťastná, že jsme se s donem Felípem Poblítosem zasnoubili, a o jeho lásce nepochybuji. Felípe mi slíbil, že po svatbě přestane být povalečem, opustí svoji bohatou rodinu a bude žít mezi námi poctivými chudými lidmi! A víš, co mi ještě slíbil, zašeptala Cucu mamince do ucha, slíbil mi, že když mu dám syna, tak určitě možná vstoupí do komunistické strany! Peru – Chile – Kuby? Do jaké si vyberu, tam možná určitě vstoupí! To, že ti slíbil, Cucoušku? Tak to je doopravdy charakter! To bych od bohatého povaleče nečekala. Musím se mu v duchu omluvit, ale jemu to neřeknu, aby nezpychl. Mám-li být upřímná, holčičko moje, podezírala jsem ho z vypočítavosti, měla jsem dojem, že předstírá lásku, aby si zašukal s nádhernou mladou mulatkou. Kdepak, maminko! zvolala radostně Cucurucuců s vědomím, že si matka opravila své utajované špatné mínění o jejím snoubenci. Don Felípe je dokonce velmi hluboce nábožensky založený. Včera jsem mu jen tak napůl v žertu vyčetla, že mě při milování nelíbá, a víš, co mi miláček Poblítos řekl? To bys neuhodla, maminko! Řekl mi: To ne, moje sladká malá Cucurucuců, to až po svatbě!

 

Dívka se odmlčela a v tichu vychutnávala matčino překvapení nad Felípovou zbožností. Potom si náhle vzpomněla, že jí matka dosud svůj milostný příběh nedopověděla. Doňa Pichunda jen letmo pohlédla na nástěnné přesýpací hodiny, zda stihnou uvařit pro chlapy večeři, a vidouc, že je stejně zapomněli ráno obrátit, pokračovala v příběhu své lásky. Tak kde jsem to přestala, otázala se? U toho trojitého rittbergra, připomněla jí malá Cucurucuců s šelmovským zábleskem v očích. Ty chceš, ty moje malá mrško, slyšet znovu tu pasáž o tom vniknutí, viď, škádlila máma dceru.

 

Ale ne, mami, protestovala Cucu, přestože bylo vidět, jak ji to vzrušuje. Jo, tak toho vniknutí si naštěstí nikdo nevšiml, pokračovala doňa Pichunda. Jen Jeho Eminence pan kardinál Manuál Mosquito Ibaňéz Chorchéz z protějšího balkonu, taky si mě změřil přísným pohledem. Otěhotněla jsem okamžitě, ale to jsem pochopitelně v té chvíli nevěděla, a tak se můj zájem soustředil jen a jen na zraněného statečného Machu Pikchua. Pomáhala jsem sloužícím odnést ho do mé dívčí, nyní již žel nikoli panenské postele, a cestou posbírala části potrhané Machuovy zadnice, které mu moje matka spěšně přilátala režnou nití, aby tkáň neodumřela. Měl naštěstí zdravé pevné šunky, a tak jí to šlo dobře od ruky, jen moje maminka byla trochu nervózní a přišila mu je obráceně, proto má otec dodneška hýždě od sebe a nikoli k sobě jako ostatní lidé. Prostě takový drobný lapsus. Někomu může připadat pětatřiceticentimetrová mezera mezi oběma půlkami legrační, ale mně to bude stále připomínat jeho chrabrost. Byl hrdina města. Po celou dobu léčení, než se půlky chytly, zůstal Machu Pikchu hostem naší rodiny. Nebylo jediného dne, aby mu někdo z významných Hispánců nepřišel složit hold, nebylo jediného večera, aby některá místní seňorita nenechala pod okny, kde Machu Pikchu ležel, zahrát sarabandu nebo mazurek, i když, Cucoušku, teď mě tak napadlo, proč mazurek, viď? To je přeci úplná blbost! No, to není podstatné. Jedině jeho vlastní lidi, jak už to tak bývá, se k němu zachovali odporně. Kapelník skupiny The Lama Boys Pakosta Tortilles pořád chodil a opruzoval, že nemají bongistu a že to bez něj není ono...a že Machu přijel hrát s kapelou a ne utíkat před býky...a že za to nenese odpovědnost, když si to Machu nepřivodil při hraní, ale ve svém volném čase, a tudíž nemá nárok na alikvotní díl honoráře, a jak k tomu ostatní hoši v kapele přijdou, a že jeho hlas chybí ve sboru, zkrátka pořád si vymýšlel nějaké kraviny. Myslím si ale, že pravým důvodem byla závist, že sedím celé dny u Machuova lůžka, a taky to, že Machu předtím vytlačil Pakostu z místa prvního bongisty na podřadné místo tamburináře. Ty víš, Cucoušku, že nejsem zlá ženská, přestože jsem bělouš, a nikomu nepřeji nic zlého, ale když už to trvalo měsíc, nakladla jsem v době, kdy jsem věděla, že opruz Pakosta přijde, na schody banánové slupky a povedlo se! Pakosta si zlomil obě nohy i ruce, takže nemohl hrát ani na tamburínu, a zmlkl! Už taky jen ležel a jen ho bylo celé dny slyšet, jak volá...caramba...caramba! Ale vůbec jsem k němu nešla, k hajzlovi! Dala jsem ho do toho nejhoršího pokoje a paellu mu nosila matka. A já si ji vždy vyčíhala a plivla jsem mu do ní!

Dobře mu tak, šmejdovi závistivýmu nepřejícímu, rozohnila se spravedlivě Cucurucuců. Pakosta Tortilles byl výjimka, jinak to byl, Cucoušku, krásný čas pro mě i pro tvého tatínka, uklidnila doňa Pichunda rozhořčenou dceru. Úplně nás vyvedla z míry návštěva samotného El Cordobese. Osobně přinesl tatínkovi kytici a smažené býčí žlázy. Považ! Sám El Cordobes! Osobně! Vždyť na jeho návštěvu byl v Madridu pořadník a čekací doba byla až šest sedm let! Často se stalo, že El Cordobes přišel přesně podle itineráře do puebla nějakého staršího milovníka koridy a jeho hostitel byl třeba už čtyři roky po smrtí! To El Cordobese strašně zlobilo, pamatuju se, jak říkal mému otci, teda tvému dědečkovi: „Nic mě, done Pichundo Escamillo, tak nenasere, jako když někam zavítám a nikdo není doma.“ Tak to si jistě umíš představit, co to způsobilo za rozruch, když řekl, cituji: „Deo gracias maňána adios muchachos rauchen verboten.“ Machu si to tenkrát pořád opakoval, až se to naučil nazpaměť, a teď když přijedou nějací cizinci, otec jde za nimi a tu větu jim pořád opakuje. Ti jsou pak rádi, že je v Chucharache někdo, kdo umí cizí jazyky. Jé...to už je ale hodin, Cucoušku, spráskla náhle doňa Pichunda ruce, mužští jsou za chvíli doma a já ti to pořád nedovyprávěla! Tak honem, když už jsem to nakousla...Machu tedy byl celou dobu u nás a naše láska rostla den za dnem. Když jsem to nedostala, hned jsem věděla. že jsem v požehnaném stavu, a tak se to Machu dozvěděl jako první. Měl velikou radost a jen jsme se hned na začátku nemohli dohodnout na jménu. Já jsem chtěla holčičku Žužna a pro chlapečka Kostroň. No a Machu, vždyť už tak trochu víš, jací jsou mužští, pro holčičku Kleopatra a pro chlapečka Goebbels, tak jsme se malinko chytli, ale bylo to takové nevinné, naše láska byla bezbřehá!

 

Druhý den jsme slavnostně oznámili rodičům, že se milujeme a že čekáme miminko. Maminka se strašně rozzlobila a tatínek taky, maminka křičela, že takovýmu debilovi, jako je Machu Pikchu, mě nikdy nedá, že mi radši udělá sama potrat zouvákem na boty. Debil a ještě muzikant, volala maminka a rvala si své krásné černé hispánské vlasy. Ty nahá peruánská prdeli! volal dědeček na tvého tatínka. Ty nahá indiánská prdeli, a ještě k tomu natržená, blbě sešitá, boháčovu dcerku bys chtěl, ty indiánský pako! Hovno! To, že jsi hrdina, není vstupenka mezi boháče! Machu byl nešťastný a marně otci připomínal, že prdel mu špatně přišila právě babička, a jen ať si vzpomene, jestli by někdy k nim zavítal El Cordobes mimo pořadník, a že když nevadila špatně sešitá zadnice El Cordobesovi, proč vadí jemu, takové nule, ale naši byli tak rozčilení a mého miláčka Machu Pikchua vyhodili na ulici. Já jsem ze zoufalství skočila z okna, ale zapomněla jsem, že mám pokoj v suterénu, a tak se mi nic nestalo. Nešťastný Machu Pikchu si na náměstí La plaza del sol roztrhl poncho a s hlasitým nářkem se svěřoval náhodným chodcům se svým zoufalstvím. Když mě naši viděli letět z toho okna, tak pochopili, ze Machua asi opravdu miluji, a od té doby jsem měla přísné domácí vězení a dvě dueni – Esmeralda Spinosos a Roderika Kokotos – se ode mě nehnuly na krok!

 

Jediný, kdo se z našeho neštěstí upřímně radoval, byl závistivý kapelník Pakosta Tortilles, který stále zlostně vykřikoval ve svém pokoji caramba...caramba...! Nechal si otevřené dveře, a kdykoli jsem procházela kolem, krutě a nelítostně se mi posmíval...cha...cha...cha..., volal na mě...šuky šuk na balkoně, prci prc! Přede všema šuky šuk! Prci prc! La šukanda e finita! Jeho krutost mě velmi zraňovala, a tak jsem se rozhodla, že si s ním promluvím, upřímně a z čistého srdce, proč je na mě tak zlý, když jsem mu nic špatného neudělala, a proč mě mučí, když vidí, jak trpím pro svoji lásku k Machu Pikchuovi! Chtěla jsem na něho zapůsobit, aby vykutal alespoň zbytek soucitu ze svého kamenného srdce, a tak jsem si vypůjčila od seňory Rumby překrásné šaty, bílé jako padlý sníh, s nádhernou červenou šerpou a fiží až do podpaží, do svých jako uhel černých vrkočů jsem vpletla modrou mašli se zlatým nápisem Černomorskij flot a obula si brčálově zelené lodičky zdobené na špičkách kovovými oranžovými slony. Požádala jsem Esmeraldu Spinosos a Roderiku Kokotos, zda by mě nenechaly promluvit si s Pakostou mezi čtyřma očima, a protože Pakostův pokoj neměl okna, hodné dueni souhlasily.

Vešla jsem plačíc dovnitř a padla před Pakostou na kolena. Caramba...caramba...volal zlostně závistivý Pakosta. Když jsem ho v slzách prosila, aby svým křikem nezvětšoval moji bolest, tak ještě přidal decibely...Caramba...caramba! Machu Pikchu s tebou může šukat, kdy se mu zachce, a já ne? Caramba...caramba! Jen proto, že je lepším bongistou? Jsme ze stejné vesnice a je to nespravedlivý! Buď mi dáš, doňo Pichundo, tady a hned, nebo ti flusnu na tvý krásný šaty! Co jsem měla dělat, řekni, moje malá Cucurucuců, šaty byly půjčené a doňa Rumba by mě zabila, kdybych jí je vrátila poplivané? Máš pravdu, maminko, přitakala malá Cucurucuců se slzami v očích, nedalo se nic dělat, byla jsi v tísni a ten bídák toho využil. Sama bych nevěděla, co činit, netrap se proto, maminko!

 

Ani to nebylo hezký, posteskla si doňa Pichunda, jak měl všechno přeražený, musela jsem ho sama celého zvedat a na sebe spouštět, fuj! A to neměl dost, bestie Pakosta, a pořád volal ješčo raz, ješčo raz! Byla jsem sedřená jako mezek, a abych to psychicky unesla, musila jsem si v duchu představovat, jak to dělám s Machu Pikchuem! Ale věř mi, Cucoušku, nepolíbila jsem ho přitom ani jednou! Dobře mu tak, prevítovi! Správně, maminko! volala radostně malá Cucurucuců a tleskala rukama. Správně jsi mu to znechutila! Končím s tebou, Pakosto, vyprávěla dál doňa Pichunda. To je naposledy, co jsem se ti vzdala, řekla jsem, když bylo po všem, a ty víš dobře, že i dnes by se to nestalo, kdyby ses mě nezmocnil násilím. Pakosta se jen cynicky pochechtával a stále volal to svoje caramba...caramba!

 

Víš, moje krásná malá Cucurucuců, že jsem hodná běloška a mouše bych neublížila, ale potom, co se mnou provedl Pakosta, se mé srdce proti němu zatvrdilo. Na hrubé pončo, hrubá záplata, řekla jsem si a šla za dědečkem. Vymyslela jsem ďábelskou lest! Tati, řekla jsem tvému dědečkovi, chci si vzít Pakostu. Miluji ho. Co? zařval tatínek, tedy tvůj dědeček. Tu nahou indiánskou prdel? Toho pána z Los Nemanic a navíc s přeraženými údy? Jednoho Peruánce jsem vyhodil a teď poletí další! Chtěla jsem dědečkovi vysvětlit, že všechny údy Pakosta přeražené nemá, ale on mě stejně neposlouchal a běžel hned dolů a vyhodil Pakostu oknem! Ale maminko, vždyť jsi říkala, že Pakostův pokoj byl bez oken? namítala zmatená Cucurucuců.

 

To že jsem říkala, zaváhala doňa Pichunda a marně shromažďovala v paměti střípky událostí. Náhle si nejsem jistá, Cucoušku, ale zřejmě ho prohodil zdí, protože dědeček byl velmi silný, anebo našel pokoj s oknem a mrštil se závistivým Pakostou odtamtud. Ano...asi ho prohodil zdí, protože zlý Pakosta přišel za letu o všechny zuby. Ty pitomá náno bělošská, nadával mi potom tvůj dědeček, pěkný ženichy si vybíráš, jedno větší hovado než druhý, ten první byl alespoň statečný a navíc lepší bongista! To tě dám radši některému ze svých býků, ti by tě aspoň uživili, když už nic jiného! Nemohu říct, Cucoušku, že by mi tatínkův návrh neležel v hlavě, víš, jak miluji sex, ostatně to máš, holčičko, po mně, ale už jsem dala slovo Machuovi a bylo by mi hanbou brát ho zpět, chápeš mě, ty moje malá kočičko? Straka je docela fajn, ale o čem bych si s ním asi povídala? Té představě se obě ženy srdečně zasmály.

 

Ale má své přednosti, maminko, připomínala jí šelmovsky Cucurucuců, s těmi nemohou soutěžit ani Machu s Pakostou dohromady! Tohle všechno jsem si uvědomovala, pokračovala už vážně doňa Pichunda, i to, jak mě jako ženu přitahuje, že je Straka enormně utvářen, ale věděla jsem, že pro život je to málo, a jak už jsem říkala, moc toho nenamluvil, jen si tak mlčel, přežvykoval a tiše na mě poulil ty svý krásný velký oči, ne, holčičko, to není pro život...to ani náhodou. Jen tak kamarádit, to jistě, občas za ním večer zajít, to ano, ale soužití s ním, jak mi navrhoval dědeček, nikdy! Myslím, že ses rozhodla správně, maminko, potvrdila s účastí v hlase Cucurucuců. A jak to bylo dál...? Povídej, povídej, žadonila a doňa Pichunda pohlédla opět trochu nervózně na neobrácené přesýpací hodiny, přiložila na oheň lamí trus, a když jasněji zaplápolal, zasněně se zeptala: Kde jsem to přestala, kočičko moje? U toho, jak ti dědeček vynadal do pitomých bělošských nán, maminko, a potom prohodil Pakostu zdí, připomněla jí Cucu. Jo, tak to už, Cucoušku, vypadalo velmi zle. Jen si to představ, tvůj budoucí otec – vlastně ne budoucí, ale současný – nešťastný Machu Pikchu bloudí s pláčem Madridem, dole na zemi před barákem chrlí Pakosta to své caramba...caramba a já sedím celá zoufalá a uslzená uvnitř pod dozorem dvou přísných dueň. Hledali jsme s tatínkem cestu, jak se dorozumět, a dvě přísné dueni se jevily jako nepřekonatelná překážka. Dědeček je obě dobře platil a co hlavní, obě ženy se bály, protože jim pohrozil, že když mě pustí jen na vteřinu z očí, tak je předhodí býkům! Ale ne tak, jak jsme mluvili předtím o Stračenovi, ale nechá je opravdu rozdupat a sežrat. Marně jsem je prosila o kontakt se svým milým, jen malé psaníčko, prosila jsem, ale dueni jen kroutily hlavami v záporné odpovědi. Však víte, doňo Pichundo, jak dopadla naše malá shovívavost s Pakostou, jak vás ten zlý člověk ojel a přefikl, připomínala mi Esmeralda Spinosos a já jsem pochopila, že se obě děvčata musela dívat klíčovou dírkou, jak mě ten hnusák nutí k sexu a jak na něm proti své vůli rajtuju.

Nechtěly jsme nikoho volat, dodala Roderika Kokotos, viděly jsme, že to máte pevně v rukách a že se nemůže nic vážného stát, když ho včas upustíte na podlahu, což jste také k naší radosti asi po dvou hodinách udělala. To se nám teda ulevilo, milostivá slečno, dodala Esmeralda Spinosos. Samozřejmě že nevěděly, že jsem stejně nemohla přijít do jináče, protože už jsem v něm byla. Tomu se malá Cucurucuců srdečně zasmála a doňa Pichunda pokračovala. Nakonec se Roderika Kokotos ukázala jako slabší článek řetězu. Machu totiž zjistil, že má Kokotos bratra Chorcheho, který byl hráčem na triangl v Madridském symfonickém orchestru a rád by se naučil na bonga a conga. Když mu tvůj tatínek nabídl zdarma vyučovací hodiny výměnou za domluvu sestře, bylo vyhráno. Machu napsal dopis, v němž vylíčil do nejmenších detailů vychytralý plán, Roderika Kokotos mi ho doručila a já vše odsouhlasila. Abychom nebyli prozrazeni, musila jsem dopis sníst, a to byl jediný zádrhel, jinak šlo všechno jako na drátkách. Byl totiž napsaný uhlem na překližce, a tak trvalo trochu delší dobu, než jsem jej přežvýkala. Ale sama víš, Cucoušku, co dokáže láska, a tak jsem dřevinu žvýkala s láskou, ostatně Roderika mi pomohla, protože měla z dědečka velký vítr. Jednu chvíli to vypadalo na pěkný průser, protože když nás viděla Esmeralda Spinosos, tak povídá: Co to, holky, žerete, že mi ani nenabídnete...? Ale my to rychle polkly a bylo po ptákách. A teď k tomu vychytralému plánu! Machu Pikchu poprosil náhodného kolemjdoucího a nadiktoval pro dědečka – tedy mého tatínka – dopis, protože jak víš, náš táta, i když je velmi hodný, je negramotný a tenkrát byl také takový. Ó, jak v tu chvíli litoval, že se neučil, neučil, neučil! A nedával pozor, nedával pozor, nedával pozor!

DOPIS OD MACHU PIKCHUA ESCAMILLU PIKCHUNDOVI

Milý a vážený done Escamillo Pichundo!

 

Předem mého dopisu přijměte ode mě srdečný pozdrav. Dnes jsem měl k obědu maso. Všechno jsem snědl a ještě jsem si přidal!

 

Tak to bylo úvodem a teď, co vám vlastně chci, vážený done Escamillo. Pamatujete se, jak jste na ně volal: Ty nahá indiánská prdeli a ještě k tomu natržená, boháčovu dcerku bys chtěl, ty indiánský pako? Hovno

 

Hodně jsem o vašich moudrých slovech přemýšlel a musím konstatovat, že jste měl jako zkušený člověk pravdu. Protože bych k vašim penězům nepřišel jako vy, tj. pilnou prací, nýbrž bych se k vám do rodiny jen připrcal, neznal bych proto jejich skutečnou hodnotu a nevážil bych si tak snadno nabytého bohatství. Choval bych se k němu jako lůza, jako opravdová chátra. Však víte, snadno nabyl – snadno pozbyl! Taky bych určitě nezřízeně chlastal a pak, když bych se vracel domů ožralý jako svině, mlátil bych svoji ženu, vaši dceru, urozenou doňu Pichundu, a to by se vám jistě nelíbilo a kdo ví, zda by se to líbilo jí samotné. Myslím si, že by to nebylo šťastné manželství! Otevřel jste mi oči, vážený done Escamillo, a já jsem vám za to vděčný!

 

Vrátím se do Jižní Ameriky a vezmu si za ženu raději nějakou primitivní krávu z naší vesnice. Tak to má být! Společenské vrstvy se nemají míchat mezi sebou a kmán má zůstat kmánem na hromadě hnoje, kam patří! Své postavení si uvědomuji o to více, že jste mě na něj právě vy tak ohleduplně a taktně upozornil! Jeden malý, ale velmi chytrý národ v srdci Evropy – pamatuji si to ze školy, tuším, že si říkají Češi, nebo tak nějak podobně, podle mě jsou to ale židi vydávající se za Slovany, ale to není podstatné – má takové přísloví: Nechoď, Pedro, s pány na led, mnohý příklad známe, pán uklouzne a chudák si za něj nohu zláme! To je, co? To čumíte, done Escamillo, jak jste na mě zapůsobil, vaše moudrost, rozvážnost i analýza situace, to přeci nemohou bejt kraviny! Viďte! Proto se vrátím tam, kam patřím – ke svým! Pán k pánovi, rab k rabovi! Protože jsem vaší zásluhou, vážený done Escamillo, procitl z utopického snu, rád bych vám před odjezdem do Peru srdečně poděkoval. A jak může poděkovat chudák urozenému člověku? Jen svým uměním! A proto mi dovolte, abych ještě jednou navštívil váš urozený dům, a aniž bych se setkal s vaší dcerou, aniž bych na ni jen očkem pohlédl, zahrál bych jen vám a nikomu jinému na bonga a conga a svým uměním vám poděkoval za vše, co jste pro mě vykonal.

 

Za kladné vyřízení žádosti předem děkuji a jsem se srdečným pozdravem Váš oddaný

 

Machu Pikchu

chudobný nádeník, mestic a indián,

příležitostný hráč na bonga a conga