Dobrý den, dnes je 19.03.2024 - 12:23
1. samizdatový internetový magazín v prvobytně pospolném kapitalismu a rozvinuté tržní demokracii

Las Vegas

 

Rozhovor Františka Ringa Čecha s Lubošem Xaverem Veselým

 

Kdykoli mluvím s Ringem o Las Vegas, zřetelně pozoruji, jak se mu zvláštně rozsvítí oči. Cítím, že se o Vegas baví rád. Zažil ho v poměrně raných dobách (v letech 1965 - 66) a jako člověk, který umí pojmenovávat věci, se v mých očích zařadil mezi znalce Las Vegas.

 

Co pro tebe znamená, když se řekne Las Vegas?

Opravdu si myslím, že úplně něco jiného než si myslíš Xavere. Uvědom si, že já jsem z temného bolševického Československa, s igelitovou taškou v ruce, jednoho dne vystoupil z letadla na půdu jednoho z nejslavnějších a hlavně nejsvobodnějších měst na světě. A najednou jsme jeli autem po Stripu. Pro mě šok. To město je víc než Londýn, víc než Paříž. Zářící moře. Uvědom si, když přijíždíš do Vegas třeba od Hoover Dam, přejedeš ten poslední kopeček a najednou se před tebou objeví to svítící jezero. To musí zasáhnout každého. Jenže bojím se, že se to prostě nedá popsat, že to ani film neukáže. Tam se musí být. Nezapomeň, že ta poušť velmi zvláštně voní. Tedy pro mě Vegas – cesta do svobodného světa a ještě do takového města...

 

Co je tvůj největší zážitek z toho města?

Toho je moc. Bylo mi příjemné jak tam lidé jednají, jak myslí, kolik je tam schopných lidí. No a já jsem muzikant, kumštýř, tak jsem nevěděl kam dřív. Najednou lidi, jejichž desky jsem měl doma, byli na dosah Dave Brubeck, Frank Sinatra, Edmond Hall, Lionel Hampton, Louis Prima, Oscar Peterson, Budy Rich Duke of Dixieland. Hlavně jsem si některými zahrál. Představ si to. Ony jsou tyto hvězdy úplně jiné, než si myslíme. Nehrají si na to – já jsem jazzman a ty roker. Prostě seš kolega z branže. Třeba Dave Brubeck. Oni hráli v Tropikaně a tam jsme se potkali v jídelně pro personál. Říkal jsem, že jsem bubeník a on řekl: „Tak si přijď s náma zahrát.“ Tak jsme si po jejich vystoupení zajamovali. Viděl jsem Sinatru v akci, často jsem ho tam potkával.

 

Jak jsi na tom s hazardem? Vyzkoušel jsi štěstí ve hře?

Jasně. Každý den jsem hrál. Tenkrát to bylo tak, že v těch slot machines byly mince tedy jackpot za sklem a když ho uděláš, tak ti vypadne. Teď už je to jinak. My jsme měli dvě představení za den, jedno v osm a jedno v deset. Šel jsem prvně před prvním představením a nakreslil si ty mince za sklem, v jaké tam byly formaci a po druhém představení jsem s tím papírkem šel zase k těm mašinám a tak kde zůstala stejná formace, tedy nevypadl jackpot, tam jsem hrál. Tam byla mnohem větší naděje, že vyhraju. Taky jsem skoro každý den vyhrál. Třeba i 40-50 dolarů. Jenže každý, kdo někdy hrál, ví, že to tam nakonec hráč vždycky nechá. Taky jsem někdy vyhrál třeba osmdesát dolarů, což bylo tenkrát dost peněz. Sbalil jsem to, jel jsem domů, dal jsem to partnerce, ale většinou hned druhý den jsem je zase vzal a jel je znovu odevzdat a třeba dalších čtyřicet.

 

Ty ses do Las Vegas po letech vrátil, byť na chvilku. Jaký to byl pocit?

Jiné Las Vegas. Tam se to všechno pořád mění. Stačí přijet za rok a už řadu míst nepoznáš. A já byl znovu po pětadvaceti letech. Dokážeš si to představit? Tropicana byla jiná, všechno bylo jinak. Zdálo se mi, že je tam mnohem víc sexu a mnohem víc zábavy. Domečky, kde jsme bydleli, už tam nebyly vůbec.

 

Plánuješ, že bys tam zase zajel?

Víš, mám pocit, že už to není moje město. Vůbec, „moje“ Amerika umřela. I jídlo je tam jiné, než bylo. Hrůza. Tam se tak dobře jedlo. Teď oni ze všeho odstralili tuky, cukry... no a nedá se to jíst. Teď jsem na to slyšel krásný výraz, který budu používat. Snad mi tvoji čtenáři prominou. Dobroserové! Lidé, kteří serou dobro. Aniž by je někdo požádal, se stále starají o takzvané dobro druhých. Podle vzorce – Buď šťastný, nebo ti rozbijeme držku.

 

Kam jsi v Las Vegas rád chodil, když jsi nemusel hrát?

Třeba do Silver Slipper do těch starých saloonů. To byla nádhera a atmosféra, která se nedá jinde zažít. Dunes nebo Flemingo. Tam jsem viděl překrásné pořady. Překrásné tanečnice – Polynésanky. No a večer jsme někdy chodily dom klubů, kde se hrával jazz. Ve volnu jsme jezdili na výlety. Všude kolem Vegas. Do pouště, na rodeo, moje žena jezdila na ranči na koni. Pozor, ale tam je těžké jezdit na koni pro nezkušeného jezdce. Když jedeš pouští na koni, on často uslyší chřestýše, splaší se a jezdec spadne.

 

Jak moc tě zajímá nebo baví historie toho města?

Samozřejmě. Pan Korbel, který tam žije, mi vyprávěl, že už to tam dávno není v rukou mafie, ale všechno mají velké korporace. Teda taky mafie, ale jiná, která už nikoho nezabíjí. Nedávno jsem viděl v televizi nějakou starou herečku, která vzpomínala na Vegas a řekla něco velmi zajímavého. „Za mafie byl pořádek a bezpečno. Oni nedovolí zločin, protože to město jim patřilo. Každý bezpečně šel a bezpečně prohrál svoje peníze. A bezpečně zase odjel. Kdyby někoho, kdo byl jejich zákazníkem, napadli na ulici, tak by ho zabili.“ Něco na tom je. Mimochodem v Las Vegas se vraždilo poměrně bezpečným a sofistikovaným způsobem. Když někdo gangstery „zlobil“, tak ho vzali, odvezli do pouště a tam ho strčili do potrubí, které tam je kvůli přívalovým dešťům. O zbytek se postaraly Černé vdovy...

 

Kdybys měl někoho pozvat do Vegas, co bys mu řekl?

Nestutečný zážitek. Není třeba doporučovat. Ale těch věcí, které by měl každý na světě vidět je spousta. Určitě to každému přeji a jak byl kdysi zákon o tom, že každý má právo na práci, přimlouval bych se za zákon, že každý má právo vidět Las Vegas.