Zákaz činnosti - Krnov 1977

Za bolšána hrozilo permanentně nebezpečí, že vám dají takzvaného ,,zaracha,,. Což znamenalo, že vám zakážou činnost. To nebyl jenom náš problém, všechny rockový soubory byly ohrožený. Oni byly vlastně všechny soubory ohrožený, i ty komerčnější.

Spálenýmu tuším, technici nevypnuli mikrofony, lidi už byli v sále a on za oponou, řekl něco, jako že je škoda, když se nedá poznat, kdo jsou v tom hledišti komoušové a kdo ne, že by se směrem ke komoušům neusmíval a zpíval falešně. Bác! A už měl půl roku ,,zaracha,,.

Jeli jsme na vystoupení do Krnova. Byl to rok 1977, myslím, že bylo jaro. Každej koncert byl, pro nás v neustálém strachu, furt jsem koukal okolo, kde kdo sedí a jak se tváří, po případě kdo si dělá poznámky….?. Tamhleto je fízl, co si tam ten chlap píše…..?, támhle jsou možná tři nasraný ve čtvrtý řadě, že by milicionáři? Támhle si někdo něco zapisuje… možná svodku pro STB…. říkal jsem si co sem lezou, kreténi, Ale bál jsem se hrozně, všichni celá kapela se bála, mimo nameteného Mamuta který byl v alkoholickém oparu šťastný a řezal do bubnů jako hluchej do vrat! Neměl jsem pohodu na hraní a když jsem chtěl na podiu se Schelingerem udržet krok, musel jsem si dát taky velkýho panáka! Nebo dva….tři….!

Špatně to v Krnově začalo už v šatně, protože muzikanti samozřejmě kouřili, všichni herci a muzikanti v šatnách kouřej. Já jsem vždycky říkal: Jenom idiot, kterej nezná lidi, nařídí zákaz kouření a tím to končí. A přesto, že tam cedule zákaz kouření visí – ůplně k hovnu samozřejmě, stejně tam všichni kouřej a rockový hudebníci ty kouřej dokonce i na jevišti!

Všude chodí hasič a furt se se všema hádá. Kdyby tam dali blbouni popelníky s vodou, tak sychr nezačne hořet a v šatnách nebude dusno! Ne všichni to řešili tak profesionálně jako v Semaforu, kde chodil pan Brůna, zlatej člověk, dělal v Semaforu hasiče 30 let. Ten říkal: ,,Kluci, hulte, hulte, když to tady chytne, já na to s klukama hupsnu a za 10 minut je to uhašený,,!. Božsky naivní pan Brůna – zarytý sociální demokrat ještě ze staré školy, žil v době kdy se bez ironie říkalo,, poctivý jako sociální demokrat! ,,

Chodil za mnou do parlamentu, radil mi a s nadšením vyprávěl o šéfech soc.dem za první republiky. V duchu jsem si říkal….pane Brůna, kdyby jste věděl, jaké je to dneska, tak si hodíte mašli!

Tak v Krnově takovýhle Brůna nebyl. Přišel arogantní chlap, a sprostě na nás. To jsem si říkal: Kamaráde, jestli ty si takhle dovoluješ na kumštýře, to nás tady čekaj pěkný věci. Hned jsem věděl, jako zkušenej chasník, že on se tak chová, protože může, protože má podporu svých šéfů k týhle aroganci a drzosti a vyjadřuje názor celýho kulturního střediska v Krnově. Jakej pán – takovej sluha! Na všechny umělce se dá řvát, když kouřej. Ale na Kubeše se moc řvát nedalo, na Mamuta taky ne, na Kavaleho jak by smet, takže si vzpomínám, že tam padlo i pár facek. Mamut mu nějakou vyťal, on vyťal Kubešovi, dostal jí od Kavaleho a my jsme je se Schelingerem nakonec od sebe odtrhli. Kluci uhasili cigára a už hasičovi jenom nadávali.

Jak říkám, nedobrý začátek koncertu. Jen předznamenal průser!

V Krnově bylo naprosto vyprodáno, vlastně jako všude, kam jsme s Jirkou přijeli, byl koncert totálně vyprodanej. Hráli jsme jak bozi, byl to nářez, panečku. Lidi řvali, máničky řvaly, ječely a váleli se po zemi. Fakt je, že párkrát se rozběhli k pódiu, ale mně se je vždycky podařilo zatlačit zpátky vtipnými gesty a žertovným posláním do prdele!

Nic nerozmlátili, ale atmosféru rockovou to mělo. Sakra, že ano! Odehráli jsme to, ale byly tam dvě baby, dvě ženský z kulturního střediska, pravděpodobně velký bolševičky. Já si vzpomenu, než dopíšu tuhle knížku, na jejich jména a vložím je sem. Ano! Už si šedý buňky mozkový vzpomněli – Hotáková a Hojdová! A ty už se s náma nepřišly ani rozloučit. Vydělaly na nás peněz spoustu peněz, a táhly domů do svých rudých koutků!.

Do týdne přišla stížnost,….

,, vážený soudruhu tajemníku, uspořádali jsme v Krnově vystoupení soudruha Čecha a soudruha Schelingera a byli jsme rozhořčeni a zhnuseni vystoupením těchto umělců z Prahy!

( Všude a vždycky ti přitíží, když jsi z Prahy!)….. vážený soudruhu, co tito tzv. ,,umělci,, dělali, to byl obraz kapitalistického světa, imperialismu a válečné ideologie, která rozvrací náš socialistický řád! Příšerný hluk, místo zpěvu řev – několik lidí z toho onemocnělo, někteří návštěvníci měli deprese a nervově se zhroutili ještě v sále během koncertu! Soudruh Ringo během vystoupení ani jednou nevyzval diváky ke zvýšenému pracovnímu ůsilí a několikrát urazil skupinu Olympik voláním…,,Zkus si zahrát tuhle hudbu hochu z Olympiku…a ,, Janda nemá vlasy,,! Soudruh Schelinger se při koncertě válel po zemi a předstíral, že močí do první řady, kde seděli soudruzi z Lidové milice!

Žádáme o důrazné potrestání takovýchto umělců! Ti do socialistické společnosti nepatří!

Tenkrát byl ředitelem PKS ( Pražské kulturní středisko ) agentůry, která nás provozovala, nějaký Zvolský, ten nám samozřejmě okamžitě zastavil činnost a dokonce mi to ani neřekl sám, po někom mi to pouze vzkázal, že máme ,,zaracha,,.

Zarach byl hrozná věc, toho jsme se báli, protože jsme měli rodiny, děti. Žili jsme jen z toho, co jsme si vyhráli. Půl roku zaracha, něco strašnýho. Půl roku je neskutečně dlouhá doba, pro někoho, kdo miluje svoji práci a nemůže ji dělat. Je to samozřejmě i dlouhá doba pro někoho, kdo není kumštýř, musí si kupovat jídlo, platit nájem a pořád mu ubývá a ubývá. No a já a moji rockeři jsme samozřejmě neměli žádnou rezervu. Ne každej si vytvoří nějakou minimální rezervu. Navíc, když jsem něco našetřil, hned jsem koupil do kapely Gauze, nebo Shura, Marshalla či Kopálka. atd. Naštěstí v tý době jsme byli všichni mladý a pracovaly naše ženy, takže ekonomicky se to jakž takž přežít dalo, ale psychicky to bylo k nevydržení! I dneska mi naskočí husí kůže, když si nás vybavím, protože jsme furt zkoušeli, vidím nás, jak jsme seděli skleslí ve zkušebně, v těžký depresi. Dělali jsme písničky a nevěděli jsme, kdy je budeme moct zahrát a co s námi bude! Mně navíc dalo strašnou práci, aby se Schelinger nerozhodl bojovat s režimem v přímé akci a přejít od ideologické diverze k otevřenému boji, aby se nepřidal k disidentům a nepodepsal chartu, což by nám definitivně znemožnilo, abysme vůbec ještě někdy hráli a nenásledovali kapelu Plastic People, která měla definitivního zaracha, a nesměli vůbec vystupovat!

Když se podařilo Plastikum za pomoci statečných lidí něco uspořádat, tak zahráli jednu dvě skladby a už je policajti vlekli do antonu! Na to jsem se necítil!

Říkal jsem si, že jedni Plastic People na tenhle malej národ stačej. My nejsme Plastic People a nakonec taky teď nesmíme hrát. Takže v kapele děs …deprese a naděje v nedohlednu!

Potom, když už to trvalo déle jak půl roku, tak se nám různí lidi snažili pomoct, i Vašek Neckář a soudruh Michajlov, starej divadelník. ( Jeho dcera tuším tragicky zahynula společně s Jiřím Šlitrem )

A najednou přišel telefonát z PKS, volala mi sekretářka soudruha Zvolskýho,…… Soudruhu Ringo, soudruh ředitel Zvolský by chtěl, abyste přijel. Pokud možno hned.

Já jsem nadskočil dva metry, říkal jsem si, že by Bunzl s Neckářem srovnali ten průser? A tak jsem jel rychle, jako vítr jsem uháněl na Pražský kulturní středisko a hned spěchám do ředitelny. Sekretářka, která mě volala, protože ji k tomu Zvolský vyzval, tak bez optání zaťukala, otevřela dveře a řekla: Soudruhu řediteli, je tu ten soudruh Ringo.

Vyšel Zvolský s neuvěřitelně zlostným výrazem ve tváři a obořil se na mě: ,, Co sem lezeš, soudruhu Ringo? Co sem lezeš, ty jeden živnostníku, když já tady mám na návštěvě soudruha krajskýho tajemníka? Co si myslíš? Co si to dovoluješ? My tady řešíme zásadní kulturní věci a ty sem lezeš. Jak si to představuješ?

Jo, přijď někdy jindy, když budu třeba v bordelu, na kurvě, přijď za mnou, poplácej mě po prdeli a řekni: Soudruhu Zvolský, tady sem. A pak si můžeme pokecat. Ale ne teď. Seber se a mazej.

Tak jsem s velikou hanbou mazal, no.

Říkal jsem si: ,,Kurňa, vytěžím z toho jednou aspoň malou povídku. To jsem nevytěžil, nikdy jsem jí nenapsal, zbylo z toho jenom těhle pár vět, svědectví doby budování socialismu, který vám tady popisuju.

Trvalo to víc jak půl roku, než se nad náma milostivě slitovali a mohli jsme zase začít hrát. A hned jsme do toho zase řezali tak, jak to má bejt. Vždycky, když za mnou chodili pořadatelé a žádali: ,, Pane Čech, nemohli byste to trochu stáhnout?,, tak jsem odpovídal – nemohli! Soudruhu nemohli! Rocková muzika má a musí bejt takhle nahlas! Je to hudba pro diváky a ne pro vás, pane pořadatel. Tak jestli vám to vadí, dejte si vatu do uší. Většinou to prošlo. Málokde byly takový kurvy, jako ty baby v tom Krnově.

Tak jsme opět hráli po tý pro nás nekonečně dlouhý době, a já jsem jim každej rok potom posílal pohledy, ( těm babám) pokaždé, když jsme byli na Ostravsku. Psal jsem hlavně tý jedný, protože myslím, že jedna soudružka byla ve vleku té výše postavené soudružky. Psal jsem jí ,, jak se máš, babo? Stop - Připravuj se na smrt! Stop -Už se blíží, ty stará škatule. Stop - Schelinger tam na tebe už čeká. Stop - ( To už Jirka nežil) ) To si piš, babo zasraná, co se s tebou stane, až tě uvidí! Dokonce jsem jí jednou volal, představil se jako soudruh Brežněv, poslal jsem ji v telefonu do prdele a vyloučil z KSČ za vyzrazení ůkrytu soudruha Čapajeva bělogvardějcům!! Každej rok jsem jí posílal vtipný pohledy. Kdyby si je bejvala schovala, tak dneska je mohli její potomci vydat v Blesku jako bombu, jak hnusný Čech ubližoval hodným stařenkám!

( z připravované knihy ,, GENERACE BEATLES ,, )