Rusalka - Státní opera

Chodím každý rok jednou na Rusalku, jednou na Prodanku, to je pro mě, jako když se nechám očkovat proti chřipce, jako sérum na celý rok. Tak jsem viděl Rusalku, docela pěknou ve Smetanovým divadle. ( Dnes Státní opera – zítra zase něco jiného!? )Lecos českej pěvcům odpustím. Fakt je, že se to jejich zpívání zlepšilo od doby mé konzervatoře, naučili se opravdu trochu zpívat a zahraniční hosti ještě líp, proto je sem myslím, ty levnější, zvou.

Já píšu Smetanovo divadlo, ale ona je to vlastně Státní opera. Rusalka docela šla. Dělal to Troška, udělal to velmi pěkně, režii představení. Pochopil, že jde o pohádku a že na ní budou chodit hlavně děti! Kdyby řekl Rusalce, vlastně to není jeho Troškova práce, kdyby někdo řekl Rusalce, aby se při zpěvu vůbec neotáčela, ani do stran, aby pořád jenom stála na rampě a zpívala dopředu, tak by ji mohlo bejt slyšet i ve 4. řadě. Ale jakmile se trochu pootočila, už bylo zle. Ale jinak jsem byl docela spokojenej. Jsem jako vždycky u tý krásný pohádky dojatej. Když slyším Rusalku nebo Prodanku, tak jsem naměkko, to bych rozdal všechny peníze, který mám po kapsách zlým i chudým lidem a odešel jako poustevník někam do jeskyně rozjímat nad krásou umění.

No, nestalo se, peníze jsem si naštěstí ponechal, ale zažil jsem neuvěřitelnou hrůzu. Něco, co jako absolvent konzervatoře nedokážu pochopit. Uprostřed jednání, na jevišti se zpívalo, dirigent mával rukama, se zvedla v levý části orchestru jakási baba ( možná harfenistka )a kráčela přes celý to orchestřiště na druhej konec. Prodírala se mezi pultíkama šla domů. Odehrála si sólo a šla se možná dívat na Ordinaci v růžové zahradě nebo Výjimečné vztahy, nebo jak se ty kraviny jmenují. Před zraky dirigenta a všech diváků. Já jsem normálně strnul a nemohl jsem se z toho vzpamatovat. Dokonce mi unikly i některý krásný melodie. Vrchol ale přišel na konec, když se umělci děkovali, a samozřejmě, jak je hezkým zvykem, klanící se zpěváci vyvolali na jeviště i dirigenta, já ho nebudu jmenovat, protože proč? Důležitý je to, co se stalo. Dirigent přišel, usmíval se a klaněl a šli spolu na rampu, uklonili se dvakrát, všichni sólisti a dirigent pak vyšel dopředu sám, úplně na forbínu, uklonil se znovu solo a ukázal do orchestřiště na orchestr, taky jako že byl dobrej. Tam ale už nebyl vůbec nikdo. Oni utekli mezitím všichni domů. O překot pádili během tý děkovačky. Já jsem se tak styděl. Mně to přišlo tak urážlivý, zaprvé ponižující pro ty hudebníky - lidský hlupáky. Říkal jsem si, jak můžou lidi, kteří studovali na konzervatoři, měli možná kdysi rádi svůj nástroj, copak oni neměli žádný sny? Oni úplně ztratili svoji muzikantskou hrdost, já vím, že nejsou moc dobře placený, ale za tohleto bych jim já nedal vůbec nic. Oni mají stát jako ve Scale, jako v Metropolitní, jako všude, v kulturním světě, a odcházet poslední. Mají stát a ťukat svými smyčci o pultíky jako projev úcty a uznání umělcům, celému představení. Něco strašlivýho. Úplně mi to zkazilo ten dojem z tý Rusalky. Napsal jsem to řediteli Státní opery, že jako nechci bejt udavač, ale že je to takovej hnus, tak jsem se styděl. Ať s tím něco udělá. Ale už jsem měl pocit zbytečný práce, protože jsem věděl, když to nikomu nevadilo, inspicientovi, dirigentovi… Vadilo to jenom nám divákům. Diváci si vzali svoje nejlepší šaty, byl to slavnostní večer i pro mě, i já jsem si vzal sako a košili s kravatou, a pak takovýhle muzikantský pitomci, ubožáci, zkazí ti tu malou slavnost. To snad nejsou kumštýři, to je strašná hanba.

Ředitel mi neodpověděl, protože, co by mi odpovídal, když je ředitel. On se na mě může vysrat. To je ta do nebe volající pýcha, která je vlastní politikům, který následujou a napodobujou všichni směrem dolů i druhý, třetí, čtvrtý šarže, pátýho řádu. Tak ředitel Státní opery se neobtěžoval, přestože jsem mail, kde jsem mu to oznámil, adresoval jemu, a pověřil tím intendanta. Musel jsem se smát, protože kdyby býval Paroubek neporušil subordinaci a nedal přednost Jandákovi a šel jsem na ministerstvo kultury já, kam jsem patřil, jako ten nejkulturnější ze socanů, tak by ten ředitel určitě klečel v předpokoji mé kanceláře, lezl by mi do prdele, nesl by mi dárky, cédéčka z Opery a podlejzal by mi, byl by slizkej jako had. Ale že mu napíše pouhý divák, i když významnej kašpar, tak prostě… Ale co….odpověděl mi slušně alespoň intendant. Napsal mi, že tam nebyl, no, (měl tam bejt,) že to je velkej nešvar, že z toho vyvodí důsledky a nejhezčí bylo, že mi napsal, že ta umělkyně, co odešla uprostřed toho představení, že si něco neuvědomila. Už nevím co si měla uvědomit, asi že ještě neskončilo představení. Zaplaťpánbůh, že mi vůbec napsal, že mi odpověděl. Ale až půjdete do Státní opery, tak se schválně podívejte, jak ti blbci zase zdrhaj na seriál. Fuj, hnus. Jak říká můj kamarád: Smrt levným umělcům a já říkám Smrt i takovýmhle umělcům.