Dobrý den, dnes je 23.11.2017 - 08:33
1. samizdatový internetový magazín v prvobytně pospolném kapitalismu a rozvinuté tržní demokracii

Wágner a Mahler

Byl jsem na Filharmonii. Tento měsíc už po druhý. Program byl velmi pěkný, ostatně jako vždycky. Šlo o Wagnera, a o Mahlera, dirigoval to Eliahu Imbal u příležitosti svých 75. narozenin.

 

Eliahu Imbal vypadal dost bídně, měl takový neuspořádaný vlasy, ale ne einsteinovsky rozevlátý, některý dozadu, některý do stran, zezadu měl pomačkaný kalhoty. Vypadal tak trochu jako šupáček, ale nicméně dirigoval vynikajícím způsobem oba dva Wagnera i Mahlera. ( Poslanecký návrh ředitelství Filharmonie…Co by se stalo, kdyby mu někdo před koncertem vyžehlil kalhoty, nebo mu půjčil svoje? )

 

Rád s oblibou přibližuju lidskou stránku velkých postav světové kultury, nejen velikánů hudby! Vím, co lidi zajímá a co je přiblíží umělci o kterém píši, nebo mluvím. Něco, co ty velikány zlidští, co je sundá z toho mramorového piedestalu, abychom si uvědomili, že jsou jedni z nás.

 

Oni taky opravdu jsou! Umím si představit, jak zoufalý Beethoven utíká na záchod s náhlým průjmem a v poslední vteřině utrousí něco málo hnědého do kalhot! Je snad Óda na radost o ten kousek hnědýho méně krásná? Velikost světového genia to neumenší ani o fous!

 

Tak třeba, Jura Grygar, můj velkej celoživotní přítel. Já jsem k němu od první chvíle, kdy jsme se seznámili, vzhlížel s nesmírným obdivem, s téměř posvátnou úctou k jeho vědomostem, jak skvěle mluví, jak propaguje vědu. Bože! Co ten všechno ví! Já o něm píšu téměř v každý svý knize. Ale teprve, když na něj prasklo šukání s kolegyní, kdy se musel kvůli tomu rozvést a uzavřít nové manželství, ( díky Bohu šťastné ) tak se mi zlidštil a přiblížil jako člověk a měl jsem ho ještě radši. Najednou jako by sestoupil z toho piedestalu, objal mě a řekl: Ringo, bratři jsme. Jsme stejné krve, ty i já. Od Wagnera dávali Pět písní na básně Mathildy Wesendonckové. Mathilda Wesendoncková tam byla na obrázku, z toho nebylo moc patrný, jestli byla pěkná, ale asi jo. Nebo taky s velkou pravděpodobností byla k mání a byla po ruce.

 

…..vybral si dámu, tu od nejbližšího stolu

Tak poznal mámu a pak byly jen spolu! (J.Grossmann)

 

Ty písně se jmenujou Anděl, Stůj tiše, Ve skleníku, Bolesti a Sny. Pět částí. Teď musím trošku něco z historie. Roku 1852 se seznámil Wagner s obchodníkem Otto Wesendonckem, který se stal jeho mecenášem. Poskytl mu k ubytování domek, z toho vyplývá, že Wagner neměl kde bydlet. Možná že pospával na nádražích u kámošů nebo v nějaký studovně. Fascinuje mě představa, jak božský Wagner nocuje v lepenkové krabici v městském parku a v hlavě se mu přitom honí let Walkýr!

 

Wesendonck navíc finančně podporoval Wagnera osobně, i vydávání jeho děl a mistr se tak konečně mohl po letech hluboké nouze věnovat tvorbě bez starosti o přežití. Jaký štěstí, že potkal tak dobrého člověka, Ottu Wesendoncka a jak se jeho život změnil. A jak mu Wagner oplatil?

 

Jeho sebestřednost mu jako tvůrci pomáhala v inspiraci, pro okolí však mnohdy měla katastrofální následky. Wagnerův milostný vztah k Wesendonckově manželce Mathildě vedl k definitivnímu rozpadu jeho vlastního manželství a v zájmu záchrany rodiny Wesendonckových musel Wagner v roce 1858 curyšský azyl opustit.

 

Vidíš Shorty! Uběžál zájčik adín! Na rozdíl od tebe, který jsi prchal před bolšánem, zdrhal genius Wagner před rozzuřeným Wessendockem!

 

Tak nejenom svět, ale i Wágner oplácí….!

 

Naštěstí kromě pocitů hořkosti nad jeho egoismem nám zůstávají mezi mistrovým šukáním geniální díla, která ho vykupují v očích světa! Především opera ,,Tristan a Isolda,, a ,,Pět písní,, na básně Mathildy Wesendonckové. ( Chlípné a vilné prasnice)

 

Mathilda Wesendoncková zřejmě hned, jak přišel Wagner do baráku, tak ho začala balit a Wagner, jak se domnívám, velký sukničkář, jako ostatně všichni významní umělci, ( včetně mě! ) hned začal po Mathildě pomrkávat, aby mohl panu Ottovi Wesendonckovi jeho pohostinství, dobré úmysly a dobrou vůli, oplatit….jak říká Uršula: „Urob komusi dobre a obsere ti plot.“

 

Umím si to představit. Mathilda Wesendoncková chodila kolem mistra, dělala oči…kroutila zadkem, vystrkovala kozy, ( měla-li jaké, z fotky není patrno ) jak se chlubila pýříc se a cudně klopiv zrak,…… píšu básně mistře….. ( Za hodinu už mu určitě říkala Richarde!) Hned mu podstrkovala notýsek a nějaký básně mu hned vlezle recitovala.

 

A samozřejmě když čte verše - kozy ven, aby mistr dobře viděl a samozřejmě božský Wágner poslušen hlasu přírody otročí sexu….čím větší kozy, tím krásnější slyší verše.

 

A Wesendonck, chudák, netušil nic zlého. On ji dobrák určitě také před Wágnerem velmi chválil a říkal: „Ano,…. moje Mathilda píše mistře velmi pěkně, poslechněte si to. Ona má zlatíčko moje, takovej talent. Viď můj broučku, nestyď se …..přečti Mathildičko něco mistrovi a běžte do skleníku, tam je klid na poezii. A Matylda se naparovala, husa pitomá. Bezpochyby husa pitomá, protože ty básně jsou příšerný. Těch básní zhudebnil Wagner pět: ,,Anděl,, ,,Stůj tiše,, ,,Ve skleníku,, (….zdali v orgasmu srazila ve skleníku prdelí nějaké vzácné kytky?)

 

,,Bolesti,, a ,,Sny,,. No a já, protože jsem starý praktik a cynik, tak si to představuju, jak chtěla na Wagnera udělat dojem. Představuju si ji jako paničku, o které řekl Nechleba Oto Pavlovi: ,,Takovouhle paničku já malovat nebudu!,, A zabouchnul dveře.

 

AUTORSKÝ ROZBOR TEXTU DLE RINGA - (Neověřeno – hypothesa)

 

ANDĚL

jak spatřila Wagnera, vsugerovala si, že vidí anděla.

 

STŮJ TIŠE

bacha, Richarde, musíme být s rodící se láskou v tichosti.

 

VE SKLENÍKU

to už ji genius někde šukal mezi fikusem a pelargoniema a básnířka Matylda volala….ich komme….ich komme…

 

BOLESTI

Duševní utrpení šukající dvojice, že to asi Wesendock nepochopí, protože je nevelkorysý, nepřející měšťák.

 

SNY

Tato poslední báseň je snění o tom, jaká by to byla krása, kdyby žili šťastni ve skleníku až do smrti smrťoucí!

 

Wagner byl zřejmě zabouchnutej dost, protože později ve svém deníku vedl fiktivní dialog s Mathildou, jako by s ní na dálku rozmlouval, a píše:

 

„Pustil jsem se do písní, abych si je vyvolal v paměti. Pečlivě jsem je zapsal, tím jsem vyzkoušel vibrace,“ píše. (Cituju ho, Richarda….. Jaký vibrace? ….No asi nějaký vnitřní vibrace - bum s ní o fíkus – bum s ní o pelargonie..) A říká: „Nikdy jsem nenapsal nic lepšího, než jsou tyto písně a z mých prací se jim jen máloco může postavit po boku.“

 

Já musím přiznat, legrace stranou, že dílo je skvostné. The Boys of Filharmonie hráli božsky, zpívala Němka, Maraike Schröter přenádherně. Pravděpodobně wagnerovská pěvkyně, mladá holka, vyhrála v roce 2010 druhou cenu v celoněmecké pěvecké soutěži Bundes…. ( něco??! Čert ví co? Možná ,,Bundesgesichtemadchenstimmehuntjungesingerin,, ( Bože! Jak je ta němčina krásná!)

 

Holka mladá,… hezká naposledy vloni. Teď už ztrácela figuru, už se tam rodilo břicho, stejný jako má Urbanová, ale ten božskej hlas! Zpívala nádherně. ( ostatně jako Urbanová! )

 

Přitom Italové tvrdí, že tón má vycházet z hlavy a né z břicha! Čert ví! Já bych teď, když dovolíte, jednu z těch písní Mathildy, uvedl ať se pobavíte jak velká to byla básnířka! ( kdybych s ní mohl také já navštívit ten skleník, určitě bych na ní změnil názor! )

 

Mathilda básnila. Připomnělo mi to, jak Jiří Černý jednou o nějakém mém textu napsal, ,,Ringovi verše jsou hodny Fandy Mrázka Hořického!

 

Když jsem šel z Michle, spadla na mě krychle.

Spadla na mě rychle – vždyť to byla krychle….

 

(Možná, že se mnou nebudete souhlasit, ale myslím, že mi Černý křivdil a že to je docela Puškinovský verš!)

 

ANDĚL

Ve šťastných dětství svého dnech

Já slýchala zvěst o andělech

Pro které nedohledná nebes báň

Je jako sluncem zalévaná stráň

Že ten, jemuž duše žalem hyne

Před světem tají strasti jiné

Ten, komu žalem srdce krvácí

A v proudu slzí tvář se vytrácí

V modlitbě vroucí ruce spíná vzhůru

O vykoupení prosí u andělských kůrů

Andělem navštíven že bude za soumraku

Ten vynese jej něžně do oblaků ( nebo do skleníku? )

Tak také já potkala svého anděla (vidíte, už je to tady)

Zářivé vlasy padaly mu do čela (panebože, co asi viděla? Wagner byl v té době už do poloviny hlavy plešatej)

Je konec všem mým špatným snům

S ním letím vzhůru, kde nebeský je dům…. (nebo skleník?)

 

Jak říká Ilf a Petrov také docela ,, Puškinovský verš ,, že? Posuďte sami. Ale proč jsem o tom začal? Wesendock si šel jednou nařezat pelargonie, aby je mohl dát své zlaté holčičce na stoleček a chlípný Wagner musel vzít dráhu! Musel vysmahnout ze skleníku i od Wesendoncka, když se mu takhle odměnil!

 

Marně můj smysl pro spravedlnost hledá alespoň nějaký zisk pro chudáka Wesendocka tak nakonec přeci jen něco nacházím. Není to určitě plnohodnotná kompenzace za parohy, ale malý zisk to je! Kdo mohl do té doby říct, že viděl Wagnerova božského pindíka? Nikdo! Mimo porodní báby a Richardovi maminky nikdo! Veřejné záchodky ještě nebyly, aby kradmý pohled vlevo, či vpravo odkryl intimní partii, tak Wesendock mohl ve společnosti hrdě prohlásit…ano! Já viděl Wagnerova pindíka!

 

Já jsem ho viděl, ještě vlhkého, když opouštěl klín mé milované Mathildy! Těch několik málo vteřin, kdy malá část přistiženého genia v ůleku volně visela, to byla Wesendockova odměna….(….Wesendokovi přátelé v hospodě….tak Wesendocku….co Wagner….povídej….5 – 7 – 10 – 17 cm ????)

 

( Nemohu nikde zjistit zda bylo Mathildě odpuštěno, ale asi jo, co zhrzenému manželovi zbývalo, nechtělli přijít o vynikající básnířku, která se navíc výborně zná s Wagnerem!)

 

Ale zčerstva hupky drazí čtenáři za geniálním prchajícím samcem…… Seznámil se následně s vynikajícím dirigentem Hansem von Büllowem, kterej si ho též velmi oblíbil. No a co udělal Wagner? Hups na jeho manželku. Byla to, řekl bych taková hezká Wágnerovská tradice.

 

( Takový mezinárodní festival by se mi líbil! V Bayroytu měsíc před Wagnerovskými slavnostmi by proběhl festival - ,, Hup na sousedovu manželku!,, )

 

A vidíte, jak se nám to rozrůstá….Büllow byl druhý na světě, vlastně čtvrtý, po jak už jsem napsal, po porodní bábě, mamince mistra a Wesendocka, kdo mohl v hospodě nechávat kamarády tipovat, zda 5 – 7 – 10 – 17???? Malá ůtěcha, ale lepší než nic! Řeknete si….jaká ostuda pro božského Wagnera! Omyl! Vynikající reklama! Když chtěli mistra pohanět a zesměšnit….řekli 5 cm. Oba Wesendock i Bühlou záhy zjistili, že se kamarádi v hospodě smějí…..to vám manželka zahnula s 5 centimetry? To byla samozřejmě velká pohana i pro paroháče a tak časem přidávali…a kamarádi žasli! Cože? 35 cm? Kecáte! Né? No proto píše tak božské opery!

 

Aby zapomněl na Mathildu, ( ze skleníku) hledal tedy štěstí v náručí ženy Hanse von Büllow, která byla zpěvačka. Byla to tuším Lisztova dcera Cosima, kterou Wagner miloval stejně vášnivě jako Mathildu.

( Jestlipak měli Bullockovi také skleník? )

Mluvil jsem o tom v rádiu a posluchači si na mě ztěžovali.

 

Cosimu si vzal, žili spolu šťastně a vím, že jedny krásný Vánoce dokonce zamilovaný Wágner pro Cosimu napsal skladbičku. A zkomponoval jí, jako dárek na Štědrej den. Měl takovou romantickou představu, říkal: ,,Cosimo, dnes mám pro tebe dárek, takovej, jakej ti ještě nikdy nikdo nedal. Počkej, to budeš zírat! No a pak si rozdali dárky. Wagner dostal zřejmě kapesníky, ponožky a šálu pod stromeček a tajemně svou ženu napíná….. ,,To, co já ti dám teď, to není pod stromeček, Cosimo. To budeš čumět. To je teda něco extra!,,

 

Čekali, čekali,…… venku totiž měla bejt kapela, která měla zahrát skladbu, komponovanou pro milovanou Cosimu, ale nikdo nepřišel. Wagner zklamanej, marně vyhlížel z okna a napínal zrak i sluch… Cosima zklamaná, jistě si v duchu říkala….,, věru levně jsi nakoupil Richarde!,, Jak dlouho u toho okna stáli a čekali, muzikologové neví. Já soudím, dle té šály pod stromečkem vydržel Wagner u okna déle a v hněvu hrozil pěstí do tmy! Cosima jistě plakala do polštáře, protože to byly první vánoce v jejím životě, kdy dostala hovno!

 

Druhej den mu řekli muzikanti, že na Štědrej den oni prostě nikde hrát nebudou. Že mu to chtěli říct předem, ale že na to zapomněli! Tak přišli hrát až 25. večer. No není to nádhera? Pak že to byli nudný lidi, ty velký umělci.

 

Jeho 7. symfonie, nádhera! Nádhera! Mahler píše Bruno Walterovi, slavnýmu dirigentovi: „Má ,, sedmá,, (to byla ta, na který jsem byl), se bude 19. září dávat v Praze.“ Teď poslouchejte: „Jestli si ovšem mezitím Češi a Němci nevjedou do vlasů.“ Mahler pražské poměry znal, věděl, o čem mluví. O jeho symfonie se tahali německej orchestr a českej orchestr. 1.ní 3.tí a 5.tou, zahráli Němci, 2.hou a 4.tou Česká filharmonie. Takže o tu sedmou byla tahanice. Nakonec se dohodli. Mahler navrhoval a také prosadil, že se bude hrát na Výstavišti průmyslového paláce. Bylo to 19. září 1908 v den, kdy se očekával 2 000. návštěvník. Byla to velká sláva.

 

MY DRAZÍ ČTENÁŘI, JSME NEBYLI JEŠTĚ ANI SPERMIE!

 

Mahler nechtěl nikomu říct, co se bude hrát. Lidi šli na koncert, bylo jich hodně, protože Mahler byl už velmi slavnej, ale nevěděli chudáci, na co jdou! Místní kritik tenkrát napsal: „Bohužel stále ještě mnozí nechápou Mahlera, který ctí princip zamlčeného programu.“ To je nádhera! ,,PRINCIP ZAMLČENÉHO PROGRAMU ,, musím to někdy použít, lidi si koupí lístky na mý divadlo a nebudou vědět, na co jdou.

 

Zamlčím jim program! Budou se těšit na ,,Dívčí válku,, a já nasadím ,, Kremelský orloj,,!

 

Uznejte, není to miláček, tenhle Mahler? ( Jak miluju geniální cvoky!) Kritik dále napsal, že výstavní orchestr o síle 100 mužů se pod Mahlerovým vedením povznesl k výšinám. Publikum připravilo skladateli triumf, jaký mu dosud nebyl dopřán. Jako by si přálo opakování, připojilo publikum ještě jednu větu. ,, Symfonii aplausu ,, trvající téměř čtvrt hodiny, kdy se k nadšenému volání přidal i orchestr.

 

Češi volali krása!

 

Němci…. ,,Da sis Wundehbahr hundrt hunt! Merwerkstoier achtung gehaim policait kindegarden!,, ( ,,To je výtečných sto psů! DPH pozor na tajnou policii v mateřské škole!,,) (Neověřeno, němčinu mám rád, ale nemluvím perfektně)

 

( z připravované knihy ,, GENERACE BEATLES ,, )