Dobrý den, dnes je 27.09.2020 - 00:05
1. samizdatový internetový magazín v prvobytně pospolném kapitalismu a rozvinuté tržní demokracii

KVĚTEN 2020 NEW YORK / BRIKCIUS / HULÍCÍ MAMINKA / NEKROLOGY / KORONAVIRUS / IVANKA GOTTOVÁ

Tak je tu zase jaro. (Zaplať pán Bůh) Čas běží tak rychle, že se člověk nestačí vzpamatovat. Sotva jsme si stačili zavolat, že kvete zlatej déšť, letos vykvetl i mně na zahradě, tak zlatej déšť odkvetl a teď kvete šeřík. Je 4. května a já si uvědomuju, že po dlouhý době je šeřík rozkvetlej v době, kdy Rudá armáda osvobodila Prahu. A jak říká Pavlík Novotný, nejen Rudá armáda, ale taky Vlasovci. Rudoarmějci dostávali šeříky, všechny fotky, všechny fotky z tý doby ukazují, jak mají vojáci plnou náruč rozkvetlých šeříků, tak kdyby přijeli tankisti maršála Rybalka teď, (Chraň nás pán Bůh) tak můžou mít šeříky už 4. května. Já doufám, že nepřijedou a vy určitě taky.

 

NEW YORK - PAST NA RINGA

Dostal jsem nabídku, ze které bych před 30 lety nespal samou radostí. Přišel můj přítel, významnej galerista a říká: „Ringo, mám pro tebe životní nabídku vystavovat v Los Angeles, ve veliký nemocnici, která patří mýmu kamarádovi, je to veliká krásná nemocnice. A on by tam do haly vystavil tvoje obrazy.“ Zní to nádherně, ale já už jsem starej kozák a vím, co to znamená. Zažil jsem to před lety, přicházely takovýhle nabídky. „Ringo, Komerční banka, pochop a považ! Sama veliká Komerční banka by tě vystavila v hale!“ Naivní hloupej nezkušenej člověk si řekne: Lidi, co choděj do banky, pokud nejdou vybírat, ale jdou ukládat, jsou potencionální zákazníci, to by bylo skvělý! Jak tam koukaj, jak stojej ve frontě s těma penězma, tam visej ty moje obrazy a oni si říkaj: Tamhle toho Ringa si musím hned koupit. Paní pokladní, nemáte na něj telefon? Tak jsem dal do bank a prodali úplný hovno. Neprodali vůbec nic. Je to výzdoba zdarma. Chytrá banka si vyzdobila bankovní prostory, aniž by si musela koupit reprodukci nebo cokoliv. A naivní hloupý umělec čekal, že něco prodá. Trvalo dlouho, než jsem pochopil, že v bance se obrazy neprodávaj. Lidi si nechodí koupit obrazy do banky. Jdou si buď vybrat, aby měli na útratu, nebo uložit a svoje obrazy si, Ringo, strč do prdele. Takže říkám: „Pane galeristo, rád do New Yorku, ale řekněte svýmu kamarádu, pokud má nemocnici, to znamená, že je zámožnej, pokud ji nemá celou na úvěr, ať si je koupí, ať si to tam vyzdobí. Já tam nic věšet nebudu. Moje obrazy jsou k dispozici, pro Los Angeles nebo New York, nebo kde jste to říkal, že to je.“ Tak byl překvapenej, ale já se poprvé rozhodl správně.

 

BRIKCIUS LEGENDA HEPENINGŮ…

Donutil jsem Eugena Brikcia, aby vám napsal. No, nemusel jsem ho nutit, vždyť on to dělá rád. V každý Generaci Beatles, v obou dílech mám několik lidí, kterým důvěřuju, kterých si považuju, jejichž svědectví doby považuju za důstojné, aby bylo v mé knize. Eugen Brikcius, ( už mu taky hrabe,) říkám: „Eugene, žádné svoje latinské básně, jak je to v předchozích dílech! Já chci vědět, co ty si myslíš o současný situaci.“ Napsal leccos, myslím, že mě vůbec neposlouchal. Ale je to Brikcius, je to krásně napsaný, tak už jsem mu ani nevolal: „Eugene, ty jsi udělal něco jinýho, než jsem chtěl.“ Máte to tady naservírovaný, v tomhle díle si Eugena Brikcia užijete.

 

TŘI KRÁLOVÉ BEZ BALTAZARA…

Co mě rozzuřilo na nejvyšší míru je obrácený rasismus, nebo též debilita blbů. Byla velká akce Tříkrálová sbírka. Ušlechtilej nápad, kdy lidi přispívaj peníze na něco ušlechtilýho. Dokonce teď namalovali Tři krále v televizi, reklama jak jdou. A najednou koukám, kde je Baltazar? Jsou to vlastně starověký mudrci, jeden ten třetí byl černej. Jsou to Kašpar, Melichar a Baltazar. Kašpara a Melichara vidím, ale Baltazar je taky bílej. Že by zbělel? Nebo že by se natřel bílým krémem? Ne! Rasistický hovada, to bylo zřejmě jedno, to hlavní hovado které to rozhodlo. Jak připravovali tu reklamu a celou tu akci, někdo určitě přišel s debilitou, abychom neurazili černochy! Jako ta nešťastná holčička z Ghany v Londýně která protestovala na vysoký škole proti jménu zakladatele univerzity, nositeli Nobelovy ceny, který byl běloch. Ji to pobuřovalo, jak psali v novinách. Když šla kolem toho nositele Nobelovy ceny, pociťovala podivnou tíseň. Servilní debilní kreténi sebrali jeřábem tu sochu, jako my maršála Žukova, a sundali ho. Tak jsem měl radost, že holčička už nemá trauma, že může chodit, možná že je i zahalená! Tak si říkám, kde je Baltazar? Ty svině to změnily, a promiňte, milí čtenáři, vy jste tak blbí! Já bych tomuhle hovadu neposlal ani korunu. Co si to dovoluješ? Překrucuješ historii, lidový tradice! Prostě třetí je černej! A je to král, ty kreténe! To není otrok z plantáží, kterýho bílý plantážník bičem bije a manželku mu přitom znásilňuje! To je urozenej člověk, to jsou tři králové, tři mudrci! Těch debilů je tolik, že bych furt volal a nadával na všechny strany! Nedávejte jim nic, nikdy! Tři králové nedostanou ode mě ani floka, ani zlámanou grešli.

 

MAMINKO, PROČ PLÁČEŠ?

A když už jsme u těch idiotů, tohle byl idiot rasistickej, tak teď idiot klasickej. Maminka blbá jak dlabaný necky. Zpráva z novin, pokusím se to rozvést, abyste si to představili jako kino, jak to probíhalo. Maminka z venkova jede navštívit svoji dcerušku, která studuje v Praze. Přijede, vystoupila z vlaku, bylo to večer, byla skoro tma a maminka, počítám tak 55–60 let, stojí na tý stanici elektrický dráhy. Protože je to šedesátka, už se jí muži tolik nedvořej, jako se jí dvořili před dvaceti lety, a tu k ní přistoupí snědý opálený muž a zdvořile jí nabídne, že jí pomůže s kufrem. A ona polichocena tím, že se líbí, že vzbudila zájem u slušného člověka, tak souhlasí. A snědý muž řekne: Půjdeme tudy přes park, to je kratší. A kam jdete? A ona mu řekne adresu. On řekne. Tak pojďte, já vás povedu. Vejdou do parku, tam on babu chytne za uši a řekne: „Tak, babo, kuř, kuř, nebo tě zabiju.“ Tak maminka kouří, kouří, a když skončí, tak snědý muž ani nepoděkuje, strčí do ní a uteče. Maminka pláče a jde domů. Dcerunka říká: „Maminko, jé, ty jsi tady, co pláčeš?“ „Ale, Jituško, teď jsem hulila takovýho pobudu v parku a nechtěla jsem. Ale on mě držel za uši, co jsem měla dělat?“ A pláčou obě, matka i dcera. A volají příbuzným….maminka zítra nepřijde, musela několikrát za sebou hulit zlého člověka v parku a rozbolela jí z toho hlava! Tu ženskou bych chtěl vidět, měli dát do novin její, fotku, bezprostředně po tom hulení… jaká ta musí bejt! Já to často píšu do mailu, když mi něco píšete. Ano, vždyť jsme obklopeni blbama! Žijeme mezi debilama, co vás na tom překvapuje? Tak to prostě je.

 

HONZA VYČÍTAL

Jak stárnu, a vy se mnou, nemyslete si, že ne, ono se to stárne jinak ve třiceti a jinak v sedmdesáti šesti, umírá mi pořád víc kamarádů a kvalitních lidí. Umřel Honza Vyčítal, skvělej člověk, velkej amerikanofil, tramp. On miloval Ameriku a country! Byl tak vtipnej! A jak maloval! Já prostě jeho obrázky, ty mě úplně braly u srdce. Navíc jsme byli dobrý kamarádi, on mě před někde dvěma lety dokonce veřejně pochválil, novináři sluníčkách dají vždycky umělci, kteří mě znají, otázku, co mi říkaj jako malíři. A očekávaj, že přijde sprška urážek. Tak Honza Vyčítal nezklamal, pochválil mě, řekl, že se mu to líbí, že je to pěkný. Stejně jako Knížák, jako mně nenadával nikdo, jenom blbec se vždycky sveze. Honza Vyčítal, …..je po něm velká díra.

 

BOŽSKÁ PILAROVÁ

Eva Pilarová, celej život se známe, celej život spolupracujeme, v televizi, na vystoupeních, na slavnostech, tolikrát jsem s ní mluvil! Jak jsme ji obdivovali! Měla jedny z nejkrásnějších nohou, měla prsa nádherný, štíhlá blondýna. Jak božsky zpívala, jak jsme ji záviděli Pilarovi, že ji má, že mají spolu dítě! Jak jsme ho proklínali, když ji opustil, naši milovanou Evičku! Evička si s tím poradila, myslím, že prožila krásnej život ve velký úctě a uznání! Mně se stala strašná věc, rok před smrtí se ke mně hlásila taková starší blondýna a volala: „Ringo, Ringo!“ Objímala mě, a když viděla můj nechápavej výraz, tak říkala: „Já jsem Eva Pilarová, ty kokote!“ Teď mi to došlo a říkal jsem: „Evičko, promiň, já jsem vůl, já jsem takovej debil.“ Ale vzala to jako legraci: „Nepoznals mě, ty vole! Já taky vypadám jinak, než když jsem zpívala v Semaforu. Ty jsi za mnou bubnoval a doprovázel jsi mě.“ Tak Evičko, taky už jsi na věčnosti.

 

SEXY DANA ZÁTOPKOVÁ …

Dana Zátopková. Tolikrát jsme byli spolu na besedách, i s Emilem! A potom po Zátopkově smrti jsme v klubech spolu seděli, vyprávěli jsme, ona sportovní zážitky, já veselé příhody z natáčení. A strašně jsme se vždycky nasmáli. Ona byla strašně pozitivně naladěná. Leccos se o ní povídalo, mimoto, že byla skvělá sportovkyně. A teď když jsem ležel po tý těžký nemoci, o který víte, která mě postihla v Rakousku, v nemocnici, kde jsem ležel na neurologii, nebo jak se to jmenuje, tak mi říkali: „Pane Čech, je tady i paní Dana Zátopková nahoře, leží na ženským pokoji.“ Tak jsem si říkal: Půjdu za ní a řeknu jí: „Danuško, celej život jsem se vás chtěl na něco zeptat a neodvážil jsem se. Tak teď, když tady oba ležíme v nemocnici a už se s náma ta lodička naklání, tak já jsem mockrát slyšel, vy jste byla velmi krásná, když jste byla mladá, měla jste vypracovaný tělo. A říká se, že jste byla hodně veselá ženská a že když Emil běhal v Houšťce a tahal za sebou tu pneumatiku, aby měl skvělou fyzičku, že vy jste, Danuško, zlobila. Je to pravda? A jak jste zlobila? Hodně nebo málo?“ Zajímalo mě to, protože jsem o ní několikrát psal, tak jestli by mi řekla pravdu, protože, jak říká Marta Kadlečíková, věci jsou někdy jiné, než se jeví. A kolikrát něco slyšíte, a pak zjistíte, že to vůbec není pravda. Je to lidský, já bych to pochopil. Já bych řekl: „Danuško, když mi řeknete pravdu, já to nikomu nikdy neřeknu.“ (Akorát to napíši do knihy!)

 

STUDIJNÍ SKUPINA TRADIČNÍHO JAZZU

Ivan Smetáček. Hrál na tubu u Smetáčkovců ve Studijní skupině tradičního jazzu, kde já jsem byl nejmladší člen, bylo mi, tuším, 18, když jsem hrál u Smetáčkovců. Miloval jsem tu hudbu, strašně! Hrál jsem se ,,Šadíkem,,  Lubošem Zajíčkem. Tam jsem se stal Tatarem, U Nováků, když hráli Smetáčkovci, tam jsem se seznámil se Shortym, se všemi generalissimi. Ivan Smetáček, pamatuju si, jak si koupil suzafon a jak si nadával, protože byl hrozně těžkej. Suzafon má obrovskej korpus a Ivan říkal: „To jsem si teda pomohl! Tuba má poloviční váhu.“ Byl velmi hezkej, štíhlej, vysokej, líbil se ženskejm, daleko víc než Pavel. Pavel se vlastně nelíbil, ale Ivan byl miláček žen. Měl skvělý chování, skvělý vystupování. Vím, že dokonce potom, když už já jsem u Smetáčkovců nebyl, tak on začal žít s Juditou Čeřovskou, vynikající zpěvačkou. Ona byla stejně velká jako on. Myslím, že jim to klapalo, potkal jsem ho několikrát ještě potom, tak jsme si říkali v rychlosti novinky, tak si Juditu pochvaloval. Judita byla pěkná, měla nádherný prsa, krásný tělo, tak jsem mu jenom gratuloval. Tak už tady taky není. Já už budu muset přestat tu knihu psát, protože už by to byly jenom nekrology.

 

S KORONAVIREM K ZÁŘNÝM ZÍTŘKŮM…

Tak něco veselejšího, přišel koronavirus. Novináři ožili, televize se může přetrhnout, najednou jsou všichni důležitý, dávaj rozhovory, odborníci jdou z televize do televize, všechno se rozebírá, zahltili úplně zprávy, že vůbec nevím, co se ve světě děje. Trochu mě to štve, zajímá mě akorát, když ukážou, jak jsou lidi obětaví a jak dokážou pro sebe udělat hodně. Jak šijou roušky, nosej nám, starochům, jídla, staraj se o nás, vyhradili nám speciální dobu. Ale já si myslím, že pravdu má Klaus, a přikláním se k tomu, co říkal profesor Pirk, kterej mimochodem měl nádhernou roušku, potkal jsem ho, měl slávistickou, napůl červenou, napůl bílou a slávistickou hvězdu na cípu. Moc se mi to líbilo. Dokonce mi Míša Schejbalová poslala sms: Všichni, kdo chodíte do VIPky, dostanete od klubu dárek, dostanete slávistickou roušku a knihu Prima sezóna. Opravdu přišla nádherná kniha o Slávii a rouška totálně zkurvená. Zas to dělal debil. V každý řadě lidí je velkej debil, nebylo to, jako měl Pirk, napůl červená, napůl bílá s hvězdou. Byla napůl červená, napůl bílá s hvězdou a uprostřed byl rozmáznutej kulatej slávistickej znak s nápisem SK Slavia Praha už ze dvou metrů nečitelný. Vypadal, jak když jste si spíchnul barevný trenýrky. Říkám: „Míšo, kterej vůl to navrhoval? Děkuju za knížku, děkuju i za roušku. Děti měly radost, když jsem říkal, že dostaneme slávistický roušky, ale všichni mi ji vrátily: Dědo, to není slávistická rouška, to nějakej debil dostal zaplaceno za hrůzu.“ No ale ten koronavirus, mě prostě nezajímá, kolik přibylo případů v Zimbabwe. Mě zajímá Praha, Čechy, Slovensko, ale 24 hodin denně???? Uvědomil jsem si že Miloš má pravdu, že novináři píšou, aby psali… je jedno co! Odkud přišel, je umělej, není umělej, je z netopýra, je to z luskouna… Je to samozřejmě velkej průser, ze začátku jsem byl taky vystrašený ale teď už nemám stání, nejradši bych vypadnul, ale děti mě držej doma, nadávaj mi - dědo nelechtej draka! Teď mi říkal Michal, připravoval se Šípem natáčení, až bude zase všechno v pořádku a Karel prej nevychází taky vůbec nikam. Je doma, úzkostlivě se hlídá, protože má malýho kluka, tak samozřejmě, bojí se protože jsme ohrožená skupina. Už mě to ale štve a už to trvá dlouho. A navíc já si myslím, že, jak říkají odborníci, ten koronavirus nás neopustí, už tady je a bude přicházet v pravidelných vlnách na jaře či na podzim, tak jako chodí chřipka a už se nad tím nepozastavujeme. Jakmile bude očkování, tak nás oočkujou, ty, kteří přežili, a můžeme se těšit na další jinej virus. Já osobně si myslím, že někdo ve Wu-chanu pořádně nedovřel dveře a je to tady.

 

IVANKA V ILEGALITĚ

Volal jsem Ivaně Gottový, nebrala to, poslal jsem jí sms, nereagovala. Pak mi někdo říkal, že ji novináři tak otravujou, tak obtěžujou a jsou drzí a lezou za ní, tak že se sebrala a někam odjela, že je možná ve Švýcarsku. Ale chtěl jsem s ní mluvit, protože vy, kdo čtete deníček, víte, že mi ještě 14 dní před Karlovou smrtí volali z auta, že by se se mnou chtěli sejít a nedošlo k tomu. Chci ji povzbudit a říct jí, jestli něco nepotřebuje, podívat se na holky a říct něco vlídnýho. Je to prima ženská. Chci jí říct: „Ivano, ti kreténi tě budou pronásledovat do smrti. Záviděli ti Karla, záviděli ti, že tě Karel ekonomicky zajistil, záviděj ti, že s ním máš dvě holčičky, jsou to prostě zmrdi. Nic si z toho nedělej.“ Tohle jí chci říct, doufám, že i vaším jménem, až ji uvidím.

 

MALUJU JAKO O ŽIVOT!

Hodně maluju, jak nemůžu na ulici kvůli koronaviru. Ale pořád hledám náměty, víte, že u mých obrazů je nejdůležitější ten námět, to knowhow, ten vtip, o čem to je. Zvířátka obdivují píču, to je nápad, kterej se vám líbil, většině teda, a líbí se vám furt, protože si ty tisky kupujete. Ale ten nápad má cenu! To namalování tý píči, to je neumělý dětský malování tak, jak já maluju. Vždycky hledám nějakou absurditu, napadlo mě Upálení Boženy Němcový. To se líbilo i dětem, říkaly: „To si budou lidi ťukat na čelo, to si budou říkat, ano, to je Ringo.“ Jenže mám Boženu Němcovou rád, tolikrát jsem o ní už psal v mejch dílech, jaká je to skvělá ženská, jak měla ráda chlapy, jak byla chytrá a jaká to byla vlastenka. Tak jsem to nedokázal, to plátno jsem odložil. Nemůžu malovat obraz, jak někdo upaluje Boženu Němcovou, když ji mám rád. Pak jsem dostal nápad a namaloval jsem Trojskýho koně. Uvidíte ho, je v týhle knížce, ve třetím dílu Generace Beatles. Poslal jsem to Anderlemu, přišla mi velká pochvala na ten obraz. Poslal jsem to Vlastě Kahovcový, který si velice vážím, taky mě pochválila. To tak zahřeje kumštýře.

 

POLOZAPOMENUTÝ ŠVAJLEN

Můj přítel, oční lékař z Košic si u mě objednal obraz Manchester United versus Košice 0 : 6. Je členem výboru, snažej se Košice znovu vytáhnout na fotbalový výsluní. Vždycky jsme, jako Slavia, měli strach, když jsme jeli na východ. A já mám východ Slovenska rád. Musím znova prohlásit, že nejkrásnější Slovenky jsou na východním Slovensku. Mimo SLUKu samozřejmě Lúčnice. Jak slyším Košice, tak mi srdce poskočí. Jako vždycky měl obraz velkej úspěch, ale jak jsou zavřený hranice, tak je tady opřenej o zeď. Dnes ráno jsem na něj koukal a vybavil jsem si, že tam jsou napsaný jména slavných hráčů košických na tom obraze a že jsem zapomněl na jednoho, a to je Anton Švajlen, vynikající brankář, dokonce chytal i v reprezentaci. Velice vtipnej člověk, já si vzpomínám, když dostával brankáře roku od mýho kamaráda Pavla Holíka. Holík se ho ptal, on byl totiž proslulý tím, že když měly Košice kopat desítku, tak šel Švajlen, protože mistrovsky kopal desítky, útočníci neměli nárok. Šel Švajlen a vždycky dal kňafra. Holík se ptal: „Tondo, co na tom bylo nejtěžší? Na co si se zaměřil, co ti dělalo největší problém při tý desítce?“ A Švajlen, protože byl vtipnej, říká: „Největší problém bylo přejít to hřiště od mý branky k tý soupeřový.“ Není to vtipný? Uznejte, že jsou sportovci strašně vtipný.

 

TŘI MISTROVSKÁ DÍLA!

A když už jsme u těch obrazů, chci říct, že jsem udělal takovou obětinu, ale udělal jsem to ze srdce a přesvědčení. Málo věcí, kteří dělaj noví Češi, se mi líběj. Nelíběj se mi Ordinace v zahradách, Modrý kokot a tyhle vnucený hnusy, který si sami napíšou, sami oddramaturgujou, sami si vyplatěj peníze jeden druhýmu, nepustěj, zmrdi, mezi sebe nikoho. Nevážím si vůbec jejich práce, je velmi málo lidí, kteří mně imponujou. A musím říct, že tři věci jsou podle mě tak hodnotný, jako byly za mého mladého života, a sice: Harry Potter, Pán prstenů a Boj o trůny. Tři mistrovský díla. Já miluju skvělý scénáristy, skvělý spisovatele. Tyhle tři dokonalý díla, naprosto nadčasový! Na to se budou koukat ještě čtyři generace po nás, to teda klobouk dolů! Tohleto se vám, mladí, povedlo. I když tvůrci asi moc mladí nejsou, pravděpodobně ta Rowlingová i ten Tolkien moc mladí nejsou, mají věkově blíž ke mně než k vám, milí mladí čtenáři. Ale to zpracování filmový a televizní, klobouk dolů! Uvidíte moje tři obrazy Pán prstenů, Harry Potter a Boj o trůny. To teď smolím. A ještě ráno jsem si rozdělal jeden obraz – tribuna fotbalová, tam seděj slávisti, sparťani všichni pospolu a řvou, fanděj a uprostřed sedí papež, Svatý otec. Jmenuje se to Papež František na derby. A tím bych skončil. Jaro je tady, radujme se, nebude trvat dlouho. Přijde léto a to já už polifruju tuhle knížku do nakladatelství, ještě napíšu doslov, ale další Deníček, pokud ho budete chtít číst, bude jenom na mých webovkách. V knižní podobě už končí. Tak čím já končím? Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle.

 

VČELY LETĚLY KRÁSNĚ…

až na ten virus ze špatně dovřených dveří…!