Dobrý den, dnes je 19.03.2024 - 05:06
1. samizdatový internetový magazín v prvobytně pospolném kapitalismu a rozvinuté tržní demokracii

V nemocnici

Představíme si nemocniční pokoj velmi rychlé lékařské zdravotnické záchranné pomoci autem. Na lůžku leží krásná malá Cucurucuců již hodně zafačovaná, přesto na mnoha místech prosakuje krev. Je napojená na kapačku, umělou plíci a ledvinu. V hlavách nemocničního lůžka stojí mladý Dr. Burítos, vynikající jihoamerický lékař. U lůžka klečí uslzená doňa Pichunda.

Tak to vidíte, doňo Pichundo, povídá mladý sympatický doktor Burítos, to je nadělení, co? Kdo by to řekl! Na střechu jde zdravá krásná mladá dívka, celou cestu letí také ještě zdravá krásná mladá dívka, ale dole bum! A už je poraněná! Řeknu vám, to se i lékař, študovaný člověk, diví! To teda jo, máte správný postřeh, doktore Burítosi, chudinka moje zlatá Cucurucuců! Co myslíte, bolí ji to hodně? otázala se službu konajícího lékaře doňa Pichunda. Doktor Burítos pokrčil bezradně rameny. Jak já to mám, ženská, vědět, spadl jsem snad já ze střechy, uchechtl se. Ale asi ano, podívejte se, jak chudák vypadá! Jste přeci lékař, vyzvala ho nešťastná matka, tak to zjistěte! Takhle ovázat bychom ji doma dokázali taky! Vy hloupá amazonská pradleno, rozhorlil se lékař. Mluvíte jako typický laik! Bojím se, aby se to nezhoršilo. Vy nevíte, že se zraněnými nemá hýbat? Co kdyby měla něco s páteří, no? A jak se tak koukám, tak asi jo! Až ji otevřu, uvidím. Oči krásné malé Cucurucuců zůstaly zavřené, avšak z jejího zraněného hrdla se ozval přidušený výkřik: Poblítosi! Felípe! Miláčku! Volá svého snoubence, doktore Burítosi, vysvětlovala doňa Pichunda. A už se nezlobte na hloupou indiánskou amazonskou pradlenu. To já jen tak ze zájmu filozofuji, chápejte, máte moji důvěru, všichni víme, že jste nejlepší doktor v celé Chucharache a váš věhlas sahá daleko, až za jezero Titicaca, a víte sám, že je to odsud pěknej lán cesty. Poblítosi...Felípe...lásko moje! Miláčku! Volá svého snoubence, vysvětlovala znovu doňa Pichunda slova své dcery. Já vím, já vím, vždyť jste mi to říkala a jednou to úplně stačilo, zarazil doktor další vysvětlování. Počkám do rána, doňo Pichundo, a když se to nezlepší, nebo přijde nějaká viditelná krize, nebudu do toho šťourat, ale ráno ji prohlédnu. Po vizitě. Doufám, zvedla trochu hlas doňa Pichunda, že ji nebudete svlékat, doktore Burítosi! To by se nám asi nelíbilo! Svlékat ne! Jsme bigotní katolická rodina, svlékat Cucurucuců jen v nejnutnějším případě, a to ještě v přítomnosti matky, nebo jejího snoubence! Ne abyste naši Cucurucuců svlíkal, až tady nebudeme, vy čuníku, zahrozila doňa Pichunda prstem na rudnoucího Dr. Burítose.

Nechte si ty impertinence, doňo Pichundo, ohradil se doktor Burítos, jsem také bigotní katolík, navíc moderního militantního typu. Pacientku svléknout musím, ale přitom se na ni nedívám. Pamatujte si to! Poblítosi...Felípe...miláčku, ach kde jsi, lásko moje...? ozvalo se opět tlumeně, leč zřetelně z úst raněné dívky. Poblítosi...miláčku...polib mne, ještě...ještě...! No vidíte, konstatoval s nádechem ironie Dr. Burítos, jak to poslouchám, už by zase šukala, dcerka povedená. To jí asi moc zle nebude. Uvidíme, co ukáže pitva. To jsem sám zvědav. Do místnosti vběhl mladý, urostlý, snědý bělouš, sám a osobně don Felípe Poblítos, syn bohatého velkostatkáře dona Chícha Mantáre (čti Číča), snoubenec naší krásné malé Cucurucuců. Co jsem to slyšel, je to pravda? vykřikl s úzkostí v hlase mladý boháč. Kde je moje sladká malá Cucurucuců, ať ji obejmu a zulíbám, krasavici moji milovanou, děvenku zlatou indiánskou! Z padesáti procent, done Poblítosi, poznamenala doňa Pichunda, z padesáti procent. Ach ano, ano...přitakal roztržitě Felípe Poblítos, zapomínám, že vy, doňo Pichundo, jste bělouš jako já, ale to je vedlejší, tak řekněte mi, kde je ta moje zlatá padesátiprocentní holčička? Dr. Burítos mlčky ukázal na ležící ovázanou a zkrvavenou Cucurucuců. Ta mírně pozvedla hlavu a znovu zřetelně zasténala: Poblítosi...miláčku! Umřu bez tebe! Polib mne, lásko! Vidíte, vyrazil ze sebe zhýralý synek, slyšíte to, Dr. Burítosi? Všichni jste nyní svědky, jak velkou sílu má opravdová láska! Vědci mají pravdu, když říkají, že je zákon zachování rodu nejsilnějším přírodním zákonem. Že je dokonce silnější než pud sebezáchovy! Poblítosi...miláčku...umřu bez tebe! To je, co? Doňo Pichundo, to čumíte? Cucurucuců je na hranici života a smrti, a místo toho, aby volala matku, jak se píše v pokleslé literatuře, nebo otce či kýho čerta z vlastní rodiny, tak ona volá svého miláčka milovaného, tedy mne! A já sem letím, div se nepřerazím, abych ji mohl obejmout a říct jí: Lásko...jsem zde a miluji tě! Miluji! Miluji! Tak kde je? Kde je moje sladká malá Cucurucuců, její sametový hlas poznávám, ale nikde nevidím naši krásnou pacientku.

No tady, done Felípe, tady, ukazovala dívčina matka na zafačovaný balík. Tohle? vyděsil se don Poblítos. To mluví tenhle zkrvavený žok? Ale ano, můj milý budoucí zeťáčku! Tenhle mluvící zkrvavený žok je tvá krásná malá Cucurucuců! A žena poklekla k lůžku a uchopila dcerku, co jen obvazy dovolily, za ovázanou ruku. Don Felípe Poblítos v údivu nechápavě zíral na sténající hromadu fáčů. Je to fakt ona, doňo Pichundo? Nemýlíte se? opakoval a zděšeně couval od lůžka. Má snoubenka vypadala trochu jinak. Pokud se pamatuji, tak tohle...no tohle...přeci nemůže být ono! Tedy ona, opravil se a dál nevěřícně zíral. Inu ano, můj milý budoucí zeťáčku, oslovila ho vlídně doňa Pichunda a objala ho. Je to tvoje sladká malá Cucurucuců, jak jsi vždycky říkával u nás v pueblu! To že jsem říkával? kroutil nevěřícně hlavou Poblítos, to jsem se musel zbláznit! Ale ne, miláčku, ujistila ho znovu dívčina matka. Vím, co mluvím, a ostatně jsou na to svědci! Žebrák Virakocha a žebračka Makaréna ó Makaréna! Hmmm, možná, dost možná, koktal don Felípe Poblítos, ale vidím, že to budu muset přehodnotit, a nechci vás zbytečně strašit, doňo Pichundo, ale možná také vzít zpátky! Lásko...Felípe...Poblítosi...miláčku! Bez tebe umřu, hvězdo mého žití, ozvalo se z úst zraněné dívky. Moc bych si nefandil, Cucurucuců, vložil se do věci Dr. Burítos, zranění jsou tak vážná, že s největší pravděpodobností umřeš tak jako tak. S tou svou láskou nebo bez ní. Jako lékař tě mohu ujistit, že láska s tvým konečným zdravotním stavem nebude mít nic společného. Ne že bych chtěl strašit, jen to tak nezávazně nadhazuji, abyste mě později nenařkli, že jsem k věci nic neřekl a mlčel jako hovado! Nechci takovouhle snoubenku, dupl si nohou zhýralý synek bohatého velkostatkáře. A ani nevím, zda je to skutečně ona! Doktore, sundejte některý ty lajntuchy, ať vidíme, zda je to moje krásná malá Cucurucuců! A sám iniciativně přistoupil k posteli a chopil se obinadel. Počkat, počkat, zadržel jeho ruku lékař. Přilepilo se to zaschlou krví a to by ji bolelo! Sundáme jí to, až usne. Don Felípe Poblítos spustil obě ruce podél těla a bylo vidět, jak usilovně přemýšlí. Do věci se vložila též doňa Pichunda, klesla na kolena před donem Poblítosem a s pláčem ho oslovila: Done Felípe Poblítosi, přeci neopustíš moji dcerku, krásnou sladkou malou Cucurucuců, nyní v jejím neštěstí! Smiluj se, boháčův synku! Smiluj se, pane velkomožný, statkáři ušlechtilý...vaše blahorodí, koktala nešťastná doňa a její zoufalství se vystupňovalo ještě více, když raněná znovu zasténala: Poblítosi...miláčku...kde jsi...? Slituj se, pane, vezmi si Cucurucuců!

Nechci vám zasahovat do vašich rodinných záležitostí, oslovil přítomné opět Dr. Burítos, ale done Poblítosi, je to dost neetické, co zde říkáte. Jako lékař vás musím upozornit, že vaše rozhodnutí, pokud ovšem na něm trváte, bude mít velmi nepříznivý vliv na psychiku zraněné. Ostatně milosrdnou lží, kdy budete i nadále předstírat lásku ke zraněné, nic neriskujete! Říkal jsem vám, že asi zhebne, a vy aspoň nebudete mít výčitky svědomí! Nemůže nás moje dceruška slyšet? projevila starost doňa Pichunda. Takovýhle ošklivý věci byste si měli říkat vedle a ne před pacientkou. A doňa položila obě ruce na místa, kde tušila, že by mohla mít její dcerka uši. Done Felípe, obrátila se znovu k mladíkovi, Dr. Burítos má pravdu! Pomožte překonat mé holčičce poslední okamžiky života, aby nezemřela, je-li to jejím údělem, zoufalá, ale ve štěstí, byť vylhaném, přesvědčená o vaší lásce a věrnosti! Ani bohovi, babo! osopil se zhýralý synek na starou matičku a surově ji odstrčil. Podívej, jak vypadá! Jsi snad slepá? Víš, co k nám na statek chodí významných lidí? Co by si o mně pomysleli? Že jsem si vzal strašáka do zelí! Ostatně, není to moje vina! Proč na tu střechu lezla? Já tady končím! Adios muchachos! zvolal teatrálně a nadutě don Felípe Poblítos, a odstrčiv stále ještě klečící doňu i Dr. Burítose, odkvačil z místnosti rychlé lékařské zdravotnické pomoci autem. (Přestože z věty klamně vyplývá, že don Felípe odjel autem, nebylo tomu tak! Autor pouze zesměšňuje imbecilní rusismus některých našich zdravotnických kreténů: Rychlá zdravotnická pomoc – Skóraja medicínskaja pómošč, namísto českých výrazů Ambulance či Záchranná služba.) Zoufalství nebohé matky umocnilo ještě více zasténání její dcery: Felípe! Miláčku! Vrať se! Vrať se, lásko! Neopouštěj mě ve chvíli nejtěžší! Do prdele, zaklel Dr. Burítos. Holka nešťastná, všechno slyšela! Holt, jak už jsem řekl, doňo Pichundo, tohle jí sakramentsky může přitížit! Omlouvám se, mám na tom svoji část viny! Měl jsem ji píchnout špendlíkem a přesvědčit se, zda bdí či je v mdlobách? Doňa Pichunda však lékařovo vysvětlování nevnímala. Zalomcoval s ní spravedlivý hněv. Přistoupila k oknu pokoje rychlé zdravotnické pomoci autem (idioti!), otevřela je a volala za vzdalujícím se donem Felípem, který mířil ke svému sportovnímu vozu. Však si běž, boháči oslizlý! Pro její chudobu jsi zavrhl moji nebohou malou Cucurucuců! Kdyby to byla dcera Billa Gatese, nebo mladá Rotschildová, to bys nezdrhnul, srabe, co? Chudák vždycky ostrouhá, obrátila se k Dr. Burítosovi. Ten k ní přistoupil, citlivě ji objal a povídá: Rdím se hanbou za něho, doňo Pichundo. Však ono na něj také dojde! Na střeše si nikdo není jistý a příště může sletět on. Mohu vás ubezpečit, drahá a vážená doňo Pichundo, že my vysokoškoláci držíme s vámi chudými! Však také mnoho z nás je z chudých rolnických rodin mesticů a indiánů, jako je ta vaše. Nebuďte smutná, jestli vás to rozveselí, vězte, že já jsem byl taky holá prdel, jako je celá vaše rodina! Díky...díky, drahý doktore, pravila už klidným hlasem Pichunda Blanka, jste dobrý lékař, umíte vlídně promluvit s chudákem i s nemocnými. Díky vám! Díky!

Do pokoje rychlé zdravotnické pomoci autem (idioti!) vtrhl Voloďka, jemně odstrčil matku a představil se doktorovi. Jsem Voloďa Cangaseiro, chudý indiánský nádeník a bojovník za práva indiánů. Kde je moje sladká malá sestra? Kde je Cucurucuců? Mámo? Kde je? Doňa Pichunda i Dr. Burítos mlčky ukázali na postel. Mladík ihned pochopil, že tam leží jeho sestra, a chutě se k ní vrhl. Voloďko! Bratříčku můj rodný...! Víš, co mi udělal můj miláček, don Felípe Poblítos? Vím...vím...nenamáhej se mluvením, má sladká sestřičko, všechno mi řekl žebrák Virakocha a žebračka Makaréna ó Makaréna. Však já tě pomstím, sestřičko, to ti přísahám! Při těch slovech Voloďa Cangaseiro povstal a zvedl prsty k přísaze. Hned teď půjdu do And a vyhledám nejslavnějšího hispánského revolucionáře legendárního Pancho Villu, ochránce chudých a bezmocných. Bojovníka za práva indiánů, mesticů a míšenců! Poprosím ho o pomoc. Buď klidná, moje sladká malá Cucurucuců! Smyji z tebe hanbu, sestřičko, a s těmi slovy vyběhl rozzuřený Voloďka z pokoje rychlé zdravotnické pomoci autem (idioti!). A já vám slibuji, oslovil Dr. Burítos tiše naříkající doňu Pichundu, že udělám vše, abych vám dal vaši sladkou holčičku opět dohromady. Dnes jsem zde pravda nehýřil optimismem, ale nyní, když jsme sami, vás mohu ujistit, že taky leccos dokážeme! Nechte se překvapit, doňo Pichundo, vy i váš manžel. A držte mi palce! Vlastně sobě, co to blábolím, ne, správně, mně taky! Vždyť je to věc mé lékařské cti! Doňo Pichundo, co děláte příští týden, řekněme tak ve čtvrtek v půl deváté ráno? Co bych dělala, Dr. Burítosi? Co tím myslíte? otázala se doňa Pichunda nechápajíc smysl lékařovy otázky. Co bych dělala? Budu přeci doma v pueblu, ne? No já myslel, vysvětloval Dr. Burítos, jestli třeba nejste v tu dobu v bance, nebo třeba u nějaké leasingové společnosti či daňového poradce? Ale Dr. Burítosi, zasmála se doňa Pichunda Blanka. Co si to o nás myslíte, vždyť my jsme chudý indiáni a nikam nechodíme! Jsme buď ve svém pueblu, nebo před ním, nebo taky za ním a nebo na poli. Nikde jinde my nejsme. Jo a v neděli chodíme po kostele na náměstí...víte... korzovat, no, jak na nás boháči plivou, zarděla se doňa Pichunda. Ale vy jste, tuším, říkal ve čtvrtek, že ano? No to jsem doma v pueblu. Tak dobrá, povídá Burítos. Já jen abych nešel zbytečně. A teď mě poslouchejte, doňo Pichundo. Buď vám do týdne přijde parte a vy si přijedete pro dceru s nějakým povozem, anebo vám ji ten čtvrtek přivedu. Ale nedělejte si plané naděje, je to tak padesát na padesát! Ä propos, u jaké ráčíte být zdravotní pojišťovny, doňo Pichundo, doufám, že ne u Hornické indiánů z Kordiller? Jistěže ne, doktore, ujistila ho žena. My jsme celá rodina u Andské všeobecné. No to se mi ulevilo, oddychl si Dr. Burítos a vyprovodil něžně doňu Pichundu Blanku před vrata nemocnice rychlé zdravotnické pomoci autem (idioti