Dobrý den, dnes je 23.04.2017 - 07:36
1. samizdatový internetový magazín v prvobytně pospolném kapitalismu a rozvinuté tržní demokracii

CUCURUCUCŮ - DOPIS DONA ESCAMILLA PICHUNDY MACHU PIKCHUOVI

DON ESCAMILLO PICHUNDA – OBCHODNÍK S BÝKY MILÝ MACHU PIKCHU,

PŘEDEM MÉHO DOPISU PŘIJMI ODE MĚ SRDEČNÝ POZDRAV! DNES JSEM MĚL K OBĚDU MASO. VŠECHNO JSEM SNĚDL A JEŠTĚ JSEM SI PŘIDAL! A TEĎ K TOMU, CO TI CHCI NAPSAT. VÍM, MACHU, ŽE JSI NEGRAMOTNÝ, A PROTO TI PÍŠI PRO JISTOTU VELKÝMI TISKACÍMI PÍSMENY. JSEM RÁD, ŽE JSI S MOJÍ POMOCÍ NAŠEL SVÉ MÍSTO VE SPOLEČNOSTI. JSEM PŘESVĚDČENÝ, ŽE PRÁVO NA MÍSTO NA SLUNCI MÁ I CHÁTRA A LŮZA. SOCIÁLNÍ SMÍR MEZI BOHÁČI A CHUDÁKY JE ZÁKLADEM SVĚTOVÉHO MÍRU. POJĎME TEDY MY DVA PŘÍKLADEM, MILÝ PIKCHU. PODEJME SI RUCE PŘED ZRAKY CELÉHO HISPÁNSKÉHO SVĚTA. PŘIJĎ? SYNU, A CHUTĚ MI ZAHREJ NA BONGA. ČEKÁM TĚ ZÍTRA PO KLEKÁNÍ. JO, PŘED BARÁKEM LEŽÍ PAKOSTA TORTILLES A DĚSNĚ NADÁVÁ. TOHO SI NEVŠÍMEJ, PROHODIL JSEM HO ZDÍ, PROTOŽE CHTĚL ŠUKAT MOJI DCERU, OSTATNĚ STEJNĚ JAKO TY. PAKOSTA KRETÉN NA ROZDÍL OD TEBE, MILÝ MACHU, JEŠTĚ NEPŘIŠEL NA TO, KDE JE JEHO MÍSTO, A CHTĚL BY MÍT KRÁSNÝ ŽIVOT A BÝT ŠŤASTNÝ? HOVADO JEDNO!

 

ZA KLADNÉ VYŘÍZENÍ ŽÁDOSTI PŘEDEM DĚKUJI A ZŮSTÁVÁM S POZDRAVEM

 

DON ESCAMILLO PICHUNDA – OBCHODNÍK S BÝKY

Doňa Pichunda se opět na chvíli odmlčela a zaposlouchala se do zpěvu ženců cukrové třtiny vracejících se z polí. Bylo jí proti mysli, aby její milovaný muž a synek Voloďka musili po celodenní dřině ještě čekat na jídlo, ale stejně se znovu ponořila do zajímavého příběhu svého života. Cucurucuců, vidouc a chápajíc její nervozitu, se ji snažila uklidnit. Kde jsem to skončila, děvenko, otázala se doňa Pichunda a znovu přihodila vikuní lejno do skomírajícího ohně. Hovno se rozhořelo jasným plamenem a červené mexické fazole začaly opět bublat. Jo, u těch dopisů, vzpomněla si náhle. To víš, že měl tatínek ohromnou radost a hned po klekání přišel do našeho domu. Kdybys viděla to setkání...Doňa Pichunda se znovu zasnila a v jejích černých hispánských očích se zaleskla slza. Oba muži si padli do náručí a Machu se upřímně rozplakal. Tatínek, teda tvůj dědeček, vida jeho upřímné dojetí, rozplakal se též. Dojetím plakaly i obě dueni Esmeralda Spinosos, která o chystaném plánu neměla ani tušení, i Roderika Kokotos, naše tajná spojenkyně. Plakala i tvoje babička, moje maminka, doňa Pichunda Sarabanda, která držela mezi objímajícím se manželem a odmítnutým zetěm igelitový ubrus, aby Machu, který se až do poslední chvíle válel ve špíně na ulici, neumazal dědečkovi koloniální smoking. Já jsem trčela ve svém pokoji. Dědeček mě nezamkl, aby mě neponížil před dueňami, ale ven jsem nesměla. Dokonce poručil babičce, aby dala do klíčové dírky jednu ze svých vložek ultra s křidélky.Ta po zasunutí do otvoru nabobtná a přemění tekutinu na gel! A jak jistě víš, gel není tekutina. Bál se totiž, že jakmile uvidím Machův spanilý obličej, ztratím opět hlavu. Nevěděl, chudák, že jsem ji ztratila již dávno...a navždy! Jediné, co jsem mohla udělat, bylo přiložit tvář na dveře a poslouchat, co se v salonu bude odehrávat. Dědeček s babičkou se posadili do svých pohodlných ušáků, obě dueni klesly ukázněně stranou na židle a služebnictvo nakukovalo zvědavě dveřmi do salonu. Tvůj tatínek si postavil obě bonga a conga na stojánky Rodgers-Fender musical instruments a po krátkém rozehrávání spustil. Nejdříve lehké pianissimo údery prstů, poté mezzoforte údery dlaní, zprvu čtvrťové, posléze půlové noty přešly zvolna do trioly. Pak přejala trioly levá ruka na basovém bongu a Machuova hbitá pravačka zdobila basový fundament kvintolami a sextolami, které se zvolna měnily ve virbl. Všichni v salonu byli uchváceni! Machuova hudba a jeho špičkové bongistické umění je vtáhlo do vrcholného prožitku. Dědeček se chvěl rozkoší a přítomné ženy prožívaly cosi podobného orgasmu. Bylo to pro přítomná děvčata o to krásnější, že na rozdíl od opravdového sexuálního orgasmu nebylo toto provázeno fackami a kopanci opilých manželů a milenců. A když Machu rozvinul své mistrovství k vrcholu a začal hlavou a levou nohou ještě k tomu vyťukávat koloraturu na conga, propukli přítomní v nepopsatelný jásot. Celý dav zachvátilo nadšení. Nikdo se neovládl a všichni, opravdu všichni, včetně dědečka urozeného dona Escamilla, začali tančit ten madeiru...ta curacao...onen zas divoké tabasco! A dědeček s babičkou flamengo bez držení ve dvou! Křepčení trvalo skoro celou noc a tanečníci nevycházeli z transu. Nezapomenutelný zážitek ukončilo až volání Jeho Eminence pana kardinála Mosquita Ibaňéze Chorchéze, který hulákal z balkonu přes ulici, abychom už šli s tím kraválem do prdele, a hrozil dědečkovi exhumací! Jseš si jistá, maminko, přerušila ji dcera, že pan kardinál hovořil o exhumaci? Nevím to na sto procent, ale podle mě je exhumace znovuotevření hrobu, neumím si dost dobře představit, že by vykopal dědečka z hrobu, ve kterém ještě neležel!?

 

Doňa Pichunda se zarazila a bylo vidět, jak usilovně přemýšlí...No...krk bych za to nedala, holčičko moje, ale takhle nějak to znělo...určitě bylo to slovo hodně podobné, ale vždyť je to jedno! Důležité je, že dědeček Jeho Eminenci pana kardinála poslechl a tanec okamžitě ukončil. Věděl totiž, že Jeho Eminence by ho ráno při svatém přijímání silně štípla nehty do jazyku, a to si dědeček nepřál. Víš sama, jak se rány v ústech špatně hojí, a kromě toho si tatínek pana kardinála Mosquita Ibaňéze Chorchéze vážil a nechtěl ho zbytečně nasrat. Tanec tedy ustal, kardinál na balkoně zalezl a všichni stáli mlčky a v rozechvění zažívali genialitu mého miláčka Machu Pikchua. V tom tichu bylo slyšet upadnout špendlík, jen hrudě se dmuly prožitým vzrušením. Jsi opravdový mistr, oslovil dědeček po hodné chvíli Machua. Geniální hráč a mohu tě ujistit, že nikoho nemrzí více než mne, že jsi lůza a chátra. Bylo by pro mě ctí mít takového zetě, nikdy na tenhle večer nezapomenu! To teda nezapomeneš, tatínku, to si piš, říkala jsem si v duchu přilepená oběma ušima na dveře a už jsem se nemohla dočkat, až uskutečníme svůj vychytralý plán. Když dědeček domluvil, vyzval sluhu, aby přinesl pro Machua dvě židle! Říkala jsem ti přeci, jak maminka sešila v chvatu Machuovi obráceně zadek? Měl ho opravdu tak rozšklebený... Říkala jsi mi to, maminko, přerušila ji malá Cucurucuců a se smíchem dodala: A pak že se nedá sedět prdelí na dvou židlích, viď, maminko? Nato se obě ženy srdečně rozchechtaly a doňa Pichunda v záchvatu smíchu nad vydařeným vtipem hodila omylem vikuní lejno místo do ohně do kotlíku s fazolemi. Ani jedna omyl nezpozorovala a doňa Pichunda pokračovala ve vyprávění, jen vzdáleně registrujíc sílící zpěv ženců. Když se Machu posadil, vyzval ho dědeček, aby za odměnu vyslovil jakékoli přání, které musí být samozřejmě v souladu se stávajícím společenským kodexem a politickým řádem. To znamená, že může požádat pouze o to, co mu jako rabovi a chátře náleží, a ne že si znovu řekne o moji ruku! To by mu dědeček jako přání neuznal a tvůj taťka by letěl za Pakostou! Ten se ostatně doplazil ke vstupním dveřím a volal stále silněji své záštiplné caramba...caramba, ale nikdo mu nevěnoval pozornost. Machu se zamyslil a pak řekl: Jestli mi chcete udělat radost, done Escamillo, přiměřenou mému společenskému postavení, dovolte mi zaběhnout si ještě jednou s vaším nejlepším býkem!

 

Se Strakou...? vydechli všichni přítomní v posvátné bázni. S nejdivočejším z býků? Ano! zopakoval rozhodným hlasem Machu. Se Strakou! Dobrá, souhlasil don Escamillo po kratičkém zaváhání. Nevidím na tom nic špatného. Patříte oba do stejné společenské kategorie, i když Straka je na rozdíl od tebe bohatý, ale nešť. Úplně jsem ztuhla hrůzou. Tohle v našem vychytralém plánu nebylo! Machu improvizoval a já v hrůze začínala tušit proč. Byla jsem si jistá, že se k zoufalému Machuovi doneslo, jak mi dědeček navrhl, abych žila se Strakou, a v žárlivosti chtěl svého soka pokořit přede mnou i celým Madridem. Machu dobře věděl, že jsem pro život zvolila jeho, a o mých skrytých sexuálních tužbách neměl ani páru, i když předtucha taky mohla sehrát svou roli. Však víš, Cucoušku, jak jsou muži neuvěřitelně ješitní a hrdí! Představa, že by se měl o svoji dívku dělit s býkem, byla pro Machua naprosto nepřijatelná, přestože se jednalo o tak výjimečné zvíře. Chtěl se prostě pojistit. Když zvíře porazí a tím ho poníží v mých očích, nikdy ho už nebudu milovat. Jak nešťastné gesto mladého zamilovaného mládence! Byla jsem nešťastná a v pláči jsem se vrhla na lože. Zoufalý vzlykot jsem ponořila do damašku. Podle vychytralého plánu měl Pikchu požádat dědečka, aby se naposledy mohl rozloučit s Madridem pohledem z naší střechy, a já měla tohoto okamžiku využít a vlézt si do většího basového bonga, které bude stát v salonu.

Plakala jsem v zoufalství a hněvu, vždyť ješitnost samce, jakým byl Machu, zničí plán a nám celý život! Machu soka nenáviděl a pomsta mu byla bližší než bezpečný útěk, žárlivost mu zcela zatemnila mysl. Dědeček byl jiný. I on věděl, že krásný a enormně utvářený Straka se ženám líbí a vysoce postavené dámy z Madridu rády vyhledávají jeho společnost, ale smál se tomu. Jemu stačilo vědomí, že Straka – ač krásný a pohledný býk – nepatří do urozené společnosti, a tudíž ho nemůže ponížit ani zostudit, zkrátka don Escamillo bydlil v paláci a Straka v maštali a zvíře, které nic neznamená, bylo pro dědečka jako luft. Přesto byl na Straku majetnicky pyšný a při koridě měl radost, když Straka zabil torera, prostě dokázal oddělit práci od ostatního soukromí. Všem nám bylo jasné, že má Straku rád a že mu nadržuje před ostatními býky. Dobře věděl, že i babička, urozená doňa Pichunda Sarabanda, občas ráda společnost Straky vyhledá, a často si ji proto se smíchem dobíral: Mámo...mámo, říkal, ty seš taková kráva! Straka má sice velký penis, ale obsah komolého kužele vypočítat neumí! A smál se a smál a babička stála v rohu zválená a od hnoje, celá rudá hanbou. Ale takovýhle grand s nadhledem Machu nebyl, a tak se chvěl nenávistí a čekal, až Straku přivedou. Zatímco mu obě dueni natíraly stehna kafrovým olejem, rozkřiklo se po Madridu, co se chystá, a naše ulice generála José Alvareze Dialýze se začínala plnit diváky. I Jeho Eminence kardinál Mosquito Ibaňét Chorchéz vylezl z kanafasu a společně s několika biskupy se usadil na svém balkoně. Před chvílí jste na nás řval, Vaše Eminence, abychom táhli do hajzlu, a teď se docela rád podíváte, co? volal na ně přes ulici dědeček a smál se. Kardinál i biskupové se zlobili, ale co naplat, věděli, že dědeček má pravdu, a tak mu jen mlčky rukama zalomenýma v lokti ukazovali, že je kokot. Babička na ně vystrčila holou zadnici, a to už biskupové a Jeho Eminence nevydrželi a srdečně se rozesmáli.

 

Ulice se stále více plnila lidmi a rozespalí občané necitlivě šlapali po Pakostovi, který se válel po zemi a zoufale volal to svoje caramba...caramba, protože věděl, že nejspíš nic neuvidí! A to už pikadoři přiváděli Straku. Byl rozespalý a mrzutý. Ženy ho rozmazlovaly a zhýčkaný samec odmítal stále více styk s kravami, což začínal být problém, poněvadž byl plemenný býk a této povinnosti se v poslední době vyhýbal. Měřil si Machua pohledem plným nenávisti a já jsem pochopila, že i on ví o mé lásce a těžce se s tím vyrovnává. Byl jiný než ostatní býci, vysvětlovala doňa Pichunda dceři, a nechtěl mě jen po té brutální sexuální stránce. To mu prostě nestačilo, chtěl být milován i pro své duševní vlastnosti, a velmi se proto trápil. Přeběhla jsem ode dveří k oknu a zoufalá zachytila Machův pohled. Byl plný lásky a beznadějného odhodlání pokořit nenáviděného soka. I Straka hleděl k mému oknu a vida, jak s láskou sleduji Machua a nikoli jeho, zlostí hrabal kopyty a nadýmal nozdry. Oba sokové stanuli na startovní čáře a dědeček požádal Jeho Eminenci, zda by závod neodstartovala. Pan kardinál v rozrušení ukvapeně vystřelil a zasáhl jednoho z biskupů do spánku a ten se zhroutil k zemi. Dědeček však výstřel uznal jako regulérní, mávl praporkem a oba borci vyrazili.

 

Zprvu byl Machu rychle v čele a získal hned v nástupu před Strakou dobrých pět metrů, kdy býk překonával odpor své tělesné váhy, ale s přibývajícími vteřinami mu pomáhala setrvačnost, a tak začal Machua dotahovat. Marně borec komíhal rytmicky rukama a pravidelným dýcháním zvyšoval tempo, za stále stoupajícího volání diváků se vzdálenost mezi ním a Strakou neustále decimetr po decimetru zmenšovala. Musím s potěšením konstatovat, že diváci až na několik členů klubu na ochranu zvířat fandili Machuovi a vzrušení a emoce se postupně zmocňovaly všech přítomných. Marně dědeček hluboce vykloněný z balkonu volal silným hlasem: Fandi, ale zůstaň člověkem! Všechno marné. Dokonce i Jeho Eminence urozený pan kardinál Mosquito Ibaňéz Chorchéz se zvedl ze svého kardinálského křesla a stržen závodem volal posměšně na Straku: My jsme lidi! Ty nejsi nic! My jsme lidi! Ty nejsi nic! Biskupové osmělení fanděním svého šéfa posměšně zpívali: Spartááá...Spartááá, buzerantů partáá..., aniž by kdokoli z nich chápal hluboký smysl cizojazyčného popěvku, který se biskupové naučili při návštěvě Prahy. Po padesáti metrech opravdu strhujícího běhu publikum doslova řičelo nadšením, a když oba borci překonali zvukovou bariéru, dav začal skandovaně tleskat. Dědeček se obdivně naklonil k babičce a povídá: Vidíš, doňo Sarabando, jak primitivní kmeny mají blíže k přírodě než my! Tohle...panečku, takovouhle rychlost by bělouš vyvinout nedokázal. Doňa Sarabanda mírně zčervenala, protože její skryté sympatie patřily krásnému býkovi, i když ani mému Machuovi nepřála nic zlého, ale co ti mám říkat, Cucoušku, krev není voda! Však to znáš sama.

Dědeček byl jako divák nestranný, pravda, býk mu patřil a vítězství krásného zvířete by mu přineslo zisk, přestože nad tatínkem nemohl nic vyhrát, ale větší sláva již tak nejslavnějšího býka by přivedla ještě více diváků na koridu a ještě více krav na plemennou stolici, ale jako příslušník vládnoucí třídy a staré rodové šlechty se dokázal povznést nad emoce, a tak ani obrovské sympatie, které v něm vyvolal Machuův bongistický výkon i osobní statečnost indiánského mestice, ho nevychýlily z neutrální pozice. Straka, jak už jsem řekla, Cucoušku, byl poháněn vpřed svojí hmotností a v polovině závodu již vedl o délku ocasu (oháňky!). Zoufalý Machu ze sebe vydával vše, ale bylo vidět, že je na hranici lidských možností, a já spatřila, jak pláče. Teprve nyní si uvědomil, do jaké situace ho vehnala mužská pýcha a jak se náš vychytralý plán a naše společné štěstí začínají rozplývat. Kvůli takové kravině zmařené štěstí dvou mladých lidí! Straka, zkušený běžec, vida, že jeho soupeř pláče, přešel z rytmického běhu – levá – pravá – přední – zadní – běh sounož, a tím ještě zvýšil svůj náskok. Když lidé pochopili, že příslušník jejich druhu začíná prohrávat, skandovali: Hoši, bojovat! Hoši, bojovat! a uráželi zvíře voláním: Seno – vidle, seno – vidle...! To však Straku ještě víc rozlítilo a sáhl k nečestnému způsobu boje. Vida, že Machu využívá pro obnovu sil běh v závěsu, kdy mu mohutný býk rozráží vzduch a tím šetří vlastní energii, vypustil stolici a logicky s ní i větry, aniž by snížil rychlost. Pochopitelně že tohle, Cucoušku, tatínek nečekal a dostal to rovnou do obličeje. Všechno! A to si umíš představit, když v nejprudším běhu dýcháš doširoka otevřenými ústy, co to s tebou udělá! Neumím, maminko, špitla malá Cucurucuců, nikdy jsem se do podobné situace nedostala a doufám, že ani nedostanu, dodala a bylo vidět, že má slzy na krajíčku. Taky doufám, poznamenala doňa Pichunda a pokračovala v zajímavém vyprávění. Machuovi se udělalo zle a začal se dusit a současně zvracet. A to mu zachránilo život! Konečně se mohl zhluboka nadechnout! Náskok býka se však přesto stále zvětšoval a všichni viděli, že Straka se tatínkovi posmívá a dělá na něj dlouhé nozdry. Na tatínka nebyl hezký pohled, protože se tentokrát již hlasitě rozplakal. No a to je jasné, holčičko moje, že když běžíš, zvracíš a současně pláčeš, na rychlosti ti to nepřidá. Přesto napsal druhý den madridský deník Maňána, že to byl s největší pravděpodobností závod století. Můj žal ještě více zvětšil bídák Pakosta Tortilles, který vida, že jeho přítel z mládí a spolužák Machu prohrává, doplazil se na okraj chodníku a zlostné volání caramba...caramba se změnilo v radostné caramba...caramba, které ječel vstříc oběma běžícím borcům. Já v tu chvíli věděla, že pomoci nám může jen zázrak, a obrátila jsem se celá uslzená na Jeho Eminenci na protějším balkoně. Pane kardinále – Mosquito Ibaňézi Chorchézi – příteli! Pomozte! Bratři biskupové! Církvi svatá! Pomozte, soudruzi! Leč biskupové, zaujati závodem a fanděním (kromě toho mrtvého, kterého Jeho Eminence zasáhla startovním výstřelem do spánku), mi nevěnovali ani pohled a pan kardinál ukazoval na hodinky a volal: Doňo Pichundo, je po pracovní době! Přijďte za mnou zítra do kostela, uvidíme, co se dá dělat, a po těch slovech se znovu vyklonil přes zábradlí a volal na běžce: Zrušte Baník! Zrušte Baník! A posměšné: Nemáte metro! Nemáte metro!

 

Vida, že od církve svaté se pomoci nedočkám, zatvrdila jsem se a mé srdce se obrátilo k prastaré víře našich předků a začala jsem si nahlas broukat Makekózyfumáre, prastarou píseň, kterou zpívají matky torerů, když býk nabere jejich syna na rohy a chystá se s ním někam mrštit. Zpívala jsem tu píseň a zvolna se přitom vlnila v bocích...

 

MAKEKÓZYFUMÁRE

Ó hory, hory – proč vy vysoké jste,

ach hory, hory – proč vy vysoké jste,

ach ty údolí – ty vysoké nejsi.

Aj bože rozbože, mně se stýská!

Ó hory, hory – proč ve vás nejsou

hluboké vody – oj vody, vody,

dám si já za klobouk – peříčko z javora,

peříčko z javora a ty čtyři mosty

vystav si, Pimonte, silnější forposty!

Píseň byla tak tklivá a tajemně kouzelná, že všichni vůkol zmlkli. Magické ticho rušil jen běh obou borců. Bylo nám souzeno zvítězit, Cucoušku! Od tohoto okamžiku, přestože Straka svůj náskok zvýšil již na tři ocasy (oháňky), se štěstí obrátilo! A byla to opět ta dobrá duše, moje milovaná dueňa Roderika Kokotos, která když viděla, že vilné zvíře vítězí, když slyšela můj pláč a zaznamenala lhostejnost Jeho Eminence a pánů biskupů, rozhodla se k činu. Přistoupila až k samému okraji chodníku a chrstla probíhajícímu Strakovi pod nohy hrách, úplně normální, obyčejnou luštěninu, která se správně hází na stěnu. Straka – v tu chvíli otočený k Machuovi a dělající, jak už jsem říkala, na něho dlouhé nozdry – si hrachu nevšiml a plnou vahou svých tisíce liber na něj naběhl a smekl se. Zoufale se snažil stabilitu vyrovnat, ale to, co mu bylo až do teď v závodě výhodou, tj. jeho velká hmotnost, se nyní obrátilo proti němu. Celou svou vahou padal k zemi právě na ležícího Pakostu, který volal to svoje caramba...caramba, a býkův penis – tentokrát výjimečně v klidové poloze – se nešťastnou náhodou vklínil mezi Pakostovy skandující čelisti. Straka dopadl na Pakostu, vlastní silou přirazil čelisti k sobě a čistě jako skalpelem ukousnutý úd Pakosta spolkl. Tady znovu vidíš, Cucoušku, jak se všechno špatné vymstí! Kdyby nebyl Straka plný nenávisti a samčí agresivity, kdyby hleděl na mě, místo aby se posmíval již téměř poraženému Machuovi, byl by se určitě pohlavně vzrušil a při jeho erekci by Pakosta penis pozřít nemohl. Vždyť i moje maminka s tím měla problémy, přestože se jí otec posmíval: Mámo, ty máš hubu jako vrata a orál stejně nic...he he he! A maminka stála celá zahanbená v rohu zválená od hnoje. Tak byli potrestáni oba, zlý a závistivý Pakosta i Straka!

 

Pakosta se zakuckal a znovu počal volat to svoje caramba...caramba. Bylo na něm vidět, že má strach a v duchu myslí na to, zda nebude mít zdravotní problémy, když požil syrové maso, tepelně neupravené a bez atestu hispánské hygienicko-epidemiologické stanice. Taky se bál, aby se takhle narychlo snědený penis v žaludku neztopořil a neroztrhl ho. Nevěděl, hlupáček, že bez přísunu krve je úd vyřízený. Straka vida, že přišel o celé své já, o svoji chloubu a pýchu, o zdroj neskonalého potěšení a obživy, zahnul za nejbližší roh a mazal ven z Madridu do široké stepi. Přestože to, co mu zbylo, ho stále ještě udrželo na prvním místě co do velikosti, nemohlo se pyšné zvíře smířit se stavem dříve – nyní! Bál se také v cílil posměchu přítomných seňorů, kteří s ním měli nevyřízené účty, a měl hrůzu z posměšného volání: Straka má malýho pinďoura. Straka má malýho pinďoura! Jak už jsem ti, holčičko, mnohokrát zdůraznila, tak veliká je pýcha hloupých samců! Zvířecích i lidských! Kdyby se ten býk zvedl, jistě by zvítězil, vždyť trať byla ještě dlouhá, radši však volil útěk a zoufalství v madridské stepi. Šťastný a usmívající se Machu, který nyní se suchým okem a žaludkem vyprázdněným proběhl cílem, mával směrem ke mně. Lidé ho vyhazovali vysoko do vzduchu a celá ulice volala: Hoši, děkujem! Hoši, děkujem! Hledala jsem očima našli zachránkyni Roderiku Kokotos, ale jen jsem na okamžik zahlédla, jak ji spolek na ochranu zvířat vleče kamsi za město, aby ji potrestal za její čin, ale pomoci nešťastné ženě jsem nemohla. Jeho Eminence i biskupové, vyjma toho, kterého pan kardinál nešťastně zastřelil, stáli a servilně tleskali. Páni biskupové, volala jsem na ně v hněvu, teď tleskáte! Kde jste byli, když jsem vás potřebovala? Kde? Potom mě ale napadl vynikající vtip. Ještě teď, po mnoha letech, se mu musím smát! A po těch slovech se doňa Pichunda opravdu rozesmála a nebyla k utišení. Když asi po půl hodině konečně popadla dech, přihodila do ohně lamí trus a pokračovala.

 

Obrátila jsem se k přítomné dueně Esmeraldě Spinosos a nahlas, aby to všichni slyšeli, na ulici i páni biskupové, jsem řekla: Běž, Esmeraldo, a upeč k večeři husu! Já osobně sežeru biskupa, i když smrdí! To je dobrý, co, rozesmála se znovu doňa Pichunda při vzpomínce, jak jí biskupové – kromě toho zastřeleného - hrozili pěstmi. Když se obě ženy znovu uklidnily, pohlédla doňa Pichunda netrpělivě směrem k pueblu. Zpěv ženců stále sílil a Machu se synem se mohli každým okamžikem objevit ve dveřích. Cucurucuců, vidouc nervozitu své matky, pravila: Maminko, tatínek s Voloďou pochopí malé zdržení, zvlášť když jde o takhle důležitou věc, když mi vyprávíš o tom, jak jste se s tatínkem seznámili, vždyť to je historie naší chudé indiánské rodiny a já i Voloďka to jednou budeme vyprávět svým dětem a ti zase jejich dětem a tak bude žít příběh vaší veliké lásky věčně. Povídej, maminko, povídej.

Doňa Pichunda již s větším klidem přihodila do ohně lamí trus, a jakmile plamen jasně zaplápolal, vydávaje současně onu zvláštní nenapodobitelnou vůni zvířecí stolice, pokračovala: Nadšení Hispánci přinesli vítězného Machua do našeho domu a dědeček se s ním znovu opravdu srdečně objal a pogratuloval mu. Poručil nosit na stůl, a zatímco nám všem zářícím štěstím Esmeralda Spinosos servírovala vynikající paellu z květů mandloně a kokosovníku, odběhl dědeček a poručil chytit Pakostu a odvézt ho na chirurgii rychlé zdravotnické pomoci. Nebyl to problém, protože Pakosta Tortilles, bídák, se dokutálel zpět k našemu domu a tam volal to svoje nenávistné caramba...caramba! Dědeček doufal, že by lékaři mohli vyjmout Strakův úd z Pakostova žaludku a přišít jej zpátky oblíbenému býkovi. Babička mu za to děkovala se slzami v očích, protože chápala, že to dědeček dělá jen kvůli ní a jejímu potěšení! Když ale během večeře přišel posel z nemocnice se vzkazem, že penis už je hodně natrávený a nedá se šít, protože Pakosta měl zřejmě veliký hlad, babička vykřikla a omdlela. Dědeček poručil Pakostu zašít a vrátit před dům. Už by mi tu chyběl, smál se. Už jsem si na toho malýho indiánskýho rošťáka zvykl, i na to jeho caramba...caramba. Však ten vám, done Escamillo, daleko neuteče, osmělil se zažertovat na Pakostův účet jeden z pikadorů, kteří nám servírovali paellu, a to vyvolalo u večeře novou salvu smíchu. Víš, Cucoušku, lékařská věda byla za mého mládí ještě v plenkách a nikdo nevěděl, že když se Pakostovy zpřerážené ruce a nohy nebudou fixovat dlahami, tak nikdy nesrostou. Byla to holt jiná doba, dneska je všechno jinak, konstatovala s uspokojením doňa Pichunda.Tenkrát, když si kůň nebo býk při koridě zlomil nohu, tak ho jednoduše zastřelili, ale dědeček Pakostu zastřelit nechtěl, i když to byl indián a nic by se mu za to nestalo. Tvůj dědeček byl hodný a měl dobré srdce hispánského kavalíra. Škoda nábojů na toho hajzla, říkal, a tak se Pakosta válel u vrat a na všechny volal to svoje caramba...caramba. Zkrátka ať už se sám koulel na všechny strany, či do něj někdo omylem kopl nebo na něho šlápl, stále byl v pohybu, a proto mu četné zlomeniny nemohly nikdy srůst!

 

No, ale to jsem odbočila – zpátky k věci, holčičko moje malá.. Nyní přišel na řadu náš vychytralý plán. Pojedla jsem trochu paelly, vymluvila se na celkovou únavu a vypětí z dramatického závodu a šla na kutě. Dědeček byl klidný a vida, že odcházím sama, nic nenamítal, nic zlého netuše. Navíc nám opět pomohla náhoda. Stejně, Cucoušku, musím znovu prohlásit, že na náhody nevěřím! Věci se dějí tak, jak mají, a když je ti něco souzeno, překážky jako by ti sami uhýbaly z cesty a přichází pomoc, kterou jsi nevolala ani nečekala. Zkrátka stane se, co se státi má! A tak když jsem políbila tvého dědečka i omdlelou babička, nevěnoval mému odchodu nikdo pozornost, protože zazvonila Jeho Eminence pan kardinál Mosquito Ibaňéz Chorchéz s biskupy a jestli prý babička doňa Sarabanda nemá polohrubou mouku? Dědeček měl, jak už jsem říkala, dobrou náladu, a tak se znovu rozesmál: To je ale pitomá záminka, Vaše Eminence, povídá znachovělému kardinálovi. O půlnoci polohrubou mouku? Na co chcete zadělávat, Vaše Eminence? Mosquito byl rudý hanbou, protože pravým důvodem samozřejmě bylo, že on i biskupové dostali chuť na vynikající paellu a také je zajímaly podrobnosti ze závodu, které nám bude vypravovat Machu. Biskupové vzadu neslyšeli, co se děje mezi dveřmi, a tlačili se dovnitř. Kardinál nechtěl ztratit důstojnost, a místo aby statečně přiznal, že kecá, ještě více se do toho zaplétal: To je přeci jasný, done Escamillo, na hrníčkový koláč! Po těch slovech se přítomní ještě víc rozesmáli. Tak hrníčkový koláč, říkáte, Vaše Eminence? Ano, opakoval vyřčenou blbost zahanbený Mosquito.

 

Tak já vám něco povím, řehtal se dědeček. Hrníčkový koláč se dělá z hladké! Vy kujóni! A teď zmizte a neurážejte dům poctivého kavalíra idiotskými výmluvami! Kybyste řekli: Done Escamillo, máme chuť na paellu a rádi bychom slyšeli, co bude vyprávět pan Machu Pikchu, tak bych řekl: Pojďte dál, bratři v Kristu, pojezte a poveselte se s námi, ale takhle jsem uražen a nezlobte se, Vaše Eminence, když vás pošlu do hajzlu! Načež pokynul obsluhujícím pikadorům, aby kardinála i biskupy vytlačili z baráku svými kopími, a potom jsme všichni pokračovali v jídle. Já však šla do své ložnice a přede dveřmi jsem se opatrně rozhlédla. Vidouc, že nablízku je jen můj věrný chlupáč Jakuzza, vlezla jsem si, jak bylo domluveno, do většího basového bonga a tam jsem se uvelebila tiše jako myška. Leč ouha, věrný Jakuzza myslil, že půjdeme na procházku, postavil se na zadní, štěkal na mě do bonga a radostně přitom vrtěl ocáskem. Strašně jsem se bála prozrazení a usedavě jsem se rozplakala, což si Jakuzza vyložil opět jako hru a drápal se ke mně se zuřivým štěkotem. A opět nás, Cucoušku, zachránila prozřetelnost. Můj tatínek a tvůj dědeček, urozený don Escamillo, se již již chystal vyzvědět, proč ten Jakuzza tak řve, když vtom se jako zázrakem znovu ozval zvonek! A tam, hádej kdo, Cucoušku? No jen hádej! Kdo stál za dveřmi? No? Namáhej trochu mozeček! Kdo zvonil, kdo?

 

Flašinetář, střelila zkusmo krásná malá Cucurucuců.