Dobrý den, dnes je 15.12.2017 - 03:33
1. samizdatový internetový magazín v prvobytně pospolném kapitalismu a rozvinuté tržní demokracii

ředitel Zvolský

Jednoho dne přišel nový ředitel. Starý odešel, nový přišel. Tak, jak to bývá. Byl jsem v té době se zpěvákem Viktorem Sodomou na výsluní popularity a naše písně Parní stroj, Zelená je tráva a Papoušek kakadu, trůnily pyšně na prvních místech Supraphonské hitparády.

 

Hned, jak si nový ředitel ohřál židli, pozval si mě do kanceláře. „Buď zdráv, soudruhu Ringo, já jsem Zvolský, tvůj ředitel. Doufám, že budeme spolu vycházet. Víš, já kumštu vůbec nerozumím, předtím jsem prodával v Jižní Americe stroje na cigára, ale nějak tu kulturu spolu zmáknem, ne? Hehehe. Já tady mám mezi váma totiž stranický úkol. Podívej, soudruhu, tys napsal ten Parní stroj, či jak se to jmenuje. Hele, napiš písničku, samozřejmě beatovou o tom parním stroji, ale už z dneška, z dnešních dnů. Třeba jak ten parní stroj funguje na atomovou energii. Jak vyrábí ta pára atom, ten atom jak vyrábí elektřinu a při ní pracuje dělník při tom svitu žárovky z toho stroje, jak stranický funkcionář dlouho do noci při tom světle pracuje a žena doma látá punčochy a děti u toho spěj. Co tomu říkáš?“ Nadšeně jsem souhlasil a koukal vypadnout z ředitelny.

 

„Jste stejně všichni živnostníci a já si na vás posvítím,“ volal za mnou Zvolský a smál se. Asi za měsíc jsem dostal telegram: Dostavte se okamžitě na PKS do sekretariátu soudruha Zvolského.

 

Lekl jsem se jako vždy, když dostanu telegram s výzvou, abych se někam dostavil, a tak jsem šel se staženou prdelí na PKS. Zvolský mi vyšel v ústrety a smál se. „To jsem rád, že jsi přišel, soudruhu Ringo. Dostal jsi můj telegram?“ „Ano, proto jsem hned přijel, soudruhu řediteli. Uvolnil jsem se ze studia, zrovna jsme natáčeli podle vašich pokynů socialistickou píseň ,, Metro dobrý den “ ( Black Sabbath) jak metro vozí dělníky do továren a lékaře do nemocnic, je to od sovětského skladatele Vsevolodina! Zvolský mě pochválil, pozval do kanceláře a povídá: „ když jsem byl v Jižní Americe, tak jsem viděl takový film a představ si, že ten hlavní hrdina v tom filmu se jmenoval Ringo, jako ty. To je dobrý, ne? Jednou si na něj, na toho Ringa, počíhal jeden padouch, taky samozřejmě vynikající střelec a čekal na něj na věži kostela, až ten Ringo půjde z hospody, že ho jako zastřelí. No a tomu Ringo to řekl jeden Mexikánec, víš, tomu Ringovi, co byl hodnej a ten Ringo šel ven, vytáhl kolt a zastřelil toho mizeru, hádej jak?“ Chvilku jsem hádal, ale neuhodl. „No přece buzarem,… odrazem o ten zvon!“ Zvolský se smál, až celý zrudnul. Trvalo ještě asi 10 minut, než jsem pochopil, že to bylo všechno, co mi chtěl. Proto si mě pozval. Ze sekretariátu jsem se doslova vypotácel. V duchu jsem si přísahal, že to všechno musím zaznamenat pro příští generace.

 

Na chodbě jsem potkal Ivana Mládka, nemohl jsem to vydržet a všechno jsem mu vypravoval. Ivanovi se příhoda velice líbila a záviděl mi, že se nestala jemu. „To víš,“ řekl, „někdo je ředitelem z vůle Boží a někdo z volský.“ To mi přišlo velmi vtipné, a záviděl jsem zase já jemu, že jsem na takhle vtipnou slovní hříčku nepřišel sám. No ale Mládek je fakt mistr.

 

Asi za 14 dní jsem šel do PKS do účtárny a najednou vidím, přede mnou Zvolský. Chtěl jsem zahnout do prvních dveří, ale byly zamčené. Přikrčil jsem se u stěny a snažil se vypadat jako fíkus, ale nepovedlo se. Zvolského tvář se roztáhla k úsměvu: „Tak co, ty kapitalistickej živnostníku, byl sis pro prachy, co? Však já vás mám, vy umělci, přečtený. Přiživovat se na dělníkách, co? Hehehe. Jdu zrovna soudružkám přát k jejich svátku. Co jsi jim ty, soudruhu, připravil na MDŽ?“ „Něco bude, soudruhu řediteli,“ povídám, abych měl klid. „To budete koukat,“ lžu, jako když tiskne. Pak mě napadne spásná myšlenka, co si takhle u Zvolskýho šplhnout a zasexovat…... „Vy tu ale máte ženskejch, co?“ čtverácky na něj zamrkám. „A jaký pěkný, soudruhu řediteli!“ Znovu spiklenecky mrkám…

 

Zvolský náhle zvážněl. Rozhlédl se opatrně na všechny strany a důvěrně se ke mně naklonil: „Ženský, kdepak! Pozor! To já mám zafixovaný ještě z tý Jižní Ameriky, nikdy nevíš, která je kontra.“ S těmi slovy mě opustil.

 

Došel jsem domů zrovna, když zvonil telefon. Volal manažer Josefa Laufera, již přes rok zaměstnaný na PKS. Lekl jsem se, že je zase nějaký průser, protože mi ještě nikdy v životě nezavolal. Ukázalo se ale, že je nabitý novinkou, kterou potřeboval někomu sdělit a já jsem byl jediný, koho chytil na drátě. „Musím ti něco říct, to se posereš,“ hulákal do telefonu. „Zvolský mluvil na MDŽ k ženám a víš, co jim řekl?“ „Ne,“ povídám. „Tu příhodu s tím buzerem o zvon?“ „Ale hovno. Řekl jim: ,Soudružky, já bych vás chtěl zmobilizovat, abyste využily svého pohlaví a donutily své muže k vyšším pracovním výkonům. “ zavěsil a rychle to volal zase někomu jinému.

 

Moc se mi to líbilo a mrzelo mě, že jsem se Zvolským na oslavu nešel, abych byl osobně svědkem tohoto velikého projevu.

 

Po nějakém čase měl jsem ale možnost dalšího zážitku se svým ředitelem. Bylo to v květnu, když přišel telegram: Dostavte se okamžitě na PKS k soudruhu Zvolskému. Nejdřív jsem se děsně lekl, že je nějaký malér, jako vždycky, když dostanu podobný telegram. Pak jsem se rozhodl, že na telegram nebudu reagovat. Asi za týden volala sekretářka, že soudruha Zvolského velice zlobí, že jsem u něho už dlouho nebyl. Slíbil jsem jí, že co nejdříve přijdu vymluviv se na natáčení neexistujícího pokrokového socialistického filmu. Zhruba opět za týden volal sám Zvolský: „Tak co, ty živnostníku, proč ke mně nejdeš? Ty holt na mě kašleš. Honíš se za penězma a tvůj ředitel tě nezajímá.“

 

Jeho nářek mi zalichotil. Je to sice blbec, ale dobrý chlap. Půjdu tam. Druhý den jsem zavolal do televizního studia Na Petynku, že přijdu až v 10 a řekl klukům, co mají dělat. A že mám neodkladnou záležitost na PKS. Je 9 hodin a já jdu do ředitelny. Zvolský sedí za stolem, kolem něj generalita PKS a lidi z národního výboru hlavního města Prahy a z městskýho výboru KSČ. Jakmile mě Zvolský spatřil, zakabonil se: „Co sem lezeš, soudruhu Ringo? Co mě teď otravuješ? Nevidíš, co máme se soudruhy práce? To ne jako ty, kterej děláš hovno, živnostníku jeden.“

 

Zraky všech se otočily ke mně. Zrudl jsem hanbou a ponížením. Hnusný podlézavec dolézá za soudruhem ředitelem, kterého ruší v práci. Jaká hanba!

 

„Volal jste mi. Zval jste mě,“ koktám. „No jo, ale přijď jindy, až budu někde na pivu. Poplácej mě po prdeli a pokecáme si. Ale teď, to se nezlob, soudruhu, teď nás neruš.“

 

Vypadnul jsem jako cukrář. Já vůl, já vůl. To už podruhý mě pozval a vyhodil! Do studia už jsem nejel. Šel jsem do denního baru v Obecním domě, abych přestoupil vyhlášku o používání alkoholických nápojů pro šoféry a kde už stejnou vyhlášku znásilňovali taxikáři ze štaflu dodávek z Náměstí Republiky. V baru seděl můj kamarád Láďa Smoljak z Divadla Járy Cimrmana. Všechno jsem mu vypověděl a on mi velice záviděl, že se příhoda nestala jemu.

 

Vyprávěl mi, jak Zvolský přijal jeho. „Víš, soudruhu Smoljaku, já jsem u nás na vesnici dělal nádeníka a každý měsíc jsem za pár šupů vynášel místnímu kulakovi hajzl. Po revoluci jsem tam byl předseda partaje. A teď si představ, že ten kulak musel pro každé potvrzení ke mně. Hehehe, víš, jak mu bylo? Víš, co si asi myslel ten kulak, soudruhu?“ „No,“ povídá Smoljak, „myslel si, že mu teď vládnou vynašeči hajzlů.“ „No vidíš,“ smál se Zvolský až mu tekly slzy, „a ten musel bejt nasranej, viď? Tak si na mě dejte bacha, vy živnostníci, ať vás do těch hajzlů nenahážem!.“

 

Potom mi Láďa Smojlak sdělil, že je to dobré, neb Zvolský má jít příští rok do penze. Dostane řád Za zásluhy a půjde, ujistil mě Láďa.

 

Předtím, než k tomu došlo, chtěl bych zaznamenat ještě jednu velkolepou akci, kterou Zvolský uspořádal. Želbohu nebyl jsem jejím svědkem, ale vyprávěl mi ji Petr Janda, alias Plešatá zpěvačka, jinak můj spoluhráč z mládí z Olympicu. Ten se akce také nezúčastnil, ale má ji od účastníka a očitého svědka Petra Traxlera. Zvolský, sám Libeňák, neustále lezl do zadku tajemníku na Praze 9 Mertlovi. Ve smyslu hesla Umělci k lidu uspořádal koncert umělců PKS v hale ČKD Trakce. V programu, který se odbýval přímo v tovární hale mezi soustruhy, stáli dělníci, kteří nechali práce a tvářili se nasraně, protože je to zdržovalo. Mezi soustruhy a ostatními stroji stáli hudební nástroje a u nich umělci.

 

Po koncertě, který byl nesmyslnou slátaninou všech možných žánrů, vystoupil Zvolský na židli a pronesl legendární projev: „Soudruzi dělníci, to, co jste tady viděli, to jsou umělci, který jdou s námi. A takový my budeme mít rádi a budeme je podporovat. Ale ty druhý, co tu nejsou, ty kontra, ty my podporovat nebudeme. S těmi zatočíme. S těma živnostníkama se nikdo z nás, soudruzi dělníci, mazat nebude. Ty my úplně zničíme! Uděláme s nima krátkej proces, jako soudruzi v SSSR! S těma zatočíme tak, že ti skončí všichni do jednoho tady u těch strojů. My jim dáme. Když nejdou s náma, mazlit se s nima nebudem.“

 

Když jsem to slyšel, záviděl jsem Traxlerovi, že mohl být svědkem toho velkolepého projevu a vidět a slyšet na vlastní oči reakci těch dělníků, kterým to došlo……..

 

Tak nám utíkal měsíc za měsícem a přišla doba, kdy se měl Zvolský skutečně odebrat do penze. Moc se mu nechtělo, neboť brzo zjistil, že vlastně takové místo může být zlatým dolem, když člověk trochu zapře svoji stranickou čest a dobře hospodaří se svěřenou mocí.

 

To, co udělal, než odešel, byl vlastně jediný kladný čin jeho ředitelování, i když pravda, účelem akce nebylo dát umělcům, co jim patří, alébrž nacpat si šrajtofli a to také Zvolský udělal. Přišel za námi jeho důvěrník a správce budov soudruh Kotlán. „Hele, Ringo,“ povídá, „Zvolský jde do penze a rád by vám pomohl. Jakou maj kluci u tebe v kapele kvalifikaci?“ „No, dvojku kapelovou,“ povídám já. „A to je 240 korun za koncert, co?“ na to Kotlán. „A tak, když budou chtít, tak jim Zvolský dá každému dvojku sólovou, to je 400 za koncert. To všechno za pouhých 5 000 korun za osobu. To je, co?“ zatvářil se vítězoslavně. „Když si tu kvalifikaci koupěj, maj to za půl roku doma.“ „To je pravda,“ povídám, „ale jak to chce udělat?“ „On už si to zdůvodní,“ povídá Kotlán. „Napíše do papírů, že z moci své ředitelské funkce zvyšuje honoráře hudebníkům, kteří se angažovali na politickokulturní frontě ve prospěch Sovětského svazu a aby mohli méně hrát a více se doma připravovat na festivaly politických písní.“ „No jo,“ povídám udiven jejich důmyslem, „ale kde na to ti moji volové vezmou?“ „Jen je nech a buď klidný, kdo bude chytrý, však si nějak peníze sežene.“ Řekl jsem Kotlánovi, že s tímto stranickým úkolem Zvolského nechci nic mít a jestli chce, ať to navrhne mým hudebníkům sám. Tím jsem se přestal o celou záležitost zajímat. Během týden jsem se dozvěděl, že k podobné akci byli vybráni ještě další umělci PKS v počtu skoro 30 kusů. Asi po 14 dnech se u mě objevila deputace hudebníků vedená Standou Kubešem.

 

„No,“ povídá Kubeš, když se se mnou usadil v hospodě U tří božích bojovníků, „potřebujeme, jestli bys nám nepůjčil 15 000, které ti do tří měsíců všichni vrátíme.“ Pak mi začal vysvětlovat všechno, co jsem věděl od Kotlána. Varoval jsem je před tím, že se dopouštějí oni i Zvolský trestného činu a vzhledem k nepoměru sil mezi spolupachateli nejsem si jist, zda trest, který by stihl Zvolského, by svojí přísností odpovídal trestu jejich. Malinko zakolísali, ale vidina vyšší kvalifikace je prý donutí to risknout. Řekl jsem jim, že jim tedy peníze půjčím, ale s celou akcí nechci mít nic společného. „Půjčím vám peníze a dělejte si s nima, volové, co chcete.“ A tak se také stalo. ( Vrátili mi je, ale Mamut až poslední!)