Dobrý den, dnes je 15.12.2017 - 03:33
1. samizdatový internetový magazín v prvobytně pospolném kapitalismu a rozvinuté tržní demokracii

MALOVÁNÍ, krásnější než milování!

Nevím, zda se k Vám doneslo, že jsem začal malovat. Ostatně, už je to strašně dlouho a myslím, že jsem začal v době, kdy jsme ještě nebyl slavný Ringo…(?) Určitě ale ne tak slavný jako jsem teď! Musím se podívat, kdy mám datovanej svůj první olej. Tehdy jsem to nepovažoval za nic důležitýho, dokonce ani snad za hobby, tak jsem o tom nikde dopodrobna nepsal, ale popíšu to teď, protože čtenáři mých webovek taky vlastně nevědí, jak se to stalo i když o tom vyprávím na besedách po klubech a na každé vernisáži.

 

Způsobila to vlastně moje žena Magda, ale druhotně. Za všechno může Jirka Anderle. Já jsem registroval snahu Emmy Srncový malovat, jak ji Bohu-libě manžel Jirka Srnec vedl k tomu, aby malovala. A že dělala od samýho počátku krásný obrázky, to se mi líbilo. Ale nikdy by mě nenapadlo ji následovat nebo si ji vzít za příklad, ale napadlo to Magdu. Moje žena Magda je typ, kterej umí dávat dárky, je to krásná vlastnost a umí to málokdo. Většinou si lidi dávaj kraviny, je velmi těžký i pro blízké lidi vystihnout, co ti opravdu udělá radost, myslím jako dárek, a samozřejmě dosažitelný finančně. Mercedes 300SL udělá radost každýmu, ale to není dárek. A navíc je to arabský dárek české kurvě.

 

Magda byla v Černým divadle kolegyní Jirky Anderleho, a protože měla vždycky slabost pro intelektuály, šikovný kluky, tak obdivovala Anderleho vytrvalost a urputnost, s jakou chodil do galerií. Jakmile byla na cestách Černého divadla i v nějakém zapadlém městečku jakákoli galerie, Jirka Anderle hup do ní a moje žena v patách za ním. ( napadá mě vtipný příměr – Jirka Anderle vidí galerii - hup do ní a v galerii hup na Magdu! ) ( uznejte, není to legrační? Je to ale jen v mé fantasii. Jirka nebyl žádný divoch a zapomněl jsem na třetí osobu cest po galeriích a to byla jeho žena Miládka) Chodili v Madridu do Prada, v Paříži do Louvru, do Národní galerie v Londýně a všude se učil kreslit a malovat. Magda ( samozřejmě i Miládka ) chodila s ním a imponovalo jí to. Ta Jirkova zarputilost a chuť být nejlepší! Já mám pocit, že to určitě taky sama někdy zkoušela někde v rohu, v divadelní šatně, aby to nikdo neviděl.

 

Blížily se Vánoce a Madlu napadlo, byli totiž z divadlem v Amsterodamu, koupit mi pod stromeček kompletní malířské potřeby. Skládací stojan na malování, nějaký to plátno, barvy, štětce a dala mi to všechno o Štědrém dnu v Praze pod stromeček. Já na to koukal a říkal jsem si Ježišmarja, co s tím budu dělat? Slušnost je, radovat se z daru, i když se dárce zrovna netrefí do vašeho vkusu. Já jsem nevěděl, co s tím. A tak jsem pokrytecky říkal: Jé, malování, Madlo, to je panečku nápad. To si mi ale udělala radost! Přesně tohle jsem si v duchu přál! To je pane trefa!

 

Tak jsme slavili Štědrej večer, a seděli jsme u Magdiných rodičů všichni pospolu. Já jsem tenkrát bydlel ve Vltavský na Smíchově, u svých rodičů a moje žena na Pankráci proti Paláci kultury. ( Ten tam tenkrát ještě nestál) No a pak jsem šel domů a nesl si ten stojan, ty dárky domů k mamince a tatínkovi na Smíchov. Musím se přiznat, že jsem člověk, pověrčivej, no a co čert nechtěl, nebo možná snad nějaký mírně opilý anděl se smyslem pro humor, já nevím kdo. ( Možná Lelahel – anděl zvěrokruhu panující nad láskou, uměním a vědou… ) Byla půlnoc. Uprostřed Palackýho mostu jsem potkal mistra Zrzavýho. Šel proti mně, taky byl zřejmě někam pozvanej na štědrovečerní večeři a vracel se domů. Měl ten svůj baret, viděl, co nesu, usmál se, a pokynuli jsme si hlavama. Já bych se neodvážil Mistra Zrzavýho oslovit, ale poznal jsem ho hned, věděl jsem o koho jde. Už tenkrát jsem ho měl rád i jako špinavá Mánička v Olympiku! Miloval jsem výtvarný umění bez, jakékoli potřeby, nápadu nebo touhy ho někdy sám dělat. Ani jsem neměl chuť to zkusit.

 

Byl jsem a zůstávám zarytým Ladovcem. Mám rád Schikanedra, mám rád impresionisty, mám rád klasiky, mám rád český Pařížany. Miluju obrazy a výtvarný umění jako takový. Ale mám rád i Nechlebu, Kandýnskýho i Miróa, Kléa prostě všechny je mám rád. ( Jen Andy Warhol mě sere, ani pořádně nevím proč? )

 

Tak jsem si říkal, safra, co když právě teď dostávám mistrem Zrzavým z hůry znamení, pán Bůh říká: „Hochu, to já jsem vnukl tvé ženě nápad, aby ti koupila malířský náčiní, běž maluj a nehřež již!“

 

(Nebo) anděl se smyslem pro humor….,, hospodin mě posílá chlapče…maluj…maluj…potěšíš národ a dojdeš vykoupení…???? (Nebo) čert….hele ty smrdutek rockovej kokote, že nezkusíš malovat? Vsaď se o padesát kozatejch blondýn!!! ( vsadil bych se a maloval jako šílený!) Měl bych totiž jasný a ušlechtilý cíl! Ale tahle bezkonkurenčně nejlepší výzva od čerta nepřišla. Doprdele!)

 

Tak jsem to přinesl domů a začal jsem malovat. Ze začátku to byla spíš taková zábava, legrace. Maloval jsem kraviny, a ty obrazy jsem rozdával, říkám tomu období - ,,rychlá štětka,,. Moc práce jsem si s obrazem nedal, techniku jsem neměl žádnou, ale už tenkrát jsem byl naivista. Ty naivní obrazy jsou roztroušený mezi lidma, myslím Franta Hřebíček má ,,Svatý Jiří zápasí s drakem,, Petr Novotný má taky nějakou rannou blbost, Láďa Štaidl má ,,Salome tančí před Herodesem,, takovýhle kraviny jsem dělal! Už ale v mém raném období bylo jasné, že budu mistrem krásy ženského těla. Ta Štaidlova Salomé má kozy jako vozy!

 

( Považte, rozdával jsem je lidem, který jsem měl rád ůplně zadarmo, tak jsem byl blbej a když si na to dneska vzpomenu, mám celý den zkaženou náladu! Škoda, že se to nedá vrátit!)

 

Pak jsem začal dělat pražskou vedutu, to už jsem se malování víc věnoval. Pořád mě to drželo. Začalo mě to dokonce hodně bavit. Zúčastnil jsem se několika výstav ,,Herci malují,,. Režisér Paukert dokonce natočil takovej program o malířích, kterej uváděl velmi vkusně Viktor Preiss. Já jsem tam vystupoval společně s ním, jako takový legrační blbánek průvodce. Byl tam zastoupený Gott, Mládek, Bohdanová, tuším i Kanyza…všichni malující herci a zpěváci. No ale já jsem z toho spolku brzo vystoupil. Kanyza to udělal přede mnou a mě se líbilo, že se cítí opravdovým malířem a né nedělním! ( Nedělní malíř byl třeba Russoaeu. Francouzi tak nazývali malíře, kteří měli každý nějaké zaměstnání a malovat mohli jenom v neděli, kdy nešli do práce. Konkrétně tedy Russoaeu do celního ůřadu.)

 

Naivistou zůstávám furt, malovat neumím dodneška a nikdy se malovat nenaučím, ostatně to ani nejde, ale vypracujete si styl a ten styl dovedete k ,,dokonalosti,, k technický dokonalosti v mezích možností, všeho, co je ve vašich silách a hlavně pracovitost a pečlivost je strašně vidět na obrazech, což znovu zdůrazňuji, jako ostatně na všem! Pracovitost a pečlivost! Je vidět čas, který jste věnovali malování obrazu. Sakra, že je to vidět! Proto se mi Mládek vždycky smál. „Ty vole, neser se s tím, já kdybych to nenamaloval za den, tak bych to nedělal.“ To je geniální Mládek, každej jsme jinej. Ostatně je z nás nejlepší, i když jeho obraz hotový za den je trochu ,,rychlá štětka,, a je to na něm vidět! Takže kdy přišel ten zlom? Mám kamaráda, jmenuje se Martin Pachovský, zná několik světovejch jazyků, francouzsky, anglicky, německy, rusky tuším taky. A spolupracuje s filmařema, když přijedou zahraniční štáby, tak si berou Pachovskýho jako překladatele. On se stará i o ty slavný herce, který přijedou jako tlumočník na place a pokud možno i o jejich zábavu a rozptýlení po natáčení. To víte, slavnej herec v Praze. Praha se líbí každýmu, ale co pak? Takže jdou po královský cestě, …...vezme je k Flekům, k Tomášovi,…… tam je ožere, možná ještě na Laternu Magiku, ukáže jim barokní Prahu, hrob Franze Kafky a konec, spadla klec. Šmytec, vymalováno. A co pak? Když jsou tady třeba tejden, tak už se začínají trochu nudit a Pachovskýho jednou napadlo, jak jim chtěl za každou cenu připravit program a zeptal se: „Nechcete vidět malujícího blázna?“ A oni že ano.

 

První v řadě byl Franco Nero. Že ho tedy chce vidět, toho blázna. Pachovský mi zavolal a zeptal se: „Budeš u sebe v ateliéru?“ Já měl ateliér v Holečkový ulici, v posledním patře vedle Karla Svobody. Vlastně jsme tam spolu s Karlem strávili moc let. Byli jsme vedle sebe, měli jsme společnou terasu, lezli jsme k sobě na panáka.

 

( Buzeranti, neradujte se! Oba jsme byli a já ještě jsem, zapřísáhlí heterosexuálové!) Textoval jsem jeho písničky, seděli jsme, a žvanili. Jeho žena Šiška přicházela, a žvanili jsme všichni tři. Krásný léta to byly, v tý Holečkový.)

 

Zpět do děje…..

 

Pachovský jestli teda jsem v atelieru? „Jsem tady, Martine, zastav se. Za hodinu zvoní zvonek, otevřu dveře a tam stojí Franco Nero. Když mi to došlo, kdo to je, kdo to na mě s úsměvem zírá v pátém patře Holečkovy ulice, tak se mi podlomily kolena. Když jsem ho viděl, uvědomil jsem si, že zázrak se odehrál, že je přede mnou modrooký Bůh! A hned….. Buon giorno… a hnal se dovnitř. Oni se pacholci Pachovský s kamarádama schovali o patro níž, tam se mi chechtali.

 

Sedli jsme si, udělal jsem Nerovi kafe,… povídali jsme, Pachovský tlumočil. Byla to nádhera. Nechal jsem se jako chytrý člověk a mazaný obchodník s Franco Nerem několikrát vyfotografovat. Byl velmi milej, stěžoval si na Mahulenu Bočanovou, že s ní tančil do tří do rána, a pak mu nedala. V půl čtvrtý ráno ho políbila na čelo a odskotačila domů. Tak jsem mu říkal: „Kdybys byl špinavej podkoní, Franco, čpěl mužným pachem ,,Tofikrajčodnesvečerjufikněm,, nebo kdybys smrděl hovnama, byl vynašeč hajzlů, tak by se do tebe zamilovala. Ale čistej Franco Nero, slavnej herec, to pro slovanskou ženu, nic není – okoukanej bílej ,,shitman,, ještě kdybys tak byl Arab a měl odulé rty, to jo. A černou kštici, chlupatá prsa a nad pinďourem chlupy až pod bradu. Tak to by ses líbil. Když ne, tak se hloupý nesexy bělochu vrať ke své končící atlantické civilizaci!

 

Tak jsme pokecali, Nero si odnesl asi 4 veduty, 4 grafiky Prahy a byli jsme kamarádi. Ten to začal, a pak už následovali další. Nero to řekl Annie Girardotové, Annie Girardotová to řekla Michellu Picolli, pak přišel Roberto Enrico, Jean Francois Balmer a Arnold Schwarzenegger.

 

Arnold Schwarzenegger přijel do Prahy otvírat Planet Hollywood a primátor (Po)Kondr se ho lekl. Říkal si, kurňa, Schwarzenegger. Nevěděl, co s ním, tak si mě zavolal a řekl: „Hele, Ringo, on je herec, ty jsi herec. Běž a přivítej ho.“ Tak jsem ho přivítal, pozval ho, seznámili jsme se. No! Zaplať pán Bůh…! Bejt se Schwarzenegrem, kdo to může říct, že si s ním podal ruce, poseděl, pil z mýho hrnku. Škoda, že jsem si ten hrnek nenechal podepsat. Jsem idiot. Ale fotky mám se všema. No ale hlavně jsem se seznámil, se svým velkým španělským přítelem Nacho Ballabanian Chaberém.

 

Manželé Břečkovi měli v Karlovce galerii. Uspořádal jsem u nich velkou výstavu. Přišel tam takovej menší Španěl, vlezl tam, ještě nebylo otevříno. My už jsme tam seděli a pomlouvali čechy, kteří tam nebyli přítomni, vlezl tam tedy mladý chasník s děvčetem, jak jsem byl už napsal a že je Nacho Balabanian, jinak Chabarré, což prý znamená v překladu Arab. Velmi sympatickej člověk, na to, že se takhle hnusně jmenoval! Hned se hnal k jedný velký Praze, že by ji chtěl koupit. Byla to zrovna moje nejlepší a nejpracnější Praha. My jsme krátce předtím s Břečkou řešili, jak to udělat, abych o ni nepřišel, alespoň né hned první den, a on navrhl: „ dej tam takovou cenu, aby to koupil jenom naprostej idiot. Tak jsem dal cenu pro děsnýho idiota (asi deset minut jsme se tomu smáli jak jsme mazaný ) ale Nacho, že to chce! A hned dal malou zálohu …….. Kč ( Hádej! Závistivej zmrde!) a že si pro obraz pošle druhej den sekretářku. Tak jsme si chvíli spolu povídali, mizerně, protože on mluvil anglicky dobře, já špatně, ale byl mi velmi sympatickej. Druhej den přišla jeho sekretářka, doplatila to, odnesla si obraz a že mě pan Nacho zve na večeři.

 

Tak jsme šli na večeři, těch večeří bylo pak několik, jak už to bývá u zpřízněných duší…zkamarádili jsme se. Nacho byl taky několikrát u mě a nabídl mi, že mi udělá v Madridu výstavu, velikou, retrospektivní. A udělal! Zaplaťpánbůh, že jsem si všechno fotil.

 

Jel jsem do Madridu, on mi zaplatil apartmá v Hiltonu na týden, jel jsem dřív, vzal jsem sebou Margaretu, svoji dceru, udělali jsme si krásnej tejden, byli jsme všude možně, prohlídli jsme si Madrid.

 

Výstava se prodala do posledního obrazu. Já jsem se to dozvěděl až dodatečně, protože na tý vystavě mi Nachova manželka, tenkrát ještě nebyli manželé, tenkrát ještě přítelkyně Marcela, důvod nezdělila.

 

Koukám….taková starší docela sympatická ženská si odnášela obraz a Nachova přítelkyně Marcela jen tak na půl pusy procedí mezi zuby… „Ringo, to je vnučka generalissima Franca.“ To mně přišlo tak nádherný, že budu viset u Franca, já militantní demokrat, nejpravicovitější sociál, že si mě pověsí diktátorova vnučka v obýváku, ale co! Samozřejmě osvědčila touto koupí svůj dobrý vkus, velmi mi zalichotila a trochu změkčila můj pohled na dědouška diktátora.

 

Když jsem mnohem později seděl u Miloše Zemana v jeho pracovně tenkrát co by předsedy parlamentu na tradiční čtvrtletní Becherovce, tak jsem se mu přiznal ke svému kontaktu na nejvýznamnější fašistickou rodinu ve Španělsku!

 

I když kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby Franco nevyhrál, co by tam komoušové s nima všechno udělali? Stačilo to, co dělali sami ve svejch zákopech, mezi sebou. Jak nechali zabíjet vlastní lidi interbrigadisty, podle výběru a rozkazu Džugašviliho! Tak to jsem ale trošku odbočil.

 

Pak jsem se teprve dozvěděl, že Nacho chodil do výběrové školy, jako syn bohatých rodičů a pozval své bohaté spolužáky na moji výstavu osobně. A ti zase naopak považovali za samozřejmost, že si koupěj obraz, když jsou osobně svým spolužákem zvaný. Takže všechny obrazy odlítaly během čtvrt hodiny, všechny se prodaly a já jsem měl radost. Mrzelo mě, že jsem si nezjistil, kdo tam všechno byl….vždyť tam museli bejt samý významný lidi. Třeba až teď jsem se dozvěděl, že tam bylo vedení Atlética Madrid, kde už musel být v té době v dorostu Torés a kde teď je Forlán, jeden z nejlepších fotbalistů světa. Kdybych to věděl, tak jsem hned podepsal přihlášku do fanclubu Atlética. Stejně mám Atlético od tý doby rád, protože jsem samozřejmě přejal kamarádovi barvy, Nacho fandil Atléticu, ne Realu, a já se přidal. Dívali jsme se spolu několikrát na Atlético, který zrovna prohrálo několikrát za sebou. Nacho se styděl, ale mně to nepřišlo, říkal jsem: „Já jsem slávista, my taky hodně prohráváme, Nacho.“ Takže jsem začal fandit Atléticu, ne Realu. Taky jsem převzal od Nacha odpor k Barceloně! Pro mě se tím toho moc nezměnilo. ( A Barcelona je mi ůplně u zadku! Tý bych fandil pouze kdyby hrála se Spartou!)

 

Maluju, maluju a některým lidem se to líbí. Už jsem si, myslím, vytrucoval svoje místo na slunci. Musím ti vysvětlit, že ty obrazy, jak už to mám trochu srovnaný v hlavě, mají dvě složky, samozřejmě nevyrovnaný. 80 % je ten nápad, to knowhow. ,,Zvířátka obdivují píču,, ,,Adam a Eda,, ,,Nanebevzetí poslance, který nejméně kradl,, ,,Miss Irán,, a další….. Prostě ten fór. Ten obrazovej fór, kterej už sám o sobě je legrační, i kdyby ho namaloval kdokoliv. To provedení, tedy vlastní malba to je tak 20 %. Lidi už vědí, jak maluju a jak mi řekl na jedné vernisáži Jirka Anderle, už rozpoznají můj styl. ( Bože! Jak jsem se nafouk! ) Kdyby ale ,,Zvířátka,, namaloval kdokoliv, tak to bude stejně legrační jako to moje naivní provedení.

 

Teď jsem udělal verzi, kde píča na obraze není, jinak všechna zvířátka tam jsou, koukaj doprostřed na prázdnou louku, na to prázdný místo po píče a ten obraz se jmenuje ,,Zvířátka ji hledají,,. Čili udělal jsem verzi do škol a do veřejných institucí, na chodby do Strakovky, zkrátka všude, kde by byla píča nemravná a pobuřovala kradoucí náměstky! ( A jejich milenky, tiskové mluvčí, které si tam vykuřují premie!)

 

Proč to říkám? Každej zájemce chce pořád dokola těchto stejnejch cca 15, 18 vlajkovejch lodí – nejmenoval jsem třeba….,,Smolnej den,, ,,Zátiší léku s vedlejšími účinky,, ,,Noční trénink Tigera Woodse,, ,,Adam a Eda,, …..atd. Obraz visí na stěně a když ho někdo chce, tak si ho může odnést. Jak říká architekt Getz - obrazy musej mezi lidi. Ty si namaluješ novej! Ale já musím pořád malovat tyhlety znovu a znovu, těch stejných 18 obrazů. Už mi to leze na mozek. Třeba ,,Zvířátka obdivují,, už maluju tuším šestej, (?) ale musí to tak bejt.

 

Přijde zákazník pro Prahu, vychvaluje moje obrazy ,,Týna,, a ,,Mikuláše,, a očima hledá ,, Píču,, kterou si taky vzápětí odnáší! No a co? V pekařství se neptaj, jestli si kupuju chleba za Týn, Hradčany, nebo za Píču!

 

Teď u mě byl přítel galerista a jeden z našich nejlepších kurátorů, sochař Martiník. Nafotil si obrazy do katalogu, až budeme dělat výstavu. Udělá ho pěknej, udělá ho na křídě, já mu mezitím s toho 6 jím vybraných nafocených obrazů prodám a to není možný. On je tam všechny chce. Všechny ty obrazy, který si u mě vyfotil! A lidi se přijdou podívat zase jen na ty ,,slavný obrazy,, Tak vlastně víc jak polovinu z mé tvorby pořád maluju tyhle evergreeny, teprve ta menší část mi zbývá na nový. Takže jsem se stal svým vlastním zajatcem.

 

Na jedné vernisáži, tuším, v Karlovce byl Jiří Suchý s Jitkou Molavcovou. Jiří Suchý mi ji otvíral. Čtenáři už vědí o mém neskonalém obdivu k Mistrovi Suchému, takže to bylo pro mě velké vyznamenání. Jiří Suchý jako vždycky velmi vtipný, tenkrát na vernisáži řekl, cituji:

 

„Renesance dala vzniknout řadě kolosálních duchů, kteří zcela samozřejmě zdolávali jeden umělecký obor za druhým. Mohutnost jejich talentu jim prostě nedovolila věnovat se pouze jedinému. Tak tito giganti dopsali sonet a šli přemejšlet nad nedořešeným problémem z oboru mechaniky, aby pak zkomponovali madrigal, či vytesali sochu dřív, než půjdou vymyslet padák nebo opevnění města. A potom šli a namalovali obraz. Tak to chodilo v renesanci. Dnešní doba specializace a kvaltu však nepřeje mnohostranným talentům. Tím víc si musíme vážit toho, že se čas od času nějaký objeví. Vrozená skromnost mi brání, abych se tu rozepsal o sobě. V tomto směru spoléhám na pero Františka Ringo Čecha.

 

Ale o něm se chci rozepsat. O hudebníkovi, textaři, spisovateli a entertainerovi, o herci, který též maluje. A řekněme si rovnou, že jeho výtvarná tvorba si nezadá s tvorbou ostatní. Je stejně osobitá, neopakovatelná a působivá. Jeho umění osloví každého. Intelektuály počínaje a prosťáčky konče. Z nich zvlášť ti druzí, budou F. R. Čechovi vděčni, že neutopil svůj talent v nesrozumitelné výlučnosti abstrakcí.

 

O jejich sympatie se nemusí bát. Sám se mezi ně počítám, a tak to vím. Výtvarná tvorba F. R. Čecha je zcela ojedinělý úkaz v historii evropské kultury a má můj hluboký obdiv. A to je co říct, uvážíme-li, že jsem do dnešního dne, kdy píšu tyto řádky, neviděl jediný jeho obraz. Ale znám všechno ostatní a vím, že v žádném oboru mě František Ringo Čech nezklame.“

 

Jiří Suchý, divadlo Semafor.