Dobrý den, dnes je 19.03.2024 - 12:54
1. samizdatový internetový magazín v prvobytně pospolném kapitalismu a rozvinuté tržní demokracii

KVĚTEN 2019 / NEMOC / GALERIE PLATÝZ / SOUKUP / VÝSTAVA V JEČNÉ / GOTT / MAGUČAJA KUČKA / SLÁVIE

 

Bratři a sestry, už se snad ani nebudu omlouvat, že se můj deníček změnil v půlročníček. I když tentokrát jsem snad měl vážnější důvod, ale ne houby, jsou to kecy. Důvod není nikdy! Čas sednout si a napsat 20, 25 minut největší, nejnovější novinky, je vždycky! A dokonce i moje nechuť ničím nepodložená vám sdělit, co je nového, není omluvou…! Začnu prosincem, kde jsme skončili minule. 21. prosince jsem jel jako každej rok s celou rodinou do Alp do Rakouska, já s babiznou to organizujeme a sponzorujeme, je to vlastně jeden z mála času, kdy jsme společně celá velká rodina, takže všichni tam jezdí rádi a je to velmi pěkný.

 

Vezl mě Pavel Erben, můj přítel a šofér, kterej mě vozí už 25 let s divadlem, se vším a dojeli jsme do Kaprunu. Já jsem byl mrzutej, protože jsme dostali jinej stůl, než jsem očekával. No jo, ale tyhlety chvilky stařecké rozmrzelosti, ty jsou u mě častější a častější, a jak říkám, nemaj kolikrát vůbec žádnej logickej důvod. Všichni by se mi smáli, rodina ne, protože mě zná, vědí, že děda je magor. Stručně řečeno. Tak v tý jídelně jsme seděli, už večeře mi nechutnala, pak mě babizna pozvala do bazénu, abych šel plavat, tak jsem šel, plavání mě taky nebavilo. Vrátil jsem se do pokoje, a když mě přišly děti kontrolovat, jestli jsem v pořádku, začal jsem mluvit trošku mimo mísu. Tím jsem vzbudil pozornost, že se něco děje. Děti zavolaly z Kaprunu z nemocnice doktora, ten přišel, položil mi několik otázek, z nichž jsem věděl jedině, kterej je den, a už jsem nevěděl, kolik je hodin a kde jsem a teď se mi jaksi mysl a vědomí tak jako potahovalo, jako když přede mnou někdo spouští závoj. Viděl jsem celou rodinu i doktora tak jako rozmazanýho furt víc a víc, závoj byl stále hustší a najednou jsem neviděl vůbec nic. Zmizel jsem z vědomí tohohle světa. Co následovalo? Vyděšená rodina, nejdřív mě dopravili do Kaprunu, odtud po běžným vyšetření vrtulníkem do Salzburgu a ze Salzburgu vrtulníkem do Schwarzwaldu, do Černého lesa, kde je klinika kardinála Schwarzenberga, která se specializuje na to, co se mi vlastně stalo. Ukázalo se, že mám těžkej zápal mozkových blan, ještě komplikovanej. Byl jsem v kómatu přes 14 dní. Když jsem se probral, nepoznával jsem nikoho. Pral jsem se s ošetřovateli, protože jsem myslel, že mě chtějí zabít. Skončil jsem prostě stejně jako většina pacientů v tomhle pokoji přivázanej v posteli, protože jsme byli všeho schopni, neuvědomovali jsme si realitu a ohrožovali sebe i okolí. Pomalinku se to zlepšovalo. Děti, dcera s manželem zůstali blízko Schwarzwaldu a chodili mě navštěvovat, po čase jsem je poznal. Nejdřív jsem myslel, že za mnou chodí tatínek s maminkou, to je nádhera, jak když vám začne bejt zle, tak se vám vynoří dětství, tatínek s maminkou, samozřejmě to jsou nejdůležitější osoby vašeho života .Takže jsem myslel, že mluvím s tatínkem a maminkou, (několik dní jsme si krásně pokecali!) …..pak jsem pochopil, co mi vlastně je. Léčili mě velmi pečlivě, můžu říct. Já měl dobrý zkušenosti od profesora Aschermanna z nemocnice na Karláku, kde to bylo skvělý, ale myslím si, že hodně za to vděčím svýmu přátelství s profesorem, že jsem byl tak malilinko VIP, ne moc, protože i ostatní pacienti na tom byli tam skvěle, takže tam jsem měl velmi dobrou zkušenost s nemocnicí. Tady to bylo naprosto dokonalý, jak se mi věnovali, co se mnou dělali, všelijaký vyšetření denně jedno za druhým…zapomněl jsem chodit, musely mě vodit, to poškození mozkové činnosti, nebo narušení nějaký mozkový části bylo tak velký, že jsem se posíral a pochcával, strašně jsem se styděl, protože jsem viděl, co jsem udělal, nemohl jsem to zvládnout. Musely mě všude vodit mladý, krásný sestry. Musím říct, že byly dokonalý, žádný neměla tetování, ani kousek, žádná propíchaný uši, huby, nosy, prdele, pouze měly zlatej křížek na krku, protože to byla katolická nemocnice. Nic prostě jsem neviděl, žádný zprznění těla, ani na lýtku, ani na ruce, slušný, milý, ani se neušklíbly, když po mně uklízely hovna. Člověk je naplněnej velkou věčností, ale říká si, co si za to koupěj, ani svoji vděčnost jim nemůžu dát najevo jinak než děkovným pohledem, ale za to si holky nic nekoupěj, ale nikdy na ně opravdu nezapomenu, byl jsem mile překvapenej že jsou na světě ženský, jaký jsem až do té doby neznal. Pořád se mi dělalo líp a líp a chtěl jsem domů, zoufale….já prostě nemůžu a neumím bejt v nemocnici. Naštěstí mě neobjevil Blesk, podařilo se utajit svoji vážnou nemoc.Co mi zachránilo život? Dvě věci, berte to, milí čtenáři mého deníčku, jako dobře míněnou radu. Zaprvé jsem se připojistil na maximálně možnou míru u Allianz. Nejmenuju Allianz, protože jsem placený agent firmy Allianz, ale je to moje pojišťovna, takže nechci jim dělat reklamu. Pravděpodobně stejnej výsledek by byl u každý pořádný pojišťovny, tu léčbu platily. Jak jsem se potom dozvěděl od paní primářky, ta léčba stála přes 80 000 €, to by byla katastrofa, kdybych ji měl podstoupit pro záchranu svého života, což bych asi udělal, musel bych prodat barák a nastěhovat se na ubytovnu, abych to mohl zaplatit. Takže vždycky se, Češi, řádně pojistit, kamkoliv, i na kraj Vídně, jenom s pojistkou. A druhá asi, že to bylo to Rakousko, že ta péče, ty přístroje, to všechno, že to bylo tak dokonalý, já jsem každý den podstupoval nějaký vyšetření. Nosili mi věci, nutili mě dýchat kyslík, blábolil bych, protože jsem celý leden téměř nevnímal realitu, ale vzpomínka na ně velmi krásná s velkým vděkem. Chtěl jsem jim dokonce poslat fotku s Ringo Starrem, jak jsme na chodbě v Paláci kultury s nápisem: Díky za život! Ringo a Ringo. No ale pak jsem si řekl, oni už možná vůbec nevědí, kdo Ringo Starr je. To je taky fakt. Neudělal jsem nic. Když tam někdo zabloudíte, tak je moc pozdravujte ode mě.

 

Přijela pro mě sanitka z Prahy, dva skvělí kluci a když jsem se ptal, kde je doktor… říkali: „My to máme jako brigádu, Ringo. My jsme hasiči a tohle děláme jako vedlejšák.“ Tak mě naložili, jeli jsme na Prahu, byla vánice, sníh velkej. Já říkám: „Hele, kluci, máme bažanta? Mně se chce na hajzl.“ A oni chvíli hledali, a pak říkali jeden k druhému: „Hele, Karel je vůl. On ho myl, a nevrátil ho sem.“ Chvíli se dohadovali, a pak konstatovali, že bažant není! Povídám: „Kluci, jestli nechcete, abych se vám pochcal a posral v sanitce, tak já musím někam na záchod.“ Tak jsme zastavili ještě v Rakousku na velkým mezinárodním parkovišti, kde jsou noblesní restaurace aturisti tam jedí…nakupují, hasiči mě vezli na tom vozejku, na kterým se vozej raněný, vysokej na kolečkách. Vezli mě přes celou tu prodejnu se suvenýrama, přes tu jídelnu. Všichni koukali, říkali: „Hele, je živej, nebo mrtvej?“ Odvezli mě na toaletu, vyhodili člověka, kterej se zrovna hrozně chystal, že to udělá. Já jsem tam chvilku seděl, vylezl jsem, zase jsem si lehl na to lehátko, na ty nosítka. Odvezli mě zpátky, dokodrcali jsme se do Prahy, byli skvělí, byla s nima legrace. Říkám: „Kluci, měla přijet sanitka s doktorem.“ Oni říkali: „My o tom nic nevíme, my jsme jen objednanej odvoz.“ Byl jsem rád, přijeli jsme do Ústřední vojenské nemocnice, kde mi můj kamarád profesor Aschermann, ještě mu musím poděkovat, zařídil, aby mě do vojenský nemocnice vzali. Byli taky velmi milí a přísní, nutili mě chodit a cvičit, tam jsem byl ještě čtyři, pět dní, tam jsem se rehabilitoval, dával dohromady. Ale já v nemocnici nemůžu bejt, to je pro mě neštěstí. Kdo to zažil ty nekonečný hodiny, když ležíte na posteli a čumíte nahoru na ten bílej strop. Něco jinýho je, když vám něco je, to máte jiný starosti, s něčím se trápíte a s něčím bojujete. Ale když se už dáváte dohromady, nemohl jsem se dočkat, až půjdu domů.

 

A co se stalo? Koukám, do dveří vejde Mirka s Petrem Novotným. Říkám: „Kamaráde rodný, kde my se to setkáváme? Po letech tady v nemocnici. Co tady děláš?“ Petr říká: „Já mám nějakou infekci, nějakej zánět žilní, nesnáším nemocnici, tak sem chodím každej den a oni mi píchaj antibiotika, různý lektvary.“ Tak jsem měl takovou radost, že se vidíme! Tak se tam posadil. Byla s ním Mirka, protože Petr nemůže řídit, ani pořádně chodit, ani pořádně jednat. Jak už jsem psal, ta jeho mozková mrtvice ho vyřadila z činnosti, že vlastně je úplně mimo. Ale neví to, v jakém je stavu….je šťastnej. Ale měli jsme takovou radost, tak jsme si zavzpomínali! Povídám…Péťo mi jsme sjeli půlku světa, vzpomínáš na to? Šťasně přikyvoval, ale v myšlenkách tápal můj nejlepší kamarád Gek!

 

Já jsem po čtyřech, pěti dnech opustil nemocnici, vrátil jsem se domů. Asi tejden jsem se bál do schodů, ze schodů. Mozek řídí úplně všechno, takže se učíte všechny věci jakoby znova. Taky jsem měl velkou svalovou atrofii, ztratil jsem sílu, citlivost. Vzpomněl jsem si na to, co se stalo Petrovi vloni v létě, že skočil do bazénu, protože si chtěl zaplavat, a začal se topit, protože ten jeho mozek zapomněl plavat. To, co uměl celej život skvěle plavat, bylo pryč, nebejt Mirky, která ho vytáhla, tak se utopil. Já jsem už o tom psal. Tak jsem se týden učil všechno….. Můj přítel doktor Karen, kterej mi hlídá cukrovku, mě bedlivě střežil. Asi za 14 dní se mi najednou začalo špatně dýchat, začal jsem se dusit, začal jsem lapat po dechu, ale myslel jsem si, že to rozchodím. Šel jsem si lehnout, ale nemohl jsem spát, prochodil jsem tu noc zoufale lapaje kyslík. Šel jsem dokonce před dveře na čerstvej vzduch, nepomohlo to. Tak jsem volal Igorovi Karenovi, říkal jsem mu: „Pane doktore, já nemůžu dobře dýchat.“ On se rozzlobil: „Blázne, zavolej si záchranku.“ Tak jsem si zavolal záchranku, přijely dvě, jedna osobní auto a mikrobus. Něco mi dali a já jsem hned začal dýchat normálně. Doktorkamě upozornila, že to je jenom na chvíli, že pojedeme do nemocnice. Teď jsme nevěděli kam, co třeba na Mníšek? Já jsem říkal: „Ježišmarjá, na Mníšek ne, já chci do Prahy. Na Mníšek za mnou nikdo nebude jezdit.“ Nakonec že nás vezmou na Vinohradech. Tak jsme přijeli na Vinohrady, já už jsem byl ostřílenej zběhlej pacient, na příjmu mi zase něco dali, zase se mnou něco dělali, to nebudu popisovat, protože bych psal blbosti. Udělalo se mi líp, odvezli mě do pokoje, kde jsme byli jenom tři, to je skvělý. Navíc jsme mezi sebou skoro nemluvili, což mi velmi vyhovuje. Ale večer mě hned vzali na operační sál, dělali katetrizaci, jak se dívaj do vašeho srdce. Já už mám ty dreny, už mi to dělali dvakrát. Konstatovali, že tam nic není, že nic nenašli, ten stav není zas tak špatnej. Já jsem nevěděl, tak jsem se ptal: „Co to vlastně bylo, pane profesore? Co se mi stalo?“ On říkal: „No, to se tak stane. Měl jste vodu na plicích, proto jste se dusil.“ Karen už o tom několikrát mluvil, ale já mám hezkou vlastnost, že nedávám pozor, takže jsem to se zájmem vyslechl a pustil z hlavy. Ležel jsem na Vinohradech tři dny a čtvrtej už jsem to nemohl vydržet, říkal jsem, ať mě pustí. Dokonce jsem si začal představovat, jak Hrabal skočil v nemocnici z okna právě z tý beznaděje, která v tý nemocnici přes veškerou tu péči panuje. Nakonec si pro mě přijel syn a odvezl mě domů, kde jsem se jako rekonvalescent pohyboval pod dozorem svých dětí. Nechtělo se mi téměř nic, nechtělo se mi chodit, nechtělo se mi cvičit, chtělo se mi jen ležet a čumět na televizi. Poprvé jsem vyrazil z domova s chutí, když hrála Slávie, to jsem teda jel, i kdybych tam měl umřít. To je celá moje nemocniční anabáze.

 

GALERIE PLATÝZ

Je to poprvé, co vlastně v deníčku píšu takovouhle smutnou věc. Není smutná, je to, jak říká Wolker, jen kus života těžkého. Předtím to ale byla všechno zábava, legrace, zajímavý věci a najednou na mě sáhla smrt. Mělo to na mě jeden velmi pozitivní vliv. Spoustu věcí jsem přehodnotil. Spousta věcí ztratila pro mě důležitost a nabyly na významu věci úplně jiný, který pro mě měly vždycky cenu, ale považoval jsem je tak trochu za samozřejmý. Celej život jsem psal texty o lásce a o smrti, o umírání, o naději. To, když píšete, je, jako když píšete o jiných, vás se to jakoby netýká…je to cosi hodně vzdáleného a najednou bác! Najednou to na vás sáhne…volal jsem Petrovi Novotnýmu, říkal jsem mu: „Prosím tě, Lucifer nás, Péťo, ještě nechce. Mě vlastně dvakrát vrátil, takže ještě asi není pod kotlem dost zatopeno.“ Tomu rozuměl, tomu se smál.

 

Ale trvalo to, byl leden, únor, teprve vlastně v polovině března jsem byl trošku normální. Ale maloval jsem hned, maloval jsem furt. Pomalu, ale maloval. Klepoucí se rukou, ale maloval.

 

Jak víte, účastním se internetový aukce Galerie Platýz, kde jsem zaznamenal několik prodejních úspěchů. Měl jsem z toho velikou radost, protože jsem si říkal, konečně ukážu lidem, jak maluju teď. Já maluju úplně jinak! Lidi ode mě znají pouze Zvířátka obdivují píču a Smolný den, ale já teď maluju jinak. Jednak maluju podle epidiaskopu, předmalovávám si věci, změnil jsem styl, něco jsem se už ,,naučil,,. Ať mi znalci prominou. Platýz mě velmi potěšil, ale zároveň se stala nepříjemná věc, že lidi si všimli, že moje obrazy vyletěly nahoru, třeba Tour de France se prodala za 80 000 a začali tam nosit na prodej svoje obrazy, který koupili před 30 lety za 10, 15 tisíc a nesli je prodat. A najednou se ukázalo, že je tam hodně Ringa. Tak jsem říkal majiteli galerie: „Pane doktore, já tam nemůžu bejt tolikrát.“ On říkal: „Pane Čech, s tím musíte počítat, lidi si všimli, že jste se stal prodejním artiklem. Všichni to sem budou teď nosit. S tím se nedá nic dělat. Já je nemůžu vyhnat, já musím prodávat, nebo nabízet do aukce.“ Tak jsem říkal: „Tak víte co, když tam bude hodně mejch obrazů, já tam nedám nic.“ Někdo přinesl tři moje prkýnka pomalovaný, byl to, myslím, Karel Hynek Mácha, Kašpárek Berten a ještě jedno. Namaloval jsem to na dřevě a vzpomínám si, že jsem to před 25 lety daroval za sex nebo nějaký pěkný holce za pozornost. Říkal jsem si: Mrcha, ani nepočkala, až umřu, aby to mělo větší cenu. Rychle to tam odnesli. Utěšoval mě galerista: „Buďte rád, že je o vás zájem.“ Rád jsem, ale namítl jsem: „Pane doktore, já nemůžu být jak čínský zboží. Nemůžu zaplavit trh tímhle, všechno už to jsou starý věci. Nový tam žádný nejsou.“

 

Když si to dnes otevřete, tak je tam Týnskej chrám, krásná velká Praha, která si vede dobře a je tam druhý obraz, kterej se jmenuje Pražské slečny a miss Brno. Je to polokubistickej obraz. Pražský slečny jsou hodně kubistický, ale Brňačka je krásná s velkejma kozama. Bylo to taková pocta brněnskejm děvčatům, se kterejma jsem celej život skvěle vycházel. Mám tam několik velmi dobrejch přítelkyň, o kterých nevím vůbec nic. Jejich krása jim umožnila vylétnout z hnízda, žijou v Rakousku, v Americe, v Anglii, opustily rodné Brno. Ale Brno je takový město, že se tam krásný ženský roděj furt. Takže jsem zvědavej, na kolik vyletí obraz Pražské slečny a miss Brno, protože Brňáci jsou velký patrioti a mohli by tuhle poctu městu Brnu a brněnskejm děvčatům vzít jako moji poklonu.

 

TV BARRANDOV - SOUKUP

Točil jsem u Soukupa, pozval mě na takovej diskuzní večer. Víte, že já mám Soukupa rád, rád s ním točím. Práce s ním má ale jednu velkou nevýhodu, on je připravenej na tu besedu, má připravený otázky, umí to, ví, co chce říkat, položí vám připravenou otázku, ale už vás moc neposlouchá. Už se soustředí na svůj další vstup, až vy domluvíte, takže moc nereaguje na to, co říkám já. Já jsem spustil jedno zajímavý téma, oslím můstkem jsem to převedl jinam, on mě velmi rychle uťal a vrátil mě do předem připravenýho itineráře. Byl jsem po dlouhý době rád, že ho vidím, zase jsme se pozdravili, má v sobě pozitivní energii, kterou já umím přijímat, strávili jsme spolu na Barrandově báječný odpoledne.

 

GALERIE BARLEY - JEČNÁ

Možná, že jste zaregistrovali, že mám velkou výstavu v Ječný ulici v Galerii Barley, kde mám 80 obrazů. Je to největší výstava vůbec v mým životě, ještě jsem takovouhle retrospektivní výstavu neměl. Vlastně ano, ale před 20 lety v Madridu. Jsem tam po Kájovi Saudkovi, kterej tam byl tři měsíce, teď tam já budu až do června. Lidi chodí, dokonce mě potěšil galerista, kterej říkal: „Ringo, choděj na vás víc, než chodili na Saudka.“ Tak jsem říkal: „Pane doktore, to je hezký, to mě těší. Ale uvidíme, jakej bude zájem o obrazy.“ On říká: „No, Ringo, nasadili jsme vysoký ceny, chtěl jste vysoký ceny, ty lidi tu cenu přijmou, ale nekoupěj si to, protože je to pro ně drahý. Musí přijít někdo zámožnej nebo někdo, kdo vás hodně chce.“ Řekl mi krásnou příhodu, že tam přišel takovej padesátník a říká mu: „Jak můžete vystavovat takovýho čuráka, takovýho zmrda, takovýho hajzla?“ A galerista povídá: „Prosím vás, vám se ty obrázky nelíbily?“ A on: „Jo, líbily, ale co ten Zeman?“ Vidíte, jaký jsou lidi! On jde na moji výstavu a vadí mu moje přátelství s prezidentem. Co s tím naděláte? Lidi jsou volové.

 

BOŽSKÝ KAREL

Volal mi Karel Gott s Ivankou, což mě velmi potěšilo,: „Ringo, my bysme tě chtěli pozvat na moje narozeniny, který budou během měsíce a chceme zvát jenom pár nejlepších kamarádů, nebude to žádná velká sláva. My ti pošleme pozvánku.“ Já na to: „Tak jo. Ale chtěl bych taky s tebou, Karle, mluvit. My jsme si při posledním setkání slíbili, že probereme ty ilumináty, to tajný společenství, který řídí svět. Ty ses o to hodně zajímal, hodně toho víš, já taky, měli bysme to spolu probrat.“ „Tak jo,“ říkal Karluša, „zavolej.“ Tak jsem si vzal na Ivanku číslo, byla velmi milá…zavolám tenhle tejden, dočtete se, jak to všechno dopadlo, za půl roku v dalším Deníčku. (Doufám, že ne za půl roku!.)

 

MAGUČAJA KUČKA!

Tak mě to tak potěšilo a uvědomil jsem si, jak to byla krásná doba, kdy jsme ovládali pražskou scénu, nebo vlastně scénu v celý republice, ta slavná šestka – Karel Svoboda, Karel Gott, Slováček, Štaidl, Roháč a já. To byla skupina, která měla velkou sílu. Kdeže ty loňské sněhy jsou? Ti mladí blbci se ale chovaj hůř, bezohlednějc než my. Vina ČT, v zábavě jistého Maxi a Rajchrta je obrovská, ale na každého jednou dojde! Mládek, Náhlovský, Mladý, Wimmer, celá moje generace komiků je proklela a někde v nebeským šuplíku to leží a čeká na vyřízení! Ale jaká je dneska mocenská skupina v lehkém žánru a v populární hudbě, to netuším. MY JSME

 

SLÁVIE - VY NEJSTE NIC!

A na závěr, a proto jsem vlastně čekal s tím půlročníčkem, alias deníčkem ještě celých dvacet dní, protože jsem chtěl až na konec ligový sezóny. Jsme MISTŘI! Máme dabl. Slavia hrála tak, jak jsem ji celej život hrát neviděl. Hrála jak anglický kluby. To, že dali na Chelsea dva góly! Prožili jsme nádhernej půlrok! Porazili jsme Spartu, kdy jen to šlo! Tribuna Sever, to je elita, to je tak dobře organizovaná skupina! On to ale Tvrdík ví, on si tribuny Sever velice váží! Bylo to krásný. Říkal jsem dětem: „Podívejte se na to!“ Když byla děkovačka velká, to se v životě stane tak dvakrát, víckrát ne. Dobře se dívejte! Můj tatínek se toho nedožil. Já už jsem zažil tři ligový tituly, měl jsem velkou radost! Dokonce mě potěšilo, když jsem jel na stadion, že nás předjíždělo takový to nejdražší Ferrari, bylo napůl červený, napůl bílý, s velkou slávistickou hvězdou a vzadu kolem toho nápisu Ferrari, bylo napsáno: Dabl, dabl. Byli tam dva kluci, děti, boháč slávista, děti vzadu mávaly vlajkama. Byla to nádherná atmosféra. Zařvali jsme si ze všech sil, tleskali jsme, já jsem se díval na tu slávistickou děkovačku, kterou obdivovali i anglický novináři, i britská televize ji zachytila, a vzbudila velkou pozornost, jak je dokonale připravená a jakej to je hold fanoušků vlastnímu mužstvu. Tak jsem měl takovou radost a pořád, když si vzpomenu, že máme dabl, tak mě to naplňuje velkou radostí. Protože teď skončilo hokejové mistrovství světa, který začalo několika vítězstvíma, novináři už psali o budoucích mistrech světa, my jsme takoví volové! Speciálně novináři začali už rozvíjet plány a vždycky nám pak někdo v semifinále nakope prdel a my jen čumíme. Hráli jsme dobře, ale ti, co z nás dělali mistry světa hned po druhým kole, těm bych odebral novinářskou licenci. To je takovej náš zvyk. My už jiný nebudem. Ani já ne. Hodně štěstí, bratři a sestry.

 

PRAVDIVÝ PŘÍBĚH ZE ŽIVOTA MILOŠE ZEMANA!

Jeli jsme takhle jednou Ivanka, Hlinovský a já podívat se na slavnou Tour de France. Ptal jsem se Ivanky, kde je Miloš? Uvidíte, odtušila s tajemným ůsměvem. Miloš jede na horkou kartu dnešní časovku. Když jde o hlavu státu uděluje se vyjímka. Když se vyřítila asi 500 metrů před cílem vedoucí skupina, Miloš byl třetí. Pak se opřel do pedálů….300 m - předjel Frooma…100 m - předjel Sagana a za velkého jásotu zvítězil! Objímali jsme se a jásali! Miloš opřený o svoji hůlku vylezl na stupeň vítězů. Sagan i Froome na něho hleděli s obdivem. Kiska a Orbán mu podali nádherné kytice. Květiny přišli i od Putina a Trumpa. Pouze Němcová plakala a rvala si vlasy. Miloš k ní přistoupil, pohladil jí po hlavě a řekl ,, jdi ženo a nehřeš již!,, Chce jet i Giro di Italia a Vueltu, ale to mu zatrhnu prozradila Ivanka. Dokázal zlostným nactiutrhačům že je fit! Můžou nám políbit prdel! Šli jsme slavit! Macron se chtěl s Milošem vyfotit, ale dostal od Sagana facku.

 

NOVÉ OBRAZY V OBRAZÁRNĚ:

 

1. MÁJ VE STARÉM ŘÍMĚ

Císař Nero s rodinou sleduje oslavu Svátku práce v Colosseu. Do boje v aréně bylo poprvé nasazeno neznámé zvíře dovezené z Germánie - Ježek! Nero ho později zneužíval při mučení, kdy ho strkal vyslýchaným za slipy zepředu. Každý se rychle doznal…..

 

ANNA KARENINA SKÁČE POD VLAK

Starej Karenin odmítl vzít Annu sebou do města na trh. Ta se ze zoufalství rozhodla skočit pod vlak. Aby mohla skočit řádného lomeňáka přinesla si na skok z domova židli. Sleduje ji Revizor a na obloze letící kubistický Racek…..

 

BOJ O KATEŘINU KORNOVOU

Literární osobnosti svádí urputný boj o jednu z nejkrásnějších dívek přelomu století. Bijí se o ni i dvě údajné lesby kněžna Libuše a Mařenka z Prodanky. Kačenka je nad věcí a se zájmem sleduje, který zvítězí a posléze na ni hupsne. Hrála Kazi v Dívčí válce 15 let a olej je mým díkem za její přátelství….

 

OCTOMILKY NAPADLY BRATRY KARAMAZOVI

Bratři Karamazovi čli pokojně do Carského sela na borčš. Znenadání je napadlo hejno rozzuřených octomilek a přesto, že se bratři udatně bránili, Aljoša dokonce tasenou šavlí, je nebezpečný hmyz ošklivě pokousal! KRÁL ZVÍŘAT Lev, král zvířat si pozval své poddané, aby jim připomněl, kdo je tady pánem a vytloukl jim z hlavy doutnající myšlenky na demokracii. Shromáždění bylo úspěšné. Demokracie se nechytla a v lese panoval i nadále klid a mír…..

 

STAROČESKÁ KUBISTICKÁ ZABIJAČKA

Malířova vize ze světa kubistické fantazie. Z díla je patrné na čí straně v této nehumánní akci autor stojí. Prasátka má rád, ale jitrnice a jelita taky…..

 

MARATONCI OBTĚŽUJÍ V PRAZE

Obraz je můj osobní protest. Nejsem sám koho nesmírně serou! Zavřou centrum, tlačí nás do jednoho pruhu a na dlouhé hodiny ochromí hlavní město. Ze sportu je obrovský byznys - několik maratonů - půlmaratonů - běhů Prahou a další odpornosti. Proč blbci neběháte ve Stromovce? Kéž by jste si hnáty polámaly zmrdi!

 

PRAŽSKÉ SLEČNY A MISS BRNO

Mládek má pravdu - ,, Brno je zlatá loď, za děvčaty z Brna choď! ,, Chtěl jsem vzdát hold svým Brněnským kamarádkám z mladých let. A že jich bylo hodně, jedna hezčí než druhá….krásné vzpomínky…. tak pozdrav od Ringa krásné stařenky….nikdy nezapomenu….

Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR