Dobrý den, dnes je 28.05.2017 - 14:22
1. samizdatový internetový magazín v prvobytně pospolném kapitalismu a rozvinuté tržní demokracii

22. dubna 2013 ROCKEŘI – CHRTI – HOMO AMERICANUS

DÍVČÍ VÁLKA V KOLÍNĚ

Hráli jsme v Kolíně. V kolínským divadle strašně rád hraju, je krásný. Hrál jsem tam už aspoň 100x. Je tam krásný prostředí. Představení bylo výborný, lidi se bavili. Samozřejmě, když píšu o představení, už je mi trapný psát vám furt jako vychloubačný blb….: Bylo plno. Představení mělo velkej úspěch. Divadlo bylo plný. I ta zábava u nás v šatně je dost fádní. Většinou přijde Pavlík Novotný do šatny a říká, aby to Jarda Sypal slyšel: „Kluci, je tam nějak málo lidí. Je to blbý, člověče.“ A Jarda vylítne, tomu na tom strašně záleží a utíká, nechá se vytočit, dívá se dírou v oponě, říká: „Ne, ne, kluci, choděj, ještě to není plný, ale choděj.“ Má vyvalený oči, prožívá to strašně a všichni z něj maj prču. Pak je plno jako vždycky. Takhle my se bavíme kromě toho, že si říkáme kdo s kým a kde.

22. dubna 2013  ROCKEŘI – CHRTI – HOMO AMERICANUS - kliknutím zvětšit
mistr a zvíře

NASHLEDANOU ROCKEŘI…….

Někdo mi poslal fotky z Varů, kde byl poslední koncert s Pražským výběrem. Nenacházím slov pro to, jak hráli, jak to bylo pěkný! Poslal mi někdo fotku, kde jsem s kozou. Je tam Čok a já s kozou. Zkusím ji poslat webmasterovi, napíšu vám, kde ji najdete. Možná, že ji dá do deníčku jako úvodní obrázek. Škoda, že ta sada skončila. Ale myslím, že tomu přišli na chuť kluci z Výběru a že příští rok bude zase turné. Lidi zase přijdou, zase budou plný haly. Je to obdivuhodný. Jsem rád, že mě pozvali, že jsem se toho mohl zúčastnit. Nakonec jsem spolutvůrcem úspěchu a jeden z nich!

 

KULTURNÍ ATACHÉ FRANCIE

Navštívil jsem kulturního atašé Francouzský republiky, protože Miloš mě pověřil úkolem, abych vypracoval alternativní kulturní politiku naší republiky. Francouzskej vzor je pro mě ideální, jak Francouzi se chrání před amerikanismem, před homo americanus. To znamená, že oni chráněj hudbu, oni chráněj jazyk, jsou na to dokonce zákony. Tak jsem ho poprosil, jestli by mi to neposlal. On mi slíbil, že mi to všechno pošle, že mi to nechá i přeložit. Já to nastuduju a předám vám, abysme neztratili svoji národní identitu. Fakt je, že Francouzi jsou mnohem víc hrdí, ( asi mají na co! ) oni se sami bráněj, Češi ne. Češi jsou velmi submisivní a podléhaj všemu. Bránit se musíme, jak já říkám, tlačit na druhou stranu vrat, aby se nevyvrátily. BRAŇME SE BLBOUNI!

VELKÁ ZTRÁTA UMĚLCŮ I KAMARÁDŮ

Umřeli mi dva velký kamarádi: Ivo Paukert, jeden ze tří režisérů mýho života – Roháč, Paukert a Filip. Ivo Paukert byl hodně nemocnej, několik let chodil na dialýzu. Bylo mi ho líto, když mi říkal, že třikrát týdně leží někde a vyměňujou mu krev. Ještě jsem mu dopřál velkou radost, poprosil mě předloni, že by chtěl ještě jednou vidět Slávii. Tak jsem požádal pana Gambáče, to je spolupracovník, šofér Petra Novotnýho, jestli by mi s Ivem nepomohl. Tak jsme ho vzali na vozejčku do oddělení vozejčkářů na Slávii. Ještě viděl novej stadion, slyšel naše vlajkonoše zpívat a řvát. A nakonec jsme ještě dobře hráli před těma dvěma, třemi lety. Není už tu můj kamarád Ivo. Ještě jsem mu volal, zvedla to paní Paukertová, říkala: „Ringo, Ivo je v kómatu, už umírá, už nás nepoznává.“ Takovej skvělej člověk! Chodili jsme spolu na fotbal a plivali jsme na sparťany na spodní tribunu a házeli jsme na ně zapálený vajgly. Byl skvělej. Říkal mi: „Pane Čech, vy jste takovej chytrej obchodník. Vemte mě na záda, ať líp vidím. Já vám to oplatím na obraze v TV.“ Měl jsem ho opravdu rád.

SLÁVISTICKEJ BRÁCHA

A Vláďa Čech. Velikej slávista. Ještě nedávno jsme si posílali esemesky. Vždycky, když hrála Slávie, od Čecha chodily esemesky: ,,Ringo, já se z toho poseru.,, ,,Co ti volové, to snad není možný! My chudáci! Tohle není Slávie, já se z toho poseru!,, Ještě nedávno… Odešel tak rychle! Drželi jsme za něj minutu ticha. Potěšilo mě to, protože když umřel Tučný, velikej slávista, tak nedrželi nic, přestože jsem říkal: „Heleďte, Tučný, ten dejchal pro Slávii. Pojďme, pozdravíme ho.“ No, neudělali to. Vláďovi Čechovi tahle pocta nebyla odepřená. Co, pocta. Škoda dobrýho člověka, velkýho slávisty. Nedožil se tý hanebný porážky 3:1. Ale neměli jsme šanci, Sparta je teď prostě lepší.

GREYHOUND COMPANY

Asociace chrtů dělala jako každoročně velkou slavnost v hotelu Esplanade na Václaváku, luxusní hotel. Jel jsem tam, protože jsem zase namaloval pro ně další obraz. Zlatý chrt byl tentokrát samička, jmenuje se Dior, vyhrála všechno možný, tak jsem namaloval obraz, jak se o ni uchází Sultán a Tyrl. Jak by ji s chutí oprcali oba ti psi a jak Dior dělá fóry. Tak jsem ten obraz předával. Červenej koberec všude, ……Grondolovi to uměj napucovat! Byla to velká sláva. Byla tam Heidi a seděl tam Ivo Pavlík, pokecali jsme si, dva starci. A mladá ženuška tam běhala, Heidi nestárne, vypadá skvostně, je plná energie. Celý to odpoledne s chrtama taky uváděla, my jsme tam s Pavlíkem seděli a vzpomínali jsme na staré zlaté časy. Říkali jsme, zaplaťpánbůh, že i letos jsme tam přišli po svejch, že jsme se tam neposrali a že nevolali ARO. To bylo naše shrnutí. Znovu jsem si ověřil, byly tam taky nějaký missky, co to je za šunt! Jak jsou pyšný, nafoukaný, hloupý, bezduchý nádoby. Říkal jsem, že pánbůh jim nevložil nějaký city, myslím opravdový, ne ty o topným olejářům… přišly mi bez srdce, nebyl v nich život, ani krev, to byli jen krásný paňáci. Utrousil jsem takovej fór, nikdo se nesmál. Tam se vůbec nikdo nesmál, ani když jsem popisoval žertovnou scénu z mého olejového obrazu o chrtech. Když jsme se fotili, tak jsem v tý skupině řekl: „Mohli taky pozvat nějaký missky, aby tu byly krásný ženský“ Ty 4 missky, co tam byly, se urazily. Neodpustil jsem si to, dobrej fór, ne? Co říkáte?

V BLANSKU / ROCK CAFÉ / ZLÍNĚ A LITVÍNOVĚ

Hráli jsme v Blansku. Bylo to pěkný. Jarda zase čuměl dírou v oponě, jak se to plní, s vytřeštěnejma očima chodil. „Člověče, je tam tak třetina sálu.“ Já jsem říkal: „Jardo, ale vždyť je ještě tři čtvrtě hodiny do začátku.“ „No jo, ale jindy bejvá víc.“ Nakonec bylo zase plno a Jarda se upokojil, ale zase jenom na chvíli, protože druhej den jsme hráli ve Zlíně a zas to celý znova. Zase ho v divadle vytáčeli, Jarda je vděčnej objekt. Ve Zlíně jsme hráli v Rock café, to je domovská scéna Pragokoncertu, kterej tam sídlí. Bylo to prima, mám rád scény, kde jsou lidi blízko jeviště, když jim vidím do očí. Líp se mi hraje, než když čumím do černý díry. Ve Zlíně to bylo skvělý. Teď koukám, kolik jsme toho tenhle týden nahráli. A ukončili jsme tu řadu v Litvínově. Jarda čuměl dírou v oponě, též byl spokojenej, že bylo plno, a velký úspěch. Akorát na začátku přišla provozní manažerka souboru a říkala mi, že jí volal ředitel z kolínskýho divadla, že mu někdo volal že jsme sprostý. A že mu taky někdo osobně říkal, že jsme sprostý, abychom se nad tím zamysleli. Tak jsme to v divadle probírali, byli jsme v šatně všichni. Tak já říkám: „No, sprostý. Kdo jde na nás, tak to ví. Fakt je, že nějaký hovno, prdel přibylo s Maděričem, tu a tam hovno, prdel přibylo se Sandrou Pogodovou, já jsem také přitvrdil, ale co chcete? Jsou to živí kumštýři.“ I já jsem přidal na začátku představení takovou scénu, jak má Uršula zařízlý tanga do prdele. Lidi se tak smějou! I když v tom Kolíně, jsme se shodli, byli lidi na abonomá, ( předplatné ) čili to jsou ti, co si koupěj lístky na celej rok a oni jim připravěj nějakou řadu. Oni jdou na Shakespeara, pak jdou na Brechta, pak jdou třeba na Heřmánka, a teď do tý řady zařadili taky Dívčí válku. Ti se mohli posrat! Jestliže předtím se dívali na Brechta, tak já jsem jim musel přijít sprostej. Nejsem sprostej, jsem takovej, jakej jsem.

DUBEN 2013 – RÁDIO PLZEŇ

N: Aby novináři beze zbytku uvedli všechny činnosti, kterými se můj dnešní host zabývá a zabýval, obvykle vyjmenovávají ohromné množství profesí. Ti druzí, kteří si to chtějí zkrátit, řeknou jen všestranný muž, všeuměl, nebo renesanční osobnost. Názory člověka, který naproti mně usedl, obvykle nezůstávají bez odezvy. A když v nadsázce prohlásí, že ho zklamal prezident, tak i ten se mu pak před televizními kamerami.  

N: Ta omluva od Miloše Zemana byla za to, že vás nepozval na svou inauguraci. Už jste si to vyříkali i face to face, nebo jenom přes média?

R: Ne, na to je ještě brzo, ale musím říct, že jsem byl teda v šoku, když jsem nebyl pozván. Hodně mě to sebralo, ještě večer předtím jsem si říkal: To přece není možný. To je jako kdyby Masaryk nepozval Čapka, nebo císař Napoleon na korunovaci nepozval maršála Neye. Ale druhej den v půl 9 ráno už jsem věděl, že je zle. Že pro mě nepřijede kočár, bryčka, aby mě dovezla na zámek. Že jsem zůstal jako prokurista K. Mrzelo mě to moc, ale věděl jsem, že Miloš určitě neví vůbec, že se něco takovýho děje, že je to administrativní chyba. A rozmázl jsem to v rádiu, proletělo to republikou jako blesk a Miloš na to zareagoval nádherně, můžu říct, že jsem byl až dojatej.

N: Právě se chci zeptat, o co větším šokem byla pro vás ta omluva přes média.

R: Ano. A lidi jak mi psali! Psali: To je frajer, to by jen tak někdo neudělal. A já jsem byl tak na to pyšnej, protože mám zase další primát. Něco dalšího výjimečnýho, protože jestli si vzpomínám, tak jenom jedinej případ, kdy státník, konkrétně prezident, se přímo obrátil ke konkrétnímu občanovi ve vysílání. Byl to Husák. Starší lidi si budou pamatovat, jak Karel Gott se nevrátil do republiky za bolšána, a s Láďou Štaidlem trochu koketovali, že by zůstali venku. A Husák v rádiu polemizoval, jestli si pan Gott myslí, že mu bude líp v Německu. Jenom tyhle dva případy. Až Miloše uvidím, tak mu řeknu: „Miloši, tos mě potěšil. A udělal jsi nám oběma dobrou reklamu. Ty, že seš normální člověk a slušnej a že ti není zatěžko tohleto říct nějakýmu bambulovi z Jíloviště, vesnickýmu chlapovi, stárnoucímu rockerovi.

N: Dovedete si podobnou omluvu představit i u Zemanova předchůdce?

R: To byl kdo? Jo, vy myslíte toho. No, to v žádném případě. I když Klaus dokáže bejt taky velmi lidskej, pravda velmi málo…on taky má sobě blízké.

N: Mě teda pobavilo, když jste v jednom z rozhovorů prohlásil, cituji: „Těžkej je Klaus k namalování, taky papoušek ale Klaus mi dělají největší problémy.“ Jak se maluje Miloš Zeman? Už jste si to vyzkoušel?

R: Ještě ne. Miloš Zeman dostal ode mě před 15 lety obraz kostela, kde si bral Ivanku. Šokoval mě, protože když jsem mu ho nesl, tak měl radost, předal jsem ho a on říkal: „Počkej, až umřeš, to bude mít cenu!“ To teda, Miloši, jsi mě potěšil takovým hodnocením mýho díla.

N: Co je tak těžké na papouškovi a Václavu Klausovi?

R: Papoušek není ani tak těžkej, jako pracnej. Já neumím vystihnout podobu. Namaloval jsem portrét Václava Havla s oběma manželkama, s Olgou i Dášou po stranách. Neumím namalovat obličej, já jsem prostě naivní malíř. Ten obraz Havla je na stěně, nikdo o něj neprojevil zájem, protože podobou to může bejt zrovna tak instalatér, stejně jako Remek. Ta podoba na mých portrétech je neurčitelná.

N: Na druhou stranu si říkám, že právě v naivním malířství je povoleno všechno, tam se cokoliv můžete ztvárnit jakkoliv a nikdo to moc řešit nebude.

R: Ano, samozřejmě nejvíc je dovoleno v abstrakci. Když jste jak puma opilej, tam můžete máchat štětcem, a pak to nějak nazvat, třeba Ranní kuropění, nebo Studánka v lese a nikdo vám neřekne, že to studánka není. Naivní umělec by se měl snažit. Já chci, aby to bylo pěkný, chci, aby to bylo hezký, aby se to lidem líbilo. Aby je to potěšilo.

N: V něčem vidím vaši podobnost se současným prezidentem Milošem Zemanem. Tu a tam se v komentářích k různým událostem ozýval hlas z Vysočiny, stejně tak vy často nejen na webu komentujete okolní dění. Jak často jenom tak něco vypustíte a čekáte, co to s lidmi udělá a jaké reakce přijdou?

R: Takhle to není, já to nevypouštím, aby přišly reakce. Já odpovídám popravdě na otázku, protože to už říkal můj přítel Pavel Dostál, žurnalistika musí bejt pravdivá a objektivní. Já stejně jako Miloš, nazývám věci pravými jmény. On říká teroristům teroristi a vrahům vrazi. Já neuznávám žádnou diplomatickou mluvu. Fakt je, že já jsem někdy trochu sprostej, to je pravda, někdy mi to ujede, to by nemělo bejt, na to pyšnej nejsem, ale jinak padni, komu padni.

N: Já se ptám v kontextu toho, že jste prohlásil zejména o svém díle: Nejhorší totiž je projít bez povšimnutí. Tak jestli to souvisí i s těmi výroky.

R: Určitě, ale já nechci upoutávat pozornost za každou cenu. Já něco řeknu a tím pozornost upoutám. Ten původní záměr není upoutat pozornost. Tak pracuje třeba můj přítel a můj herec v divadle Pavlík Novotný, syn Petra Novotnýho. Ten ukazuje zadek a pindíka a dělá všechno pro to, aby upoutal pozornost. A daří se, je mediálně známej, a když vyjde na jeviště, lidi mu tleskaj. Takže ono obojí má něco do sebe.

N: Vy tak daleko nepůjdete? Vašeho pindíka neuvidíme?

R: Ukázal bych ho, ale nikdo ho nechce vidět, pane redaktore. Ty časy jsou pryč, kdy byl hráč často na hřišti.

N: František Ringo Čech, kdysi na pražské konzervatoři studoval hru na bicí. R. A ještě si musíte vzít nějakej vedlejší nástroj, abyste nebyl že děláte hřmot na bicí, tak jsem si vybral, a tam už to byl záměr, musím se přiznat, zobcovou flétnu, protože se vejde do kapsy. Já, kterej jsem byl vždycky poučenej tím strašným bubnem, jak po plese všichni odešli, klavírista si vzal kabát a šel a jen nešťastnej bubeník s basistou… s bednama na refýži čekali na noční tramvaj, tak jsem si řekl, že tentokrát se vydám cestou zobcové flétny.

N: A kolikrát v životě jste pak zúročil tu hru na flétnu?

R: No, já jsem se na tu flétnu nenaučil.

N: A to vám prošlo na té škole?

R: Dostal jsem vždycky čtyřku, to je dostatečně. Teď si uvědomuju, že ta známka, ani ta čtyřka nevypovídala o mých znalostech. Dostatečně znamená, že byste na ni vyloudil tón. Já jsem teda tón vyloudil, ale další už ne. Ale konzervatoř je božská škola. Nebo aspoň byla. Já jsem se zapsal na konzervatoři do historie několika neskutečnejma příhodama a nejslavnější z nich byla, že jsem při závěrečný zkoušce z klavíru na konci ročníku při E dur protipohybem zaklapl víko. A oni říkali: Pane Čech, jak je to možný, že jste si zaklapl víko, když jste měl obě ruce na klávesnici? A ti členové komise to chtěli znova vidět, protože to ještě nikdy neviděli. Už se to nepovedlo. Ale napoprvé, bum, a už je víko na prstech.

N: Konzervatoř je asi jediné místo, kde najdete lidi, kteří na záchodech cvičí na nástroj.

R: Jdete po chodbě a na jednom klozetu cvičí klarinetista, vedle trumpetista. Když se vám chce na velkou, musí on vyjít a řeknete mu: Hele, ten pultíček si tam nech, já si ulevím a půjdu pryč. Tak on čeká venku s klarinetem, vy spláchnete, on tam zase vleze a hraje. Je to tak nádherný jít po tý škole a slyšet pořád tu hudbu, to cvičení z různejch tříd, rád na to vzpomínám. Konzervatoř jsem miloval.

N: Pak někdy ty podmínky, do kterých se ten klarinetista na záchod vrací, to muselo stát za to.

R: Když to byla velká síla, tak jste ho upozornil, hele, dneska mi to obzvlášť šlo, počkej, až to vysmrádne. Ale když potřeboval opravdu hodně cvičit, tak tam musel vlézt. Taky se musím pochlubit, že já jsem byl žák doktora Holzknechta. Můj ředitel byl doktor Václav Holzknecht a na to jsem dodneška pyšnej. Pamatujte si to blbouni!

N: Vy jste na konzervatoř, tuším, chodil s Václavem Riedlbauchem, je to tak?

R: Ano, my jsme byli slavná třída. Ve třídě byl Vašek Riedlbauch, Jirka Ančerl, Saša Večtomov, Zdeněk Trtík, kontrabasista Mráz, bubeník Vitouš, Rudla Výborný, Slavná třída jsme byli. Tonda Gondolán taky, abych nezapomněl. Přišel a říkal: Knihy ne, já nepotřebuju knihy, já si všechno budu pamatovat, když nám rozdávali učebnice. To mě tenkrát tak pobavilo, protože si to nepamatoval a brzo třídu opustil…...

N: A Václav Riedlbauch, ten byl po krátký čas ministrem kultury, vy jste v jisté době měl podle vlastních slov k téhle pozici hodně blízko. Čeho bysme se od vás jako ministra kultury dočkali?

R: Měli štěstí, že Paroubek dal přednost Jandákovi, protože já bych teda zeštíhlil to ministerstvo. To byste koukali, ti by nestačili utíkat, ti by lítali i z oken. Na každým ministerstvu je přebujelá byrokracie. Oni to přiznávaj, ale nic s tím nedělej. Souhlasím s Klausem,….. jakýpak peníze filmařům? Jak na to přišli? Kde vzali tu drzost, že se dožaduje Hřebejk peněz na svý filmy, točí dva filmy ročně za naše peníze! Peníze se musej dávat na dětskou literaturu, na vážnou hudbu, na kulturní projekty, který si na sebe nevydělaj, ale film? Vždyť to je nejlukrativnější obor ve Spojenejch státech, tak ať se snažej, nešikové.

N: Takže vy byste přidal muzikantům z oblasti tzv. vážné hudby?

R: Samozřejmě. Ve FOKu, ve Filharmonii, všichni by dostali víc, protože jsou nedůstojný gáže hudebníkům v takovejhlech tělesech. A ty peníze jsou. Nějakej oponent by mi řekl, kde na to vezmeš? Tam jich je dost, těch peněz na tom ministerstvu. Já bych třeba zrušil polovinu grantů, to je jen důvod ke korupci, kamarádšoftu, telefonování a domlouvání v noci. Ten systém je špatně nastavenej. A málo by cestovali. Jako jet do Zimbabwe na školení o školství, za mě by nejeli ani do Počernic!

N: Co možná lidé o vás moc nevědí, vy jste velkým milovníkem opery.

R: Ano, já mám přes 100 oper kompletních. Mám třeba 13 La Traviat, 5 Rusalek. Já chodím na všechny Metropolitní přenosy. Teď se musím přiznat, že jsem odešel z Wagnera. To musel bejt magor, když napsal 6hodinovou muziku. Já nevím, co si myslel. Já jsem odešel po 3 hodinách. Říkám si, co si ten člověk… To byla opravdu tak jiná doba? Že lidi přišli a seděli 6 hodin, dřepěli a poslouchali. Hudba nádherná, ale stačí dvě hoďky, druhej den zase dvě hoďky… Já jsem chtěl vlastně původně říct, že sbírám Marii Callas, Pierce, tomu říkali el tenore de Toscanini, to byl Toscaniniho tenor, jeden z nejlepších tenoristů na světě, Björlinga, Tebaldi, Monaca, Siepiho. To jsou moji současníci. Já jsem trochu zamrzl na týhle věkový kategorii. Kdybych měl jmenovat nejoblíbenějšího tenora, asi bych váhal, jestli by to byl ten Björling, Gigli, nebo Pierce, ale ženská? Maria Callas nemá sobě rovný a ani mít nebude.

N: A ta sbírka, to už je všechno v digitální podobě, nebo máte ještě klasické gramofonové desky?

R: To je všechno vinyl, jak říkají odborníci. Co šlo, tak jsem si potom koupil v přepisech na cédéčkách. Já jsem včera telefonoval s Karlem Gottem, že mám pro něj nádhernou písničku, která se jmenuje Moonlight and Roses. Měsíční světlo a růže, tuším. A zpívá to McCormack. Slavnej zpěvák. Zpíval to v roce 1930, to ho to proslavilo po Spojenejch státech. Najděte si to na, internetu McCormack zpívá Moonlight and Roses a spadnete na zem. To je pro Gotta. Říkal jsem: „Karlušo, to je ještě na rozloučenou. Máš ode mě hodně písniček, tak tohle, ještě než půjdem oba do penálu, to je ode mě dárek.“

N: Jaký text jste k tomu sepsal?

R: Nejdřív musí říct Karel, že se mu to líbí. Ten text je těžkej, protože je to zase samá dlouhá, ale je to tak krásný! Přál bych vám bejt u toho, až to Karlovi pustím. Zas já ho natolik znám, že vím, co se mu líbí, co mu sedí, ale dokud neřekne: Ano, Ringo, dej se do práce, tak nesáhnu po peru.

N: Jestli se Karlu Gottovi melodie zalíbí, pak ji od něj v budoucnu možná uslyšíme s textem Františka Ringo Čecha. Ostatně, ten už toho napsal, mj. i pro Pražský výběr, se kterým teď zase spolupracuje.

R: Co mi připomínali, co jsem napsal textů! Nám s otcem, nám je hej, bydlíme nad rybníkem! Pavlíček to chtěl, já už se na to vůbec nepamatuju. Řekl jsem: Michale, pošli mi to mailem a já to vyhledám, ty texty. Chtějí vydat nový CD Pražskýho výběru.

N: Vy jste nejistý v té terminologii ohledně počítače? Já jsem myslel, že jste velcí kamarádi.

R: Ne, nenávidíme se. Ne, teda…. nenávist už odpadla. Televizní diváci, kteří mě zažili u Karla Šípa, to byl nemilosrdný útok, tam jsem napadl toho, já mu říkám čipový zmrd, ale už jsme se vzali na vědomí. On si občas něco dovolí, já už vím, kde je delete a vím, kde je vypínač. A vím, že když ho chci zkrotit, tzn. vypnout, tak on se mě zeptá, jestli chci uložit změny. To už jsem chytrej, já vím, že on kecá, on je idiot, jaký změny uložit? On by měl říct: Chcete smazat to, co jsme teď dělali? To je srozumitelná věta! Ne, on se mě zeptá, jestli chci uložit. Tak dám tedy uložit a tím je to zachráněný.

N: Nedávno jsem slyšel vtip, jak odborník na počítače večer uspává syna a zeptá se manželky: Mám ho uložit, nebo uložit jako?

R: To je krásný. Ano. Já se musím přiznat, že mi vadí ten slovník těch počítačů. I když teď mi říkal Hernady z Microsoftu, že to stojí ten slovník tisíce dolarů a oni to udělají tak lajdácky. On nezná některá slova,…. nezná synonyma. Dělají to hloupí lidé. Říkal jsem Hernadymu, ať jim řekne, že za mírný peníz jim nechám, ať okopírujou moji literaturu. Tam je slov, který neznaj! Nezná slovo synek, …nabízí kraviny. Napíšete dum-dum, přilétla kulka dum-dum, a on udělá dům-dům. Tak to vymažete, zase napíšete dum-dum, a on zase udělá dům-dům. S takovýmhle blbem se přece nemůžete domluvit!

N: Takže je lepší psát si to ručně, případně na psacím stroji?

R: Ne, já ho používám jako psací stroj. Jak říkám, je mezi náma takovej vztah jako Jižní Korea a severní Korea. Neukončili jsme válečný konflikt, ale uzavřeli jsme pouze příměří.

N: Máme 1. dubna, čili apríl. Jak si tenhle den užíváte vy jako srandista? Vyvádíte druhé aprílem, nebo naopak býváte vděčným objektem žertíků z té druhé strany?

R: Ten 1. duben, …já si vzpomínám jenom v dětství, že jsme vyváděli aprílem a vždycky to byl nějakej malér. Ve škole jsme někoho urazili, nebo jsme něco provedli.

N: Neříkejte mi, že se nevyvádíte žertíky, když máte za kamarády takové lidi jako Petra Novotného a podobně.

R: Ten by mi to nesežral na 1. dubna, to jen já jemu.

N: A nestalo se to nikdy?

R: Jednou mi zavolal Faltus jako Miloš Zeman a říkal: „Ringo, přijeď okamžitě do Lidovýho domu, musím s tebou mluvit.“ Tak já jsem tam letěl a říkám: „Miloši, co je?“ A o

N: „Co, …co by bylo?“ Já říkám: „Teď jsi mi volal, abych nutně přijel.“ A ukázalo se, že je to Faltus. Ten se pak musel přede mnou schovávat.

N: Kromě toho apríla je dnes i velikonoční pondělí, prožíváme nejvýznamnější křesťanské svátky. Jakou roli ve vašem životě hraje víra, náboženství? Jenom jako perlička, pokud vím, tak za minulého režimu vy jste seděl v cele na Ruzyni se slovenským katolíkem, silně věřícím.

R: Edo Mucha se jmenoval. Představte si, že si to furt pamatuju.

N: A nechalo to ve vás stopu?

R: Samozřejmě. To jsou příznivý okamžiky, aby vám přicházivší pomoc jaksi vnikla do srdce. Mně bylo tak zle, mladej kluk v Ruzyni, to byl malér a teď přijdou slova útěchy a slova posily od tak vlídnýho člověka, tak to samozřejmě ve mně zanechalo velkou stopu. Takhle si, myslím, vždycky Jehovisti vyhmátnou nějakou zlomenou bytost…. a oni jsou tak zdvořilí a vlídní a vstřícný a přátelský, že ta osoba se snadno získá. Ale já jsem už předtím chodil k Msg. Boháčovi, to byl vyšehradskej kanovník a stýkal jsem se s ním a chodil jsem k němu na latinu a chtěl jsem se učit hebrejsky. Potom doktor Reinsberg, též monsieur ve finálové fázi. Měl jsem vždycky štěstí na vynikající kněze, moje spoluobčany to moc nezajímá, my jsme ateistická země. Já jsem velmi neukázněnej katolík, kterej nedodržuje boží přikázání, zvlášť jedno z nich. ( Stejně jako vy! Blbouni ) Teď už je to se mnou lepší na starý kolena. Tak jsem takovej vlažnej jako všichni Češi, když bych se měl takhle charakterizovat. Jsme máslo všichni. Dokud se nestane něco strašlivýho, tak… To už říkal císař František Josef, pochvaloval si, že Češi jsou loajální poddaní, žvaněj, žvaněj, ale makaj.

N: Pokud vím, tak Miloš Zeman sebe nazval tolerantním ateistou.

R: Já jsem na rozdíl od Miloše militantní demokrat. Já jsem člověk, kterej vyznává principy demokracie, ale současně vidím slabost toho ideálního systému, kterej je tak snadno zneužitelnej. Myslím si, že musí projít očistným procesem jako všechno, musí se naučit bránit. Demokracie je tak zranitelná, každej ji využívá, zneužívá. Moje životní filozofie je filozofie Jaroslava Haška: Zabil jsi mi strejčka, tu máš přes držku. To jediný funguje podle mě.

N: Jenom, abychom to doplnili, na té Ruzyni jste seděl, to bylo nějaké podvracení republiky, nebo za co?

R: Já jsem byl zadrženej na podvracení republiky a přípravu ozbrojenýho převratu. To mně pak paní prokurátorka Hlucháňová, která mě odsoudila… To byla nádhera, nejdřív musím říct, že mi tu kvalifikaci později změnili na hanobení představitelů světové socialistické soustavy, urážky. Ona řekla nádhernou věc, na kterou nemůžu zapomenout, řekla: Přestože se pachatelovi nepodařilo prokázat vinu, doporučuji, aby byl potrestán pro výstrahu ostatním. To je přece nádhera! Komu se to poštěstí, aby byl odsouzen takovýmto způsobem?

N: Když už si povídáme během těchto křesťanských svátků, jak se vám vlastně zamlouvá nový papež?

R: Moc. A já, protože si myslím, že jsem dobrej analytik, nechci se vychvalovat, myslím, že bude brzo všem velmi nepříjemnej, protože on bude chtít nabourat určitý klišé, určitý zvyky, jak on je skromnej a jezdí autobusem a sám si vaří, tak on bude odbourávat ten luxus. Ale i v tom Vatikánu. Jak se Werich divil v Císařově pekaři, nač potřebuje chlapa, kterej mu podává číši vína, druhej mu podává housku. Ono to tam možná tak nějak bude a on s tímhletím vymete. Bude chtít zavést střídmost, skromnost, neježdění autíčkama. Mně se to líbí, ale oblíbenej s tím nebude. Bude žádat prostotu, bude chtít výsledky, je dobrej. Vždyť je to František, my Františkové víme, jak na to.

N: Zrovna jsem to chtěl říct, že máte jmenovce. Proti němu jste ještě zelenáč, on je ročník 1936. I v souvislosti s odchodem Benedikta XVI. se hodně mluvilo o tom, zda je člověk v takovém věku ještě schopen podobnou funkci vykonávat. Váš pohled na věc v necelých 70?

R: Jde o to, co vykonávat. On určitě ten pastorační úřad povede skvěle, protože tam se moc neběhá, neskáče, to je věc intelektu a lidi jeho úrovně mají vycvičenej mozek. A doktoři říkaj, že mozek se dá trénovat a cvičit. To, co já nedělám, proto mi chřadne. Čili že si můžete prodloužit kvalitu toho mozku a jeho výkon do pozdního věku, to se jemu bude dařit. Já teda pozoruju víc tu zkázu fyzickou, tzn. to je to chřadnutí těla. S tím se nedá nic dělat. To je tak neodvratný a tak to na sobě pozorujete! Každej rok trochu hůř vidím, hůř slyším. Já jsem ještě navíc kardiak, aby se to vyplatilo. Pořád se míň a míň pohybuju, tím pádem tloustnete, protože já se nepřejídám, ale nemám pohyb. Jedinej můj pohyb je z postele do auta a zpět, čili nic proti tomu nedělám. Tak si říkám, co, až to přijde, tak to přijde.

N: Už máte vymyšlenou tu hru, kde chcete celé představení proležet?

R: Myslíte Nenapravitelný spáč? Můj celoživotní sen! S nejvyšším honorářem prospat představení. Myslím, že by to herci nesnesli. Evidentně by na mě pracovali. Já bych na tom jevišti usnul, já opravdu usínám velmi brzo. Už k ní asi nedojde.

N: Jako divadelník slavíte největší úspěch s Dívčí válkou, ta má za sebou, pokud jsem se díval dobře, více než 2 500 repríz. Máte aktuálně něco rozepsáno, když se bavíme o hrách?

R: Já mám přání pokračovat v seriálu Praprapra, tzn. v historii starých Slovanů. Pokud posluchači mají tu sadu těch DVD doma, tak vědí, že Praprapra první sága byla od příchodu Čechů do Čech na Říp, až k svatbě Libušky s Přemyslem. A já mám připravenou druhou řadu od svatby Libuše s Přemyslem až do smrti Praotce Čecha, ta je velmi krásná, protože tam dochází k tomu mocenskýmu boji. Mladej Přemysl, kterej se dere dopředu, a Čech, kterej ho mlátí přes prsty, protože ještě jako vládne. Teď to začíná, to je můj úkol č. 1. A k tomu ještě Olda Lichtenberg z divadla Hybernia by chtěl, abych upravil Angeliku. To bych taky dělal velmi rád, protože na tu já mám pifku, na ni i na Peyraca. To já bych se s tím vyžil. Snad se zvažuje, že by měly být forbíny Novotný a já, jako byl Voskovec a Werich. Tohleto a chci napsat další díl knihy Generace Beatles.

N: Co dál chystáte v oblasti písňových textů, kromě toho, že Karlu Gottovi možná přetextujete Moonlight and Roses?

R: Já jsem napsal texty pro ten novej Pražskej výběr, ale jak je vidět, oni se zdráhaj některý ty texty dělat. Já jsem třeba napsal Kocábovi text. Říkal jsem: „Kluci, musíme bejt tak progresivní jako tenkrát. To nemůžeme nějaký lážíčko. Všichni pořád čekaj, že jsme pořád underground.“ Tak jsem napsal text, který se jmenuje Hodný pan Vimr. Pan Vimr dává dětem dárky. Dává Aničce koníčka, Jirkovi autíčko, teď vyjmenovává spoustu těch darů a nakonec je refré

N: Každý se dnes radoval, co mu dneska Vimr dal, Vimr dal, Vimr dal. Pan Vimr jim dává dárky, to přece není sprostý. A Kocáb mi na to říká: „Tohle, člověče, já nemůžu zpívat jako farářův syn. Nezlob se.“ Tak jsem říkal: „Tak to zpívej ty, Pavlíčku.“ A Pavlíček říká: „To já budu radši dělat Nám s otcem, nám je hej, bydlíme nad rybníkem.“ Vypadá to, že jestli budou takhle pokračovat, že bych víc jak polovinu těch textů musel zpívat sám.

N: Někde jste uvedl, že říkáte vnukům: „Ptejte se mě, dokud můžete, dokud jsem tady.“ Na co byste se sám sebe zeptal a co zásadního byste chtěl těm dalším generacím vzkázat?

R: To je strašně složitá otázka. Vidíte, že já už si nepamatuju tu první část, jestli ji můžete znovu zopakovat?

N: Že říkáte vnukům: Ptejte se mě, dokud ještě můžete.

R: Ano, ale oni jsou ještě malí. Ptají se mě. Já jsem je vzal na rockovej koncert a oni byli udivení, že se děda válí po zemi. Děda, kterej jim říká: Neválejte se v těch šatech! Tak najednou se v šatech válí a dokonce před lidma na jevišti. A ohromil jsem je ruštinou. To jsem strašně stoupl v ceně, že umím rusky, protože jeden z mých vnuků si sedl ve škole vedle Rusa a když já jsem spustil s jeho maminkou rusky, tak to jsem u svých vnuků vyrostl. Ale když Ptaj se na kraviny, už jako začínaj, ale ty otázky jsou dětský. A co bych vzkázal lidem? Připravte se na nejhorší, buďte silní a doufejte!

R: Na shledanou.

Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR