Dobrý den, dnes je 19.03.2024 - 10:32
1. samizdatový internetový magazín v prvobytně pospolném kapitalismu a rozvinuté tržní demokracii

16. Ledna 2013 KERNDLOVÁ – HAPKA – VĚZNICE VÁCLAVA KLAUSE

Novoroční projev F. R. Čecha ke svým nejvěrnějším

Gardisté, bratři a sestry,

dožili jsme se, předpokládám ve zdraví a v pohodě všichni, roku 2013. Možná, že si řeknete, novoroční projev v polovině ledna je zhůvěřilost. Ale není. Bratři a sestry, chci vás upozornit, jak jsem ostražitý, jak jsem nedůvěřivý, a jak znám dobře zemi, ve které žiju, její zákony. Vždycky radši vyčkám nějaký čas, jestli opravdu je nový rok, vypadá to, že ano, a je třeba si ho trochu zrekapitulovat, jako to dělají hlavy státu, udělá to teď i hlava našich webových stránek, tj. já.

 

S definitivní platností už všichni víme, že se mi nepodaří psát deníček, resp. týdeníček. To, co jsem myslel, že každý pondělí se objeví nový deníček, tak to se ukázalo být fikcí. Postupně, jak přibývala moje lenost a jak se děly různé věci včetně hloupostí, tak jsem to měnil ve čtrnáctideníček a já vám od nového roku mohu slíbit, že to bude poctivý měsíčník. Aby tam totiž bylo něco zajímavého, víte, že ne pořád, díkybohu, se dějí velké věci, každý měsíc se můžete těšit na souhrnnou, ale zato podrobnější zprávu, co se v minulém měsíci událo, věci, který vás zajímaj.

 

Jako novinku na svý webový stránky doplním všechny obrazy, které si prohlížíte v kolonce Obrazy legendou, ne všechny ji mají. Postupně během času všechny obrazy doplním legendou, abyste si mohli přečíst, co byl vlastně autorův záměr, protože ne vždycky z každého obrázku je to patrné. ( ??? )

 

Každý měsíc budete mít obraz měsíce. Obraz měsíce, který není v galerii, a tímto do ní přibyde. V tomhle deníčku už budete mít první obraz měsíce s textem a zároveň původní jeho zadání. Je to z velké golfové edice. Budeme žít rok s obrazy měsíce ve znamení sportu buržujů, boháčů, topných olejářů a jejich přisluhovačů, jak by řekl soudruh Bilak. Takže už tento měsíc první.

 

Chci ještě zavést komentovanou fotogalerii. Tzn. že bych udělal kolonku Fotografie, ze života, z kumštu, protože já jich mám moc, velmi zajímavejch i z historie. A že bych vždycky s kratičkým textem vám je uvedl. Zvažoval jsem, že zruším kalendář, ale na vaše četné přímluvy, zvlášť jednu velmi váženou přímluvu dokonce ze Slovenska, budu v kalendáři pokračovat. Nakonec vy ho můžete přeskočit. Podívejte se do předchozích deníčků, kdy jsme s kalendářema začali. Máme velký deficit, já jsem se zběžně díval, leden, únor, furt ještě kalendáře v deníčku nebyly, čili budu postupovat tak dlouho, až narazím na první kalendář minulého roku, a tím se kruh uzavřel, protože kalendář je pořád stejnej. Píšu jen data, který si myslím, že by vás mohly zajímat, a ke kterým mám co říct buď něco vtipného, něco moudrého, nebo nějakou hloupost. Nic jiného ode mě nečekáte.

 

Nejméně navštěvovaná je kolonka Politika. Vedu ji jen proto, že jsem v politice vyučen a že i mezi vámi je byť nepatrné procento lidí, kteří se o politiku zajímají a někteří velmi výrazně. Rubrika Politika zůstane, nebudu ji rušit. Občas se do ní taky, blbouni, podívejte, je to poučné. Co mě mrzí, že jste nenalezli zalíbení v mé nejoblíbenější knížce Cucurucuců. Přestal jsem s jejím pokračování někde, tuším, uprostřed prosince. No, dojedeme ji, když už jsme to nakousli. Já tu knížku strašně miluju a není k dostání. To je ta knížka, jak ředitel největšího nakladatelství v Praze ve dvou třetinách nevěděl, o čem je. Bodejť by ne, když já píšu jako James Joyce, to je můj literární vzor. Co nás čeká v příštím roce? Uvedu to přesto, že znáte můj názor, že Bůh se nejvíc směje, když člověk plánuje. Nicméně plánovat se musí, i když se ty věci potom nesejdou, nestanou, je to základ lidského tvoření a i umělecké expanze.

 

Příští týden jdu na poradu do Ikaru k Helence a Gábince, ke dvěma ředitelkám. Budu s nimi mluvit o edičním plánu na rok 2013. Chtěl bych napsat druhý díl ke Generaci Beatles, protože se setkala s velkým ohlasem. Udělali jste mi takovou radost! Ani nevíte, že téměř 10 000 Generací Beatles je mezi váma. Protože, jak víte, jedna knížka je pět čtenářů, 50 000 lidí si ji přečte podle průzkumů a podle odhadů a prognóz.

 

Chci dokončit ságu Praprapra 2, jak jistě víte, mám napsáno 5 dílů, jak už jste četli, v předchozích deníčcích jsou ukázky z pokračování Praprapra. To bych chtěl dotáhnout ke 13., konečnému dílu. Celá ta druhá řada je od svatby Přemysla s Libuší až k smrti Praotce Čecha. Bude mi těžko nechat ho umřít dědka skvělýho, kmenovýho vůdce, jakýho svět nepoznal, a mého předka. Třeba ještě nějakou fintu vymyslím, aby nemusel ze seriálu vymizet. Mimochodem, pořád ještě nikdo ten seriál nechce. To vás bude zajímat. Mluvil jsem se Sandrou Pogodovou, že bych obnovil hru Loupežníci na Chlumu. To je komedie, se kterou jsem s Helenou Růžičkovou před lety začínal a mám k ní vybavení – kulisy, všechno. Hru bych nastudoval, ale už bych v ní nehrál, nechal bych se nahradit nějakým šikovným mladým chlapcem s úzkejma bokama, chlupatejma prsama, kučeravými vlasy, to, co máte rádi. A já bych telefonoval z domova, z gauče jak publikum reaguje. A ještě jeden takovej plán nosím v hlavě. Víte, že se mi hromaděj nové texty, vy jste je většinou četli, tady je najdete na webovkách, všude se různě potloukaj, jak jsem je postupně zveřejňoval. Má je Pražskej výběr, kterej si je vyžádal, z jejich iniciativy vznikly. A nemá se k činu, nemá se k natáčení. I když Pavlíček říkal: „Letos, Ringo, určitě.“ Uvidíme.

 

Chtěl bych ještě říct, že mám radost, když jsme začínali v lednu minulého roku, vidíte, já ani sám nevím pořádně, kdy jsme začínali, tak nás bylo 90 denně. Když si odmyslíte Novotnýho, kterej se dívá, a mě, mě taky počítadlo zaregistruje, když si otevřu stránky, tak nás vlastně bylo 88. K dnešnímu dni se to podařilo dotáhnout nárazově až k 1000 čtenářům denně. Těch 1000 není každý den, ale ty špičky jsou vždycky, když se objevím v rádiu. Byl jsem u Pokondrů, bác, 980. Byl jsem na Impulsu, prásk, 1000. Mám z toho velkou radost, protože i když přečtete Deníček, ostatní rubriky vás Bohu-žel moc nezajímaj a odejdete, tak pořád vás každej den zůstane takovejch 400-500. A ti čtou, myslím, všechno. Ty musím nejvíc pochválit. Pokusím se vaši pozornost udržet také tento rok 2013, ke kterému vám všem, co mě máte rádi, přeju hodně štěstí, hodně zdraví, aby vám všechno vyšlo v rodině, v životě, ve zdraví i v sexu, bratři a sestry. Hodně štěstí, váš Ringo.

ZEMAN PREZIDENTEM!

Pozval mě Miloš na své poslední předvolební shromáždění na Staroměstským náměstí. Přijal jsem, byla velká sláva. Jel jsem tam tramvají, poprvé po 40 letech jsem se svezl tramvají. Samozřejmě jsem přejel do Dejvic, ale protože jsem tušil, že budu bloudit, tak jsem vyjel o hodinu dřív. Na Staromáku bylo všechno připraveno, pěkný jeviště. Byla zima, tak jsem vlezl do stanu. A kdo tam neseděl, jako slečna Kerndlová, jedna ze současných krasavic, dcera mého přítele Ládi Kerndla, též zpěvačka. Do té doby jsem ji znal jen z bulváru, kde jsem se mimo pohledu na fotografii, že je to krásná ženská, nedozvěděl vůbec nic. Jo, to, že její chlapec je zločinec, že má před popravou, nebo že dostal doživotí. Takovýhle zprávy jsem měl, víte sami, jak bulvár informuje. Ukázalo se, že je to velmi milá, inteligentní, pěkná ženská, udělala na mě výtečnej dojem. Samozřejmě, Zeťová to není, ale drží se jí těsně za chvostem. Navíc je fajn. Dcera z dobrýho otce musí bejt zase jen dobrá dcera. Není příliš ctižádostivá, já jsem jen tak sondoval, co by si do budoucna přála. Já se vždycky ptám ženskejch, se kterejma přijdu víc osobně do styku, zajímá mě, co si přejou, co by chtěly, jaké mají sny, jaké mají plány, co od života čekaj. V noci, když usínají ve svých „panenských“ postýlkách, jaké dívčí sny mají v hlavě. Mezitím přišel ten odsouzenej k smrti, ukázalo se, že je to normální sympatickej kluk, kterej jí snad taky píše písničky. To je varující, protože platí zlaté pravidlo ůspěchu, které české zpěvačky nedodržují….„šukej mě, ale svoje písničky si strč do prdele, ty ať mi píše ten, kdo to umí.“ Třeba mu křivdím, třeba to umí. To je jen takový můj povrchní dojem. Chlapec přišel a já jsem to hned vzal zpátky. Říkal jsem: „Slečno Kerndlová, vrah to není, aspoň doufám, nepřál bych vám to.“ Byly tam dvě její tanečnice, taky velmi milý holky. Jedna tančí moderní tanec kdesi mimo Prahu. Seděly tam naproti mně tři pěkný ženský a já jsem si říkal: Holky, copak se vám asi tak honí v těch vašich krásnejch hlavách? U Kerndlový jsem to brzy pochopil, ta se těší, až se vdá, kdo ví, jestli v momentě, kdy se mnou mluvila, už nebyla zbouchnutá. To nevím. Mozek Kerndlový zaměstnává šťastná rodina a mateřství, za což ji jenom chválím. Bye-bye, kariéro, vítej, miminko.

FELIX – HOLÁ LEBKA

Přišel Láďa Kerndl, hned jsme se objímali, přišel Felix Slováček, šedivej a vystříhanou blézou. Já mu říkám: „Proč si, ty vole, holíš tu hlavu jako koleno? Proč se podbízíš mladejm?“ A Felix mě poslal do prdele, vytáhl sopránku, můj nejoblíbenější saxofon a hrál jak pánbůh. Když jsem ho slyšel v tý šatně z toho jeviště, tak jsem si říkal: Felixi, prsty ti teda ještě běhaj, dědku. Nech si narůst vlasy a budeš dokonalej.

ŽÁDNÁ JISKRA….

Byl tam Filip Renč, se kterým, ani nevím, jestli jsme se vůbec pozdravili. Asi ale jo. My spolu vůbec nekomunikujeme, já jsem ho kdysi zval, to už je takovejch 15 let, zval jsem ho na kafe. Říkal jsem si, mladej, ambiciózní režisér, tak co. Přál jsem si ho poznat, zvlášť když jsem znal jeho milostné pletky na hraně zákona. Taky jsem mu při tom pozvání říkal: „Pane Renč, já bych vás rád pozval na kafe, protože o vás vím akorát, koho jste šukal a koho jste nešukal. Víc o vás a vaší tvorbě nevím.“ A Renč mi říkal: „Pane Čech, já o vás a vaší tvorbě taky ne. Taky mám o vás jen tyhle zprávy.“ Říkám: „Tak o to víc bysme si mohli rozumět, pane režisére. Tak se zastavte.“ Nezastavil se, udělal chybu, chtěl jsem mu nabídnout, jestli by nezfilmoval Ruský týden, moji vlajkovou loď. Nic, chyba. Jak říkám: Běda tobě, Jerusaléme, který jsi nepoznal času navštívení svého.

VAŠUT A BRABEC

Byl tam taky kytarista Brabec. Vynikající kytarista. A Marek Vašut, kterej to moderoval na velký úrovni, velmi citlivě. S Vašutem jsem vůbec mluvil poprvé v životě. Můžu říct, že je velmi příjemnej člověk. Přiznal jsem se mu, že často používám jeho rčení: V karmický frontě se nepředbíhá. A on mi říká: „To, Ringo, není moje, já to mám od jednoho kamaráda.“ Já jsem říkal: „Já to vím, já taky uvádím, že to říkáš ty, ale že je to od kamaráda. Ctím autorskej zákon a každému co jeho jest. Vtipnej byl ten kamarád a zprostředkovaně přes Vašuta to došlo ke mně a přese mě k vám. Držte se toho volové!

LOUSKÁČEK

Byl jsem se podívat na baletu Louskáček. Louskáček je vánoční představení, které díkybohu nikdo nezkurvil. Krásná pohádka, ale hlavně tančila Klaudinka, moje vnučka, s holčičkama malejma byly na jevišti, tak jsme se šli celá rodina podívat. Když jsem viděl svoji malou vnučku, tak jsem nemohl udržet svěrač, jak jsem byl dojatej. Ale myslím, že všichni. Potom jsem pochopil, že celá polovina Národního divadla byli rodiče těch holčiček, protože když byla nakonec děkovačka, tak kytky dostávaly jenom ty holčičky. Sólistka nic, sólista nic. Jenom biletářka nosila, jak rodiče poslali kytičku. Taky jsem poslal kytičku. Nemohl jsem to vydržet. Nemá se to dělat, já vím, v Bibli je napsáno: Nechlub se svojí dobrotou a svými dary, jinak pozbydeš své odměny na nebesích. Tak jsem říkal, že tuhle odměnu na nebesích oželím a zeptal jsem se, když jsem vezl Klaudinku domů: „Klaudie, tys dostala bílý růžičky, viď, krásný.“ A Klaudinka říkala: „Ano.“ A já jsem říkal: „Kdopak ti je poslal?“ A Klaudinka říká: „Tatínek.“ Tak jsem chvilku přemejšlel, a pak jsem říkal: „Ne, Klaudinko, né tatínek, ale milovaný dědoušek,… dědoušek to byl.“ Namydlil jsem tatínkovi, ale tak co, měl dát kytičku taky. Louskáček krásnej, jak říkám, nedokurvenej režisérem, nehráli ho ani v nacistickejch uniformách, ani ve vesmírných skafandrech, jak by ambiciózní režisér imbecil mohl chtít, víte, že v Národním divadle mají volnej průchod, tam si můžou dělat, co chtěj. Ne, nic takového…krásnej Louskáček, nádherný představení. Koukal jsem na baletky, znám je z kavárny, když tam čekáme na hodinu a holky choděj ze sálu do sálu. Hodně z nich poznám podle obličejů. Už vím, která kráva zdraví, která se nese jako naprcaná bělice a nepozdraví. Tancovaly hezky všechny, ale marno…nic platný! Kdo jednou viděl tančit Darju Klimentovou, ten už nesnese nikdy pohled na žádnou jinou baletku. Nic ho nemůže uspokojit, když viděl bohyni.

NESAHEJTE MI NA MUCHU!

Objevily se články hanobící Muchu, nějakej britskej novinář zřejmě nemá o čem psát, tak napsal knížku o Muchovi, kde, já jsem ji nečetl, ale jak se doslechl, ho velmi hanil. Mám ji na seznamu, že si ji přečtu, ale znáte to, jsem rád, že si přečtu ranní noviny. Ale měl bych. Pak jsem četl v Reflexu velkej materiál o Muchovi. Myslím, že režisér Němec na něj vzpomíná, pak je tam nějakej žurnalistickej komentář, fotky, …atd…chci vám připomenout, jak krásně o Muchovi píšu, jaký na něj mám nádherný vzpomínky, jak mi pomohl, jak si ho nesmírně vážím jako člověka i jako spisovatele, tak jsem si říkal: Měl bych taky něco udělat pro svého milovaného Muchu.

PETR HAPKA…

Tak jsem volal Petra Hapku nadvakrát, zapomněl jsem totiž, že Hapka žije pouze v noci a ve dne spí. Byly asi 3 hodiny odpoledne, Hapka ještě spal, byl mrzutej, ale jakmile poznal kamaráda, tak ožil. Říkal jsem mu: „Péťo, prosím tě, tys tam hodně chodil, tys byl Muchův velmi blízkej kamarád. Pojď, sejdeme se, dokud ještě žijeme, já jsem ochoten k tobě přijet, protože mi říkala Bára Štěpánová, že máš problémy s nohama. Ale asi ne, když jsem si teď kdesi přečetl, že šukáš dvacítku. Ale vlastně proč ne. Vždyť na to, Péťo, nohy nepotřebuješ. A frajeři u toho moc nenachodí! Hlavně, když je to ostatní v pořádku. Tak já za tebou přijedu s tím mp3, (?) jak říkaj moji vnuci, s tím čipozmrdem, a budeme o Muchovi hodně mluvit. A já to napíšu příště v knize, až budu pokračovat v literární činnosti. Bude to naše svědectví o Muchovi.“ Těším se. Řekli jsme si, že si zavoláme tento týden. A vy se zase dozvíte, jak Petr přišel oblečenej, co říkal, jestli tam zrovna byla ta dvacítka, a jak vypadala. Všechno vám vyzvoním.

S KOZOU NA JEVIŠTI

Volal mi manažer Pražskýho výběru a řekl mi: „Pane Čech, vedení odsouhlasilo váš honorář na vystoupení s kozou.“ To narazili na můj honorář, protože víte, že já nejsem levný umělec, ale taky nejsem předražený umělec. Vím, kolik jsou Češi ochotni za milovaného Ringa zaplatit, nežádám víc, jinak bych nehrál. Organizátoři mamutích koncertů chtěli šetřit, ale zjistili, že s Mistrem nehnou, takže mně nahlásili, kde budu s kozou na jevišti. Uvidíte mě 19. března v Plzni, 20. března v Olomouci, 24. března je Pražskej výběr v Bratislavě, bohužel beze mě, protože já v tý době mám představení v Kolíně. A uvidíte nás ještě 26. března pohromadě. Akorát jsem si u toho, idiot, nenapsal kde. Mám napsáno: 26. března, Pražský výběr, ale kde??? . Do tý doby se to ještě ode mě dozvíte.

MAHARADŽA EXPRES

Kupodivu Petr Novotný začal opravdu vyřizovat naši cestu Maharadža expresem přes Indii. Vyžádal si ode mě velmi velkou zálohu, teda relativně velkou, hned k tomu dal doložku, kolik mi z toho strhne, když si to za dva měsíce rozmyslím, že nepojedu. Mezitím já jsem dostal z cesty strach a nebýt toho penále začal bych couvat. Vy, co jste četli knížku Jako Čuk a Gek, víte, jak já rád cestuju, ale jak já nerad jedu na ty cesty. Miluju cesty, ale nemiluju cestování. Moje celoživotní neřešitelné dilema!!! Teď zrovna v televizi jako naschvál, když jsem zaplatil tu zálohu, hned ukazovali, jak v Indii narazil vlak do stáda slonů, z nichž 5 poranil. Představa, jak zrovna my sedíme v Maharadža expresu a narazíme do slonů a vystupujeme ven, my, co můžeme vystoupit, a ti sloni si to s náma začnou vyřizovat, že jsme jim poranili pět kamarádů… Hrůza! Tak hned to volám Petrovi, víte, že on se jenom směje. Povídám: „Péťo, mně je 70, tobě 68, nebo kolik, my se pojedeme nechat, aby nás rozdupali sloni? A ještě navíc nám bude vedro, protože až po nás budou dupat, tak nebudeme klimatizovaný.“ Pak jsem někde četl, že kobra dokáže lézt i na strom. Čili kobra dokáže vylézt po schůdcích našeho vagónu v Maharadža expresu a určitě si vybere naše lůžkové kupé s Petrem a určitě si vleze do mý postele, protože ta jí bude nejvíc vonět. To jsem taky volal Petrovi s tou kobrou a ten mi říkal: „To je kravina, kobra nikdy nevyleze po schůdkách do vlaku.“ Já jsem říkal: „No, jen aby to nebylo poprvé. Víš, že George Harrison říkal: Všechno, co je myslitelné, je možné.“ Napadlo mě, jak kobra vyleze… „Fuj, pojď, Petře, rozmyslíme si to s tou Indií. Pojedeme třeba do Skandinávie, to je pohoda. Pojď pojedeme i když jsme tam už byli, na nejzazší mys Evropy. Na NORD CUP! Zase se mi smál. Pak mi Jura Grygar řekl, že Indie je životu nebezpečná země. Že tam každý týden zemře několik turistů, akorát že se to nepíše, něco je kousne, nebo je něco škrábne. Zase jsem volal Petrovi, zase na to nedal.

KOUKOLÍK IS GREAT!

Byl jsem navštívit svého guru profesora Koukolíka. Velkej zážitek! To je pro mě vždycky něco! Tady jenom zmínka, ale návštěva u pana doktora Koukolíka stojí za víc, než jenom za několik řádek. Ten mi taky řekl, já jsem mu prozradil naši cestu, a on říkal: „To je pěkný, to jeďte.“ A já mu říkám: „Pane doktore, a co ty nemoci? Petr telefonoval tady v Thomayerce s vedoucí toho oddělení, co očkujou proti různým žlutým zimnicím.“ A pan profesor říkal: „Kdepak, to musíte na oddělení tropických nemocí, ti vám řeknou, co všechno si napíchat, co vám přilepěj, jaký náplasti, prášek na ruce proti choleře. Nic nepít, nic nejíst.“ Pěkná cesta. Hned jsem to volal Petrovi a ten se zase smál a říkal: „Neboj se, se mnou se ti nic nestane.“ Tak se na to spolehněte.

KABARET S EBENEM…?

Ještě jedna výrazná novinka. Dnes, když píšu tento deníček, tak v 8.30 pro mě přijede taxi a jedu Na plovárnu. Považte! Marek Eben mě pozval Na plovárnu. To je pro mě velká pocta! To je Nobelova cena, nebo chcete-li Purlitzerova cena, když vás Eben vezme do vysílání! Taky jsem pyšnej na to, že budu zřejmě první polovzdělanec na plovárně, napadlo mě … už dochází na druhou ligu,. Po prvním návalu štěstí a radosti, jakýho uznání se mi od Marka Ebena dostalo, mě hned napadlo: Všichni už tam byli, teď přichází na řadu druhá liga a ty to, Ringo, vedeš. Moc se tam těším, budu vás samozřejmě informovat o tom, jaký to bylo. Mám velké obavy co budu říkat, aby se lidé nesmáli????

 

To je, přátelé, všechno, co jsem vám chtěl v dnešním deníčku říct. Vy, kteří jste pražští, 24. ledna U Hasičů můžete vidět Ringovu školu života a sexu, to je to nemravné představení, jak se diváci styděj a my na jevišti taky. Takže kdo budete mít chuť, přijďte k Hasičům se na nás podívat.

 

Ještě jednou hodně štěstí, gardisti, bratři a sestry, v novém roce 2013.

Kalendář leden 2013

Před 70 lety zemřel americký elektrotechnik srbského původu Nikola Tesla. Tesla se narodil v roce 1856. My si budeme Teslu pamatovat jako název výrobků, které vyráběla Tesla v Praze a jejíž produkty jsme doma všichni měli. Měli jsme Tesla rádio, měli jsme Tesla magnetofon, Tesla tranzistorák. A tak jsme všichni řadili Teslu na jedno z posledních míst odbornosti a věhlasu, protože jsme si říkali, když si ho komunista vybral, tak to byl ten Tesla asi pěknej trouba. Dodatečně jsem zjistil, že to byl jeden z nejlepších, byl to vynikající vědec, o kterém se vyprávějí historky, fámy, je tolik hypotéz, co všechno Tesla dokázal, jaký dělal pokusy, jeho život je pozoruhodný. Viděl jsem o něm film a to je detektivka. I jeho konec je záhadný, jako konec všech výjimečných bytostí. Koho to bude zajímat, podívejte se na Teslu na čipozmrdovi, budete překvapený.

TREST TRVÁ!

Před 5 lety se zpěvák Karel Gott v americkém Las Vegas oženil se svou dlouholetou přítelkyní Ivanou Macháčkovou. Přeju snoubencům hodně štěstí i po těch 5 letech. Považuju Karlovu volbu za velmi moudrou. Bude vás zajímat, že Karel Gott mě pořád nevzal na milost, jsem stále v klatbě. Napsal jsem mu dopis, který přikládám. ( kolonka dopisy ) Nereagoval, škoda, že se na mě nevztahuje amnestie. Napíšu Karlovi, jestli by se Klausova amnestie nemohla vztahovat i na mě.

VŠECHNO POSEREME!

Před 5 lety zemřel americký agent CIA Philip Age, který se později stal jejím kritikem. Klasickej případ všech nově vzniklých úřadů. Na začátku je nějaká idea, v případě naší republiky je už i ta idea je programově chybná, ale v zahraničí, kde občas používaj mozek, myšlenka dobrá, stává se z ní mocenský nástroj. Lidi zneužijou svoje posty a celá ta agenda CIA nakonec slouží všemu možnýmu, než tomu původnímu záměru. Proto Philip Age něco založil, a nakonec proti tomu strašně bojoval, když viděl, co ti zmrdi, šmejdi, zloději a lotři z jeho organizace udělali.

PĚTATŘICÁTNÍCI – VRAŤTE SE NÁM ZPĚT!

Před 330 lety byl dekretem císaře Leopolda I. v Plzni zřízen 35. pěší pluk, všeobecně známý jako Pluk pětatřicátníků. Všichni známe písničku: Pětatřicátníci, chlapci jako květ... Je to nádhera, vstoupili do historie, už je nikdo nevymaže. Ale kdyby byli lidi na ministerstvu národní obrany lidi s fantazií a ne bez ní, tak já bych ten pluk obnovil, ostatní pluky, ať se jmenujou, jak chtěj. V Plzni by měl bejt 35. pěší pluk pořád. Proč rušej tyhle nádherný věci? Jak by byli vojáci pyšní, že jsou v Plzni u „pětatřicátníků“. Hned by měli větší zájem o armádu! A Plzeňská děvčata o ně!

NA HAJZLU SPOLU NESMÍTE MLUVIT!

Před 70 lety zemřel pedagog a spisovatel Stanislav Guth-Jarkovský, zakladatel Českého olympijského výboru. Narodil se v roce 1861. Guth-Jarkovský je moje oblíbená postava, protože nás učí slušnému chování dodnes. Že založil Českej olympijskej výbor je chvalitebný, byl to zřejmě takový Petr Novotný minulýho století. Měl tolik energie, že nás nejen naučil slušně chovat, aspoň některý, ale i založil Českej olympijskej výbor. Já si vzpomínám na historku, když jsem byl v Parlamentu, tak jsem na WC potkal předsedu Parlamentu, to je dnešní amnestář prezident Václav Klaus. A jak jsme tam stáli u tý mušle, tak mu to asi přišlo trapný, asi si říkal jako předseda sněmovny, taky ještě tenkrát nebyl tak pyšnej, že mi něco řekne a nakousl větu. A já jsem ho přerušil a řekl jsem: „Pane premiére, nezlobte se, ale podle Gutha-Jarkovského spolu nesmíme na hajzlu mluvit.“ A překvapeného jsem ho opustil. Docela dobrý, ne? Ale s tou amnestií mě nasral.

FRANCOUZSKÁ BOŽENA NĚMCOVÁ

Před 105 lety se narodila francouzská spisovatelka Simone de Bearvoir. Zemřela v roce 1986. Byla to manželka Jean-Paula Sartra a spolu vytvořili velmi krásnej svazek dvou milujících lidí s částečnou volností. A osvědčilo se to. Vydrželi vlastně spolu celej život. Ona napsala nádhernou knihu, která se jmenuje Druhé pohlaví. Četl jsem ji se zájmem, je to velmi poučné pro mladé chlapce. Četl jsem ji asi v 18 letech a hodně jsem se naučil od Simone. Měla jsi mít deset dcer božská babo!

POSLEDNÍ SKOK BYL DO NEBE….

50. narozeniny by oslavil Jiří Parma, mistr světa ve skoku na lyžích a držitel bronzové olympijské medaile. Mohu k tomu jen dodat, že jsem ten skok viděl a jako člověk, kterej miluje sport, jsem vděčný za každou osobní účast u toho okamžiku, kdy se ta velká chvíle udá. Parma byl skvělej, škoda, že nevychoval důstojné nástupce. I když kluci se snažej, ono je to sakra vejška letět. Obdivuju to.

VISÍM I U MARTINY!

Před 5 lety získala tenistka Martina Navrátilová zpět české občanství. V roce 1975 zažádala v USA o politický azyl a v roce 1981 se stala občankou Spojených států amerických. Já se na to dobře pamatuju, protože když Martina přijela poprvé s českým občanstvím do Prahy, vezl jsem galeristce do Nerudovky grafiky a prodavačka mi říkala: „Pane Čech, včera tu byla Martina Navrátilová a koupila si dvě vaše Prahy.“ Já jsem říkal: „Paní galeristko, to mi říkáte jen tak na půl huby? To jste mi měla hned zavolat! Já bych ji dohonil, poklonil bych se jí, políbil bych jí ruku a něco hezkýho bych jí na to napsal.“ Když jí bylo 16, tak jsme hráli spolu fotbal. Vláďa Vostřel zorganizoval smíšené fotbalové utkání a Martina hrála proti nám, proti hercům. Je skvělá!

V ANGLII METRO V ČECHÁCH KONĚ

Před 150 lety zahájilo v Londýně provoz první metro na světě. Zase jen s pýchou konstatuji, že na nás Angličany nikdo nemá. Když v Londýně vyjelo první metro, tak v Čechách se v ulicích objevila první koňská drožka jako velká novina …. ( improvizuju )

ČÍ NOHA TO BYLA ???

Před 5 lety zemřel novozélandský horolezec a polární badatel Sir Edmund Percival Hillary. Narodil se v roce 1919. Obdivuju horolezce, obdivuju horolezectví. Vzrušuje mě pohled na lezoucího horolezce a zároveň mě děsí, tíseň mě naplňuje, po jakých stěnách oni lezou, posuďte sami. Hillary byl první, kdo vylezl na Everest, musí se dodat, že s ním byl šerpa Tenzing Norgay. Oni se pak, myslím, i trošku hádali, kdo tam dal první nohu, no lidi….. Ale nebylo to moc dramatický. Natočili o tom krásnej film, kdy Tenzing ještě žije a vypráví o tom svými slovy a ze svého pohledu. Pěknej film, doporučuju najít na internetu.

ŠUKAL JE VOJTA???

Před 150 lety uspořádal vlastenec a mecenáš Vojta Náprstek ve velkém sále na Žofíně přednášku o technickém pokroku, především o šicím stroji. Všichni se na to pamatujeme, protože Franta Filip natočil božský seriál od božského Neffa, vynikající seriál od vynikajícího spisovatele, a tam v jednom z těch dílů je Vojta Náprstek, myslím, že ho hraje ( Lukavský? Však on nám to Petr napíše ), tam seděj manželky vlastenců a české ženy a se zájmem poslouchají Vojtu Náprstka, jak mluví o pokroku ve světě, o technických vynálezech a o boji žen za všechny možný výhody, který jim v tý době byly ještě upíraný. Když jsem to viděl, tak jsem si říkal, že Vojta určitě taky nějakou z nich balil. Jestli byl normální a Náprstek normální byl, takovej výjimečnej chlap, tak určitě jim podstrkoval lístky, něco si s nima na chodbičce domlouval a kdo ví, co se tam v zákulisí toho sálu na Žofíně dělo. Přejme mu to, přejme to i těm vlastenkám. Zasloužil by si pár souloží za vlastenectví.

STATEČNÝ ZOLA

Před 115 lety otiskl pařížský deník L‘Aurore dopis ,,Žaluji,, spisovatele Émile Zoly. Byl to dopis francouzskému prezidentovi Félixi Fauremu, v němž se Zola zastal židovského kapitána Alfreda Dreyfuse, křivě obviněného a odsouzeného za špionáž pro Německo. Nesmírná statečnost Zoly! Ať byl jakejkoliv, takhle se postavit odporný zintrikovaný akci proti člověku, kterej vůbec nic neudělal, to vyžadovalo velkou odvahu. Zola nebyl sám, kdo Dreyfuse hájil a myslím, že došlo k jeho naprosté očistě, ale nezaručuji to. Viděl jsem o tom krásnej film, kde říkali, že žádnou řádnou omluvu nikdy nedostal. To je taky příznačný pro nás lidské šmejdy. Vem nás všechny čert, hajzly jedny.

ŽIDENICE HIP HIP!

Před 100 lety vznikl sloučením studentského týmu a SK Achiles fotbalový klub SK Židenice. Od roku 1968 se jmenoval Zbrojovka Brno, od roku 2002 1. FC Brno a od roku 2010 opět FC Zbrojovka Brno. Brňané, tak se snažte, hoši, Brno do ligy patří, vždyť je to město velkého Masopusta. Výhra nad Brnem mě nikdy tolik netěšila, když Slávie vyhrála. Ještěže Slávie nad Brnem tolikrát nevyhrála. To byla troška humoru. Hip! Hip! Brno! Pozdravujte debily z Národního divadla Brno! Srdečné pozdravy od Národního divadla HRONOV, Národního divadla LITOMĚŘICE a Národního divadla ZLÁMANÁ LHOTA!

LUCKO ZALEZ DO DÍRY!

60. narozeniny oslaví zpěvačka Jana Kratochvílová. Myslím vůbec naše nejlepší nejen rocková, ale jedna z nejlepších zpěvaček. Já jsem její velký příznivec. Ona a Schelinger tvořili geniální pár. Dva vynikající hlasy ve stejným okamžiku, ve stejném čase, se objevily na naší scéně. Velmi želím toho, a Lucka Bílá může děkovat pánubohu, že Kratochvílová odjela. Trochu jí hráblo. ( Bílý samozřejmě taky ) Já když jsem s ní naposledy seděl v hospodě při návštěvě Prahy, tak jsem zjišťoval, do jaký míry si opravdu myslí, že je z vesmíru, a do jaký míry si z nás dělá prdel. Myslím, že si z nás dělá prdel. Pohádali jsme se tam, rozkmotřili jsme se kvůli naprostý kravině. Já jsem s ní měl ještě velký plány, chtěl jsem pokračovat v tvorbě s ní už teď po revoluci. Natočili jsme nepovedeného Silvestra a písničku nepovedenou, amatérsky připravenou, blbou. Můj syn, režisér televizního silvestrovskýho programu mi ji vyhodil. Nasral mě, nasral i Janu. Já jsem to synkovi odpustil, ale Jana si myslela, že jí nejsme dost dobrý. Mail urážlivej mi od ní přišel. Je to blázen, ale ona to určitě nemyslela vážně.

BUDDHA JE VÍTÁN!

Před 5 lety byl ve Varnsdorfu slavnostně otevřen první buddhistický chrám v České republice. A já říkám ano, ano! Ano mírumilovnýmu náboženství, který šíří jenom dobro a pozitivní auru. Já mám buddhisty strašně rád. Takovýhle buddhistický chrám ano, mešita ne!

DIVADELNÍ MAGOR

Před 150 lety se narodil ruský režisér, herec, divadelní teoretik a pedagog Konstantin Stanislavskij, je to dokonce výročí UNESCO. Umřel v roce 1938. Stanislavskij je předmět velkého žertování z mé strany, protože byl to naprostej magor. To byl ten režisér, co, když měli hrát herci hru ze zimního prostředí, tak museli stát na sněhu a zvykat si na zimu. Nutil je skákat, v Rackovi určitě nutil představitelku létat skoky s okna…. Byl to prostě magor. Hrát v době Stanislavského muselo bejt utrpení, ale všichni ho strašně obdivujou. Lid chce být mlácen a týrán. Vždyť po tom touží a zaslouží si to.

ŠACHOVÝ MAGOR

Před 5 lety zemřel americký šachista Bobby Fischer, mistr světa z let 1972-1975. Narodil se jako Robert James Fischer v roce 1943. Též geniální magor. Na něm je krásně vidět, jak když na jedný straně nám pánbůh hodně přidá a na druhý hodně ubere. Bobby Fischer měl hodně přidáno a měl taky hodně ubráno. Lítal s politickým přesvědčením zleva doprava, vyvolával skandály, ty ho ovšem dělaly zajímavým, takže když se podařilo dostat Bobbyho Fischera za šachový stůl, tak to byla naprostá senzace. Myslím, že též velmi zbohatl jako šachista. Jak to všechno dopadlo, to se mi slévá. Víte, jak já miluju všechny tyhle životopisný filmy o vynikajících lidech, ale když už jich vidíte kolem stovky, tak se vám ty osudy pletou. Co kdo z nich dostal… Vím, že druhej takovej jako Bobby Fischer na světě teď není.

UŽ JE MU TO HOVNO PLATNÝ!

Před 30 lety vrátil mezinárodní olympijský výbor potomkům amerického atleta Jima Thorpea zlaté medaile z olympijských her ve Stockholmu z roku 1912, jež mu výbor odebral v roce 1913, protože bral za sport peníze a tudíž nesměl jako neamatér na olympijských hrách startovat. Naivní doba, naivní lidé. Jak si tenkrát ještě mysleli, že sport je na světě pro radost! Je pro radost, stejně jako herectví a umění, ale je taky na světě pro peníze. Něco musej sportovci jíst, z něčeho musej umělci žít. A ta odměna, v anglický Premier League jsou odměny hráčům neúměrný. To je ten příklad, kterej já udávám. Opravdu šíleně nesmyslné rozdávání peněz. U atletů je to v menší míře, ale je to povzbuzující, když ten atlet si může říct: Nejen sláva, ale taky nám za to dejte peníze. Chudák Thorpe, teď mu tu medaili můžou akorát tak přinést na hrob. Dobře, dědečku, co jsi dělal! Dneska berou všichni prachy proti tomu, co jsi bral tenkrát ty. Ještě by ti měli postavit pomník. Taky je mi Jima Thorpea líto. Ale zaplaťpánbůh, že to vůbec udělali, šmejdi.

MANRICO IL TROVATORE

Před 160 lety měla v Římě premiéru opera Giuseppe Verdiho Trubadúr. Miluju Trubadúra! Když jsem se seznámil s mojí ženou Magdou, tak jsme jeli do Maďarska k Balatonu se stanem. A v Budapešti jsme šli do kina, do malýho zapadlýho kina, protože jsme si v záplavě těch maďarskejch plakátů našli, že na místě, který jsme si opsali a oni ho opravdu dávali. Starej černobílej film, ale tak vynikající! Já na něj dodneška nemůžu zapomenout. Tak velkej zážitek! Oba s Magdou jsme seděli jak zařezaný! Jak zpívali, jak to bylo krásně udělaný! Co bych za to dal, kdybych ten film mohl ještě jednou vidět! Ale obsazení pěvecký jsem si napsal. Až ho najdu, zveřejním ho.

ANDĚL ZÁPADNÍHO OKNA….

Před 145 lety se narodil rakouský spisovatel Gustav Meyring. Zemřel v roce 1932. Tajemný Meyring, tajemný jako jeho literatura. Můžu vám doporučit. Napsal krásnou knihu ,,Golem,, nádhernou knížku ,,Anděl západního okna,,. Dneska už se vám zvedaj vlasy hrůzou z úplně jinejch věcí, ale je to krásně napsaný, určitě ještě nějaký desetiletí tahle literatura přežije. Vy, co máte rádi tajemno a dobrou esoterickou literaturu, doporučuju.

JOPLIN A TINA - BOHYNĚ

Před 70 lety se narodila americká zpěvačka Janis Joplinová. Zemřela v roce 1970, jak jinak než na drogy. Velikáni rocku odcházejí většinou touto cestou. Považuji Janis Joplin a Tinu Turner za největší zjevy rockový hudby minulýho století. To byly tak výjimečný hlasy. Tina ještě je, ale Janis už není. Přeháněla to, škoda jí, mohla tady bejt a stejně jako dědkové Stones mohla něco zazpívat.

BOBKŮV IDOL

Před 15 lety zemřel americký hudebník Carl Perkins, průkopník rockenrolu, kterej se narodil v roce 1932. Tady se musím trochu přiznat, že o Perkinsovi vím, že byl, vím, co hrál, že to opravdu byl průkopník rockenrolu, ale nic víc..nikdy jsem nepřišel s jeho tvorbou do styku, přestože Pavel Bobek o něm velmi často mluvil. Patřil k jeho miláčkům jako Buddy Holly a další. Vždycky jsem si říkal, že bych měl vědět, co se tomu Bobkovi tolik líbí, ale nikdy jsem se k tomu nedostal. To až tenhle kalendář mi dává šanci, abych si kliknul na google a poslechl si Perkinse. Teď na sklonku svýho života bych měl opravdu vědět, co ten Bobek tolik miloval.

LÁSKA NEMANŽELSKÁ

Před 20 lety zemřela americká herečka Audrey Hepburnová, která se narodila v roce 1929. Skvostná žena, milovala jednoho muže a je to námět na nádherný román. Krásná ženská. Zase se potvrdilo, co já říkám: Čert sere vždycky na jednu hromadu. Krásná, inteligentní, milá, s vynikajícím výběrem mužskýho. Milovala ho celej život. ( Bohu-žel né své manžele! Vdala se dvakrát…proč? Vemte si to za domácí úkol a mrkněte se, kdo to asi tak ten milující milenec mohl bejt.

Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR