Dobrý den, dnes je 29.03.2024 - 07:11
1. samizdatový internetový magazín v prvobytně pospolném kapitalismu a rozvinuté tržní demokracii

1. dubna 2013 KOZA NA JEVIŠTI – GOTT - NEKUDA

2. ČÁST INAUGURACE, ŠŤASTNÝ KONEC

Minule jsme skončili u toho, jak jsem byl smutnej, že na mě zapomněli, na mě, největšího Zemanovce a druhej den už jsem to začal stravovat, snažil jsem se přesvědčit o tom, že to byl omyl a opravdu to omyl byl. Byly dvě hodiny odpoledne, kdy mi volal kamarád a říkal mi: „Prosím tě, to snad není možný. Teď se ti prezident omlouval před celým národem v televizi.“ A já jsem hned jel domů a pustil jsem si… byla to první Milošova politická debata na televizi Prima, kdy řekl, že se mi omlouvá, že to bylo nedopatření, úřednická chyba. Celý odpoledne mi to lidi volali a říkali: Ty vole, to nemá obdoby… Dokonce jeden politolog mi volal, že to nemá precedens a že se to nikdy nestalo, aby se prezident v televizi tři dny po svým zvolení omluvil svýmu příteli, že nebyl omylem pozván na inauguraci. Žil jsem z toho tři dny. Byla to větší bomba, než kdyby mě bejval pozval. Zisk jsme měli oba, Miloš ukázal, že není fouňa, že není žádnej kokot, že prostě je to normální slušnej člověk. A já, jak píše ten politolog, nikdy v historii se to nestalo, snad ještě za hluboký totality. Já se na to pamatuju, když Gott s kapelou s Láďou Štaidlem zůstali venku v Německu a nějak se jim nechtělo vracet, tak se to řešilo na vysoký úrovni a Husák tenkrát v rozhlasovým projevu o tom mluvil a vyzval Karla, aby si teda vybral, kde bude žít, jestli v Německu nebo tady v bolševismu. Víme, jak to dopadlo, Karluša se nám zaplaťpánbůh vrátil, ale, jak píše politolog, to byl jedinej příklad, tak mám z toho pořád takovou radost. Kdykoliv si na to vzpomenu, ani vám nemusím říct kolikrát… Hned jsem si to večer nahrál při repríze, ani vám nebudu říkat, kolikrát jsem se na to koukal, krása! Takže, Miloši, děkuju. PRÉZO SI KÁMOŠ!

VELKÁ BÍTEŠ

Hrál jsem ve Velké Bíteši, rodném městě božského Karlíčka Rauše. Já už jsem o něm tady psal, jak před 45 lety mě přivezl ke Karlíčkovi Karel Černoch. Hospoda i Karlíček mi učarovali, věrnej jsem jí dodneška. Udržuju přátelské vztahy se současným dědicem firmy také z rodu Raušů. Rauš, myslím, že to byl synovec Karlíčka, vede restauraci v jeho duchu stejně skvostně! Dokonce u Raušů v Bíteši visej obrazy a myslím, že jsou tam mezi nimi dva moje oleje. Jeden určitě, myslím buď 2000 mil pod mořem, nebo Čínská lidová armáda osvobozuje Prahu, nebo Smolnej den? Vidíte, jakej mám přehled. Až pojedete k Raušům, tak se podívejte. A proč o tom mluvím? Měl jsem tam vystoupení, jako One man show, jak se dneska říká Stand by comedy. Sám voják v poli. Byl jsem na přátelský půdě, lidí přišlo dost, úspěch snad byl. Reakce byly výborný, pan Rauš mi taky nenadával, takže Bíteš. Můžu vám doporučit hospodu, já málokterou doporučuju, až pojedete přes Bíteš, nebo kolem Bíteše už dneska bohužel, tak ta odbočka stojí za to.

GEK V PETROHRADĚ!

Kdo mi nevolal jako božský Petr, Gek a říká mi: „Že nevíš, ty vole, kde stojím, odkud ti volám?“ To se nedá odhadnout, kde se Petr v kteroukoliv roční dobu, hodinu a minutu nachází. Tak říkám: „V Zimbabwe?“ „Ne, ty vole, stojím před Zimním palácem v Petrohradě, tady koukám na to všechno. To mě teda ohromilo, říkám: „Prosím tě, jsou tam ještě nějaký zbytky těch zmrdů, co zaútočili na ten Zimní palác, kreténi?“ Prej ne, ale říkal: „Jsem tady s kamarádem Kolodzejem.“ A mluvil o Petrohradu, jak je krásnej. Moje pozornost začínala upadat, ale Petr ví, jak na mě a tak vece: „Je tady se mnou krásná blondýna.“ A zvali mě, že do Petrohradu musím jet. A protože zná Mistra a ví, jak na mě, a když jsem nereagoval na pozvání do Petrohradu, tak říká znovu: „Teď je tady zrovna s náma taková krásná blondýna, štíhlá, slovanská diva s velkejma prsama.“ To jsem zase zpozorněl a hned jsem říkal: „Tak já bych možná do toho Petrohradu s tebou někdy jel. To je jiná!“ Takže to byl telefonát s Novotným, už je zase zpátky, pokud někam zase nejel.

JÁ A MILIARDÁŘ BABIŠ….

Pozval mě Olda Lichtenberg, majitel divadla Brodway, bylo mu 50 nebo 60? Vidíte, že na vás nedělám žádný finty, když už víc a víc zapomínám a nevzpomínám si…. Oldovi bylo asi 50, je to mladej kluk. Olda Lichtenberg padesátiletý, (?) pozval mě na oslavu ke Slepičkám do hospody jejich rodiny. Jel jsem tam, ale věděl jsem, že se dlouho nezdržím, taky ne. Vejdu dovnitř, polovinu lidí jsem znal ze všech pražskejch různejch párty. Tak jsem namířil k Oldovi, hned jsem mu popřál, dal jsem mu knihu Generace Beatles s náležitým vysvětlením, jaký momentálně slaví triumfy na trhu. Byl roztržitej! To jsou strašně nevděčný akce, já jsem to mockrát zažil, kdy vlastně se nesoustředíte na nic a těkáte očima, furt vám někdo podává ruku a zdravíte na všechny strany. Takže i moje zpráva o knize vyšla trochu naprázdno. Bylo vidět, že Olda se nesoustředí, ale odvedl mě k takovýmu hubenýmu chlapíkovi, kterej si taky nabíral z bohatého stolu, a kdo to nebyl jako pan miliardář Babiš. Docela sympatickej, půjčil jsem si od něho tužku a podepisoval jsem se tam, lidi chodili si podepsat autogramy. Já jako bych klausovatěl, já jsem prostě tu tužku zamáčkl a držel jsem ji v ruce a bylo vidět, že každou chvíli poputuje do kapsy náprsní, jako to Klausovo chilský pero. Ale Babiš říkal: „Tu tužku, tu tužku!“ Tak jsem mu ji vrátil, zastyděl jsem se a řekl, že jsem ji ukrást nechtěl, samozřejmě, to jsou věci, které děláte mimoděk. Nenapadne vás, že vám někdo půjčil tužku. Říkal jsem si: Sakra, je pozornej,… je dobrej…., asi je miliardář oprávněně. Taky mě v tu chvíli napadlo, že bych si měl evidovat, kolika miliardářům jsem podal ruku. A teď jsem tápal v paměti, kolik jich bylo. Říkal jsem si: Ne, tak to už nezjistím, tak ode dneška. Už znám jednoho, Babiše, a teď budu sbírat fetiše do sbírky. Potřásání ruky s úspěšnými muži.

LŽIVÉ TOTKY!

Byl jsem na Filharmonii, nebudu vám psát na čem, protože stejně o tom víte hovno, drazí moji přátelé nejdražší, ale bylo to krásný. Vždycky, když koncert má výjimečnou hodnotu, tak je dvakrát, je ve čtvrtek a v pátek. Dvakrát za sebou stejnej. Tam, kde taky hostujou velký hvězdy dirigentský i sólisti, takže aby se to ještě víc vyplatilo, je to dvakrát, a aby se dostalo na všechny diváky. Byla to nádhera, víte, že já to musím mít každej měsíc. To je, jak když si jdu šlehnout, prostě musím jít na Filharmonii, nebo na Metropolitní operu, nebo na něco takovýho. Co mě ale odvázalo strašně na tom programu, to je taková krásná tradice. Koncertní umělkyně, jen velmi málo jich vypadá jako ta naše slavná, ty naše dvě houslistky, jsou krásný, myslím, že Demeterová, druhá se jmenuje myslím Kožená…., nevím. Jsou krásný a ještě jsou geniální. V těch programech a to je pro mě velký zážitek, čumím do programu, jsou tam ….mladá krásná sopranistka, vidíte sedmnáctku a harfenistka….tak šestnáct…, prostě krásný, mladý, a pak jak nemilosrdný čas běží…ženy v pokročilém věku, některé, řekl bych, i na samém okraji stáří vypadaj na jevišti příšerně. A já se otočím v tom momentě do hlediště a vidím, jak všichni otevíraj ty programy a dívaj se, jestli je zrak neklame, jestli je to opravdu ta nádherná osmnáctka, která je na fotce v programu. Je to nádhera, já se na umělkyně nezlobím, protože s nimi cítím. Taky už vypadám z prdele, ale nevadí mi to tolik, protože nejsem ženská.

VÝSTAVA K HOVNU!

První letošní moje výstava obrazů proběhla v Plzni. Umělci středního věku si tam otevřeli galérii a tam probíhá výstava mých tisků a několika obrazů, jsem tam zastoupenej hodně. Výstava pěkná, prodají hovno, ale Plzeňáky mám rád, tak ať se podívaj. Plzeň je prostě moje město. ( Dodatečně potvrzuji prodali hovno! )

PIJTE MÁDLOVO VÍNO!

Na té Plzeňské vernisáži jsem se seznámil s panem Mádlem, kterej mě okouzlil, protože ve vedlejším křídle,…. ta galérie má dvě křídla, zatímco já jsem se připravoval, že budu mluvit na vernisáži, tak vedle pan Mádl, vinař proslulý, měl prezentaci svýho vína. Mně se líbilo, jak si taky nalejval, jak se postupně ožíral se svými hosty: Tak jsem ho pak oslovil, protože vím, to jméno je známý, jméno Mádl má zvuk ve světě vinařství, ve světě vína. Řekl jsem mu, že miluji opilce…On pak říká: „Pojď.“ Vzal mě k autu a dal mi dvě krabice s vínem. A mě napadl skvělej fór, říkám: „Pane Mádl, jestli to na mě ušila BISka a jestli je tam 7 milionů a já mám pocit, že si beru víno, to byste mě nasral.“ A on se smál, byl roztomilej, prostě Moravák. Mě načapal, budu dětem kupovat víno Mádl.

GOTT V ZELENÝ ZAHRADĚ

Co se nestalo, volal telefon ze Zelený zahrady. Kdo chodí do Zelený zahrady, víte, že je to moje oblíbená restaurace na Vinohradech. Jsou tam k mání moje knihy, je tam taková zarámovaná viněta, kde se píše, že v týhle knize je Zelená zahrada jako dominantní restaurační zařízení a kdo chce, si tam tu knížku může koupit. Vzpomněl jsem si, že před časem přišel vrchní a říká: „Pane Čech, tady tu knížku si koupil jeden váš ctitel a chtěl by, abyste se mu podepsal a napsal věnování.“ Podíval se na lístek: „Ano, jmenuje se Karel.“ Tak já jsem napsal: Milému Karlovi jeho Ringo. Vrátím se k tomu telefonátu, volal mi vrchní ze Zelený zahrady a říká: „Pane Čech, je tu Karel Gott a my jsme si nebyli jisti, jestli ta kniha náhodou není pro něj?“ Říkám: „Tak mi dejte Božskýho!“ ……„Karlušo, samozřejmě, že je ta kniha pro tebe.“ Karel je příjemně překvapen, ale diví se: „Jé a jak si věděl, že mě tu najdeš?“ Já jsem říkal: „Vím, že chodíš pouze do špičkových restaurací.“ Karelna to : „Tak ti děkuju.“ Byl rád. Využil jsem jeho dobrého rozmaru a ujistil se: „Karle, prosím tě, jsem skutečně už omilostněnej, už mi trest vypršel? ( VŠECHNOPÁRTY S PENNISEM – deník tuším leden…?) Karel se smál a řikal: „Ty vole, samozřejmě, zavolej, sejdeme se.“ A zase jsme si řekli klasickou větu, že si zavoláme po neděli. Zavoláme si po neděli, víte, jak tyhle zavolání končej. Až se za čtvrt roku potkáme, tak zase si budeme říkat: Ježíš, tak víš co? Zavoláme si po neděli. Ale jsem opět v milosti, můžu ke Karlušovi, takže pojedu a přivezu mu konečně tu písničku, kterou pro něj mám, pravděpodobně už poslední…...

PRAŽÁKŮMTĚMJETUHEJ!

A přišel Pražskej výběr, konečně už po zkoušce s kozou. Koza byla skvělá! Rozkošná, taková strakatá s velkým vemenem, tak jsme ji tlačili na jeviště. Bála se trochu, nechtěla moc chodit, i když její chovatelka jí cpala do huby, do mordy, či do tlamy? Čert to vem, víte sami kam. Cpala jí tam houstičky ztvrdlý, to jí moc chutnalo, a já jsem ji tahal po jevišti jako trakař. Kocáb mi říkal po vystoupení: „Prosím tě, nemůžeš tam víc dělat show?“ Já říkám: „Ty vole, jak můžu dělat show, když mám osmdesátikilovou kozu velkou těžkou na vodítku a ona nechce chodit? Já ji přece nemůžu pustit, aby neskočila mezi diváky a ještě si musím dávat pozor, aby mě netrkla.“ Měla teda pěkný rohy, kdo jste to viděli. Vystoupení skvělý, jak to začalo dunět… Pražskej výběr…po Schelingerovi mý druhý dítě. Bylo to, páni…hýřím superlativy, bylo to prostě skvělý. Byla tam božská Kratochvílová, já, který ji tak miluju, jsem ji poslouchal v šatně, o lidech z Marsu a o tom všem, a jak peníze nemají cenu, s takovou láskou a obdivem jsem se na ni díval, poněvadž Kratochvílová nemá v Evropě konkurenci. Taky vystupovala skvělá komička, blondýna. Všichni ji znali mimo mě, ale velmi dobrá, velmi dobrá! Dokonce už po pěti minutách jsem věděl, že je skvělá. Šel jsem za ní potom do šatny, dal jsem jí vizitku a řekl jsem, že bych ji použil v nějakým svým programu. Odpovídala chytře. Já jsem myslel, že je jí 18 a ona mi řekla: „Ježíšmarjá, já jsem herečka, už 10 let hraju v Karlíně.“ Vím, že když se dívám a prolétám programy, tak několikrát jsem zahlíd tu novou partu, jak dělá to stand by comedy a ona tam byla a docela hezky se pohybovala. Nepustil jsem si to, choval jsem se neprofesionálně. Nikdy jsem to v životě neudělal, vždycky jsem talent sledoval až do konce, tak v Praze jsem si to vynahradil. Můj syn tam byl se snachou, odešli v polovině, říkali: „Tati, byla to zvuková koule, nebylo to dobře ozvučený. A navíc, my chceme svoje písničky ze Straky v hrsti slyšet přesně tak, jak jsou na tý desce, nechceme do toho žádný jiný sóla, nechceme žádný změny.“ V tomhle Michalovi rozumím. Když jdu na něco, co miluju, chci to takový, jak to miluju. A kluci přece jen hodně improvizovali, hráli ty písničky, ale sóla byly pochopitelně jiný. „Líbilo se mi to, tati.“ Já říkám: „To se ti to, ty vole, asi moc nelíbilo, když jsi o poločase odešel.“ Ale já vím, že synek je pod vlivem svý ženy, musím říct většinou pod dobrým vlivem a Míše se to nelíbilo… řekla: Mně se to nelíbí, tak odešli. Takhle si já myslím, že to asi bylo. Ale uvědomil jsem si v tý aréně, že už se nemusíme takhle nikdy sejít a tam nebyl nikdo špatnej. Ještě Doležal, kytarista tam hrál, ale hrál taky jak pánbůh, dva bubeníci, jeden lepší než druhej. Uvědomil jsem si, že tam byl výkvět rockové muziky. Tam bylo všechno ten den, říkám to taky, myslím tím i sebe, to nejlepší, co v naší rockový muziky bylo, tak až na několik rovnocennejch partnerů jako Říha, Janda jsme tam byli všichni kdo ještě ze slavné rockové éry zbili. Myslím, že to byl TOP. Nikdy se to takhle už nesejde, takhle skvěle. Co mě ale velmi zarazilo, bylo, že společnost, která to organizuje, ta agentura, myslím, že se jmenuje Crystal Skull s.r.o., vzbudila moji nedůvěru už tím, že já jsem čekal, že do haly, kde už podruhý přijde víc jak 3 000 lidí, že někdo z tý společnosti, která si strašně mastí kapsu na Pražským výběru, ten den ani se neodvažuju to vyjádřit v mincích, kolik vydělali, vůbec nikdo tam nebyl. Nebyli ani v Plzni, vůbec nikdo z týhle pořádající agentury nepřišel po koncertě dozadu, aby pogratuloval těm klukům, aby řekl: Michale, děkuju, kluci, byli jste dobrý. Nic, hovno, peníze dej… domů a do prdele, to jsou ti noví Češi. To je tak něco strašlivýho, to mě nasralo víc než Pražskej výběr, protože je mám rád a vyžaduju, aby se k mé oblíbené skupině všichni chovali slušně. Navíc když jsem se na ně díval, tak jsem si říkal virtuos Čok! Jo, to mi ještě Michal řekl: „Tati, ten Čok, to je génius, ten Pavlíček ani nemluvě, i Michal.“ Sešli se v Pražským výběru tak vynikající kumštýři. A ten Doležal taky, to už jsem říkal.

BRNO JE ZLATÁ LOĎ

Druhou výstavu, světe div se, jsem měl v Brně. V krásným domě, krásná galérie. Místo mi nepřišlo ideální, bebylo v centru, ale opravdu byl jsem mile překvapenej. Přijel jsem s velkým průserem. Můj miláček Range Rover, kurva, už pošestý se zastavil. Nejkrásnější auto, který jsem kdy měl, nejméně spolehlivý. Rozhodl se, že mě nedoveze na vernisáž a 30 km za Prahou se zastavil. Tak jsem volal Range Rover asistent, ti mě zdrželi. Volám Rover asistent….„Zastavilo se mi auto a já volám vaší asistenci.“ A ženská se mi ptá… „A co mu je?“ A já říkám: „Slečno, vy si ze mě děláte prdel, já nejsem automechanik. Mně se zastavilo auto a chtěl bych, abyste mi poslali náhradní a přijeli si pro tohle. Tu službu mi platí můj dealer.“ Půl hodiny jsem s ní telefonoval. Číslo občanky, váhu…dýlku pennisu…to chápu tyhle nacionále, ale ztratil jsem půlhodinu. Pak přijela odtahovka, veselý chlapík přijel, a naložil si zrádce. Půjčili nám, myslím, Citroena. Vezl mě kamarád Pavel, který mě vozí téměř vždycky. Dorazili jsme s dvouhodinovým zpožděním! A ty lidi na mě čekali! Mě to jednak dojalo, ale okamžitě to znásobilo moji vinu, protože přijet pozdě o dvě hodiny a ty lidi vás mají rádi a čekají tam a vždycky je určitá pochybnost, zda se rozbilo auto, zda umělec nebyl ožralý, nebo se někde zastavil… Dobře to dopadlo, byl jsem velmi spokojenej. Takže visím v Plzni a visím v Brně. To je myslím dost v oblasti výstavnictví. Ještě jsem chtěl říct k těm výstavám, sen každýho malíře je, aby zcela ukradli pojištěnou výstavu, to je reklama nádherná z vykradení výstavy a ještě samozřejmě plné uhrazení obrazů, který by se třeba ani neprodaly. To je v oblasti fantazie, jenom jsem vám to chtěl prozradit.

KLÁŠTEREC NAD OHŘÍ….

Hráli jsme v Klášterci nad Ohří Ringovu školu života a sexu, to je ten program o tom prcání, to už vy víte, o čem mluvím. Velmi se nám to zdařilo, velmi! Lidi byli skvělí a my, jak to postupně hrajeme víckrát a víckrát, tak dokonce herci už to skoro uměj, já už si taky vzpomínám, co mám říct. Bylo to skvělý, dokonce jedna divačka Anina z Varů mi napsala: Přišla jsem tam, pane Čech, taky jako jedna z těch, jak jste říkal: Moje stará mě nemusí, ale odcházela jsem zase jako vaše příznivkyně. Moc se mi to líbilo, strašně jste mě pobavil. To mě potěšilo.

NAD BARRANDOVEM SVÍTÁ….

A teď ta dobrá zpráva, blýská se snad na televizní úsvit mého souboru už několikátý v mém životě, ale návrat na obrazovku. V marné snaze umístit můj sitcom Čechy krásné, Čechy mé, což jak víte, je pokračování úspěšnýho seriálu Praprapra. Tak z veřejnoprávní televize mě vyhodili, s velkou hanbou jsem odtáhl. V televizi Prima, kde to nabízela moje přítelkyně, tam dvě mladé dívky, jak já jim říkám noví Češi, Češi z USA, ty ohrnuly nos nad nabídkou mýho programu. Jedna z nich dokonce řekla: „Toho? Toho bych si nepustila ani do kuchyně.“ Tak jsem říkal: „Měla jste říct, slečno dramaturgyně, on tě ale, ty krávo, do kuchyně nezve, ty píčo. On by přinesl na tvoji zaprděnou stanici program a zvedl by ti sledovanost, jdi do prdele.“ Ale protože je slušná, tak jim to neřekla. Druhá televize, komerční, je zcela zablokovaná, protože tam zase sedí žena, která vysílá podle svého gusta a nezajímá ji, co diváci. Navíc je taky nakažená, homo americanus prostě. A je pyšná, kdysi něco napsala a z toho těží. Znáte můj názor: Jsme obklopeni zmetky a zmrdy a závistivými šmejdy a hlupáky. Hlupáků je nejvíc. Tak jsem volal Bézovi, mýmu kamarádovi Bezouškovi a říkám: „Prosím tě, Bézo, tys to vymyslel celý, vymyslels ty tři trojdílný větve, natočili jsme prvních 13. Pojď, pomoz mi, prosím tě, kde by o to měli zájem.“ Béza udělal kontakt na Televizi Barrandov. Tak jsme tam šli a kupodivu jsme byli velmi vlídně přijati. Majitel Soukup, velmi mladej, silnej a žádnej homo americanus, velmi chytrej, schopnej člověk. Jak do mě Novotný nalil, má spoustu velmi úspěšnejch časopisů a říkal Novotný, že na co ten chlap sáhne, to pozlatí. Béza si řekl: Proč by nepozlatil taky i náš sitcom? Udělal na mě výbornej dojem, hlavně jak má zájem o svoji televizi. Když jsem si vybavil souhlasné pokyvování ředitele Dvořáka, s přátelsky nasazeným úsměvem a jak na něm vidím, jak v podstatě tyhle věci neřeší, jak ho jenom připravuju o čas, tak reakce Soukupa byla reakce člověka, kterej má rád svoji televizi, má o ni zájem a je přístupný novým myšlenkám a navíc umělcům, které mají lidé rádi. Promiňte mi že se tak pasuju, garda přinejmenším. Velmi krásně to Bezouška protlačil, debata byla skvělá, budete první, kdo se dozvíte, co s Televizí Barrandov připravím. V podstatě bych se stal jednou z tváří Televize Barrandov. Už je tam dobrá společnost, je tam Káča Brožová, to byl velmi chytrej nákup. Přišlo mi to jako, že Soukup řekl už dost, teď půjde naše sledovanost nahoru a začal jako v lize prostě, když má Slávie, Sparta peníze, tak nakupujou. Uváženě posiluje tým. Takže, přátelé, já mám pocit, že už mě můžete považovat za člověka Televize Barrandov. Budu vás i nadále informovat, jak to půjde všechno dál.

KALENDÁŘ

ŽENICH PRO DESTINOVOU….

Před 140 lety se narodil italský tenorista Enrico Caruso. Zemřel v roce 1921. Jeden z nejslavnějších zpěváků opery na světě vůbec. Natočili o něm krásnej film, ještě černobílej. Caruso byl taky jeden ze zpěváků v milánský La Scale, kterej si chtěl vzít za ženu Emu Destinnovou a několikrát jí učinil nabídku, kterou Emička odmítla a vrátila se do vlasti, vzala si kokota a dopadla na držku jako každej, kdo se do vlasti vrátí.

NEJVZDĚLANĚJŠÍ BEATL!

Před 70 lety se narodil britský hudebník George Harrison, kytarista Beatles. Umřel k mé veliké žalosti v roce 2001. George Harrison je po Ringovi druhej můj nejoblíbenější Beatle, i když v případě mojí favorizovaný skupiny je těžké takhle rozlišovat. Byl to, myslím, ze všech Beatlů nejpřemýšlivější člověk, nejvíc šel do hloubky a přemejšlel o všem. Byl velmi vzdělanej a byl to právě on, kdo půjčil Monty Python peníze na film ,,Brianův život,, kterej považuju za jeden z nejlepších, jaký jsem kdy viděl. Mimoto George Harrisona často cituju z toho, co on řekl o světě, o lidech, o lásce a o hudbě. ( Na brzkou shledanou Georgi! )

DOBRÝ LIDI UMÍRAJ….

Před 70 lety se narodil divadelní režisér a politik Pavel Dostál. Pavel Dostál byl ministrem kultury od roku 1998 do roku 2005, kdy zemřel. Byl to můj velkej kamarád, byl to on, kdo mě přivedl k Miloši Zemanovi, kdo mě s ním seznámil. Byl to on, kdo mě přivedl do sociální demokracie. Seděli jsme vedle sebe v lavici v Parlamentu. Radil mi, sprdával mě, byl na mě přísnej, nadával mi, že jsem vlastně pravičák, ale měli jsme se moc rádi. Byl to on, kdo těsně před smrtí přišel v Olomouci na představení Na Brusel, Vávro, na Brusel! a označil ho za nejlepší politickou satiru, jakou viděl. Strašně mu bylo špatně, bolely ho zuby, odešel domů. Bylo vidět, že mele z posledního. A taky asi za půl roku umřel. Škoda Pavla, často na něj s Milošem vzpomínáme. Teď nedávno mi volala Sandra Pogodová, že je v Olomouci vzpomínkovej večer na Pavla. Tak jsem řekl zdravici pro všechny. Něco jsem měl, ale byl bych tam i jel, ale nevěděl jsem to. Měl jsem radost, že na něj nezapomněli.

ZNOVU BOŽSKÁ EMA

Před 135 lety se narodila sopranistka Ema Destinnová, vlastním jménem Kittlová. Umřela v Praze v roce 1930. Už jsem ji jmenoval u výročí Enrica Carusa. Byla to prostě božská diva se všema přednostma a záporama, jaký osobnost má. Krásnej film o ní byl natočenej, několikrát ho reprízovali. Kdyby ženské osobnosti uměly se poučit a uměly odečítat z uměleckého díla, tak by se z osudu Emy Destinnové velmi poučily. Zvlášť, co se týče výběru zničujícího partnera. Na to mají ženský talent ( na to sebezničení imbecilním partnerem a Emička ho měla taky. )

LUCKY FATS DOMINO

85 let se dožívá americký zpěvák a pianista Lucky Fats Domino. Vynikající zpěvák a klavírista našeho mládí, myslím, že taky Miki Volek měl Domina rád, všichni jsme ho měli rádi. Tlusťoučkej, usmívající se černoušek malý postavy, ale prstíky mu běhaly po klávesách! Schválně, nebuďte líní, ťukněte si Fats Domino a něco si od něj poslechněte. Cokoliv, všechno je skvělý.

KLENOT V DOMĚ!

75 let se dožívá novinář Jiří Hanák. Hanák, novinář, kterýho já si nesmírně vážím a jehož články čtu s potěšením a s radostí. Jiří Hanák se mnou bydlel 13 let ve věžáku na Novodvorský a nevěděl jsem, že je to Hanák. Zdravili jsme se, když jsme se míjeli na chodbách, a já jsem nevěděl, že je to ten slavnej Hanák, můj oblíbený novinář. To jsem si uvědomil, až když jsme se z Novodvorský odstěhovali, že jsem s ním sdílel barák. Kdybych to věděl, leccos zajímavého bych se od něj hleděl dozvědět.

KONKURENCE SEMAFORU

Před 55 lety zahájilo činnost divadlo Rokoko v Praze. Divadlo Rokoko, takový trošku konkurenční divadlo Semaforu, kde jsem byl já. Mezi Semaforem a Rokokem byla taková profesionální řevnivost, objektivně řečeno, oni byli dvojka, málo platný. Ale dělali hezkou zábavu, teď, když si to s odstupem pouštím, vidím Líra, Darka Vostřela a celou tu partu, i tu jejich hudební část, tak musím říct, že byli docela dobrý. Kde je divadlu Rokoku konec!

JIRKO! MÁŠ ČISTÝ SVĚDOMÍ…????

Před 555 lety byl Jiří z Poděbrad zvolen českým králem. Zlé jazyky tvrdí, že otrávil krále Ladislava Pohrobka, aby mohl vládnout. S pohledem na dnešní politickou scénu, naši i světovou, jsem stále více náchylnější tomu uvěřit. Touha vládnout a zbavit se konkurence je opravdu silná. Třeba mu křivdím. Fakt je, že to byl velmi moudrej panovník, za jeho vlády se Čechám dařilo.

SEDÍ ZAJCEV V JAMCE…SEDÍ SÁM…

75. narozeniny oslaví ruský módní návrhář Sláva Zajcev. Sláva Zajcev je objekt mých nekonečných vtipů a legrace. Už tolikrát jsem si ze Slávy Zajceva vystřelil, jak z něj dělali bolšáni strašně slavnýho návrháře. On asi strašně slavnej byl, ale v Mukačevu a v Kišiněvě. Když jsem viděl ty jeho sobolí kožešiny, jak on předvádí, to jsem se vždycky smál. Dokonce o něm píšu v knížce Cucurucuců. Když Pinochet přijde zastřelit prezidenta Allenda, tak je zrovna porada v Chile ve vládě, a tam taky sedí Sláva Zajcev mimo jiné. Do smrti si z něj budu dělat prdel, ale určitě je dobrej, určitě jsem trošku vedle.

THE SHADOWS…

Před 70 lety se narodil britský bubeník Tony Meehan, zakládající člen skupiny The Shadows. Umřel v roce 2005. Já se pamatuju, když jsem vstoupil na rockovou scénu, zažil jsem historický přechod z dixielandu, z tradičního jazzu do Olympiku a vím, že tenkrát všichni kytaristi milovali Shadows. Janda na každým koncertě hrál nějaký Shadows. Dokonce ještě nedávno jsem věděl, jak se ta skladba, kterou Petr Janda nejvíc miluje, jmenuje. The Drifteen. (?) The Shadows, instrumentální kapela. Pak, když komunistům vadily texty, tak Shadows nevadili, byla to západní muzika, ale že to bylo bez textu, Shadows jste občas mohli v rádiu slyšet.

MŮJI MILÁČEK DI STEFANO…

Před 5 lety zemřel italský tenorista Giuseppe Di Stefano, který se narodil v roce 1921. 20 let můj nejoblíbenější tenor. Partner Marie Callas, já jsem už o tom psal, že byly dvojice – vždycky tenor, sopranistka, tak Stefano měl to štěstí, že mohl zpívat s Marií Callasovou, nejlepší zpěvačkou opery, jaká kdy byla, a odvážím se i říct, jaká kdy bude. Já jsem o nich četl s velkým potěšením. Jak říkal můj kamarád fotograf Viktor: Je to Sicilián, kterej jenom řve. Ale řval tak nádherně, že jsem z toho byl úplně vedle. Četl jsem taky, jaký měli s Marií Callasovou spory. Dvě obrovský osobnosti se hádaly v šatně za jevištěm, a pak se zase udobřovaly, dělaly scény a urážely se, tak jak to na divadle má bejt. Magda, rozuměj babizna, měla velký štěstí, že když přijel Giuseppe Di Stefano do Prahy už jako stárnoucí světová hvězda, netroufal si na velký árie, už mu to určitě tak nezpívalo, tak vystoupil v Karlíně s operetou Země úsměvů. Magda vyprávěla, že to bylo neuvěřitelný, celou dobu slzela, protože Stefano, to je Bican operního světa.

GARSONKA V MOSKVĚ

Před 60 lety zemřel ruský klavírista, skladatel a dirigent Sergej Prokofjev, který se narodil v roce 1891. Vynikající skladatel, jeden z modernistů, který miluju. Napsal nádherný věci. Taky si užil se soudruhem Stalinem v „zemi, kde zítra již znamená včera“. Vím, že když byla Magda, tedy babizna, s Karlínským divadlem v Moskvě, tak je Prokofjevův syn vyhledal, pozval je. Tak říkala, jak syn takhle slavnýho člověka, kterýho stát určitě okrádal o tatínkovy tantiémy z celýho světa, jak se jim chlubil, že má malou garsonku, velmi chudě zařízenou, ale pro ně to byla velká čest, že mohli vidět a mohli mluvit se synem geniálního Prokofjeva.

GIUSEPPE – CHYBÍŠ NÁM…

Před 160 lety měla v Benátkách premiéru Verdiho opera La Traviata, neboli Violeta. Vidím, že tenhle kalendář je prakticky z jedný třetiny o opeře a operních hvězdách. Verdi mě fascinuje ze všech nejvíc, šel úspěch za úspěchem. Ty melodie z něj tryskaly, to byla fontána geniální muziky. Taky myslím, že Italové, který jediní na světě uměj ocenit něco takovýho, když umřel Verdi, tak byl v Itálii 3 dny státní smutek. Ten byl předtím naposledy, když umřel Beniamino Gigli. To taky Itálie takhle truchlila. Přidávám se, truchlím s nima, nový Verdi na obzoru není.

VYJEBALI SE STRÝČKEM!

Před 115 lety se narodil podnikatel Jan Antonín Baťa. Umřel v roce 1965 v Brazílii. Přečtěte si o tom něco, je to velmi zajímavý. Když jsem se seznámil s jeho osudem, tak jsem se zlobil na Baťovu rodinu, jak se k němu strašně zachovali, jaký vedli vzájemně nesmyslný soudy, jak ho o všechno připravili. Lidi jsou lidi. Je mi ho líto, často o něm píšu ve svých knížkách, protože to byla pozoruhodná osoba, jeden ze dvou geniálních bratrů.

MONOPALY HRA VŠECH HER

Před 80 lety Američan Charles Darrow vynalezl deskovou hru Monopoly neboli Byznys. Hra byla uvedená v USA v únoru 1935. Po Člověče, nezlob se a po dominu je to nejslavnější hra světa. Hráli jsme to my, hrály to moje děti, hrájou to moji vnuci, budou to hrát jejich vnuci, je to tak poučný do života a tak zábavný, že musím říct, že Charles Darrow se zasloužil o krásné večery.

PROFESOR ČECH ( né já!)

Před 90 lety se narodil flétnista František Čech. Zemřel v roce 1999. Já jsem zažil pana profesora Čecha na konzervatoři, kde učil hře na flétnu. V mý třídě na konzervatoři byla jeho dcera. V knížce Češi a jejich samičky popisuju, jak Suk prodával ojetej mercedes, kupoval si novej. Já už jsem měl tenkrát roupy na mercedes, toužil jsem po něm. Tak jsem volal, zvedla to paní Suková virtuosova žena a já jsem říkal: „Tady je František Čech, já mám, paní Suková, zájem o ten váš mercedes, co prodáváte.“ A ona mi říkala: „Pane profesore, od kdy si vykáme? Františku, to by nebylo nic pro tebe. Zaprvé manžel chce dost za to a kupte si novej.“ Já jsem říkal: „Ne, já jsem Ringo Čech. Taky Čech, ale Ringo.“ To byl taky jeden z mých kontaktů s rodinou Sukovou.

MĚLI SE UŠLAPAT VŠICHNI!!!

Před 60 lety bylo při pohřbu sovětského diktátora Josifa Stalina na Rudém náměstí v Moskvě ušlapáno 1 500 lidí. Smrt Stalina, velká sláva. Jestli šli slavit, tak je mi to líto, jestli šli plakat za největšího vraha v historii lidstva, tak jim to ušlapání docela přeju, promiňte mi ten cynismus. Jak to tam asi muselo bejt zorganizovaný na tom pohřbu? Myslím, že se to KGB, nechci předjímat, i hodilo. Reklama veliká. Lidi byli tak nešťastní, přišlo jich tolik, určitě vydal TASS, jestli už tenkrát byl TASS, že 1 500 soudruhů bylo ušlapáno. Neměli jste tam, debilové, chodit. Měli jste sedět doma.

TIBET NAVŽDY ZTRACENÝ….

Památný den Tibetu, výročí odchodu dalajlámy do exilu v roce 1959. Je připomínán v řadě zemí, akce Vlajka pro Tibet, kterou tu a tam vyvěsej některý města a obce, připomíná tuhle událost. Bohužel já, kterej Tibet miluju, vím, co to je, jak vypadá okupace jakýkoliv země. Myslím, že ty změny jsou nevratný. Že už nikdy Tibet samostatnej nebude, protože politika Číny je velmi chytrá. Navezli tam Číňany a ti tam od rána do večera prcaj. Je jich tam čím dál víc. Dneska už myslím, je to už víc, jak polovina obyvatel Tibetu. Bude jich ještě víc, pak Tibeťany prohlásej za menšinu a už nikdy Tibet neopustěj. I když, co víte… Já jsem taky nikdy nevěřil, že by nás ruský tanky mohly opustit. Držme jim palec.

ŽÁDNÁ SEBEVRAŽDA! VRAŽDA!

Před 65 lety zemřel politik, diplomat Jan Masaryk, syn Tomáše Garrigue Masaryka. Já patřím mezi ty, co jsou přesvědčeni, že ho ruský agenti zabili, že nespáchal sebevraždu. Sdílel filozofii a názory svého otce, určitě znal i Masarykův esej o sebevraždě, neudělal by to. Všechno tomu nasvědčujte, i výpověď tatínka Mikiho Volka, přečtěte si to v některý mý knížce, vidíte, ani nevím, v který to je. Tatínek Mikiho Volka byl v tý době velitel hradní stráže a vyprávěl o tom Miki Volkovi. A Miki Volek, když jsme jeli s Olympikem na zájezd, jak víte, seděli jsme v autobuse vždy vedle sebe, když jsme si dost udělali srandu z Petra Jandy a z jeho přítelkyně, která vždycky seděla vedle něj, ( uráželi jsme jí…) taky jsme probírali všechno možný. Nevidím důvod, proč tatínkovi Miki Volka nevěřit.

ODEŠEL BRZO….

Před 25 lety umřel herec, textař a moderátor Luděk Nekuda. Narodil se v roce 1942, čili byl o rok starší než já. Pamatuju si, když přišel z Ostravy, že první, koho vyhledal, jsem byl já a vyptával se na uměleckej život v Praze, a tak jsme si povídali. Byl mi sympatickej, viděl jsem jeho obrovský okouzlení Suchým. Luděk Nekuda zbožňoval Suchýho, kdo by ho nezbožňoval? Snažil se mu vyrovnat. Luděk byl velmi dobrej, rychle se vypracoval, vydobyl si v Praze místo na slunci a prakticky až do jeho smrti jsme byli kamarádi.

NEZAPOMEŇTE!

Před 5 lety zemřel herec Radovan Lukavský, který se narodil v roce 1919. Mohu jen říct, jeden z mých oblíbených herců. Radovan Lukavský je významná postava české divadelní scény a myslím, že na něj se hned tak nezapomenu…a co vy???

MAILY OD CENZORA GEKA

Ten Pelikán byl opravdu ředitel televize, ale předtím velký komunista, generální tajemník Mezinárodního svazu studentů či jak se to jmenovalo, byl to taky estébák, který udělal cca v roce 1960 strašnou prasárnu, ale to je delší story, to až ústně…. Opravdu k blití….

 

Když ho z televize po ruské okupaci vylili, byl jako diplomat v Římě a odtamtud se už nevrátil, stal se Italem a ještě měl velmi bohatý život…umím převyprávět, ale ústně… aspoň jednu pikantnost: někdy kolem r. 1975 se ho pokusili naši estébáci v Římě zabít… to byla docela prdel…

 

JEŽIŠMARJÁ!!!! Vždycky mě tak vylekáš.. Oprav ihned WELZLERA a posléze WEZLERA na WETZLERA!!! To není Eskymo Welzl!

 

Opravdu napsal výtečnou knihu Co Dante neviděl. Já ji četl ve slovenštině, takže ani nevím, jestli vyšla česky. Kdybys náhodou pátral, tak bacha, podepisoval se někdy uměleckým jménem Jozef Lánik…. Aspoň teda v tý slovenštině… a to ještě ne vždycky… někdy pod původním jménem….nevím, proč v tom dělal takovej bordel.

 

S Otilkou máš pravdu, jmenovala se Otilie a Dvořák ji dal za ženu Sukovi. Akorát ji Nejedlý nemohl vidět „povadlou“ – ona umřela velmi mladá, nebylo jí ani třicet…. Řek bych, že zemřela ve stejný rok jako Dvořák, nebo rok, dva po něm….

 

Strašnej bordel máš s Křižníkem Potěmkin!!!! Zlikviduj celý odstavec, to jsi měl slabou chvilku, to je blábol, ty si pleteš Potěmkina s Aurorou, mužiky s dělníky, Petrohrad s Oděsou, a Povstání v roce 1905 s VŘSR 1917 a všechno se vším. Na několika řádcích!

 

Jinak ovšem souhlasím se světovými kritiky – pokud jde čistě o filmařské řemeslo, není v dějinách filmu nic dokonalejšího. Tam funguje absolutně všechno!

 

PREMIE: Recenze GENERACE BEATLES

Zdravím Vás, Ringo, posílám ohlas z Práva, byť konfrontační, abyste měl přehled.

 

Generace Beatles je sondou do zraněné mužské duše

12.3.2013 Právo str. 12 Kultura

Kateřina Hejdová

 

Nová kniha Fratiška Ringo Čecha Generace Beatles (aneb Rok stárnoucího rockera) zachycuje každodenní život muzikanta, baviče či malíře s tak osobitým smyslem pro humor, že je na místě jistá forma varování. Květnaté autorovo vyjadřování vás vyšle při čtení knihy daleko za hranice běžného vnímání vkusu. Ač se autor tolikrát zaklíná slovem kultura, jeho kniha není ničím jiným než pouhou zábavou. Nemyšleno ovšem pejorativně, nad Generací Beatles se párkrát zasmějete. Nelze jí upřít několik pozitiv – třeba snahu o předání vzpomínek generacím mladším, které se z chyb svých idolů možná ještě dokážou zpětně po letech poučit. Nebo vložený citový potenciál, díky němuž je z knihy cítit autorova láska k psaní jako takovému. A k jazzu a swingu, v jejichž rytmu si odžil za bicími svá hudební léta. Forma dopisů zesnulému kamarádovi do emigrace v Rakousku je ale tak strašně osobní, že při jejím studování čtenář zůstává jaksi tím „cizím“. Nejen následkem přeskakování mezi minulostí a přítomností vytváří Čech uvnitř knihy faktický zmatek v ději i událostech, které popisuje. Možná záměrně, ale ke škodě věci. Do bezmála pětistovky stránek je vměstnáno celé půlstoletí – jenže jako čtenář často tápete, ve kterém roce a státním zřízení se vlastně nacházíte. Vrátíte se i do dob mladého Olympiku, Citronů a Katapultu a dozvíte se, že Plastici sice hráli špatně, ale měli víc odvahy. Jasná linie mezi undergroundovou a oficiální kulturou je rozmetaná na cimprcampr. V roce 1968 tu není o politice ani zmínky, na konci knihy jste ale vystaveni hodnocení Česka po roce 2010 – a samozřejmě to nejsou řeči nikterak oslavné. Sice se tak děje za autorova plného doznání ze zneuznání veřejností i blízkým okolím, jenže se i přesto u čtení cítíte, jako byste stáli na začátku příběhu v řadách státní policie, ze které si v době normalizace mladý František bez skrupulí a otevřeně utahoval. Dnes už ten navýsost drzý humor není vyzývavý ani roztomilý. Je vlastně otázkou, proč má František Ringo Čech neustále potřebu zkoušet něčí trpělivost. Kdyby tak s tvrdohlavostí mezka nečinil neustále dokola, přijetí jeho tvorby by bylo i mezi mladšími čtenáři určitě o poznání vřelejší.

 

František Ringo Čech: Generace Beatles aneb Rok stárnoucího rockera

Ikar, 442 str. 269 Kč Hodnocení 30 %

 

Foto popis| František Ringo Čech se svými obrazy. Foto autor| Foto PRÁVO – Václav Jirsa

Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR