Dobrý den, dnes je 18.08.2017 - 21:54
1. samizdatový internetový magazín v prvobytně pospolném kapitalismu a rozvinuté tržní demokracii

CCCP (SSSR)

Včera mi přišel mail od Petra Novotnýho, a sice návrh na naši jarní cestu. Velmi lákavá trasa, není Petrova, já jsem ho na ni původně upozorňoval, protože jsem měl takovou touhu a mám ji pořád, jet někam nějakým dobrým vlakem. ( V mysli se mi však první vždycky vynoří jídelní vůz! Ostatně myslím, že dobrý vlak by jiné vozy mít neměl!)

 

Kdysi jsem chtěl jet po Skotsku. Jezdí tam vlak, jmenuje se ,,Létající Skot,,. Je to teda drahý jako kráva, ale nádherný. Jedeš pomalu Skotskem, je to tak vykoumaný, že vidíš téměř všechno. Nakonec jsem nejel kvůli tomu, že je to strašně drahý. No drahý jak pro koho, spíš bych řekl předražený! Je to vlastně milionářskej vlak, to mi zprvu jaksi uniklo, no ale nádhera. Pak jsem v TV viděl vlak, kterej jede přes Indii. Nádherná cesta. Já miluju lůžkový vozy, a ještě víc jídelní vozy. ( Promiň, že se opakuju, ale nemůžu je dostat z hlavy!) Podle mě by vlastně měly ve vlaku být pouze jídelní vozy a hned vedle gauč! Proč tu krásnou kombinaci jídlo – spánek trhat do vlastních vagonů? Nebo vlak, kterej jede do Daerjeelingu, kde se pěstuje ten nejlepší čaj na světě. ( Fuj! Ať žije kafe!) Další zajímavý vlak jezdí kusem Afriky, Taky Orient Expresem jsem chtěl jet.

 

To jsou zvláštní na turisty nastražený vlaky, to je opravdový zážitek. Tam nejde ani o to se někam dostat, ale jet tím vlakem, a v sedě, u okýnka, (v jídelním voze samozřejmě) poznat něco, co má obrovský kouzlo nepoznaného! ( …a jak ty pražce dundaj…dundá…dundá……)

 

Tak Petr mi dneska poslal, vlak Moskva-Vladivostok. Jede přes celou Sibiř, přes Ural, kolem Bajkalu, přes stepi, tundrou, pouští……. Něco nádhernýho. Trvá to 6 dní, je prej docela na ,,úrovni,, jak říká Petr, bude to asi dobrý, protože tam jezděj hlavně cizinci. ( No – víme o tom svoje! )

 

My, co jsme byli v Rusku a co o tom i píšeme, viz kniha ,,Ruský týden,, jsme lecos pochopili, jeli to vůbec pochopitelné, tak já jsem se zařekl, že do Ruska už nikdy, že když do Ruska, tak jedině svázanej nebo v dobytčáku s ostatníma vězněma, ale dobrovolně?

 

Karel Gott mi říkal, neblázni, to je dneska už úplně jiný, to Rusko bys nepoznal. Já si nejsem úplně jistej, myslím, že bych ho poznal a to se mi moc nechce! Takže Petrův návrh byl, abychom jeli vlakem z Moskvy přes celou Sibiř do Vladivostoku, tam sedli na loď, jeli do Japonska, do Nachodky nebo Ósaky nebo do nějakýho nejbližšího velikýho města, a potom zase dalším vlakem, ( s jídelním vozem!) - toho už se bojím méně, ale stejně půvabným Šikanzenem přes celý Japonsko, a potom letadlem do Prahy.

 

Trošku mě jímá hrůza, protože si umím přestavit, jak jdeme v Moskvě k našemu vagónu a z něj, vyleze ,,děžurná,, – tlustá, smradlavá, prdelatá baba a nepustí nás tam. Řekne – ne ne, máte to špatně nebo máte to támhle, bumaga je jinam, nebo ne, je to obsazený. Prostě se nedomluvíš, nedovoláš, baba tě nepustí a teď my tam budeme stát, chudáci, v Moskvě na „vagzale“ v prdeli. Tak z toho mám strach. ( V prdeli na vagzale i v prdeli v Moskvě) Petr se směje, já se tomu moc nesměju, protože nedávno jsem četl článek o Rusku, kterej napsala Češka, velmi inteligentní ženská podle toho, jak píše, pravděpodobně si vzala Francouze a ten chtěl vidět Rusko. Víme, že Francouzi měli vždycky pro Rusko velkou slabost. Tak ho tam vzala a píše o tom. Nejdřív začíná jako Gott. ………..

 

,, V Rusku lze pozorovat velký pokrok. Mají McDonalda, mají pizzérie, Channell i Bosse. Pořád ale nedávají ve dveřích přednost vycházejícím. Všude se hrnou jeden přes druhého. Na ulici se vám nevyhnou, jdou čelně. Na přechodech, pokud existují, chodce nerespektují. Nevím, jestli mají ve městě omezenou rychlost nebo jestli to jen nikdo nekontroluje, ale ta zablácená auta se v několika proudech řítí pro prospektech, co to dá. Člověk neví, čím ho dřív zabijí, jestli výfukovými plyny z nekvalitních paliv nebo bezohlednou jízdou,,.

 

Vzpomněl jsem si na zážitek, který jsme měli se Schelingerem před mnoha lety právě v Rusku. Stojí to za to, abych se o tom zmínil.

 

„Dajtě čilavěku paspať!“

….jeli jsme po Moskvě s Jirkou Schelingerem. Jeli jsme autobusem, autobus zastavil na zastávce a přišel naprostej ožrala, jakejch jsou tam tisíce, opřel se vepředu o ten autobus a usnul. A v autobuse začala hádka, některý lidi chtěli opilce odsunout, abychom pokračovali v jízdě, jednalo se o městskou linku a druhá polovina říkala: „Nět, dajtě čilavěku paspať.“ Nechte, soudruzi, ať se vyspí ten člověk. Je unavený. Něco takovýho „Dajtě čilavěku paspať“ se může stát pouze v Rusku.

 

Ta drahota, pokračuje naše krajanka, jaká je v Rusku, nemá v Evropě obdoby! . A ten servis! Služby! Jakýkoli! Objednat si ,,roomservis,, láhev vína do pokoje je harakiri, víno nevalné kvality, jaké mají v naší sámošce za pár šupů, přijde na 300 €. Tak jsme si nosili víno z krámu, kupovali jsme si housky, sýry, salámy. Něco absolutně ponižujícího. Ještě nikde na světě, když už jsem bydlela v pětihvězdičkovém hotelu, jsem si nesyslila nápoje a potraviny v minibaru nebo za oknem. Připadala jsem si jako Češi, kteří jezdili na devizový příslib do Jugoslávie k moři s plynovým dvouvařičem, předvařenýma knedlíkama a šiškama salámu. Tu zlodějnu jsem nemínila podporovat. Jiný kraj, opravdu jiný mrav. Můj manžel nemohl pochopit, že věci, který jsou pro nás Evropany včetně posledních pankáčů nebo bezdomovců běžné, jako například nechat lidi nejdřív vystoupit z vagónu metra a teprve pak nastupovat, jsou jim úplně cizí. Mají jinou náturu, nejspíš tatarskou.

 

Kreml. Vedle výstavných chrámů s pozlacenými kopulemi betonová Brežněvova kysna. Nevím ani, jak to jinak říct. Vzpomínám si na to taky. Vstoupíte do areálu, samozřejmě po zmatcích s vojákem, který hned sahá po zbrani, když okamžitě nepochopíte, kudy se tam leze. Pak s tlačenicí ve frontě na lístky a první, co vidíte, je úděsná betonová stavba, která všechno hezké zakrývá. „Užasnoje.“ A babizny byly všude. Někde jen myly podlahu, měly mokrý mop a sotva člověk vešel do hospody, myly jeho stopy hned za ním. A pak stály kolem jeho stolu, pořád, pořád myly, pořád tím mopem objížděly dlažbu, jako by se s ní mazlily. Jako by nikdy neměly mít dost. V Rusku je prostě ,,šarže,, i ta baba, co uklízí. Je to postavený tak, že každá šarže, byť sebenižší, má moc. Zakázat, nasměrovat, rozhodnout za vás. Vynikajících výsledků v tomto směru dosahuje děžurná našeho nočního rychlíku. Proto to tady cituju. První třída z Petrohradu do Moskvy. (Proto mám z toho Shorty takovou hrůzu.)

 

Už tam to bylo děsný.

 

Celý šťastný proto, že jste nezapomněl číst azbuku, najdete svůj vagón a tam stojí ona. Královna drah. Tlustá prdelatá baba s bradavicí na nose. Žádá vaše pasy. Nejste na hranici, jste uvnitř země a měl by stačit lístek. Ale ona ví a pozná, že jste cizinci a chce pasy. Bůhví, jestli má právo je žádat, ale dáte jí je, abyste měli pokoj. Prohlíží si je dlouho, myslí, že vás tím znervózní. Ale my, co známe Rusy, už jsme se dávno zbavili strachu z děžurných, máme jen strach z těch komplikací. Strach z komunistických šarží už mám za sebou. Takže baba nás nakonec nechá nastoupit. Můj muž, pokračuje, má takový hloupý zvyk se před spaním umýt a vyčistit si zuby, já šla radši kouřit do mezivagónu. Cestou zpátky narazím na děžurnou, jak čeká před WC. Miláček udělal něco strašlivýho. Utřel si prdel a papír hodil to do mísy. Nevěděl, že to má házet vedle, ty smrdící papíry od hoven, do koše.

 

Přichází vlakový servisman, nadává nečistotnému Francouzovi, vyndává hákem ty posraný papíry z mísy a dává je do speciální nádoby.

 

Ještě si vzpomínám, jak lidi v Rusku normálně žijí. Byli jsme pozvaní k několika známým a je to určitě furt stejný. Ty levný dečky, koberce, panáčci, zajíčci, porcelánový figurky, neskutečný množství. Můj muž byl zděšen, píše česká Francouzka. Oni nevidí, že vstup do jejich paneláku je hnojník, ty zaneřáděné dveře z polámaného plechu jsou jako vstup do chlíva. Oni nevidí, že mají v kuchyni úplně černé zdi. Všechno, co tam bylo, v tom bytě patří do smetí. Asi jsou rádi, že bydlej, ale že neviděj tu špínu, ten hnus, to je nepochopitelný?!

 

My jsme s Jirkou také brzo pochopili, že je to země zlata a bláta. Zlato carské nádhery, kterou nejdřív málem zničili a teď jsou na ni pyšní. A bláto, všude bláto. Bláto, bláto, bláto……

 

Nedivte se mi, že mám teď děsivou představu, jak budeme stát s Novotným u vlaku a bojovat s babou. Ano, řekl jsem mu, já pojedu, Petře, protože je to možná poslední šance, jak se podívat na takhle nádhernou cestu. Zkusím překonat smutek a stesk po rodině, ale musíš sehnat někoho z ambasády, čím vyšší šarže, tím lepší. Ten půjde s náma na to nádraží, tam nás dovede až k vagónu, a půjde s náma do kupé. Na tu babu vytáhne jakejkoliv odznak, jakoukoliv legitimaci a tam nás usadí a řekne, ano, tady Fanouši a Péťo, to jsou vaše lože a tady zůstanete. Jedině tak pojedu do Vladivostoku. Ale stejně budu celou cestu hrůzou bez sebe strachy…..

Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR