Ambasáda Mexiko City
Já mám s vyslancema různou zkušenost. Zaprvé jsem zažil tu poslaneckou. Když jedou poslanci ven, jezdili jsme do Paříže, na zasedání Západoevropské Unie a už na nás na letišti čekalo auto s velvyslancem. Už nás vezli Paříží, lezli nám do prdele už v tom autě, jak měli strach, aby zůstali i nadále velvyslanci a vyslanci a atašé a konzulové, jak nám podlejzali, jak to bylo neupřímný. Hnusný!
Já jsme se styděl a tiše trpěl, protože jsem viděl, jak se usmívaj…. jak nám říkaj: „Pane poslanče.“ A v jeho očích bylo vidět, že si myslí: ,,Čůráku,,! Což byli hlavně oni. Jak nám lezli do zadku, jak nám připravovali program a přitom já jsem věděl, že naše velvyslanectví, není jako britský nebo německý, nebo francouzský, že když tam přijde v jakýkoliv části světa jejich občan, tak se o něj postaraj. A mají ho za sobě rovného, neopovrhujíce jím. Asi mnohým křivdím, a současně se omlouvám, když hážu všechny velvyslance a vyslance do jednoho pytle.
Ale dodneška nemůžu zapomenout na tu hanbu – byli jsme v Mexiku s Novotným na jednom z našich výletů. Čili daleko od domova. Já to vždycky nesu daleko hůř než Petr. Petr jim psal už předtím, na ambasádu, že jedeme do Mexika, protože já ho vždycky nabádal: „Prosím tě, zavolej na ambasádu, jestli tam nemůžeme přijít na kafe a že kdyby bylo zle, že se tam u nich schováme ve sklepě.“ Petr napsal, pan velvyslanec nám odpověděl velice slušným dopisem, že se teda těší. My jsme tam přijeli a pan velvyslanec neměl čas.
Přijal nás jeho zástupce, byl velmi zdvořilej, za půl hodiny už se koukal na hodinky, bylo vidět, že spěchal. Zajímalo by mě kam, když tam měl dva významný krajany, teda jednoho významného, co do kultury, pětinásobného baviče roku ( Petra) a jeho přívěsný vozík (mě!) Bambulo, říkal jsem si v duchu, v životě už pětinásobného baviče roku nepotkáš. Vyprávěl nám o své rodině, o Mexiku a o všem a o synovi, jak studuje někde v zahraničí. Byl jako ti velvyslanci s poslanecké milosti, akorát si ještě nevlezdoprdelil ten vyslaneckej post! Domluvil s náma spoustu konkrétních věcí, jak tam Petr pojede, vyměnili si adresy a ambasáda že potřebuje prezentovat naši kulturu. A moje obrazy samozřejmě! Už se nemůže dočkat, až je Mexičani uviděj! ( A poserou se z nich, jak jsem vtipně dodal já!)
Pak nám přinesla kafe taková mladá dívka, přesně taková, jak říkal božský Miki Volek…. ,,Blažena, co si vyšukala a vykouřila místo sekretářky či kýho čerta na tom konzulátě,,. Bylo vidět, že ji drhne buď Herr Konzul nebo tenhle jeho náměstek nebo co to bylo. ( Nebo oba!) ( Neověřeno!) Já jsem několikrát nahlas litoval, kde je pan vyslanec, co ho asi tak zaneprázdnilo, a dozvěděl jsem se, že přijel pan Sís z Ameriky, syn režiséra Síse, tudíž, jak já říkám, nepovedený synek skvělýho otce, kterej si hraje v Americe na úspěšného spisovatele a ilustrátora. Petr mi hned vyprávěl, jakej je to fracek nafoukanej, pyšnej. Říkal, jak jednou měli s Helenou Růžičkovou strašně těžký pracoviště, v nějakým homosexuálním klubu na Žižkově. Dělali se sebezapřením mezipohlavní legraci a Sís seděl s nějakou partou v první řadě, celou dobu měl odporný poznámky, ponižoval je, poškleboval se jim, pokřikoval na ně. To je taková sprosťárna, to je tak něco příšernýho. Já, když jsem si to představil, jakej musel bejt hnusnej, tak se divím, Helena byla od rány, a může být rád, nekolegiální fracek že nějakou nekoupil, ale Petr je mírnej, klidnej, submisivní člověk, určitě Helenu zastavil, aby ho nešla samožrance nafackovat k tomu stolu.
Tak tenhle Sís přijel na nějakej festival dětské knihy do Mexiko City a z domova taky ,, slavná,, česká autorka dětských knih. Dokonce jsem o ní myslím viděl nějaký film, nějaký dokument na ČT2, jak maluje zvláštní knihy, dostává za ně ceny. To jsou takový ty knížky, se kterejma si děti nevěděj rady, kde se věci hejbou a kdy prostě pro krásu tý knihy zapomeneš na její obsah a její sdělnost. Je to nádhernej kus, na knižních festivalech šokuje, ale třeba jí křivdím. Ale nekřivdím. Protože on šel na večeři s těmahle dvěma bambulama. A představa, že my jsme tam taky v tom Mexiku někde v hotelu, a vyslanec, kterej neřekne: „Pane Sís, paní autorko krásných dětských knih, je tu Ringo s Novotným, nevadilo by vám, kdybych je pozval taky? Oni si to zaplatěj, oni mají svoje karty, oni nebudou hosti velvyslanectví jako vy dva.“ Neužerou ti Sísi z talíře! Tak Sís by samozřejmě řekl, že ne, že nejsme co do jeho urozenosti, ale třeba by ta spisovatelka s naší ůčastí souhlasila. On to neudělal, on se na nás prostě velvyslanecky vysral.
My jsme pro něj byli, jak říká můj syn, ,,shitmani,, hovnoví muži. On šel na večeři se Sísem a na nás neměl čas. Novotný mi stále vyčítá…… „Ty mu to do smrti nezapomeneš, viď?“ A taky že ne! Já o tom mluvím při různejch příležitostech. Nedá se to odčinit. Je to tak něco nehoráznýho a současně smutnýho. Kdybych byl já mexickej konzul a přijeli cikáni z Chánova, tak bych je pozval na večeři, i kdybych byl se slavným Sísem, on ale slavným není, on se jen slavným dělá, a se spisovatelkou, který se hýbou stránky v knize…(??)
Musím ještě poznamenat, že všechno, co si Petr Novotný dohodnul s tím náměstkem, byla Potěmkinova vesnice. Už se nikdy neozval, neobjevil. Všechno to byly lži, výmysly, lakýrka, hnus. Když to srovnám s velvyslancem v Mongolsku, generálem Nekvasilem skvělým chlapem, kterej si vzal Gruzínku, a má rád pěkný ženský. Byl milej a hned se k nám hlásil… Asi je to v lidech a ne v konzulátu. Bohužel jsme národ hovnařů. Tyhle věci mě tak serou.
