Dobrý den, dnes je 20.09.2017 - 13:07
1. samizdatový internetový magazín v prvobytně pospolném kapitalismu a rozvinuté tržní demokracii

17. listopad (něco „svátečních“ slov)

„Karle Kryle, už neryjeme držkou zemi“, četl jsem vzrušeně nápis na jedné z pražských zdí, v oněch hektických listopadových dnech, kdy si národ myslel, že dělá revoluci. Ono to skutečně tak v tu chvíli vypadalo. Ovšem, to se jen ti, kteří nám celou tu dobu před tím, stáli na zátylku, pouze chvilku rozhlíželi, jestli se doopravdy něco závažného neděje. Když zjistili že nikoliv - přitlačili.

 

Jo, ještě snad…., že tak trochu pozměnili ideologii a rétoriku. Jen tak maličko, tu a tam. Prý už ne kolektivní, ale soukromé je v módě. Tak si rozebrali národní majetek. A aby to nebylo tak okaté, tak k tomu použili takový projekt jako zástěrku; privatizací jej nazvali. A kradli a kradli. Majetek, peníze (a pak zase majetek a zase peníze). Tu méně, tu více (prej ti nejschopnější z nás, říkali). Nebylo jich mnoho, ale to, co stačili nakrást (a hlavně jakým způsobem), ještě více zmrzačilo už beztak zbídačelý „pobělohorský“ charakter tohoto národa, na další dlouhé desítky let.

 

(Jeden z pozdějších politiků v té době křičel: “Ty vole, tady se teď rozdává majetek na sto let!“.

 

No, on se ani tak nerozdával, jako spíše rozebíral či ještě přesněji, rozkrádal).

 

.…a všichni mlčeli, jen se dívali…..

 

A mlčí a dívají se dodnes. „Co můžeme dělat…. nedá se přece vůbec nic dělat…. tak to prostě je, tak to vždycky bylo, a tak to také vždycky bude….“ akorát říkají….

 

Vlna politických změn v totalitních státech střední Evropy v roce 1989 je vykládána lidem většinou jako pád totalitního komunistického režimu a návrat k demokracii (což skutečně nelze popřít). Je to ale všechno? Pokud se nad těmito událostmi a jejich překotným vývojem po letech zamyslíme, můžeme dojít k závěrům, které moc líbivou podobu sice nemají a současným mocným by se asi také nelíbily, ale pokud se přidržíme faktů, jsou jenom jejich logickým vyústěním. Současným mocným se nelze divit, neboť je jejich „imidžmejkři“ naučili jakousi účelovou hatlamatilku (ti chytřejší z nich se ji naučili dokonce sami), plnou frází a klišé, kterou pak s patřičným patosem vykládají při kladení kytiček či věnců všude tam, kde je uvidí co možná nejvíce lidí, kteří budou ochotni je dokonce i vyslechnout.

"Co se vám vybaví, když se řekne 17. listopad?"

Můžeme slýchat ve výroční den už od rána na některých rozhlasových stanicích. Když ono, je to různé, řekl bych, a také jak komu.

 

Všeobecně ovšem listopadové události v roce 89 v mnohých vyvolali obrovskou euforii. To špatné a nezdravé končí a začíná to dobré, správné a zdravé, mysleli si. Někteří se báli, co bude, co budou dělat. Neuměli nic než poroučet a omezovat druhé, ve jménu čehosi "vyššího". Později ti nový "dobří" (?) se nějak podivně promíchali se starými špatnými a dohromady se stali ještě horšími …. ".... ti co nás léta týrali, nás vyhazují z práce" zpíval v té době Karel Kryl. "Jo to bývaly časy, když jsme s panem továrníkem cvičívali v Lidových Milicích", vzdychají někteří, kterým pomalu začíná svítat. Nejdříve se zorientovali ti, kteří neuměli nic, než poroučet, omezovat druhé a krást, když zjistili, že se nejedná o nic jiného, než o změnu vývěsního štítu a že pro ně vlastně teprve teď začíná ten pravý ráj na zemi.

 

A zbytek už známe všichni. Kolosální zločiny, které si do té doby nikdo nedokázal představit, se staly samozřejmostí. Chaos a rozkradený národní majetek, za stovky miliard, znehodnocená lidská práce, neskutečná morální bída a celková dekadence společnosti.

 

Kolik z těch, kteří tenkrát radostně cinkali na náměstích klíči, teď sedí v koutě a jenom si říkají "...já debil..".

 

Když jsem toto své kratičké zamyšlení svého času zveřejnil, byl jsem svými oponenty kritizován za to, že si snad přeji návrat předlistopadových poměrů. Ne, ten si určitě nepřeji. Nicméně pohled na současný stav společnosti , je neméně žalostný (ne-li v některých jevech žalostnější), než stav předlistopadový.

Byl listopad 89 skutečně spontánní revolucí?

Krátká rekapitulace:

 

Po dvě desetiletí se nic neděje a nikdo nic podstatného neočekává. Občané si poklidně žijí své životy a zdánlivě jim nic nechybí. S daným stavem jsou povětšinou smíření a někteří si intenzivně budují své kariéry a dávají najevo svou loajalitu s režimem. Odpůrci režimu (tzv. disidenti) se tu a tam nějak projeví a jsou mocí porůznu zavíráni, propouštěni a zase zavíráni, aniž by to občany ve větší míře vzrušovalo. V osmdesátých letech dochází k zásadní změně v politbyru tehdejšího Sovětského svazu, jehož jsou tyto země vazaly. Tyto změny slibují politické uvolnění, v důsledku čehož koncem osmdesátých let, tlak odpůrců režimů v těchto zemích stupňuje. Představitelé totalitních režimů jsou svými odpůrci obviňováni z nedodržování listiny základních práv a svobod, ve vztahu ke svým vlastním občanům. Moc se brání policejními represemi opíranou o intenzivní slídění tajné policie mezi občany. Nicméně působením disidentů se totalitní mocní stále zřetelněji jeví jako viditelní, jasní a zcela zkompromitovaní padouši. Politické klima v těchto zemích se zhušťuje. Mocní jsou tlačeni do kouta, kde jim moc vypadává z rukou. Občané si ve své většině myslí, že ji konečně uchopí sami; že spravedlivý a demokratický řád je to jediné, co může následovat. Svou budoucnost vidí v rámci právního státu, v podmínkách otevřené občanské společnosti, založené na principech politické plurality a volného trhu. Ve společnosti, v níž ti skutečně schopní, čestní a pracovití, konečně dostanou šanci, zatímco na politické loajalitě závislí kariéristé budou odhaleni a zákonitě neuspějí. Většinou tato představa vyhání občany na náměstí, kde v euforii a nadšení zvoní klíči (...Štěpáne, končíme!....).

 

Tato radostná naděje, se ale pozvolna začne proměňovat v hlubokou deziluzi, kterou tvrdě zaplatí.

Polistopadová realita.

Bezprostředně v této euforii, jsou vedena různá jednání jakési nové platformy, která je většinou tvořena disidenty a nezávislými odborníky, kterým předešlá moc příliš nepřála (a s kterých se velice rychle stali národní hrdinové), s ustupující mocí. Jsou deklarována usnesení, která občané dychtivě sledují, kterým rozumí a která zcela souzní s jejich tužbami, přáními a představami. V souběhu s těmito jednáními (z nichž většina z toho, co se dojedná, přijde vniveč), se odehrává něco, co dává konečnou tvář nově vznikající společnosti a je současně v hlubokém rozporu s obsahem toho, co je hýčkáno v myslích většiny slušných a změnu si přejících občanů. Dochází k faktickému předávání reálné moci z rukou viditelných padouchů do rukou padouchů zatím neznámých (čímž tedy i neviditelných).

 

Česko-britský publicista Benjamín Kuras, následný vývoj popisuje takto: „A najednou se tytéž osoby a celé skupiny, které řídily či se podílely na chodu komunistické ekonomiky či strukturách tajných služeb, ocitají ve vedení hlavních postkomunistických finančních a podnikatelských sítí. Tyto sítě, podporované novými zákony, dokázaly velice sofistikovaně a efektivně oloupit své země o jejich majetek s pomocí vládou subvencovaných podnikatelských strategií, které vešly ve všeobecnou známost svým zlidovělým názvem "tunelování". To jest, převedení majetků v hotovost, která byla pak velice důmyslně "odsáta" neviditelnými kanály na neviditelná konta v nezjistitelných bankách v neidentifikovatelných zemích. Dále se jim podařilo (většinou zákonně a tudíž beztrestně), okrást své spoluobčany o úspory (často celoživotní), prostřednictvím dobře koordinovaných krachů bank, investičních fondů a spořitelen. Většinu takto vzniklých veřejných ztrát z těchto loupeží, následně uhradily vlády z daní občanů, tedy těch okradených“.

 

"Kde je ta voda? Krávy ji vypily.

Kde jsou ty krávy? Páni je snědli.

Kde jsou ti páni ?

Mezi námi, policií nestíháni".

 

Jaroslav Hutka

 

Za zmínku snad ještě stojí, že všichni ti postkomunističtí zákonodárci, politici a finanční šéfové, odpovědní za zákony, které tyto loupeže umožnily, si v poklidu užívají svých vysokých postů (které si mezi sebou tu a tam vyměňují), žijí v okázalém přepychu a těm, kteří na takové jednání jednoduše nemají žaludky se vysmívají a obviňují z neschopnosti.

 

Tak tedy:

 

Nechť žije VLSR (Velká listopadová sametová revoluce), všichni její hrdinové a uskutečňovatelé jejího faktického ducha a skutečného poslání. Zbytek národa - neschopných hlupáků a ňoumů - nechť živoří, přihlíží a třeba i závidí, hlavně však, nechť mlčí!.

Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR