přeneseme se do roku 594. Athénskému občanu Solónovi bylo 47 let. Řecku se moc nedařilo. Ne, že by byli zrovna před totálním krachem jako my, ale všichni athéňané cítili, že něco není v pořádku. Něco bylo zhnilého ve státě ,,Dánském,, něco podivného, nezdravého a jejich přírodní nezkažený instinkt jim říkal, že by mohlo a bude mnohem hůře. Tak teď si představ, že ti Řekové tenkrát v tom roce 594, to znamená všichni, statkáři, šlechta, kupci, řemeslníci, úředníci, dělníci, všichni, přišli k Solónovi, který tohle všechno kritizoval a ve svých básních na to poukazoval a bez jakýchkoliv podmínek vložili osud celého Řecka do jeho rukou. Dlužno poznamenat, že Solon byl z dobré rodiny, vážený občan, měl za sebou ůspěšnou kariéru vojevůdce a neudělal do té doby žádný průser, byl to, abych tak řekl moudrý kritik poměrů, nebo chceteli, pozitivní opozičník a antický dizident! Tak za ním teda přišla ta vybrané reprezentativní squadra a řekla mu…… podívej Solon! Když máš tolik keců, všechno kritizuješ, všechno děláme špatně, tak víš co? My ti to ty chytráku svěříme, podvolíme se tvým rozhodnutím a teď se ukaž blamáš!
Bože, jak hluboko jsme klesli
Dneska si to neumíme představit, jak museli být velkorysí ti Řekové, aby tohle udělali, jaký břemeno Solónovi na bedra vložili. Ale Solón byl taky formát jako ti Řekové. Prostě ho požádali, jestli by tu katastrofu, kterou cítili v zádech, neodvrátil.
Řekl bych, že Řekové byli tak duševně zdraví, že začali troubit na poplach zavčas, ještě než se stala katastrofa. Řemesla umírala, právo selhávalo nebo bylo nedobytné. Peníze ubývaly, takže už skoro žádné neobíhaly mezi prostýma lidma. Rolníci chudli a synové těch rolníků se vystěhovávali pryč. Společnost nestála za nic a stát byl každému na posměch. Stejně jako dnes. Nakonec, co je stát? Nevím sám, co si mám pod pojmem stát představit. Kdo reprezentuje můj stát? Prezident kladeč věnců? Bezradný koktající předseda vlády? Hloupý ministři a ůplatní kradoucí náměstci? Strany s totožnými programy? Generální ředitelé neznající češtinu? Naši zvolení ,,panští kočí,, v Bruselu? Ať dělám co dělám pořád mi vychází – vlast je pouze božská Česká krajina a naši hokejisti! ( Možná Sparta a Slavie! ) Nikdo víc!
Viz Kuras….cituji….,, žijme a chovejme se tak, aby se za nás naši hokejisti nemuseli stydět! ( konec citátu )
Tenkrát nešlo o nic zločinného na rozdíl od dneška, ale chyběla ta konstrukce, ta osnova, jak říkáme my literáti, podle který se píše román nebo divadelní hra.
Když teda Athéňané, já říkám Řekové, ale oni to vlastně byli Řekové athénští, šli za Solónem a dali mu takhle, jak se říká, bianko plnou moc celého národa, a pak zavřeli oči a jen čekali, co za masakr na ně přijde, jaká rána pěstí mezi oči dopadne.
Někteří si mysleli, že se Solón provolá králem. ( Podle sebe soudím tebe!) Já myslím, že to tenkrát byla nesmírně vypjatá chvíle. Když to studuju, když jsem se, Shorty, k tomu vrátil v tomhle hnusu, co nás obklopuje, tak mě strašně překvapilo, jak se zachovali hlavně ti boháči, nemohu si to srovnat ve svý středoevropský hlavě, jak se k tomu postavili, starý bohatý athénský rodiny, říkalo se jim eupatridové, což znamenalo, že jsou to muži z dobrého rodu, s dobrým rodokmenem.
Nepřijde vůbec na mysl, že by tyhle bohatý rodiny, které během doby postupně pohltily téměř všechnu půdu v Attice, včetně živého i mrtvého zemědělského a řemeslnického inventáře, by si s revolučním Solónem a nespokojenými Athéňany, kdyby chtěli, snadno poradili. Určitě by dali dohromady dostatek vojáků, aby ty doutnající hladové i sociální nepokoje, zastavili.
Nevadili jim ani jejich vzájemné rozmíšky, to znamená spory, který měli mezi sebou, protože všichni boháči měli vždycky, co svět světem stojí, mezi sebou nějaký spory. Ale jak se říká: ,,Vrána vráně oči nevyklove,,.
Jestliže tedy tihle boháči nesáhli po meči, ale přihlíželi s rukama v klíně, co se bude dít, v očekávání věcí příštích….to se dá vysvětlit pouze jedinečnou vlastností Řeků, která dneska v naší civilizaci zcela vymizela. A sice v oddanosti svému státu! ( Hokejisty neměli, ale všetko ostatní nebylo tak ,, zosraté ,, aby se to naozaj nedalo milovat!) V oddanosti místu, kde žijí, v oddanosti Athénám a v naději ve svou budoucnost. Kterýho manažera by dnes neuchvátila představa, že bude vládnout vždy jen jeden jediný koncern, jeden s elektrikou, tamten s vodou, tamti budou mít řetězce, každý svoje, ale že budou jenom oni. Žádná konkurence! Žádná soutěž! Všechno budou mít jenom oni a ti ostatní budou otroci, a naprostý hovna, jako jsme dnes my, milý Shorty! ( Myslím Eurohovna)
O to se dneska všichni zoufale snažej, o tu monopolizaci, jak se by se to panečku dnešním zlodějskejm rychlokvaškám líbilo!
Ale Athéňané ne! Čekali, že je Solón, jejich stát, i je samé, před pomalou smrtí zachrání. Solón jak už jsem byl výše předeslal, pocházel ze starého bohatého rodu, byl v mládí vojevůdcem, vyhrával, skládal básně, psal elegie, kde jim nadával, žaloval na svou dobu. Jeho verše se recitovaly na ulicích, lidi je uměli nazpaměť a lidi ho milovali.
Ale teď verše skončily, srandičky….srandičky, teď měl psát dějiny To, co udělal, se vyznačovalo jednoduchostí. Jednoduchost je společná jedině největším státníkům a největším diletantům. Žádný ale! Žádný vyjímky! Žádný vymýšlení kravin, žádný pozměňovací návrhy, nepodstatných věcí a odvádění od problémů! Hovno soudruzi poslanci!
Je to přímá, jasná čitelná cesta k cíli. Jeden americkej milionář, teď nevím, který to byl, měl takové krédo, který jsem od něj přijal a celej život se tím řídím. ,,Zjednodušuj blbče!,, říká ten boháč a má pravdu.
Tak co tedy udělal Solón?
Zrušil všechny dluhy občanů, který byly nějak svázaný s prací, s půdou, a dokonce i ty, kdy se dlužník zaručil svou vlastní osobou.
Zakázal jednou provždy kohokoliv prodat do otroctví. Všichni, kdo se octli v otroctví, měli být ihned propuštěni a ti, kdo byli prodáni do ciziny, měli být na státní náklady přivezeni zpět. Jen se nad tím, Shorty a milí čtenáři, zamyslete. Mně úplně srdce plesá, když vám to vyprávím. Boháči, eupatridové, byli tím pádem přes noc o celé miliony a miliony chudší, ale přijali tuhle ránu bez mrknutí oka. Velkoryse.
Další zákon nařídil měnovou reformu, naprostou a určil přesné míry a váhy jednou provždy.
Třetí zákon zbavil moci rodové klany. To znamená, kdo byl bezdětný, mohl testamentem odkázat svůj majetek komukoliv, libovolnému občanu bez ohledu na příbuzenství! Ten testament byl závaznej.
Každej, kdo věděl o nějakém bezpráví, to mohl oznámit, i když ten dotyčnej poškozenej, kterýho se to týkalo, to sám nehlásil ze strachu nebo z jakéhokoliv důvodu. Za něj mohl kterýkoli občan podat stížnost a žalobu. Čtvrtej zákon, opět žasnu nad tou moudrostí, zakazoval export, vývoz všech zemědělských plodin, které byly životně důležité a kterých byl v Athénách nedostatek.
Další zákon směřoval k podpoře rapidně vymírajících řemesel. Všimni si, že Solón nenařizoval. Ani se o to nesnažil. Ale vystavil rodinu pozvolnému tlaku, pomalému, ale velmi silnému. Nikdo z lidí neměl ve stáří, nebo když se dostal do nouze, nárok na jakoukoliv podporu svý rodiny, pokud se nepostaral o to, aby některý z jeho synů nebo dcera se v mládí nevyučili nějakému řemeslu! Jak moudré rozhodnutí. Samozřejmě tím Solón bořil všechna dosavadní zákony.
Ale přišly další údery, přímo do státní struktury tý doby, do toho zaběhnutýho pořádku tehdejší společnosti. Solón vytvořil ,,Radu čtyř set,,. To byl sbor vybraný losem, všimněte si nikoliv volbami, volby - odporná a profláknutá věc, Solon o volbách věděl své! To byla taková Dolní sněmovna jako protiváha tý Horní. Tam byl do té doby jedinej zákonnej orgán, tzv. Horní sněmovna, byl složenej jenom z boháčů.
Dále určil, ustanovil, že o válce a míru, jmenování nejvyšších státních úředníků musí vždycky rozhodovat ,, Rada 400,, všelidové shromáždění. Ukázalo se, jak dobře Solón znal své pappenheimské. Jak měl asi v těchto věcech trpké zkušenosti. Jeho zákon vyžadoval, aby při těchto všelidových rozhodováních se každej z přítomnejch občanů postavil jednoznačně na tu či na onu stranu a jasně řekl ano nebo ne. Žádný, já neříkám ani tak, ani tak, já se alibisticky vzdávám, hlasování. Ne! Hovno hošánku!
Ano! nebo Ne! Kdo tak neučinil, ztrácel veškerá občanská práva.
Řekl bych, že tady v tomto okamžiku se opravdu začala rodit demokracie jako taková. Sice nebyla to ještě finální demokracie, jak ji známe my, ale Solón to dovedl až sem. Postavil zeď, která měla Řeky uchránit před hrozící blížící se hrůzou.
Nyní, v lidovém shromáždění a před všelidovým soudem, si byli všichni občané rovni. Ale pokud šlo o správu státu, považoval Solón za nezbytně nutné vyřadit, zase dávejte pozor vy ochránci lidských práv lotrů a gaunerů, blbečkové, vy zasraný patologický humanisti, vyřadit hlasy těch, kdo neměli co ztratit. To znamená, nemůžeš rozhodovat, když nemůžeš o nic přijít a nic neneseš na trh. Poprvé v dějinách zorganizoval Athény do takový jakoby akciovky. Rozdělil ty občany, akcionáře nebo podílníky do tří skupin podle toho, jak velký balík těch akcií měli v držení.
V první třídě byli ti, jejichž roční výnos plodin přesahoval 500 medimnos. Druhá třída, trochu nižší, musela mít výnos aspoň 300 medimnů a ta další nižší aspoň 200 medimnů. V tomto odstupňování bez ohledu na šlechtický stav nebo původ, byli příslušníkům těchto tříd, vyhrazeny rozhodující státní úřady. To znamená, jedině tito lidé, mohli získávat úřady, kde se o všem rozhodovalo. Kdo vydělával míň, samozřejmě, (je mi to soudruhu líto,) možná právě jenom tolik, aby se uživil, tak se musel spokojit s postavením rovnocenného občana, ale moc do toho nesměl žvanit. Jak moudré! Nestačí to? Není to dost, blbečtí ochránci lidského toxického odpadu?
Takže takhle Solón vystavěl hodnotu Athénského městského státu a tak dobře znal své Řeky. Jeho dílo přetrvalo dodnes, jako jeden z principů možného uspořádání světa. Já ho Shorty považuju za nejlepší, vy někteří moji milý čtenáři možná ano, možná ne.
V roce 594 Solón celé svoje dílo dokončil. Zákony byly zapsány na otočné tabule a základní, ústavní zákony byly vytesány do kamenných sloupů staré královské síně. Pak přišel ten den, jak říká básník, kdy homérské slunce vzešlo nad Athénami. Moře lidí se shromáždilo na Agoře, před nimi v průčelí sloupové síně a muž oděný v slavnostním purpurovém hemationu - Solón.
Všechen lid vznesl ruce k přísaze. Přísahal, že na těchto zákonech nikdy nezmění ani písmeno, aniž by se předtím poradil se Solónem. Veliký okamžik malého světa. (Bože! Jak jim Shorty závidím!)
Řekli byste, že to je krásná tečka za tím, co vám vyprávím. Krásná tečka za nádhernou pohádkou, která se skutečně stala!
Ale kdepak, vážení soudruzi, ten největší, a nejen pro mě největší okamžik, přišel až potom!
Solón odešel domů, sbalil si kufry a opustil Athény, aby se na něj nemohl nikdo obracet s návrhy na změny, novelizaci, připomínkami, a s drobnými, dílčími úpravami.
Taky závidíte lidem, kteří žili společně s takhle skvělejma lidma, v takovýhle společnosti a s takhle vynikajícím státníkem? Uvědomuju si, že ne každá doba může mít svého Solóna, ale balit kufry by si mohli. Dokonce většina z nich.
Děkujeme! Odejděte! Kam? DO PRDELE!
Deník osamělého běžce
Další články
