Dobrý den, dnes je 24.06.2017 - 15:45
1. samizdatový internetový magazín v prvobytně pospolném kapitalismu a rozvinuté tržní demokracii

Petr Novotný

R: A přichází můj dnešní milý host. Já to říkám vždycky, že je milý, vzácný, vítaný, ale dneska to sedí! Přátelé, můj nejlepší kamarád životní, Petr Novotný! Péťo, já tě vítám na Barrandově.

N: Dobrý den. Nazdar.

L: Vítej, otče.

R: Znáte se? Znáte se, vy dva?

N: Ano, už jsme se viděli.

R: To je poprvé, Péťo, co jsem v šatně viděl, že jsi krásnou holku nebalil. Dcerka je taky… Prosím tě, já jsem se tak těšil na tenhleten díl! Chtěl bych tě jen upozornit, před diváky, protože my neskrýváme nic, před našimi milými barrandovskými diváky, že je to taky zábava. My diváka poučíme, ale i pobavíme. Mysli, než mi odpovíš, musí to bejt legrace všechno, Péťo. Diváci se musej válet po zemi smíchy. To je všechno.

N: To je hezký! On mě takhle motivuje vždycky a mě tím uvádí strašně do rozpaků, ale já bych se s tím i vypořádal nějak, ale musím říct, že Božský takhle i připravuje diváky, kdykoliv spolu jsme, že s ním není žádná zábava, ale se mnou že bude. Tak si představte, že je třeba nějaká vernisáž obrazů, kterou my máme otevřít, tak Ringo má projev a upozorní lidi, že nebude veselý, ale teď že přijde teprve ta zábava.

R: Říkám pravdu.

N: Předá mi slovo, přitom ještě několikrát zdůrazní, že jsem pětinásobný bavič roku.

R: Považte! Odstav: Pětinásobný bavič roku! Uvědomujete si to, diváci, co to vůbec je? Pět let za sebou, Péťo, jsi byl nejlepší bavič roku. To už se nikomu nepovede. Nikdo už tě nikdy nepředhoní, jako nepředhoní Zátopka, nepředhoní oštěpaře Železnýho, horolezce Rakoncaje… Máš to do smrti!

N: To všechno je pravda. Teď si jenom představte, jak to vypadá, když on mě takhle uvádí před lidma na vernisáži, když už je tam přece jenom pár lidí, kteří mě ještě snášej. Tak ti mě od tý chvíle už přestanou mít rádi.

R: Vždyť ty máš ještě jeden pas. Prozradím na tebe… Ty si to neuvědomuješ, že táta je vlastně slavnej na druhou. Dvojnásobně slavnej! Já jsem to dlouho nevěděl, přestože vím, že ta kuchyň, my se k tomu ještě dostaneme. Byli jsme v Mexiku, tuším, u tý sluneční pyramidy, ohromený tou velkolepostí, a najednou běží k nám autobus turistů ze Slovenska a volaj: „Kuchár, kuchár!“ A já se rozhlížím a oni volaj: „On! Kuchár!“ Oni ho znají jako kuchaře. Na Slovensku vědí taky, že děláš legraci, nebo jenom že vaříš?

N: Já myslím, že na Slovensku, že dělám legraci, vědí možná tak maximálně Trenčianské Teplice, ale dál už ne. Od Teplic na východ jsem opravdu iba kuchár.

R: Ale ty to teritorium furt rozšiřuješ. Já musím říct, že Petr je tak aktivní a tak pilnej, že jednou, jestli se nemýlím, jsi jel vařit do Bratislavy, a když už jsi tam byl, tak jsi jel do Slovinska. Naučil ses totéž slovinsky a vařil jsi to samý někde ve Slovinsku.

N: Já už si taky přesně nepamatuju, co ty všechno vyprávíš, kde je pravda a kde je už nějaká nadsázka. Já jsem do Slovinska určitě jel, ale teď si zaboha nemůžu vybavit, jestli jsem tam jel vařit. Ale je to nepravděpodobný. Každopádně my jsme ještě neřekli to, co jsi možná měl říct, diváci to neví, že my dva spolu cestujeme a že jsme už spolu navštívili přes 20 zemí.

R: Ano! A napsali jsme vynikající knihu, která se jmenuje Jako Čuk a Gek, protože já hlupák jsem si myslel, že lidi znají moje miláčky z mládí, který cestovali, tak jsme si připravili, chtěli jsme dělat 4 díly: Jako Čuk a Gek, Jako Bolek a Lolek, Jako Hanzelka a Zikmund, Jako Vráz a Kořenský. Vyšlo Jako Čuk a Gek a ta kniha naprosto propadla jen proto, že jsem prosadil název Čuk a Gek. A lidi, jak čtou Čuk a Gek, pořád ještě ta vlídnost k Sovětskýmu svazu nenastala, ta renesance, čili tím jsem tu knihu zničil.

L: Ale já ji četla a smála jsem se nahlas.

R: Ty musíš, když jsi dcera!

L: Já musím, ale četla jsem ji a fakt jsem se smála!

R: Moje děti se taky smály.

L: No.

R: No.

L: Krásná knížka.

R: Důležitá věc. Diváci, Petr Novotný má jednu zvláštní vlastnost. On překypuje, on je jako zažehnutej atomovej reaktor. Překypuje neskutečně energií a ta energie je v něm trvale. On nevyhasíná. Já myslím, že i když spíš, tak se meleš a něco furt děláš. Když jsme spolu pracovali, tak Petr přišel v 7 ráno, měli jsem schůzky ráno, protože oba vstáváme brzo. Přišel nabitej optimismem, otevřel jsem dveře, tam stál rozzářenej Novotný plný energie a já říkám: „Péťo, kde se to v tobě bere? Vždyť je 7 ráno, ty vole! Přece nemůžeš…“ Co se tak mohlo odehrát v 7 ráno? Teda mohlo, ale u tebe už ne!

L: U tebe taky ne.

R: Proto se divím. Vyhaslej Ringo otevře nabitýmu Novotnýmu. Já jsem myslel, že něco žereš, nebo že si něco pícháš. Kdyby sis sundal tu košili, on by se styděl, nemá žádnej vpich. Kde se to bere ta energie?

N: On ještě navíc mi říká, že jsem bezdůvodně nadšený šimpanz, abychom byli úplně přesní.

R: No, není jiné vysvětlení.

N: Já to neumím vysvětlit, kde se ve mně ta energie bere, já si připadám úplně normální, živý, dynamický. Je pravda, že jednou jsem takhle přišel o půl třetí ráno ke Zdeňkovi Rytířovi do studia, jenom jsem ho přišel navštívit, protože jsem věděl, že tam po nocích oni točí jednu píseň, ke které jsem napsal text. Tak jsem jim koupil pizzu cestou ze zájezdu a zastavil jsem se, abych je potěšil. A tak jak jsem vešel, řekl jsem: „Ahoj, jak se daří?“ A on po mně opravdu skočil! Nikdy jsem nic tak zuřivýho neviděl u tak klidnýho člověka. Přirazil mě ke zdi a škrtil mě a řval na mě: „Ty něco žereš? Ty si něco pícháš? A ty mi řekneš, ty v něčem jedeš, co to je!“ On to myslel opravdu vážně.

R: No a co to teda je?

N: Nic, to je takovej přirozenej generátor. Ty jsi o tom někdy přemýšlela, co to je?

L: Geny, já to beru jako normální geny, já to taky mám.

R: Ty jsi tichá puťka proti Petrovi. Prosím tě, jak jsi správně řekl, my spolu cestujeme. Jsme tedy dvojice cestovatelů, ty jsi vedoucí naší dvojice, já jsem jeho zástupce. A s Petrem je, diváci, tak nádherný cestování, protože on všechno zařídí! Stejně jako je výhodný s tebou vystupovat. Když jsem hostem v tvým programu, a mám svých 20 minut, on mi z těch 20 minut ještě 15 prokecá.

L: My jsme nikdy nepochopily, jako děti, proč on cestuje s tebou!

R: No protože…

L: Prudí, otravuje, je línej…

R: Ne, ne.

L: Nic nezařídí.

R: Ne, dvojice musí být vyvážená, jak říká Petr. Čili jeden je maximálně pilnej a druhej není pilnej vůbec. Já se o nic nestarám, Petr pro mě přijede na Jíloviště, říká: „Máš spodky? Máš pas? Máš peníze? Sedni si, Ringo, (na letišti), chceš kafe? Hačej tady, nikam nechoď.“ Já sedím, čumím, myslím si na svoje kraviny. A na zájezdu? Hledáme hotel. „Seď, já půjdu.“ Jde se podívat, nechá si ukázat pokoj, postel, kde budu ležet, vždycky já chci ležet u okna, přijde a já nedělám vůbec nic. Vůbec nic!

N: Ale pozor! Ještě je třeba podotknout, že neděláš doslova nic, tzn. ty ani tak dostatečně necestuješ jako já. My spolu někam jedeme a třeba se rozhodnu, že někam půjdem. Já si pamatuju, že jsme si třeba pronajali koně v Jordánsku oba, že vyrazíme 17 km do skal. On si na něj ani nesedl. Nejdřív tvrdil, že toho koně povede, to jsem řekl, že mi nebude stačit, tak se rozhodl, že povede mýho koně a tohohle uváže. A když ani to neprošlo, tak řekl, že na mě počká. On ale umí si sednout a čekat třeba půl dne, než já se vrátím. A on pořád trpělivě sedí.

R: Protože medituju. Češi nevědí, co je meditace. Meditace je rozložení mysli, kdy já sedím, ty jedeš s tím koněm někam pryč a já sedím a všechno si promejšlím, promejšlím a usnu.

N: Ale totéž mi on udělal i třeba v Mongolsku, kde jsme dostali člun, že pojedeme na ryby na jezero. On teda chtěl do okamžiku, než zjistil, že to nemá motor, protože motor se pokazil a novej přivezou z Ulánbátaru za 2 dny. A to jsme řekli: „To nebudeme čekat v jurtě 2 dny, to bychom byli blázni.“ A že pojedeme na vesla. A v tu ránu on že nepojede na vesla, protože by nás mohl vítr někam odnést. Zůstal na břehu, já jsem si…

R: Já jsem nepřijel do Mongolska veslovat!

N: Ano.

R: Přijel jsem si prohlídnout Mongolsko.

N: Já jsem si sedl, odvesloval jsem doprostřed jezera, i rybu jsem jednu chytil. A zpátky už jsem se nedostal. Čili on měl pravdu, proti větru to nešlo a vítr mě někam odnesl. Já jsem si říkal: Jsem na jezeře, nejsem na moři, mně je to jedno kam. Někam mě odnesl, potom jsem šel pěšky a s Ringem jsem se potkal až za 7 hodin.

L: Proč ho s sebou vlastně pořád teda bereš? Kde je ten důvod? Koule u nohy.

R: Není lepší!

N: Není lepší. Ještě jsem neřekl takovou lichotku, jo? Já se v životě takhle nepobavím, jako když s ním sedím v autě. A my navíc, což je zajímavý, my prokecáme prakticky celou cestu.

R: Ano, ano.

N: My kecáme prakticky furt. Teď je to možná i vidět, jak si skáčeme do řeči.

R: A jak vtipně! A já říkám: „Péťo, to je nádhera, my si vlastně děláme estrádu zadarmo. Jeden druhýmu navzájem.

N: Navzájem. A to někdy taky dopadne tak, když jsme třeba jeli z Portugalska, on chce domů vždycky, to je druhá věc. On velice sní po domově, a když se mu začne stýskat, cesta končí. A to už se ani nevyspím v autě, nebo v hotelu už vůbec, někdy se už ani nenajím, musím jet pořád.

R: Vždyť se střídáme.

N: Ano. My se střídáme tak, že on u toho ještě prakticky nikdy neseděl.

L: Já vím, jak se střídáte.

N: Ale vždycky mi řekne, že mě vystřídá a usne. Takže my se střídáme tímhle způsobem a já ujedu 2000 kilometrů v podstatě nonstop a on buď spí, nebo si vyprávíme. A když jsme dojeli až k němu na Jíloviště, bylo 7 hodin ráno, už svítalo, jeli jsme celou noc, a nevylezl z toho auta, protože jsme to ještě neměli dokecaný, tak jsme ještě 20 minut řešili to poslední téma.

R: Ano, nádhera. To je krásný. A já musím říct, prosím tě, chtěl jsem tě upozornit, protože tohle je poslední díl naší druhé série, musíme bejt strašně legrační, Péťo. Neříkal jsem ti to už?

N: Ano. To už jsi jednou říkal. Budu se snažit.

R: Mysli na to prostě.

N: Budu se snažit.

R: Já mám zase dobrej vliv na něj, Lenko. Protože my jdeme, kuchyně, to je tvoje. Petr se hned začne kamarádit s kuchařem v indický restauraci, dáme si twenty-four plates, 24 talířů, to všechno sníme a jedeme do hotelu a Petr jede pomalu a čumí furt okolo, až se mu rozzářej oči, vidí automat s cukrovinkama, zastaví, naháže tam, teď má ty tyčinky, já je nemůžu říkat, protože bysme dělali reklamu firmám, který nám nedali půl milionu, tak nacpe si tam ty Twix a Bounty a tohle všechno a já říkám: „Nekupuj to! Nežer to!“ Všimněte se, diváci, že poprvé tu mám někoho, kdo je tlustší než já!

N: To jsi dlouho hledal!

R: Teď sedíme vedle sebe na posteli, já si čtu třeba Vesmír a on začne s tím staniolem. Já říkám: „Nežer to, Péťo! Proto jsi tlustší než já, to není těch 24 indických talířů. To jsou tyhle sladkosti, co teď do sebe cpeš!“ A on furt šustí, a pak řekne: „Vem si.“ Ta smrtící holá věta, protože já si vezmu. A žerem to oba, a proto jsme tlustý.

L: Já vás vidím oba, jak sedíte v těch postýlkách a papáte ty sušenky.

R: A to ještě… Mysli na tu legraci, Péťo!

N: Nezapomenu, neboj.

L: Musí to bejt legrace.

R: Teď jak my jezdíme a on to všechno zařizuje, tak já mám určitý zábrany. Já jsem pyšnej na to, že jsme heterosexuálové, tak já se stydím v recepci, když dva tlustý… Oni se kouknou a vědí hned a říkaj: Hahaha. A já říkám: „We are not homosexuel, no!“ A oni říkaj: „Yes, of course.“ A teď říkaj: „Kterejpak asi je stařena z těch dvou hnusnejch lidí?“

L: Ten s tím culíkem.

R: A my víme, že si musíme vzít manželský lože, ale dělenou matraci, protože dva tlusťoši se vedle sebe nevyspěj. Obrat tlusťocha znamená vyhodit toho druhýho hubenýho nahoru. Čili to jsou tak nádherný zážitky, který já s tebou mám, Péťo!

N: A to ještě přitom je třeba znovu podotknout, že on nerad cestuje. Nerad kamkoli chodí.

L: Nerad lítá.

N: Nerad lítá. A teď si představ, že on přesto se mnou procestoval a že spolu píšeme cestopisy, kdy dojde k okamžiku, kdy on se postaví a řekne: „Já na tebe počkám.“ A v tu chvíli čeká ty nekonečný hodiny, ale všude. A pak je nejzajímavější okamžik, začne se mu stýskat po domově. To bys nevěřila, dcero, co už se všechno s tímhletím přihodilo. Třeba v Jordánsku se mu začalo tak stýskat, že jsem ho naložil do auta a odvezl na letiště, posadil do letadla a poslal domů a sám jsem tam ještě ten zbytek týdne zůstal.

R: Ještě ses mi posmíval. Říkals: „To tě ti tví vnuci stáli už pěknejch peněz.“

N: On má vždycky představu, že tam ti vnuci trpěj. Že strašně trpěj.

R: Bez dědouška.

N: Bez dědouška.

L: Oni si říkaj: Odjel… Ne?

R: Oni ani nevědí, že jsem byl pryč.

N: Nevědí, že byl pryč. Já to jednou zažil, když jsme jeli do Londýna, a on zase shodou okolností měl u svýho tchána, jestli se nepletu, to je Angličan, jestli se nepletu, děti tam někde na venkově a říkal mi: „Musíme je navštívit.“

R: Já jsem se tak těšil na ně!

N: A on říkal: „Ty děti tam musíme navštívit.“ Tak mě vytáhl do vlaku, teď jsme jeli z Londýna vlakem do nějaký šílený obce, a tam pro nás přijel tchán autem. A Ringo se takhle klepal, až uvidí ty dětičky. A přijeli jsme, děti si tam hrály v rohu a Ringo vešel a říkal: „Děti moje! Sebíku!“ Dojatej, slzy mu tekly jako hrachy a kluci tak zvedli hlavy a říkali: „Ahoj, dědo.“ A dost.

R: No protože oni byli tak malí, že nevěděli, že jsou v Anglii. Oni mysleli, že jsou na Vinohradech. Proto je to nevzrušilo, když přišel děda.

N: Ale v Mexiku už jsem dostal strach, že on mi odjede taky. A že to bude drahý a náročný. Tak jsem se rozhodl, měli jsme letenku z Mexico City, že poletíme někam, to nemělo s Mexico City vůbec nic společného. Doletěli jsme na začátku cesty někam, to bylo 1000 km od Mexico City. Tam jsme si sedli do vypůjčenýho auta, řekl jsem Ringovi: „A teď jedeme domů.“ A jeli jsme těch 1000 km pěkně 8 dní tak, jak jsem si naplánoval až do Mexico City na letiště. A ve Skotsku jsem udělal úplně to samé. Odvezl jsem ho autem nonstop až na nejsevernější výspu Skotska, tam jsme vjeli i s autem na trajekt, odjeli jsme ještě na nejsevernější ostrov Skotska, tam jsme vylezli, přespali jsme a řekl jsem mu: „A teď jedeme domů.“

L: On je malej, viď?

R: Nádhera!

N: A jeli jsme tejden domů z toho Skotska.

R: A jak je statečnej! V Mexiku nás přepadli policajti v noci. Potřebujou peníze, to je na celým světě stejnej problém.

N: Oni měli ale samopaly.

R: Měli samopaly. Noc, džungle. Novotný vylezl a oni: „Sto dolarů!“ Protože jedete v lichej den, tam se nesmí jezdit různě. A Petr: „Ne! Ne!“ A hned telefon: „Hned aus ministerium budu volat!“ A oni hned: „Ne, ne, tak 50 dolarů!“ A Petr zase: „Ne, nic vám nedám!“

N: „Volám ministerium turistiky!“

R: „Volám ministra turistiky!“ A já jsem říkal: To není možný, oni zmáčknou… Měli kalašnikovy, jako policie na celým světě, a je po nás! A Petr říká: „Ne, ani 50 vám nedám!“ Ani 20 jim nedal a nakonec nás tedy pustili a ještě nám ukázali cestu. To dokáže jenom tvůj táta.

L: Já to vím.

R: Prosím tě, obraťme list. A musí to bejt legrační, co mi odpovíš, mysli na to.

N: Furt na to myslím.

L: Vždyť jsi ho nepustil ke slovu!

R: Nebo nás přepnou na nějakej imbecilní seriál. Vydrž, Péťo! Naše cesty se rozešly, tvoje směrem ke country, moje k rockenrollu, k beatu. Co tě přivedlo? Tys byl tramp jako dítě? Nebo cože jsi skončil u týhle okrajový žánrový oblasti?

N: Já jsem tramp nebyl ani jako dítě, já jsem nebyl tramp nikdy. Pro mě představa přespat někde pod širákem je něco tak bizarního! Ne, že by se mi to nikdy v životě někdy nepovedlo na mých cestách. Ale opravdu nikdy. Já jsem se k tomu dostal, já opravdu do teď neumím vysvětlit jak, ale myslím, že jsem byl jako externí redaktor v Mikrofóru a přivedli mi tam jednou jako hosty skupinu, která si říkala Greenhorns, a ta s sebou přivedla zpěváka, kterýho tenkrát nikdo neznal, měl asi 140 kilo, aspoň mi to tehdy připadalo, a ten mi vyloženě přirostl k srdci. Nemohl jsem si tenkrát vzpomenout, jak se jmenuje, i když je to dost podivný, protože jeho jméno bylo dost typický pro to, jak vypadal. A do teď si pamatuju, když jsem ho uváděl, v tu chvíli mi vypadlo jeho jméno. Říkal jsem: A hosti jsou skupina Greenhorns a tady máme jejich šéfa Honzu Vyčítala a tak, a pak tu máme jejich zpěváka, a to je ten… a teď jsem na něj kejval, jestli by nebyl náhodou tak laskav a neřekl svoje příjmení sám, když mi vypadlo. A on se na mě kouknul, ten neřekl nic. Podusil jsem se tam, než mi konečně naskočil. Protože on je Milan, křestním jménem je Milan, to bylo úplně jasný. To jsem se nespletl, ale to příjmení, to jsem si říkal, to bude, tak jak on vypadá, tak se jmenuje. A tak jsem konečně řekl, že naším hostem je Milan Tlustý. Předtím jsem dělal asi půl minuty: Ééé. A pamatuju si, že po dvaceti letech, já jsem s Michalem Tučným pracoval tolik let, po mnoha letech, když jsme se potkali v Lucerně, byla to moje Lucerna, všichni tam hráli jakoby na moji počest, tak i Michal Tučný tam přišel a uvedl mě slovy, že dnes teda přichází dnešní oslavenec Petr Ééé. A taky 15 minut si nemohl vzpomenout.

R: Vtipnej člověk.

N: Vrátil mi to.

R: Ty jsi dokonce autor nějakejch slavnejch trampskejch, ne trampskejch, těch country písní. Co ty jsi udělal? Ty jsi udělal, jak ty pražce dundaj undaj, undaj…?

N: To je Oranžovej expres, ale máš pravdu v tom, že to je jedna z takových písní, které se zpívaj u ohně.

R: Rosa na kolejích! Dělals?

L: Ne!

N: Ne! Nedělal.

R: Kdo dělal Rosu na kolejích?

N: Rosu na kolejích dělal Daněk a ty se trefíš. Víš, co jsem dělal? To ti udělá radost. Paní má se má třeba. To je písnička, kterou…

R: Jo?

N: To jsem dělal já, opravdu.

L: S tím machruju na rodiče kamarádů.

R: To si musím teda poslechnout někdy. A dělal jsi taky to o tý, jak letí z toho okna?

N: Já bohužel nevím, kdo letí z okna, ale možná jsem to dělal, ať ti udělám radost.

R: Vím, že jako textař jsi prostě slavnej. Takže to je to vysvětlení. Tučný to způsobil tu horečku country. Ale tebe to nepustilo! Ten blázen jede teďka v… Kolik ti je?

N: Už mi bude brzo 70.

R: On jede do Vídně na country zpěváka, jehož jméno já jsem v životě neslyšel! A s ním jede plnej autobus bláznů a ještě si to zaplatěj!

N: Tak to je tím, že ty se pohybuješ v jiné oblasti. A my takhle opravdu díky mý cestovce navštěvujem koncerty. Třeba Dona Williamse, nebo Kenny Rogerse.

R: Jo!

N: Willy Nelsona! To jsou všechno pro tebe jména…

R: Jo!

L: Ty znám i já, táto, neboj. Nevšímej si ho.

R: Zpěváci jsou to, předpokládám. Prosím tě, a zase odbočku, a zase mysli na to, že musíme bejt legrační, Péťo, nebo zcela propadneme. Prosím tě, další odbočka byla k tomu jídlu. Ty máš rád jídlo celej život, ale že jsi si ho vzal tak jako za svý? Ty ses dopracoval k takový dokonalosti v tom vaření! Vím, že tvoje knihy se prodávaly! Prodaly se desítky knih, jestli se nemýlím.

N: Desítky určitě!

R: A furt chtěli nový a nový. Co to, že sis odskočil k tomu? Žánr je to žádanej.

N: Ono to začíná tím, že rád jím, což ty nakonec taky a měli bychom říct podle pravdy, že kdykoliv cestujeme, tak někdy některý památky to odskáčou, že na ně třeba nedojde, ale restaurace s typickým jídlem té země, kde zrovna jsme, na tu nikdy nezapomeneme a vždycky jíme…

R: A on jí vybraně. My třeba jedeme, na kohouta na víně jsme projeli čtvrt Francie, že jo? Volali jsme do Prahy, kde dělají nejlepšího kohouta na víně, a neváhali jsme tam jet do tý restaurace. Ale musím říct jeden tátův velkej nešvar. Já jsem ještě stylovější než on! Já jím toho kohouta, tak jak je, a vždycky říkám vrchnímu: „Co byste k tomu pil za víno, monsieur?“ A on přinese víno k tomu. A on si dá kohouta na víně a k tomu pije fantu.

N: Protože jsem abstinent, ale to jsme hodně odbočili. Já nepiju alkohol, to je celý. Odbočili jsme od toho vaření. Teď se musíme pracně vracet zase zpátky, ale to nevadí. Každopádně nejenom rád vařím, já taky píšu kuchařský knížky. Taky ovšem každý jídlo, který do kuchařský knížky dávám, vyzkouším, protože sbírám rád podivný, unikátní, ujetý a nezvyklý recepty. A moje rodina to často musí odskákat.

L: Anebo to zkoušíme my a tátovi to nosíme v kontejnerkách už uvařený, aby ochutnal, co jsme uvařili.

R: A když jsi u tý… Teď jsem zapomněl, o čem jsme mluvili.

N: To mi je jedno, když už u toho jsem, tak co?

R: Co nám umožňuje to cestování v takový tý symbióze? Je to jednak tím, že já jsem tzv. singl, jsem použitej a odkopnutej manžel, a ty máš dokonalou ženu. Mirka je geniální. Tvoje máma je. Že ona prostě pustí Petra na jakoukoliv dobu, aniž by říkala: Kam jedeš, co tam jedeš, zase s tím debilem, kdybys radši zůstal doma! A neobtěžuje ho. Ona nám ještě zamává, viď? Ona je dokonalá!

N: Musím ti tentokrát dát za pravdu, jsem opravdu se svojí první a poslední a jedinou ženou spokojenej. Navíc ona tě má velmi ráda a ty sis ji oblíbil okamžitě, tys mi ji dokonce doporučoval, že té se mám držet. Dobře jsem udělal.

R: Ano. A pamatuješ na ty začátky toho hezkého vztahu s tvojí ženou? Čistého vztahu s tvojí mámou. Když jsme psali filmy, ještě jako mladí kluci, tak než jsme začali psát, já jsem ti vyprávěl moje veselé sexuální příběhy z předchozího večera. A ty jsi obracel oči v sloup a samozřejmě doma jsi to všechno vykecal. A ta Mirka byla zděšená! Říkala: „Je to možný, takovejhle člověk že je?“ A s takovým odporem a despektem, tys to špatně maskoval. Ale čím víc těch příběhů slyšela, tím si začala zvykat a začla bejt zvědavá na toho člověka. A když jsem k vám poprvé přišel, už mě vítala s úsměvem, protože věděla, že je to jenom neškodné hobby, že nejsem zlý, vilný člověk.

N: A teď už ty příhody sama vyžaduje, aby jí Ringo vyprávěl.

R: Ano, a když žádná není, protože jich ubývá v mém věku, tak si Petr vymejšlí. Prosím tě, co tě nejvíc těší v životě?

N: Teď bych měl asi říct, že jídlo, viď?

R: To už jsme řekli, ale něco legračního! Mysli pořád na tu legraci.

N: Prosím tě, opravdu nejlegračnější na tom je, že já mám opravdu rád svoji práci, to je vtipné! Já prostě jsem typickej workholik, to dobře víš. A když nemůžu pracovat, tak strádám.

R: To já taky. To je pravda. Prosím tě, musíme říct divákům a povzbudit je, jak je to s tou naší pamětí. My jedeme v tom autě a přece jen, jak toho máme hodně, povídáme si, a pořád víc a víc si nemůžeme na někoho vzpomenout.

N: My jsme prostě oba už trochu sklerotický, což v tomhle věku je normální. My tři věci nedáme jaktěživ dohromady, už s tím máme problémy. To jsou jména, čísla a to třetí jsem zrovna zapomněl.

R: Kolikrát ani nevíme, kde jsme v těch zemích.

N: Ale každopádně si určitě pomáháme a nedovolíme debatě, aby na tom uvázla. Tzn. že my jak si vyprávíme, většinou drbeme lidi ze showbyznysu, protože to je nekonečný téma, tak kdykoliv na někoho narazíme a nemůžeme si vzpomenout, jak se jmenuje, dáváme šanci tý hlavě pouhých 20 vteřin.

L: A když nic?

N: A když po 20 vteřinách nenaskočí, prohlásíme dotyčného za bezvýznamného.

R: Hlava to prostě neuloží, protože ten člověk je prostě nula.

N: Pak se rozhodneme, že je bezvýznamnej, bohužel při našich cestách a při našich debatách a při tom, jak věk postupuje, těch bezvýznamných nestále přibývá.

R: Přibývá, ano.

N: A už to nejsou jenom lidi, ale taky filmy, divadelní inscenace, města, památky a muzika.

R: A já říkám: „Péťo, jak se jmenuje ten tlusťoch vůl s tím doutníkem…

N: Jak hrál v tom…

R: A vyhrál válku. Ten, no… No… A ty říkáš: Churchill, bezvýznamnej… Proto jsi ho vymazal.

L: Nula.

R: Protože je nula. Nic neznamená.

N: Nejlepší, když si nemůžeme na někoho vzpomenout třeba ze showbyznysu, třeba kolegu, a teď jedeme oba, to je debata, která kdyby se natočila, tak to samo o sobě by bylo veselé číslo, protože Ringo říká: „Ten přece…“ Já mu pomáhám, říkám: „No ten bezvýznamnej.“ „No ne, počkej. Přece oba, s ním… Víš, kterej to je? Jak zpíval s tou… Dvojice…“ Teď my řekneme, že bezvýznamnou, ale on se nedá, říká: „Zpívali v muzikálu, kterej, vždyť se to hrálo 200krát, jak se jmenoval? V tom, no v tom… V tom divadle, který… Jak tam máme kamaráda toho šéfa, jak se jmenuje? Tenhle… Bezvýznamnej…“ Takováhle debata opravdu nikam nevede, ale hezky ubíhá čas a cesta.

R: Dokonce musím prozradit, to bude legrační, co teď řeknu.

N: To se těším.

R: Právě jsme si říkali, jestli ten národ nepřipravujeme o velkej zážitek. Že vlastně nemůžou bejt s náma v tom autě a při tom cestování, tak jsme se rozhodli, že to budeme točit.

N: Filmovat!

R: Filmovat. A Petr koupil kameru a točili jsme všechno, i debaty, všechno. A pak jsi zjistil, že jsi nezapínal zvuk. Takže máme nádhernej němej film ze Sicílie.

N: Máme pantomimu sicilskou.l

R: Ano. Bohužel. Třeba to jednou ozvučíme, nebo dabing to zdabuje. Ale výhoda tvýho táty je, že jsem si připomněl tu Sicílii, jedeme pustou Sicílií a najednou vidíme hotel a tam je svatba. Siciliáni se berou mezi sebou. Petr říká: „Počkej.“ Vystoupí, jde dovnitř, seznámí se s ženichem, s nevěstou, s kuchařem, dojde pro mě, vezme mě na tu svatbu. „Nalož si špagety.“ Sedí vedle nevěsty, přestože si nerozuměj vůbec. Jí, žereme špagety. Najíme se, Petr dokonce si zatančí, dokonce vím, žes tam rozdal elpíčka Fešáků mezi nima. Ty lidi Siciliáni poděkovali a my jsme najedený jeli dál. Takhle se cestuje s tvým tátou.

L: Vždyť on vypadá jako sicilskej mafián. Já myslím, že si říkali, nějakej…

R: Nebo v Jordánsku. Táta je velmi… Vážení diváci, teď to bude velmi legrační, teď nepřepnete. Je trochu šetrný ten Petr, proto je taky vedoucí naší skupiny. Tak my si půjčíme v půjčovně většinou to nejhorší auto…

L: Nejmenší.

R: Nejmenší, nejhorší a který má i drobný vady. A v Jordánsku půjčil auto, které neukazovalo, kolik máme benzínu. A protože je, jak říkám, šetrný, nikdy nekoupí benzínu víc, jak litr.

L: Přece jim to nevrátíte!

R: No a u Mrtvýho moře se nám to auto zastavilo.

N: Bohužel ve válečné zóně mezi Izraelem a Jordánskem.

L: Drobnost.

R: Padala noc a já říkám…

N: A ještě byl ramadán.

R: Jo, blboune. To je to tvoje lakomství, mohli jsme to… Jeli kolem jordánský policajti a oni teda, co je? A Petr vzal kanystry, a jestli by ho nemohli vzít k firmě s benzínem. A oni říkali ano, ale musíme vás spoutat, protože my máme nařízení, že do auta nesmíme nikoho vzít, jenom delikventy. A Petr říká: „Prosím tě, mám se nechat spoutat od Arabů? To ne, přece!“ A já říkám: „Nekoupil jsi benzín.“ Tak ho spoutali.

N: Ne, nespoutali. Já jsem je přesvědčil, aby mi pouta hodili do klína, jenom volně do klína. A že kdyby je náhodou zastavila vojenská kontrola, tak jsem se s nima domluvil, že si je sám nasadím.

R: To byl detail, to nebylo legrační, to jsi neměl říkat.

N: Ano.

R: Teď jsi přerušil ten legrační proud. Ale teď to bude legrační zas. A to auto furt nejelo. Policajti, Novotný s kanystrem a já tam seděl. A Petr říkal: „Můžeme teda jet.“ A oni mu říkaj: „A manželku tu necháte?“ Já měl háro krásný rozpuštěný. A Petr říká: „Podívejte se, jak je stará a šeredná.“ A oni se smáli a říkali: „To máte pravdu.“ A jeli.

L: Fuj, ta je hnusná.

R: Jeli pro benzín. Obrátíme list. Jsi sběratel zážitků. Preferuješ nějakej zážitek mimo těch, který jsme teď jmenovali.

N: Už ne. Mimochodem, jídlo je mi nade vše. Opravdu, mít zážitek s jídlem je pro mě zážitek. Já vyhledávám dobré restaurace, vyhledávám dobré recepty. Já se teď bojím, jestli se stále neopakuju, ty otázky jsou podobné.

R: Kohák to vystřihne. Normálně říkej to, Péťo.

L: Celý.

R: Celý. Prosím tě, víš, že já bydlím vedle Pohlreicha. A já jsem zažil věc, kterou ty, přestože se celej život věnuješ k jídlu, nezažiješ. Jel jsem někam s divadlem na zájezd a Zdeněk Pohlreich mi volal a říkal… Prosím tě, považte, diváci, jakej význam to pro mě má! Takovejhle kuchař! Nejlepší, jakýho máme! Říká: „Prosím tě, Ringo, nemáš hladkou mouku?“ A já jsem říkal: „Počkej moment, Zdeňku.“ A dal jsem hlasitej telefon. Uršula, všichni seděli, Sypal a já jsem říkal: „Poslouchejte! Řekni to, prosím tě, znova, ať mi to věřej, že já tobě, takovýmu kuchaři, já žabař kuchařskej ti půjčím hladkou mouku.“ Co tomu říkáš?

N: To je obrovskej zážitek. Za to bych dal nevímco, kdyby se mi stalo. Řekni Pohlreichovi, dej mu moje telefonní číslo.

R: On ho určitě má, ale stydí se volat, Péťo, protože projít tvým sítem je velmi těžký. Prosím tě, řekli jsme, že jsi pětinásobný bavič, zdůraznil jsem to, doufám, dost. A teď nám řekni, jakýho komika ty máš nejradši. Neříkej českýho, ty máme oba stejný. Ale máš nějakýho zahraničního komika? Koho miluješ, Péťo? Jako Suchý má rád Bustera Keatona…

N: Tak prosím tě, já myslím, že my dva jsme na tom úplně stejně, jestli se nepletu, anebo když jo, tak mě oprav. Já mám nejradši humor, kterej dělá britská skupina Monty Python. Monty Python Flying Circus je pro mě úplný vrchol zábavy. A potom Mr. Beana, toho miluju. Dokonce jsem měl tu čest vydat jeho úplně neznámý scény a sám jsem ho dokonce předaboval do češtiny, protože on nejenom, že je mim, ale taky někdy mluví své scénky. Tak až takhle jsem si ho oblíbil.

R: Od Petra já jsem se dozvěděl, drazí televizní diváci, jaký je Mr. Bean vzteklej a alergickej, když se mu řekne: Hele, Mr. Bean! Protože on se jmenuje Rowan Atkinson. Já si to napsal, naučil jsem se to nazpaměť, protože si říkám, kdyby někdy přijel do Prahy, že udělám mu radost a řeknu mu: Hallo, Mr. Rowan Atkinson, how are you? A on řekne: To je člověk, ne Mr. Bean!

N: A to ještě o něm se říká, že on nemá tu postavu Mr. Beana rád vůbec. Že on je herec a chce hrát. Celej život chtěl hrát.

R: Krále Leara by hrál. Olověný chléb, Brechta.

N: Chce hrát divadlo a Mr. Beana má jenom jako legraci. A zadruhé, to mě hodně překvapilo, mluvil jsem s lidmi, kteří měli tu čest se s ním potkat a pohovořit s ním, že to je nepřístupný a protivný člověk, se kterým není vůbec žádná legrace. Já jsem se s ním dokonce pokoušel komunikovat, jako jeho český vydavatel a opravdu jsem narazil na velký chlad. Zvláštní přístup. On je to bezesporu podivín. A vrchol všeho, co teď řeknu, to možná neví u nás vůbec nikdo, je to jeden z největších žijících matematiků týhle země.

R: To si děláš z nás legraci.

N: Ne, opravdu, on je geniální matematik. A dokonce vyhledávaný účastník všelijakých matematických kongresů.

R: To teda koukám. Ale veselý to nebylo. Teď jsi zkazil náš program.

L: Hele, já vám do toho vstoupím. Kde ty jsi přišel k Ringovi? Jak sis ho pořídil? Máma vždycky říká: Ten Petr má divný kamarády. Kde vy jste se jako…

N: Musím ti říct, že na tuhle otázku už jsme měli odpovídat desetkrát, protože jsme vyhlášená dvojice.

L: A nevíte to?

R: My to nevíme.

N: My to nevíme a nejsme schopní, já mám jakousi vizuální vzpomínku starou, ale to neznamená, že jsme se potkali. Já nejstarší, co si pamatuju, je snad rok 1972, ale my jsme se určitě znali dřív. On někde vystupoval před náma v nějaký show se svojí kapelou a já s Fešákama a vím, že tam tenkrát přišli pořadatelé a žádali jeho, aby ztlumil zvuk. To byl pro mě obrovskej zážitek, že to strašně řve. A on na ně řval: „Já ho ztlumím, ale vy ty děti šidíte, vy ty děti šidíte! A udělal tam takovouhle scénu! Na mě to udělalo takový dojem! To je moje první vizuální vzpomínka. Ale kdy jsme se viděli poprvé a jak jsme se poznali, my nejsme schopni a co bychom za to dali, kdyby nám to někdo připomněl!

L: A ty taky nevíš? Ty nevíš nic. Ringa se ptát nebudu.

R: My snad jsme se znali z porodnice a neuvědomujem si to, Péťo.

N: My odjakživa prostě.

R: Nemůžeme, když ty jsi mladší než já.

N: Ano, ano.

R: Ledaže já bych byl přenošenej a ty nedonošenej. A pak bysme se tam nějak sešli. Prosím tě, tenhle nádhernej vtipnej program musíme, člověče, ukončit. Já strašně nerad ti položím dvě obligátní otázky. Jednu ne tak úplně blbou, ale zkus na ni odpovědět vtipně, nebo si nás diváci přepnou!

N: Jasně.

R: Máš, Péťo, nějakej sen? Něco, co bys mohl, kdybys mohl, říct kouzelnýmu dědečkovi, nemyslím teď sebe. Ale co si přeješ teď ke konci, promiň, plodného života? Obrazně řečeno, říkám ke konci. Co by sis přál? Víš to ty?

L: Nevím, já přemejšlím.

R: Tak pověz.

N: Člověče, já teď opravdu nevím. Mně už se všechno, co jsem si přál, splnilo. Možná, kdybych mohl do toho zatáhnout tebe, chtěl bych s tebou jet do Japonska vlakem, transsibiřským expresem.

R: A víš, že mezi náma moře?

N: To bychom přejeli ještě lodí.

L: Malinký jenom.

N: Až bych tam s tebou byl, abys nechtěl za 4 dny domů. To je přání nesplnitelný.

R: Takovýhle neskutečný věci si nemůžeš přát. Ale do Japonska bysme ještě měli jet, než umřeme, viď? A poslední otázka, blbá, je to klišé, já se ptám každýho a trochu se za tu otázku stydím, protože odpověď je vždycky naprostá kravina. Péťo, co bys přál českému lidu?

N: Prosím tě!

R: To jsem tě dostal, co?

N: Českému lidu?

R: Divákům, našim milým divákům. Něco státnickýho řekni.

N: Víš co? Aby se k němu vláda věcí jeho zase vrátila.

R: No, to si diváci počkáte. Péťo, já ti děkuju. Mám pro tebe dárek. Vstaň přece. Přinesl jsi ti, ty miluješ počítače, jmenuje se to Můj počítač. Vidíš, ty znáš, je tam řemenička, je tam všechno. Je tam všechno, co počítač má mít.

N: Je tam prakticky všechno, co je v mém počítači. Děkuju ti moc.

R: Tak si to užij.

N: Bylo tady s tebou krásně.

R: Pozdravuj Mirku.

L: My děkujeme, tatínku.

N: Čau. Ahoj doma.

L: Uvidíme se doma.

R: Kdyby to nebyla dcera, diváci, tak ji zkusí sbalit. Ahoj.

X: Dobrý. Já bych tam ještě tu Slávii dal nějak, co?

L: Tak a já to řeknu.

R: No, můžeš.

L: Můžu?

X: Máme 6 minut do konce kazety.

N: A kdy se to vysílá?

X: To ještě dojeďme. Až skončí liga.

R: Počkej, tohle schováme.

L: Tak můžem.

X: Mám na kazetě 6 minut, tak jo. Tak můžeme? Rozjeď si to, Lenko.

L: Já teď mezi vás zaseknu sekeru nepřátelství. Já o vás vím, že táta je zapřisáhlý slávista a ty jsi taky zapřisáhlý slávista. Řekněte mi, jak je to s tím fotbalem. Máte vy nějaký, máte přece spoustu přátel sparťanů a Ringo se tady pořád ohání tou Slávií, Slávie jde do kopru.

R: Kdo je přítel sparťanů?

L: No vy. Třeba režisér.

R: Ano, my sparťany máme v podstatě rádi. Není důvod je nemít rád. My je nenávidíme akorát dvakrát do roka 90 minut, když s nima hrajeme. Ale skončí zápas a zase bych Řepku objímal a líbal. I Kweukeho. A my prostě máme tu smůlu, že nás naši rodiče, fotbalovej tým se dědí po otci, že z nás udělali slávisty. A to nám teda zavařili.

N: My teda opravdu musím říct, my jsme mučedníci toho klubu. Ale já, no Ringo taky, ale já už možná od roku 1964 tak odhadem, kdy jsem poprvé tu Slávii doopravdy zaregistroval v okamžiku, kdy začala, sice pod jiným jménem, ale opravdu být známá. V okamžiku, kdy se jmenovala Slávie, já jsem tomu zcela propadl tomuhle klubu. Dovedete si představit, kolik za těch let jsem zažil úsměšků, posměchu…

R: Urážek.

N: Urážek. A to ještě proto, že já jsem takovej šílenej optimista, že vždycky já věřím, že Slávie vyhraje titul. Já to věřím každý rok.

R: Já taky.

N: Mimochodem, když byli první rok v lize, k tomu chyběl jen takovej kousek, když se poprvé dostali do ligy. A já nejenom, že tomu věřím, ale já se bohužel i sázím. Sázím se pořád se stejnýma lidma, kromě toho, že sázím oficiálně u sázkovejch kanceláří na to, že Slávie bude mistr, já se dokonce sázím i s kamarádama, s Náhlovským prakticky každej rok.

R: Už jsi hodně prohrál.

N: To znamená, že já ho doslova sponzoruju. Já jsem jeho klasickej mecenáš, já mu každej červen odevzdávám tu 500, tu 1000 korun a on není sám. Já vždycky pořád znova a znova se sázím.

R: Vydrž, vydrž, Péťo. To se zlepší. Já dokonce vnoučky beru na Slávii, protože já si říkám, když já mám zkaženej život, ať si fakani taky užijou! Teď mi říkal ten menší: „Dědo, my už jsme tu posedmý, ještě jsme nevyhráli. Teď jsme dostali sedmičku.“ Ti chlapečkové to berou, já jsem na to zvyklej, oni ne, oni pláčou. Teď jsme dostali čtyřku, každej si s náma vytře zadek na tý Slávii. A já toho tak želím a v noci se mi zjevuje Franta Veselý a říká: „Ať ti šmejdi tam vrátěj mýho vnuka do mužstva!“ Na tom já bazíruju. Protože je fotbalovej pánbůh a Veselý do Slávie patří. Když se řekne, diváci, František Veselý, všichni by si měli kleknout.

N: A já k tomu musím ještě dodat, že se ještě pořád považuju za mladýho, já se ještě dožiju toho, že Slávie vyhraje Pohár mistrů evropských zemí.

R: No to je jasná páka!

L: To je jasný, táto, neboj!

R: O tom vůbec nepochybuj. Já bych ukončil ten fotbal velkým chlubením, ale ty vlastně můžeš taky. Já jsem si, televizní diváci, ještě zahrál s Bicanem! Už se starým pánem, ale hrál jsem s Bicanem!

L: Ale vždyť vy jste hráli i s Panenkou!

R: Ale Panenka ještě žije, s Panenkou ještě můžeme hrát.

L: No jo, ale že jste takoví…

R: Ale s Bicanem už to všichni prošvihli. A my jsme s ním hráli, my dva.

N: Já si dokonce pamatuju, že jsem dal Bicanovi v Brně jesle, což byla samozřejmě pekelná náhoda.

R: A neslušnost.

N: A neslušnost a náhoda. Protože já se normálně netrefím do míče. V podstatě jsem se mu chtěl na hřišti jenom poklonit a místo toho mu míč na mé noze projel mezi jeho nohama a já jsem pokračoval dál.

R: Tohle já jsem bohužel udělal v Brně Masopustovi. Taky to nevzal jako legraci. Říkal: „Ty vole, já dělám legraci, já dělám, jakože tě nemůžu obejít, a ty toho zneužiješ, hajzle, a dáš mi jesle před desetitisícema Brňáků?“ Neodpustil mi to nikdy. Nechme Slávii, patří jí budoucnost.