Dobrý den, dnes je 24.04.2024 - 08:14
1. samizdatový internetový magazín v prvobytně pospolném kapitalismu a rozvinuté tržní demokracii

FRANTIŠEK VESELÝ

Hráče ligové Slavie a reprezentanta fotbalového mužstva Československa Frantu Veselého znám od jeho dorosteneckých let. A že to je sakra mnoho let, co byla tahle velká postava československého fotbalu přišedší dorostenec. Patřil od začátku mezi ty, o kterých se mluvilo už od žáčků. Jako syn slavného otce – taky vynikajícího útočníka pražské Slavie – sdílel osud dětí slavných rodičů. To, co může být vzpruhou, co vám trochu usnadní cestu vzhůru (máte-li na to!!!), se promění v prokletí, když se narodíte jen trochu horší, nežli váš vynikající otec. František byl přesně to první. Byl tak dobrý, že se o něm vědělo od jeho prvních krůčků a že se doufalo – až tenhle kluk vyroste...už aby to bylo, ten bude pro Slávii spásou a že měli tihle staří dědkové, kterým neunikne nic, co se ve Slávii děje, dokonce i na tréninku, pravdu. Mnohokrát jsem potom později slyšel od starších fandů-pamětníků stejnou větu: Starej Veselý byl vynikající, ale tenhle jeho kluk, ten je o sto procent lepší!

 

Vůbec si nevzpomenu, ve kterém to bylo roce, co jsme se seznámili. Bylo to ale, jak už jsem napsal, dávno, že pochybuji, že by si vzpomněl i Franta. Franta Veselý je přesně ten člověk, se kterým, jak říkával Jan Werich, jsem hrál kuličky. A vím, jaký na to kladl Werich důraz, když chtěl zdůraznit „urozenost“vztahu, něco, co je velmi důvěrné, něco, co se nedá koupit, něco, co je osudové, co je dáno tím, že jsme se potkali v době, kdy před námi ležel ještě celý život a že jsme byli oba narozeni ve stejném místě v přibližně stejnou dobu. Werich říkal, je to tu fajn – v tý cizí zemi, lidi jsou tu moc dobrý, ale co je to platný, nehrál jsem s nima kuličky! A tím bylo řečeno vše. Takže, já jsem s Frantou Veselým kuličky hrál. Pořád to rozmatlávám, ale teď si uvědomuji, jak je získání tohoto hrdého oslovení, této příslušnosti, výrazně omezeno dobou, kdy můžete tento statut nabýt. A tou dobou je mládí a možná jen rané mládí. Řekl bych, že tou hranicí je ukončení školního vzdělání. Konec školy – základní, odborné či maturita. A šmytec! Všechny známosti potom jsou...znám ho dlouho...to jsme byli oba mladý...znám ho z práce...poznal jsem ho, co sem přišel ze školy...atd., ale tohle už není „hrál jsem s ním kuličky“. To končí opravdu asi s těma kuličkama. Takže, ještě jednou musím konstatovat, že my jsme s Frantou Veselým spolu hráli kuličky!

 

Nahlédni, milá čtenáři, do svého života a vybav si ty, o kterých to můžeš říct, je jich málo, viď? A jsou to bohužel ti, kteří také jako první z našich životů odcházejí, předejdou nás, ti, které přežijeme v cestě na onen svět – čímž signalizují...pozor! Začíná přesun! A jsou to zase ti naši nejbližší, kteří by nás měli na onom světě vítat – tedy zase privilegium do nějakého dalšího začátku (doufám!?).

 

Jedno vím určitě. Co to bylo, co nás svedlo takhle brzy dohromady. Měli jsme rádi každý profesi toho druhého. Co rádi! Milovali jsme ji! Záviděli jsme ji tomu druhému a měnili bychom oba hned!

 

Já jemu ten fotbal a Franta mně tu muziku. Franta miloval muziku, nebyl jediný rockový koncert, kde by chyběl. Chodil všude a kamarádil se se všema hvězdama rocku i průměrnýma hudebníkama. A byl uznáván a milován jako kámoš i jako mistr v oboru jiném, který nemůže žádný pravý muž a Čech nemilovat. Fotbal!

 

Fotbal! Fotbal! Fotbal! Náš zlatej milovanej fotbal! Co vám budu povídat, sakra, Češi...kluci, je to tak, jak říkám. Jsme to my, co ho milujeme nade vše, který je pro nás totéž, co vlast, protože k vlasti patří. To je ta nádhera...ten slastný okamžik, kdy se noha poprvé setkala s merunou a poslala ji vpřed, buď na nohu spoluhráče, nebo za záda soupeřova brankáře.

 

Fotbal! To je jako Žižka! Pivo! Kachna s bramborovejma knedlíkama a modrým zelím! Masaryk! Rodinné stříbro!

 

Vy víte přece, kluci, o čem mluvím. Nemusím nikomu nic vysvětlovat. Jsme to my, co se chechtáme a nechápavě kroutíme hlavou, když nám naši blbečkové pouštějí spoty odkudsi a kohosi, o kom nevíme a nechceme vědět vůbec nic, jak běží vyholený černoušek a dá koš! Pak ten míč vezme druhý vyholený černoušek, běží na druhou stranu a zase stejně blbým a fádním způsobem dá koš na druhé straně. A tak to jde pořád. Když si uvědomíte, že ti idioti dělají neuvěřitelně příšernou věc, a sice sahají na míč rukama! Pochopte ten děs! Sahat na míč rukama, když nehážete aut nebo nejste brankář. Potom na něj můžete sáhnout ještě nakonec, když ho podáváte po vítězném zápase na odchod rozhodčímu.

 

Ty příšery, který hrají tuhle hrůznou hru, tohodle bastarda sportovní civilizace, vůbec brankáře nemají! Chápete to? Dokonce ani branku! Kovovej kroužek se síťovkou dole roztrženou, kam hážou po každém přeběhnutí hřiště ty svoje příšerný míče. Bože! Zkáza světa se blíží! Vzpomínám si, byl jsem s kapelou na koncertě v Českém Těšíně a tam zničehonic, ráno u snídaně povídá Zdeněk Merta: Kluci, já bych si zahrál basket...Není tu nějaká tělocvična, pojďte si, kluci, zahrát basket! Ten to dostal! Od všech mániček u stolu! Kreténe, idiote, debile, byla nejslušnější oslovení, kterých se Zdeňkovi dostalo. Pocítil jsem k Mertovi takové opovržení, jako by byl prašivý nebo jako kdyby řekl – kluci, zabil jsem tátu a mámu. To bychom mu možná odpustili a když bychom věděli, že neměl jinou možnost, tak mu pomohli i uniknout spravedlnosti. Ale basket? Was is das basket? Zabít! Promiňte, že jsem se nechal strhnout svatým hněvem, ale mohu se vzteknout, když po sportovních zajímavostech nám tam apologeti tohoto sportu dají též nejnovější ukázky tý jejich americký soutěže, ani nevím, kterýho čerta, jak se jmenuje, a teď zvýšeným hlasem nadšeně vykřikují a komentují běhání těch černoušků s míčem v ruce. Dělají, jako že nás to zajímá, jako že to patří do sportovního zpravodajství, jako že to taky je událost, a ještě nám ti pitomci za nesouhlasného řevu českých chasníků u obrazovek říkají výsledky této hry, která, považte, končí třeba 110:92 nebo, teď nechci nic splést, ale třeba 86:54...Prosím vás, tohle jsou přece míry sexmodelek a né sportovní výsledky. Výsledku 94:72 se musí každý muž pocházející z české kotliny nebo úrodné Hané srdečně a opovržlivě zasmát.

 

Teď nám dokonce tržní blbec ze západu vnutil a český lokaj pustil reklamu na nápoj, kdy právě černoušek, kterého jsem nikdy neviděl a jehož jméno jsem nikdy neslyšel, běhá s tím podivným míčem a háže ho do tý roztrhaný síťovky, zatímco sympatický hlas mimo obraz předstírá obdiv a úžas a říká nám...(nepamatuji si přesně to jméno, ale bude to asi nějaká hvězda týhletý hry)...podívejte, Josue Mandela pije Sprite! Vidíte? Ano! Podívejte...ó...ó...ó...on ho pije! Takový velikán ho pije! Houby, volá český chasník u televize. Houby, houby a stokrát houby. Mámo! Tahle konzerva s tím pitím mi nesmí do baráku. Děti, opovažte se to pít! Chci krále mezi českými pivy! Uf! To jsem se rozjel a teď budu mít co dělat, aby tenhle můj emotivní výlev nebyl delší a obsažnější než povídání o géniovi české kopané Františku Veselém. Tak, kde jsem to přestal...jo, takže Franta miloval rock and roll a muziku vůbec jako takovou a já miloval Slavii a fotbal jako takový, a to nás sbližovalo. Stojím před zápasem v slávistický šatně, vidím naše kluky, jak lezou z masážního pultu, jak si pečlivě připravují kopačky, kustod Hermann jim dělá kafíčko, venku je nádherný slunný den, na ligu přišlo hodně lidí a nedočkavě hlučí, nadrženi na své miláčky, a ti naši zlatí kluci tam tak choděj jako lvi, připraveni vyrazit na ten zelenej pažit,k nejkrásnější sportoviště světa, na tu zelenou trávu snů a nadějí. Páni, tohle je život! Znáte větší nádheru? Povídám Frantovi: Ferino, ty vole, jak já ti tohle závidím! Františku! Tenhle krásnej život s touhle božskou hrou. Na tom zdravém vzduchu, na tý krásný trávě...Ferino, ty běžíš...ty běžíš, Ferino, jako král pohybu. Gazela ani gepard nejsou elegantnější než fotbalový útočník, nikdo se víc nenadře než poctivý záložník a nic není v letu vzduchem estetičtější než skok brankáře pro merunu.

 

Co já bych, Ferino, za to dal, kdybych to uměl, kurva, jako ty, Ferino! Co bych za to dal, kdybych měl ty tvoje hnáty a tu tvoji mazanou kebuli a mohl jsem sledovat svoji nechytatelnou střelu, která vzápětí zvedne ze sedadel všechny ty dobré muže v hledišti. Všechnu slávu! Celou muziku vyměnil bych, Franto, za takovýhle život! Večer zase na koncertě spustí Franta: Ringo, ty vole, to je nádhera...to je život, to je paráda. Ta krásná muzika a jak jede, jak to kluci solíte, do toho řvou ty lidi...páni, co já bych za to dal, kdybych uměl vést takový život. A ty krásný holky furt všude kolem. Kdybych se znovu narodil, chtěl bych být rockový hudebník. Atd...atd... Frantovi tahle láska k muzice zůstala stále a jeho skvělá žena Věra si myslí, že má Franta zastydlou pubertu, ale mýlí se. Neuvědomuje si, že má za muže vynikajícího fotbalistu se srdcem hudebníka! Věra je také jediný člověk na světě, před kterým si dovolím umýt trochu svému kamarádovi zadek a nevadí mi, když si Věra taky přihřeje polívčičku, a tak ho Ferinu propereme, že mu musí zvonit v uších. My můžeme, protože ho máme rádi a nemyslíme to zle. Věro, povídám...ten Franta je taková drbna. Všechno, co mu řekneš, okamžitě všude vykecá. No jasně, potvrzuje Frantova choť, neudrží žádné tajemství a je to, Ringo, taky tím, jak on je pořád někde na dýze a tam se tancuje a čumí a taky žvaní, a tak on vyžvaní těm pitomcům úplně všechno, co ví. Co chceš rozhlásit lépe než tlampačem, řekni Frantovi, druhý den to ví celá Praha.

 

Dáváme při tom mydlení pozor, aby nás nikdo neslyšel, protože takhle o Ferinovi můžeme opravdu mluvit jenom my dva. Běda, kdyby kdokoli jiný chtěl něco třeba jen mírně negativního byť jen naznačit, už bych přešel do útoku...(smrtka Smoljak – Kdepak! My nesmíme ani naznačovat!) Ostatně to, že je Franta pěkná drbna, nám nakonec vůbec nevadí, je to stejný, jako kdyby někdo chtěl snížit genialitu Pelého tím, že bude prohlašovat, že v noci chrápe. Když chci, aby tenhle portrét byl opravdu objektivní, musím ještě jednu negativní věc vyžvanit zase já. Když po zápase na Frantu čekám, přichází vždycky poslední. Poslední ze sprchy. Franta vyjde, vymydlenej, navoněnej, čisťounkej jako alabastr, ale za tribunou už nikdo není. Nikdo! Ani ti nejvěrnější fandové. Všichni už se vykecali, ulevili si, probrali mač i sudí a Franta nikde. Už tam stojíme s Věrou sami a Franta se pořád koupe. Ty se vypravuješ jak slepej král do boje, vyčítám mu. Ferina se na mě nechápavě dívá a kroutí hlavou...neblbni, víš, jak po zápase vypadám? Když ze sebe vydáš všechno, tak se nemůžeš ani hýbat. Jsi na konci se silama, seš děsně pokopanej, a to chvíli trvá, než se dáš do kupy. Má pravdu, ale nenecháme ho přece jen tak vyhrát! Béda Tesař se Smolíkem taky hráli naplno a už jsou v posteli, jen my tady tvrdnem a čekáme na tebe. To jo, souhlasí Franta, ale je tak nezkopali jako mě. A má pravdu! On totiž, kdo viděl Frantu Veselýho hrát, tak dobře ví, že zastavit se dá jedině faulem. Ale i ten zfaulovanej zkopanej Franta není k zastavení. Ferina má oko jestřába a perfektní periferní vidění. Nejsem ve vápně – vpřed! Pořád vpřed! Na bránu! Vzhůru, Slávie! Dopředu vší silou! Už jsem ve vápně – letím obloukem a padám přes soupeřovu nešťastnou haksnu! Desítka! Penalta! Mistr Franta!

 

Kolikrát jsem v životě, co si pamatuju, bylo vždycky tohle 1:0 pro Slavii, ten jediný gól, penalta na Frantu! Co říkáte, pamětníci, že mám pravdu? Někteří říkají, že filmoval, a sám Franta si z toho časem dělal legraci. Vzpomínám si, jak jsme spolu byli v Budějovicích na nějakém vystoupení a já jsem ho požádal, jestli by neukázal lidem v sále, jak se padá na desítku tak, aby to soudce písk. Franta se rozběh a najednou – bác...bolestná grimasa v obličeji, tlumený, leč slyšitelný sten, tělo bezmocně letí vzduchem, ještě jeden již silnější výkřik bezmoci, hráč padá a ještě se několikrát obrátí. Deset! Deset! řvou nadšení diváci v sále a Franta vstává a uklání se. To víš, říká, chytrej hráč tomu umí pomoct, ale rozhodčí není blbej a stojí blízko tebe, nezbaští ti hloupý podvod, nakonec to ani není důstojný a poctivej chlap se k tomu nesníží. To je zaručený recept, nesmíš se bát! Nesmíš se bát do toho vletět a beze strachu jít pořád dopředu, když jsi dobrej, musí tě srazit nebo chytit za triko, stáhnout ti trenýrky, ale nemaj jinou šanci, jak tě zastavit. Františku Veselému vděčí naše kopaná za dvě mistrovství, a sice mistrovství světa v Mexiku a mistrovství Evropy v Bělehradě. Jemu osobně! Konkrétně jemu – geniálnímu hráči Františku Veselému! Samozřejmě, že je fotbal kolektivní hra a vítězství je dílem celého mužstva, ale v těchto případech je to on, kterého mužstvo neslo do kabiny na ramenou. Pamětníkům připomenu, mladým popíšu: Marseille 3. 12. 1969! Po dvou zápasech, které nic nerozhodly, hrajeme s Maďarskem třetí, rozhodující match na neutrální půdě ve Francii. Máme impozantní nástup, první gól dává Kvašňák z penalty. Na 2:0 Franta Veselý, když předtím dal dvě břevna!!! Třetí přidal Josef Adamec a čtvrtý Jokl, a to už bylo rozhodnuto; ani moc nevadilo, že se na konci nechal vyloučit Laco Petráš, a my pak dostali na poslední chvíli gól z penalty.

 

REDAKČNĚ CENZUROVÁNO

Hned jsem sedl a namaloval obraz „František Veselý dává rozhodující branku v Marseille“. Maloval jsem v tý době teprve půl roku (mistrovo rané období, řekne jednou znalec, doufám), a tak to byl obraz malovaný srdcem se slzami v očích, leč na pohled dost odporný. Je na něm vyprodaný stadion v Marseille... Franta Veselý pálí...(nevím, jak jsem to tak mohl poplést?)...levou nohou z levé strany a míč končí za zády bezmocného brankáře, který navíc oklamán Frantovou technikou skáče na opačnou stranu branky. Když jsem ten obraz domaloval, ukazuju ho Frantovi se slovy – je tvůj! Nic! (F: Nejedu domů, vezmu si ho příště!!!) Nevzal! Udělal jsem později ještě několik pokusů – jo, Ferino, máš u mě ten obraz! Nic! Mám ho dodnes, a tak tenhle kop mého kamaráda levačkou z levého křídla mi připomíná ten nezapomenutelný okamžik. Když jsem si postěžoval své ženě Magdě, povídá mi, ty se divíš, máš kliku, že tě má Franta rád a že ti nedal pěstí. Tolik k legendární brance a přejděme k druhé významné události. Ještě dnes si ji vybavuji do nejmenších detailů. Je semifinále mistrovství Evropy v Bělehradě. Hrajeme s Holandskem 1:1. Je asi dvacet minut do konce utkání. Sedím doma na Novodvorské v paneláku u televize a koušu si nehty, což nikdy nedělám. Nervy mám napnuté k prasknutí. Na trávníku běhá Masný. Babizna sleduje dění na obrazovce se mnou, ale nervózní je ze mě, aby mě nekleplo. Ježku! Ježku! Dej tam Frantu! Pošli tam Frantu! Trenére! Vzpamatuj se! Stalo se. Přibíhá Franta do tý vřavy jako vždy vymydlený, učesaný a s dresem pečlivě zastrčeným do trenýrek. Uvědomuji si, že jsem ho vlastně nikdy neviděl na hřišti neupraveného, se staženou štulpnou, bez chráničů nebo s nedbale vytaženým trikem. Byl vždycky pinktlich tak, jako hrál. Ferina se rozběhl a začal koncert zlatýho českýho kluka a jeho pozlacených nohou. Utíká po křídle...jako vítr...jako blanický rytíř, jako husitská jízda....v semifinále mistrovství Evropy a holandský obránce ví, že nesmí za tohodle stavu v žádném případě udělat faul. Ale František Veselý, hráč pražské Slavie, se přece nedá zastavit jinak než faulem, a protože faulovaný není...obchází jednoho...obchází druhého a posílá z křídla nádherný centr tak, jak to umí jen on.

 

Nechci v žádném případě snížit Nehodovu zásluhu, a jestli to někdy bude číst, snad mi promine, ale kdyby stál ve vápně hluchoněmý chromý slepec a ještě zády k bráně a ještě by uklouz, tak Frantův přesný centr si najde jeho hlavu a od ní cestu do branky. A tak se také stalo. Nehodova hlava – a je to 2:1! Mám podezření, že Frantova pozlacená noha dokáže najít nejen s přesností setiny milimetru hlavu spoluhráče v nejlepší pozici, ale že dá míči i takovou rotaci a faleš, že je to už centrující Franta, který míří za brankářova záda.Jako když si šachista promyslí několik tahů dopředu.Válím se po zemi, řvu...kopu kolem sebe...Ježku! Co jsem ti řikal! Ježku! Volám hned režiséra Paukerta, ale ten do telefonu tak řve, že se neslyšíme, přestože já taky řvu. Náš Franta! Pane režisére! Náš Franta! To byl tulipán z Amsterodamu, co? Však drama pokračuje. V naší lize by se protivníkova slovanská duše odevzdaně nechala porazit a slovanské uvažování „teď už to nemá cenu, to už je prohraný“ by dalo důvod k radosti. Ale není tomu tak u Holanďanů! Pro ně je to naopak signálem k ještě většímu tlaku a ke zvýšení bojovnosti. S každou minutou roste jejich síla. Síla, které nelze odolat, ale to by na hřišti nesměl být Franta. To by na hřišti nesměl být František Veselý, pravé křídlo pražské Slavie. Do toho největšího holandského tlaku...do toho největšího kotle letí jako Horymír na Šemíkovi Ferina do vápna. Holandský obránce ví, že nesmí za žádnou cenu udělat faul. Za této situace by faul ve vápně zmařil jedinou holandskou naději na vyrovnání a jde přece o titul mistrů Evropy.

 

No a my už víme, že Františka Veselého lze zastavit jedině faulem, a protože faulovaný není...obchází jednoho...obchází druhého...obchází třetího...obchází čtvrtého...obchází pátého...obchází šestého...obchází sedmého (teď už si nejsem jistý, jestli to trochu nezveličuju, co?). Obchází, obchází, je to už jedno kolik jich bylo, a jeho pravačka, která by měla být ulita v bronzu, podle které by se měly dělat všechny české protézy, zavěšuje! Zavěšuje kňafra a zase řvu...řvu a televizní reportér řve také:...sme vo finále! Sme vo finále majstrovstva Európy! Sedím a jsem nejšťastnější člověk na světě. Vítězný řev prokládám bulením a objímám babiznu. Potom řvu z okna paneláku společně se stovkami hrdel pravých mužů na Novodvorské, vyklánějících se z oken ze stejného důvodu. Je jeden z mých nejkrásnějších večerů a já musím na hlavní poštu. Magda. že pojede se mnou, má strach, aby se mi něco nestalo. Posílám trenérovi blahopřejný telegram. Po mnoha letech, krátce před svojí smrtí, mi pan Ježek svěřil, že ho má pořád schovaný. Říkám mu: Pane Ježek, věděl jste, když jste Frantu poslal na hřiště, že to zařídí? A Ježek, ten starý sparťan, povídá...věděl!

 

Uvědomuji si nyní s odstupem doby, že jsem takové vrcholové sportovní štěstí prožil třikrát. Bělehrad, vítězství Slavie v lize a Nagano. A tak dávám k úvaze, je to dost nebo málo na pětapadesátiletý život, co myslíte? Vlastně jedno sportovní štěstí za osmnáct a půl roku. A tak to čtvrté štěstí podle těch propočtů už bude in memoriam. Mohl by to být třeba druhý titul mistra ligy. A moje děti, jako já při tom předloňském, postojí se slzou v oku u urny a řeknou: Tatínku, měl bys radost, zase jsme mistři. Škoda, že ses nedožil...to bys řval a bulel a řval a bulel. A můj syn, protože jablko nepadá daleko od stromu, řekne, to se toho událo, tati, za tu dobu, co nejsi s námi. V Americe přistáli ufoni a dnes mají přijet do Prahy, je to děsná senzace, úplný zlom v historii lidstva, já tam ale nepůjdu, Slavie hraje přátelák s Poštornou, a tak jdu na fotbal, jo, a abych , tati, nezapomněl, víš, kdo má největší zásluhu, že je Slavie mistr ligy 2030? Franta Veselý! Pravnuk toho tvýho kamaráda, co k nám často chodil. Ležel tady blízko tebe, ale nedávno ho převezli na Vyšehrad na Slavín. A já budu po těch slovech chrastit kůstkama v urně jako rumba koule, nejšťastnější popel na světě!

 

Předpokládám, že většina mých milých čtenářů ví o mém patnáctiletém působení v mužstvu Amfory, a kdyby se mě někdo zeptal, a protože to ještě nikdo neudělal, zeptám se sám sebe, co byl největší zážitek v tvém fotbalovém životě? odpovím si bez zaváhání...Hrálo se na Tatře Smíchov, na škváře. Vidím to jako dnes. Bylo to přesně to památné utkání proti pražským novinářům, které jsem už jednou popsal v některé své předchozí knížce, tuším, že v Češích a jejich samičkách, nebo to bylo Z mého života? Nebo snad tahle kniha? Safra, já už toho ze sebe vysoukal a nejhorší je zapamatovat si, co je v který knize a neopakovat se. Tak to bylo v tom zápase s těmi novináři, kdy přišel jejich vedoucí k nám do šatny a povídá: Kluci, prosím vás, na půl plynu, jsou to novináři, máme tam tři šedesátiletý hráče, tak, prosím vás, slušně a s nadhledem, jde přece o zábavu a ne abychom se zmrzačili, né? Tohle všechno významně opakuje směrem k Migasovi. Migas si obouvá kopačky a souhlasně přikyvuje. Šéf novinářů odchází...pátá minuta hry...jeden ze šedesátiletých útočníků proniká do vápna...Migas vyráží a bác...zlomená noha! Přijíždí sanitka a všichni nadávají Migasovi. Ten stojí s hlavou sklopenou a je vidět, že to nechtěl, je opravdu nešťastný. Chlapi, co milujou fotbal, tomu rozumí a chápou Migasův upřímný žal a já si v duchu říkám s Bezručem...nemůže jinak, kdo z Beskyd a z hor!

 

Tak v tomhletom památným utkání se stalo něco, co mě naplnilo neuvěřitelným štěstím. Franta hrál za Amforu, a protože pravé křídlo a právo nosit dres číslo sedm jsem měl v Amfoře doživotně zajištěno já, hrál Ferina vedle mě na spojce. Byl jsem velmi nervózní, protože v šatně nám Veselý řek...kluci, nepočítejte se mnou s žádnou legrací, protože vy jste amatéři a hrajete pro potěšení, u vás všechny fóry vezmou lidi s humorem, ale u mě né. Já jsem profík a musím hrát naplno, tedy né úplně naplno (dodává, když vidí, že bledneme), tedy né úplně naplno, ale žádný srandičky, ty starý dědkové, co přišli, by mě pomluvili. A to já si nemohu dovolit. Oni by neřekli, byli jsme na Tatrovce, na sranda matchi, ale hrál tam za ně Migas s Veselým a můžem říct, že jejich výkon se od těch amatérů nelišil. No nic, já jen abyste to věděli.

 

Po takovýhle výstraze jsem šel na hřiště a klepaly se mi kolena. Můj kamarád František Veselý, reprezentant, bude závislý na tom, co mu hodím z křídla? Bože! A jeho pověst záleží teď taky na mojí pravačce? Ale fotbalovej pán bůh rozhodl ten den jinak. Dostal jsem se k míči na polovičce. Protože mě už soupeřovi záložníci i obránci přestali hlídat, vida, že nejsem pro jejich branku nebezpečím a taky že když dostanu míč, tak si ke mně kdykoli pohodlně z kterékoli strany doběhnou, měl jsem čas stopit merunu a v klidu vyrazit. Rozdíl mezi profíkem a amatérem v tahu na bránu je ten, že trénovaný profesionál vyrazí vpřed a jeho rychlost se směrem k brance stále zvyšuje. Čím blíže je k vápnu, tím rychleji běží (právě proto, že je trénovanej).

 

Amatér prudce a rychle vyráží a s každým uběhnutým metrem mu ubývá sil, navíc mu silně překáží mičuda, a tak stále zpomaluje...zpomaluje...a po dvaceti metrech už nemá sílu a rychlý běh se mění v chůzi. Tak když jsem se nacházel v tomto stádiu, tak ke mně došel obránce a chtěl mi vzít merunu. Jak jsem se ho lek, tak jsem se zamotal a padal i s míčem směrem vpřed, takže oku diváka se to jevilo jako neuvěřitelně nádherná klička spojená s klamáním tělem. Pokračuji v běhu, vlastně, promiňte, pomalou chůzí se řítím na bránu. Vyráží na mě pravý záložník a já vím, že „nevstoupíš dvakrát do téže řeky“, nebudu pokoušet osud. Na vápně je hradba těl, kterou nemůžu projít. A tak vidím se mihnout Frantu Veselýho...jemný pohyb hlavy naznačuje, kterým směrem Franta půjde. Chápu ten signál a celý svůj amatérský um vložím do přihrávky. Co do přihrávky...to nebyla přihrávka, to nebyl centr! To byla klasická česká ulička...nádherný pas na hráče, který se jako blesk uvolnil a čeká na svou šanci. Dostal ji! Přesný bicanovský, nezachytitelný míč míjí o setinu milimetru napřaženou palici záložníka, zvolna se snášející míč opět o setiny nedosažitelný nohama obou obránců, padá přímo před Františka Veselého. Na zlatým podnose s oblohou. Míč flambovanej francouzkým koňakem.

 

Pak už jen nápřah a prudce napnutá síť za zády soupeřova brankáře. Starý dědkové tleskaj a uznale pokyvují hlavami. Gól byl opravdu parádní! Přece jen je vidět ten rozdíl, říkají...náš Franta je náš Franta. To byla, panečku, nádhera. Amfora doobjímala střelce, ten ke mně přibíhá a povídá mi...(No, už jsem si zase málem nadělal do kalhot. Když si to vybavím, úplně jihnu štěstím...jen taktak udržím svěrač.) Tak Franta přibíhá a povídá: Teda, Ringo, řeknu ti...to byl pas, to byl centr...můžu ti říct, že takovouhle nádheru mi Klimeš nikdy nehodil. Čtete dobře? Ano! Takovejhle centr mi Klimeš nikdy nehodil! Nikdy nehodil! A že Klimeš je sakra parádní hráč!

 

Ale takovejhle centr hodil Frantovi císař českého hardrocku – já! Když by Franta četl tyhle řádky, tak by se možná smál, jak může mít pro někoho takováhle kravina význam? Nedivil bych se, každý z nás se s tím už setkal, jak si lidi pamatují věci, věty a události, které je velmi potěšily, nebo naopak zarmoutily, a my na ně dávno zapomněli a ani jsme si v tu chvíli neuvědomovali, zda působíme zklamání nebo potěšení. Svoji svatbu si vybavuji stěží, na některé okamžiky se nepamatuji vůbec (a že jsem se ženil z veliké lásky), avšak tuto scénu s tou přihrávkou Frantovi, jeho gólem a tím, jak mě pochválil, tak to je film, který v mé hlavě nikdy nevybledne. Takže si ho mohu pouštět znovu a znovu a prožívat tak pochvalu žáčka od velmistra. Na konci své kariéry hrával František Veselý v rakouském Gmündu a potom ještě v nějaké vesnici blízko. To ale trochu předbíhám, protože jestli mě paměť neklame, tak ten sestup s věkem nebyl tak strmý a myslím, že ještě chvíli zářil ve Vídni v jednom z významných ligových klubů. Mohu dosvědčit, že byl vždycky všude jeden z nejlepších. Míjel se v té Vídni tuším s Antonínem Panenkou, druhou legendou české kopané, a pořád, ač mnohem starší, držel krok s mladýma, co držel krok, pořád byl mnohem lepší. Vzpomínám si, jak už po letech seděl se mnou na tribuně, koukal na hřiště na naše chlapce a bylo vidět, že ho svrbí nohy.

 

Povídám mu: Ferino, ty bys hrál, viď? Že bys tam hned vlítnul? Jo! A uběhal bys to, Franto? Uhrál bys to? Uhrál! Uběhal! Ale, řeknu ti, co hlavně! Já bych je strhnul. Strhnul bych je ke hře, strhnul bych je k boji. Zvednul bych morálku a bojovýho ducha. Howgh! Takový byl František Veselý, a to, co řekl, byla svatá pravda. Kdyby chtěl a nebyla mu hanba, kdyby fotbalové předsudky nehovořily o věku, mohl hrát do šedesáti výborný fotbal. Má pořád skvělou fyzičku a na její udržení má svůj názor. Je to jen něco málo let, co byl ve Slavii trend nejíst maso. Hráči žrali trávu, slámu a trochu zeleniny, nevím, buď ze msty, nebo aby byli lehčí, čert ví, co se honí v makovici zelenožroutům. Franta se tenkrát tak rozčiloval! Ty vole, jak můžou hrát? Jak můžou bojovat, když nemaj energii? Co je tohle za kravinu, já jak si nedám pořádnej biftek, tak ze sebe nemůžu nic vymáčknout.

 

Tiše trpěl, když jeho syn nesáhl tak vysoko jako on. Bylo vidět, jak těžce to nese. Ve věci svého syna přestával být objektivní a já jako jeho kámoš s ním. Hledal viníka v Petrželovi. Petržela ho přestal stavět, když se vrátil z vojny...psychicky ho zničil, vzal mu sebedůvěru! Kdo ví, co je na tom pravdy a jakými cestami se ubírá po fotbalové obloze hvězda jeho syna. Když jsem byl ve výboru Slavie, i později jako Korbelovec, strašně jsem za mladýho Frantu bojoval. A měl jsem i úspěch, ale vytrucovaná šance se promarnila. Bolí to i mě. Protože jsem přítel rodiny a myslím si, že fotbalu trochu za těch padesát let docházky i hracích pokusů rozumím, mohu upřímně prohlásit, že mně se mladej Veselý velice líbil. Je tam hodně z fotra, ten cit...fotbalová inteligence...hráčská dovednost, a tak možná na příkladu otce a syna můžeme určit, kde končí vysoký průměr a začíná genialita a výjimečnost. Myslím, že známe odpověď. Je to srdce! Bojovné srdce bojovníka. Srdce fotbalového válečníka. A tuhle energii potřebnou k zdolání nejvyšších vrcholů Franta svému synovi nepředal. V genech, které se podílely na stavbě jeho syna, to příroda nebo bůh, jak kdo chce, na mladého nepřenesla. Netrap se, Františku, utěšoval jsem ho. Tak to na světě chodí, dokonce to není ani nespravedlivý. Je to fajn kluk, slušnej, dobře jsi ho vychoval, velmi dobře hraje, nehudruj na osud. Podívej, co mladej Prokofjev? Smetanovi potomci? Je to nespravedlnost, že nemáme nové Prodané nevěsty od jejich dětí? Můžeš se zlobit, že vnučka Jana Wericha není špičková herečka? Můžeš se zlobit na mladou Bohdalku, že není stará geniální Bohdalka? Můžeš se zlobit, že Voskova dcera není Voska? Že Bicanovi synové nejsou Bican? Neblbni, Ferino, a vrať se na zem. Dopadl jsi dobře.

 

Je to pravda, ale i já jsem zklamanej. Je to nespravedlnost. Jméno Veselý patří ke Slavii jako slanina k vejcům. My přece musíme mít svýho Veselýho! A tak nám všem třem hoří v srdci jiskřička naděje. Frantovi, mladýmu Frantovi a mně. Vnuk! Pravnuk, chcete-li. Nejmladší Veselý. Dlouho jsem ho neviděl, ale myslím, že už vylezl z povianu a oba, děda i otec, dohlédnou na jeho růst. Jsou tím povinni nám všem vrátit tohle jméno na trávu. Možná, že v tuto chvíli, kdy čtete moji knížku, běhá už nejmladší Veselý někde za žáčky po pravým křídle (jak jinak?) a budí pozornost fotbalových dědků. Nechme se překvapit. Ten titul, který jsem prorokoval věren slávistické tradici v roce 2030, by mohl být jeho zásluhou. Pro velikého bojovníka je vždycky stárnutí problém. Srdce a duch jsou silnější a vytrvalejší než stárnoucí tělo a marně svádějí boj o udržení na vrcholu. Snažil jsem se mnohokrát, aby Franta mohl pracovat ve Slavii a pro Slavii, ale špatně to dopadlo. Ferina, duše čistá, intrik prostá, nemohl se udržet mezi bafuňáři ani u mužstva jako vedoucí. Každý patříme někam a Franta patřil na hřiště. Patřil na slunce, na trávu, kde zářil, a né do kanclu nebo do šatny jako pomocník a rádce těch, kteří nikdy nebudou hodni z prachu otřít jeho botky. Je to stejný, jako kdybychom chtěli udělat ze stárnoucího Einsteina školníka na vysoké škole.

 

A ty křivdy a ústrky k životu patří jako kdyby bůh, který hodně dal, předložil k placení vysoký účet. Ale stálo to za to, Františku, ta cena odpovídá tvé kvalitě. A tak se netrap, když jdeš na svou milovanou Slavii a idiot dědek ti u brány řekne...počkat...počkat, pane...a co lístek? Jaký lístek, pane? divíš se. Já jsem Franta Veselý. Kdo? povídá dědek. Pane! To by mohl říct každej! A nepustí tě tam, kam patříš víc než dřevěná konstrukce naší tribuny. A že místo, na kterým ten blbec stojí a trhá lístky, je posvěcený tvým uměním. Jsou to prkotiny, Františku! Patříš jinam a vůbec se nedívej dolů.

 

A kdyby to hodně bolelo, vzpomeň si na Pelého oslavu v Riu, na jeho padesátiny, kdy na třistatisícový stadion přišlo patnáct tisíc lidí, tak v téhle společnosti ti smutno nebude. Tak svět odplácí! Tak odplácí fotbalový svět Čechů, kteří ti dluží za dva šampionáty, tak odplácí tvoje milovaná Slavie, které jsi zůstal věrný celý život a na jejíž špatnou hru jsi po mnoho let doplácel i ty. Přesto jsi ji, co ji, nás!, nikdy neopustil a s tvým odchodem umřel klubismus, láska a věrnost jménu. Byl jsi poslední, kdo hrál a miloval svůj klub, svoji Slavii, a ne peníze a osobní prospěch. Nebylo možné se s tebou dohodnout na výsledku...nebylo možno tě koupit. Nesázels Fortunu. Tebe museli ti šmejdi vždycky jen porazit, když chtěli přes tebe. A že to bylo velmi...velmi těžké. Takřka nemožné!

 

Na fotbalovém Olympu budeš sedět po pravici Pepi Bicana a Pláničky a nikdo nikdy ti tyhle zásluhy už neodpáře. Už je vyhráno, Františku! Už tam jsi! Je úplně jedno, jestli teď jezdíš taxíkem nebo s fekálním vozem. Nebuď smutný, když umřeš v zapomnění. Je to zapomnění smrtelných. To se tě netýká! Ty k nim nepatříš!

 

A tak ode mě, co o tobě píše, od jednoho, který měl to štěstí, že byl u toho, od jednoho z těch smrtelných, byť s lepší pamětí: Franto, díky!!!