Dobrý den, dnes je 20.10.2017 - 20:02
1. samizdatový internetový magazín v prvobytně pospolném kapitalismu a rozvinuté tržní demokracii

Oto Jirák

Jedna z nejpozoruhodnějších postav české umělecké scény, člověk, který v sobě nahromadil tolik talentu, že by to vystačilo třem lidem, všem na absolutní špičku. Jako hvězda rockové hudby obdivoval jsem televizní film režiséra Roháče, jehož přesný název si již nedokáži nyní po pětadvaceti letech vybavit, ale vy si možná vzpomenete. Byl to pantomimický příběh tří brouků, kteří vlezou do hodin a pohybují se po stole...hrají si s hrnečkem...kávovou lžičkou...už si ho vybavujete? No ...áno...že? Traja chrobáci! Vyhrálo to, kam to přišlo, ostatně jako téměř všechno, na co Janík Roháč sáhl! Zlatou palmu kdesi, Zlaté slunce kdesi, film roku, režie roku atd.! (Dělám si poznámku: v dalším díle udělat medailon Roháče!) Tak jeden z těch brouků byl Ota Jirák! Samozřejmě ten nejmenší, nejkulatější, nejroztomilejší! (Chrobák – jak jinak?) Dozvěděl jsem se to až po mnoha letech, když už hrál Otíček dávno u mě v divadle, vyskočil jsem radostí ze židle a moje srdce se naplnilo ještě větší pýchou na něj. Vůbec jsem Otu Jiráka zaregistroval velmi pozdě. Byl jsem velký kamarád s Borisem Hybnerem a Ctiborem Turbou, mými vrstevníky, se kterými jsem hrál kuličky, ale s Otíkem jsem si nezahrál ani jednou. Byl členem Cirkusu Alfréd, člen pantomimy Alfréda Jarryho, třetí z nejslavnějších mimů Turba – Hybner – Jirák! Partner Bolka Polívky. Píši o oblasti, která může být běžnému čtenáři málo zmapovaná, ale jistě mu Otíčka přiblížím, když napíši, že dětský seriál JÚ a HELE by bez něj nebyl tím, čím je. (Ač mi to stokrát řekl, dodnes si pletu, jestli je Ota JÚ a Lábus HELE, nebo Lábus JÚ a Ota Jirák HELE!) Ale vy to víte, né?

 

Byl hvězdou na Nově v programu o rodině Novákových, kde hrál Nováka otce a byl jako vždy nejlepší. Byl členem Hybnerova studia GAG a v jeho nejslavnější trilogii Na konci zahrady jménem Hollywood vytvořil mistrovskou roli Maca Senneta. Byla to právě tato trilogie Borise Hybnera, kde hrála hlavní dívčí postavu Joy moje žena Magda, která svedla naše cesty dohromady! Děkuji osudu, náhodě i bohu za to, že jsem mohl od té doby jít cestou kumštýře společně s Otou Jirákem. Jeden z našich nejlepších mimů je samozřejmě též vynikající činoherec. Když jsem zakládal Čechovo prozatímní divadlo, tak Helenka Růžičková a Ota Jirák byli jediní profesionálové, kteří to uměli. Okolo nich se nashromáždili už pouze fajn amatéři. (Včetně mě!) Celou dobu byl mojí největší oporou a mohu říci, že je nesmírné potěšení hrát s Otou na jevišti. Když jsem byl mrzutej (nebylo to často), stačilo podívat se na kymácejícího se Otíčka a už jsem se čapnul a pomáhal. Když jsem byl v nějaký momentální depresi (nebylo to často), stačilo podívat se na Otu – překrásnou Častavu, jak se dloube v nose, a deprese byla v háji! Takhle působí Ota Jirák nejenom na své kolegy na jevišti, ale tohle silný kouzlo daný mu od pánaboha se přenáší do hlediště a s diváky putuje do tisíců domácností. Vytvořil hlavní role ve všech mých komediích:

 
  • Loupežníci na chlumu : urozený rytíř
  • Dívčí válka : Přemysl – kníže české (po příchodu Oldy Navrátila hrál přiblblého Vojena a překrásnou Častavu – nezapomenutelné!)
  • Smějeme se Shakespearem : Othello/Hamlet/Richard III./Romeo
  • Pravda o zkáze Titaniku : řecký miliardář Aristoteles Chobodydes
  • Sjezd za vaše peníze : ???
 

Je málo z oborů umělecké činnosti, kde by Otík nedostal od múz vrchovatou měrou všechno! Nejen, že výtečně hraje, ale i mistrovsky maluje, nejen mistrovsky maluje – olejem, temperou, tuší, vodovkami, vším – obrázky a kresby, je neuvěřitelně vtipný a mohl by se z fleku živit kreslenými vtipy. Každou moji hru oživil bezpočetnými gagy a vtipnými replikami a dotáhl postavy k takové dokonalosti, jak bych to sám nedokázal nikdy napsat do scénáře. O přestávkách mezi jednotlivými obrazy kreslil vtipy na členy našeho divadla s takovou lehkostí, že jsme všichni řvali smíchy. Všechny je mám schovaný, jsou to tři tlustá alba, žel komika je pouze pro zasvěcené. Týká se příhod, postav a událostí našeho divadla a osoba zvenčí se sice nad nimi také usmívá, ale neví pořádně čemu! To mi zabránilo, že jsem ještě Otovy kreslené vtipy z Čechova prozatímního divadla nevydal jako knížku. Všechny kulisy v divadle, celou výpravu maloval Ota, mimo první hry „Loupežníci na Chlumu a statečná Bibiána“, kterou jsem si maloval sám, nevěda ještě, že mám v divadle talent největší – Otu Jiráka. Logo divadla vytvořil Ota Jirák, výrazně zasahoval do kostýmů, věděl jak vytvořit vlastní divadelní konstrukci, abychom ji mohli postavit a hrát v ní všude, třeba uprostřed fotbalového stadionu, kecal mi, jak už jsem uvedl, výrazně do textů. Já jsem se vždycky strašně rozčílil a chytli jsme se. Já mu dal padáka, on mi dal výpověď! Ota šel do šatny stěžovat si Navrátilovi a Mojdovi Maděričovi, jak jsem blbej, a já šel trucovat do rohu. Za pět minut jsme se zase sešli na jevišti a já ho poslechl a omluvil se. Ota se taky omluvil a vzal s lítostí zpátky, co řekl v šatně. a jelo se dál, do další hádky atd., jak už to ve správném divadle bývá.

 

Výtečně píše! Píše detektivky, povídky, vymýšlí slogany a vtipná rčení...má na knížky...má na náměty na divadelní hry, má náměty na celovečerní filmy...Ilustroval mi mistrovsky dvě knihy – Ruský týden a druhé rozšířené vydání Dívčí války. Musím veřejně doznat, že tak, jak výrazně zasáhl talent Oty Jiráka do mého divadla, stejně, ba možná výrazněji, ovlivnil Otíček moji malířskou tvorbu! Nejslavnější obrazy s komickou tématikou nesou pečeť, vliv a zásahy Oty a bez něj by snad vůbec nebyly...“Smolný den“, „Bitva o Anglii“, „Bitva u Kresčaku“, „2 000 mil pod mořem“, všude pomohl, předkreslil, opravil, domaloval (tužkou! Olejem jsem si už obraz zkazil sám!). Já, který neumím malovat lidi z čelního pohledu, koně za stromem, neznám perspektivu, neumím mraky, nedokážu namalovat letící předmět a nevím, jak namíchat barvu na okenní tabulky, bych byl bez Oty Jiráka v prdelil! Asi mě má hodně rád, protože něco mi předkreslí, potom to vidí, nemůže to poznat...kroutí hlavou, ale nic neřekne!

 

Dělá přenádherný smalty do dřeva, do kůže, na plechu a mosazi s takovou lehkostí a snadno, že ve vás vyvolá pocit, že to vůbec nic není! Dělíme se spolu o jednu nepěknou vlastnost. Myslím, že i mezi vámi, milí čtenáři, najdeme hodně souznějících duší. Baví nás nejvíc to, co na nás momentálně nikdo nechce a o co není právě největší zájem! V období, kdy by šly Otíčkovi smalty na dračku a volaj mu galeristi od Karlových Varů po Liberec, nemá Ota na práci čas, protože hraje hodně divadlo. Když dostane zakázku na vtipnou knížku od České pojišťovny, nemá moc času, protože dělá smalty. Když dostane zakázku na obraz či návrhy scény a kostýmů, nemá čas, protože píše knížku, a když je zapotřebí rychle nakreslit kulisy pro novou premiéru, píše Ota povídky a knihu! Protože mu jde všechno neuvěřitelně snadno, tak vše s lehkostí stihne, ale je kolem toho spousta nervů a nadávání Otovi.

 

Musím uvést další velmi důležitou vlastnost Oty Jiráka. Zkušení mi dají za pravdu, jak je tato vlastnost pozitivní a příjemná pro společnost. Má skvělou opici! Přímo božskou! Dlužno poznamenat: pouze v prvních dvou třetinách opileckého stavu. Hýří vtipem a dobrou náladou, je neagresivní, milý...doluje ze sebe nesčetně veselých historek a příhod, je studnicí anekdot, komické scénky dokonce ihned předvádí, zpívá, tančí, zkrátka je báječnej! Je skvostný se s Otíčkem po představení mírně ožrat. Sezení s mými herci po vystoupení v hotelovém baru či vinárně patří k mým nejkrásnějším zážitkům, za které vděčím Thálii. Dokonce bych řekl zážitkům rovnocenným závěrečnému frenetickému potlesku a množství opon. Otovy skvostné opice končily vždy stejně. Na počátku třetí třetiny společenského potěšení začal Ota hledat pistole a revolvery, vždycky nějakej vydoloval, pečlivě prohlédl, vyňal náboje...nakoukl do komory, zda tam mrška jeden neuvízl, a to i v případě, kdy měl dokonalou repliku či hračku, a začal střílet a mluvit o zbraních a střelivu, o čemž ví téměř všechno! Nakonec dělal mrtvolu a musím prohlásit, že něco takového jsem ještě nikdy neviděl, že by to někdo uměl jako Ota. Na dělání mrtvoly bylo vidět, jak je vynikající mim, a mistrovství takhle se skládat k zemi jsem ochoten přiznat snad pouze Bolku Polívkovi.

 

Ota vyšel schody v hale hotelu či přímo v kavárně nebo baru a nahoře na sebe vystřelil...nádherně se sesul a letěl po hlavě ze schodů, válel se ode zdi k zábradlí...po hlavě...stranou...dělal přemety a skončil dole u vašich nohou naprosto bezvládně v neuvěřitelné pozici, jakou dokáže udělat pouze opravdová mrtvola...hledí na vás vytřeštěnýma očima se skelným pohledem a bez mrkání! Všichni přítomní, kteří tuto závěrečnou část Otovy opice neznají, začnou ječet, zejména dámy, svině prchat a charaktery skákat po telefonu na záchranku! Jeho tělo je naprosto bezvládné a těžké jako tělo opravdového umrlce, dokonale uvolněné, zbavené svalové energie. Ota umí také různé stupně mrtvolného tuhnutí, čímž ale baví pouze vybranou společnost. Říká: Tohle vrcholné mimické umění nepatří na veřejnost – je jenom pro znalce, pro fajnšmekry! V této třetí fázi, zvané mrtvola, už Otíček zůstane a odměnou mu je, že ho kolegové odnesou do pokoje, kde okamžitě a šťastně usne. Byl jsem tím tak fascinován, že od první show – mrtvola, kterou jsem viděl, mám utkvělou představu, že to předvedu v nějaké hře divákům, i s tou uměleckou nadstavbou posmrtného tuhnutí. Udělám to v nějaké své nové komedii, i kdyby to mělo být samoúčelné a vůbec se to do ní nehodilo!

 

Postavím na scéně v závěrečném jednání uprostřed kulaté dřevěné schody a Ota Jirák, ať už bude hrát cokoli a kohokoli, bude zasažen střelbou a prolétne tím schodištěm před zraky ječících diváků! Pak přijde předstírání, že to takhle být nemělo, že se Ota nešťastně zamotal a nechtěně a těžce zranil! Přestaneme hrát, herečky začnou ječet, herci plakat a bezradně pobíhat a Olda Navrátil, kterému pláč ani pobíhání není důstojné, vyzve v hledišti přítomného lékaře k zákroku. Na něm si potom Ota vyzkouší i některou fázi posmrtného tuhnutí. Představte si tu nádheru, kdy lékař vyleze na jeviště, kde ještě před několika minutami viděl živého mrskajícího se Jiráka, nyní se nad ním skloní a vytřeští oči se slovy: Ježíšmarjá...tohle není přeci možný! Ten chlap má puls, ale podle tuhnutí těla zemřel už včera! Nechám v tom lékaře ještě chvilku ráchat, potom bude klaněčka i s Otíčkem a lékař dostane za odměnu po šoku, který utrpěl, políbení od všech mých hereček. Není to nádherný konec divadelního představení? Začal jsem pistolema a revolverama a s nimi také skončíme. Zbraně. Střelivo. Letectví, kosmonautika a vojenství jsou Otíčkovou doménou a největší láskou! Jako znal Dvořák všechny lokomotivy, zná Jirák všechny kanóny a houfnice, siluety všech bitevních lodí, jména tanků a pušek a všeho tohohle sajrajtu.

 

Má krásnou chalupu a přesto, že vydělává docela slušný peníze, je na ní, ač by to potřebovala, vidět pouze velmi malá stavební činnost. Udělám příští měsíc střechu na támletý kolně...povídá Otík. Když přijedu za měsíc, vidím...kolna stále bez střechy, ale Ota mi hned s pýchou a láskou ukazuje úplně nový kolt Smith and Wesson nebo lugera... Musím udělat do konce léta předsíň s koupelnou...povídá Otík. Když přijedu koncem léta, vidím...předsíň s koupelnou pouze mírně rozdělaná, jen jako kdyby větříček načechral, zato Otík se žene s úplně novou winchestrovkou! Souhlasím s Drahuškou, Otíkovou ženou, která jen velmi mírně namítá, že je třeba chalupu udržovat, ale v tomto případě musím podpořit Otu! Zbraně a střelivo mají přednost! Když se vrátíme k první části medailonku kumštýře Oty Jiráka, vyvstane mimoděk otázka, proč, když je ve všem tak dobrej, proč nezáří na nebi umění jako třeba božský Karluša nebo Jirka Korn? Přemýšlím o tom celou dobu, co Otu znám. Nenacházím dodnes odpověď.

 

Až uvidíte Čechovo prozatímně osvobozené divadlo, kde Ota Jirák nemůže chybět, tak ho dobře pozorujte a zkuste na to přijít...já to nechám bez vysvětlení...ale kdybych měl Otovi Jirákovi psát epitaf na pomník – dej pánbůh ať dlouho né! – napsal bych: Stál ve stínu velkých, jejichž velikost spoluvytvářel, a do jejich velikosti mu chyběl milimetr, ne talentu...možná štěstí!!!