Dobrý den, dnes je 24.06.2017 - 15:46
1. samizdatový internetový magazín v prvobytně pospolném kapitalismu a rozvinuté tržní demokracii

PROFESOR FIALA A OPIČKY Z KJÓTA

Do Japonska se letí děsně dlouho. Už se nepamatuju přesně, mám to převedeno na promítání celovečerních filmů v letadle, takže cesta do Japonska trvá čtyři celovečerní filmy plus hodinový naučný film o lvech v Africkém parku, k tomu pár hodin čumění z okna, jídlo, rozmluva se sousedem a několik malých špacírů chodbičkou. Když letíte tam, tak si neuvědomujete délku letu, letíte poprvé. Zpátky ovšem, protože se už samozřejmě těšíte domů a máte zkušenost, tak vám připadá, že obrázek letadla na obrazovce s mapou stojí stále na místě. Nevím, jestli jsem se už v některé knížce o tom zmínil, ale laskavý čtenář promine, když se budu v něčem opakovat, co by uniklo korekci při přepisu rukopisu. Takže k úrovni letecké dopravy. Trochu jsem polétal v raném mládí s Olympikem (do Košic a zpět), jinak můj první řádný let byla až cesta s Černým divadlem do USA (viz Z mého života). Co si budeme povídat, cesta do Ameriky je vždycky zážitek a na ten první, na ten se nezapomíná stejně jako na první lásku. Prostě první dojmy jsou nejsilnější. Co ve mně zanechalo nesmazatelný dojem, byla noblesa letecké dopravy. Všichni v letadle byli velmi slušně oblečeni, bylo to, řekl bych, skoro slavnostní, na sedačkách bylo více místa a jídlo, jeho servis, kvalita, množství – s dnešním letadlem nesrovnatelné! Uvědomuji si neustále klesající úroveň života, který nás obklopuje, všechno je opravdu horší, byť o velmi málo než loni, a tak to pořád padá – úroveň všeho! Tím více si tyhle věci uvědomíte, když cestujete daleko po 35 letech.

 

V důsledku neustálého a sebezničujícího zdražování jsem přesvědčen, že se zlevňovačům-zlepšovatelům podařilo vyzmenšovat sedačky v kabině stejného prostoru minimálně o dvě na jednu řadu. Cenťák po cenťáku a hle, než deset let s deseti lety se sejde, máme tu racionálně dvě sedačky navíc! Při ceně letenky cca kolem dvaceti tisíc korun, je to čtyřicet tisíc na jednu řadu krát počet řad za sebou – vypočtěte sami. Bída, bída, bída. Když dá soused loket na opěradlo mezi vámi, musíte mít upaženo. Když přinesou jídlo a soused je náhodou levák, nemůžete jíst, protože vaše paže by se srážely ve vzduchu. No, a to srovnání těchto dvou cest, před a po 35 letech, že mě nikdy nezmizí. Veškeré jídlo pod folií z igelitu nebo hliníku, a aby se udrželo zdání, že toho dostáváte hodně, tak je všechno zavařeno extra – chleba extra, máslo extra, jam extra, párátko extra, sůl extra, desítky malých dárkových balíčínků mají vzbudit zdání hostiny a hojnosti, ale zkušené oko pamětníka starých lepších časů odhalí tuto zoufalou, ale marnou snahu po velikém komfortu. Zkušení cestovatelé, když mě slyšeli nadávat a hořekovat nad zkázou kvality leteckého cestování, mě ujistili, že luxus, na který vzpomínám jako na standardní, se přesunul zde v Jumbo o patro výš, do bussines class! Na nás normální cesťáky dolehla tahle devalvace hodnot. K tomu musíte přičíst, že tenkrát nám zvážili každé zavazadlo a nemilosrdně vymítili zbytečnosti v rukách. Když si přičtete mnou již zmiňované zmenšení prostoru na sezení k množství ruksaků, vaků, tašek špinavých i velmi ošuntělých, desítkám igelitek plných výhodných nákupů (???) z bezcelních prostorů, které pořád někomu padají na hlavu, tak obrázek cestovní kabiny je téměř úplný. Zbývá dodat, že mladí se během noci položí do uliček a spí na zemi přikryti kabáty, ve kterých potom vyrazí do ulic a vy si říkáte...až příště poletím, vezmu si gumové kalhoty, pleny Pampers, které tak báječně sají, a nebudu muset v noci vstávat na záchod a šlapat po těch lidech v přítmí k zadušení. Prostě to vysypu až v Americe v hotelu. Zdaleka ne poslední pomluva letecké dopravy, nikoli však pro pravého muže bezvýznamná, je krása letušek. Když mi bylo šestnáct, tak reklamní leták s letuškami TWA, SABENY, BEA, KLM i ČSA byl vzrušující a lákal k letu letadlem, a tudíž k setkání s tak atraktivními ženami! Tady stvrzuji, že tomu tak bylo! Mohli jste na těch krásných vybraných děvčatech oči nechat! Ty figury! Ty božský ksichty! Páni!

 

Však kdeže ty loňské sněhy jsou! Prdelaté letušky bez pasu, a dokonce i bez obou koz!, pohybují se v kabině bezostyšně v kostýmcích s minisukní, zpod níž koukají baňaté sloupy bez zúžení v koleně. Věk děvčat posunut do 70 let včetně! Moji čtenáři mě znají a vědí, že jsem spravedlivý, nebo se o to alespoň snažím, že nejsem cynik a nemám žebříček hodnot postaven na klamném vizuálním dojmu. Ti to vědí, protože jsem to mockrát už ve svých sebraných spisech rozvedl, ale kdo se dostal ke mně přes tuhle knihu jako první, mohl by mě nepochopit nebo se na mě dokonce rozzlobit. Děvčata, která, stejně jako já, jsou nepůvabná a fyzicky nepřitažlivá, nenesou na tom žádnou vinu. Děje se tak pro nás nepochopitelným úkradkem božím a díky stále neprozkoumaným zákonům seřazení genů v naší kostře. Někomu se seřadí tak, že nespíte a máte poluce, druhý je půvabný a vzrušující jako telegrafní tyč. Tak to beru, i když mě to neskonale štve, je to fakt súra deset, nespravedlnost nespravedlivá! Nevypovídá to nic o kvalitě člověka a jeho charakteru, ale jedno vím jistě. Děvčata! Z estetických důvodů – né na jeviště! Né na plátno! Né na obrazovku a né do letadla! (Do vlaku už jó!) Tím končím s kritikou leteckého cestování. Slíbil jsem vám na začátku, že knížka by měla být o věcech pozitivních, či lépe řečeno, má být o lidech pozitivních, tak bych měl trochu zhojit tu zákeřnou ránu, kterou jsem leteckým společnostem zasadil. Jistě si vzpomínáte na dobu školních výletů. Na školním výletě byl vždy sveden boj na život a na smrt o dva v autobuse výjimečné prostory. Vedle šoféra – povětšinou obsazený učitelkou – a sedadla úplně vzadu! (Páni, tam se užilo!) Tak v letadle jsou také pouze dvě takováto místa, a sice sedadlo hraničící s uličkou (pro cestujícího s průjmem nezbytné) a u okénka. I ve svých pětapadesáti letech škemrám na letišti o místo u okénka a většinou vyškemrám. (Nevděčník nevděčná, já o baňatých nohách a děvčata mě posadí k okénku!) U okénka zažijete zase dvě významné věci – strach a poznání. Protože vidíte tu děsnou výšku, vidíte ten bezútěšný prostor pod vámi (moře, pouště, Antarktida), vidíte to klepající se křídlo, vidíte ty malinké nýty jeden vedle druhého a říkáte si – panebože, jestli tohle letadlo dělal a udržuje ho takový mechanik, jako jsem já, jestli při tom nýtování myslel na holky a spěchal domů, tak se prakticky celou cestu děsně bojíte. No a to poznání, samosebou, právě když vidíte tyhle nádherně strašidelný věci pod sebou, tak vám narostou křídla fantazie. Vidíte nekonečné pouště a říkáte si – bože, tohle je ale nádhera, tohle bych nikdy neuviděl, támhle ta osamělá skála v písku, u ní nikdy nebudu stát, po těhle místech nikdy nebudu chodit, jaká nádhera, že to alespoň vidím! Nekonečné moře! Vidíte malilinké lodičky, ve skutečnosti obrovské zaoceánské kolosy, a vzpomínáte na Titanic, filmy o žralocích-zabijácích, zákeřných chobotnicích a týdnech žíznivých trosečníků strávených na opuštěném voru, kdy se kámošové vzájemně požírají. Letíte přes severní pól nebo přes nekonečnou Sibiř a říkáte si, co asi zde dělal na těchto nekonečných pláních soudruh Lenin? Měl běžky? Kam šel veliký revolucionář, když si chtěl v tomhle nekonečném ledovém prostoru zašukat s Naděždou Konstantinovnou Krupskou? Nebo, hergot, že by tady tenkrát nebyla? A Lenin musel s ledním medvědem? Ale co, takhle významnému člověku by medvědice určitě podržela! Takovýhle myšlenky se vám honí hlavou při pohledu dolů, během té dlouhé, nekonečné cesty. Uvědomuji si dramaturgický nedostatek, a sice, že jsem vám neřekl, proč letím do Japonska? Milý čtenáři, do Japonska letím jako člen ZHMP (Zastupitelstvo hlavního města Prahy), člen výboru kultury ZHMP na „Týden pražské kultury v Kjótu“ a jsem členem oficiální delegace hlavního města Prahy. Normálně bych samozřejmě nejel nikam, člen výboru nečlen výboru, víte, že bělogvardějci cestujou všude sami a opozice do světa příliš nevyjede. Tak když se na výboru projednávalo umělecké složení delegace a náměstek primátora Drábek řekl, že má obavy, jak budou Japonci reagovat na to, že primátor nemůže přijet, protože letí s papá Klausem do Kazachstánu, tak jsem se sebral, šel jsem hned nahoru za Koukalem a povídám mu, pane primátore, vy prý nemůžete do Kjóta, já bych jel. Jsem tady na Magistrátu čtyři roky, ve výboru dřu jako kůň a z Prahy jsem paty nevytáh. Chtěl bych jet! Tak jeď, povídá mi Koukal, když tam já nebudu, třeba bude dobrý, že tam jede poslanec, Japonci jsou na tohle děsně citlivý.

 

Tak jsem byl zařazen do předsednictva delegace společně s náměstkem Drábkem a vedoucí odboru kultury dr. Brabencovou. Přiletěli jsme do Ósaky, kde nás čekal autobus, který celou kulturní grupu odvezl do Kjóta. I ten, kdo hodně viděl, je v Japonsku stále něčím zaujat, je to opravdu pro Evropana velmi exotická a odlišná země. A čím je zásadně odlišná od té naší, že všechno je přesně tak, jak se to připraví a napíše, všechno v přesný čas, tak, jak to má být, a na tohle se můžete opravdu spolehnout. Takže slovanské...prosím vás, zatím se posaďte, jistě jste po tak dlouhém letu hodně unaveni. My jsme vás totiž čekali jiným letadlem, takže ten autobus, co vás měl odvézt, se musel vrátit a nový vyjel až nyní, a navíc opačným směrem. Vy jste nedostali náš telegram? Né? To není možné! Vždyť jsem ho osobně posílala s tou změnou! Nevadí! Posečkejte, dejte si něco k jídlu...Vy nemáte peníze? Vždyť pracovníci Magistrátu volali, že budete mít peníze na první den a od druhého dne budete dostávat diety...Né? To je trapné...Tak si něco čtěte! Volala jsem mobilem a autobus si klekl, takže z Kjóta posílají nový! Jistě víte, že bydlíte v hotelu Hirohito? Né? V hotelu Mijako! Ano, určitě, mám vás ubytovat v hotelu Mijako, oni vám to neřekli, posílala jsem přece telegram...atd...atd... Tak tahle scénka, jak už jsem byl napsal, se v Japonsku stoprocentně neodehraje. Organizace a připravenost lidí pověřených, aby se o nás starali, je tak profesionální, že už to víc dokonalé být nemůže. Všechno šlapalo jako hodinky. V hotelu Mijako nás uvítal náš průvodce a tlumočník, krajan žijící v Japonsku, profesor Fiala. A to je člověk, kterému patří celý tenhle medailon, i když budu kyvadlovat, jak jste ostatně u mě zvyklí, od portrétu výjimečného člověka k cestopisu, amatérské filosofii, k politice a osobním dojmům. Nad tím vším ale ční postava pana profesora Fialy jako dominanta. Znám několik „profesorů Fialů“ po celém světě, a je to specifický druh lidí. Při styku s těmito výjimečnými krajany jste naplněni pýchou na svůj národ, na svoji vlast a na své češství, i když ve skutečnosti jste pro její velikost a proslulost neudělali nic, ale vezete se s takovými vynikajícími jedinci a profitujete na jejich výjimečnosti. Tihle skvělí lidé nám potom všem v cizině pomáhají od mindráku. Kdo jsou profesoři Fialové? V čem je jejich výjimečnost? Porovnejme s emigrantem běžného typu. Dotyčný odjede do ciziny, vybere si nějakou zemi, ať už náhodně či cíleně, a tam začíná od píky. Krátce sběrný tábor, kratší dobu pomoc a podpora cílové země, první zaměstnání...nejdříve většinou velmi špatné. Postupně se zvětšující se jazykovou znalostí přichází lepší a lepší práce, která v mnoha případech končí špičkou v dotyčném oboru nebo byznysu. Naší krajani v zahraničí jsou úspěšní a povětšinou spokojení, i když musím dodat, že všichni bez rozdílu nadávají na hostitelskou zemi a na její obyvatele. Je to zvláštní rys české povahy, který nedokážu dešifrovat. Sedíte ve Švédsku u kamaráda, v nádherné vile, obklopeni komfortem a dozvíte se, že Švédové jsou tak neschopní a takoví volové, že jim není v světě širém rovno! Sedíte v Kalifornii, u bazénu, blízko krajanova továrna, a dozvíte se, že Američani jsou takový volové, skoro jako Rusové, a že jsou tak neschopní a nevkusní a zdegenerovaní, že vůbec nechápete, jak je to možné! Atd....

 

Na vaši otázku, když jsou tak neschopní a takoví volové, jak je možné, že mají takovou krásnou zemi a prosperující hospodářství, většinou nedostanete odpověď. A přece! Na jednu geniální si vzpomínám. Po mé otázce se oba moji přátelé, on i ona, na chvíli zamysleli, potom se kamarádova tvář rozjasnila a on mi povídá: Neblbni, to jen tak vypadá! Popsal jsem standardního úspěšného krajana, v čem je tedy výjimečnost profesorů Fialů? V čem se jejich cesta liší? Začátky jsou stejné, ale brzy se začínají rozcházet. Profesor Fiala si vzal za ženu Japonku, z Prahy si dovezl už dobrou znalost japonštiny, ale co je hodno obdivu, že on se tu japonštinu nakonec naučil tak, že ji začal učit na univerzitě, a dokonce i jejich literaturu! Zamyslete se nad tím! Jak hluboko pronikne český chasník nebo dcerka do duše cizího národa, jak hluboko pronikne k jejím kořenům, kterými jsou právě jazyk a literatura? A je tak dobrej nebo dobrá, že je to dokonce učí! Že je jejich historii, jejich jazyk a jejich literaturu učí na univerzitě a zná to lépe než většina z nich! A zase připomenu to, kdo s kým hrál (či nehrál) kuličky. Kuličky hrál se mnou nebo s někým z vás, tedy doma, je jedno jestli na Žižkově nebo v Budějovicích. Potom odjede někam, kde nejen že vůbec kuličky hrát neumějí, ale nepíší písmeny, sedí na zemi a jedí dřevěnýma tyčkama, a aby toho nebylo málo, ještě polovinu jídel jedí syrových. Uznejte, není to hodno obdivu? Je, viďte? Až když jsem pana profesora Fialu poznal, tak jsem si vzpomněl na asi rok starou recenzi o krásné a obsažné knize, klenotu japonské literatury, a sice „Zkáza rodu Taura“. Když jsem s ním o ní hovořil, bylo vidět, že je na překlad právem pyšný a že chystá nový klenot z japonštiny. Byli jsme jím s náměstkem Drábkem tak okouzleni, že když nám pan profesor vyprávěl, jak je to nákladné a jak to téměř nikdo nechce vydat a jak se na takovýto typ literatury těžko shánějí peníze, tak jsme mu slíbili, že se pro něj pokusíme vybojovat kulturní grant. Nejsme sice Japonci, ale jak jsme slíbili, tak jsme učinili. Bojovali...bojovali...Drábek víc než já, neb jest radním a náměstkem primátora, kdežto já prostý zastupitel...bojovali a nevybojovali! A tak nám snad dobrý pan profesor promine a jeho české geny mu připomenou, jak je to u nás doma s prosazováním kvality těžké. Použil jsem termín profesoři Fialové a chci vysvětlit. Právě to je, myslím, na Češích výjimečné, že to, co popisuji, není ojedinělý zjev. Poznal jsem za svůj život více takových geniálních jedinců, ať už jde o hlavního aktéra pana profesora Fialu nebo profesora Horáka na Nevada Southern University nebo profesora Roneše ve Švýcarsku či mého přítele z mládí Tomáše Lieslera též v zemi helvétské. Atd....atd....je jich mnoho a i vy jistě mnohé znáte. Tak uznejte! Nejsme my Češi děsný sekáči? Nejsme chloubou planety? Nejsme? Tak mi jmenujte jedinýho Němce, Brita či Japonce, který bude na Karlově universitě přednášet literaturu, popisovat babiččinu truhlu a Staré Bělidlo a se slzou v oku bude líčit upálení Mistra Jana.

 

Neznáte, viďte, já také ne! A na takového sekáče jsme měli štěstí, že nás celou dobu doprovázel. Musel bych jet do Japonska dvacetkrát, abych se dozvěděl to, co jsem natankoval od profesora Fialy během jediného týdne. V každém paláci, v každé svatyni, všechno věděl! Když přijdete do styku s takhle odlišnou kulturou, tak zjistíte, že nepochopitelné lidské osudy zavanou naše krajany i do těch nejodlehlejších končin a oni tam nejen spokojeně žijí (až na to nadávání – viz výše), dokonce vyniknou, žel k utajené slávě své vlasti. Pan profesor Fiala si vzal Japonku a má s ní tuším dvě děti. Žije jako Japonec, myslí jako Čech a Japonec, čímž se stává nestranným arbitrem a může s nadhledem posoudit a porovnat rozdíly mezi oběma národy. Když jsem se ho ptal na jeho rodinu, byla odpověď stejná, jako kdyby žil třeba v Černošicích. Povídá mi: Teď máme, pane Čech, trochu problémy s matkou mé ženy. Je už stará a hodně nemocná, často tam jezdíme, žena mi právě volala, že musí k matce, tak až se vrátím nebude doma. Já asi taky pojedu za ní. Jako u nás...musíme k babičce, která je stará, zda něco nepotřebuje, ale hlavně být s ní, aby jí nebylo smutno. Vzpomínám si na Armstrongovo „svět je malý, chlapče“ a moje představy vyvolává obraz profesora Fialy, Čecha jako poleno, který chodí kdesi v japonské vesničce do studny pro vodu a pomáhá japonské babičce poklidit v japonské chaloupce a nakoupit, mluví s ní její mateřštinou o problémech, o kterých na Vinohradech nemáme ani tušení. Představuji si tu krásnou scénu, jak tam jako turista chodím a fotografuju si exotickou vesnici a najednou proti mně jde chlapík s vědrem pro vodu ke studni, koukám, že je to Evropan...zdravím ho gut morning, on mi anglicky odpovídá, má ten japonský oblek, pomáhám mu s vědrem, nakláníme se nad studnu a on najednou řekne: Bacha, ať tam nezahučíte! Krásná představa, že? Co je zvláštní problém, jsou děti profesora Fialy. Teď je z toho trochu problém a trochu se hledají, vypráví mi. Jsou totiž Češi i Japonci a chudáci v tom dost lítají. Mají to rádi tady i u nás. Všude se jim líbí, obě kultury jsou jim blízké. Tak chudáci teď nevědí, kam vlastně patří. Hned první večer jsem udělal fopa na slavnosti, kde náměstek Drábek rozbíjel soudek se saké. Umělci, kteří s námi přijeli, měli svou překladatelku, sympatickou mladou dívku, vlastně už paní Wagnerovou. Seděla s námi ten večer u stolu, sympatická a půvabná ženská, s krásným černým mikádem, a já se k ní nakloním a povídám jí: Paní Wagnerová, to je stejně zvláštní, všimla jste si, jak se lidé po určité době soužití začínají trochu podobat svým společníkům, prostě jako by měnili mimikry a splývali s prostředím? Paní Wagnerová nechápavě kroutí hlavou...

 

Není možné, povídám, vy jste si nikdy nevšimla, jak se třeba majitel psa začíná svému psovi podobat, jako by v symbioze duší upravovali vizáže do jedné roviny? Ne? Vy třeba, paní Wagnerová, jak se pořád pohybujete mezi těma Japoncema, víte, že vy se jim začínáte podobat? Vy si to možná neuvědomujete, ale opravdu, nedělám si legraci! Vy vypadáte hodně jako oni. Chápavě se na mě podívala a říká: To bude, pane Čech, asi tím, že můj tatínek je Japonec. A bylo to! Ta krásná země mi učarovala a já čerpal z vlídné a bezedné chodící encyklopedie, kterou pro nás profesor Fiala představoval, všechno možné. Páté přes deváté – od Šumavy k Tatrám, jak stále říkáme my Čechoslováci. Všechno, co mě zajímalo, a že toho bylo mnoho, nehledě k tomu, že stejným množstvím otázek zasypávali profesora Fialu i ostatní členové kulturní delegace. Fascinovala mě ta naprostá odlišnost. Byl jsem v úplně jiném světě, který jinak myslí, jinak se chová, má jiná pravidla, jiné pojetí času a vlastně všeho! A právě to objevování kultury, mně až do té doby velmi vzdálené, mě vzrušovalo. Vlastně mě vždycky tahle část světa lákala k poznání a pochopení, ale nebylo toho moc, z čeho bych mohl čerpat. Mimo dvou japonských detektivek, či vlastně detektivek o Japoncích, knížky „Vějíř a meč“ a všech Kurosawových filmů, z nichž jsem žádný nevynechal, včetně filmů, jako je „Do de ka dzen“, který jsem si k posměchu celé rodiny dokonce nahrál na video, toho moc o Japonsku u nás nemáme. Když nepočítám pravidelně se opakující články v tisku o pojídání jedovaté ryby a o tom, jak skáčou japonští sebevrazi do Fudžijamy, tak je to skoro všechno. Moje děti se mi dodnes smějí, že jsem si nahrál na video téměř všechny příběhy opičáka Suna a studuju na nich způsob myšlení této části světa. Ta kultura a ten život mě tak fascinují, že jsem si kolikrát říkal, zda jsem nebyl v některém ze svých minulých životů Japonec nebo Číňan. Pan profesor Fiala tohle mé prohlašování zřejmě nebral moc vážně a považoval ho spíš za projev zdvořilosti a možná i trochu intelektuálně předstíraného zájmu, ale nebylo tomu tak. A tak z milého pana profesora vedla do mě silná hadice jako z tankovací lodě do křižníku. A já čerpal a čerpal.

 

Teď jsem trochu na rozpacích, když cítím, že se medailon pana profesora mění v cestopis po Japonsku, a protože to nemohu udělat jako na jevišti, kde bych se zeptal – mám se vrátit k panu profesorovi nebo mám pokračovat dál v tý záplavě informací, které jsem získal? Ale vlastně proč ne, Japonsko je děsně daleko a kdoví, milí čtenáři, kdy se tam dostanete, a když se tam dostanete, je tam tak strašně draho, že pokud nejste porevoluční privatizátoři nebo jste nedělali v topných olejích, tak se na mnoho míst neproplatíte, a hlavně musíte mít to štěstí, aby vedle vás stála studnice moudrosti, jako je pan profesor. Zapomněl jsem uvést ještě jednu informaci o téhle krásné zemi, a tou je japonský militarismus. Uznejte, že filmů z války jsme viděli víc než dost. Vždycky jsem z toho vycházel a říkal si, že je částečnou záchranou lidstva (pokud se ještě něco dá zachránit), že každý zdroj nebezpečí má ve své blízkosti sílu, která ho omezuje. Viz Írán nenávidí Irák a než vyrazí na nás, začnou se nejdříve mydlit mezi sebou. Nebo Indie a Pákistán – místo aby společně zvolali: Na Plzeň, Vávro, na Plzeň, zakousnou se do sebe vzájemně. Běda světu, když se čas od času najde někdo, kdo tyhle věčné rivaly sjednotí, byť dočasně, a oni na tu Plzeň vyrazí! Věřím, že za takové výjimečné situace by došlo k vytvoření velké koalice ČSSD a ODS. Tak jsem si v předtuše velikosti a významu Číny, o čemž dnes už nikdo nepochybuje, říkal, ještě dobře, že je tam Japonsko! Japonsko určitě sleduje s obavami růst tohoto giganta a připravuje se na nikoli možný, ale jistý střet. Houby s octem, drazí čtenáři. Na moji otázku odpověděl mi profesor Fiala naprosto kategoricky a jednoznačně. Japonsko žije v hlubokém mindráku ze své válečné historie. Má obdiv a úctu k Číně a chtělo by jí vynahradit všechna příkoří, která jí v minulosti způsobilo! Oni mají výčitky z toho, povídá pan profesor vida mé zklamání, že se takhle barbarsky zachovali k zemi, odkud k nim přišla kultura a vzdělanost, a chtějí to za každou cenu odčinit. Mají strašný komplexy z války a pořád se dohadují jestli armádu jó, nebo né, a jsou z toho úplně zmatení. Vztah k Číně, jak ho dnes vidím, je úcta, obdiv, láska a pocit velkého provinění! Musel jsem se tedy smířit s tím, že naše asijská pojistka vzájemného zlikvidování nebo alespoň výrazného oslabení je v tahu a že jako politik budu muset hledat jiné řešení. Co je naprosto fascinující, je bezpečnost v japonských ulicích. Když tady někdo spáchá nějaký zločin, povídá profesor Fiala, tak je to vždycky cvok – blázen! Buď někde začne zmateně střílet, nebo jako ti magoři, co pustili ten plyn v metru, ale normálně můžete chodit celé noci v nejtemnějších zákoutích všech parků v Kjótu a jediné nebezpečí, které vám hrozí, je, že do vás vrazí potácející se opilec, ale i ten se vám potom bude hodinu klanět a omlouvat se sepjatýma rukama! Uznejte, Pražané, není to fascinující? Je, viďte? Ta představa, že naše manželky a dcery nemusejí jezdit domů taxíky hned po setmění, že nemusejí nosit v kabeluškách boxery, slzné spreje a dámské pistole, kdy se stejně v taxíku bojí taxíkáře a taxíkář se zase bojí každého zákazníka, kdy jediné nebezpečí pro japonské děti je silniční doprava a lezení po stromech, tak to zní našim uším opravdu jako pohádka. Chtěl bych jen podotknout, že při tom velmi těžkém a skromném životě, jaký Japonci vedou, při té neuvěřitelné drahotě dokazují, že příčina zločinnosti není v sociální oblasti, ale v makovicích zvrhlých magorů a bezectných individuí, kteří se tím sami vyřazují z lidské společnosti a logicky nemohou se tudíž dovolávat lidských práv a svobod, které jim nepřísluší právě proto, že nejsou lidmi. Japonsko je důkazem toho, že chudoba cti netratí!

 

Něco jsem v Kjótu ztratil, něco získal, tak, jak už to na světě chodí. Přišel jsem o bezpečnostní pojistku proti Číně a získal sebedůvěru. Přijel jsem do Japonska jako docela slušný tlouštík, plný mindráků a sebeopovržení z tloušťkomrskačské Evropy, kdy denně zhnusen sleduji se v zrcadle a skrze ten hnusný pupek opovrhuji sám sebou. Tak v Kjótu jsem velmi brzy přestal břicho zatahovat a nechal jsem ho po mnoha letech volně viset vyvaleno! Páni! Ta úleva! Cítíte to, tlusťoši a tlusťošky? Velmi brzy jsem si totiž všiml obdivných pohledů japonských paní a dívek, a když jsem se přestal otáčet dozadu, komu že to za mými zády patří ty všeslibující pohledy, pochopil jsem, že patří mému pupku! Nebyl jsem si jist, a tak jsem se svěřil panu profesorovi, a ten mi potvrdil, že se nemýlím. Pro Japonce není tloušťka ošklivostí jako u nás. Pro ně je symbolem blahobytu, úspěchu a esteticky je přitahuje. Proto také takový obdiv a láska k zápasníkům sumo, ideálům to mužské postavy. A já vypadal jako nadějný dorostenec. Na první japonskou ligu mi sice ještě pár kilo chybělo, ale příslib růstu tu byl. A pohledy těch rozkošných Japonek mi vlévaly optimismus do žil a chuť ještě více jíst, a tudíž se v této zemi ještě více líbit. Říkám si v duchu...holky japonský, to kdybyste přišly do české hospody, to byste se pomátly rozkoší, to byste si musely připadat jako v ráji, ta spousta nádhernejch chlapů, kteří neúnavně každý večer u svých půllitrů svoji krásu zvelebují, to byste holky nespaly. Měly byste erotické sny a doživotní touhu najít si ženicha v české putyce. Než jsem na to přišel, nechápal jsem, že se na úvodním večírku s kjótským starostou, jakmile začala volná zábava a spustila naše česká muzika Vosika, ty nejněžnější a nejkrásnější gejši vrhly na mě a při tanci se dychtivě tiskly na moje břicho a s očima plnýma touhy sledovaly jeho objem. Chudák náměstek Drábek, hubený a ukázněný asketa, byl tak svědkem mého triumfu. Triumfu kachniček s modrým zelíčkem, nekonečné armády piveček, samozřejmě ve večerních hodinách, bramboráčků, švestkových knedlíků, zemlbáb, buchet s mákem a dalších klenotů mé rodné země.

 

Teď, když píši tyto řádky, tak jsem na to všechno dostal děsnou chuť a hlavně mi přišlo líto, že jsem se pod dojmem portrétu Jirky Korna rozhodl s tloušťkou jednou pro vždy skoncovat! Jak jsem popisoval toho krásnýho, esteticky zvládnutýho člověka, tak jsem se na sebe děsně naštval a začal hubnout. Už mám dole šest kilo, je to vidět, svým způsobem z toho mám radost, ale teď si zase říkám...sakra, co když zase pojedu do Japonska? No? Co potom? Vzhledem k tomu, že se tam asi hned tak nedostanu, zkusím si tedy udržet tu evropskou linii, ale na závěr dovolte mi znovu zvolat...Buď požehnané, Japonsko! Buď požehnaná zemi, která netýráš své občany dietou! Buď požehnaná zemi, kde dívky šílí po pravých mužích a nikoli po věšácích na ručníky! Taky si uvědomuji, že moji noví nakladatelé, pan Kuchař s tím druhým, jak si stále nemohu zapamatovat jeho jméno, nebudou číst tyhle řádky rádi, protože jsa velmi úspěšnými vydavateli Lenky Kořínkové, by zde velké štěstí s její knížkou neudělali, i když autorka sama, jak jsem slyšel, a ať mi promine, jestli to byla pomluva, již opět by v Japonsku slavila se svojí figurou úspěchy. (Je to pomluva – pozn. nakladatele). Zase vám musím předvést, jak je špatné, když autor pracuje takhle chaoticky a emotivně jako já, když si neudělá podrobnou osnovu, kterou stále doplňuje, aby kniha měla řád, ale vnáší do svého díla takovýhle bordel! Měl jsem tuhle stať končit tím zvoláním Buď požehnané, Japonsko! Buď požehnaná zemi...atd....(viz výše). To byl konec! To bylo vyvrcholení! Viz – úvod – stať – a závěr! Pátá třída obecné školy. A teď si říkám, přece do toho patřilo jídlo! Jak jsem mohl zapomenout na něco, co s japonským ideálem krásna přímo souvisí?!?! Takže, berte to jako post scriptum. Co tedy vlastně Japonci jedí? Úplně všechno a všeho velmi málo, tedy velmi málo v uvozovkách. K normálnímu životu to bohatě stačí, výraz málo jsem použil v poměru k našemu nedělnímu stolu. Všechno je ale velice pestré. Třeba japonská snídaně. Dával jsem si tvrdošíjně po celou dobu v hotelu Mijako japonskou snídani. Skládala se z polévky, velmi dobrého vývaru, nepoznal jsem z čeho, ale zřejmě byl hovězí, a v polévce bylo vajíčko. Dále kyselá mořská okurka, míchané vajíčko v roličce, směs velmi barevné zeleniny, přičemž bych chtěl zdůraznit, že co se dalo, bylo obarvené, takže tác s jídlem vypadal jako malířská paleta. Takže zelenina jako čalamáda, tzn. naložená v kyselém nálevu, a třeba lusky žluté, zelí červené, okurka modrá, hrášek bílý, květák zelený...všechno tedy obarvený, zřejmě z estetických důvodů. Dále k snídani patřila mistička malých asi jeden a půl centimetru dlouhých rybiček, velmi dobrých a pikantních. Čerstvé mořské řasy velmi kyselé a něco, co vypadalo jako švestka a bylo nejkyselejší z celé snídaně. Potom ještě malý kousek masa nebo pečené ryby, několik kousků ryby syrové, výtečný čaj, který vám po celou dobu snídaně japonská servírka dolévala, a miska vynikající rýže. Když říkám vynikající, tak myslím vynikající, tak děsně dobrou rýži jsem v životě nejedl. Až do té doby jsem nebyl její velký milovník, ale v Kjótu mě rýže dostala. Krásná velká zrnka, samozřejmě neslepená, a vynikající chuť. Když jsem jí jedl, pochopil jsem, proč Japonci rýži jedí zvlášť. Je to proto, aby tu vynikající chuť nic nerušilo. Dělal jsem to jako oni a na tu čistou rýži jsem se nejvíc těšil. Od té doby to zkouším uvařit jako oni, a i když stojím u plotny a hlídám dobu vaření, nikdy jsem takové kvality nedocílil.

 

Projevili jsme přání jít do pravé japonské restaurace, kam chodí obyčejní Japonci, třeba dělníci nebo úředníci, na oběd nebo na večeři, a která není zkrášlená pro turisty. Naši průvodci z toho byli tak mimo, že se dlouho radili. Jak měli nařízeno od starosty poskytovat nám pouze a stále to nejlepší, neměli z našeho přání radost. Nakonec nám vyhověli, ale myslím, že v té pravé japonské putyce jsme nikdy nebyli. Všichni seděli na zemi na malých polštářcích a chudák dvoumetrový Drábek vůbec nevěděl, kam s nohama. Prostor byl ekonomicky využit pro malé Japonce a tak nešťastník, kdyby dal nohy stranou, srazí z polštářku svého souseda, když dopředu, budou v mísách s jídlem, a tak musel klečet. I tak narážel nohama do Japonce večeřícího za ním. Taky jsem se pořád kroutil, i když jsem měl více prostoru, ale chyběla mi ta poloha v židli rozvaleného, už sytého, polospícího jedlíka. Na naše přání nám přinesli pravé japonské jídlo. Co na tom bylo nejkrásnější, že každý dostal takový malý dřevěný noční stoleček, nahoře s uchem jako kufřík, a ten noční stoleček měl spoustu malých šuplíčků a v každém šuplíčku bylo něco jiného, vše, samozřejmě, co se dalo obarvit, bylo barevné. Syrové ryby, pečené ryby, kousek kuřete, kousek masa, desítky druhů naložené zeleniny zase velmi kyselé, smažené vejce, opět ty vynikající rybičky, které vypadaly jako malý potěr. Jako když necháme vylíhnout malé pstroužky a hned po narození je zbaštíme. A samozřejmě, božská rýže! V moučnících je musím pomluvit, tady jsou trochu pozadu. Malakov veliký jako malý bochník nebo sachr zcela zakrytý šlehačkou tady nikdy neviděli. Moučník tvořila třeba jediná sušenka nebo malý koláček asi tak čtyři centimetry v průměru. Nebo zase malinká tyčinka, něco jako kokoska. Samozřejmě profesor Fiala věděl přesně, co to je, co je na co, a proč se jí tohle tak a tamto onak. Taky nám řekl, že když staří Japonci někam cestovali, tak si nesli tyhle stolečky s jídlem sebou. Představa, jak jdu na výlet do hor, v jedné ruce noční stolek s obědem, v druhé s večeří, ve mně budila představy, jak jdou všichni zpátky z výletu a nesou si ty prázdný stolečky a japonská maminka otevírá jednotlivé šuplíčky a říká...Hirohito! Tys zase nedojedl tu subaru a byla taková dobrá! Micubiši, to ti šmakovalo, co? A Toyota s Mazdou taky! To je vyblízané, ale subaru né! A přitom je to takové zdravé! Když nebudeš jíst hodně subaru, nedostaneš se na vojně k samurajské jízdě! (Ty názvy jsem si vypůjčil ze slovní zásoby, kterou mám, neodpovídají skutečným názvům náplní jednotlivých šuplíčků. Ty znal všechny profesor Fiala.) Že taky doma jíte z těch nočních stolečků, že? dobíráme si ho. Naopak, tvrdí. My jsme taková poloevropská a polojaponská rodina, a směje se tomu také. To vám nevěříme, povídám mu. Vy jste, pane profesore, Japonec jak poleno. Ptáme se ho, co mu na Japonsku a Japoncích nejvíc vadí.

 

Pan profesor přemýšlí a je vidět, že mu dá velikou práci najít v milované zemi něco nepříjemného. Najednou vyjasní tvář a povídá: Zima! Zima mi vadí! Tady jsou poměrně tvrdé zimy a oni téměř netopí. Všude je děsná zima. Venku i vevnitř. Rozdíl je v tom, že před budovou na vás padá sníh, uvnitř nikoli. Kdyby tam ale mohl napadnout, tak by se tam udržel a neroztál by...No, kdyby jen netopili, ale oni se ani do té zimy neobléknou. Měl jsem na univerzitě problémy a rektor mě osobně káral, že nosím zimník a jdu posluchačům špatným příkladem. Teď už jsem si na to zvykl a nenosím ho taky. Při vyprávění o zimě bylo vidět, že pan profesor se jí vyloženě děsí a s tím smířením se s nenošením zimníku v únoru to nebude tak úplně pravda. Oni dokonce...(pokračoval v žalování na milované Japonce)...oni dokonce nutí děti, školní děti, aby v těch mrazech nosily podkolenky a krátké kalhoty! Aby se otužily a žily zdravě! To byla jediná stížnost, kterou ten vynikající člověk vypustil z úst za celou dobu našeho pobytu, a kdybychom ho k tomu nevyprovokovali, tak by nikdy neřekl ani to. Taky jsme všichni chtěli vidět divadlo NÓ, o kterém jsme tolik slyšeli. Většinou si z toho každý dělal legraci, žertem japonské herce napodoboval a tvrdil, že se nedá ani jediný kousek vydržet do konce. Od kdy hrají? ptáme se pana profesora. Od rána! A do kolika? Do večera! Hrají celý den, vysvětluje. Začne se ráno a hra střídá hru. Vážná představení NÓ jsou prokládána žertovnými scénkami kabuki. Ta vážná představení jsou většinou příběhy slavných samurajů, pojednávající o velkých činech, velkých bitvách, úkladných vraždách a vůbec o životě a smrti. Mají velký filosofický náboj, jsou ve verších se zpěvem, mužským chórem a hudebníky. Duch mrtvého vypráví o svých činech a o své smrti. Ten, který ho zabil, zase o tom, jak a proč zabil a jak teď trpí a pyká za všechny ohavné činy, které spáchal za života. V každé hře vystupuje buddhistický mnich nebo nějaký světec, a ten nakonec dá nějaké rozhřešení a vše končí smírem. Ty lehčí mezikousky jsou většinou komedie, například jak pán, který musí odcestovat a nechce, aby mu jeho dva neposlušní sluhové vypili všechno saké, tak je sváže oba dohromady k takové bambusové tyči. Sluhové jsou ale tak šikovní, že mu ho stejně vypijí. Nebo jeden pán jde navštívit druhého a jeho sluha mu nakuká (žertem), co má pán, který má být navštíven, v oblibě. Protože mu říká pravý opak, vzniká při návštěvě spousta komických situací, kterým se Japonci smějí, ostatně smáli jsme se i my. Takže, hraje se od rána, vysvětluje pan profesor, a Japonci přicházejí a odcházejí po hodině, po dvou, po pěti, po třech, jak kdo chce a na co se chce dívat, protože program je vytištěný na celý den, tak si ho koupí a řekne si, ano, půjdu dopoledne na tohle a na tohle a pak až navečer, abych viděl tyhle dva moje oblíbené kousky. A tak je divadlo pořád plné. Celé rodiny jsou tam třeba celý den, a i tam jedí. Stráví prostě celý víkend v divadle NÓ. Kabuki je víc lidovka a i japonština se nepoužívá archaická jako v divadle, je hovorová, ostatně kabuki je mladší než NÓ. Japonci opět dlouho nemohli uvěřit, že na NÓ chceme jít, měli zřejmě mnoho zkušeností s Evropany, které na NÓ vzali a kteří odcházeli po půl hodině velmi zklamáni, že se tam vlastně nic neděje. My jsme přišli do divadla asi ve dvě hodiny odpoledne a zůstali jsme fascinováni až do samého večera. Všechny nás to úplně uchvátilo. V divadle jako by se zastavil čas! Pomalé pohyby herců symbolizující věčnost a božství ten pocit opravdu navodí. Fascinující sbor-chór doprovázející děj společně se strhujícím hudebním doprovodem jen dokonale doplňuje naprosto harmonický celek. Všechno to bylo tak neskonale krásné a seděli jsme jako očarovaní. Nikdo to nepředstíral a byli bychom seděli pořád, kdyby divadlo kvečeru nekončilo.

 

Uvědomil jsem si, jak jsou poslední věci člověka nad všechny zvyky a obyčeje, kraje a národy a jak mají jeden společný jazyk. Úplně nás to strhlo a zatáhlo do děje, kdy jsme rozuměli, aniž bychom věděli, o čem konkrétně mluví. Profesor Fiala nám vždycky řekl kostru příběhu a potom už fantazie, podpořená takovou dokonalou kulisou, pracovala souběžně s japonskými diváky, jako bychom byli z jednoho města. Nevím, zda to bylo tím, že jsme byli všichni od umění, ale nevěřím tomu. Byl jsem divadlem NÓ tak očarován, že jsem na něj neustále myslel a je tomu tak dosud. Na závěrečném večírku s Japonci jsem vlezl pod stůl k úplně opilému vedoucímu kultury kjótské radnice a požádal ho, zda by mi neposlal kazetu s divadlem NÓ a já že mu pošlu kazetu s cimbálovkou a lidovou muzikou. Slíbil, že ano, ale protože už vypil mnoho saké a byl jako pytel, moc jsem na to nespoléhal! Jaké bylo moje překvapení, když mi pošťačka přinesla balíček, ve kterém byly dvě kazety – jedna s představením NÓ a druhá portrét jednoho z nejslavnějších herců, takového japonského Vojana. Jsem divadlem NÓ okouzlen pořád a děti se mi pošklebujou, když si v Krkonoších na chalupě tyhle kazety pouštím. Fakt je, že je to absurdní. Venku řvou krkonošský cvrčci, u Milušky mečí přivázaná Poša, babizna na zápraží naklepává kosu a do těch zvuků české vlasti, které tam patří a jsou tam doma, se ozývá ze světnice...óóó...úííí...onóóó...uááá...onóóó...monotónní a fascinující chór divadla NÓ. Doktorka Brabencová mi řekla, že milovníkem divadla NÓ je také Ctibor Turba, který prý dokonce sbírá kazety s jeho hrami. A tak si už více jak půl roku stále přepisuji z měsíce na měsíc do úkolů, které musím udělat: Turba – volat – NÓ! Japonci mají ještě další vášeň, a sice kostýmované průvody městem. Když jsme seděli u starosty na kjótské radnici (člen komunistické strany Japonska), tak jsme většinu času strávili prohlížením barevných fotografií z alegorických průvodů městem. Festival rodových tradic, festival květin, festival samurajů, festival XY...a vždycky si všichni vezmou kostýmy a vyrazí do průvodu. Když jsem viděl ty jejich alegorické vozy, tak jsem přemýšlel, kdy to připravují, když vím, jak mnoho a dlouho pracují, jestli snad nastavují noci, či co?

 

Tak si to představte. Tisíce lidí v průvodu v kostýmech a tisíce nadšených Japonců na chodníku mávají, smějí se a dávají najevo svou radost. Zažil jsem dvě takové masové slavnosti spojené v jednu, a sice Festival lidové kultury Matsuri, jehož součástí byl i týden pražské kultury v Kjótu, a Slavnosti města Kjóta. Překvapilo mě, jaká panuje u takových masových akcí srdečná atmosféra. Všichni jásají, mají dobrou náladu, stále se na vás usmívají, kdybych chtěl najít srovnání, tak jako když jde 100 000 Petrů Novotných. Dalších 100 000 Petrů Novotných neustále běhá v průvodu, udržuje správné rozestupy, dává vám pokyny – vpřed...trochu pomaleji...trochu rychleji, prosím...udržujte kraje průvodu, prosím...blížíme se k tribuně...atd. a pořád se smějí a mají radost. Na japonské akci nemůže nic selhat, je mi jasné, že takhle pečlivě a dokonale připravili i přepadení Pearl Harboru. Náměstek Drábek, dr. Brabencová, prof. Fiala a já jsme šli v čele naší delegace, za námi hrála Vosika, krojovaný český chasníci dupali holinama, český holky točily sukýnkama hodně vysoko, jen se podívejte, kluci japonský, i vy lesby japonský, jaký u nás rostou nádherný nohy a z jak nádhernýho kořene! Muzika se jim líbila a ječeli nadšením a já na ně volal Tora! Tora! Tora! a oni se smáli a mávali těma jejich nádhernejma vlajkama s rudým sluncem uprostřed. U kjótské radnice, kam byla část našeho průvodu odkloněna, mě čekalo další show, které zřejmě nikde jinde na světě neuvidím. Na jevišti zpíval a tančil soubor z japonského domova důchodců na Havaji. Osmdesátileté stařenky v nádherných kimonech bez mindráku vyjadřovaly svou radost, tvářily se jako bychom byli na nejslavnějším muzikálu na Broadwayi a dokonce, a to mě nejvíc odvázalo, koketovaly a balily při zpěvu a tanci mužské diváky, jako jsme to dělávali se Schelingerem. Jejich vystoupení nebylo vůbec ani trochu směšné, a tak jediným handicapem programu bylo to, že ta jejich nádherná kimona, která dostala každá z nich jako svatební dar, na seschlých stařenkách tu i tam nedržela úplně fazonu. (Kimono dostává mladá dívka, když se vdává, od manžela nebo od svého otce. Je to dar na celý život, protože stojí jako automobil.) Myslím, že bych vám taky měl říci o Kjótu nějaká fakta, která jsem vyzvěděl, jak jinak než od pana profesora Fialy. Tedy, milý čtenáři, v říjnu, kdy jsem byl v tomhle nádherném městě, je v Kjótu teplota asi jako u nás v srpnu. Rozloha Kjóta je 610 čtverečních kilometrů, má jeden a půl milionu obyvatel. Je to perla Japonska. V roce 794 se stalo hlavním městem, politickým a kulturním centrem země. (Až do té doby byla hlavním městem Nara.) Kjóto bylo hlavním městem Japonska více než tisíc let, až do roku 1868. Tokio drží svůj primát od roku 1869.

 

Starosta nám ukazoval knihu plnou fotografické slávy z roku 1994, kdy město oslavilo 1200 let od založení a ustavení hlavním městem. Smáli jsme se a říkali, jaké to asi muselo být čóro móro, když jen takový obyčejný festival, jako je ten náš, připomíná všeobecnou mobilizaci. Každý rok navštíví Kjóto zhruba čtyřicet milionů turistů. Tolik tedy faktografická data a vrátím se k zajímavostem. Divadlo NÓ vám hodně napoví o duchu a myšlení Japonska, o diametrální odlišnosti života a nazírání na něj. Zdaleka bych se neodvážil tvrdit, že jsem něco pochopil, ale s pomocí profesora Fialy jsem se o to celou dobu snažil. Co považuji za obzvlášť významnou pozoruhodnost je urasenke – čajový obřad. Je velmi vzrušující sledovat, co dokáží Japonci udělat z vaření čaje. Odborník promine, když zde podám jednoduchou formou informaci nepříliš obsáhlou, nicméně dle pozorování českého chasníka poctivě myšlenou. Tisíce problémů, které člověka neustále obklopují, zanechají duši vyčerpanou, mnohdy i zraněnou, a je to právě urasenke – čajový obřad, při němž právě čaj má uhasit tělesnou i duševní žízeň. Tato cesta k míru a pokoji nazývaná čadó vznikla zhruba před 400 lety. Je to tedy cesta, jak pít a upravovat čaj. Cesta čadó vyznává čtyři základní principy: harmonie, respekt, čistota, pokoj. Urasenke – čajovým obřadem a uplatněním čtyř principů čadó dosáhneme vnitřního klidu, tedy klidu a míru mezi námi samými. Ve staré části Kjóta vám v ústrety před dům vyjde mistr čajového obřadu.Vejdete prostou branou ze dřeva a bambusu, což je ostatně stavební materiál všech historických staveb v Japonsku. Za branou se rázem octnete v jiném světě. Vejdete do zahrady a okamžitě pocítíte duchovní sílu místa, na kterém se nacházíte.

 

O kouzlu a kráse japonských zahrad vyšly tisíce knih snad ve všech světových jazycích světa, ale není to nic proti skutečnosti. To se nedá dobře popsat, to se musí vidět a každý si to musí prožít. S neuvěřitelnou láskou a pečlivostí pečují Japonci o své stoleté zahrady. V cestovním bedekru jsou uváděny názvy...třeba Zlatá zahrada...Zahrada božího klidu...Konfuciova zahrada...Kamenná zahrada...atd. Turisti přijedou, zaplatí poměrně dost vysoké vstupné, ostatně jako všude v Japonsku, a vejdou do zahrady, která má v některých případech třeba pouhých 1 500 metrů čtverečních. Ze začátku je to trochu jako legrace, primitiv se chechtá a intelektuál se potutelně usmívá. Jak ale po těch zahradách chodíte, tak vás pomalu chuť k smíchu přechází. Síla místa na vás začíná působit a uchvátí nakonec i tu nejzatvrzelejší a nejnecitelnější náturu. Jsem přesvědčen, a jistě mi hodně z vás dá za pravdu, že se činy i duchovní síla vryjí do času, místa a prostoru. Když se něčemu zasvětíme, když se obětujeme celým srdcem a vší silou své duše nějaké činnosti, nějakému poslání, dojde v člověku k vnitřní proměně, k jakési změně. Ušlechtilá snaha vstoupí do vás a změní vaše jednání, vaše chování, vaše myšlení, je vám vidět na očích a vůbec vyzařuje z celé bytosti. Abych se vyjádřil ještě přesněji, kdo z vás měl v životě štěstí a potkal dobrého kněze, tedy člověka, který zasvětil svůj život Bohu, jeho hledání, duševní činnosti, pomoci bližním, kněze jakéhokoli vyznání, musí mi dát za pravdu, že je cosi, co z těchto lidí vyzařuje. Jakási nedefinovatelná síla z nich vychází, nemlátí to s námi o zem, ale cítíme to! Vyzařuje z nich klid a mír a ten se přenáší na vás a na veškeré okolí. Měl jsem v životě štěstí, že jsem potkal několik takových lidí, ať už to byl vyšehradský kanovník Msgre Boháč nebo Msgre Reinsberg. Kdo poznal tyto lidi, potvrdí, že píši pravdu. Takhle na mě působí, kdykoli ho vidím v televizi,k Anastáz Opasek, jako čistý, svatý člověk.

 

A tak je to i s těma zahradama. Staletá snaha vytvořit dokonalé krásno v nedokonalém světě z nedokonalých věcí má přece jen výsledky. Když se dost vyusmíváte, tak se teprve začnete pořádně rozhlížet a pozorovat. Začnete přemýšlet, jak to vlastně ti lidé mysleli a co nám chtěli říci. Nelze říci, že bychom tomu při jedné dvou návštěvách porozuměli, ale cítíme to, cítíme, jak na nás místo působí a jaké pocity v nás vyvolává, a k tomu není třeba žádného porozumění. Kdo by tvrdil, že tomu rozumí, tak samozřejmě kecá, protože tomu nerozuměli ani tvůrci. Jen něčeho chtěli docílit. Je to jako s vážnou hudbou, nepotřebujeme jí rozumět. Já ji neposlouchám, já tomu nerozumím! Není třeba jí rozumět, dokonce ani nemusíte mít sluch, natož abyste věděli, jestli de dílo v Es dur nebo H moll. Je to úplně fuk! Buď se vám to líbí, nebo ne. A ještě jsem nepoznal nikoho, kdo by si poslechl Beethovenovu Devátou a potom řekl – to bylo ale blbý! Řekne...nemám moc rád vážnou hudbu, ale pěkný to je! A basta! Konec! Spadla klec! Nic víc, pořád zůstane stejný, nezačne chodit na koncerty a kupovat si Bacha, má prostě jinou náturu, ale bezprostředně po poslechu neoblíbeného žánru přizná, že je to docela hezký. Tak silné je geniální dílo a tak silný je i vjem z japonských zahrad. Každý strom je zasazen uváženě. Každý kámen má svůj tvar a své místo. Potůček, jezírko, tráva i keře jsou podrobeny vůli svého tvůrce. Nic neroste naplano. Chodíme s Drábkem v zahradě u Zlatého pavilonu a pořád je nám něco divný a přitom tak úplně nevíme co. Něco je prostě jiný a nedokážeme na to přijít! Profesor Fiala nás pozoruje a ví, co si myslíme. Zahradu denně neustále ošetřují desítky lidí, tady dokonce myjí borovicím jehličí, proto má tak vysoký lesk, jako by zářilo, a to je vám divný! Nikde jinde to tak není. Vidím vás, jak se už zase chechtáte, ale ať se propadnu, jestli kecám, jeďte se podívat – uvidíte!

 

Ale zpátky k čajovému obřadu. Takováhle tedy nádherná zahrada se před námi otevřela. Chci znovu zdůraznit pocit zastaveného času. Staleté ochozené kameny, syrové a pokryté mechem, vše neustále kropené, působí nejen na váš zrak, ale i sluch. Mistr nás vede k domu, vlastně shluku dřevobambusových chýší, a ukazuje nám velmi staré studny. Nejsou to studny, jak jsme zvyklí, ale vypadají jako položené mlýnské kameny s větším otvorem uprostřed zvícím...no...možná půl metru. Tady se čerpá voda k přípravě čaje v půl čtvrté ráno, když se láme čas noci a čas dne a fyzické síly ve vodě jsou v rovnováze. Jen takovou vodu můžeme použít k čajovému obřadu. Vcházíme do komplexu fascinujícího svou jednoduchostí a strohou krásou. V mnoha místnostech je v podlaze otvor a v něm stojan na dřevěné uhlí a nádoby k přípravě čaje. Mistr nás vede nejprve do místnosti, kde v malém výklenku pod úrovní země je uložena urna předposledního velmistra čajového obřadu, což je otec současného velmistra, v pořadí již patnáctého. Velmistr není přítomen, vysvětluje mistr, je v zahraničí. Nad hrobem jsou zapálené vonné směsi a mistr čajového obřadu nám vysvětluje: Zhruba před čtyřmi sty lety vytvořil první velmistr čajového obřadu cestu čadó a stanovil čtyři základní principy. Jeho popularita dosáhla v krátké době takové míry, že zastiňovala samotného velkého šógúna, který tíhu velmistrovy popularity neunesl a dal ho, jak jinak, popravit. Nic není k popularizaci a založení čehokoli lepší než mučedník! Ten tu byl a čajový obřad mohl vstoupit do síně slávy a tradic japonského šógúnátu. Od té doby tvoří nedílnou součást japonské historie a stejně jako divadlo NÓ i součást živého Japonska. Klekli jsme si na malé polštářky, chudák Drábek měl zase nohy do půl místnosti, a mistr začal připravovat čaj. Za častého spínání rukou a klanění se všemu a všem pečlivě odvážil vodu, vlil ji do nádoby na vaření a čekalo se velmi krátkou dobu, než bude voda vroucí. Mezitím přinesl jeden z mistrových žáků každému na malém talířku něco, co vypadalo jako kokosové suky, blahé paměti, a vyzval nás, abychom je snědli. Jsou prý velmi sladké a dají o to více vyniknout vynikající hořkosti čaje. A taky že byly! Dokonce já, který tak miluje sladkosti, jsem hříšně koule nedojedl, což mistr i žák taktně přešli a bez mrknutí oka talířky odnesli. Méně vzpurní účastníci, dr. Brabencová a náměstek primátora, koule ještě žvýkali, potlačujíce ve svých tvářích výraz nedobroty, pan profesor Fiala polykal koule se zjevnou rozkoší.

 

Jak pořád myslím na nějaké kraviny a píši si nanečisto scénáře, tak mě napadá, co kdybych založil školu Kachního obřadu, ta by musela mít v Čechách a na Moravě takový úspěch, jako má pití čaje v Japonsku. Jak bych seděl u krásnejch kachlovejch kamen a v troubě by se pekla kachnička. Přede mnou by seděli nebo klečeli, jak chcete, zahraniční návštěvníci, já bych před nimi otvíral troubu, podléval do zlatova opálenou kachničku a pečlivě dohlížel, aby nevystydly bramborové knedlíčky a modré zelíčko. (Páni, já bych žral!) Pak bych je vyzval, aby pro náležité vychutnání Kachního obřadu okusili něco velmi hnusného, aby jejich rozkoš z kachničky byla ještě větší, a nalil jim třeba čaj. Velmistr Kachního obřadu by mohl mít titul Velmistr Kvak. Myslím, že zájemci o studium by se jen hrnuli, i když, když se zamyslím nad naší náturou, musel bych vymyslet nějakou pojistku, aby mi žáci, až se najedí, neutekli. Zatímco si to představuji, začíná mistr šlehat čaj bambusovou metličkou. Je velmi hustý a zelený jako brčál. Nedobrý ale není a musím podotknout, že ani čajový obřad není směšný, ale působí důstojně a vkusně. Na odchodu nám mistr dává dárky od velmistra čajového obřadu – knížku o urasenke, fotografie, pohledy. Pásku s nějakým nápisem – na čelo, na ruku, přes rameno či do pasu? Už nevím. (Japonci mají pořád někde něco uvázanýho.) Dostáváme každý krabici cukroví jako pozornost od manželky velmistra. Pak už následuje jen tradiční doslovné vyklanění se až před dům. Venku nám profesor Fiala sděluje, že ve škole urasenke je nyní tady v Kjótu asi třicet žáků, mezi nimi i Evropané, dokonce v současnosti i jeden Čech. Přemýšlím, kde asi byl, že se neukázal, zda nedoprovází mistra v zahraničí, nebo jestli se stydí před krajany, že se učí mnoho let vařit čaj, nebo...a k této verzi se přikláním, neb jest naše, česká. Byl celou dobu vedle v místnosti a dírou po vypadlém suku z bambusu mě pozoroval, jak mi nejedou ty sladký koule. Nic víc jsme se o něm nedozvěděli, protože mistr zalezl zpátky do objektu a pan profesor Fiala s vrozeným taktem přijal tuto informaci, aniž by se snažil evropsky domoci vysvětlení. Když jsem se na začátku rozhodl zařadit k profesoru Fialovi jen velmi stručnou informaci o Kjótu a Japonsku, neuvědomil jsem si nebezpečí pasti, kterou jsem si sám na sebe nalíčil. Jak jsem začal psát a vyhledal si všechny písemnosti, které jsem si přivezl, považoval jsem za zajímavé tolik věcí, že by z toho byl minicestopis, a to jsem nechtěl. Tak tedy na závěr ještě ty kjótské opičky, což byl zážitek, který nelze přejít.

 

Poslyšte příběh pravdivý a svědecky doložitelný. Když jsme tak putovali občas pěšmo po Kjótu (nebylo to často, protože Japonci nás všude vozili), tak jsem si všiml, že v ulicích na místech, kde jsou prodejní automaty na Colu, Fantu, kávu, polévku, džus atd....posedávají na okolních stromech a keřích malé opičky a soustředěně pozorují, jak lidé háží do automatu mince a berou si nápoje. Opičky měly smutný výraz v obličeji a z automatů nespouštěly oči. Všiml jsem si toho, protože to bylo na mnoha místech, takže to neuniklo ani ostatním. Svěřil jsem se se svým postřehem profesoru Fialovi a ten vysvětluje: Opičky si všimly, že lidé hodí do automatu sto jenů a do kelímku jim nateče vybraný nápoj. Opičky, protože jsou nejen všímavé, ale i chytré, začaly se po Japoncích opičit, jak by ne, když jsou opice. Nikdo nemá k opičení se větší právo. Sehnaly si stojenovku, vybraly kávu, vhodily – a hle...nápoj vyteče kjótské opičce jako každému. Opičí společenství si rázem tuto metodu osvojilo v celém městě, a tak jste mohli po celé dny pozorovat opičky, jak posedávají po okolních stromech, keřích a římsách a popíjejí kávičku. Radní tedy rozhodli, že zvýší cenu kávy a ostatních nápojů (pro jistotu, přestože opičky pily pouze a výhradně kávu) na sto deset jenů, to znamená, že musíte vhodit sto a desetijenovku, aby automat reagoval. To samozřejmě už opičky neuměly, to bylo na jejich malé mozečky příliš složité, a tak mají utrum! Strašně jsem se rozčílil a povídám: Pane profesore, co je tohle za spravedlnost? To je diskriminace! Opička je zákazník jako každý jiný a když řádně zaplatí, tak má nárok na svoji kávu, né?

 

V tom je právě ten problém, vysvětluje profesor. Ony ty stojenovky kradly! Vždyť kde by vzaly opice peníze? Prostě, když dostaly chuť na kávu, což bylo téměř stále, tak vběhly do obchodu nebo do banky nebo do trafiky...kamkoli a sáhly si do pokladny pro potřebné mince! A zkuste chytit opičku! Zkuste se s ní poměřit v rychlosti a bleskurychlé reakci. Fakt je, že ze začátku to přišlo roztomilé i Japoncům, ale když se krádeže drobných rozrůstaly, protože opičky kávu velmi rády, tak se sáhlo k tomuhle opatření. Na panu profesoru Fialovi bylo vidět, že je mu opiček také líto, ale jeho vnitřní pojaponštěná polovina, ta se smyslem pro kázeň, přehlušila tu druhou, slovansky svobodomyslnou a neukázněnou, takže, ač nerad, s rozhodnutím kjótské městské rady oficiálně souhlasil. Nevzdávám se. Správné to není! Co Charta opičích práv a svobod? (Využívám svých zkušeností z politiky a demagogicky argumentuji...) Kde mají nešťastné opičky vzít peníze na kávu? Vždyť jde opravdu o perzekuci, o povyšování nad naše příbuzné, že my jsme se dovyvinuli a ony neměly to štěstí a zůstaly opičkami, tak proto nemají právo na kávu? Jakým právem zvýhodňujeme vyvinuté opice před nevyvinutými? A mají vůbec nějakou šanci si sto jenů vydělat, pane profesore? Uznejte, že nemají! Vždyť kdo zaměstná opičku? Každý zaměstnavatel dá přednost Japonci a opice jsou až na druhém místě. Náměstek primátora Drábek pochopil můj dobrý vtip, Pelnáři, a přidává se: Proč by je také zaměstnal, když Japonci mají vyšší vzdělání? A mají vůbec opičky přístup ke vzdělání, nesahá ta diskriminace ještě dál za tu kávu? No? Co říkáte, pane profesore? Kolik studuje na japonských vysokých školách Japonců a kolik opiček, no? Jen řekněte, kolik máte vy ve třídě opic, myslím skutečných opic, né některé ženské, které se jim podobají? Ano, přitvrzuji Drábkovu argumentaci...mezi opičkami je stoprocentní nezaměstnanost! Zajímalo by mě, kolik jich má řidičák a kolik jich slouží v policejním sboru? Žádná! Tak už nám o demokracii u vás nic nevykládejte! Česká polovina pana profesora se směje, japonská s námi nesouhlasí. Na znamení solidarity s našimi předky vybíráme mezi sebou několik stojenovek a jdeme koupit opičkám kávičku. Kelímky plné kouřící vonné kávy klademe na zem a kjótské opičky si je s nadšeným vřískotem berou a na stromě začíná kávový dýchánek, Teď jsme ty Japonce-lakomce zahanbili, myslíme si s Drábkem, ale nahlas to neříkáme. Ale geniální pan profesor Fiala, který všechno zná a všechno ví, čte naše myšlenky a povídá: Tohle dělá hodně Japonců taky!

 

No, a potom že je to odlišný svět???