Dobrý den, dnes je 22.08.2017 - 09:14
1. samizdatový internetový magazín v prvobytně pospolném kapitalismu a rozvinuté tržní demokracii

MIKI VOLEK

Myslím, že film o Miki Volkovi se Igoru Chaunovi opravdu povedl. Z toho mála materiálu, který měl, vytvořil dokument vyprávějící o Mikim věrně a pravdivě. Byl jsem velmi dojatý, když jsem v pražském Lucernabaru sledoval premiérovou projekci společně s ostatními, zestárlými, oplešatělými a ztloustlými máničkami, kamarády z mládí. My jsme tam patřili, byl to kus našeho života, božský Miki, ale co mě příjemně překvapilo, byla účast, a mohu napsat velmi silná účast, mladých lidí.

 

Když jsem potom po uvedení v České televizi viděl, jak obrovský ohlas měl Chaunův dokument mezi diváky a jak silné a pozitivní reakce vyvolal, rozhodl jsem se uvést v medailonu mého kamaráda Mikiho v této knize přepis mého vyprávění o něm z knihy Češky a jejich samci (2. díl), protože líp to napsat nedokážu.

 

Miki Volek už není mezi námi a já nemám, co bych k tomu dodal, snad jen poděkování všem těm mladým lidem z Chaunova dokumentu, kteří se o krále rock and rollu tak dojemně starali před i po jeho smrti. Díky!

 

BOŽSKÝ MIKI VOLEK!

...jestli to někdo měl v krku ten syrovej rock and roll, tak to byl právě Miki. Myslím si, že slávu, jakou prožil Miki Volek v šedesátých letech, nikdo jiný – kromě božského Karluši – později už nezažil.

 

Když se Miki objevil, lidi šíleli, ale doslova! Ale kdeže ty loňský sněhy jsou. Já měl pro Mikiho vždycky velkou slabost, a tak mi dovolte, abych dal teď trochu tý kamarádský lásky najevo. Mám za to, že už nikdo nenapíše o Miki Volkovi knížku... Kdo by ji psal a kdo by ji četl... Všechno je tak daleko, utopeno v prehistorii českého rocku. Tak jen pár stránek o králi českého rock and rollu a mém příteli Mikim. Ne o českém Elvisovi, jak by mnozí mysleli, ale o českém Little Richardovi! A nebojte se, že se budu zasněně vykecávat a že to nebude o sexu, protože Miki a sex tvořili neodlučitelnou dvojici (safra, zase blábolím, u koho, prosím vás, netvoří?).

 

Budu psát o Miki Volkovi v minulém čase, i když žije, a doufám, že je zdráv, ale všechny moje vzpomínky na něj jsou z doby před více než třiceti lety. Takového Miki Volka si pamatuji a o takovém mohu podat svědectví. Píšu tedy o tom, jaký Miki Volek byl v době, kdy jsme byli oba v Olympiku a kdy jsme byli přátelé. Potom už se mé vzpomínky omezují na občasná vystoupení, kdy hostoval v Semaforu nebo v různých pele-mele programech, kde bylo všechno od Šumavy k Tatrám a kdy jsme spolu prohodili jen pár vět. Nemohu s odpovědností psát, jaký Miki byl, protože když neznáme pořádně sami sebe, jak bychom mohli dělat sondu do přítele. Toto je pohled, jak se mi Miki jevil, jak jsem ho poznal z mnohahodinových cest autobusem po vlastech českých a slovenských s rock and rollem. Miki Volek byl velmi výrazná osobnost. Chodil vybraně oblečen, vždycky velmi čistý a upravený. Uměl se oblékat, věděl, co mu slušelo, a vždy to bylo v naprostém souladu se světovou módou, kterou samozřejmě pro mládež určovaly rockové hvězdy. Miki byl ověšen zlatem, které okázale předváděl. Dodnes vidím nádherný silný zlatý preisler, který byl jeho chloubou a při zpívání vrhal zlatá prasátka na publikum v sále. Miki preisler často sundával a my ho potěžkávali a znalecky hodnotili.

 

Ty vole, říkám obdivně... tam musí být ale zlata!

Hovno! povídá Miki... je to duté, ale velmi hezké, že?

 

Musím zdůraznit jeden výrazný Mikiho znak a to byla jeho mluva. Hovořil zásadně spisovnou češtinou, kterou prokládal neuvěřitelně sprostými výrazy ovšem též ve spisovné verzi, pokud existovaly (myslím ty spisovné verze), pokud ne, tak je Miki tvořil za pochodu. Bylo to velmi šokující, když k vám přistoupil vybraně oblečený mladíček, vymydlený a upravený, velmi atraktivní, spustil na vás spisovnou češtinou a najednou povídá, jen tak mezi tou výběrovou konverzací, pořadateli koncertu: Prosím vás, není zde někde trochu vody a mýdla? Jsem nějaký osraný a poblitý!

 

Bác! To byl Miki Volek.

 

Nesmím ovšem zapomenout na jeho neodmyslitelné černé brýle proti slunci, takzvané raycharlesovky. Ty tvořily Mikiho neoddělitelnou součást, nikdy je neodkládal, ani v noci v baru. Jen pár jeho nejbližších kolegů ho vidělo bez brýlí. Měl světle modré, takzvané kapří oči, pravda, trochu vypoulené, ale nevím, kdo mu nakukal, že to není hezké, že mu to nesluší, čert ví, možná si to myslel pouze Miki, ale mně nepřišlo nehezký vidět ho bez brýlí. Navíc jsem v té době zastával názor, že pravý muž musí být vizuelně co nejodpornější, podle čehož se jednak pozná, že je pravý, a za druhé děvčatům se to nejvíc líbí.

 

Je absurdní, jak jsem byl tenkrát, nezkušený, daleko blíž pravdě, než nyní.

 

Miki Volek zbožňoval svou maminku, která mu byla vším. Nezdůrazňuji to proto, že my ostatní bychom své maminky rádi neměli, ale jeho vztah k matce byl až chorobně závislý a důvěrný. Miki své mamince říkal naprosto všechno tou svou báječnou spisovnou češtinou.

 

Máti je skvostná žena, říkával... ráno v jedenáct, když vstáváme, mi přinese kávu a všechno si říkáme. Já nemám před maminkou žádné tajnosti!

 

Miki Volek žil velmi aktivním, řekl bych až přeaktivním, sexuálním životem, a tak se ptám, jestli své matce vypráví i tohle.

 

To se ví, že ano, maminka má právo všechno vědět, je to moje jediná věrná ženská na celým světě.

 

To je možný, Miki, ale přece jen jsou věci, které ani ta nejlepší maminka na světě nemusí vědět, nebo půjdu ještě dál, už jenom z lásky k ní by se jí některé věci říkat neměly, namítám. Miki nesouhlasil a vždycky v autobuse hlásil: Říkám mamince – maminko, představ si, že jsem šukal tu kurvu Elišku a mám zase kapavku! Podívej se! No, není to hrozné?

 

Ale Mikoušku, to je nadělení! Ukaž? Opravdu! To musíš ale, Mikoušku, hned za panem doktorem Plzákem, aby ti něco dal. Ať to nezanedbáme.

 

Dlužno poznamenat, že kapavka byla u Mikiho trochu jako rýma, měl ji tak šestkrát sedmkrát do roka. Vždycky to ale poctivě hlásil.

 

Nastupoval do autobusu s úsměvem od ucha k uchu a volá: Kluci, už zase kapu...! A pokud znal dárkyni, ihned také uváděl její jméno, příjmení a adresu. Co vám mám říkat, byl to skvělý člověk!

 

Proto také jedna z prvních otázek nás, hudebníků v Olympiku, při seznámení s děvčaty z našeho okolí byla – slečno, znáte se s Miki Volkem? A když děvče pyšně hlásilo, že ano, že je Miki její dobrý přítel, měli jste dvě možnosti. Buď si vzít hned penicilin, nebo se odporoučet! A tak spousta dívek přišla o důvěrný kontakt s hvězdami rock and rollu jen proto, že se chtěla pochlubit – ani to nemusela být pravda – jen chtěla udělat dojem, že nejsou jen tak nic, že znají Mikiho Volka. No tak to řekla a nazdar! Vzpomínám si docela jasně, jak jsme mluvili i o Mikiho tatínkovi. Byl to důstojník Československé armády a člen Hradní stráže. Miki mi tenkrát prozradil, že jeho otec byl nezvratně přesvědčen, že byl Jan Masaryk zavražděn sovětskou tajnou službou nebo na její pokyn. Později, vlastně dodnes, z toho vycházím a říkám si, pan Volek jako člen té jednotky, která měla Masarykova syna hlídat, asi věděl mnohem víc, než řekl svému šestnáctiletému synovi. Co mu mohl a chtěl říct, co členové hradní ochranky věděli, co si mezi sebou řekli, co kdo před kým z nich vypustil vychloubačně či udavačsky v opici? Vždyť to znáte. Považoval jen za důležité říci svému jedinému synovi, že šlo o zločin, a ne o přirozenou smrt. Je paradoxní, že Mikiho tatínek zemřel při autonehodě, když ho při neopatrném přecházení porazil velorex, takzvaný montgomerák. (Požádejte o vysvětlení a popis dnes již neexistujícího vozidla své rodiče.)

 

Když nám to Miki oznámil, museli jsme se chechtat, ale Miki se nezlobil, věděl, že nejsme zlí, že se nesmějeme tomu, že tatínek umřel, ale té absurditě, a to ne z cynismu, ale proto, že jsme volové a nic nám není svatý. Ale bylo nám to opravdu líto.

 

Říkám si, o kolik jsme se změnili, co by se stalo teď, jak bychom zareagovali? Kdybychom se tak mohli sejít všichni padesátníci, kteří jsme u toho byli tenkrát... Petr Janda, Růžek, Chrastina, Klempíř a já... jestli bychom se smáli, kdyby přišel Miki a – kluci, mýho tatínka zabil velorex! Kdo ví?

 

Kromě otcovy smrti a vyprávění o vraždě Jana Masaryka Miki nikdy víc o otci nemluvil, alespoň ne přede mnou. O to víc však povídal o mamince, jak jí vypráví do nejmenších detailů své sexuální výboje. Nechci mu sahat do svědomí, ale myslím, že nebyly pouze heterosexuální, i když ty samozřejmě výrazně převažovaly.

 

Dokonce znám konkrétní případy uvnitř i vně kapely, ale to už bych překročil rámec knížky a směřoval do soudní síně, ačkoli si teď říkám, jestli by to soud kvalifikoval jako nactiutrhání či pomluvu či co?

 

Nechme toho... čo bolo, to bolo, zeptejte se Klempíře, nemusím vyzvonit všechno já, né? (Proboha, teď to vypadá, jako by ten homo byl Klempíř! Je jen svědek – jako já!)

 

Miki byl tedy heterosexuál, který neodmítl, když se to tak seběhlo, ani pohlednýho chlapa, a pokud byl řádně nametenej (a to byl většinou), tak asi i šerednýho, ale jestliže byla po ruce ženská, jakákoli, vždycky měla přednost, to vím.

 

Miki Volek vstupoval do života – stejně jako většina mladých mužů – foglarovsky dezorientován, a tudíž na ženy nepřipraven. Vyprávěli jsme si, jaké jsme měli o ženách ideály a představy z knížek, románů i ze svých vnitřních představ čistých a nezkažených kluků.

 

Když jsme pak oba viděli tu Sodomu a Gomoru, když jsme kolem sebe viděli ty Mary Jane (ovšem už po té ochranné lhůtě, kdy jsou k dispozici tlupě), reagovali jsme v hněvu a zklamání každý po svém. Já chtěl jít do Litoměřic a stát se v dospělosti biskupem v hlubokém opovržení ženami a Miki zahořkl tak, že si dívek vůbec nevážil.

 

Přestože na ně s chutí a při každé příležitosti nasedal puzen přebytkem sexu, dychtil po fyzickém styku s nimi, uvnitř, ve svém nitru, ženy nenáviděl. Nenáviděl je za to, jaké jsou, za to, že mu tak snadno dávají, i za to, jaký je on sám!

 

Byl vždycky a za všech okolností upřímný a nikdy si nic nenalhával. Nazýval věci pravými jmény a to se mi na něm líbilo. Měl jsem ho rád, protože nebyl pokrytec.

 

Říkal: Ano, jsem kurevník. Jsem vilný kurevník a tahle ženská je děvka. Jsme dvě prasata, tak to je. Ona dá každýmu, já ošukám každou. Jsme dvě vilné svině.

 

Smál se tomu a byl takovej. A to se mi na něm líbilo. Žádné vysvětlování svého chování, proč takový je a proč je taková ona, co to způsobilo, že ono to tak vlastně není, nic... pravdu, i když je hnusná.

 

Ano, jsme hnusní, jsme hnusní dobrovolně a víme to o sobě, víme taky, že je to v prdeli, ale jdeme do toho.

 

Bylo mi to tak blízký, sakra, říkám si, vždyť jsme svobodní jedinci... Bůh nám dal možnost volby. My víme, jak to je a jak to má být, a taky si můžeme vybrat, jak chceme a co chceme. Svoboda je možnost volby a my volíme. Víme, že volíme špatně z těch a z těch důvodů, že za to budeme platit. Že účet přijde, ať děláme, co děláme, anděl smrti s účtenkou v ruce... tak, pane Volek, pane Čech, platit... copak jsme to měli... á, to bude ale útrata!

 

Tak tohle přece ví každý zdravý selský synek, proč si něco nalhávat a přidávat k tomu další hřích pokrytectví a lži, tedy jsme prasata, ale neřekneme si to a budeme dělat, že jsme děsně ctnostní a děsně nóbl! Fuj! Totéž si myslel Miki, a to nás sbližovalo.

 

Tak třeba Petr Janda nastoupil do autobusu a s ním dívka. Jé, ty stará kurvo, volá na ni Miki a ví, co říká.

 

(Dívka se směje a má radost, že vidí Mikiho, Janda se velmi zlobí.)

 

Jak to mluvíš s dámou? rozčiluje se Petr.

 

Jakou dámou? volá Miki... včera jsme ji šukali s Durdisem, Hofem a Ledvinou, viď, ty svině?

 

(Dívka se směje a tiskne se k Petrovi.)

 

Ten jde k Mikimu.

Přede mnou nebudeš takhle o ženských mluvit, pamatuj si to, Miki, nebo dostaneš přes hubu. Já to nesnáším!

 

Miki je sice upřímný a pravdomluvný, ale prát se nechce, a tak mlčí. A dívka s námi jede na koncert – ne už jako kurva, ale coby dáma.

 

Jednou – tuším, že to bylo v Liberci po koncertě – jsme sbalili s Mikim dvě pěkný holky v restauraci, jako že se půjde k nám nahoru do pokoje. Byla to vlastně, byť se to stávalo výjimečně, iniciativa dívek, které toužily uzavřít s mladými rockery pevnější vztah než divák – interpret.

 

Vidíš, jaké jsou ty ženské svině? šeptá mi Miki do ucha.

 

Děvčátka nám totiž krátce předtím vyprávěla, že mají vážné známosti. Chodí se dvěma kamarády, co studují v Praze vysokou, a obě mají dokonce před svatbou. Když nám tedy podrobně povyprávěly o svém soukromém životě, tak teď už můžeme jít nahoru do pokoje, ale ať si nemyslíme, že něco bude, to ne!

 

MIKI VOLEK – TRESTÁNÍ KUREV

Věděli jsme s Mikim, že už dnes v hotelu nespíme, ale že odjíždíme v noci na další štaci, máme dlouhý přejezd, takže se bude spát v autobuse a odjezd je v jednu v noci. Proto jsem nechápal, proč Miki děvčátka do pokoje láká...

 

Vidíš, jaké jsou ty ženské svině? šeptá mi Miki do ucha... Jejich blbouni se učí v Praze na zkoušky a ony se jim tu kurví – potrestáme je!

 

Dámy, zveme vás na malou slavnost sexu k nám do pokoje, hlaholím. Dobrá, zvedají se dívky, ale ať si nemyslíme, že něco bude...To teda ne! Jak by také mohlo, směje se Miki, když vás zveme na malou slavnost sexu, že? Děvčata se uculují a hrozí nám vztyčenými prsty, nicméně už se rveme do výtahu. Jedna z dívek, je úplně jedno která, nás vyzývá k velké opatrnosti, protože její maminka je v hotelu provozní ředitelkou. Akceptujeme to a chováme se velmi tiše.

 

V hotelovém pokoji se zábava zase uvolňuje, děvenky nás mírně odstrkují a opět opakují, abychom si nemysleli, že přišly proto, aby s námi něco měly! Ne! Ne! Chraňbůh, povídá Miki... to my si vůbec nemyslíme, to by nám ani na um nepřišlo, když jsme sem přišli šukat, že? Děvčata se zase smějí a Miki vyndavá z kufrů už zabalených k odjezdu láhev s vínem. Budeme hrát flašku, znáte to? volá na děvčátka. Známe, přitakávají. Miki hned sedá ke stolu, my s ním, bere láhev, a aniž by ji pustil z ruky, namíří na jedno z děvčat. Tak... a všechno dolů, vykřikuje... všechno dolů a pěkně donaha! No tak, no tak! Dívka neprotestuje proti falešné hře a ochotně si odkládá. Najednou ji polije ruměnec, jako by si uvědomila něco nesprávného, zadívá se na svou kamarádku s výčitkou... Ale Jiřina taky, ukazuje na přítelkyni, která sleduje závistivě její svlékání. Počkat! Moment, ozve se Miki... nešvindlovat... flaška je flaška, na koho to namíří, ten musí donaha! A hned opět bez točení namíří lahví na stole na druhou: Teď to vyšlo na Jiřinku... svlékat... děvčátko... svlékat...

 

Jiřka bez protestů dohání v obnažování svou kamarádku. Miki dostává vnitřní záchvat vzteku a pomstychtivosti za dva neznámé chlapce, kteří se v žáru nocí učí být dobrými inženýry, aby mohli uzavřít manželství se svými dívkami a dokázali se o ně postarat. Představte si, holky, povídá nahlas... vaši kluci se biflujou a my si tady pěkně užíváme legraci... Ty seš ale hnusnej, Jiřka na to, ale ani trochu nezmírní tempo svlékání. Třeba maj taky flašku, aby se jim lépe učilo, akorát s ní netočej jako my, napínám strunu zase já jemným vtipem. Děvčátka nereagují. Když jsou úplně svlečena, očekávají to nic, kvůli kterému s námi šla, tedy jako to, abychom si nemysleli! Najednou se Miki vymrští a zvolá: Bacha... Mareš jde! Holky, pozor! Jde k nám náš manažer Mareš... to je v prdeli!

 

Oba předstíráme hrůzu z režiséra Mareše, který už určitě dole v autobuse kouká na hodinky, kde že jsme. To by byl průser, voláme s Mikim a pobíháme po pokoji. Holky, schovat! velí Miki a strká obě děvčátka do veliké šatní skříně. Ta ve strachu z prozrazení lezou ochotně do skříně. Miki je uklidňuje... holky, ani nedutejte... jak vypadne, otevřeme vám... Jakmile jsou obě nahé dívky ve skříni, Miki ji pečlivě zamyká. Z toho by se dostaly, vyzývá mě... musíme to lépe upevnit. Přistrkujeme ke skříni manželskou dvojpostel a všelijak vytváříme barikádu proti úniku ze skříně. Pochopil jsem tvůj skvělý vtip, Pelnáři, povídám a ochotně mu pomáhám. Když jsou naše děvčata řádně zabezpečena proti úniku, bereme si kufry a chceme odejít do autobusu k ostatním už netrpělivě čekajícím rockerům. Najednou si všimnu šatů, které si dívky odložily při společenské hře: Hele, Miki, co s nima? Miki opět nezaváhá – jak jde o trestání kurev, je prostě k nepřekonání – bere oboje šatstvo a jdeme vedle, do pokoje Berky a Chrastiny, kteří už na nás čekají dole.

 

V koupelně visí plátěný pytel s nápisem PROSÍM VYPRAT a do toho strkáme dívkám šaty... Do autobusu přicházíme poslední, ale v nejlepší náladě. Řveme smíchy, Miki to nemůže vydržet, a jakmile se dá autobus do pohybu a je jistota, že vzdálenost nedovolí nikomu z nás děvčata zachraňovat, líčí Miki ostatním, co jsme udělali. Je tak nadšen z celé akce, že si sundavá charlesovky, nekontrolovaně mává rukama a poulí své modré kapří oči. Dobro zvítězilo! volá... Zrádné kurvy potrestány! Dva počestní poctiví studenti pomstěni poctivými rockery, huláká a září spokojeností. Zalyká se blahem z výtečného vtipu a já, jsa lepším scénáristou než můj kamarád, dotvářím příběh literárně: Co bude dál, kluci? Jen si to představte!

 

V opuštěném pokoji asi deset minut ticho... po deseti minutách se ozve nesmělé volání a opatrné klepání – Kluci...! Hej! Kluci! Miki! Ringo! Nic... Opět chvíli ticho... porada va skříni. Kluci! Hej! Kluci! Miki! Ringo! Otevřete, kluci, a neblbněte... Nikdo se neozývá. Ve skříni roste neklid, klepání sílí... Kluci, no tak! To jsou ale blbý fóry! Kluci! Otevřete! Zase nic. Ve skříni klíčí podezření z podrazu. Kluci, otevřete! Jiřka musí být v jednu doma! A já taky... Pláč... bouchání... Nic a nikdo se neozývá. Je slyšet, jak dívky zoufale tlačí na dveře. Sektor se prohýbá, dovnitř proudí dostatek vzduchu, ale dveře nepovolují. Uvnitř pláč... nářek... volání... nadávky... prosby... Každý čtenář ať si nyní doplní a dosadí do děje dle své fantazie: Jedna hodina... druhá... třetí... čtvrtá... pátá... šestá.

 

Do hotelu přicházejí uklízečky a pokojské, první ranní hosté odjíždějí. Do pokoje Chrastiny a Berky vpluje pokojská, zpívá si a smýčí. Za hodinu budou šaty v prádelně. Jejich dlouhá pouť k majitelkám začíná. Začíná i druhé dějství trestání kurev. Do pokoje vchází pokojská Máňa.

 

Máňa:

Jé... to je nadělení... co se to tady stalo... paní provozní! (Přibíhá Jiřčina maminka, nevyspalá starostí o dceru. Pravda, když je Gustav na vysoký, Jiřinka si občas s kámoškou zajde na diskotéku... jen tak se povyrazit... jinak nic, ale dnes nepřišla, a to dělá matičce starost). Podívejte, soudružko provozní, jak to tu ty máničky zřídily! Já říkala, neubytovávejte ten Olympic... vzpomeňte si, jak zřídili Zlatého lva. Podívejte, soudružko... Obě soudružky odtahují postele a skříňky, do pokoje vchází ostatní soudružky uklízečky přivolané hlukem (aby ostuda byla co největší). Ochotně pomáhají, vše stěhují zpět... Soudružka matka provozní nakonec otvírá velký sektorový šatník – a co vidí?

 

Soudružka provozní:

Jiřino! Karlo!

 

Máňa:

Jé, soudružko provozní, není to vaše Jiřka?

 

Ostatní soudružky:

...jé... ó... jé... á... ó... jé... (Ze skříně hledí čtyři uplakané oči, čtyři kozy a dvě nahé prdele – doplň si každý sám...)

 

Máma:

Jak to, že jste nahý? Kde máte šaty?

 

Jiřka a Karla:

Tady někde...

 

Máňa:

Já je najdu, soudružko provozní. (Hledá... nenachází...)

 

Teď opět popusť uzdu své fantazii, milý čtenáři, a dovyprávěj si ostatní sám. Trénuj si představivost, já tě jen jemně povedu... Víš, že je moje knížka vlastně taková literární Laterna Magika či kinoautomat či jak se ta naše Činčerova a roháčsko-horníčkovská senzace na Expo jmenovala. Doplň si každý sám... zmáčkni knoflík, jak chceš, aby to dopadlo... nějaká facka, či ne? Vysvětlování nevysvětlitelného... vysvětlování nahoty ve skříni před svatbou... rozpaky Jiřininy matky před celou partou uklízeček a pokojských... nahlížení údržbářů – co to tam je? Ale nic! Jděte si, chlapi, po svých (stejně se všechno dozvíte i s detaily). Soudružko provozní... neznásilnili je?

 

Jiřka a Karla:

Ne! Co si o nás myslíte?!?!

 

Hledání šatů... nenalezení... holky, nemáte tu něco, ať tu takhle nestojí...? Oblékání do prozatímního ošacení, aby se holky dostaly domů... Cesta Libercem ve vypůjčených šatech stokilových uklízeček atd. Můžete si dovyprávět i scénu, jak dívky vše vysvětlují svým chlapcům při jejich návratu na neděli domů (kamarádi jim to volali, lidé jim to psali, dostali anonymy...).

Vy, kteří jste četli pozorně, si snadno vysvětlení dívek sestavíte, ale v jednom byste mohli udělat chybu, a to bych vám chtěl pomoci. Co myslíte, že následovalo toho samého dne večer? Zůstala naše děvčátka, Jiřinka a Karlička, doma, poučena a zahanbena? Nezůstala, děti! To víte, že nezůstala! Pozvali je dva mladí kluci, němečtí turisti, asi tak čtyřicet, ne víc, na diskotéku do Lva. Dívky jim to slíbily už před dvěma dny, a co se slíbí, to se splní, ne? Ale buďte klidné, milé děti, však Jiřka Němčourům řekla na rovinu, ať s ničím nepočítají. Tak to byl příběh trestání kurev a řekněte, byla s Mikim legrace? Byl to prima parťák? Vzpomínám si, jak na jedné recepci s Olympikem řekl Miki dcerušce bolševického ministra: Slečno, vy jste krásná, vypadáte jako anděl, vy ale budete pěkně zvrhlé prase, co? Nebo na koncertě Olympiku v Brně vyběhl Miki Platén zvesela na jeviště jako našlehanej rocker (ferák – rum – algena), vyběhl, upadl a roztrhl si své nádherné kožené elvisovské kalhoty na zadku přes obě poloviny. Aniž by o tom věděl, začal s ním kroutit a spustil... bíbapelůlap... she is my baby... bíbapelůlap... a jel jak fretka... Potom v sóle běží ke mně k bubnu s mikrofonem a já na něj křičím: Miki! Máš holou prdel! On se urazil: Ty máš holou prdel, ty vole! Můj dědeček měl továrnu! Není to nádhera?

 

Od Mikiho jsem měl také první zprávy o bratrech Saudkových, mistrech sexu a mistrech v jednání se ženami. Včera Kája Saudek přerazil svý mamince nos, povídá Miki, jen vlezl do autobusu. Jak to, přerazil svý mamince nos, vyzvídám... jen tak? To víš, že ne jen tak, to víš, že měl asi důvod. Jinak by to Kája neudělal, protože má maminku hrozně rád. A hned nám to vysvětlil: Bráchové měli nějakou společnost a řekli mamince, aby jim udělala kávu, ona nechtěla, tak jí Kája přerazil nos. Tak to jo, to chápu, povídá Chrastina... to si zasloužila! Když ji chlapci slušně požádali o kávu a ona ji neudělala... to bych své mamince přerazil nos taky! Já taky! Já taky! voláme všichni v autobuse a hned je lepší nálada. Mám oba Saudky rád, naše životy se prolínají, občas se dotknou... Znám lépe Káju a mám od něj několik krásných obrázků, ale nikdy jsem se nestal jeho blízkým přítelem, jakým byl Miki Volek. Měl jsem před nimi ostych a obdiv k jejich milostným úspěchům mou úctu jen zvětšoval.

 

Olinka Schoberová je ze Saudka úplně v limbu, povídá mi Miki a hned vypráví, co s ní Saudek dělá, jak to dělá a jak je Olinka z toho na větvi. Můj obdiv k Saudkům roste úměrně s mindrákem vlastní malosti. Páni! Olinka Schoberová! Po letech... už nevím, bylo jich zase několik desítek, ji vidím sedět v televizi v bistru, tak jdu a povídám: Paní Schoberová, víte, že jste byla několik let předmětem mé erotické touhy a objektem mých snů? A taky jsem řekl něco velmi vtipného a nemravného, co nechci psát, když už dotyčného přímo jmenuji. Rovněž jsem ji požádal, zda bych se nemohl stát jejím životopiscem nebo jestli by mi nevyprávěla své příběhy, protože ze všech mých vrstevnic to byla ona, vyjma Marty, o které by byly knihy knih. Olinka souhlasila, vzala si na mě spojení a už se neozvala. Potom jsem se setkal se Saudkem na Mořkovském koláči. Bylo to v hluboké totalitě, chodili jsme spolu v Mořkově po lukách, měli takovej těžkej splín, že umřeme v tom komunistickým koncentráku, a bylo mezi námi velké porozumění. (Dodnes se stydím přiznat, že si je pletu a nevím, kdo z nich je kdo, a proto taky nevím, který z nich to je, se kterým se znám lépe, tak se vždycky rozběhnu, když je vidím, k oběma, a – mířím doprostřed mezi ně! A přitom se dívám, kdo z bráchů roztáhne obličej k většímu úsměvu... to je on, to je ten Saudek, kterýho znám líp, k němu pak zamířím adresně! Nádherní lidé!) Naposled jsem je viděl letos na parníku Nezávislé erotické iniciativy. Slavili tuším šedesátiny (ať mě Pánbůh netrestá, jestli jsem vám, kluci, přidal), tak jdu k nim dolů mezi gratulanty... Saudkové mě rádi vidí, smějí se na mě, jeden z nich mě objímá (to je zřejmě Kája, kterého znám líp), gratuluji jim a upřímně obdivuju, jak vypadají. Oba tílka bez rukávů, štíhlí a ve formě... štramáci... Miki měl pravdu! Jsou to naši reprezentanti v lásce a sexu!

 

Jednou jsem s Mikim sestavoval v autobuse národní mužstvo reprezentantů na fiktivní mistrovství světa v lásce a sexu do Stockholmu. (Kde jinde by se asi takovýhle mistrovství mohlo konat, že?) Velmi pečlivě jsme vybírali a naprosto spravedlivě! Zde je reprezentační mužstvo Československa z roku 1965:

 

  • Kapitán – Jiří Mucha
  • Obránce – Dr. Plzák
  • Útok – Bratři Saudkové
  • Masérka – Marta Kadlečíková
  • Realizační tým – Miki Volek, Ringo Čech

 

Velká škoda, že lidská společnost ještě nedospěla tak daleko, aby dokázala uspořádat takové mistrovství světa. Věčná škoda a hanba OSN, Olympijskému výboru, FIFA, UEFA a jak se všechny ty organizace jmenují. Hanba jim, protože takovejhle světovej mančaft už nikdy nebudeme mít. Je fakt, že jsou to samí Zátopkové ve svém oboru.

 

Co bych k Mikimu ještě dodal, abyste si ho oblíbili jako já?

 

Už si vzpomínám. Jednou přišel Miki do autobusu nějaký divný. Vrtěl se a pořád si poposunoval charlesovky. Ptám se ho, co ho tak rozrušilo, a on mi říká: Ale nic, byl jsem včera šukat u dr. Hofa! To ale není nic výjimečnýho, ne, konstatuji já... U doktora Hofa, jestli se nemýlím, šukáte pokaždé, když má jeho žena noční, ne? Jo, povídá Miki, ale já jsem včera při souloži skopl velký příborník plný starožitného porcelánu! Porcelán i příborník má doktorova žena po rodičích! Spadl na doktora Hofa a jeho přítelkyni V…, na tu starou kurvu! A stalo se jim něco? vyptávám se Mikiho. Ne... nestalo... nestalo se jim nic! Tak z čeho seš tak vyvedenej z míry? Z čeho? Já ti teda řeknu z čeho! Skopl jsem ho krátce po tom, co odešla H. stará na noční, no a potom jsme tam s H. seděli a do rána jsme nevymysleli výmluvu na ten spadlý příborník! Nic, vůbec nic! Odešel jsem ráno a H. tam sedí, čeká, až se vrátí jeho žena, a neví, co jí řekne! Neví, jak jí vysvětlí, že starožitný příborník, se kterým nikdy nikdo nepohnul – když ho chtěli s H. posunout, museli přijít ještě čtyři chlapi – tak tenhle neposuvný příborník leží na zemi a všechno je rozmlácené! A nejhorší na tom je, že jediný, čemu by H. stará neuvěřila, je to, že by jí H. řekl pravdu, a sice, že Miki skopl ten příborník při šukání! Celý Olympik si potom lámal hlavu vymýšlením, jakou výmluvu si měl H. s Mikim připravit, ale celou cestu na koncert nikdo nepřišel na nic věrohodného. Dokonce ani božský Miki si nemohl vzpomenout, jak ho mohl skopnout, když se ho na to ptali se závistí v srdci kapeloví obšourníci. Už si prostě nedokázal vzpomenout... takhle nějak jsem ji chytil, tu svini V., a ona se takhle natočila a já takhle vynožil... nebo ne... takhle jsem vykopl... ne, taky ne... zkrátka, nevzpomněl si. Já jsem ale rád, že jsem si tuhle bezvýznamnou příhodu vybavil, protože nic líp nedokazuje, že si Miki Volek zasloužil být v tom národním mančaftu. A to byl pouze obyčejný člen realizačního týmu! Aspoň si uděláte představu, jak museli být dobří samotní hráči! Jó, Miki Volek! To byla jedna z největších hvězd, v jejímž stínu bledl i božský Karluša, a to je co říct!