Dobrý den, dnes je 25.05.2017 - 12:27
1. samizdatový internetový magazín v prvobytně pospolném kapitalismu a rozvinuté tržní demokracii

PAVEL DOSTÁL

Dalším umělcem v sociální demokracii, který shodou okolností sedí s Františkem Ringo Čechem v jedné parlamentní lavici, je Pavel Dostál. Kdybych hledal v ČSSD člověka, který nejlépe naplňuje její heslo LIDSKOST PROTI SOBECTVÍ, asi bych nenašel nikoho, kdo by byl lidskosti blíže než Pavel...

(A. Mitrofanov, Za fasádou Lidového domu)

 

Těmito slovy začíná kapitola knížky Alexandra Mitrofanova věnovaná jednomu z nejvýznamnějších sociálních demokratů, a protože se s ní úplně ztotožňuji, je to úplně nejlepší úvod i pro mě. Myslím, že pohled vynikajícího novináře na Pavla Dostála je, abych to vyjádřil slovy jeho samého (Dostála):...pravdivý...objektivní a vyvážený..! Dostál (na můj obdivný pohled):...to není můj názor, ty vole! To je zákon! Tak zní tiskový zákon a ty bys ho měl znát v první řadě jako člen Kulturní komise Magistrátu hl. m. Prahy! Tak na mě tak nevejrej a přečti si ho. Co přečti si ho! Nauč se ho nazpaměť! Politické zpravodajství, a nejen politické zpravodajství, ale veškerá novinařina. Je to zákon, který stanoví novinářskou etiku! Mitrofanův pohled takový je, dokonce nám i mírně otvírá dvířka, která já nyní úplně rozrazím, a tam, kde je u novináře cítit osobní přátelský vztah, já dodržím pravidlo této knihy a nahlédnete se mnou do ještě větší hloubky této osobnosti. Bodejť by né...mám proti Mitrofanovi velkou výhodu. On je vázán novinářskou etikou, já né! Já jenom vlastním svědomím. Moje zpráva o Pavlu Dostálovi pravdivá bude! Je to součást mého stylu a moje krédo – „Pravdu vždycky a za všech okolností“. Objektivní nebudu, to se rovnou přiznávám, že ani nemůžu. Jak mohu být objektivní, když mám Pavla rád, a tak mám tendenci vidět všechno spíše pozitivně a na vše nahlížím přátelským subjektivním pohledem. Prostě mu trochu nadržuju...(trochu dost). Vyvážený taky nebudu, protože není co vážit, jak jsem již výše uvedl, tak Pavlovi nadržuju a přece nebudu teď šťourat a hledat nějaký maléry, vulgo průsery, neb i poslanci jsou jen lidé a mají jich plno, aby ta chvála, kterou teď vyliji na papír, byla vyvážená nějakejma sviňárnama z druhý ruky. Podávám tedy pravdivou, neobjektivní a nevyváženou zprávu o svém kamarádovi Pavlu Dostálovi. (Jediné, co tady bude pravdivé, objektivní a vyvážené, jsou citáty z Mitrofanovy knížky.)

 

Než jsem Pavla Dostála poznal důvěrněji na jevišti divadla Semafor, hned po něžné revoluci, mnoho jsem toho o něm nevěděl. Jen že byl režisérem v Olomouci a že měl průsery s bolšánama, jejichž členem kdysi též byl. Ideály sociáldemokratismu ctí jako lidskou a slušnou odnož socialistických myšlenek a dodnes si nemůže odpustit, že v mládí naletěl komunismu...(Mitrofanov) Vím, že divadlo dělal velmi dobře, ba řekl bych výtečně, protože je v jeho rodné Olomouci v opovržení a nenáviděn. To je hlavní důkaz toho, že jste sakra dobrej, protože kdybyste byl chudáček a málo nebezpečný packal, domov a rodné město by vás ctilo a vaši kolegové rodáci umělci váš chválili. Přesně dle přísloví...není proroka ve vlasti. Tahle uprděná závistivá nepřízeň vezme zasvé ihned po smrtí nenáviděného. Ještě v tu minutu změní se všichni závistivci, nepřátelé a pomlouvači v zavilé přátele, znalce vašeho díla, autory monografií „...jak já jsem ho znal...“ a ihned založí společnost na postavení pomníku slavnému rodákovi. (Pavle! Radši zůstaň dlouho v nemilosti u trenýrek s hnědým vzadu!) Leč ne všichni z olomoucké kulturní obce jsou trenýrky s hnědým vzadu! Když můj veliký přítel a spoluautor, olomoucký rodák Petr Novotný, uvádí osm nejlepších mužů svého života, je na seznamu Pavel Dostál na druhém místě! Hned za tatínkem. Já jsem třetí – za Pavlem! Trochu to píchne, ale jen na vteřinu, zda jsem za tím tatínkem neměl být já, ale opravdu jen na vteřinu, být za Dostálem není žádná hanba. Naopak! V socdem i v Parlamentu jsem vždy krok za ním, a tak mi nezbývá nic jiného než jako kdysi nešťastné SSSR – dohnat a předehnat Spojené státy. Ostatně nestojím si mezi nejlepšími muži Novotného života tak nejhůře, to třetí místo je fajn, jsem třetí jako Bohdalka u ženskejch. Za mnou Náhlovský, Johny Cash, Petr Salava a Honza a Franta Nedvědovi. Takže dobrý, Ringo! Co tedy Olomoučák o Olomoučákovi...

 

Nyní je poslancem za stranu, která je mi protivná. (Že, ty vole, máš v osmi nejlepších lidech svého života dva její nikoli bezvýznamné členy! – pozn. autora.) V mládí to byl úžasný kabaretiér a skvělý divadelník. Pořád jsme se hádali, ale byl to můj velký vzor. Chtěl jsem vždycky umět bavit lidi, jako to uměl on. Rád bych si s ním ještě někdy zahrál. Nevím, jestli touží po tomtéž...(P. Novotný – konec citátu)

 

Vím, že by chtěl, a dost ho mrzí, že ho Petr nebere do svých programů. Já to vždycky v tý parlamentní lavici schytal, protože jsem byl první na ráně... Vy, pěkný kamarádi! Oba! Jen co je pravda! Zase jste se na mě..! Myslím ale, že Petrovi křivdí. Dostál jako horlivý zastánce (když je něčeho zastánce, tak vždycky horlivý, Pavel jinou polohu nezná) veřejnoprávní televize se několikrát otřel o Novu a asi to muselo být otření řádné, protože ho její generální dal do klatby. Pavel: Na mě je uvalený embargo! Všichni na Nově mají přísný zákaz mě ukázat na obrazovce, i Vávra, proto jsem nikdy nebyl v sedmičce ani jakékoli jejich politické debatě, myslím, že mě vystříhávají i ze zpravodajství a do zábavy už vůbec ani pomyšlení...(konec citátu)

 

Ale já jsem přesvědčený, že Péťa určitě zabojoval...Pavel Dostál by nám hodně pomohl, konkrétně ten politický kabaret Zlatá mříž (nejúspěšnější program roku!), tam by byl skvělej! Vážím si Železného, ale tohle mi jaksi nejde s ním a jeho chytrostí dohromady. Až ho potkám, tak se ho zeptám a řeknu: Pane řediteli, oponent stojící čelem není nepřítel. Větší nebezpečí vám hrozí od zrádce! Vlastně zrádkyně!!! Tolik tedy k svědectví rodáka a nyní naše sblížení ze Semaforu. Hned jsme si padli do oka – vrána k vráně sedá...Byl mi velmi sympatický, a jak říkám, od prvního okamžiku jsem k němu pociťoval velikou náklonnost. Jen o politice jsme se pořád hádali! Hádali, hádali a hádali...Celé hodiny u becherovky (ještě né Zemanovky), až jsme unaveni k půlnoci přešli na pole, kde mezi námi panovala naprostá shoda – tedy pardon, nikoli na pole jako takové, ale na organickou hmotu, na ženský! Jiří Suchý pořádal v Semaforu večery Občanského fóra a Miloš Zeman i Pavel Dostál byli poměrně častými hosty, já též, a tam jsem měl možnost se s oběma blíže seznámit. Miloš Zeman bude mít vlastní kapitolu, takže jenom k Pavlovi. Miloš byl tišší...klidně poslouchal, občas něco pronesl, většinou velmi vtipného, Pavel bouřil jako sopka a pořád jsme byli v sobě: Ty nejsi žádnej pravičák, ty vole, ty jsi sociální demokrat! To, co mi tady vykládáš, ty svoje názory, to jsou názory sociální demokracie! Houby! vzdoroval jsem. Jsem pravičák a vy jste parta komoušů! Komoušové jsou komoušové a my jsme sociální demokrati! hřímal Dostál. Přečti si něco o politice a pak se mnou diskutuj, ty pako! Ty seš pravicovej, jako já jsem rasista. To, co říkáš, není nic pravicovýho, takhle se chovaj a tohle říkaj v západní Evropě a v civilizaci vůbec, sociální demokrati!

 

Ano! řvu zase já...Olof Palme, jó Willi Brandt, jó...ale soudruh Fierlinger, né! Fierlinger byl zrádce a né sociální demokrat, křičí Dostál. Koho myslíš, že komunisti vždycky nejvíc nenáviděli? Přece sociální demokraty, překřikoval mě, a tak to šlo, jak už jsem byl napsal, k obveselení přítomných opilců až do zavírací hodiny. A stejně seš sociální demokrat, volal ještě v pasáži Alfa potácející se Pavel. Seš sociální demokrat, akorát o tom ještě nevíš. Dlouho potom, dokonce když už jsme seděli vedle sebe v poslanecké lavici, mi napůl žertem a napůl vážně připomínal můj odpor k sociální demokracii a ukvapenost v odsudku strany, o které jsem houby věděl, jen pomluvy z tisku. Hrozně jsem se styděl a hájil se velmi chabě, byť upřímně, že dodnes je naše politická scéna nevyrovnaná a zmatená...kde je levo a kde je pravo...co je levé, co je pravé a vůbec to naprosté zmatení pojmů a mlha přede mnou...mlha za mnou, pravda, my také ještě nejsme ta konsolidovaná civilizovaná západoevropská socdem, stejně jako prvobytně pospolný Klausův kapitalismus není žádné evropské vpravo, ale normální bazar a kusový výprodej bezpáteřních trhovců. Od toho prvního setkání v Semaforu jsem se začal se sociálními demokraty pravidelněji stýkat, seznámil jsem se s Valtrem Komárkem a ten mě pozval několikrát na různé akce. Tak vlastně úplně přirozenou cestou jsem poznenáhlu mířil do této strany. Miloš Zeman byl velice milý a vtipný společník, výborný řečník, a nic nenaznačovalo, že by se mohl v nejbližší době chopit vlády nad stranou. Když se tak na hradeckém sjezdu stalo, velmi jsem to uvítal a mediálně podpořil. Byl jsem stoprocentně přesvědčený o jeho velikém přínosu pro sociální demokracii na předsednickém postu a dával to hlasitě najevo. To mi přineslo přízeň samotného Miloše i přízeň řadových sociálních demokratů. Bylo to v době, kdy byly projevy sympatií ke straně velkou vzácností a s procenty se potýkala někde kolem devíti. Na vernisáži mých obrazů v galerii B + B v Karlově ulici ke mně přišel Slávek Brabec, tajemník sekretariátu, a říká mi: Ringo...teď je pro tebe ideální doba ke vstupu do socdem. Je příznivá konstelace, rozhodni se, máš dobré jméno u řadových členů – a to je moc důležité... Leč doba ještě nedozrála a já se ještě nějaký čas potácel na politické meziscéně, než jsem se rozhodl pro podepsání členství.

Pavel Dostál seděl na výstavě u mě a povídali jsme si o všem možném, ale už začala převažovat politika nad kumštem. Přesto mi Pavel nabídl, zda bych nechtěl hrát v jeho úpravě hry Voskovce a Wericha „Julius Cézar“, což se mi velmi líbilo a byl bych to zrealizoval, kdybych už v tý politice nevězel až po uši. Trvalo potom ještě více jak půl roku, než jsem se definitivně rozhodl nastoupit do vlaku sociální demokracie a mimo Pavla na tom má lví podíl hlavně Miloš a naše vlídné přátelství. Je to nezbytně nutné, když se rozhodnete takový krok udělat, nejít do úplně neznámého a cizího prostředí, ale jít už konkrétně k někomu, koho znáte a komu důvěřujete, jít k přátelům, kde jste vítán (alespoň při příchodu...). Je to jako když emigrujete a venku někoho máte...přítele...bráchu...rodinu...milenku...spřátelenou instituci...zajištěnou práci. Usnadní to výrazně problémy spojené se vstupem do cizího a vám neznámého prostředí. Bylo štěstí, že jsem takovéhle podmínky měl právě díky Pavlu Dostálovi a Miloši Zemanovi. To neznamená, že jste ušetřen té dlouhé, předlouhé cesty z místní organizace na vrchol stranické pyramidy, to né, tuhle velmi obtížnou část cesty musí ujít každý. Je velmi nezáživná...děsivý žrout volného času a nekonečně úmorná práce bez viditelného efektu, bez uznání, poděkování a vděku! Ten se ostatně v žádné straně nenosí. V této etapě stranického života ale poznáte hodně dobrých a skvělých lidí, těch dělníků pole, z nichž mnozí vám později při různých problémech, které vždycky nastanou, pomohou a, většinou tomu tak je, jsou velkou oporou. Udělal jsem si poznámku do dějové osnovy, že jim budu věnovat samostatnou kapitolu. Zaslouží si to!

 

Milý čtenáři, ty, který jsi velký rypák, a stále do něčeho ryješ a kritizuješ, už tě slyším, ty protivo, jak se mi pošklebuješ a říkáš...to je mi tedy fakt obtížný vstup do strany i cesta vzhůru. Přirovnáváš to k emigraci, což sedí, a mluvíš o obtížné cestě vzhůru stranickými kapilárami až do samé srdeční komory a ty vlastně, Ringo, emigruješ někam, kde je tvůj strýček ministerský předseda a brácha ministrem kultury! To se to panečku emigruje! No...něco na tom je, ale není to tak jednoduché, jak se to jeví, a kdybych to začal vysvětlovat, tak se do toho zamotám, a je to tak obsáhlý materiál, že by to úplně odvedlo téma někam jinam a tohle je prostor pro mého kamaráda Pavla Dostála, chceš-li, tedy mého bráchy, který mě vítá – čerstvého emigranta ze země bezpartijních – na hranicích ČSSD. Vítal a pomáhal, seč mohl, ale ne zase tak, jak ty si to, milý rypáku, představuješ. V demokratických stranách se špatně nařizuje, prakticky to není možné, celý stranický aparát by se vzbouřil a vzedmutá členská základna zmůže hodně, zdůrazňuji v demokratických stranách, a tou zatím stále ČSSD je, stejně jako ODS. Vnitrostranickou demokracii nevylučuje autorita vůdců, byť by byla sebevětší, a i sami autoritativní vůdci si velmi hlídají, aby se pouhým nařízením něčeho někomu nevydali v nemilost řadových členů. Takové jednání lze, ale vrací se jako bumerang na hlavu vrhajícího. Jde svobodně a rovně mluvit ve váš prospěch, zastávat se vás, přemlouvat, vysvětlovat a lobbovat. A to všechno Pavel dělal – a že to dalo někdy velkou fachu! Například když vysvětloval Petře, tenkrát ještě vlídné kolegyni, že se beze mě v Praze – pravicovém městě neobejde. Právě že to byla pravda, tak to i tenkrát ještě vlídná Petra neslyšela ráda. Samozřejmě, že v její přízni byli lidi, k nimž byla vlídnější a na kterých měla osobní zájem, a nerada připouštěla moji oblibu u pražských voličů. Byl za mnou silný brácha – stínový ministr kultury, byla za mnou mediální síla mé popularity umělce a nakonec, což mělo ve straně největší váhu, i můj drtivý nástup v komunálních volbách na pražský Magistrát. S chutí by mě nakopla do zadku, ale nešlo to...panáček už byl příliš silný, než aby ho mohla macecha zardousit v kolébce!

 

Tyhle tanečky se odehrávaly ještě v době, kdy nebylo jasné, zda budou či nebudou stranické primárky. Musím se přiznat, že jsem nebyl jejich příznivec, nebyl jsem si zas až tak úplně jistý svojí silou, se kterou operoval Pavel u Petry, a byl bych radši, kdyby předvolební kandidátku sestavoval strýček ministerský předseda a brácha stínový ministr sami, v tichu stranického kabinetu, ale byl to důkaz Milošova vnitrostranického demokratického myšlení, že dal přednost názoru členské základny před nomenklaturou. Bál jsem se zbytečně, a ač jsem se třásl strachy, vyhrál jsem pražské primárky už v polovině sečítání hlasů. Volala mi tenkrát Jana Wolfová (dnes již poslankyně), která věděla, jak jsem nervózní, že je sčítání v polovině a že už mě určitě nikdo neohrozí. Tím také skončila mírná Petřina vlídnost. Petra se primárek nezúčastnila a byla jmenována přímo jako pražský leader strany. Zavolala si mě a hned mi vynadala, co že si to dovoluji, že o mně novináři píší jako o pražské jedničce, když přece pražská jednička je ona, a že ji to poškozuje a ať se to už neopakuje! Řekl jsem jí, že je mi líto, ale vítěz primárek jsem já, a to taky novináři píší, což je pravda, a že měla jít do primárek se mnou, aby si ověřila svoji sílu. Věrní čtenáři si vzpomenou, jak popisuji naše kontakty s Petruškou v prvním či druhém díle Čechů a jejich samiček, nevzpomínám si přesně...Petruška, sluníčko naší strany...Petruška, nejkrásnější ženská v politice atd. Kdeže loňské sněhy jsou...Stačilo jedno – významné – vítězství a sluníčko zašlo! Šmytec! Utrum! Od té doby potkával jsem na půdě strany i Parlamentu nasupenou, povýšenou, nemluvící, arogantní paničku, hledící na mě jako skrz sklo, nehodný jejího pohledu. Kdyby věděla, jakou prču jsme z ní s Pavlem měli, když jsme ji pozorovali, jak sedí nasupeně na svém místopředsednickém místě a povýšeným zrakem sleduje ten plebs a tu lůzu pod sebou, tu sprostou stranickou chamraď... Ale nepíši pravdu, když píši, že se mnou již nikdy nepromluvila...Není tomu tak, měl bych si to sice nechat na kapitolu o Petře, ale nelze se tomu vyhnout, když už jsem se do toho zapletl těma primárkama. Vlastně vůbec nelze rozdělit příběhy do jednotlivých kapitol, když se prolínají a různě proplétají.

 

Promluvila. A promluvila překvapivě moudře! Žel na to velmi rychle zapomněla! Už jsem to určitě někde zmiňoval, ale zopakuji to. Málokdo byl takovým odpůrcem a nepřítelem instituce ombudsmana jako já! Snad možná, co do odporu k tomuto ochránci lidských práv, se mnou mohl soutěžit jen Václav Klaus. Né že bychom nepřáli lidu ochránce jejich práv, to né (doufám, že mohu mluvit za nás oba?), ale jsa oba poučenými Čechy znajícími své pappenheimské, upozorňovali jsme na rozdíl mezi švédským a českým ombudsmanem – co do demokratických záruk pro obyvatelstvo asi jako mezi Clintonem a Jahjá Chánem! Kam se hrabe expremiér na mě, jak já tuhle instituci poplival, i samého dědka ombudsmanského! Též i ctihodnou stařenku, mrchu ombudsmanskou, a co všechno hanlivého jsem napsal, jak jedovaté záklopky jsem otevřel, schody namydlil, v tisku pošpinil, že by od statečného ochránce pes kůrku nevzal. Řekneš si, milý čtenáři a drahý voliči: Ten Ringo sám sebe politicky vysoko si cení a mluví o tom, jak dobře a poctivě to s námi občany myslí a hle...takovouhle prospěšnou instituci vytvořit znemožňuje. Omyl, bratři a sestry – přátelé – voliči – lide český...Cožpak si neumíš představit realitu? Nejdřív přijde mávání praporem a řev o lidských právech současně s pohádkou o kouzelném dědečkovi či stařence, který bere pod svá ochranná křídla všechny utiskované, odstrkované a zhrzené občany! Ve druhém kole přijde tak zvaný český realismus – hledání pražského paláce, kde by ombudsman, dědek jeden smrdutá, sídlil, či lépe dvou paláců, protože utisknutých a ublížených je hodně, a tak aby měl, dědoušek jeden, kam si dávat lejstra a blok s poznámkama...tedy paláce spíše tři a pokud možno též blízko sněmovny a Senátu, aby to měl dědoušek blízko, až půjde peskovat poslance, senátory a ústavní činitele, co že to, vy zlí, ubližujete mým hodným Čechům? Takže ty paláce tři, to jsme se nakonec shodli, z nich vystěhovat nájemníky a dát jim byty na Černém Mostě. Přichází třetí kolo...Chceme, aby dědoušek jeden ochranný pracoval dobře? No, řekni, občane voliči, chceš ochránce výkonného, nebo nechceš, chceš? Tak nakoupíme z tvých daní drahé luxusní vybavení do všech tří paláců, koupí se pokud možno nejdražší kůží potažené klubovky, nábytek na míru...dále počítače do všech kanceláří, též ovšem nejdražší...televizory, videa, průmyslové kamery, bezpečnostní čidla, požární čidla, vozový park, pokud možno audiny nebo BMW. Přece nechceš nějaká nespolehlivá vozidla, co když ti pojede na pomoc, dědek jeden dobrosrdečná, z zastaví se mu škodovka a on nedojede, no? To bys přece nechtěl, občane? Nebo snad ano?

 

Kolo čtvrté je mohutný úřednický aparát s důstojnými platy. Vedoucí odboru...vedoucí odboru utiskovaných žen...vedoucí odboru utiskovaných mužů...vedoucí odboru utiskovaných smíšených skupin...vedoucí odboru utiskovaných homosexuálů praváků...vedoucí odboru utiskovaných homosexuálů leváků atd., atd.! Dále vedoucí podvýborů...utiskovaných rolníků...utiskovaných dělníků...(Pokud možno co nejvíce profesí! Utiskuje se přece všude!)...též atd.atd.! No a k nim sekretářky...účetní...korespondentky...referentky...k nim samozřejmě jídelnu s personálem...uklízečky, bezpečnostní službu a k tomu vozovému parku ještě dílny a garáže. (Vybudovat pod palácem!) Tuhle Sodomu a Gomoru nečekejte hned! Chyba! Ombudsman začne s jednou ženskou v nějaké starší budově...tam se také pozvou novináři a natočí se, jak pilně pracuje ombudsman ve stísněných podmínkách a jak dře do noci s jednou dívkou, co mu zvedá telefony a zapisuje, kam má jet ochraňovat.

 

Tohle stadium bude první půlrok, než se začne tvořit ten kolos, který popisuji výše...ovšem už bez novinářů a bez kamer. Tak tohle všechno bych i já, velký skrblík státních peněz, přijal, kdybych věděl, že to bude fungovat a někdo se lidí zastane. Ale nezapomeňte, že ombudsman nebude mít žádné pravomoci. On není orgán represe...on není soudce...nic nevyřeší...nic nerozhodne...takového ombudsmana bychom měli my, Češi. Bude to jenom upozorňovač. A to, uznejte, to je luxus, takovýhle upozorňovač, né? A taky si umíte představit jako já ty články a aféry v novinách...Sekretářka žaluje ombudsmana, že ji osahával a dělal nemravné návrhy...(podle sebe soudím tebe)...Policie vyšetřuje krádeže stravenek a mrtvé duše v úřadu ombudsmana...Ombudsman vypisoval falešné cesťáky...Státní zástupce zvažuje podání trestního oznámení...Agentura pro výzkum veřejného mínění uvádí – Popularita ombudsmana mezi občany je 0,3%! Ombudsman s celou rodinou na tři neděle v Kalifornii...Ombudsman v registru svazků...Jak to mohlo uniknout příslušným orgánům???...Ombudsman s minulostí příslušníka StB s krycím jménem Čachtická paní...Potřebuje ombudsman vlastní letoun? Ombudsman ukradl v Prioru košili!!! Prezident Havel žádá o okamžité vyřešení atd. atd.! Snad by to stačilo, né, všichni tu žijeme a víme, co se děje, nic nového jsem vám nesdělil. Jen proto to vše uvádím, abyste si udělali obrázek, co a jak jsem všechno příšerného o dědkovi psal více jak tři roky, ve snaze tomuhle všemu zabránit. A Petra si vzala za svůj osobní úkol, řekl bych téměř disertační práci, něco jako životní polocíl, pomoci dědkovi či babě na svět!

 

Musím jí přiznat, dřela na tom jako mezek, jezdila za různými ombudsmany po Evropě, a když to měla hotový a mělo se hlasovat – hle, najednou kláda v cestě – Ringo, prevít jeden závistivá, dědouškovi úřadu a občanovi ochranu nepřeje! I Pavel se do mě dal a velmi za dědka orodoval, i celý poslanecký klub, až na Kuneše a Roberta Kopeckýho, podsedickýho starostu, kladivo strany! Tak jsem nakonec ustoupil a často to uvádím jako příklad, když se mě lidé ptají, kam až jde loajalita poslance vůči straně a poslaneckému klubu v konfrontaci s vlastním svědomím? Tak odpovídám...až sem! U mě jde až k dědkovi a podobným kravinám! Dál né! V případě vstupu do NATO (i když vím též svoje!) jsem byl rozhodnutý se v případě, kdy by to bylo nutné, vzbouřit, ale tohle nebylo nic státotvorného, a tak jsem se podvolil. Uvědomte si, co to pro mě bylo. Do jakého světla budu postaven, až budu hlasovat společně se svojí stranou pro mnou poplivaného. A taky jo! Celé dvě hodiny k mé hanbě a ponížení citovali a četli opoziční poslanci výhradně moje články a glosy...citovali moje rozhlasová a televizní vystoupení. Mnoho z nich četlo přímo z mé knížky Můj boj (Mein Kampf). Já a můj vtip, mé břitké pero, byli jsme bičem v ruce opozice proti mým vlastním spolubratřím i mně samému, zhrzenému a zahanbenému. A teď k tomu, proč to vlastně píšu. Co mi to ta Petra tenkrát řekla, jak na to zápětí hned zapomněla... ...Tys mi dal, člověče...to byl nářez...nechtěla bych nikdy být tvým nepřítelem...fuj...taková hrůza...(Tak si na to, Petruško, vzpomeň a neštvi mě, nedráždi domácího nosorožce!) Tak po tý těžký frustraci mi bylo útěchou Pavlovo uznání a ocenění, jak jsem dokázal potlačit své ego v zájmu dobré věci. I když od něj to sedělo! Pavel byl s klubem na štíru velmi často. Jeho přímá a otevřená povaha v klubu velký úspěch a ocenění nenalezla.

 

Nechme promluvit opět Mitrofanova: Neumí vážit na lékárenských vážkách kdy, co, komu a jakými slovy má říci a jaké to bude mít následky. Je-li mu odporná rétorika a činy republikánů, napíše a řekne to nahlas i z parlamentní tribuny. A pak léta snáší jejich nenávist. Stejně tak vystoupí na schůzi vlastní strany a dá najevo, jak je pro něj nesnesitelná malost některých jejích členů. Netaktizuje, průměr prostě nemá rád, a zároveň se přizná k obdivu k těm, kteří něco dokázali. Není divu, že nejenže v ČSSD není příliš oblíben, ale má ve vlastní straně skupiny lidí, kteří ho přímo nesnášejí. Ať už kvůli náušnici nebo kvůli obligátní bohémské šále na krku, anebo kvůli osobitému chování, na které nejsou zvyklí...(Za fasádou Lidového domu)

 

ČÍM MI BYL PAVEL V PARLAMENTU

Rezervoval jsem ti místo vedle sebe v první řadě! Přímo proti vládě a vedení sněmovny! Pojď, budeme jim čumět přímo do ksichtů...láká Pavel. Pojď, půjdeme do poslední lavice vzadu v rohu...láká mě kolega Hulínský...nikdo nás tam neuvidí, když to bude nuda – schrupneš si a nikdo tě nevyfotí! A máte první poslanecké dilema! Čumět jim do ksichtu – velmi lákavé! Sedět vedle Pavla – velmi lákavé! Ale zase, takový odpolední spánek...né moc dlouhý, stačí dvě tři hodinky, třeba při zákonu o norování jezevců, taky není k zahození. Zakecáš se u vchodu s půvabnou policistkou a Milošovo bedlivé oko to zjistí hůře, budeš-li sedět vzadu. Teď, babo raď! Hulínský má pravdu a zná své pappenheimské, ale bez Pavla by mě sedět nebavilo...a vůbec...nemám ve sněmovně co chrápat! Jsem placen za práci a mojí povinností je dávat ustavičně pozor. To rozhodlo a skončil jsem v tý první lavici. Nikdy jsem toho nelitoval, i když jsem byl několikrát vyfocen novináři, jak klimbám, zmožen zajímavostí a živostí řečnického umění svých kolegů poslanců. Někdo z nich to dokonce někde uveřejnil a já dostal nakládačku od svých vlastních lidí v mé organizaci! Považte! Taková je u nás vnitrostranická demokracie! Nic mi nepomohlo...kluci, nechrápal jsem, fakt! Přísahám! (Křížím si pod stolem prsty.) Přísahám vám, kluci, že jsem nechrápal! Ten mizera si mě vyčíhal, když jsem se na vteřinu zasnil...zamyslel...bratři a sestry...nad zákonem...! Hovno, příteli předsedo, si se zasnil, povídá mi můj zástupce Luboš Olejár. Odkdy se sní půl hodiny s hlavou na břichu opřený o Dostála? Měl pravdu upřímný kolega, ale větší škoda mi nevznikla, jednak jsem neklimbal často a když jste dvojka...už tak moc nikoho nezajímáte. A jedničkou byl, je a bude chrápající senátor Benda. To je lahůdka a smlsnutí pro žurnalistu bulvárního plátku! Skvěle učesaný a nekoktající spící Benda a né někdo, kdo se jen tak na vteřinu zasní...(Autor myslí starýho Bendu, né toho mladýho vzor ČSM, SSM, SKAUT, YMCA, KOMSOMOL.) Pojď si k nám schrupnout do poslední lavice, zval mě kolega Kuneš. Šel jsem...poseděl, se soudruhy přátelsky pokecal, ale neschrupl si a zpátky k Dostálovi do první lavice mazal. (Někdo se holt vyspí jenom doma!)

 

PŘIZNÁNÍ VEDLEJŠÍHO VÝDĚLKU

Redaktor: Pane poslanče, zjistili jsme, že jste neučinil, jak vám zákon ukládá, přiznání o výši vašeho vedlejšího příjmu k rukám předsedy Senátu...

 

Já: (evidentně zaskočen)...Co?

 

Redaktor: Pane poslanče, zjistili jsme, že jste neučinil, jak vám zákon ukládá, písemné přiznání o výši vašeho vedlejšího příjmu mimo poslanecký plat k rukám předsedy Senátu, stejně jako senátoři k rukám předsedy sněmovny.

 

Já: No...jaksi...co jsem...já...ono...(Redaktor, liška jedna ryšavá lstivá, na mě zaskočeného připraven, dává pokyn a jako blesk, kde se vzal tu se vzal, zpoza rohu kameraman a už nás točej! Já, hlupák jeden nezkušená, místo abych mlčky prchl na toaletu a tam počkal, až si najdou novináři jinou oběť, jsa zvyklý ze své předchozí celoživotní profese, že do kamery se mluví a od ní neutíká...mužně odpovídám...)

 

Já: Musím se přiznat, pane redaktore, že jsem na to úplně zapomněl.

 

Redaktor: Á...zapomněl, říkáte...a uděláte to? Kdy to uděláte? (Vlídně se usmívá, je též v záběru, ale jeho oči říkají...mluv! Nebo dostaneš do držky!)

 

Já: Udělám to...samozřejmě...že to ...já jaksi...zapomněl...já...

 

Redaktor: (píchá mě mikrofonem do oka) Kdy to uděláte? (Odcházím zdrcen do své první lavice a vyprávím Pavlovi, jak mě dostali, a je to fakt průser, že jsem na to opravdu zapomněl. Co to meleš, povídá mi Pavel, ty nevíš, že umělecký příjem se nehlásí, že do toho zákona nespadá? Jenom příjmy z podnikání. Né příjmy z psaní a malování! Četl jsi ho vůbec? Hned jde a přináší znění toho zákona a cituje mi z něho. Dostávám vztek a běžím na chodbu, kde redaktor týrá kolegu Kladívka. Lezu mu do obrazu, abych mu překazil záběr a umožnil svému příteli z opozice, aby prchl na toaletu.)

 

Já: Pane redaktore, víte vy vůbec, že nejsem povinen hlásit příjmy z umělecké činnosti? Víte vy to? Nebo to nevíte?

 

Redaktor: Já...né...ono...

 

Já: Žádám vás, abyste to smazal, protože jste mi ukřivdil. Nic jsem neporušil!

 

Redaktor: Já...ono...opravím to v komentáři...(Nechce mizera přijít o pěkný šot a kroutí se. Jdu si stěžovat Pavlovi, který je členem výboru pro sdělovací prostředky a je obávanou autoritou...A Pavel, kamarád, vyráží na mou obranu.)

 

Dostál: Zkuste si, pane redaktore, zneužít záběr a nespravedlivě zostudit poslance Čecha. Uvidíte, co by se pak stalo. Vy nevíte, že zpravodajství má být pravdivé, objektivní a vyvážené? Tak smazat, nebo si mě nepřejte!

 

Moc Pavlovi děkuju, že mě uchránil od ostudy, ale večer vidím ten záběr beze změny, bez vysvětlujícího komentáře, úplně celý, bez jediného slova vysvětlení! Když druhý den zuřím a hledám dotyčného redaktora ve sněmovně, uklidňuje mě Pavel a povídá: To je normální, já věděl, že se na nás vykašle, jak to jednou má natočený, tak to odvysílá...Dá přednost senzaci a ostudě před pravdivou informací. On to taky věděl, když jsem mu včera hrozil, a smál se mi do ksichtu, protože kdybych měl chodit s každou takovouhle kravinou před komisi, tak by zasedala nepřetržitě. Ostuda už ale byla na světě a lidi se mě ptali, proč jsem nedodržel zákon...ve svojí organizaci jsem dostal nakládačku a marně jsem před Olejárem mával kopií zákona...nic nepomohlo! Tu ostudu vám už nic neodpáře, ani veřejná omluva na obrazovce. Lidi si řeknou...kdoví, jak to je...není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu...kdo ví, mámo, co ten Ringo vlastně...že jó...

 

Byla, byla, povídám a snažím se mu to vysvětlit. Tati, ale víš ty vůbec, že jsi ve ztrátě? (Syn mi dělá daně, protože moje účetní schopnosti končí u vyplnění složenky.) Ano, tvoje zisky byly nižší než tvoje vydání a jsi ve ztrátě, takže nemůžeš hlásit zisk, když žádný nemáš! To přece nemá logiku, nechápu to. Jak můžu mít vydání, když nemám zisk? Máš poslanecký plat a z něj máš vydání, která kryjí tvou ztrátu z umělecké činnosti. Cítím se ukřivděný dvojnásobně! Nejen že jsem nebyl povinen hlásit zisk z umělecké činnosti, ale navíc jsem ani nemusel, protože jsem plonk. Stíhám televizního redaktora a volám na něj...vy mizero! Jsem ve ztrátě! Pojď si to natočit! Ale redaktor přede mnou hbitě prchá na toaletu.

 

Pavel Dostál nejenom že je studnice poslanecké moudrosti a ústavních vědomostí, ale je s ním i neskutečná legrace, právě proto, že se nikoho nebojí. Proto jednou, když se hlasovalo po jménech, a že když se hlasuje po jménech, tak to muselo být sakra důležité hlasování, na výzvu místopředsedy Ledvinky, když tento zavolal mé jméno a ozvalo se...pan poslanec Čech... Čech se odstěhoval do Humpolce! zavolal na celou sněmovnu Pavel Dostál. Byl to také on, kdo byl autorem parafráze na Gottwaldovo ...právě jsem se vrátil z Hradu...pan prezident demisi přijal – právě jsem se vrátil z Hradu...pan prezident demižon přijal! Což jsem použil s Pavlovým svolením v jedněch Novotách a sklidil s tím velký úspěch u diváků. Pavel Dostál je veliký gurmán a přesto, že mi pravidelně nadával do tlusťochů a nabádal k hubnutí, tak mě tahal do parlamentního klubu na ovárek nebo na uzené kolínko nebo na tatara, a musím se přiznat, pokaždé „čort adín ugavarýl mňa“. Nechodil zásadně do parlamentní jídelny, alespoň jsem ho tam nikdy neviděl sedět, ale zásadně do klubu nebo k trubkám, což byla vlastně druhá jídelna, akorát trochu víc nóbl, ale né moc, abyste si nemysleli, že tam byl nějaký přepych, jenom trochu zajímavější jídla. V klubu byl tak říkajíc štamgast a myslím, že mu personál dokonce vystavil legitimaci věrného člena. Pokaždé, když jsme tam spolu seděli, tak přišel pan nebo paní vrchní a důvěrně cosi Pavlovi šeptali... Co ti říká? ptám se ho. Co je ti do toho, Ringo? Nebuď zvědavej!

 

Jsme oba členové jedné strany! Před bratrem ze strany bys neměl mít tajemství, dotírám na něj. Mimo to, že jsem děsně zvědavej, jsem taky ostražitej, co když je to nějaká zrada nebo podraz, třeba na Miloše? Teď se budu trápit, že je strana v nebezpečí...! Neřekl! Teprve až když jsme zase seděli v lavici, tak se ke mně naklonil a důvěrně mi sdělil s labužnickým výrazem ve tváři: Zítra bude uzené kolínko se zelíčkem a čerstvé houstičky, měkkoučké a chřupavé, ale nikomu to neříkej, nebude toho dost pro všechny! Ty byl ale měl, ty tlusťochu, běhat radši kolem Parlamentu. Víc běhej a míň žer. Vzal jsem si jeho slova k srdci a běžel jsem, ale s ním, druhý den na to koleno. Bratři Češi, co vám mám povídat, když uzený kolínko, tak dvojitý, a pivečko, né? Taky dvě, né? Ke každýmu kolínku jedno. Pak zpátky do lavic a nespat. Nespat! Nespat! Ale neusni, když sněmovnou se line hlas: Dámy a pánové, budeme tedy rozhodovat hlasováním o návrhu usnesení. Tato informace, která teď zazněla, by pro vás měla být také velmi důležitou. Kromě toho výkladu, o kterém zde již informace zazněla, také platí, že bude povinností předsedy organizačního výboru svolat organizační výbor ve chvíli, kdy přijde nějaký návrh vrácený ze Senátu či od pana prezidenta. Pan kolega Škromach má náhradní kartu číslo 5, pan poslanec Titz má náhradní kartu číslo . Chce ještě někdo učinit takové technické oznámení? Není tomu tak. Dámy a pánové, rozhodneme hlasováním pořadové číslo 45, o návrhu pana kolegy Matulky – nebude-li námitek, doporučuji akceptovat návrh pana kolegy Exnera jako doplňující návrh a rozhodneme tedy nejprve hlasováním o pozměňovacím návrhu, který mění zahájení té schůze z 18. na 17. června...chrrrrrrrr...

 

Mimo republikánů, kteří byli s Pavlem na válečné stezce, si skoro každý Pavla vážil, i opozičníci včetně členů vlády si dávali pozor, aby s ním jednali slušně, aby si ho nějak nerozkmotřili. Věru, mít tak vynikajícího novináře za nepřítele je malér. Nebyl to ale jen strach, co napíše, ale jsem přesvědčený, že si ho upřímně vážili, vlastně váží, protože sněmovna funguje dál, akorát beze mě. Náladovej je, a děsně, to je fakt... Mitrofanov: Dostál je jako křivka teplot na poušti. Ve dne vylítne nahoru, v noci klesne pod bod mrazu. Stejně jako on: Jednou hýří fantastickou náladou, je mimořádný společník, pozorně se vám dívá do očí a zajímá se o váš život, jindy zas před sebou uvidíte muže, kterého tíží veškeré svinstvo světa, a je jen otázkou, kdy se pod touto tíhou zhroutí...(Za fasádou Lidového domu) Poznal jsem to na něm, už jak vešel do dveří sněmovny: ostatně nebylo to tak těžké, patří k lidem, kteří mluví obličejem, nakonec se takhle chová každej dobrej rejža. Protože je dobrej kámoš, měl taky často zkaženou náladu kvůli mně. Mrzelo ho, když někdo o mně špatně mluvil nebo mě urážel a napadal...to se bil za kamaráda jako lev. Když jsem někde něco plácnul, znáte to, já si taky servítky neberu, když je inspirace, myšlenka břitká musí ven a nemyslíte takticky, co se stane, až vám vyletí z úst...a já něco řeknu...mně se chce něco...říct...Anton Špelec to taky nevydržel a jaký z toho byl malér!

 

Tak Pavel mě bránil, i když se mnou nesouhlasil. Vynadal potom až mně osobně, ale před cizím...to nikdy! Sedí...mlčí, je vidět, že měl venku na chodbě disputaci. Po chvíli, když si vyndá věci z aktovky, se mě zeptá: Tys měl nějaký konflikt s nosálem? Já? Proč? Měl. Šíleně zuří...teď mě venku zastavila a je úplně vzteky bez sebe. Ptala se mě, kde si na tebe může stěžovat. A cos jí řek? Že si může stěžovat pouze předsedovi sněmovny, jinak že s tebou nic nezmůže. Ty vole, ta je ale tak rozzuřená, že tě bude vystříhávat i z titulků. Sahals jí na zadek, či co? Né...urazila mýho kamaráda novináře, tak jsem k ní hned šel a řek jí svoje. A znáš ji, nosál je pýcha sama...poroste do nebe! (K dokreslení situace, kdy se mě Pavel v mnoha podobných případech zastal, to myslím stačí, zvažuji, zda se nemám o redaktorce, nosálovi, podrobněji rozepsat, stálo by to za to...Určitě jí věnuji samostatnou kapitolu v některém dalším dílu. Musím ale získat od Miloše ten dopis, ve kterém si na mě stěžuje.) Pavel Dostál se zastal každého, kdo se na něj obrátil s prosbou o pomoc, není mi znám případ, kdy by někoho odmítl nebo že by mu snad někdo nestál za to, to už vůbec ne! Je nejpilnějším poslancem, má z celého klubu největší počet interpelací a zcela jistě i ze všech poslanců ve sněmovně vůbec. Při odpovědích ministrů na své interpelace je neuvěřitelně důsledný a jde jak ohař po stopě. Nenechá se jen tak odbýt a dožaduje se znovu a znovu uspokojivé odpovědi a nápravy. Jako můj mnohem zkušenější kolega (bylo to už jeho druhé poslanecké období) mi pořád čuměl přes rameno, vedl a radil. Když jsem měl interpelaci já a ministr mi na moji stížnost odpověděl nějaký blábol, mával mi Pavel tou odpovědí před nosem a hecoval mě: Ty to takhle necháš? Jdi po něm...jdi po něm a nedej mu pokoj, dokud se tím opravdu nebude zabývat a nevyřeší to. Velmi rychle jsem se to od něj naučil, samozřejmě, dobrý příklad vás strhne. Nechtěl jsem být horší než on, tak jsem se snažil, ale co do píle na něj nikdo neměl. Snad jedině Miloš, ten je ještě větší workholik.

 

Taky mě pořád někam navrhoval a nutil mě makat stále víc a víc. Přišel a povídá: Navrh jsem tvoji kandidaturu na předsedu Komise pro kontrolu a využití operativní techniky policie České republiky. Tím to ale pro něj nekončilo a pomáhal mi aktivně v zákulisním jednání...domlouvání...smlouvání a podpoře kandidatury s ostatními politickými kluby. Díky své mnohem větší zkušenosti také nebyl tak skleslý jako já, když jsem ten boj prohrál, a naopak mě utěšoval plný optimismu: Neblbni, místopředseda je taky hodně, budeš moci výrazně do věcí zasahovat, mnohem více, než kdybys byl jenom řadový člen. A hned také s vervou jemu vlastní uplatnil mým prostřednictvím projednávání interpelace a Rumlovi odpovědi na ni, se kterou nebyl spokojený. Byl tak důsledný a tak neodbytný, že nakonec vše vyhrál a dosáhl toho, že jím obviněný policista, který zneužil operativní techniku (odposlechy osob), byl potrestán a okamžitě propuštěn. Nikde se o tom nepsalo, nikdo o tom nemluvil, takový je Pavel Dostál! Ten už to samozřejmě nevnímal, že se nedostavila žádná mediální pochvala, že nebude žádná sklizeň po namáhavé práci, protože už zase hájil jiného nešťastníka. Mitrofanov:...Když do někoho pálí, tak jedině ostrými. A když si myslí, že jde o dobrou věc, také se před ničím nezastaví. Není to žádný lamželezo a jako každý umělec má zvýšenou vnímavost. Nerozpakoval se ale ráno po úděsné noci, kdy ho neznámí útočníci přepadli nedaleko sněmovny a pořezali na tváři, sebrat se a přijít znovu na schůzi Parlamentu. Nechtěl dát najevo svou bolest a úzkost, protože těmi, kdo ho zbaběle – tři proti jednomu – přepadli a zohyzdili, nekonečně pohrdal...(Za fasádou Lidového domu) Měl mi trochu za zlé, ač mi to jako demokrat nikdy nerozmlouval, moji sympatii ke kolegovi Krejsovi od republikánů, ale dával mi občas sežrat Krejsovy články v časopise Republika.

 

Když přišel Krejsa k naší lavici za mnou a něčemu jsme se spolu chechtali nebo si říkali nějaké zákulisní důvěrnosti, otáčel se Pavel zády nebo odešel ze sálu. Když přišel poslanec Krejsa za ním něco mu vysvětlovat nebo se něco omluvit, vždycky ho pozorně vyslechl, ale potom tvrdě odporoval a stál si na svém. Viděl jsem na něm, a on se tím nakonec nikterak netajil, jak se touží stát ministrem kultury. Jak by také ne! Ze všech lidí ze socdem, kteří aspirují na ministerská křesla, má Pavel Dostál nejvíce jasno a ministerské křeslo by mu zaručilo uskutečnění, alespoň částečné, jeho představ o tom, jak by měla kultura přežít těžké časy. Mluvili jsme spolu několikrát, co by udělal, kdyby mu to vyšlo a Miloš mu dal tu šanci řídit ministerstvo, a také jestli bych mu pomohl. Říkal jsem mu: To víš, že tě v tom nenechám, ale kdybys mě jmenoval náměstkem, tak by ses neměl zlobit, když bych něco namítal, a kdybys chtěl, abych ti dělal poradce, tak ano, ale nesměl by ses mě na nic ptát! Smáli jsme se tomu a vůbec jsme netušili, jak je to blízko. Nyní, když je to už realitou, a až budete číst tuhle knížku, může být všechno zase úplně jinak, myslím, že Pavel bude spokojený.

 

Spokojený už jen proto, že mu dal Miloš, jeho kamarád, důvěru! Že mu natolik věří a je přesvědčený, že by byl dobrý ministr kultury. Já si to myslím také, ale mám strach, aby cena, kterou bude muset zaplatit za uskutečnění svého snu, nebyla příliš vysoká. Vždyť tohle ministerstvo dokázalo pošpinit i tak skvělého a bezúhonného člověka, jako byl Pavel Tigrid! Znechutit a otrávit! Je mi jasné, jak dopadne střet tohoto poctivého politika, skutečného odborníka, s kancelářskýma ministerskýma myšma. Zacituji opět Mitrofanova, ten píše o partajní práci, ale v tomto případě to sedí i na ministerstvo... Je umělec a novinář a nemá vlohy stranického funkcionáře nebo organizátora. Proto na stranických fórech tolik trpí. Není schopen hodiny vysedávat v nevětraných místnostech, kde se bod po bodu probírá program schůze a kde se střetávají různé vnitrostranické skupiny v boji o moc. Ani se k žádné z těch skupinek nepřidává – a pak má problémy pramenící z této nezařazenosti, protože ho nikdo nechce uznat za svého. Výstřednost se v žádné straně nenosí...(Za fasádou Lidového domu)

 

A já bych dodal: Nenosí se, Pavle, ani na ministerstvu!!! Ty dva krásný a poučný roky v Parlamentu byly krásný a poučný taky zásluhou mého kamaráda Pavla Dostála. Teď si uvědomuji, že jsme byli opravdu jediní dva kamarádi v celém Parlamentu. Jediní dva kamarádi v tom významu, které to slovo má, a né parlamentní kamarádství stylu...spolu kradli – spolu viseli! Tak myslím, že ne náhodou, protože náhoda není zase tak úplně náhoda, končí moje činnost v zákonodárném sboru v tomto duchu. Chtěl jsem mít na Parlament nějakou vzpomínku, abych taky po letech mohl ukázat dědečka v parlamentní lavici, tak jsem ten poslední den zasedání dal do videa tu nejdelší kazetu a nechal to běžet...co nahraju...to nahraju...kde to skončí, tam to skončí. A druhý den, když jsem si kontroloval, zda se mi to nahrálo, tak vidím, jak se oba na závěr celého záznamu objímáme a děláme do kamera viktorku – vítězství! A pak nic – konec kazety! Tmavá obrazovka a na shledanou v lepších časech!

 

Abych byl stylový, začal jsem s Mitrofanovem, a tak s ním také skončím...Tak znovu a naposledy! Koukejte si to zapamatovat, ať to umíte, až vás budou zkoušet: Kdybych hledal v ČSSD člověka, který nejlépe naplňuje heslo Lidskost proti sobectví, asi bych nenašel nikoho, kdo by byl k lidskosti blíže než Pavel. Je ale třeba dodat, že k lidskosti se vším všudy – i s těmi člověčími slabůstkami. Může-li někdo být nazván svědomím české sociální demokracie, tak je to Pavel Dostál. Protože i jeho slabůstky mají kořeny mnohem víc v lidskosti nežli v sobectví! (Za fasádou Lidového domu)