Se jménem Filipovský jsem se poprvé setkal asi v deseti letech. Trávil jsem prázdniny u Poříčí nad Sázavou, blízko Měsíčního údolí, v trampské osadě Sairait City, kde měla teta Berta, maminčina sestra, chatu. Pokud by pamětníci chtěli znát přesnější datum, bylo to v době, kdy šerifem Měsíčního údolí byl pan Fatka.
Chodil jsem často s bratrancem nakupovat do Poříčí a dobře se pamatuji, jak se bratranec Tonda zastavil u krásné zděné chaty a s napjatým výrazem ve tváři mi sdělovat: Tohle je chata pana Filipovského, ta je krásná, viď? Je postavená ve stylu americké Olympie. Nechápal jsem tenkrát vůbec, co to je za styl tahle americká Olympie, ale v osadě Sairait City, stejně jako v Měsíčním údolí, mělo všechno, co jen vzdáleně připomínalo Ameriku, zvuk zlatého zvonu, a natož, považte, když je budova přímo postavena v tom stylu „...americká Olympie...“, to bylo něco pro desetileté kluky! Už tenkrát jsem věděl, kdo je František Filipovský, a oba s bratrancem Tondou jsme posvátně zmlkli a jemně našlapovali, abychom nerušili klid, kdyby byl slavný herec zrovna na chatě.
Dodnes ji jasně vidím a když si ji vybavím, byla opravdu velmi krásná. Mezi dřevěnými chatičkami trampských osad vyjímala se zděná chata s kamennou podezdívkou jako zemanské sídlo. Každý kraj se pyšní mimo významných historických lokalit a přírodních zajímavostí taky slavnými rodáky a lidmi, kteří, byť jako rekreanti či jinak zainteresováni, v místě pobývají. Jak si vzpomínám, Filipovský a jeho chata ve stylu americké Olympie byli v místě jednička.
Kolikrát si říkám, že bych se rád na ta místa znovu podíval, a není rok, abych si neplánoval cestu na Sairait City. Moc by mě zajímalo, jak se mi chata bude jevit nyní v dospělosti.
Podruhé jsem se setkal se jménem Filipovský na scéně divadla Semafor, když jsem s Olympikem vystupoval v programu „Ondráš podotýká“. Bylo to přesněji řečeno setkání se jménem Filipovská. Pavlína Filipovská, mladá, nádherná ženská, která v každém pravověrném horňákovi vzbudila hříšnou touhu. Jako rockerovi a buřiči byla mi tahle krása hodně vzdálená, měl jsem plné ruce práce sám se sebou, se svou bicí soupravou, na kterou jsem chtěl hrát nejlíp na světě a se svým nejbližším okolím v divadle. (Viz kniha Z mého života.) Navíc Pavlína chodila, tuším v té době s Láďou Štaidlem, mladým...krásným...silným...úspěšným, kterému se nedalo konkurovat. Byl to jiný svět, Svět oficiální slávy, já byl také kingem, ale někde úplně jinde. Usmolená mánička ve špinavých roztrhaných jeansách, byť s perfektní hrací technikou, byla v tomto světě innostráněc.
A tak zůstalo jen u letmých pohledů na ty dvě nádhery a velmi vtipných glos a komentářů v šatně s kolegy z Olympiku.
Však vraťme se od krásné dcery k božskému otci.
Na Františka Filipovského není možno vzpomínat jinak než s úsměvem a láskou. Vystupoval jsem s ním v mnoha jeho programech a vždycky byl milý, vlídný, skromný a nevím, co všechno se říká o každém, kdo tu již mezi námi není, ovšem v tomto případě je to pravda pravdoucí. I jako absolutní začátečník, v showbussinesu bezvýznamná nula, neznámý hudebníček, později kapelníček, vždycky s vámi František Filipovský mluvil jako rovný s rovným. Člen Osvobozeného divadla, partner Voskovce a Wericha, člověk bez kterého si vůbec neumím představit dabing Louise de Funése, nenapodobitelný čert a mohl bych jmenovat ještě dlouhou řadu nezastupitelných rolí.
Byl jsem často přítomen debatám o tom, proč se nenašel někdo, kdo by svěřil Františku Filipovskému hlavní roli, hereckou kládu postavenou přímo pro něj, a že to nikdo nikdy neudělal...A zda to nebylo tím, že by to František nezvládl. Na tuhle demagogii jsem měl vždy zásadní vysvětlení. Přece nikdo z vás, vy idioti, povídám jim, nepochybuje o genialitě, o vyhraněném a řekl bych nenapodobitelném a nezastupitelném stylu.
Je to záložník – halv televize a filmu. Jsou hráči na hrotu, kteří dostávaj míče zezadu, kolikrát si pro ně ani nechoděj a dávají branky. Jsou hvězdy teamu, plní noviny a lížou smetanu. Za jejich zády dře záložník, jako byl Filipovský, běhá, tenhle dělník pole, a jeho výkon je páteří úspěchu. Za největší dřinu nejmenší odměna! Tak už to na světě chodí. Ale bez Františka Filipovského se nedala hrát první liga. V žádném případě. Měl takovou energii a vitalitu, že z něj stříkala na všechny strany. Vzpomínám si, jak jsem s ním vystupoval v nějakém soutěžním družstvu herců, tuším, že to točila ostravská televize a Filipovský byl vedoucí toho mužstva. Zpíval svoji písničku z Osvobozeného divadla ...Vykročit rázně...vykročit rázně...vypnout prsa...břicho zastrčit...!
Když jsme zkoušeli, chtěl režisér, abychom běhali a cvičili. Měli jsme toho brzo všichni dost a František Filipovský byl k neutahání.
Nejvíc času jsem s ním strávil, když nepočítám natáčení televizních Silvestrů, při práci na filmu „Jak svět přichází o básníky“. Byl typem člověka, ze kterého prýštila pohoda, životní síla a pozitivní energie. Když jste se s ním loučili a rozcházeli, měli jste pocit, že se stalo něco příjemného, a přitom člověk nedokázal říci co vlastně? Zasáhla vás aura dobrého člověka. Moji herci mu říkali „česká Miki Maus“, ale bylo to vlídné a s láskou.
František Filipovský byl důkazem toho, čemu já říkám „děti z dobrého chovu“, vulgo řečeno, žádnej Makarenko. Žádná výchova! Žádný dobrý příklad spořádaného okolí, ale geny od maminky a od tatínka.
A že měl František Filipovský sakra skvělý původ! Jeho dědeček, narozený v roce 1845, vynikající flétnista, seděl na konzervatoři vedle Antonína Dvořáka, se kterým se kamarádil. Později seděl v orchestru Prozatimního divadla, když Dvořák dirigoval, a dokonce, považte, hrál pod taktovkou Bedřicha Smetany při premiéře Prodané nevěsty!
Do pytle! Čí dědeček tam byl? Kdo se může takhle pochlubit? No, ano...možná, že předek někoho z nás mohl sedět v hledišti a tleskat, ale co to je proti tomu sedět kousek od živých legend, čučet jim do ksichtu – a co víc, dostávat od nich nástupy a pokyny pro tempo a dynamiku.
Zároveň to leccos vysvětluje, jak by také Pavlína neměla mít taková krásná prsa, když je z takové rodiny! Celkem logické vysvětlení – uznejte. Volal jsem Pavlíně a ověřoval jsem si některé věci, o kterých píši, a Pavlína mi znovu potvrdila to, co jsem slyšel mnohokrát. Slušný – střídmý – nepil! A byl hodně pro rodinu, doplnila mi Pavlína. Třeba na Štědrý večer seděl u večeře ve smokingu! Takový svátek to pro něj byl a za to mu stála jeho milovaná rodina.
Když jsem psal knížky Češi a jejich samičky a Češky a jejich samci kontaktoval jsem také Františka Filipovského, protože mě zajímal sexuální život v Osvobozeném divadle.
Pan Filipovský za mnou přišel do mého ateliéru v Holečkově ulici, seděl – povídali jsme si – dobrou pohodu kolem jsme šířili, ale nic jsem z něj nedostal. Vyprávěl mi, jaký zážitek pro něj byl, když ho rodiče vzali jako malého kluka do Národního divadla a jak byl úplně ohromen, když Vojan přijel na jeviště vozem taženým dvěma koňmi. Mluvil o tom a byl ohromen stále! A já taky! Takže o divadle hodně, o Vojanovi hodně, ale o sexu v Osvobozeném ani muk. Připišme se ještě na závěr – diskrétní gentleman!
Sorry, nemohu sloužit. Tak jestli něco pan František Filipovský napsal, má to doma v šuplíku a Pavlína s vydáním vyčkává, až bude ideální doba, tak si myslím, že už je tu. A pokud nenapsal, k naší velké škodě, tak, Pavlíno, co je údělem dcerunek slavných otců? Cestu ti prošlapaly Vrchlická, Nancy Sinatrová, Jane Fondová a mnoho dalších. Takže, pero do ruky (zase už jsem v C dur!) a piš!!!
