Dobrý den, dnes je 25.05.2017 - 12:27
1. samizdatový internetový magazín v prvobytně pospolném kapitalismu a rozvinuté tržní demokracii

Petr Novotný (Bezdůvodně nadšený šimpanz)

Petr Novotný prostupuje můj život jako zlatá nit od prvního okamžiku, kdy jsme se seznámili. Oděn v umění, když použiji příměr Jiřího Grossmana, tvoří v tomto oděvu ta zlatá nit nezastupitelné místo. Místy spojuje nejdůležitější části oděvu, jindy ho zdobí na povrchu, je nedílnou součástí mé umělecké kamizoly, abych tento umělecký příměr upřesnil. Je to jeden z lidí, o kterých mohu s čistým svědomím říci, že jsme spolu hráli kuličky. A sakra, že to bylo kuliček!

 

Seznámili jsme se, je tomu strašně dávno, tak dávno, že je tato informace bez záruky, pravděpodobně v Amfoře?!? Možná v některém velkém hudebním pořadu, kde byli Fešáci, a jak jsme se viděli, hned jsme k sobě letěli, protože jsme cítili ve vzduchu ty správný vibrace signalizující...Pozor!...nablízku je výjimečný jedinec vysílající na stejné životní frekvenci. Byla to láska na první pohled a okamžitě bez zaváhání uzavřené umělecké nebo autorské, chcete-li, manželství, které dodnes nebylo a zřejmě už nikdy nebude rozvedeno. Pro mé čtenáře nemusím nic dodávat, ti mě znají, ostatně i Petra, protože je o něm zmínka v každé z mých knih. Pro ty, kteří dostanou ze všech mých knížek tuto jako první, musím důrazně prohlásit, že náš vztah, naše manželství, je výhradně bezpohlavní a výjimečné sympatie odehrávají se na úrovni vztahu – dám příklad – třeba Tří mušketýrů nebo Rychlých šípů, i když v případě nás dvou hodilo by se více Bratrstvo kočičí pracky. Jsme totiž oba zapřisáhlí heterosexuálové, rozmluvy o naší skalní heterosexualitě zabraly minimálně sedmdesát procent společně strávené doby, kdy nás tento koníček připravil o čas vyhrazený práci.

 

Krásné a harmonické umělecké manželství není narušeno našimi obapolnými ustavičnými nevěrami, které si velkoryse tolerujeme a na sebe nežárlíme. Když už jsem použil tenhle umělecký příměr, tak se ho ještě chvíli budu držet a musím zdůraznit, že jsme oba měli mimo naše manželství každý jeden mimořádně silný umělecký milenecký vztah. Petr s Fešáky a já se Schelingerem. Velkoryse jsme si to trpěli a nikdy si ani narážkou nevyčetli tuto bigamii. Věděli jsme oba, že náš umělecký vztah (všimněte si, jak pořád zdůrazňuji, o jaký vztah jde a myslím si, že přes moji důraznost o opatrnost se najde mezi vámi, moji milí čtenáři, dost pitomců, kteří při čtení výše uvedených řádků zvedli hlavu od knížky a zavolali do kuchyně: Ty...mámo, tady čtu...víš ty, že Ringo a Novotný jsou buzeranti? To je mi novinka...no tohle???), takže, věděli jsme oba, že náš umělecký vztah je osudovou záležitostí na celý život a žádný vedlejší chvilkový poměr ho nedokáže zničit! Petr je jediný v mém životě, který se rozsahem naší spolupráce vyrovná Jiřímu Schelingerovi, se kterým jsem úzce spolupracoval vlastně víc než sedm let. Nešťastnou a zbytečnou Jirkovou smrtí přerostl tento poměr nyní v Petrův prospěch. V medailonu Pavla Dostála jsem v Petrově přiznání se k nejlepším lidem jeho života uvedl, že jsem u něj na třetím místě právě za druhým Dostálem a prvním tatínkem. Když bych měl podrobně bilancovat, u mě na tom Péťa nebude o nic hůře, možná, že by se naopak nacpal hned za mého tatínka, ale to pálím od boku a nemám to promyšlené. Ale i tak je to na medaili, jak píši – stříbro nebo maximálně bronz.

 

Co vlastně Petr uvádí u mého třetího místa...

 

František Ringo Čech. Taky stojí na jiné straně barikády než já, ale je to skvělý člověk. Napsali jsme spolu několik televizních pořadů a dva filmy. Hodně jsem se od něj naučil a rady, které mi dával do života, mají pro mne doposud cenu zlata. (Petr Novotný, Nejlepší lidé mého života)

 

Když se nad takovým oceněním zamyslím, musím se vám přiznat k jedné věci. Každý z nás v životě (nemyslím jenom mě a Petra, ale nás všechny, tudíž i vás, milí čtenáři) cítí být trochu něčím jiným, než ve skutečnosti je! Rozvedu...nejedná se o realitu, spíše o vnitřní přání kým a jakými bychom chtěli být, nějaká slabost k něčemu nebo sklon a láska k určité činnosti v naší mysli vytvoří dojem, že jsme v tom dobří a že je právě tohle naší silnou stránkou. Klasický případ je nádherný film Ilji Hurníka „Touhy Sherlocka Holmese“, kde geniální detektiv Holmes si své detektivní geniality vůbec jakoby neváží, úplně ji ignoruje, jako by šla jaksi mimo a úplně samozřejmě. Naopak miluje hru na housle, touží být a považuje se za geniálního houslistu, což je hodnota pouze v jeho mysli, ve skutečnosti hrál příšerně a měl problém s hudebním sluchem, prostě neměl talent. Tak i my, stejně jako nešťastný Sherlock Holmes, si tohle nepřipouštíme a stále se považujeme za velmi dobré houslisty...nebo viz příklad Dustin Hoffman v Rain Manovi, jak stále tvrdošíjně opakoval...I am very good driver...I am very good driver...a přitom bral rantl chodníku a jel cik cak... Zahleďte se každý do svého nitra a uznejte, že mám pravdu, i když je krutá! Já se vůbec, ani na sklonku svého života, nehodlám smířit s tím, že hraji fotbal jako ponocnej, že k němu nemám ani trochu talentu, ani malinkou...malilinkou dispozici...vůbec nic. Jako beran lezu na hřiště, rvu se do útoku na pravý křídlo a celý zápas se rozčiluju, jak mi ostatní hru kazí, a vztekám se, že na mě mužstvo nehraje.

 

Tenhle fakt se nikdy nezlepší! Žijeme ve snech a neuskutečněných představách, které u mnoha z nás vedou k depresím a pocitu promarněného života, o jakýchsi všech možných silách a nešťastných okolnostech, které nám zabránily vyniknout v tom, v čem jsme nejlepší! Kdybych si mohl vybrat, čím bych chtěl v některém z dalších životů být, tak Marco van Basten! Při mé smůle a boží spravedlnosti budu ale určitě za své hříchy tchoř nebo skunk nebo možná i brouk hovnivál! Já ti dám Van Bastena, ty kreténe, řekne si pán bůh! Šup do skunka! Vraťme se ale na začátek, co chtěl básník říci. Básník chtěl říci asi toto: jako umělec si sám sebe příliš necením, pravda, je ve mně určitá profesní dovednost, ale nic moc – stačí to jen na obživu. Ale v čem jsem opravdu dobrej, když pominu fotbal, tak v byznysu. Myslím si, že jsem opravdu vynikající obchodník. Fakt! A taky to dávám všemožně najevo a nejraději udílím ostatním rady, jak se chovat při obchodním jednání.

 

Tal tomu bylo i v případě Petra Novotného. Protože mám rád nejen jeho, ale i celou jeho rodinu, viz příklad natáčení jednoho z Petrových programů, kdy při příchodu Petrovy patnáctileté dcery, již velmi vyvinuté krásky (po matce, pokud jste nyní znejistěli)...vzal Petr dceru jemně kolem ramen, dovedl ji ke mně a povídá jí: Pan Čech ještě né! Pamatuj si to! Ještě né! Pan Čech ještě né...pan Čech až za tři roky, až ti bude osmnáct...a i potom jen přes moji mrtvolu! Říkal to též směrem k Pepovi Náhlovskýmu, který seděl vedle mě a kterýmu tohle vážný varování taky platilo, neb Péťa zná své pappenheimské. Mám velmi rád celou jeho rodinu a samozřejmě mi záleží, aby byli šťastní, aby se jim dobře dařilo, což není zásadní, ale též velmi důležitý faktor štěstí. Mám strach, aby Petr neudělal nějakou výraznou obchodní chybu, které by ho připravila o celý majetek a zubožila je. Proto kdykoli mi Péťa svěřil nějak svůj obchodní záměr, a že jsem všechno věděl vždycky první, hned jsem podával svůj odborný výklad a radil Petrovi, co má a nemá dělat. Velmi důrazně jsem ho odrazoval od všeho, co by ho mohlo zruinovat a úplně zničit. Dej na mě, ty vole, ujišťuji ho. Dej na mě! Nebuď blbej! Dej na můj výtečný nos na kšeft a talent, jak udělat výtečný kšeft! Nikdy mě neposlechl a chtě nechtě, ač velmi nerad, musím připustit, že snad právě díky tomu se mu daří skvěle.

 

Několik ukázek upřímných rad vynikajícího obchodníka:

 

  1. Nepiš ten muzikál s tím idiotem! Je to vůl, nic neumí – nepřijde ani noha! (Velmi dobrý kus, skvělé návštěvy, výtečný zisk!)
  2. Fešáci jdou do hajzlu! Cítím to v kostech – popularita klesá, ať mluvím s kým mluvím! Uteč z toho včas! Varuju tě! (Následovalo ještě plných deset let vyprodaných sálů a dvojitých představení. Výtečný kšeft také na deskách!)
  3. Péťo! Vyser se na nějaký Nedvědy! Jsou to fajn kluci, ale nikomu se to nebude líbit! Dej na mě, ty vole, dej na můj skvělý nos na úspěch a kvalitu. Jak se může líbit něco, kde není vůbec buben? Co je to za muziku? (Nemusím zdůrazňovat mnohaletou následující epochu těchto superhvězd!)
  4. Péťo! Zapřísahám tě! Nedělej ten Strahov! Pravda, Nedvědi jsou hvězdy, ale, ty vole, Strahov je Strahov. Byls tam? Víš, jak je to děsně veliký? Bude tam poloprázdno... ten děsný nájem...bude pršet a ty se tam oběsíš! (Doufám, že se nemusím rozepisovat, jak to dopadlo a že to byl nejlepší kšeft jeho života, zatím!, a všechno předčilo veškeré prognózy a kalkulace.)
  5. Péťo! Ty starej vole! Nedělej tu knížku o Strahově s tou videokazetou, bude to obchodní průser! Víš, kolik bude stát výroba: Prosím, koncert byl fajn, ale tohle si nikdo nekoupí a všechno, co jsi vydělal na koncertě, ztratíš tímhle hovadským obchodním tahem. Dej na můj nos! Víš, že jsem ti vždycky dobře radil! (To je drzost, co? Po tom, co vám tady popisuju, vidíte, jak mě má Petr rád, že po těhle slovech nevyskočil, aby mě srazil ze schodů, ale s vlídnou a usměvavou tváří pozorně naslouchal...) Nevážíš si zisku! Pokoušíš štěstí! Víš, ty vole, jak se tomu říká...tomu se říká lechtání draka! Uvažuj a počítej! Lidi nemaj prachy! Dej na můj nos a instinkt! Tohle si za pět set, nebo kolik to bude stát, koupí jenom idiot a imbecil! (Tento nápad, co do obchodního úspěchu, prý zastíní i vyprodaný Strahov!)
  6. Péťo! Nedělej tu cestovku! Nepronajímej si to letovisko na tý Krétě! To bude krach! Dopadneš jak Slavie s OFI Kréta! Nikdo tam nepojede! Na vystoupení ano, to uznávám, ale na dovolenou s Mladým a Náhlovským přece nikdo nepojede! Vzpamatuj se! Copak tebe ani trochu nezneklidňuje, že tomu projektu já nevěřím? Prosereš tam všechno, cos až do dneška vydělal! (Výtečně vymyšlená akce, dodnes fungující s nikoli nepodstatným ziskem!)
  7. A pro dotvrzení ještě něco ze současnosti...Pozor! Nejčerstvější novinka: Péťo! Restaurace Lenky Kořínkové? Jídelníček podle Lenky Kořínkové? Copak jsi, ty vole, Mc Donald? Nebo Wienerwald? Nebo starej Kentucky Fried Chicken? Kdo tam půjde? Kdo bude žrát oddělenou stravu? Zešílel jsi? Dej na mý varování! Všechno, cos doposud vydělal, projedeš na těch pitomejch hospodách! (Tenhle případ je s otevřeným koncem, ale myslím, jak znám Petra, že budeme brzo znát výsledek, zda se splní proroctví tak vynikajícího obchodníka jako jsem já!)
 

Tak si říkám, jak to vlastně ten Petr myslel, když píše...hodně jsem se od něj naučil a rady (Ano! Čtete dobře!!!), které mi dával do života, mají pro mne doposud cenu zlata??? Možná, že to myslel rady životní a o ženských, ale tomu já moc nerozumím, já jsem dobrej fotbalista a byznysmen. Možná, že máme ale opravdu oba rychlejší makovici než nohy a Petr, i když on si jistě také myslí, že hraje dobře kopanou, ale nehraje, neříkejte mu to, ale je mnohem horší než já a nech si ty blbý myšlenky, že to snad neni ani možný, milý čtenáři, neštvi mě. Zkrátka nehraje špatně, ale tak dobrej jako já není! Přesto jsem mu dopřál nevídaného sportovního triumfu, a to ve sportu, kde byste to nečekali – v tenise! Ano! V tenise!

 

Vysvětlím. V Péťově umělecké zprostředkovací agentuře je angažováno mnoho hvězd. Mimo Nedvědů je z těch nejvýznamějších právě Jiřka Bohdalová, Petrova chlouba, a nakonec i ta Kořínková, která ale co do urozenosti mezi výše jmenované, ač je mi líto, nepatří. Tak mimo agentážní činnost tohoto druhu provozuje také registr sportovců. Ty...Ringo, volá mi jednoho dne, dal jsem tě do nabídky sportovců-fotbalistů, souhlasíš s tím? Jak to, souhlasíš s tím? rozčiluju se. Já tam snad patřím, né? No patříš...samozřejmě, že patříš...a co jiné sporty? Motorismus...nechceš s klukama závodit v autech? To by se ti líbilo, né? Třeba takový Vančura pořád vyhrává... Né, Petře, díky! A co tenis? Nechceš do seznamu tenistů? Né, díky...jsem sice tenisový otec, čtyři roky protahovaný všemi soutěžemi svojí devítibodovou dcerou, milující tenhle sport, ale sám jsem raketu nikdy nedržel v ruce. Né, díky. Jestli vedeš také tenisové rozhodčí, tak tam mě napiš. Abyste tomu úplně porozuměli. Je to nabídka lidí, kterou má Petrova agentura v počítači, a pořadatel chce třeba uspořádat fotbalový match a z nějakých důvodů nechce Amforu, tak si vybere a sestaví mužstvo podle Petrova seznamu. Nebo se jedná o amatérské závody, myslím, že je pořád hodně pořádá firma Charouz, a Petr dodá jezdce. Nebo kuželky...bowling...tenis! Nemusím zdůrazňovat, že honorář dotyčného za sportovní exhibici odpovídá ceně jeho jména a každý kope, jede, hraje nebo koulí za jiný honorář.

 

Jak jsem v tom seznamu tenistů jako rozhodčí, tak se ještě před povodněmi pořádal smíšený amatérský turnaj v tenisu na Moravě, dneska na to, chudáci, nemají ani pomyšlení, ani peníze. Faktem je, že dneska bych hrál pro vytopené a v jejich prospěch úplně zadarmo, tedy soudcoval, né hrál. A na tý Moravě narazil Petr na pořadatele, který mě má velmi rád, to se občas stane, že narazíte na někoho, kdo má radost, že vás vidí, a tenhle pořadatel chtěl mermomocí, abych hrál a nesoudcoval, a pořád naléhal a říkal: Ať to pan Čech zkusí, vždyť on tomu rozumí, je to tenisový otec...Přece to musel někdy hrát, né...on možná ze studu, ostychu a skromnosti?

 

U Ringa na to zapomeňte, co jste teď jmenoval. To v žádném případě, Ringo je profík a hraje za peníze...U profíka ostych a stud nemá místo a skromnost u Ringa – nepřipadá v úvahu...Viděl jste ho někdy hrát fotbal? No, vidíte...Hraje jak ponocnej a přitom si v duchu myslí, že kdyby mu to přestalo psát nebo malovat, tak že by se mohl živit fotbalem. Sice v nižší soutěži, ale živit...takovej je to magor! (Oba se smějí.)

 

A kdybych pana Čecha dobře zaplatil? dotírá můj fanoušek-pořadatel. Myslíte jako hráče? ptá se Petr. Ano, myslím jako hráče! Co kdybychom pana Čecha přeplatili a dali mu třeba honorář, jako má pan Šimek, Paleček a Rosák! No...zamyslel se Petr, na prachy ho chytnem. To zase on je takový profesionál, že bude-li mít řádnou motivaci, tak ho můžete mít i na šachovém turnaji žen nebo na desetiboj. Až ho ale uvidí hrát ti ostatní, tak by zešíleli ponížením, kdyby se profláklo, že Ringo je placený v nejvyšší hráčské skupině jako oni!

 

Tak se doluvili, a tak se taky stalo. Petr přece zná své pappenheimské a věděl a znal cestu k přítelovu srdéčku. Řekl částku a já už se jen zeptal kdy a kde. A jel jsem. Už svým příjezdem na turnaj jsem vzbudil rozruch, protože mám starou, ale vůbec nehranou raketu Snowheart, kterou jsem si koupil před třiceti lety, že začnu hrát, což se nikdy nestalo. Celodřevěná raketa s malou hlavou, navíc zářící novotou, působila mezi špičkově vybavenými umělci-sportovci, jako když přijdete na parkoviště mezi audiny a meďáky ve fordce z roku 35!

 

Přítomný a též hrající bělogvardějec, nyní již místopředseda Langer, ji hned chtěl koupit a nabídl mi za ni pohádkovou cenu, ale já odmítl, protože kdyby se stalo a já se v tom žebříčku Novotného tenisové nabídky chytil, s čím bych pak hrál, né? Tak jsem řekl Langerovi, že jsem na ni zvyklý a že to s jinou neumím. Pořád ale všichni chodili...potěžkávali ji a divili se, kdeže jsem ji vzal? Pak se losovalo a nebudete mi věřit, v prvním kole jsem si vytáhl Péťu. Petr přišel, smál se jako sluníčko a povídá: Prosím tě, neboj se, přeze mě přelezeš, já jsem tady ze všech nejhorší a ještě nikdy jsem nikoho neporazil. Jsem takzvaný jednokolový hráč! Tak se, prosím tě, nezlob, že si moc nezahraješ...promiň...ale víš, že jde o zábavu a né o hru! Tu lidi očekávaj od druhých, od nás né.

 

Přišel Roman Skamene a povídá: Tak v druhým kole si to rozdáme, když vyhraješ, a že s Novotným se nedá prohrát, pokud nejsi hluchoněmý chromý slepec, tak podle pavouka narazíš na mě. Ale já tě uběhám! Bratři...co říci...zdrávi byli, dobře došli... Nastoupil jsem proti Petrovi v džínách a černý Lewis košili takže jsem před diváky oproti všem ostatním oblečeným v tenisovém vypadal jako děsný sekáč, takový trochu Agassi. Okouzlení veřejnosti mnou trvalo přesně do Petrova prvního fiftýnu, kdy mi míč prolétl zvolna jako šnek kolem pravé ruky a bylo patnáct nula. Novotný se tak lekl, že mu vypadla raketa. To se mu ještě nikdy nestalo, dokonce byl tak zblblej, že šel na síť, ten dobrej člověk, a povídá mi se slzama v hlase: Ringo, promiň! Domníval jsem se, že jde o politováníhodný omyl, ale kdepak...Třicet nula...čtyřicet nula...konec! A znovu další game, tentokrát jsem podával já...Nula patnáct...nula třicet...nula čtyřicet...konec! A tak to šlo celé dva sety! K překvapení vyprodaného hlediště jsem neuhrál ani jediný fiftýn!

 

Koukám, Ringo, že jsi na tu raketu opravdu zvyklý, volal na mě místopředseda Langer, který se cítil podvedený mým lživým zdůvodněním odmítnutí jeho nabídky k odkoupení rakety Snowheart. Hrál – prohrál – šmytec! Diváci pískali v domnění, že jsem tu hrůzu předvedl schválně, abych mohl odjet a nemusel pokračovat v turnaji! (Všichni totiž věděli, že startovné je za účast a nikoli za počet odehraných zápasů.)

 

Odcházel jsem do šatny hrdě jako stoik, věda, že jsem poctivě bojoval a dal do hry vše. Že to nestačilo, to už tak bývá! Uhýbal jsem letícím kelímkům a volal na posměváčky...někdo musí prohrát, vy volové! Takový je sport! Ano, volali na mě zpátky volové, ale né takhle! To jsme ještě neviděli! Vždyť ty jsi, Ringo, ani jednou nezasáhl balon! Dokonce ani při svém servisu! Petr zářil štěstím a stále to nemohl pochopit. Postoupil do druhého kola! Něco takového se mu ještě nikdy nestalo! Vyhrál svůj první tenisový match v životě! Pravda, se mnou, ale to mu štěstí nezkazilo...chodil, přijímal gratulace...u mě chvilku zvážněl a v jeho lidském oku se na vteřinu objevila pochybnost...ty...Ringo, doufám, žes to neudělal schválně, abys mi udělal radost? Když jsem ho ujistil o opaku, že jsem chtěl vší silou své vůle a dovednosti vyhrát, jeho neskonalé štěstí pokračovalo. Ringo! V tom seznamu tenistů tě nechám! Já už si to obhájím, aby kluci chtěli proti tobě hrát, a kdyby nechtěli, tak holt to budeme muset nalosovat tak, abys hrál proti mně. Musím ti přece dát šanci k odvetě! Můžeš se mnou počítat, ujistil jsem ho. Ale chci svůj honorář! Né, to víš, že né, dušoval se Petr. Dostaneš to, a možná i víc. Kdybych to měl doplatit ze svého. Děkuji ti, Ringo, za to, žes mi vrátil sebevědomí...dnes se znovu narodil Novotný-tenista...Ringo! Kamaráde, díky! Dej se na mě u baru, co chceš! Ale teď promiň, jdu na zeď trénovat na Romana.

 

Přišel pořadatel, můj fanoušek, a bylo na něm vidět, že i přes utrpěný šok, mě má pořád stejně rád, akorát tomu chtěl přijít na kloub. Pane Čech, vy přece jezdíte s dcerou po turnajích, několikrát jsme se i potkali, akorát já se vás neodvážil oslovit, jak je možné, že vůbec netrefíte míč, ani když hrajete sám při servisu přes síť a dokonce spodem? Víte, vysvětluji...já to ovládám teoreticky, a to vás možná zmátlo, když volám na Margaretu: Nekrč loket! Hraj to před sebou! Choď do kolen! Dělej osmičku! Běhej na síť...atd., je to jen teorie! Na place to pak vypadá, příteli, jak jste sám ráčil pozorovat. Při fotbale taky vidíte přesně, kde stojí volný spoluhráč a kam má míč letět. Víte to... namíříte a hle – on si mrška jeden letí doleva dolů, zatímco vy jste ho poslal doprava vzhůru přes hlavy obránců...

 

Bylo na něm vidět, že hraje fotbal stejně jako já, protože moje vysvětlení přijal a pochopil. Až bude psát Petr Novotný do nějakého časopisu né „Nejlepší lidé mého života“, ale „Nejkrásnější okamžiky mého života“, tak tam asi budu hned za tatínkem. Pokud ovšem k mé smůle nebude hrát tenis také s Dostálem. Na závěr této interní informace bych to chtěl uzavřít. Legrace to je, dokonce i pro mě, ale faktem zůstává, a to myslím vážně, že kdybych měl k sobě dobrou a rychlou spojku, kdyby mi házeli záložníci víc balonů a spoluhráči na mě počkali při rohovém kopu, až doběhnu do vápna, kdyby mi hráli jen na pravačku, kterou mám vynikající, a né na levou, která je o chloupek horší, kdyby trenér zakázal, aby mi spoluhráči na hřišti nadávali kandelábr nebo prkno, že byl tu, nóó...třetí třídu docela slušně uhrál.

 

Dozvuk té tenisové ostudy jsem si vychutnal ještě jednou, když na natáčení „Novot“ přišel minulý měsíc Petrův tenisový trenér – bývalý daviscupový hráč. (Petr totiž po vítězství nade mnou pojal úmysl státi se tenisovou špičkou a platí si osobního trenéra.) Tenhle tenisový veterán, nevěda o mé potupné porážce, vyprávěl, jak s Petrem začíná od základů a povídá: A já vám, pane Čech, vysvětluji Péťovi, jak vybírat lobovaný balon...takhle...a pořád odhaluji další základní nedostatky a Petrovi špatné návyky. Při tom vybírání jsem zjistil, že pan Novotný neumí dřep!

 

No vidíš, říkám si v duchu, neumí dřep, sralbotka, a na mě to stačilo! Péťa se ale celostátně proslavil v úplně jiné sportovní disciplíně, než je tenis, a sice ve skákání na uvázaném laně, nějak se tomu říká, teď si nemohu vzpomenout, bungle jumping či tak nějak. Je to příběh, chcete-li událost, která zůstane navždy zapsána zlatými písmeny v historii tohoto sportu. Dodnes to lidé chtějí slyšet a není vystoupení, aby to Petr nemusel na jevišti vyprávět! Já bych vás o to také nechtěl připravit, když už píši věci interní, akorát musím zdůraznit, že jsem u toho nebyl! Když se to stalo, přiběhla druhý den vyděšená babizna (moje žena Magda) a se slzami v očích na mě volala...Petr Novotný skočil z jeřábu na tý gumě a zaryl se hlavou do země!!! Já bez jediné otázky, jak to bylo, kde se to stalo, bez jediného dotazu, byv ujištěn, že milovaný Péťa žije, sedl a napsal příběh nazvaný „Krásné odpoledne“. Je z knihy Češi a jejich samičky, a jak po přečtení zkonstatoval sám šťastný aktér-skokan, jako by u toho Ringo byl, liší se to jen v detailech! A tady ho máte (když obrátíte):

 

KRÁSNÉ ODPOLEDNE

Petr Novotný vede ukázkový rodinný život, který nikterak negativně nezasahuje bouřlivost jeho umělecké povahy. Už jsem o něm mockrát psal, jak vlítne do místnosti s rozzářenýma očima plnýma optimismu, se skvělou náladou a vy vidíte, že nic tak podstatně krásného se nemohlo stát, protože Petr před půlhodinou teprve vstal, takže ta radost, to bezbřehé nadšení ze života, vychází jen a jen ze srdce. Je zážitek vidět tohohle dobrého a vzácného člověka při práci. Zažil jsem to mockrát a vždycky jsem znovu žasl. Představte si to – je bolševismus, přijeli umělci z Prahy. V sále sedí tři sta nasraných družstevníků. Za okny zuří socialismus a národ se nezadržitelně řítí k zářným zítřkům (proto ta nasranost v sále)! Do téhle atmosféry, kam bys psa nevyhnal, vlítne nadšený Novotný, radost z něj prýští, směje se a jásá, výská a plesá a jede a jede...neskutečný gejzír energie! Skáče, válí se po zemi, plíží se...věší se na tyče v sále a jede a jede!

 

A tihle nasraní družstevníci se začínají usmívat a za pár minut smát a po chvíli jásají a skáčí s Petrem! A vůbec nevědí proč! Neví to ani Péťa, ale je to profík! My všichni ostatní na něj čumíme z portálu a kroutíme hlavami...teda, Petře?! Michal Tučný vždycky říkal: Ty vole...ty si něco pícháš! To není možný, abys měl pořád takovouhle náladu, když my jsme všichni naštvaní! V tom něco musí bejt?!?!? Nebylo! Všechno nadšení, všechna energie vycházela z něj a nikoli, jak zase říkal Zdeněk Rytíř...v tom musej bejt nějaký prášky, tohle přece není možný! Bylo! Bylo, a k tomu všemu, jak už jsem předeslal, vede Petr vzorný rodinný život. Má skvostnou ženu Mirku, mimochodem světici, která je velmi detailní znalkyní mého intimního života. Jak se jí stala? Když vlítl ráno do mého ateliéru bezdůvodně nadšený šimpanz a začal na mě házet svou energii a svůj neodůvodněný optimismus, nechal si Petr u kafe, než jsme začali psát, vyprávět nejnovější události, které jsem prožil s děvčaty.

 

Říkal: Já budu největší znalec tvého intimního života! To neví nikdo, co vím já! Já to jednou napíšu! Já tohle jednou všechno napíšu a postavím ti pomník! Napíšu o tobě knihu „Jak jsem ho znal“ nebo ještě lépe „Život po jeho boku“! A víš, co ještě, Ringo, udělám? Až umřeš, budu jezdit s programem „Mistr mezi námi“! Na jevišti budeme hrát příběhy z tvého života, já budu o tobě vyprávět, za námi bude tvoje veliká fotka, ukážu lidem Magdu – ženu-vdovu, ta dá taky něco k lepšímu, nakonec vezmu tvoji urnu na závěrečnou písničku a budu s ní, tedy s tebou, dělat ča ča ča! Ča ča ča! Ča ča ča (to bude to Mistr mezi námi)! A tak jsme pili kafe a já mu povídám, co jsem včera dělal a co si o tom myslím a jak to vlastně s těma ženskejma je a co mi řekla ona a potom co kdo kde atd....

 

No, a Petr přišel domů a při obědě tohle všechno vyprávěl se všemi detaily, protože manželé, ti nemají mít mezi sebou tajnosti. Tohle všechno, všechny ty skandály barvitě líčil svý čistý ženě Mirce, svý věrný ženě! (Co zatím vím, tak věrné!)

 

Chudinka Mirka, říkal Petr: Ze začátku nemohla jíst, lomila rukama a zakrývala si oči. Děsila se každého dalšího vyprávění, ale po roce si zvykla a teď se těší na každou tvoji novou milostnou příhodu. Má tě ráda a chápe tě! Mirčin tatínek byl vysoký důstojník, tuším člen Rady obrany státu. Jednou Petr povídá, že mu říkal tchán: Nesmějte se jim, kluci! Já vím, že choděj jak hastroši a žerou chrousty, ale vojenskou techniku mají dokonalou, je to ta nejlepší na světě! Nesmějte se tomu, kluci! Moc často jsem na to myslel při různých příležitostech a dával to do souvislosti zase s tím, co říkal Remek (Jura Grygar)...Když se Remek trochu napil, tak teprve povídal, jaká je to hrůza do toho lézt, jak se strašně klepe...hučí...skřípe...jak se můžeš chvíli upéct a za chvíli zase zmrznout! A jak se soudruzi ateisti celou dobu modlej, aby se vrátili dolů!

 

Mimochodem, od té doby mám Remka moc rád a myslím, že je to člověk, na kterého bychom měli být pyšní a chovat se k němu s náležitou úctou. Zaslouží si to!

 

Před Novotným také nesmíte říct třeba – Péťo, co kdybychom jeli do Japonska?! Bacha na to! Druhý den je totiž Petr s ruksakem na letišti a volá vám, co teda je, když se řekne, že se jede do Japonska, tak kde jsi, ty vole? Když on bude jednou psát tu knihu o mně, tak ještě něco pustím z Petrových o nic méně skvostných příběhů, abyste ho ještě lépe poznali.

 

Takže o něm:

 

Byli jsme ti, Ringo, ve Finsku, bylo to tam bezva, navíc jsem byl u výtečnýho kluka, sportovce, který mi všechno ukazoval, a jak tak jezdíme po tom Finsku, on furt říká: Ty, chceš vidět Napapiri? A já nic – to víš, je ti trapně ptát se, co je to Napapiri – a on pořád, jestli nechci vidět Napapiri! Když to mlel několikrát denně, celý týden, tak si říkám, no proč ne, pořád se vnucuje, člověk má poznat všechno. Chci vidět Napapiri! povídám Finovi. On ti měl takovou děsnou radost, že mi může ukázat Napapiri, hned jsme se spakovali a jeli, ty vole, celý tři dny, někam autobusem! Nebylo tam vůbec nic! Pustá dlouhá nekonečná pláň, zasněžená v děsným mrazu. Nikde ani živáčka! Ani stavení! Jen pláň a my dva! Finovi září oči a ukazuje mi – Napapiri! Chodí...dělá kroky tam, dělá kroky zpátky, šťastně se usmívá a říká – Tady! Napapiri! No a tam jsem to pochopil! To byl polární kruh! Můžu ti říct, že Napapiri jsem si užil! Do smrti už ho nemusím vidět!

 

Nebo:

 

Byl jsem ti, Ringo, v Brazílii, bylo to tam bezva. Navíc jsem byl s vytečným chlapíkem, který mi všechno ukazoval, a jak tak jezdíme po tý Brazílii, on furt říká – jo, můj kamarád Pelé...kdyby tu byl můj kamarád Pelé...ten by se rozběhl, roztáhl by ruce a řekl...čau, Paolo! Ty můj starej dobrej kamaráde! Věděl jsem, že Paolo kecá, a protože jsem mu vyprávěl, že jsem velký slávista a že miluju fotbal, chtěl na mě udělat dojem, jako že se zná s Pelém! A pořád dokola...jo...to já s Pelém! To kdyby tady byl Pelé...kdyby tu byl můj kamarád Pelé, ten by se rozběhl, roztáhl by ruce a řekl...čau, Paolo! Ty můj starej, dobrej kamaráde! A znova! Tak jsem mu začal říkat čau Paolo, a když ho viděl někdo z nás, tak mu taky nijak jinak neřek, než čau Paolo. A představ si, že sedíme v hotelu v Rio de Janeiru, pijeme kafe a klábosíme. Najednou koukám, do haly vchází Pelé, něco říká recepčnímu, vtom roztáhne ruce a běží k našemu stolu! Představ si! Pelé běží k našemu stolu a volá – čau, Paolo! Ty můj starej, dobrej kamaráde! A objímá toho Paola, ze kterýho jsme si všichni dělali srandu! A my celý rudý hanbou a podělaný, že vidíme božskýho fotbalistu! Co tomu říkáš, Ringo? Takovej je život! Teď mě napadá, že i já bych mohl o Petrovi napsat knihu, a jednou to určitě udělám! Ale zpátky k tomu příběhu, který se odehrál v mé fantazii i v reálu. Vidíte, jak jsem nemožnej! Napíšu nadpis a pak to rozkecám a rozvedu do takový šířky, že už jste mezitím zapomněli, oč šlo, takže ten nadpis měl být vlastně až tady.

 

KRÁSNÉ ODPOLEDNE

Je krásné letní odpoledne. Můj kamarád Petr Novotný jde s rodinou na procházku. Petr, Mirka, dcera Lenka a syn Pavlík a nové miminko, které si Petr s Mirkou pořídili, aby si prodloužili mládí. Zkrátka idyla! Muž – žena – páreček dětí a miminko v kočárku. To by nebyl Petr Novotný, aby se někam nejelo! Ne jako my, drazí čtenáři, když už to musí být, tak kolem bloku s kočárem, dvakrát kolem hospody, pivo na stojáka a zase domů. Kdepak! Petr Novotný ne! To musí stát výlet za to! Aby z toho děti něco měly! Aby se poučily! Tak se jede někam, kde to stojí za to!

 

Nevím, kam se nakonec rodina Novotných vypravila, ale jistě, jak znám Petra, to bylo místo krásné, kde bylo co k vidění a poučení a kam rádi chodí lidé, protože Petr cestou udělá i pár vynikajících obchodů. Prodá několik vystoupení Fešáků všem pořadatelům, kteří budou též na procházce. Prodá hodně výrobků ze svého vydavatelství, sólo vystoupení pro Náhlovskýho, několik kožených řemenů se sponkou Fešáci, několik kameninových hrnků s nápisem „Fešáci dělají legraci“, sjedná si smlouvu na scénář k filmu, slíbí, že napíše divadelní hru pro divadlo, jehož ředitele též to odpoledne potká, napíše v duchu texty ke dvěma písním, z každé budky, kterou budou míjet, vyřídí několik urgentních telefonů a sjedná si schůzky na celý příští týden! Pokaždé, když rodinka usedne na lavičku, aby si trochu odpočinula, vytáhne z kočárku přenosný počítač a bude si psát do paměti dopisy soukromé i služební. Při tom všem bude s dětmi hrát různé hry, neustále je o něčem poučovat a něco jim vysvětlovat, bude s nimi běhat, skákat, závodit (kromě miminka). To bude vyhazovat do vzduchu, aby se smálo, což bude zbytečné, protože miminko mající polovinu jeho genů se bude smát i ve spaní...

 

Ano, milí čtenáři, takový je můj kamarád Péťa, a musím přiznat, že jsem polovinu Petrových aktivit na výletě nezaznamenal! A tak rodinka v naprosté pohodě dorazí až k té visuté věži, ze které skáčou odvážní jedinci. Celá idylická skupinka se zastaví a pozoruje frontu lidí čekajících, až na ně přijde řada u této vynikající atrakce. Lidi výskají a vůbec je spousta legrace a dobré pohody. Možná, že to s tím skákáním v praxi vypadá jinak a že vycházím hodně z představ o Matějské pouti, ale jděme po meritu věci. Je nádherný slunný den, fronta ukázněně postupuje, nikdo nespěchá, všichni sledují se zatajeným dechem odvážné jedince bez rozdílu pohlaví, kteří se smíchem a výskáním skáčou – šup – skok a výkřik...okamžik napětí...guma se napíná a odvážlivec se houpá nad zemí. Z amplionu se ozývá uprděný černošský rap a sugestivní hlas zve: Všichni sem, všichni sem...jedinečná atrakce...skok na gumě...naprosto bezpečné! Zažijte rozkoš z volného pádu! Atrakce z USA! Stoprocentní bezpečnost! Lano vás zastaví – padák nemusí! Padák se neotevře – gumové lano je bezpečné! Poznejte rozkoš nepoznanou! Guma zmírní pád do nádherného zážitku na celý život! Pojďte! Pojďte! Pojďte! Skočte! Skočte! Skočte!

 

Z toho, co jsem zatím o Petrovi napsal, vám musí být jasné, že se rozhodl hned!. Co se odehrálo v myslích rodiny Novotných:

 

Petr: Skočím! Musím poznat, jaký to je! Skočím! To je nádhera!

Mirka: Ježíšmarjá! Ten blázen je schopný skočit!

Pavlík: Tatínek je skvělý! Tatínek je odvážný! Taky skočím, až budu velký!

Lenka: Co když se to utrhne? Můj zlatý tatínek!

Mimino: ...E...E...E...

 

Co myslel, taky hned řekl. Skočím! Musím poznat, jaký to je! Skočím! Děti, uvidíte, jaká to bude nádhera!

 

Chudák Mirka se jistě pokusila Petra zastavit, ale věděla, že to není nic platné a že jde jen o marný protest. Petr byl okamžitě v ráži a vysvětloval trpělivě dětem: Podívejte, děti, to je naprosto bezpečné, gumové lano je testováno na desetinásobek váhy největšího tlusťocha na světě! Neutrhl by se ani slon! ( Tomu se děti smějí, mimo Mirku, ta už se od této chvíle dlouho nezasměje!) Navíc, děti, podívejte, jaká je tam prostorová rezerva...no, vidíte, jak se hází a houpá vysoko nad zemí...to je, děti, přesně propočítáno, na to mají určité tabulky, výška dotyčného skokana, váha, věk, psychická kondice, to všechno je vzato v úvahu. Proto je to tak bezpečný, jako když jdeme po zemi!

 

Zatímco Petr vypráví, blíží se rodinka k frontě na skákání. Všichni čekající jsou radostně vzrušeni. Nicméně jeden z obsluhy věže pozná Petra a běží mu vstříc:

 

Pane Novotný! Znám vás z Fešáků! Podepište se mi!

 

Podává mu památník, fronta mlčí, protože mnozí Petra znají a rádi mu dají přednost.

 

Skočte si, vyzývá Petra vedoucí věže.

 

Skočil bych si, přikyvuje Petr...právě jsem vyprávěl dětem, jak je to naprosto spolehlivé. Jasný! jásá majitel gumového lana...jasný, pane! Co vám mám říkat! Za sto let ani jediný neštěstí! Ani jediný, pane! A skáče se po celým světě! Pojďte, pane Novotný! Zadarmo! Pro vás zadarmo!

 

Jdi, Petře, odváží se mu tykat pomocník, který chodí na Fešáky.

 

A už Petra uvazují na gumu.

 

Ták, pěkně pořádně, uvažuje nahlas majitel, kterému se zájmem country hvězdy zvětšila fronta čekatelů na dvojnásobek.

 

Radši tři uzly...tak...máme trochu větší váhu, co? žertuje. Petr se usmívá a dívá se pyšně na děti... A už se plošina zvedá a tatínek stoupá vysoko, až k nebesům! Chudák Mirka!

 

Je krásné letní odpoledne. Plošina dostoupí maxima, šéf všechno znovu kontroluje...Petr volá shora dolů něco vtipného, lidi se smějí a mají radost! Dobrý? ptá se šéf. Dobrý! odpovídá pomocník ještě po malé kontrole.

 

Všechno v pořádku! Start!

 

Mávnutí praporkem a Petr letí! Letí...letí...letí...už je dole, lano se napíná a buch! Už je Petrova hlava v hlíně! Prásk!

 

A už stoupá zkrvavený tatínek, tažen gumou vzhůru! A víte, co se stalo? Uhodnete to? Neuhodli byste!!! Novotný se houpá na gumě, z hlavy mu crčí krev a on optimisticky volá: ŽIJU!

 

Žije! Žije ten skvostný člověk! Díkybohu, žije náš Petr! Šéf volá záchranku...chybička se vloudila...sakra...vždyť, paní Novotná, věřte mi, přísahám na smrt svých dětí...ještě nikdy...nikde na světě! Nikde! Fronta na skákání prchá do blízkého parku a odtud rychle domů! Tito zákazníci jsou pro atrakci navěky ztraceni! Přijíždí záchranka...Petr ještě žertuje na téma své váhy, a že ho česká země miluje, a proto si ho přitáhla víc než jiný, zkrátka, Petr je vtipný kluk.

 

Vidíš, Pavlíku, povídá synovi...takhle vypadá skalpovaný běloch! Nikdo mimo Pavlíka se však nesměje! Živnostníci urychleně balí věž, Mirka pláče, malý Pavlík pláče, Lenka pláče a miminko? To se směje, jako se směje na svět i jeho otec, nakládaný do sanitky! Má přece jeho geny!