Dobrý den, dnes je 15.12.2017 - 03:23
1. samizdatový internetový magazín v prvobytně pospolném kapitalismu a rozvinuté tržní demokracii

Kyselina Askorbová (pro chcípáky)

Kyselina askorbová - působení v organizmu

Úvaha vynikajícího chemika Linuse Paulinga, jehož Nature of The Chemical Bond, bude jistě ještě mnoho let skvělým průvodcem světem chemie, do něhož se mu podařilo vstoupit jako nositeli Nobelovy ceny za chemii. Je samozřejmé, že princip existence života je otázkou, kterou při dnešních znalostech nás lidí je lépe ani nepokládat, protože jeho podstatu neznáme a tak je možné popisovat jeho projevy a začínat z kterékoliv strany při pohybu v nekonečném kruhu poznatků, které se navzájem vylučují či spolu více či méně souvisí. Tato stránka patří spíše do oblasti filosofie, která při praktických snahách o konkretní ochranu zdraví není příliš zdatným pomocníkem. Zde se tedy raději zaměříme na pokus o pomoc a ochranu obranných mechanizmů lidského těla, kde se jistě dají vysledovat cesty vedoucí k prospěchu a upevnění zdravotního stavu člověka.

 

Podstatou naší fyzické existence zůstává správná výživa a věku přiměřený stálý pohyb spolu se snahou o udržení duševních hodnot každého jedince. Ti, kteří mají pokud možno co nejširší a přiměřenou dietu a vyhýbají se stálým tlakům okolí a často nestojí bezradní ve stresu mají naději udržet svůj metabolizmus a tedy fyzickou svěžest a dobrý pocit ze života na dlouhou dobu. Bohužel v dnešním světě plném stálých tlaků ze strany existenční, neshod partnerských a pohyb v přeorganizované společnosti mladých nezralých managerů, kterým je život pouze hrou na seberealizaci v prudké konkurenci s ostatními je mnohým lidem tato tíha neustálým tlakem na jejich duševní stabilitu a tam potom dochází k disharmonii souhry mozkové činnosti s řízením orgánů a metabolizmů celého těla. Trvá li tento tlak příliš dlouho, obranyschopnost organizmu klesá a naši malí nepřátelé mají ihned dostatek prostoru pro svojí účinnou realizaci. Duševní stav je často přímým důsledkem odrazu fyzických pocitů člověka a jeho dobré fyzické pocity rozhodným způsobem podporují i vyrovnaný duševní přístup k životu. Stále budou platit principy druhé věty termodynamické, která definuje způsob zachování hmoty a energie. Je li naše dieta hodnotově vyšší, nežli přirozená spotřeba energie naším tělem, zvyšujeme svoji váhu. Je li rovna, zůstává naše hmotnost nezměněna a v opačném případě ubýváme na váze se všemi důsledky, které z tohoto stavu vyplývají. Nebudeme tuto úvahu dále rozvádět, neboť je každodenní náplní názorů a prohlášení nekonečné řady lékařů, vizionářů, rozumných lidí i naprosto zcestných rad různých sektářů ze všech končin názorového spektra. Přístup k výživě si každý řídí svým vlastním způsobem volbou kvality a množství potravy sám. Proto jednoznačným závěrem aplikace zákona o zachování hmoty a energie je skutečnost, že snížení váhy zdravého člověka je vhodné a správné pouze a jedině svalovou činností odčerpávající energii a přiměřenými dávkami potravy bez žádných zázračných cest každodenně nabízených zcela nových a vyzkoušených metod šamanů z celého světa jejichž touha po získání peněz a slávy s proslulostí je nevyčerpatelná.

 

Stane se ovšem, že dlouhodobé působení vnějších vlivů oslabí naši schopnost obrany proti nelítostným drobným útočníkům na naše zdraví a existenci, se kterými bojujeme od narození až k závěru našeho bytí. Snažíme se přísunem a složením potravy, přístupem k životu udržet dobrý stav našeho těla i mysli, ale přesto rušivé síly vítězí či narušují náš běžně probíhající život. Potom mezi naší fyzickou existencí a odchodem z tohoto světa již stojí pouze duševní – kvality naší centrální nervové soustavy - a jí řízený imunitní systém.

Jedním ze stěžejních obranných mechanizmů, které se snaží náš život chránit proti rušivým vlivům vnějšího světa je imunitní systém, který je jednoznačně zodpovědný za náš zdravotní stav a jeho sílu čelit napadení ze světa nepřátel na různých úrovních, ku příkladu mikrosvěta s rozměry často vpravdě molekulárními. Tento mechanizmus je řízen centrální nervovou soustavou, která dává příkazy celému organismu nejen přímo nervovými drahami vedoucími do center i periferie, ale také ovlivňující humorální systém žláz s vnitřní sekrecí, počínajících podvěskem mozkovým – hypofysou - s jejími více nežli dvěma desítkami vylučovaných hormonů. Tím je naše tělo přirozeně pevně svázáno se stavem nervové soustavy, jejíž stálé zatěžování a přetěžování je v našem dnešním světě tak běžné. Zásahy do této oblasti jsou exklusivní vlastností každého jednotlivce a jeho genetické výbavy. Při systematickém přepínání našich možností dochází k pomalému narůstání disharmonie metabolizmu ( metabolé – řecky přeměňuji) a člověk, který si uvědomuje většinou až značně pokročilá stadia tohoto vývoje dochází do stavu, ve kterém bývá pro ten který případ dosti pozdě hledat úspěšnou a účinnou cestu zpět. Klasickým případem velmi riskantního přístupu k vlastnímu zdravotnímu stavu je přecházení onemocnění , zvláště potom horečnatých stavů. Jejich původci, převážně startovní viry s pozdějšími spolupracovníky typu bakterií, plísní a kvasinek, potom mají k dispozici oslabený organizmus, v jehož kterékoliv oblasti mohou ovlivňovat stav příslušných orgánů a mnohdy zcela nevratně. Je hrozným omylem člověka ignorovat horečnatá onemocnění a nezůstat v klidovém stavu na lůžku alespoň do jejich pominutí a vzetí si příkladu třeba ze zvířat, která v době napadení mikrosvětem zcela ignorují svoje okolí a nehybně odpočívají, aby znovu získali sílu žít.. Zisk času, který se činností v období nemoci získá je často sebevražedným aktem.

 

Výkonným článkem imunitního systému je soubor tzv. komplementu syntetizovaného lymfocyty B, který je tvořen devíti druhy látek, které mají na starosti likvidaci nežádoucích vlivů okolí a antigenů – ne já – na povrchu těla, i v jeho nitru. Produkce takových protilátek a jejich nositelů v našem organizmu je rovněž velice obtížně ovlivnitelná a většina farmak, k tomuto účelu používaných, má obvykle vedlejší účinky, obzvláště při déle trvající aplikaci. Ve které fázi konstrukce imunitního dozoru tedy můžeme počítat s jeho pozitivním ovlivněním? Většina cest obrany živého organismu, která je k dispozici z farmakologického hlediska současnosti má formu působení symptomatického, které má postiženému dodat pocit zlepšení jeho nežádoucího stavu organizmu bez příčinného zásahu neboť u podstatné části vleklých a vážných onemocnění je jejich princip a tedy i metoda léčení velice nejistá. Jistou malou část medikací zaujímá tzv. léčení kauzální, příčinné, které sleduje podporu takových tělesných funkcí, které jsou schopny původce a příčinu zapudit, odstranit, či původce zlikvidovat přímou chemickou interakcí a zbytek práce ponechat dalším článkům imunitního dozoru. Sem patří ku příkladu antibiotika a sulfonamidy. Mezi nejúčinější podpůrné prostředky však patří ty, které způsobují posílení imunitního systému těla. K poruše funkce imunitního systému dochází z různých důvodů a ty se potom projeví dle osobních vlastností a sil každého z nás.

 

Útoky proti našemu zdraví působí vnější svět svými traumaty, ovlivňujícími jak naše fysické, tak i duševní stavy. Když v počátkem padesátých let objevili američtí chemici J.D.Watson a F.H.C. Cricks genetickou spirálu kyseliny deoxyribonukleové, která je uložena v jádrech buněk nalezli také cestu, která může být zdrojem zlepšení života , ale také jeho velkého ohrožení. J.D.Watson, později ředitel chemického výzkumného ústavu v Masatchusets ve své knize The molecular biology of the Gene naznačuje možnost intrakce virů při napadení našich genetických informací, nevyjadřuje se ale jednoznačně právě o virové aktivitě i když popisuje, že vlastně prakticky každá buňka živého těla obsahuje ve své DNA některou část virového přínosu do buněk . Ačkoliv tou dobou byly známy viry způsobující leukemii krav či myší, člověk byl považován za něco mimořádného, což se takovému přístupu vymyká. C. Cricks se vydal poněkud jinou, ne tolik oficielní cestou do zkoumání vlivu virů, těchto nepatrných neživých informací hmoty, která vlastně ožívá až při vniknutí do živé buňky. Potom došlo k prvnímu zvratu, když byl izolován virus t.tv. Burkittova sarkomu, častého ústního onemocnění afričanů a že ku příkladu karcinom děložního čípku žen je také virového původu. Čas rychle plynul a v letošním National Geographic Magazinu v červnovém čísle je velmi seriozně rozepsán pohled na tuto nepatrnou částici. Viry jsou totiž univerzálními návštěvníky všech živých tvorů lhostejno zda rostlin, ptáků, savců či ryb. Jak právě předpovídal C. Cricks viry sebou z každé buňky odnášejí malý fragment předchozí napadené genetické informace některé z navštívených buněk a přenáší jej do buněk dalších hostitelů. Tyto návštěvy mohou být prospěšné a jsou snad důvodem vývoje života, neboť přinášejí nové informace, ale také mohou být prudkým atakem na hostitelovy buňky, neboť záleží na jakosti přinášené informace. Zdá se tedy jisté, že ku příkladu maligní procesy jsou jednoznačným působením virových ataků proti hostiteli. Samozřejmě, že karcinogenní látky jsou pouze dobrým činitelem , který oslabuje buněčnou aktivitu a tak napomáhá virům v jejich zhoubné činnosti. Klasickým případem je kouření.

 

Virem napadená buňka se stává antigenem, tedy ne já a o jejím osudu rozhoduje imunitní systém hostitele , neboť tyto buňky se množí a svojí kvalitou neodpovídají jednotnému ladění vyrovnaného organizmu a vyvolávají v našem těle svoji nežádoucí činnost. Komplement, produkt lymfocytů B a lymfocyty T jsou potom zodpovědné za likvidaci tohoto úderu. Veškeré reakce antigenu s tělesnou obranou se odehrávají na molekulární úrovni. Všimněme si základní reakce při přepisu genetické informace při tvorbě nové buňky těla. V jednom kubickém centimetru tkáně je asi 1 miliarda buněk. Není to zcela pravidlem, ale k jejich úplné výměně dochází asi za tři měsíce. Tedy jednou za tři měsíce se musí natvořit v jednom ccm asi miliarda buněk.( 109) Tato tvorba je tak nesmírně přesná a dokonalá že její průběh je charakterizován přesností vytvářející asi 105 správně kódovaných buněk. Když ta čísla od sebe odečteme, tak můžeme počítat s tím, že každé tři měsíce vznikne v jednom ccm našich tkání asi 10.000 (104) pozměněných, našemu genetickému kódu ne zcela odpovídajících, tedy transformovaných buněk pokud nepočítáme ještě s akcemi virů, volných radikálů a dalších oganizmu málo prospěšných částic hmoty. Obecně se takové buňky řadí k antigenům, kterými ale může být také tříska, kapénka tuku, shluk bakterií, či právě virem pozměněná buňka. Prostě ne já. Samozřejmě, že každá transformace buňky není vždy patogenní a neznamená pro nositele takových buněk vážné nebezpečí. Předpokládá se, že to způsobuje stálý vliv virů, volných radikálů či vadný přepis genetické informace. Ať již je tomu jakkoliv, výsledkem je stále se opakující reakce obranných sil těla živočichů, neboť o tyto útvary se postará imunitní dozor, jehož předvojem jsou malé lymfocyty. Během asi posledních třiceti let se stále více prosazuje názor, že většina zhoubných bujení je způsobována virovým atakem našich buněk. Bylo dříve dobře známo,že leukemii krav či myší způsobují viry, ale u člověka se s těmito skutečnostmi nepočítalo. Sám J.D. Watson v již zmíněné práci si není zcela jist virovým původem zhoubných procesů u člověka. Na základě výzkumů na tomto poli mám zato, že dnes je to již prakticky jisté, že viry na tomto poli hrají jednu z rozhodujících rolí. Proto právě účinnost imunitního systému má zcela nenahraditelnou funkci pro každý živý organizmus, samozřejmě včetně člověka.

 

V kostní dřeni se tvoří malá tělíska, tak zvané zárodečné buňky ve žloutkovém vaku a organizmus k nim vysílá malé pracovní jednotky, bílkoviny - enzymy - nazývané poietiny - od významu vývoje jednotlivce. (Poiese). Spojí li se takovou zárodečnou buňkou enzym toho kterého typu krevních součástí, vznikne při procesu zrání tělíska taková součást krevního obrazu, jejíž vytvoření příslušný enzym umožňuje. Při reakci erythropoietinu vzniká erythrocyt - červená krvinka. Je li jí thombocytopoietin je výsledkem thrombocyt - krevní destička. Je li jím T - lymfocytopoietin, vznikne nesmírně důležitá složka našeho imunitního systému, malý kulatý lymfocyt T.( Jméno odvozeno od Thymu - brzlíku, kde jsou tyto buňky školeny v sebezničující obranné práci pro organizmus. V thymu je každému budoucímu T - lymfocytu předložena buňka vlastního organizmu a v případě, že se s ní snaží spojit - zklonovat při spojení se svým vazebným místem - a tím ji přivést do komplexu vhodného pro pohlcení makrofágem je thymem likvidována. Pokud mladý lymfocyt opakovaně toleruje vlastní buňky těla je uvolněn do krevního oběhu. Tam se malý, vyškolený lymfocyt T neustále snaží nalézt antigen, tedy " ne já"a pevně se s ním klonovat. Pokud je jím poietin B vznikají lymfocyty B tvůrci obranného komplementu . ( Jméno je odvozeno od bursa - váček - ten se nalézá v těle ptáků a u lidí je pravděpodobně toto školící místo uloženo přímo v kostní dřeni či ve stěně tenkého střeva.). Oba tyto typy malých lymfocytů mají své nenahraditelné funkce. Lymfocyty T se klonují přímo s antigenem na základě afinity chemické struktury vyhlížející jako hrábě vysunuté do prostoru vně buňky lymfocytu T na dvě strany a B lymfocyty produkují rozpustné protilátky, které zaujímají v prostoru strukturu zakončenou na reaktivním místě formou řetězců opět podobných hrábím, které se stereospecificky opět mohou klonovat s příslušným prostorovým útvarem antigenu. Osud spojeného klonu antigen - protilátka či antigen - lymfocyt T je zakončen pohlcením makrofágem. Rozpoznání antigenu ve formě transformované buňky - pozměněné buňky - má logický důvod. Genetický kód našich buněk se svým způsobem také přepisuje do vnějšího vzhledu každé buňky a vytváří na jejím povrchu drobné řasy - mikrovily. Jako účes jsou tyto zcela charakteristické pro vzhled našich buněk ( jednoho, každého živého tvora). V podstatě jde o vzhled jednotlivých objektů v mikroměřítku. Vliv změny genetické informace způsobí také změnu vzhledu mikrovilů, které se stanou kratšími, delšími, hustšími či řidšími a podle toho lymfocyt T tyto pozměněné buňky rozezná. Tak, jako bojující větší tvor napadá svoje nepřátele bodně, sečně, úderem, tak vypadají také v prostoru tvary antigenů, našich nepřátel na buněčné úrovni. Lymfocyty mají v genetickém kódu zapsány informace o tvarech těchto antigenů, jejichž počet se hrubě odhaduje asi na 50.000 typů. Proto ku příkladu při nástupu virozy trvá obranný nástup imunitní odpovědi asi 5 dní, nežli se dostatečně namnoží potřebný typ B lymfocytů, které produkují protilátky, nutné k likvidaci příslušného antigenu či lymfocytů T s příslušným molekulárním tvarem reagujícím s antigenem- pozměněnými buňkami. Lymfocyty T jsou většinou na dvou koncích svého " tělíčka" vybaveny skupinovou formací zapadající přesně do funkčních center povrchu antigenu ( t.zv. antigenních determinant). Takový lymfocyt T, který je vybaven pro klonování s příslušným antigenem se s ním nerozborně spojí a jejich komplex pohltí veliký makrofág, který jej chemicky rozloží na štěpy, které jako živiny použije pro sebe či je vypouští do krevního oběhu a další buňky je opět využijí jako stavební kameny. Stejný je osud komplexu rozpustné protilátky s antigenem. Touto činností se tedy zabývá náš imunitní systém a to jen asi 10.000 x v každém ccm naší tkáně v důsledku růstu nových buněk plus toutéž činností, která je nutná v důsledku tvorby antigenů vlivem činnosti virů, volných radikálů, oxidantů a pod. od okamžiku, kdy vznikáme ze dvou zárodečných gamet. Tak také vypadá stálá obrana našeho organizmu při napadeních mikrosvětem, který je tvořen bakteriemi, plísněmi, houbami a hlavně viry. Cílem viru je prakticky vždy živá buňka, neboť sám jako takový je pouze informací života a není života schopen. Svoji činnost po vstupu do organismu ( většinou dýchacími cestami či ranami poraněných tkání) zahajuje prostupem buněčných membran živých buněk napadeného organizmu. Je li virem RNA ( jeho genetickou informací je kyselina ribonukleová a ne kyselina deoxyribonukleová, která je základní genetickou informací živých buněk vyšších živočichů ) – ku příkladu virus AIDS, je takový virus vybaven tzv. reversní transkriptázou, enzymem, který jeho RNA přepíše za využití energie hostitelské buňky na DNA informaci a ta je vsunuta ( inkorporována) do genetické informace buňky hostitelovy. Tam mechanizmem, který není zcela objasněn, podřídí činnost buňky svému velení a ta počne vytvářet množství provirů – nových namnožených virů, které proboří buněčnou membránu buňky a rozlijí se do tělesných kapalin hostitele, kde spontánně pokračují ve zhoubné činnosti. Jsou li to viry DNA, mají jeden pracovní stupeň ušetřený. Po dostatečném namnožení parazita je organismus oslabován a obvykle zvyšuje svoji tělesnou teplotu, která zrychluje průběh metabolizmu a tím i obranných reakcí. Předpokládá se že zvýšení tělesné teploty o 1 °C se metabolizace v těle zrychlí asi o 100 %. Vyhýbání se zvyšovaným teplotám vždy a za každou cenu není v zásadě vhodné. Další průběh onemocnění již záleží pouze na síle a kvalitě obranných schopností hostitele, který se může zotavit, nebo podlehnout do určitého stupně infekci s důsledky či také zahynout. Taková je i podstata t .zv. zhoubného bujení. Likvidace transformovaných buněk probíhá po celou existenci toho kterého živého tvora až jednou...se transformovaným buňkám, ať již jakoukoliv cestou podaří zachytit okamžik jakéhosi “oslepení“ lymfocytů T a tak se v organismu prosadit a jako parazit mu pomalu či rychleji zlikvidovat životní funkce a přivodit jeho zánik. To je právě záhada zhoubného bujení, proč si pojednou přestanou lymfocyty T všímat takových transformovaných buněk a nechají je růst a množit. Někdy, naprosto bez jasného důvodu se vrhnou opět do práce a zlikvidují právě tak systémový zhoubný proces, jako místní nádor se všemi jeho zatoulanými „metastázami". Tento dlouhý úvod, byl snad vhodný proto, abychom si porozuměli v tom, co navrhoval L. Pauling.

Linus Pauling, došel k názoru, že zde musí být nějaký oslepující vliv pro lymfocyty T, které přestanou vykonávat svůj úkol. Vyložil si to podvýživou u výkonných buněk – lymfocytů T a ta je samozřejmě biochemického charakteru. Není jistě nutné opakovat úvod tohoto pojednání. Jde samozřejmě o podvýživu různých druhů, jako jsou jednostranná, nedostatečná výživa, vliv jedů v potravě i prostředí či chemické vlivy stresů, při kterých nervový systém přestává kontrolovat činnost organismu a jeho řádné životní funkce. Linus Pauling hledal nějakou látku, která by byla schopna svým vlivem regenerovat původní aktivitu stavu klonovacích řetězců lymfocytů T. Předpokládal, že při velkém zúžení celého komplexu pojmů a biochemických dějů probíhajících v organizmu, kde reaktivní ramena „hrabičkovitého tvaru“ lymfocytů T a rozpustných protilátek, jejichž vazebná schopnost je dána silou převážně vodíkových můstků umístěných na koncích řetězců, jsou nedostatečně schopna klonování - vazeb s antigenem v důsledku nedostatečného přísunu vodíkového protonu. Molekulární formace vody složené ze dvou malých atomů vodíku a jednoho objemného atomu kyslíku, dává kyslíku formální možnost soustředění záporného náboje a malým vodíkům, ochuzeným o jejich elektrony náboje kladného. V prostoru se potom při přiblížení kyslíkového atomu k vodíku sousední molekuly vody na vzdálenost asi 0,4 nm podaří vytvořit nejsilnější ze slabých interakcí, kterou nazýváme vodíkovým můstkem.. Tuto sílu si snadno představíme při opatrném položení třeba jehly na povrch vody v nádobě. Povrch se jaksi prohne, ale jehlu udrží. Tam se formálně vodíkové můstky spojí do povrchové blány, tvořící t. zv. povrchové napětí vody, které při používání vody ku příkladu k praní, musí být odstraňováno pracími prostředky mýdly či saponáty.. Tato vazba - velké přiblížení dvou atomů , není vazbou chemickou při které si dva atomy sdílejí elektrony při přiblížení na méně nežli 0,4 nm, ale je takovým přiblížením dvou atomů, že k jejich oddálení je nutno použít mimořádné síly. Přítomnost látek, které mohou věnovat - darovat -organismu vodíkový proton je tedy životně důležitá. Ten právě při disociaci v organismu dodává ku příkladu kyselina askorbová ve tvaru dehydro a hydrogenované formě, které vznikají odpojením či připojením vodíkového protonu. K této úvaze dospěl při studiu výskytu zhoubných forem bujení u různých živočichů. Přišel k názoru, že jedním z živočichů, u kterých se nemocnost a i nádorová činnost vyskytuje minimálně je koza. Jeho pracovníci začali odbírat kozám krev a zjišťovali přítomnost různých složek kozí krve. Při přepočtu váhy kozy na 75 kg, což je asi průměrná váha člověka zjistili, že koza by syntetizovala za 24 hodin asi 7,5 g kyseliny askorbové a při stresu dokonce 15g. Pokud bychom vycházeli pouze z této úvahy, potom bychom byli nuceni přiznat, že člověk je vlastně po celou dobu svého života ve stavu vysoké hypovitaminozy C. Teplokrevní živočichové si totiž syntetizují kyselinu askorbovou- vitamin C- v játrech, ale primáti a morče ji musí získávat z potravy jako dodávaný vitamin jelikož si ji sami nedovede syntetizovat a její přísun v potravě je téměř zanedbatelný. Tato vlastnost kyseliny askorbové samozřejmě není její jedinou funkcí v organismu, ale právě tato je nesmírně důležitá. Osud kyseliny askorbové - metabolizmus -v organizmu není přesně znám, ale je logické, že se stává funkčním centrem enzymů – apoenzymů - jako jejich koenzym to jest výkonnou částí reakcí a látkových přeměn při hydrogenacích a dehydrogenacích všeho druhu jako jsou syntézy a metabolizace tuků, tvorby squalenu – prekurzoru cholesterolu, který je tak první krokem ke tvorbě steroidních hormonů a další téměř nekonečné řady syntéz. Jelikož metabolické dráhy biosyntézy v našich organizmech jsou ve velkém počtu chemických kroků navzájem společné pro různé finální produkty, je jasné, že farmakologické - chemické blokování syntéz třeba cholesterolu přináší vždy komplikace pro další dráhy metabolismu a tím i záporné ovlivňování životních syntetických funkcí. V jediném enzymu se totiž odehrávají systémově shodné rekce různých molekul a tak chemickou blokáží centra umožňujícího kupříkladu syntézu čsáti molekuly cholesterolu cholesterolu se zablokují desítky dalších důležitých syntéz na témže enzymu. Jednou z důležitých stránek metabolizmu je skutečnost, že ku příkladu živočichové, včetně primátů neumí přímo při metabolizování oxidovat , tedy vnášet do molekul kyslík. Tento proces je nahražen řadou reakcí, která počíná dehydrogenací na sousedních uhlících v molekule, adicí molekuly vody na dvojnou vazbu, opětné dehydrogenaci a adici další molekuly vody vzniká oxidovaný produkt karboxylová kyselina jako dvojuhlíkatý zbytek ihned využívaný do dalších syntéz.. Koenzymy , to jest reaktivní centra bílkovinných apoenzymů, které hrají v tomto případě rozhodující roli jsou donory a akceptory vodíku tedy ku příkladu kyselina askorbová.. Na vysokých školách, obzvláště v medicinálního charakteru jsou obvykle absolventi informováni o asi 60 až 120 mg potřebě kyseliny askorbové pro člověka a den a tito absolventi potom celý zbytek života s touto představou jednají. To platí zvláště pro lékaře. Linus Pauling podával desítky gramů a měl vždy velikou nevýhodu v tom, že ti, kteří se k němu dostali, byli lidmi ve velice pokročilých stadiích choroby a jejich organizmy byly do velké míry naprosto devastované nejen používanou léčbou, ale i průběhem choroby. Měl tedy úspěchy i neúspěchy.

 

Když jsem naposledy slyšel přednášku L. Paulinga v Sopotech, bral denně 10 g kyseliny askorbové a říkal, že právě přechází na 15 g. Můj společník, Dr. Protiva, jeden z našich hvězdných farmaceutických chemiků, se ušklíbal a považoval to za podivnost. Jen mu nebylo jasné, jak je tento člověk ve svých 86 letech plný života a senilně neblábolí. L. Pauling zemřel na zhoubný nádor prostaty ve svých 96 letech. To, co se dnes nazývá léčbou zhoubných forem bujení -chemotherapií , je vlastně přímý útok na základní životní funkce těla. Cytostatika, látky zcela devastující sliznice zažívacího ústrojí, jaterního parenchymu a co hlavního likvidují kostní dřeň, tvůrce našich nových buněk, našich rozhodujících ochránců. Podáte li naprosto zdravému člověku cytostatika, můžete také očekávat i nástup zhoubného bujení vzhledem k likvidaci obranných sil těla. Je to děsivý zásah do organizmu. Principem tohoto očekávaného záchranného účinku je představa, že transformované buňky jsou neorganisovanými útvary těla a nemají životnost a ochranu, kterou tělo dává svým řádným součástem do vínku. Cytostatikum má tedy oslabit transformované buňky a tělesné funkce mají dokončit toto dílo. Jaké ovšem, když právě ty jsou paralyzovány chemotherapií. Lékařům se dá těžko něco vyčítat, protože jejich metodiku léčení jim poskytují farmaceutičtí výrobci. Lékaři nemohou a ani nesmí nic experimentálního vymýšlet. V případě neúspěchu by to pro lékaře znamenalo konec výkonu lékařské činnosti. Vznik nového preparátu stojí farmaceutického výrobce asi od 40 do 100 milionů dolarů a tak asi 10 let váže hospodářskou sílu příslušné firmy. Jaký bude výkon nového léku na trhu je ale vždy otázkou života či pádu každé firmy. Kyselinu askorbovou ani její aplikační formy nikdo vyvíjet nebude, protože tady je již dávno všechno vyvinuto a kromě výrobcům vitaminu C tato látka nic ekonomického dalším firmám nepřinese. Roční výroba kyseliny askorbové ve světě činí dnes asi 2 miliony tun a tyto cementárny na výrobu substance jsou nejsnadnější konkurencí každé firmy, která vyvíjí novou aplikační formu substance vitaminu C. Taková je vždy dražší, nežli aplikace samotné substance přímo perorálně. Je ovšem pravda, že i někteří lékaři to počínají chápat a sami denně berou gramy vitaminu C, ale raději se nepřiznávají k takové činnosti, aby se nezesměšnili. Pro léčení zhoubných forem bujení buněk platí tedy oficinální postup, který bohužel obvykle nepřežívá mnoho pacientů. Nejprve se nasadí cytostatika a je li to vhodné a možné také ozařování a čeká se na výsledek. Snad opravdu nejlepší obranou je prevence ve formě podávání podpůrné látky v době před rozpukem jakékoliv choroby, tedy včasným posílením imunitního systému je ku příkladu podávání vysokýchi dávek kyseliny askorbové. Je to prakticky zaručené působení kyseliny askorbové při naznačených cestách metabolických syntéz i likvidování tzv. volných radikálů. Volné radikály jsou chemickými štěpy molekul, které mají volný elektronový pár a jsou snad nejrychleji reagujícími fragmenty v organizmech. Jejich životnost se sice pohybuje ve zlomcích vteřiny, ale za tuto dobu mohou substituovat nositelovu DNA a tak vytvořit transformovanou – pozměněnou buňku. Její další působení( a rozmnožování) může mít pro organizmus i smrtelné následky. Díky možnosti uvolnění vodíkového protonu je kyselina askorbová nesmírně účinným likvidátorem volných radikálů.

 

Podávání vitaminu C má ve srovnání s jinými typy chemotherapie výhody v tom, že je

 

a) naprosto netoxické,

b) výborně snášené,

c) prakticky vždy přinášečem dobrého výsledku.

 

Posílení imunitního systému se projeví vždy zlepšením krevního obrazu, schopností organizmu odolávat nástupu běžných viroz a jejich komplikací, většinou provázených následujícím nástupem ostatní flóry. Důležitá je pravidelnost dávkování kys. askorbové. Pro cca 80 kg lidský organismus je vhodné podávat denně asi 3 - 8 g , nejlépe po ranním jídle. Pokud u člověka vypukne některá z forem zhoubného bujení je vhodné podávat kyselinu askorbovou v dávkách okolo 8 - 15 g na den podle rozsahu nálezu a tělesné váhy. Pokud organizmus není již chorobou značně oslaben, bývá vždy dobrá naděje na obrat k lepšímu bez průvodních komplikací, které vždy provázejí chemoterapii. Stále ovšem platí čím dříve, tím lépe. Otázkou je forma užití. Pokud zvolíme některou z lékových forem, vyráběných ve farmaceutickém průmyslu, musíme počítat s tím, že je to značně nákladné. 1.000 g – tedy 1 kilogram kyseliny askorbové ve formě specialit může být dražší nežli 5.000 Kč, zatímco substance kyseliny askorbové je obvykle v cenách okolo 900 Kč za 1 kg.. Kyselinu askorbovou je ale možné podávat přímo jako substanci, vyráběnou chemickým průmyslem v čistotě potravinářské či farmaceutické s atestem dodávaným výrobcem. Je to nejlacinější způsob dávkování. Kyselinu askorbovou je vhodné užívat jako substanci vždy po jídle podanou do úst a zapít ji čajem, vodou či šťávou, nebo rozpuštěnou v ochuceném vodném roztoku. Při event. nepříjemných pocitech v žaludku v důsledku mírného překyselení, je vhodné ji dávkovat jako roztok sodné soli získávané neutralizací kyseliny askorbové ve vodném roztoku hydrouhličitanem sodným ( jedlou sodou) za míchání do skončení vývoje kysličníku uhličitého. Tato forma má zcela neutrální rekci a je rovna tabletové formě kyseliny askorbové - Kyselina askorbová ( vitamin C) effervescens. V případě běžných onemocnění je vhodné již uváděnou dávku zdvoj až ztrojnásobit. ( Několikrát denně 2-4 g substance) Na závěr je dobré zmínit jednu potenciální možnost komplikací. Malá část kyseliny askorbové je metabolizována na jednu molekulu tetrosy ( cukru o čtyřech uhlících v řetězci) a jednu molekulu kyseliny oxalové ( šťavelové). Tato látka je velice omezeně rozpustná ve vodě a tím i v tělesných kapalinách. Dospělý člověk který užívá gramová množství kyseliny askorbové musí dodržovat příjem asi 2 až 2,5 l kapalin za 24 hodin. Toto množství vody není ničím neobvyklým a v podstatě by každý dospělý člověk měl toto množství denně požít. Představuje to součet objemů všech kapalin včetně čajů, polévek, kávy, našeho oblíbeného piva či vína, kde množství vody umožní odvod reakčních zplodin tělesného metabolizmu močí a neohrozí tělo možnou tvorbou oxalátových usazenin v ledvinné tkáni. Jelikož kyseliny askorbová není toxickou látkou snažil jsem se využít jejich očekávaných vlastností u přátel či mých známých, kteří měli tu smůlu, že se u nich objevila nežádoucí tvorba pravděpodobně zhoubného působení. Nikdy jsem neměl posudek histologů, kteří by popsali patogenitu objevených útvarů či systémových onemocnění, ale pro objasnění zde uvedu několik příkladů různých dopadů použití kyseliny askorbové. Začalo to mojí matkou, které se objevil nový útvar na mammě a po její ablaci dostala leukemii. Přálo nám štěstí a doba jejího života s touto hrozbou trvala 29 let a nakonec zemřela ve svých jednadevadesáti letech když se jí zdálo, na tomto světě již nemá význam dále žít. Celkem jsem použil kys. askorbobovou u třinácti žen z nálezem zvětšujícího se malého útvarku v mammě. U dvanácti měla metoda jednoznačný průběh. Útvárky se nezvětšovaly a asi po dvou měsících došlo k slizovatění jejich povrchů a do tří měsíců k úplnému zmizení. Třináctý bohužel dopadl smrtelně, neboť ke karcinomu mammy se přidal karcinom jater. U všech karcinomů jater se mi nikdy nepodařilo ( a lékařům s chemoterapiií rovněž nikoliv) něco zásadního docílit. Karcinom jater, která jsou ústřední chemickou továrnou tělesných metabolizací je karcinom pravděpodobně důsledkem značné degradace tělesných pochodů a asi se nedá mnoho dobrého očekávat. Matka mého kolegy nenavštívila asi třicet let gynekologii a při zjištění potíží byla vyšetřena s nálezem masivní výplně dělohy karcinogenní tkání s jejím prorůstem do páteřního kmene. Lékař sdělil mému kolegovi, že pro matku není naprosto žádní naděje, že nádor ozáří, dojde k jeho sklerotizaci a k procesu umírání dojde asi po třech týdnech. Prohlásil, že mají oddělení zcela zaplněna a tak vyzval mého kolegu aby si nebral dovolenou a přečkal asi týden závěru života své matky. Hned druhý den jsem se dohodli, že maminka dostane kys. askorbovou a započali jsme se 12 g u osoby o váze asi 60 kg. Dostala prudký průjem. Kyselinu askorbovou jsme tedy popsaným způsobem zneutralizovali na sodnou sůl a ona ji počala pít v roztoku po celé další dny každý den s novu dávkou. Po čtyřech dnech můj kolega v noci slyšel nějaký hluk v bytě a zašel si za zlodějem. K jeho překvapení maminka měla v kuchyni otevřenou chladničku a začínala intenzivně jíst, což je vždy velmi dobrým příznakem zlepšování zdravotního stavu. Asi po třech měsících byla maminka znovu vyšetřena u téhož gynekologa, který mému kolegovi popsal zázrak naprostého vymizení předchozího nálezu , který nedokázal vysvětlit. Můj kolega mu nechtěl případ popisovat, protože jasně chápal, že by lékař niky takové historce nikdy neuvěřil. Od této doby jsem měl čtyři podobné případy s karcinomy uteru, často spojené s nálezy v páteři a naštěstí všechny dopadla shodně s původně popsaným. Přítelkyně mojí paní dostala dosti vzácný karcinom – zhoubný melanom – na sítnici oka. Byla léčena ve Spojených Státech kde tou dobou pracovala a tak jsme jí na dálku předepsali askorbovou kyselinu. V neuvěřitelně krátkém čase tři měsíců melanom zmizel k nelíčenému údivu amerických lékařů.

Dceři přítelkyně mojí paní byl objeven zvětšující se nádor na levé ledvině Dívka byla šestiletá a pracovník chirurgického pracoviště v Motele matce vysvětlil budoucí postup s tím, že jí žádal, aby v žádném případě nepožadovala nasazení chemoterapie po operaci. Tento chirurg bohužel musel odcestovat do zahraničí a práci provedl někdo jiný. Byl jsem přítomen dívčina převozu na oddělení po odebrání ledviny, ale nebylo možné s ní navázat hovor. Dohlížející sestra mě vysvětlila, že to nemá význam, neboť je právě v první fázi působení cytostatik. Povolali jsme ošetřující lékařku z onkologického oddělení, která byla nesmírně dotčena naší reakcí a prohlásila, že to je normální postup a že laici do něj nesmí zasahovat. Povolali jsme ještě jejího nadřízeného a ten byl ještě arogantnější. Řekl, že dcera bude také ještě ozařována a jaké je to prý pěkné, že si děti při cestě autobusem na ozáření prozpěvují. Potom matce řekl, že díky ozáření nebude její dcera mít možnost porodu děcka, neboť její zárodečná vajíčka by mohla být ozářením narušena a plodem by mohl být duševně i fyziologicky narušený tvor. Matka se velice rozrušila a prohlásila zásadně, že raději nechá dceru zemřít, nežli by přihlížela jejímu neštěstí.Na rozhovor tedy zbyl pouze šéf kliniky. Při příchodu do jeho kanceláře spustil pan profesor příval výhrůžek a nepřístojností a jelikož jsem měl s podobnými pány svoje zkušenosti, nechal jsem jej vyhrožovat a hrozit. Potom jsme se dostali na téma přežití po cytostatických medikacích. Řekl, že pacienty sledují 18 měsíců a potom je považují za vyléčené. Nedokázal ovšem svoje tvrzení doložit, neboť neměl další informace. Pouze vyjmenoval asi tři případy, ve kterých takoví pacienti přežili ještě asi deset let. Bylo to zvláštní, ale průběhem rozhovoru se stával přístupnějším a posléze řekl, že oni sami také již používali kyselina askorbovou, ale že oficinálním postupem jsou cytostatické kůry a když zemře pacient po aplikaci této metody, že je to sice smutné, ale lege artis. Pokud by pacient zemřel za používání kyseliny askorbové a věc by vyšla ve známost on by ztratil svoji funkci i lékařský diplom. Pochopili jsme, že má svoji pravdu. Dívenku jsme vzali bezodkladně z nemocnice a on se ještě snažil přes sociální pracovníky místa jejich bydliště docílit svého. Naštěstí se mu to nepodařilo. Děvče je nyní osmnáctileté a zaplať Bůh zdravé jako ryba. Tak to byl jeden z takových typických možných případů, které jsem zažil. V době svého působení ve farmaceutickém průmyslu jsem byl na přednášce šefa R& D americké společnosti Ely Lili v přednáškovém sále našeho nadřízeného odborného pracoviště ve Výzkumném ústavu farmacie a biochemie na Vinohradech. Byl jsem zcela fascinován jeho přístupem k věci. Nejprve popsal cytostatickou mohutnost a sílu likvidace buněk tehdy se roz víjející aktivní cytostatické substance cytosin arabinosidu a potom sypal jednu za druhou molekuly látek u kterých vyčísloval procentický násobek síly jmenované látky, Asi po půl hodině jsem se přihlásil a dotázal jsem se na jeho názor na normální imunitní obranu těla, která jistě žádná cytostatika nevyužívá a přesto nás nechá za určitých podmínek třeba sto let žít a proč se právě nesoustředí na toto zásadní pole. Ze sálu se ozval smích, on mne probodl pohledem, na okamžik se odmlčel a potom pokračoval ve své přednášce. Pochopil jsem, že některé farmaceutické firmy by mohly uzavřít provozy, kdyby neprodukovaly látky, jejichž jedna kůra pro pacienta stojí statisíce. Tak to by askorbová kyselina věru nedokázala i kdyby se jí dalo předejít třeba jen padesáti procentům zhoubných onemocnění.

Jaké tedy asi můžeme najít poučení v tomto dlouhém a dosti odborném povídání. Podle mých osobních zkušeností by se dalo působení kyseliny askorbové – vitaminu C shrnout asi takto:

Kyselina askorbová podávaná v dále uvedených dávkách jednoznačně vylepšuje a udržuje standardní aktivitu našeho imunitního systému, který nás chrání proti vnějším vlivům, zvláště potom proti působení virů, původcům dominantního počtu našich zdravotních problémů, včetně možných maligních onemocnění. Ten kdo zkusí právě doporučenou radu může počítat s tím, že se mu podaří vyhnout zásadnímu množství t zv. viróz, tedy t. zv. onemocněním z nachlazení, která začínají většinou záněty nosohltanu, pokračují dále do průdušek a posléze do celého organizmu., kam byly viry zaneseny cestou úst a kde se jim do aktivní spolupráce sounáležitě dají také bakterie, kvasinky a třeba i plísně, kterým by se samotným tak úspěšně nedařilo cizí organizmy zvládat. Cesta předcházení onemocnění je tedy cestou využití možností této chemie dříve, nežli se našim malým nepřátelům podaří podlomit na určitou dobu naše zdraví.

Pravidla pro užívání kyseliny askorbové (Vyšší nežli mg dávky)

Malá část kyseliny askorbové je metabolizována na jednu molekulu tetrosy ( cukru o čtyřech uhlících v řetězci) a jednu molekulu kyseliny oxalové ( šťavelové). Tato látka je velice omezeně rozpustná ve vodě a tím i v tělesných kapalinách. Dospělý člověk který užívá vyšší množství askorbovou ( nad 200 mg dávky ) musí dodržovat příjem asi 2 až 2,5 l vody ( kapalin) za 24 hodin. Toto množství vody není ničím neobvyklým a v podstatě by každý dospělý člověk měl toto množství denně požít. Představuje to součet objemů všech kapalin včetně čajů, polévek, kávy, našeho oblíbeného piva či vína, jejichž množství umožní odvod reakčních zplodin tělesného metabolizmu močí a neohrozí tělo možnou tvorbou oxalátových usazenin v ledvinné tkáni. Kyselinu askorbovou užívejte pokud možno vždy po jídle, když je žaludek naplněn. Pokud máte citlivý žaludek ( ku příkladu tzv. pálení žáhy ) a po dávce kyseliny askorbové cítíte tlak v žaludku či dostanete průjem, je výhodná vždy neutralizace hydrouhličitanem sodným a roztok potom třeba ochutit sirupem či jinak a po celý den popíjet. Tvorba sodné soli kyseliny askorbové : Ve sklenici, naplněné do poloviny vodou rozpustíte dávku kys. askorbové a za mícháni pomalu přidáváte jedlou sodu (hydrouhličitan sodný) v prášku. (Pozor směs z počátku velmi silně pění únikem kysličníku uhličitého) po skončení vývoje pěny je kyselina zneutralizována na sodnou sůl. Ta je bez chuti a kyselé reakce. Takový roztok je možno snadno pít anebo opět ochutit podle přání a posléze požít. Častá onemocnění charakterizovaná oslabením imunitního systému mohou být velice pozitivně ovlivněna dodáváním kyseliny askorbové. Pro takové případy a nejen pro ně je vhodné : Dávky na 24 hodin.

 

Doporučené dávky :

  • Pro malé děti ( 3 – 8 let) 0,3 – 0,5 g
  • Pro starší děti do 15 let 0,5 – 1,0 g
  • Dospělí s vahou 40 – 60 kg 2 – 5 g podle zdrav.stavu
  • Dospělí s vyšší vahou a stářím nad 40 let 5 i více
  • Dospělí nad 50 let až 10 g / 24 hodin

 

vždy podle zdravotního stavu v daném období. Pokud možno používejte vždy substanci kyseliny askorbové, protož jakékoliv farmaceuticky zpracované formy násobí cenu této látky mnohonásobně a tedy zcela zbytečně.

 

V Praze dne 6.12.2008

F. Kvis