Eugen Brikcius píše Shortymu

Nezdá se mi, drahý Shorty, že bys na mé věci o sobě, pro mne, pro Tebe i pro všechny soudné, byl krátký. Ostatně krátký není ani František Čech, jak věřím, dodnes pln zvídavosti starozákonního charakteru. Aspoň kdysi byl ten bohulibý zájem vyloženě zřetelný. Je to vše veskrze naskrz podivné. Někteří chtějí Boha dosáhnout svisle bez lidí. Vylezou na sloup a namlouvají si, že mluví s Ním. Jiní ukájejí svou tužbu po Bohu vodorovně. Přes ostatní lidi, přes ty druhé, o nichž Sarter tvrdil, že jsou peklo. Někdy se to daří, díky Bohu, ať již existuje, či nikoli, se bližním přiblíží. Pak se ukáže, že Bůh vlastně není zapotřebí. Hledající ho v bližních pochopitelně nenalezne. Nalezne jen ty bližní.

Přesto Bůh není mrtev, přinejmenším ne tak, jak hlásal Nitsche. Neplatí ani: Bůh je mrtev, ať žije Bůh. Místo Boha zůstávají bohové, zřejmě kvůli umělcům. Umělec, zejména slovesný, musí bohům, přednostně řeckým, krást. Krást jako Prométheus, když uzmul bohům oheň. Jiří Kolář to udělal po něm, ale i jemu kloval orel na Kavkaze játra. Nebo lord Byron, ten ukradl řeckou modř. Jednalo se o modř, jíž jsou natřeny dveře a okenice bílých stavení. Kobalt začínající přecházet v azur. Majitelé oněch stavení tvrdí, že odpuzuje hmyz.

Leč zpět k Byronovi. Odjel do Londýna, aby tam vydal sbírku Mnich z hory Athos. Od té doby jsou přepážky městských úřadů řecky modré. Ve zloději té modré se ale hnulo svědomí, vrátil se do Řecka a zúčastnil se osvobozeneckého boje. Zemřel neobutý, v posteli, jak se na básníka patří a sluší, na rýmu.

Byrona následuji já. Zatím však na rýmu neumírám, viz má bibliofilie Řecká modř. Zatím na rýmu žiju. Nadále skládám verše. Jsou stále milostné, múzicky se nic nezměnilo. Stále se o mne perou Erató s Euterpé. Lyrika těžko může být nemilostná. V té mé se však neklamně objevuje motiv opouštění. Nejen mezi řádky, tedy mezi verši, ale rovnou v nich. Opouštění souvisí s nábytkem, stolem a ložem. Prohýbá se prázdná tabule, milostné lože se stává Záhořovým, Prokrustovým, snad i smrtelným. Básník neobjevuje Ameriku, že umře, pochopil, sotva vylezl z kolébky. Nyní si uvědomuje, že přišel na svět, aby z něj odešel. Jeho privilegium je, že o tom a při tom smí psát. Měly by to být verše. Nikoli lecjaké, nýbrž skutečné. V Rakousku například existuje asi 100 různých typů radů. Vládní rada, dvorní rada, městský rada. Skoro ke každému radovi zde mají skutečného radu. Je to k nevíře, ale titulárně existuje třeba wirklicher hofrat, skutečný dvorní rada. Ostatně něco podobného je i u nás. Netitulárně, ale fakticky.

Máme prezidenta, předtím jsme měli skutečného prezidenta. Byl to a stále je to skutečný básník. Já osobně bych byl rád, kdyby zejména když mi teď vyšla sbírka Spouštění s milou, i obávaní zlí jazykové volky nevolky uznaly, že píšu skutečné verše. Ty skutečné verše, v jádře lyrické, jsou někdy žánrově narušeny příběhem, spíš ironickým než sarkastickým, jen málokdy cynickým. Poslední básně vykazují odpovědnou vážnost. Jakoby se přibližovalo finále, které je ovšem od začátku stejně blízko. Nemohu říci, že bych se heidegerovsky připravoval k nachystanosti na nějakého boha. Celý básnický život je vlastně finále. Někdy si připadám jako v Becketovi. Jednou jako Vladimír, jindy jako Estragon. Jenom nevím, zda vůbec čekám. Na Godota zřejmě ne. Zatím mohu v odpovídajícím rytmu rýmu konstatovat, že:

EUGENOVA BÁSEŇ

Dříve lhali básníci

věčně hibernující

učinění zimokrati.

Dříve lhali básníci

o tom ani nesnící

že se zima jim ztratí.

Proto v jejich snáři

vyšeptale září

vysněná věž slonoviná

již zimostráz obepíná.

Zimolez a lomikámen

kdo se vzepře, s tím je ámen.

Kdo nelže, rady neví si

a visí jak švec u Lysý.

Dříve lhali básníci

ve své vlastní licenci,

dnes na hřadě sedící

lžou do kapsy zřízenci.

Pravda leží kdesi ladem

hluboko před lhářů hřadem.

Neboť lež jak ta věž

stala se světovým řádem.

Nejen pro úplnost dodávám, že Františkův text je svěží, myslím text v knížce, kterou píše, pro mne až dojemný. Jen bych podotkl, že je žádoucí být zdvořilejší k dámám. Vlastně i ke kravám, za které František očividně dámy má. Pánové naštěstí dopadají lépe. Nezakrytě mě těší, že mezi vychválené patřím i já.

Eugen Brikcius