Lionel Hampton ve Flamingu
Přesně o desáté hodině přišli na pódium černošští hudebníci, usedli ke svým nástrojům a už to jelo. Báječná muzika. Diváků se začala zmocňovat hysterie. Dokonale skvělou muzikou vyplněné čekání vygradovalo naši touhu vidět Mistra a dav jen hučel. Každou chvíli někdo nevydržel napětí okamžiku a hystericky řval: Hampton! Hampton! Řval jsem taky a kopal nohama, mával rukama jako v Edenu na Slávii. Po dvaceti minutách nepřetržité hry velkého orchestru přišel za zvýšeného řevu publika na jeviště tlustý černoch přesně stejně zlatý, jaký měl vibrafon a bicí soupravu. Do připraveného mikrofonu se širokým úsměvem hlásil: Dámy a pánové, hotel Flamengo a světoznámé Las Vegas... má tu čest vám představit... v dnešním show..., dámy a pánové - LIONELA HAMPTONA!
Vylítli jsme ze židlí a všichni, včetně mé ženy Magdy, která byla stržena proudem událostí, volali: Hampton! Hampton!
A už tu byl! Miláček! Buclatý Hampton s kouzelnejma ručičkama!
Usmíval se... zdravil nás, čímž nás ještě více vytočil, a důstojně kráčel k bubnům.
Hltal jsem Mistra očima. Všiml jsem si, že nemá dopnutý kalhoty, z nichž se na nás směje zip, který bývá ve společnosti zpravidla dopnutý, a z něj visí tkanička od spodního prádla. Jak je vtipný a originální, volám Magdě do ucha a řvu ještě víc Hampton! Hampton!!!
Co když to neví, křičí mi Magda na oplátku... lidi se mu budou smát, neměl bys mu to naznačit?
Prosím tě, směju se. Ten to dobře ví, tos nepochopila, to je schválně... je to takový show!
Mezitím pokračovala triumfální cesta Lionela Hamptona jevištěm. Mistr došel ke svým nádherným bicím nástrojům a jako by zaváhal, zda má hrát dřív na bicí, či na vibrafon, stále se usmívaje na celé kolo, shodil ze stojanu dva činely.
„To je hráč!" vykřikl jsem nadšeně, „ty činely spadly přesně jako přiznávka s dechovou sekcí!"
Na očích své ženy jsem viděl, že už má určité pochybnosti o záměrnosti Mistrovy show - a věci příští jí daly za pravdu.
Mistr Hampton, stále hurónsky povzbuzován svými fanoušky, opsal kolem bubnů ladnou křivku a opřel se o vibrafon, tak nějak nemuzikantsky - humpolácky. Uchopil vibrafonové paličky. Kapela za ním hrála stále s plnou vervou o sto šest. A pak se to stalo.
Jak bych vám to popsal, drazí čtenáři, abyste si neřekli, že jsem sprosťák. Prostě Hamptonovi se neudělalo dobře a stále se usmívaje, vrátil na světlo světa večeři. Dav strnul. Najednou bylo ticho, jen černošský big band vařil s obrovskou chutí a elánem, jako by se nic nestalo.
Kdo z nás ví, jak funguje hudební nástroj vibrafon, tuší, co následovalo. Pod každým kovovým plátem vibrafonu je válec s rotující vrtulkou. Ta rozechvívá již rezonující zvukový sloupec a tvoří ten líbezný tón. Nyní však nešťastné vrtulky se strojovou přesností rozmísťovaly Mistrovu večeři spravedlivě na všechny strany.
Ještě se tu a tam ozvalo osamocené a nesmělé Hampton... Hampton! ale už velice sporadicky. Prchali jsme z hlediště. Lionel Hampton se ukázněně uklonil a vrátil se do zákulisí. Big band stále válel s velkou vervou.
Dva bílí zřízenci odtlačili vibrafon, když předtím jeden z nich vytrhl šňůru ze zásuvky a vibrafon přestal vibrovat. Přišla tlustá černoška v zástěře a s kýblem a jala se mýt podlahu. Stáli jsme natlačeni u zadní stěny lounge, prostoupené vůní hovězího na česneku. Byl jsem zdrcen a zděšen. Magda, vidouc mé rozpoložení, nepřesvědčivě povídá: Možná, že je to schválně, co myslíš...?
Neřekl jsem nic.
Zřízenci přivezli nový vibrafon, stejně nádherně zlatý jako ten použitý. Uklízečka s kýblem odešla, pohupující se v bocích v rytmu swingujícího big bandu.
Znovu přišel konferenciér, ten ve zlatém smokingu, a nadšeně volal: Dámy a pánové, hotel Flamengo a světoznámé Las Vegas... má tu čest vám představit... v dnešním show..., dámy a pánové... Lionel Hampton! Jen váhavě, ale přeci jsme se vraceli na svá místa. Kdosi vzadu volal - Hampton!
Mistr vyšel oblečen v nový bílý smoking a na jeho zevnějšku nebylo poskvrny. Stejným širokým úsměvem pohladil své fanoušky, jako by se vůbec nic nestalo, sedl si k bicím nástrojům - a spustil. Hned po prvním chorusu jsme začali znovu řvát a Hampton hrál jako sám černošský Pánbůh. Bylo to božské a neporovnatelně krásné. Klimatizace vyměnila vzduch v sále a všichni jsme se blaženě smáli a vřeštěli.
Vyhýbal jsem se očima Magdě. Ta se ale ke mně naklonila a zakřičela mi do ucha: No co? Je to lidský!
