Dobrý den, dnes je 22.08.2017 - 09:16
1. samizdatový internetový magazín v prvobytně pospolném kapitalismu a rozvinuté tržní demokracii

O pražské povodni

Vznítila nepřízeň nebe zlé útoky bouřlivých větrů,

z hustého nebe se rozlije bičovný déšť.

Vltava vzdouvá se hladinou, těžce se valí,

bouří se v korytu, prudký a zběsilý je její tok.

V mohutných vlnách se rozlévá do širých polí,

zeminu z oranišť svléká hned divoký proud.

Zbytek pak zachvátí vodní vír zkalenou pěnou,

třeštění vln s sebou odnáší naprosto vše.

Tamo se osení ve vodách zmítá i úroda z polí,

prudce tu strhuje dusot vln ženu i manžela stáh.

Pohleď, zde houpe se kláda, zde stržená střecha,

všechno to zachvátil, ó hrůzo, šikovný vír.

Voda již do ohrad vnikla a hrne se jak zhoubný živel,

zhynulo všechno již stopenou záplavou tou.

Po rynku kocábka pluje a znesvěcen kostel je rybou,

na oltář příboj se sápe, nazpátek bere tu vše.

Zděšené zástupy okolo v zmáčeném šatě,

děsí se pohledy na zkázu horší než smrt.

Takový pohled se naskytl všem, kteří zahlédnout chtěli

vltavské hrůzy, jež horší těm biblickým jsou.

Veliký Bože, jenž dovedeš zběsilost krotit

stejně jak obludy podmořské, vůlí svou utop to zlo!