Leden 2012 / Gott - Šíp - Mongolsko

Je leden 2012 a začínám psát svůj webový deníček. Deník, týdeník, čtrnáctideník, jak mi vyjde čas a jaké budou novinky.

Petr Novotný mně nedávno řekl, že když vyřadil deník ze svých webových stránek, tzn. když jste si nemohli přečíst, co dělal, kde byl, s kým mluvil, co se dělo, že mu strašně klesla sledovanost. Vyšel jsem z toho, že teda možná i vás by zajímalo, co vlastně dělám, jak žiju a otevřel vám okýnko do společnosti, kam se dostáváte jenom zkresleným prostřednictvím bulváru, kterej píše o kumštýřích a celebritách jako o vítaných obětech své nezřízené touhy po prodejnosti. Na rozdíl od bulváru se tady dozvíte jenom pravdivé věci.

Dopsal jsem knížku Generace Beatles, která má 700 stran, psal jsem ji celej rok. Až na některé drobnosti je připravená k vydání. Chybí mi akorát dopis od Jiřího Suchýho, bez něhož si neumím knihu Generace Beatles představit, jsou to takové zprávy o stavu Unie, co si lidé myslí o současném světě, teda lidé, kteří zajímají mě a kteří by měli zajímat i vás, a to je třeba akademik Koukolík, u kterýho jsem byl a byl skvělej, byl vtipnej. Já jsem myslel, že jdu k takovýmu starýmu páprdovi, mimochodem je mnohem mladší než já, k suchopárnýmu vědci. Měl jsem dokonce určitej strach, protože mi nakladatel Houdek, kterej mi zprostředkoval tu schůzku a kterej vydává Koukolíkovy knížky, řekl: „On je zvláštní, pane Čech. Nedivte se, kdyby vůbec nevěděl, kdo jste a kdo je Gott. On žije úplně v jiným světě." Ta návštěva byla skvostná. Já ji budu komentovat, až jestli mi pan akademik Koukolík napíše tu práci o stavu Unie, tak se to všechno dozvíte.

Dopsal jsem tedy knihu. Společnost Ikar, nadnárodní společnost, která mě vydává, stejně jako nakladatel Houdek, zvažuje, jestli knížku vydá. Už minulý týden měla být schůze, na které se to mělo rozhodnout, jestli o moji knihu budou stát, ale Helenka ani Gábinka nevolá. To znamená, to je určitej signál. Vyslali určitej signál, že buď to nechtějí, protože mě mají holky rády, tak odkládají, která z nich mi to řekne, že tu knížku nechtěj, anebo se dohadujou, zda ji vydat nebo ne. Nerozhodli se ještě. Každopádně můj přítel nakladatel Houdek, když jsem se ho ptal, jestli by ji vydal, když by to Ikar nechtěl, mi řekl: „Já se modlím, Ringo, aby to nechtěli. Vydám to rád.“ To mě potěšilo. A dozvíte se, myslím, velmi brzy, jak to dopadne. Mám skluz s tímhle deníčkem, protože jsem dokončoval ještě chvilku po Novém roce tu knihu Generace Beatles a končím Silvestrem, kterej proběhl s Karlem Gottem a s Vojkůvkou, kterej byl dobrej, a se Šípem, kterej byl božskej. Moje velká pýcha je, že televize dokáže rozkrýt sledovanost i třeba během hodiny. Během hodiny mají zaregistrováno, kdo se jak kouká. Tak jakmile začalo Všechnopárty silvestrovský, tak hned křivka vyletěla nahoru. Pak šla ještě vejš na dva miliony, když přišel Gott na plac. A já si neodpustím to uvést, když jsem se objevil já, vylítlo ještě 400 tisíc diváků. Čili o 400 tisíc jsem trumfnul Mistra. Je to pro mě velká radost. Opravdu. Dokonce se musím přiznat, že jsem si ten graf vytisknul dvakrát, schoval jsem si ho, mám ho na stole. Když sem někdo přijde, dělám mu kafe a než mu udělám to kafe, tak čumí po tom stole, co tam kde je a je tam na něj nastraženej ten graf. A říká: Jéjé. A já říkám: „Podívejte se, tady je Gott, tady jsem já.“ Tak se takhle chlubím. Ten Silvestr považuju vůbec za nejvýš, co jsem dosáhl. To je vrchol mé televizní činnosti, výš už to nepůjde. Nevím, co bych tak ještě mohl natočit lepšího. Napadlo mě, volal jsem Karlovi Šípovi, říkal jsem mu: „Karle, my jsme dosáhli naprostýho vrcholu, ty možná ještě ne, ale já už jo. Teď moje popularita už půjde jenom pomalinku dolů.“ Jak říkají marxisti, to je ta sinusovka, jak jdeš dolů, pak zase nahoru, pak zase dolů. Vzhledem k svému věku myslím, že až ta sinusovka sleze dolů, tak už nahoru moc šplhat nebudu. Leda in memoriam. Ještě jsem říkal Šípovi, že vím, co by ještě víc šokovalo televizní diváky, kdyby natočil mě a Saudka o ženách necenzurovaně. To by byl neskutečnej nářez. Ale Karel Šíp řekl, že se nedá, bohužel, se Saudkem pracovat, protože je nezvládnutelnej. Nerespektuje pravidla debaty, neposlouchá, co ten druhej říká, mele si pořád svoje a že tohle Karel nemá rád. Zavrhnul to. Tím se uzavřela možnost ještě něco šokujícího natočit.

Volal jsem božského Karla a ten se na mě zlobil. Nečekal jsem teda, že se bude zlobit. A že jsem mu udělal velkou ostudu, protože když se mě ptal u obrazu Adam a Eda, kterej je on, jako Karel, tak já jsem mu řekl naprosto upřímně, že ten napravo, což jsem myslel z pozice toho obrazu. Jako Kristus visel na kříži, tak lotr byl po levici, druhej na pravici. Napravo. Po mé pravici. Ale řekl jsem ten napravo. A zapomněl jsem, že z pohledu televizního diváka je napravo ten s tím malým pindíkem. A to se Karla dotklo už tam, ve studiu, ale nezastavil mě. Měl mě hned zastavit nebo Šíp, protože já jsem to tak nemyslel. Musím říct, že Karel je na tom co se pinďoura týče velmi, velmi dobře. Říkám: „Karle, nezlob se, tohle vůbec nikdo nezaregistroval. Nedal se: „Důležitej je výsledek blboune. Já nevím, co kdo zaregistroval, já jsem tam s tím malým pindíkem, ty idiote. Co jsem měl jako udělat? Stáhnout si tam kalhoty?“ Strašně mě to mrzelo, protože Karel je velmi krásně utvářen, ten se může chlubit, ale Ivanka prej plakala, když přijel po tom Silvestru domů. Nevšiml si toho nikdo, ani režisér, ani Karel, ani z diváků na to nikdo nepoukázal, na ten lapsus. Někdo tam Ivanku popíchl, seděl tam určitě u nic na Silvestra nějakej šmejd, kterej z toho měl radost a ten to takhle rozdmýchal. Byly marný moje omluvy. Karel se zlobil, zlobil, zlobil. Ale protože to je rozumnej člověk, známe se celej život, tak nakonec trošku umenšil svůj hněv. A domluvili jsme se, že mu druhej den přivezu, mám pro něj tu nádhernou věc, Moonlight and Roses od McCormicka. To je božská věc, kterou v 30. letech McCormick, vynikající americkej zpěvák, šokoval Ameriku. To byl šlágr. Prodalo se toho strašně moc. Je to jako dělaný pro božskýho Karla. Tak jsem mu řekl, že mu to druhej den přivezu. Ale nakonec jsem tam nejel. Měl jsem strach, že mě Ivanka nakope do prdele, že se bude zase řešit ten malej pindík. Do prdele. Sere mě to. Nechám to trochu odležet, a pak mu přivezu tu písničku.

Volal jsem to Šípovi, jak se Karel zlobil. A Šíp říkal: „Tak proč nic neřekl, sakra, mohli jsme to vystřihnout. Vždyť není důvod.“ Pro mě to byla malá útěcha. Pošpinil jsem neoprávněně kamaráda, nechtěl jsem to, ani jsem si to neuvědomil. Myslel jsem si, že on je ten s tím velkým pindíkem. Tak teď pro vás, čtenáři mých webových stránek, to uvádím na pravou míru.

Dopsal jsem v lednu novej program. Silvestr mě inspiroval k tomu, abych si udělal program Stand by, kterej je v současnosti velmi populární. Je to vlastně sám jeden komik na scéně, viděl jsem to v Anglii. Já už o tom píšu v knížce Generace Beatles, už jsem se tam o tom zmínil. V Anglii jsou asi tři, jeden větší mistr než druhej, a jsou opravdu sami na jevišti. Viděl jsem, že jeden z nich vyprodal Wembley, odpoledne 100 tisíc lidí, večer 100 tisíc lidí. A protože já už jsem to vloni dělal, byl jsem sám voják v poli jako Menšík na jevišti, mluvil jsem, dělal legraci, zpívám, tančím, dělám show, tak jsem si řekl, že to udělám jako program. Nechal jsem si navrhnout plakáty, kde jsem použil svůj obraz Zvířátka obdivují píču. Tak jsem píču nechal vymazat a je tam moje hlava, takže zvířátka obdivují Ringa. Ten program se jmenuje Ringova škola života a sexu, je mládeži nepřístupnej. Bude to shocking, samozřejmě, bude to děsnej šok, protože je to necenzurovaný pohled na sex, sexuální deviace, je to takovej průvodce životem každého Čecha, no co Čecha, je to mezinárodní. Pak jsem zjistil, že by to bylo chudičký, že já prostě asi nejsem komik na Stand by, tak jsem přibral herce. Budou tam scénky, tam je scénka rozhovor se zoofilem, sex v raketě, o šukání v raketoplánu, těch scének je víc. Já chci, aby byly zahraný, já budu jenom komentovat to dění, ty scénky. Tak jsem si vzal Petra Martináka z mého divadla, kterýho si velmi vážím a kterej je ideální partner pro takovouhle práci. K němu Terezku Šefrnovou, kterou mi doporučil můj syn. Nikdy jsem ji předtím neviděl, ale dám na doporučení synka, je prý velmi šikovná. A Evžena Hájka, to je elév mého divadla, takže vlastně budou tam tři se mnou. Takže to vlastně není Standby, je to něco jako Monty Python ( kéž by!) nebo Černá zmije ( kéž by!) nebo vynikající Benny Hill Show. Já lepší mít někoho kolem sebe. Takže to uvidíte letos. Premiéru má ten program 22. dubna. Máme co dělat. Včera jsme poprvé zkoušeli. Tam jsem taky viděl poprvé Terezku Šefrnovou. Je velmi půvabná, inteligentní, milá. Myslím, že spolu budeme vycházet. Je chráněná před mými vilnými spády, jak psali „Kačenka Kornová se vrací ke svému vilnému řediteli“, je chráněná, protože nemá trojky kozy, to je pravda. Ale vůbec to nevadí, protože když si stoupne, je krásná, vysoká. A je černá, čili není blondýna s trojkama kozama, tím pádem je trošku stranou mého erotického zájmu a klasického vydírání divadelního ředitele. Hráli jsme v Jaroměři Dívčí válku, poprvé v letošním roce, před vyprodaným sálem. A tam měla premiéru nová Šárka. Možná, že si vzpomenete na televizní program Souboj seriálů, kde režisérka Zemanová představovala první díl programu Babička na inzerát. A tam hraje mladou dívku nějaká Bára Černá. Byly tam sestry – Bára a Lucka. Lucka seděla v hledišti, ta nehraje v tom seriálu, ale její dvojče Bára ano. Mně se moc líbily, tak jsem si řekl: Sakra, to by byla Šárka! A tak jsem šel za jejich maminkou a oslovil jsem ji, jestli by si holky nechtěly u mě zahrát. Ona řekla: „Pane Čech, my po ničem jiným netoužíme, než aby hrály ve vašem divadle. Holky budou hrát rády, když byste je chtěl. Samozřejmě, velmi rády.“ Tak hrály, hrála teda Bára, budou se střídat, jsou to dvojčata, Bára i Lucka. Velmi krásný, velmi mladý. Já jsem dokonce byl jimi tak okouzlen, že jsem je dokonce chtěl vzít do toho programu ,,Ringova škola života a sexu,, ale jsou tak strašně mladý, je jim 16, že ty věci nemůžou hrát a že by mě, až by to tatínek četl, hnal. Terezka Šefrnová je zralá ženská, je jí, myslím, 25, ta to může hrát. Šárka měla velkej úspěch, Bára Černá, i v divadle, a to je co říct, u těch mejch vybíravých herců prošla. Líbila se. Takže mám vydatnou posilu v divadle, myslím, že o ní ještě uslyšíte časem. Toto je první zmínka, to si vzpomenete. Řeknete si: Když jsme četli lednový deník v roce 2012 na webovkách u Ringa, tak tam je první zmínka o Báře a Lucii Černých. Takže se máte na co těšit.

Moje žena Madla, babizna, moje oblíbená, která žije odděleně, ale nejsme rozvedení, vycházíme spolu docela dobře. Čím kratší dobu spolu trávíme, tím lépe spolu vycházíme, ale staráme se o děti a o rodinu oba. Nerozvedli jsme se, protože jak říká Plzák: Rozváděj se jenom amatéři. Našli babizně nějakou cystu. Jsem z toho smutnej, protože je to blízkej člověk, matka mejch dětí a trpím tím. Vadí mi to a cítím s ní. Bezmoc mnou zmítá. To není dobrá lednová zpráva.

Točil jsme Hitrádio, přijel Zdeněk Koudelka, který to se mnou točí. Už slavíme rok vysílání na Hitrádiích. To jsou rádia, kde já mám každej den dva totožný vstupy, jeden vstup ráno, jeden večer, kde komentuju různé dění a různý politický dění, kulturní, sportovní, všechno a už to dělám rok. Takže jsem se rozhodl, domluvil jsem se se Zdeňkem, že ty vstupy, který budou fono, zvukový, budete moci na mých webovkách poslouchat. Myslím, že už tam nějaký jsou, podívejte se.

Odepsala mi Darja Klimentová, sólistka Londýnskýho královskýho baletu. Geniální tanečnice, geniální baletka. Zrovna s ní dávali na ČT 2 Giselle. Nahrál jsem si to. Úplně jsem byl konsternován, jak je skvělá a byl jsem pyšnej na to, že se s ní znám. Napsala mi strašně hezkej dopis. Napsala mi: „Maminka Vás má hrozně ráda, Ringo, a vyhledává Vás v Google a všude po internetu. Maminka má, na rozdíl ode mě, strašně velký kozy, to by se Vám, pane Čech, líbilo.“ Tak doufám, že až Darja Klimentová přijede, že ji i maminku pozvu na kafe. I když maminka jí asi hlídá dítě v Londýně. Myslím, že má batole nebo už odrostlé? Darja Klimentová, pamatujte si to, vy pitomci, protože ona tady netančí, ale sakra, probaletit se do Londýnskýho královskýho baletu, to je vrchol. To je stejnej úspěch jako dosáhl Jágr, Forman, Martina Navrátilová. Je to velká dcera malého národa.

Začalo mrznout, to je zvláštní, mráz ve mně vyvolal vzpomínku na Mongolsko, když jsme byli u Luboše Svobody. A propos, kamarád Luboš mě byl navštívit, přijel z Mongolska. Přivedl s sebou mongolského velvyslance, kterej byl zcela zaujat mými obrazy. Vrtalo mu hlavou, jestli si má nějakej koupit nebo ne. Neudělal to, ale byl velmi milej. Proč o tom píšu v souvislosti s tím mrazem? Vzpomněl jsem si, když jsme byli s Novotným v Mongolsku a spali jsme v jurtě, daleko v Mongolsku, daleko od civilizace, blízko Čingischánova rodiště, oni používají pro ty tábory výraz „baze“, to je, myslím, z ruštiny. V tý jurtě bylo teplíčko, ta je tak dokonale vymyšlená! Venku bylo přes 30° mrazu. Byly tam asi 3 suchý záchody v tom turistickým táboře, bylo tam pár lidí, nějaký Angličani, Francouzi a my s Novotným. Moc lidí ne. Byly tam suchý hajzly, říká se jim u nás Toi-toi, kam se mělo chodit na záchod. Mně se chtělo v noci na velkou, tak jsem si říkal, že poběžím rychle do toho Toi-toi. Uběhl jsem asi 15 metrů od tý jurty a byl tak strašnej mráz, že jsem úplně šílel. Tak jsem si stáhnul kalhoty a udělal jsem to tam na cestičce, ani jsem si neutřel zadek. Zase jsem mazal zpátky do tý jurty a teprve v ní jsem si utíral prdel. Tak to říkám Novotnýmu, kterej se probudil. On říkal: „Nic se neděje. Ráno půjdeš, sebereš to hovno, ono bude zmrzlý a hodíš ho dodatečně do toho hajzlu.“ A když jsem ráno šel sbírat, ještě jsem se teple oblíkl, kouli jsem ze sebe udělal nabalenou, tak jsem viděl, že těch hoven je tam víc. Před francouzskou jurtou a před anglickou. Vždycky to hovno bylo po 15 metrech. Všichni se vysrali, protože tam nedoběhli. Zmrzli by, než by doběhli na to Toi-toi. Byl jsem první, kdo sbíral vlastní hovno. Když si to vybavím, tak se musím smát, jak se všichni chovali stejně, Evropani.

Jinak maluju velkej obraz Marilyn Monroe, podle Warhola. Velmi mě to baví, velký portrét, největší plátno, jaký jsem kdy vůbec maloval, 1,50 m krát 1,50 m. Vzpomněl jsem si, jak jsem plácnul, myslím, že v knížce Generace Beatles píšu, že ho nemám moc rád. Teď jsem přemejšlel při tom malování, proč ho vlastně nemám rád. Co je toho příčinou. A pak jsem zjistil, že to je snobárna. Jsem snob, pýcha taková. Jako říkali farizejové o Ježíšovi: Co by z Nazareta mohlo vzejít dobrého? Jen takovýhle imbecilní předsudek. Tak jsem to zrevidoval a už se na to tak nedívám. Člověk něco plácne, prostě je idiot. Tak jsem si říkal: Co by z Medzilaborců asi tak mohlo bejt dobrého? No vidíte, je, Andy Warhol.

Přijela Martina Formanová, měl jsme velkou radost. Přišla s kamarádem. A vybírala Milošovi dárek k narozeninám. Vybrala si velkou Prahu, to jsem měl radost. Martina pořád vypadá skvěle. Vypila kafe, zdržela se asi hodinu. Mluvili jsme taky o Martě Kadlečíkový, viz kniha Generace Beatles a myslím, že ji mám taky v části ,,Ženy,, na webovkách, píšu tam o ní. A že ji Marta naučila skvělý knedlíky, jaký vůbec v životě tak dobrý nejedla, a že je vaří podle jejího receptu. Slíbila mi, že mi ho pošle. Omlouvala Miloše. Nechce ti nic do knížky napsat Ringo, protože nepíše vůbec nic, je znechucenej všema interview. Pozdravuje tě. Je velmi šťastnej, říkala Martina. Teď Miloš říká, že je vůbec nejšťastnější, co kdy byl. Leží dlouho v posteli, spí, dívá se na filmy, večer vaří, nebo jdeme do restaurace. Jede se podívat na kluky na basket, prostě takovejhle krásnej život prožívá. Nezmínila se, že by byl nemocnej nebo něco, ale asi jo. Asi nebude úplně v pořádku. Netočí, protože zatím nemá námět, nebude točit nic. Určitě už nechce. Řekl jsem jí, aby taky klukům pustila Liverpool nebo Manchester United, aby šli do prdele s tím basketem, aby taky viděli, jak se s míčem zachází, že míč se jenom nenosí v ruce. Do míče se kope. Myslím, že kluci už jsou hodně infikovaný Amerikou. Jsou to pěkný kluci, viděl jsem jejich fotky. Říkal jsem: „Martino, ty máš takovou kliku. Nejen, že jsi napsala dvě krásný knížky, obě se mi líbily, líbily se mý dceři, mý snaše. Jsi talentovaná a ještě máš Formanovy geny. To je tak šťastný spojení, můžu ti jenom gratulovat.“ Ti dva Formani, co jsou v Praze, jsou skvělý, a teď další dva budou v Americe. Ty už ale, myslím, nebudou mít s Českem nic společnýho, vyrůstaj v tý velký zemi, už jsou pro náš národ ztracený. Jen budou říkat: Náš tatínek, ten slavnej režisér Forman, je Čech! A naše maminka Martina je taky Češka, ale to víte, my už česky moc nemluvíme. A když přijedou do Prahy na návštěvu, tak jim budou překládat. Říkala Martina, že rozuměj, ale nemluvěj. Škoda.

To je asi tak všechno, co se odehrálo v lednu. Teď už budu pilnější, budu psát častějc. Chtěl bych tak po týdnu psát novinky. Pokusím se o to.

Zatím se mějte.