Deník osamělého běžce - 17. února 2012 / technika - Asterová - Pavlásek

Přečtěte si věci z minulého týdne. Mám pro vás dvě zprávy. Jednu dobrou, jednu špatnou. Začneme tou špatnou, protože se budete těšit na tu dobrou.

Mám takovej záznamníček, Olympus se, myslím, jmenuje. Takovej malej diktafonek. Mám ho už dlouho. Tam si nahrávám, jakmile mě něco napadne. Když jedu autem, někde stojím nebo nakupuju, něco mě napadne, hups do kapsy, vyndám Olympus, namluvím to, abych to nezapomněl. A tak se mi tam ty vstupy hromaděj. Tenhle tejden jsem měl takový krásný nápady, nepamatuju si teda žádnej z nich, ale vím, že jsem měl pokaždý radost, jak jsem vtipnej, když jsem to nahrával. Když jsem přišel domů, chtěl jsem si to přepsat do počítače, tak jsem zapomněl, že tam není DELETE, že je tam ERASE. ERASE je totéž, co u čipovýho blba DELETE. Všechno jsem si vymazal, takže vím úplný hovno. Přišli jste, drazí návštěvníci mých webových stránek a čtenáři mého Deníčku, o nádherný scénky. Třeba první celosvětový porod buzeranta, kdy se podaří, že se narodí buzerantovi miminko. Teda prdelí, samozřejmě. Ale něco tak legračního, co se odehrává kolem tý porodní postele! Já jsem se tak smál, když jsem to nahrával a vím hovno.

Ještě jedna část tý špatný zprávy. Mám novej dotykovej telefon, jestli jsem vám to říkal. Takovej ten za korunu co dávaj, když podepíšete tu nevýhodnou smlouvu s O2, tak vám jednou za dva roky nebo za tři roky dají telefon za korunu nebo za 20 korun. Tam mi řekli: Pane Čech, musíte mít dotykovej telefon, vy už nemůžete mít tlačítkovej, to už se nedělá, to je anachronismus. To se vám budou smát. Tak mi dali dotykovej a to jsem si teda naběhl. Volám lidem, kterým jsem nechtěl volat, třeba i těm, se kterejma jsem se poškorpil a nevoláme si. A oni to zvednou a říkaj: Jéžiš, Ringo, jak se máš? A je po hněvu. Ono je prostě potěší, že volám já, že jsem udělal ten první krok k udobření, přitom já jsem ho neudělal. Já jsem jel palcem po tom blbým, imbecilním dotykovým telefonu. Posílám maily, přijímám maily, mažu si je, nedokážu je uchovat. Dneska jsem chtěl poslat tu dobrou důležitou zprávu a zmáčkl jsem, idiot, prstem Skrýt klávesnici. Skryla se nejen klávesnice, ale všechno. Měl jsem černej telefon a teprve, když jsem ho vypnul a znova zapnul, tak se zase objevil ten dotykáč hnusnej. Navíc, co mi připravil čipovej blb! Vidíte, jak ta negativní, špatná zpráva se rozrůstá? Já už jsem na to upozorňoval, že ten blb mi napíše Java. Java se objeví. A já mám nedůvěru ke všemu, když tam není Microsoft, čili není to marka mýho systému, já si aspoň myslím, že mám Microsoft, aspoň můj patron Hernády Robert pracuje u Microsoftu a u Javy to nebylo. A Java mi nabízela něco, nějakou důležitou věc, neřekla mi co, ale nabízela mi to. Česky. Tak jsem si řekl, že třeba je to zrovna to, co potřebuju. Martin Skála, kterej mi dělá tyhle webovky, mi říkal, když jsem si stěžoval, že na svých neslyším rádio, vy si mě můžete poslechnout, ty moje rozhlasový vstupy. Máte tam, když se podíváte nahoru, kolonku Rádio, když to zmáčknete, tak tam jsou vstupy, jak jsem se vyjadřoval k závažným státnickým záležitostem, i k naprostým píčovinám dle výběru rádií. A já to neslyším. Tam je napsáno: Zde klikněte a můžete Ringa slyšet. Všichni mě zřejmě můžete slyšet a já ne. Martin říká: Jo, ty nemáš (jestli jsem si to zapamatoval správně) Adobe Reader. Adobe Reader nemám, ale myslel jsem, že Java může být Adobe Reader. Tak jsem zmáčknul ano, že chci, a hned, kráva Java už na mě mluvila anglicky. Pochopil jsem, že si to mám všechno pročíst a teď na mě chrlila nabídky v angličtině jednu za druhou. Čím víc toho bylo anglicky, tím víc jsem dostával strach. Tak jsem dal Javu DELETE a do prdele s ní. Jestli to byl ten Adobe Reader, tak už se neuslyším. Tak to je konec tý špatný zprávy. Ona vlastně není tak špatná, kdybych měl vždycky jenom takhle špatný zprávy pro vás, tak bysme se mohli všichni Češi radovat včetně mě.

Sešel jsem se s mojí velkou přítelkyní doktorkou Vyšanskou. Šli jsme spolu na oběd, teď byla řada na mně. Musím říct, že doktorka Vyšanská je moje právní pýcha, jedna z nejlepších právniček v Praze, také nejdražších. Má pro mě slabost a já pro ni. Známe se dlouho, má i nějaký moje obrázky. Udělali jsme spolu knížku, kdy ona napsala verše, já jsem to ilustroval. Doktorka Vyšanská to vydala. Já to dokonce vozím po výstavách zarámovaný, ty obrázky. Je to pro děti. Pokecali jsme si. Promluvili jsme si o současné politické situaci, rodinné novinky a já jsem jí nabídl, že bude mít okýnko na mých webových stránkách. Doktorka Vyšanská bude psát pro vás zajímavý právní rady a pokyny, který vám žádnej jinej právník neřekne, protože bude chtít, abyste mu za ty rady dali peníze. U mě na webovkách je budete mít zadarmo. Přemýšlel jsem, jak bych to nazval. Řekl jsem Goldě, že by se to mohlo jmenovat Urválkovo okénko. Vy určitě už nevíte, kdo byl Urválek, ale protože doktorka Vyšanská to ví, neměla radost z toho názvu. Ale něco se z toho vyloupne, až ještě víc naplním moje webový stránky. Bylo to pozitivní. Člověk má takovej zvláštní pocit bezpečí, když sedí vedle dobrýho právníka, i když mu nic nehrozí. Co si budem, Češi, říkat dál? Hrozí nám všem furt něco. Vedle dobrý právničky máte pocit, že se vám nic nemůže stát. Krásnej oběd, ještě navíc dobře vypadá doktorka Vyšanská. Má tři děti a je to skvělá ženská. Navrátil by řekl čertovská baba. Neznám druhou takovou. Ale ona to ještě není baba, je to ještě mladá půvabná ženská, která má skvělýho manžela, žije plným sexuálním životem. Tak to byl oběd s Vyšanskou.

Tereza Šefrnová, moje nová divadelní posila, mě pozvala na představení Jitky Asterové a Lukáše Pavláska, který se jmenuje Adéla nebo Adelaide…jo Abigail! Vidíte, to je pamatovák, Mistr jde na představení a nepamatuje si jeho název. Ale není důležitý. Adelaide nebo Anastázie nebo Abigail, tak nějak, je dívčí jméno. Je to hra, kterou přivezla přítelkyně Jitky Asterový z Ameriky. Mají na to licenci.

Terezka říkala: „Půjdeme na to, protože to je v podstatě to, co připravujeme my, program ,,Ringova škola života a sexu.“ A protože Jitka Asterová je moje stará kamarádka, teda mladá kamarádka, mám ji velmi rád, tak jsem šel. Představení bylo pěkný. Navíc, když jsem si uvědomil, že to co vidím, že to je generálka, bylo to pro nějakej soukromej podnik. Jitka perlila. Celou dobu je sama na jevišti, je výtečná. Dokonce jsem si říkal, jestli jsem věděl předtím, přestože ji znám 30 let, že takhle dobře hraje. Má zajímavý objev – Lukáš Pavlásek, kterýho vy budete znát. Je to takovej mladší Sobota. Něco mezi Sobotou a Pavláskem. Skončí samozřejmě jako Sobota, což je skvělý, protože Luděk Sobota je vynikající komik a interpret. Skvěle Jitce Asterový sekunduje.

Nevím, jak dalece je na tom autorsky. Když jsme potom seděli v divadle U Hasičů po představení v divadelním baru, tak jsem se ho ptal, jestli je taky autor. Říkal: „Já píšu.“ Dal mi dokonce takovou knížku dětskejch veršů, kterou jsem ještě neotevřel, ale určitě si ji přečtu. Bude-li tam něco zajímavého, objeví se to jako recenze v některý kolonce mých webovek. Lukáš Pavlásek byl velmi sympatickej, nabídl jsem mu doutníček. Popíjeli jsme a když jsme se loučili, když jsem vezl Terezku domů, tak si ještě přišel říct o jeden doutníček, což mě trochu zarazilo. Tak jsem otevřel tu krabičku, měl jsem Tochibo, drahý, krabice stojí skoro 600 korun, ať mě pánbůh netrestá pro marnotratnost. Natáhl se pro doutníček a říkal mi: „Nemohl bych si vzít dva?“ To mě tak nasralo: „Hovno, Pavlásku. Jsi drzej. Jeden doutník jsi měl, druhej ti nabízím a ty bys mi sebral dva. Hovno, nic nedostaneš.“ Vyrazil jsem mu ten doutník z ruky, nedostal už nic. Říkám: To je ale drzost, hochu. To mě zarazilo. Rozebrali jsme to s Terezkou trochu v autě. Já si myslím, nechci to Asterce říkat, že Pavlásek projde typickým vývojem dobrýho komika. Začne mít za chvíli pocit při dvacátý repríze, že je ho tam málo. Bude se pořád víc a víc prosazovat, bude se chtít vyrovnat Asterový co do velikosti a časovýho obsahu programu. Bude si stále přidávat víc a víc svoje věci. Jitce se to nebude líbit, protože Jitka je herečka, ta bude chtít, aby se hrálo tak, jak byla hra nastudovaná. Za nějaký čas Lukáš získá pocit, že vlastně na Jitku dělá, že to je on, kdo je hlavní hvězda programu. Jo, mimochodem, vy ho asi znáte z programu Na stojáka, který já jsem nikdy neviděl, ale vy ho budete znát. I kamarádi mu začnou říkat: Hlavní hvězdou seš tam ty, ty tam děláš ten program. Ta Jitka by tam vůbec nemusela bejt. On tomu uvěří, začne si to myslet za chvíli sám. Posléze dojde k rozchodu s Jitkou, on se trhne a udělá si vlastní program, kde bude myslet, že to je to pravý a jako vždycky, když se roztrhne něco, co je dobrý, tak vzniknou dvě průměrný věci. Jitka bude hledat jinýho Pavláska. Třeba se mýlím, třeba se Lukáš ukázní, ale celej můj život je mi zkušeností, že tenhle nárůst pýchy a vědomí vlastní velikosti povede k rozpadu i takhle dobrý dvojice jako je Asterová – Pavlásek.

Přišel mail od Milady Karasový, šéfový Czechoslovak models, tak se to, myslím, jmenuje. Milada Karasová, velmi sympatická ženská, vede Nadaci dětských domovů. Vidíte, sledujte, jak já vím hovno. Podávám vám zprávy, ale ty nejsou adresný. Myslím, že je to Nadace dětských domovů. Žádá mě o obrázek. Já už jsem to psal, já dávám všem! Holky! Vemte si ze mě příklad! Dávám na kostní dřeň, na oči a na Konto antilopa a na vozíčky a do zoologický zahrady, prostě dávám všude. Nedávám moc, ale dávám všem. Říkal jsem, kdyby to tak dělali všichni, bylo by to skvělý. Žádá mě o obrázek, samozřejmě, že ho dostane. V květnu bude aukce. Dostane ho, ostatně jako každej rok. Napadlo mě, co kdybych jí dal Spartakiádu tržní ekonomiky. Pokud chcete pochopit smysl mého dobrého fóru, tak se podívejte v kolonce Obrazy, tam Spartakiáda tržní ekonomiky je. Tolik teda Nadace Czechoslovak models. Přesto, že tam má krásný holky, zůstala Milada Karasová heterosexuální, zůstala normální, není z ní lesba. Je to půvabná, krásná panička, která se pohybuje mezi nádhernejma ženskejma, blbejma jak dlabaný necky. Ona zůstala chytrá a část jejich krásy se přenesla na ni.

Odvezl jsem moji ženu Madlu do motolský nemocnice, kde pan primář Chmel ji bude operovat cystu, která je někde v těch ženskejch záležitostech, což pro nás chlapy je něco tak neurčitýho. Nic nevíme,…. ty ženský záležitosti jsou pro nás, čtenáři prominou, od vchodu, od ústí, který máme tak rádi až hloub, někam hluboko do břicha, čím je to dál od toho otvoru, tím méně o tom víme. Magdě pan primář Chmel odoperoval tu cystu, včera jsem s ním mluvil, tak babizna už je na normálním pokoji, už není tak ostře sledovaná po operaci. Necejtila se dobře, že se jí chce zvracet a že se necítí úplně dobře. Ale tak snad děl pan primář, že cysta není zhoubná, protože už ji částečně zkoumali. Tak se mi ulevilo.

Když jsem ji tam vezl, tak jsem zaznamenal, mě to vždycky uvede do stavu zuřivosti, samozřejmě jsem těžko hledal parkoviště v tom motolským areálu. Koukám, tam každý druhý auto je invalida. Já říkám: „Pane primáři, jsou tu taky zdraví lidi?“ Všechno mrzáci. Já se tak rozzuřím! To prostě nejsou invalidi, z těch aut tam invalidi byli možná každej pátej. Ať mě svaz invalidů nežaluje, je to neověřený, ale kdosi mi to nabízel za 25 tisíc, že si můžu koupit ten vozejček, na kartiče, dát si ji na sklo a můžu parkovat prostě všude. Mě to tak sere, jaký jsou lidi svině. Samej invalida. Já jsem si říkal, jestli je to možný. Kdyby tam na ně někdo vletěj… ale proč by na ně někdo vletěl, když třeba kontrolor sám má cedulku invalida. Ten ji nemá za 25 tisíc, má ji třeba se slevou. Hnus, hnus, hnus. Invalidi.

Měli jsme zkoušku v Redutě na ,,Ringovu školu života a sexu,,. Už jsme zkoušeli na jevišti, herci to ale pořád četli – Terezka i Martinák, ale vymysleli jsme spoustu dobrej fórů. Bylo to po dlouhý době, co jsem zkoušel, já už jsem odvykl zkouškám, já mám v divadle už všechno nazkoušený. Tak nás to myslím dost bavilo.

Po zkoušce jsem přišel domů a přišla zakázka od Zdeňka Grondola. Grondol je představitel chrtí federace. On to vlastně všechno vlastní. Když pojedete Motolem, kde je, myslím, motorest Sport nebo motorest Golf, prostě když jedete z Prahy, tak na levý straně vyrůstá nová Slávie. Obrovskej stadion, něco tak velikýho, famózního betonovýho. A to bude stadion jenom pro chrty. Zdeněk sice myslí, že tam bude taky divadýlko, no to sice asi jo, ale ten hlavní účel je stadion, kde budou závodit chrti. Máme s Novotným Zdeňka rádi, kamarádíme se s ním, ale za zády se mu vždycky trošku smějeme. Říkáme mu, že staví Strahovskej stadion, takovýhle monstrum, kde běžej chrti a za jeden a půl minuty jsou v cíli. No podle gusta…

Dal mi zakázku - White Elbony, zlatý chrt, velmistr 2011, vyhrál i letos. Zdeněk mi v mailu vyčíslil, na jakejch tratích všechno White Elbony vyhrál. Já už jsem ho už vloni maloval jako zlatýho chrta. Tak chce znovu. V knížce Generace Beatles si přečtete o loňské slavnosti, kde sem předával ten obraz. Teď chci namalovat obraz, jak White Elbony zachraňuje svého pána Zdeňka Grondola před medvědem, lvem a slonem. Vezmu na to velký plátno, tam budou roztrhaný tyhlety zvířata a Zdeněk Grondol zachráněj svým zlatým White Elbony. Nevím, jestli se s tím bude moct chlubit na webovkách, ale nic vtipnějšího mě nenapadlo. Taky jsem chtěl namalovat, jak White Elbony, zlatý chrt, táhne saně s prezidentem Václavem Klausem, kterej tam je jako Santa Claus, to mi taky přišlo legrační, ale měl jsem takovou tuchu, že už vloni jsem maloval prezidenta Klause, myslím, jak prohrává s White Elbony v tenise. Bylo to něco takhle vtipnýho. Dneska na tom začnu dělat. Pošlu Deníček a začnu dělat.

Pozval mě Jirka Anderle na vernisáž do Pelleovy vily. Já jsem se velmi těšil. Napsal jsem si: 17.00h - Anderle výstava. Dlouho jsem s Jirkou nemluvil, chtěl jsem si s ním pokecat, mám velmi rád, co dělá. Je to náš nejslavnější žijící malíř. A večer v 19.00 U Prince slavil narozeniny můj přítel Hájek, majitel agentury, velmi milej kluk, taky jsem se těšil. Ještě jsem říkal: „Terezko, já tě tam vezmu, uvidíš Anderleho. K němu se normálně nedostaneš. To je velká šance mluvit s Anderlem. A večer půjdeme k Princovi, Hájek má velkou agenturu, málo platný, živíš se tím, měl by tě vidět, musíš se s ním znát. Je to skvělej člověk.“ A druhej den jsem zjistil, že jsem si to napsal do špatnýho dne. Napsal jsem si to jinam. Dneska koukám, že to bylo včera. Takový já jsem hovado. Co tomu říkáte? Honem rychle si važte, že jsem ještě schopnej psát si Deníček. Neviděl jsem ani Anderleho, ani Hájka. Anderle to ani nepostřehl, že jsem tam nebyl, tam bylo šíleně lidí. Ale Hájek se bude zlobit, bude si myslet, že ho nemám rád. Je mi 60 a Ringo na mě sere. Neseru, Hájku, jsem takovej kokot.

A teď ta dobrá zpráva! Byl jsem u Helenky Čudový a u Gábinky v Ikaru. Ikar se neprodal, čili velká nadnárodní společnost knižní zůstává v majetku bohatých cizáků. Já si na ně nemůžu stěžovat. Firma i děvčata se ke mně chovají skvostně. Definitivně mi řekli ANO. „Ringo, tvoji knížku Generace Beatles, přestože má 700 stran, chceme.“ Oni v duchu jistě doufaj, že nějaký stránky z toho vymetou. Pravda, nějaký zmizej, ale to podstatný tam zůstane. Budu bojovat o každou stránku jako lev. Datum vydání jsme si určili září letošního roku, tedy 2012. Mně to přijde dlouho, já bych chtěl knížku za tejden, ale nedá se to urychlit. Říkal jsem holkám, že bych chtěl, aby mi daly toho, ne, to není recenzent, ten, kdo to pročítá a rediguje, ten, kdo bude se mnou na tý knížce teď pracovat, kdo opraví moje chyby, udělá odstavce, dá tomu řád, smysl, přečte to. Budeme tu knihu dotvářet. Já jsem je znovu poprosil, jak vždycky chci, jestli by ta dívka, bude to prý externistka, tak jestli by nemohla mít trojky kozy a dlouhý nohy, zelený oči a sexy vilný pohled. Říkal jsem, že by se mi s ní dobře pracovalo. Děvčata říkala: „No, Ringo, my ti věříme, ale takovýhle ženský tuhle práci nedělaj. Když budeš chtít takovouhle spolupracovnici, musíš do masážního salónu.“

Hezkej den přeju.