Hráli jsme na Benátské noci hru Pravda o zkáze Titaniku. Vy, kteří sledujete moje divadlo, víte, že my na Benátské noci hrajeme už počtvrté. Třikrát jsme tam hráli Dívčí válku s neobyčejným úspěchem a pořadatel se tak osmělil, že řekl: Zkusíme Titanik, co to udělá. Já jsem souhlasil, protože jak říkal Karel Vlach: Kšeft je posvátnej, ten se neodmítá. Takže jsem souhlasil, pak jsem to řekl hercům, ti měli taky radost, že přibyl jeden dobrej kšeft. Jak už jsem říkal, my máme velmi dobrou zkušenost s Benátskou nocí. Takže se dostavila radost, ale zároveň strach, protože jsme Titanik nehráli rok. Jsou u mě dobří herci, jako Milan David, kterej si Titanik pamatuje, má sloní paměť. Ale my ostatní jsme tak matně vzpomínali, o čem hra je. Já už jsem se, myslím, v deníčku zmiňoval, jak herci hrát chtěli, ale zkoušet nechtěli. Nakonec to dopadlo tak, že jsme nezkoušeli. Spolehl jsem se na genialitu svých herců. Teprve, když jeli na Benátskou noc, tak v děsivé hrůze co přijde si to říkali v autě. Byli příjemně překvapený, jak je hra vtipná a legrační. Hráli jsme dopoledne, je to docela chytrá politika od těch pořadatelů Benátský noci, protože tam téměř 24 hod zní rokenrol a bigboš a underground a nevím, co všechno od rána do noci, takže je docela vítaná změna, když se tam objeví komedie. Jak víte, moje komedie to jsou různé tematické modifikace, ale pořád to zůstává comedia de l’arte. Co byl problém, že samozřejmě Petr Martinák měl nějakej problém s autem v Praze, volal, že mu nejede auto, jestli bysme ho nenaložili. Herci už byli na Benátský noci a já jsem byl 100 km od Prahy, takže jsem mu ani vtipně neřekl: Vyjel jsi pozdě, ty vole. Kdybys vyjel včas, tak jsi mě chytil v Počernicích a já bych se vrátil. Protože my už jsme všichni skoro tady a tys teprve zjistil, že ti nejede auto. Tak jsem měl hrůzu, volal jsem na všechny strany, kdo by ho tam dovezl. Nakonec to dobře dopadlo. Přijel už nalíčenej v autě, krásný, jak vylézal z auta v kostýmu! Hraje řeckého rejdaře Aristotela Chobodydese. Terezka hned ke mně vlítla a říkala mi: „Prosím tě, neříkej mu nic, vydrž to, nenadávej mu, nebo se složí, zhroutí a nebudeme hrát.“ Tak jsem mu neřekl nic, huba mě svědila, abych mu řekl: Ty vole, musíš jet včas. Podle divadelního zákona musíme být na místě o hodinu dřív. Všichni. Jinak má pořadatel právo hru zrušit a poslat nás zpátky. Tak jsem to neřekl. Dobře jsem udělal, protože to bylo prostě pěkný. Lidí přišlo přes 4 tisíce, v 10.30 dopoledne! Znova opakuju, že se všichni ten den předtím ožrali, přesto si nařídili budíčky, nebo se vzájemně ve stanech a kempech vzbudili a přišli. Ti co až do rána šukali, prostě jen vstali a šli na Ringa. Tak to mám rád! Divák bez sexuálního přetlaku se lépe soustředí! Úspěch jsme měli velikej, opravdu velikej! Poslouchali, ani nedutali. Herci hráli jak o zlatou tělku, dobře to dopadlo. Bylo to opravdu výtečný. Tereza mi zase říkala, určitě jste si už všimli, že Tereza je takový malý divadelní rejpák, ryje do věcí, ale většinou v pozitivním slova smyslu, takže mi vyčetla, že jsem po tak nádherným představení herce nepochválil. Že si zasloužili, jak se vzepjali, pochvalu. Říkám: „Terezko, jakou pochvalu? Zahráli prostě správně hru, jakou měli. Přece, kdybych je měl pokaždý chválit, když odříkaj naučený text.“ „No ne, že to mohla bejt tragédie.“ Přesvědčovala mě. Říkám: „No to mohla, ale kdyby to byla, to bych z toho teprve vyvodil důsledky.“ Samozřejmě zase k hovnu. Vy, kteří máte zkušenosti s kumštem, víte, že to nemá vůbec žádnou cenu vyvozovat důsledky, ale jen jsem jí připomněl, že to je jejich povinnost zahrát to dobře. Ani jsem jí neřekl ten příběh z Ameriky, který mi vyprávěl Petr Novotný. Letěl někam do Ohia a chytil jim motor, začal hořet. V letadle se všichni zesrali strachy. Pilot to uhasil a nakonec přiletěli do Ohia a všichni vystupovali šťastní, že se nic nestalo. Petr Novotný říkal, že to nemohl vydržet, tak se otočil na toho chlapíka, co seděl vedle něj a říkal: „To je ale sekáč. To máme frajera pilota, viďte?“ A ten Američan mu lakonicky řekl: „Ne, pane, je to jeho povinnost, aby to dobře uměl.“ Tak to je i s mejma hercema. Ale úspěch to byl velkej, hned jsem mu zkusil vnutit moji novou komedii s Maděričem, Šefrnovou a se Sandrou Pogodovou ,,Ringova škola života a sexu,,. To by se máničkám líbilo, protože to je velká síla. Jak už jsem byl předeslal v mém deníčku hra místy překročí hranici, kde už začíná skandálního představení. Ale přece jen jsem se zaradoval, přišel za mnou Petr Martinák na té Benátské noci, vlastně Benátském ránu, ještě v kostýmu s knírem namalovaným pod nosem a říká mi: „Ringo, já jsem se rozhodl, že toho Bivoje hrát budu!“. Měl jsem strašnou radost, pochválil jsem ho a říkal jsem mu: „Péťo, to jsem rád, že ses takhle rozhodl, protože to je výzva. Ty Bivoje uděláš božskýho, jako jsi udělal božskýho Vojena a Častavu. Bivoje nikdo nikdy nerozpracoval. Hrál ho Kuželka, slušně, ale bez invence. Hrál ho Krejčí, magor Krejčí, příšerně. Hrál ho Rosák. Na Bivojovi se vystřídalo hodně lidí a všichni ho jenom odříkali. Nikdo na něm nepracoval. Péťo, jsem přesvědčenej, že s tebou se Bivoj v Dívčí válce znovu narodí.“ Tak to byla dobrá zpráva, se kterou jsem jel domů.
5. srpna 2012 BENÁTSKÁ NOC – GOTT - JANDÁK
PIVO RUM – SLAVIE BUM!
Volali mi ze Slávie, jestli bych nechtěl být patron zápasu, protože začíná liga k mé veliké radosti. Ještě jsem se teda neodvážil jít na českou ligu. Patron zápasu… tak jsme se dohodli s tou tiskovou mluvčí, nebo sekretářkou šéfa, nebo kdo to je, že přijedu pokřtít první utkání. Pak mi volala s omluvama, ať se nezlobím, že mají nový dresy, že je na tom prvním utkání chtějí pokřtít sami fotbalisti. Já že bych šel až na tu druhou. Tzn. jdu tam vlastně tento pátek, budu patron zápasu na Slávii. Nezačali špatně, já jsem se o tom zmiňoval, hráli 3:3 doma, to nic moc, a 2:2 v Ostravě, to je úspěch. Uvidím. Snad je vezmu na milost. Ale marně jsem hledal v sestavě vnoučka Franty Veselého, velmi talentovaného fotbalistu, já už jsem vám o něm psal. Při tý příležitosti vám musím říct, že máte dneska nádhernou prémii. Vkládám další ze životopisných, nebo jak bych to řekl, článků, esejů, tentokrát o Františkovi Veselým, mým celoživotním kamarádovi, jednomu z nejslavnějších poválečných fotbalistů vůbec, kterýmu vděčí Česká republika minimálně za dvě mistrovství světa, který nám přinesl Franta na podnose. Nebudu ho více vyzvedávat, vypichovat a inzerovat. Franta Veselý je prémie. Přečtěte si to. Stojí to za to. Byl to pozoruhodnej člověk. Nakonec, když se teď uvažovalo, že by se pokřtil stadion Slávie, což jsem nepochopil tu akci, protože stadion Slávie je stadion Slávie, proč by se měl ještě nějak jmenovat, Slávie měla minimálně 20 výjimečných mužů, po kterých by se mohl jmenovat. Když se to pojmenuje po jednom, tak 19 z nich ukřivdíme. Franta Veselý byl několikrát mezi nimi navrhovanej. Měl jsem z toho radost, že na něj lidi nezapomínaj. Přečtete si to, je to krásný čtení nepromarněného sportovního života.
DOSTANETE PANE UČITELI DO DRŽKY!
Odvezl jsem Máťu, vnoučka, na tábor. Zase jsem zažil krásnou věc, já mám vyzkoušeno jako divadelní principál, že lidi nedávaj pozor, co jim říkáte, zvlášť, když jsou rozčilený, nebo vyvíjej nějakou horečnou činnost. Nesoustředěj se! To, co jim říkáte, vnímaj jako celek. Čili neanalyzujou to, nerozkládaj to, vnímají klišé. Schelinger a kapela mi to nechtěli věřit, tak jsem jim několikrát předvedl, že jsem oslovil na ulici nějakou ženskou, říkám: „Paní, prosím vás, nebyla byste tak blbá a neřekla mi, kolik je hodin?“ A každý se podíval na hodinky a vlídně řekl: „Ano, pane Čech, je půl třetí, nebo půl čtvrtý.“ Prostě to pojmuli jako celek, jako otázku, kolik je hodin. Že jsem tam vložil vtipné slovo blbá, to vůbec nikoho nezarazilo. Tak jsem to prubnul taky na tom táboře, když jsem předával Máťu, šel jsem za tím ředitelem, starší pán, byl vyloženě nervózní, měl v ruce papíry, měl hlavu, jak se říká, v pejru. Nevím, jestli toto Slováci používají taky. Měl hlavu v pejru, nevěděl, kde mu hlava stojí, a já jsem přivedl Matýska a říkám: „Prosím vás, já vám tady přivádím vnoučka, tady vám ho předávám, dejte na něj pozor, chovejte se k němu jako ke královně, nebo vám rozbiju držku, až se z toho poserete.“ A on říkal vlídně: „Jo, spolehněte se. Děkuju.“ Odškrtl si Máťu a bylo to. On to vzal jako předání vnuka, ale ten můj vtipný příměr mu unikl. Tak řekněte, jestli já nejsem veselej člověk. Máťu jsem tam nechal a jel jsem domů a tak mě to potěšilo, že mi zase vyšel fór. Musím ho zas prubnout někde jinde.
MARKOVIČ JE TÉMĚŘ MALKOVICH!
V oddělení dopisů je moje korespondence s Markovičem, mým velmi dobrým kamarádem. Když se o něm zmiňuju, tak musím taky, moje přítelkyně a velmi oddaná čtenářka mého webu Ljuba mě upozornila, že Štefka není Štefka, ale Štepka. Takže se omlouvám. A přitom mě napadlo, že Markovič, jak jedno písmeno udělá moc. Kdyby byl Malkovich, tak je to jeden z nejoblíbenějších herců vůbec. Já miluju Malkoviche, vy asi taky. Miluju ho stejně jako Markoviče. Přitom je v tom určitej rozdíl. Milan mi dá za pravdu. Přemlouvám ho, když tak se připojte douškama pod čarou, je to vlastně jeho nápad, aby mu založil kolonku, nebo rubriku ,,Starý urazený blbec,,. V tý roli těch uraženejch blbců se už ocitáme všichni, co jsme se narodili v minulým století. A Markovič jako vtipnej člověk by byl velmi dobrej, určitě jako jeho téměř jmenovec Malkovich.
TEN S VELKÝM PINDÍKEM JE GOTT!
V novinách jsem si přečetl, že opakují silvestrovský program se Šípem, Vojkůvkou, Gottem a se mnou, samozřejmě. Zrovna to přišlo v nevhodné době, normálně bych měl radost, protože to je sobota večer a sobota večer je pět milionů diváků, nevím teda jak teď, ale vždycky to tak bylo, aspoň za bolšána určitě. Ale já jsem se zrovna chystal, že napíšu Karlu Gottovi mail, ( už je to půl roku co Ivanka plakala ) napíšu: „Karle, doufám, že už je to promlčený a že se můžeme sejít.“ Myslel jsem konflikt, kterej jsem měl s Karlem právě kvůli tomuhle programu, který běžel na Silvestra. Když budete, vy trpělivější, listovat deníčkem, tak myslím, že je to hned únor, nebo dokonce ještě v lednu. Píšu, jak se Karel strašně na mě zlobil, jak Ivanka plakala, jak nesmím ke Gottům. Tak jsem si řekl: Uplynulo půl roku, naše celoživotní přátelství by to nemělo zničit. Tak jsem se mu chystal napsat a v tom vidím, bác, v sobotu běží ten program znovu. Tak jsem si říkal: Do pytle, že já jsem za tím Karlem nejel dřív. Zase bude průser, zas to celej národ uvidí. Naštěstí se mi ulevilo. Díval jsem se se strachem v srdci a naštěstí to Šíp vystřihl. Šíp vystřihl to inkriminované místo, kde se mě Karel ptá: „Kterej jsem já? Ten s tím velkým pindíkem, nebo ten s tím malým pindíkem?“ A já nerad jsem kamarádovi udělal nezaslouženou ostudu! To tam prostě už nebylo. Takže to dobře dopadlo a dneska, nebo zejtra napíšu Karlovi ten mail. Zajímalo by mě, jestli si to Karel přál a jestli Šípovi volal, nebo jestli to Karel Šíp udělal z vlastní iniciativy. Protože mě to tenkrát opravdu mrzelo, já jsem to tenkrát neudělal rád, to šlo o omyl, přečtete si to. Karel je na tom velmi dobře, co se týče pindíka.
POKRAČOVÁNÍ PRA PRA PRA…
Co mi spravilo náladu tuhle sobotu, napsal jsem první díl pokračování epopeje Praprapra, což se bude jmenovat Čechy krásné, Čechy mé. První díl se jmenuje Rodina. Snažil jsem se, aby ten první díl byl velmi veselej, protože ho budou číst dramaturgové a protože to jsou nezkušený lidi a taky trochu troubové, tak si budou myslet, že takhle bude vypadat celej seriál. Ten první díl je úvodní. Přivádíte diváka do děje, seznamujete ho s problémama, nastolujete zárodky počínajících konfliktů a vykreslujete postavy. A přesto se lidi budou válet, protože je tam spousta krásnejch věcí. Dal jsem tam hned dvě pěkný písničky, který budu zpívat jednu se Sandrou Pogodovou, jednu všichni herci. Já jsem se smál a měl jsem radost že se mi už první díl povedl. Já vám slibuju, že v příštím deníčku určitě něco z toho upustím, abyste viděli, že se nechlubím cizím pérem, jak říkala paní Hofmeistrová blahé paměti. To mě tak dobře naladilo, že jsem se rozhodl, a tento týden napíšu druhej díl. A už mě to chytlo. Dělám to s takovou radostí, přestože po dokončení seriálu jsem si jist, že ho nikdo nebude točit. Na ČT 1, kde jsem doma, ty mi vyházej hovna, prdele, choulostivý situace. Udělali by z toho impotentní sitcom typu Křehké vztahy a jak se ty sračky jmenujou. A ostatní televize zas na to nebudou mít, nebo mě nemají rádi, nebo mají imbecilní dramaturgy. ( šéfka jedné z televizí….,, Ringa né! Čech nesmí na naší obrazovku! Ringa né! Já….,, Proč ty krávo? Nikdy jsme se nesetkali nikdy jsme spolu nemluvili! Že mě nesnášíš? S tím běž do prdele! Diváci mě mají rádi ty huso a měla by jsi točit programy pro ně! A né pro sebe! Píčo televizní!) Je to problém. Jak už jsem psal minule, bude to v šuplíku a třeba to jednou můj syn natočí.
MOJDA SE VRACÍ DOMŮ!
Volali mi z televize, myslím, že z Novy. Chytli mě na horách, byl jsem v dobrém rozmaru, právě když jsem dokončil Čechy krásné, Čechy mé ten první díl. Tak mě oslovili, že točej o panu Maděričovi, jak byl nemocnej. Zároveň mi prozradili, že Mojda svoji nemoc tajil, nebo o ní nechtěl mluvit. Nevím proč, asi že šlo o bulvár, nechtěl to matlat. A redaktorka, mě potěšila, čte moje webovky, tím si mě získala, , říkala: „Čtu váš blog.“ O blogu nic nevím. „To je vlastně takovej blog,“ mi řekla. Poučila mě. Ale osvědčila svůj dobrý vkus. A jestli bych k tomu Maděričovi něco neřekl. Já jsem říkal: „Co bych k jeho nemoci říkal?“ „No, jak se mu zanítila sněť.“ „Ne, bulvár ne, paní redaktorko. Jestli chcete, tak já řeknu, jak velkou cenu pro mě Maděrič má, jak významnou roli v mým divadle sehrál a něco pozitivního o něm řeknu, co nebudete moct překroutit.“ Nakonec jsem si řekl: Maděrič si zaslouží pozornost i reklamu, ať z toho mají lidi radost. Tak jsem souhlasil. Magda, moje žena, mi hned vynadala, proč si zvu lidi na hory, když jsme na ně jeli proto, abychom nikoho neviděli a s nikým nemluvili. Přijeli dva sympatický kluci, tak jsem řekl, ….. půjdem tady na louku a vychválil jsem Maděriče do nebe, což bylo upřímný, protože ho považuju za významnou posilu. Tuším, do jakého pořadu to bude, do takovýho jako VIP, jak to uvádí naprostá kráva, nebo imbecil. Jsou tam pouze troglodyti a ubožáci – duševní naháči jak říká vtipně Arch. Aulický….představováni divákům jako velmi zajímaví lidé. VIP lidi. Tentokrát jsem byl jako VIP i já. Asi jsem stejnej kretén jako oni
GENERACE BEATLES V ŘÍJNU!
Volala mi Gábinka Belopotocká, jedna z ředitelek Ikaru, mého nadnárodního vydavatelství knížek. Říkala mi: „Pán Čech, čo byste povedal, kdybysme tu autogramiádu a tu knížku vydali až v říjnu?“ Ona to řekla slovensky. Já si pletu slovenský měsíce, tak mi museli říct, který to je měsíc. Ano, to je říjen. „My chystáme velikou akci kolem knih.“ Dokonce mi řekla, jak se celá ta řada reklam bude jmenovat. A že by chtěla, aby právě tahle významná kniha Generace Beatles patřila mezi to. Já jsem řekl: „Gábinko, jestli je to září nebo říjen, to už je jedno, lidi na to čekaj rok, (no čekaj, ať mě pánbůh netrestá, jenom někteří čekaj), tak to do října ještě vydržej.“ „Pán Čech, uděláme autogramiády, tak přijďte ke mně a poradíme se.“ To mi došlo, že ona bude chtít, abych jako Petr Janda jezdil po městech a dělal autogramiády. To nevím, jestli se dohodneme, protože to já mám strašnou zkušenost s autogramiádama, vůbec nikoho to nezajímá, nikdo tam nepřijde. Naposled jsem dělal autogramiádu, kdy vyšly najednou tři životopisný knížky od mého přítele Honzy Czecha: Kaiser, Lábus a já. I když si řeknete: Ty, Ringo, nic moc,… ale Kaiser s Lábusem to jsou hvězdy. Na autogramiádu na Václaváku přišlo 14 lidí. Z toho 17 cikánů. Příšerný. Všichni tři jsme se hodně styděli. Tak jsem si na to vzpomněl, kde jsem viděl Petra Jandu. To není tak dlouho, co jsem o tom psal v deníčku, jak jsme si pokecali. Potkal jsem ho na Novodvorský, tam je to centrum, kam chodí nakupovat noví Češi, takový ty hromady baráků, kde je všechno. Petr Janda měl autogramiádu své knihy, teď nové. Nebyl tam vůbec nikdo. Janda seděl u kafe, vedle byla jeho manažerka, zástupce nakladatelství a vešel jsem do prodejny já. Petr se trochu styděl. Já jsem mu říkal: „Ty vole, já to znám, nemáš se za co stydět. Lidi na autogramiády serou. Možná, kdyby tu seděl božský Karel, tak jich tu bude 20. To je tak všechno. Nic si z toho nedělej.“ Ale já jsem byl rád, že si můžu s Petrem pokecat, dali jsme si tenkrát spolu kafe a po dlouhý době jsme spolu začali upravovat a urovnávat naše vztahy, který končily mojí účastí a hraním v Malostranský besedě, to jsem vám popsal, a mým prohlášením na vystoupení, řekl jsem to i na Benátský noci, jak si Petra vážím a jak si uvědomuju, jaký zásluhy má na českým bigbítu.
Takže řeknu: Gábinko, autogramiády v Praze velmi nerad, jen že jste to vy a že mi na tom záleží, ale jen do 5 km od Prahy. Já nepojedu do Brna, aby na mě přišlo 11 lidí, nebo 3. Já tuším, že mě bude tahat i do Bratislavy. Nie! To nie!
HOVNA V PARKU!
Co maluju? Maluju málo. Musím se přiznat, že teď hlavně hodně píšu. Mám toho ale hodně rozmalovanýho. Pro mýho kamaráda a vydavatele pana Houdka maluju prezidenta Havla, přál si ho. Mám ho tužkou. Francouzská Polynésie se mi tak líbila, když se podíváte, je v oddělení s obrázkama, je velmi úzká, protože má 150x40 cm. Ale tak mě učarovala, že ji maluju znovu, protože bych ji chtěl vystavovat. To byl obraz na objednávku, skončil u mého přítele, kterej si ji objednal. A mám od něj další zakázku, protože je dobrý mít bohatý přátelé, který rozdávaj obrazy. Objednal si krásnej obraz, jeho přítelkyně má narozeniny a on si objednal obraz Marcela uprostřed štěstí a blahobytu. Má šťastnou rodinu, výtečně si žijou, jsou bohatý, má zdravý děti, co jí může chybět? Tak jsem maloval Marcelu. Štěstí a blahobyt jsem tam ztělesnil ve svý představě. V jedný ruce má, myslím, stehno z kachny, to je část mé představy o štěstí. Ani nevím, co má v tý druhý, musím si dát záležet, protože ten obraz tam bude viset pořád. A mám rozdělanej obraz Pejskaři v parku, o něm jsem už psal, jak chlap a ženská si povídaj, jsou proti sobě, každej má svýho pejska a dokola je jedno psí hovno vedle druhýho. Není tam skoro vůbec nic jinýho, jen samý hovna. Ten obraz nebude pozitivní, ani nikoho nepotěší. Myslím, že to bude další z mých, říká se tomu chybných projektů. Neprodejnej obraz, pejskaři s hovnama. Myslím, že se tomu říká chybný podnikatelský záměr!
ZPĚT DO DĚTSTVÍ.
Rozhodl jsem se, všimněte si, že v každým deníčku udělám nějaký nesmyslný předsevzetí. Ale tohle už ve mně zraje dlouho. Vrátím se do doby svýho dětství a začnu sbírat známky. Teď v době, kdy filatelie je v krizi, známky ztrácej cenu každým týdnem, velké sbírky, ve kterých je uloženo spoustu peněz, se prodávají za dumpingové ceny. Tak já začnu teď sbírat známky. Tak jako jsem začal kouřit znovu v době, kdy kouření zakazujou, potlačujou, mlátěj vás, abyste nehulili, přesvědčujou, tak já, kterej jdu vždycky proti proudu jako Neruda, viz ……Šel jsem schválně proti všemu proudu, červené odznaky, červené kravaty, klikatým bleskem projela mozkem vzpomínka na Komunu… Museli jsme se to učit. Tak já známky. Budu sbírat 1. republiku Masarykovu a Velkoněmeckou říši. Těch jsem měl nejvíc. To mi připomene moje dětství. Třeba řeknete kravina. U vnuků se s tím nechytnu, zkusím získat Andulku. Ona známky sbírá, že bych oživil její zájem a že bysme sbírali dva.
PANÍ ČECHOVÁ! VÁM ASI HRABE!
Před rokem zemřela sopranistka Milada Šubrtová, která se narodila v roce 1924. Já mám na ni zvláštní vzpomínku, na Miladu Šubrtovou, vynikající zpěvačku z Národního divadla. Seznámil jsem se se stejně vynikající operní pěvkyní paní Nedošínskou. Paní Nedošínská se ke mně hlásila, taková velká operní diva!, a říkala: „Pane Čech, co ta naše Slávie?“ Vyprávěla, jak s manželem chodili na Slávii, dokud žil, jak ona je velká slávistka, jak sleduje všechny zápasy. Tak jsme si vyprávěli, moc jsme si notovali. Rozešli jsme se s tím, ať naše Slávie válí. A já jsem zapomněl, že to byla též operní diva ale Nedošínská! Moje žena mi říkala: „Dneska točíme medailon s Miladou Šubrtovou, sopranistkou z Národního divadla.“ A já na to: „Prosím tě, tu já dobře znám. Před měsícem jsem s ní mluvil o Slávii. Ona je velká slávistka. Tak jí řekni: Paní Šubrtová, manžel vás pozdravuje, vzkazuje vám, ať ta naše Slávie válí. A ať dostaneme titul a že ho velmi potěšilo, že jste tak velká slávistka.“ Magda druhej den přišla a říkala: „Prosím tě, ona na mě koukala jak na zjevení. Ona si myslela, že jsem se zbláznila. Říkala mi: Paní Čechová, vy si mě s někým pletete. A já jsem říkala: Ne, manžel mi říkal, jak jste spolu probírali Slávii a jaká vy jste fanatická slávistka. A jak na Slávii chodíte.“ Ona říkala: „Nezlobte se, ale já jsem na Slávii nikdy nebyla.“ Není to od ní hezký, viďte, když já ji povýším i když omylem do pozice velké slávistky a Miládka si toho ani neváží? To tak na okraj.
KALENDÁŘ:
…..KDEPAK TY FAJN MINCE JSOU???
Před 135 lety byl na místě bývalého keltského hradiště, oppida, ve Stradonicích na Berounsku nalezen zlatý poklad 200 zlatých keltských mincí. Maně mi tak napadne, kde skončily? Kde asi jsou? 200 je dost. Jestli je někdo odklonil, nebo jsou ve zlatým programu republiky, nebo byly vyplaceny jako úřednické odměny… Chtěl bych vědět, kde to je. V trezoru? Nemám důvěru, nedivte se.
PŘÁTELSTVÍ A NÁHLE HOVNO!
65. narozeniny oslaví politik a herec Vítězslav Jandák. Slávek, můj velkej kamarád. Celej život jsme se kamarádili. Vlastně jsme se skamarádili při natáčení filmu Divoké víno před lety. Já o tom někde zase píšu, ležel jsem v Mikulově v pokoji, hrál jsem v tom filmu hudebníka, probouzel jsem se ráno na pokoji, když tam vtrhl takovej veselej, sympatickej kluk a to byl Jandák. Hned jsme se skamarádili, povídali jsme si a šli jsme na oběd, mírně jsme se přiožrali. Naše přátelství vlastně trvalo celou tu dobu. On pak byl na pražský radnici dřív než já. Furt jsme se scházeli, on mi vyprávěl o zlodějinách na radnici a já jsem poslouchal. Pak jsem šel na radnici já, on nebyl v té době nikde, tak jsem mu zase já vyprávěl o zlodějinách na radnici. On se se mnou radil, do jaký strany by měl vstoupit. Začínal, myslím, u republikánů, pak koketoval Slávek s lidovcema, nakonec skončil u socanů. A když měl Paroubek jmenovat ministra, skromně se připomenu, že v sociální demokracii byla řada na mně, tak vybral Jandáka. A Slávek od tý doby se mi ani neozval. Ani ťuk! Nebral mi telefony! Tak jak předtím volal a občas přijel, koupil nějakou sošku od Sitárka jako dárek, vůbec se mnou nekomunikoval. Úplně přestal. Strašně mě to mrzelo, zkoušel jsem mu volat, co je děje? Řekl bych mu: „Jandáku, sereš mě, ministrem jsem měl bejt já, ty kokote, ale co, když už jsi ty, bok si nevyvrhnu.“ Ne, nevolal mi. Jednou jsem volal z jinýho telefonu, nepoznal, kdo mu volá, tak mi to zvedl, říkám: „Ty vole, proč, Slávku, nepřijedeš?“ „Ringo, mě to tak mrzí.“ Já jsem říkal: „Slávku, co tě mrzí? Tak mě udělej náměstkem. Vždyť můžeš všechno. Nemusím být ministr, i jako náměstek je ty šmejdy úřednický vymetu a udělám tam pořádek.“ „Neblbni, Ringo, povídá Slávek….já mám pro tebe něco daleko, daleko, daleko lepšího. Uvidíš.“ A od tý doby jsem ho zase neviděl, neslyšel. Zavřela se po něm voda. Pěkně nám ztloustnul, hoch. Ale poslanecká práce mu svědčí. Přitom se děsně tloustne!
OBDIVUHODNÝ ŠVÉD!
Před 100 lety se narodil švédský diplomat Raoul Wallenberg, jenž za 2. světové války zachránil desítky tisíc maďarských Židů. Zemřel zřejmě v moskevské věznici v roce 1947. Já považuju Raoula Wallenberga za jednoho z největších hrdinů. 2. světový války. Je to obdivuhodná osoba. Já to tak těžce nesu, jak dopadl tenhle člověk, kterej prokázal takový milosrdenství, tolik dobrodiní, stejně jako ten Brit, jak zachraňoval židovský děti. Tak svět odplácí, Raoule. Pro mě jsi veliká postava! Když jsme byli s Novotným v Londýně, tak když jsme vyšli z hotelu, tak tam byl pomník, kde bylo napsáno: Na památku Raoula Wallenberga, hrdiny 2. světové války. Rusové dlouho tajili, co se s ním stalo. Jeho rodina se to pokoušela zjistit, protože někdo ho prý ještě viděl v roce 1960 v gulagu. Příšerný, jak se člověk dostane do tohohle soukolí, tak je ztracenej. Věnujme mu všichni tichou vzpomínku.
KRAVINY SI PAMATUJU!
Před 90 lety zemřel turecký generál a politik Enver Paša, narodil se v roce 1881. Petr Novotný mi říkal: „Člověče, ty si pamatuješ neuvěřitelný kraviny, Ringo. Některý velký věci si vůbec nevzpomínáš, ale ty si pamatuješ takovejch kravin, takovejch detailů. Kam v tom mozku tyhle blbosti ukládáš?“ A já jsem si při tomhle datu politika Envera Paši uvědomil, že já jsem kdysi viděl film Skanderbeg. Skanderbeg byl albánský hrdina, který bojoval proti Turkům, myslím, že docela úspěšně. Jestli mě paměť neklame, tak Albánii Turci nikdy zcela neovládli. Ale co je na tom zajímavýho, proto se o tom rozepisuju, že jsem se nachomejtl někde, myslím, že to bylo ve vojenským muzeu, v dávnověku, šli jsme tam s učňákem. A tam mluvili o Skanderbegovi a bitvě v Albánii, a jak Skanderbeg zvítězil, přestože proti němu tureckej sultán vyslal 3 své vysoké maršály, byli to turečtí pašové, jedna z nejvyšších funkcí v Turecku. ( ? ) A on si nemohl ten historik vzpomenout, kteří to byli. Ukazoval nám mapu a já jsem říkal: „Pane,…. byl to Vesel Paša, Osman Paša a Sulejman Paša. Ten spadl na zem, protože to bylo pravda. On nechápal, kde to mladej, usmrkanej učeň vzal. Já jsem říkal: „To já tyhle věci všechny vím.“ Věděl jsem hovno, jen jsem znal tyhle jména z toho filmu Skanderbeg. Vidíte, jaká je se mnou legrace.
NA SKVĚLÉ LIDI JSEM MĚL ŠTĚSTÍ! ( Na hajzly Bohužel taky!)
Před 20 lety zemřel římskokatolický kněz František Tomášek. Kardinálem se stal v roce 1977. Arcibiskupem pražským a primasem českým byl v roce 1977 až 1991. Narodil se v roce 1899. Kardinála Tomáška považuju za jednu z největších církevních postav naší historie. Společně s doktorem Reinsbergem, Msgr. Boháčem a Anastázem Opaskem, opatem, to byli vynikající lidi, vynikající muži. Když jste přišel do jejich blízkosti, cítil jsem z nich tu jejich sílu duchovní sílu. Ta víra, která jim tryskala z očí, to odhodlání, spravedlnost a láska. František Tomášek, veliká autorita.
MYSLELI JSME, ŽE JSME KURVY A MY JSME KRYSY!
Před 10 lety bylo oznámeno, že se vědcům podařilo sestavit zatím nejucelenější genetickou mapu myši. Lidé a myši mají z 99 % totožný genom. Myši, a co krysy? Mám pocit, že nejsme ani tak myši, jako spíš krysy. Myslím, že se mnou budete mnozí souhlasit. Možná, že nějaký zoolog by dokonce řekl, že křivdíme těm zvířátkům. Těch 99 % genomu je skvělejch a to 1 %, co nás liší, to je právě to, co z nás dělá kurvy, podvodníky, zloděje a šmejdy. To myši bohudík nejsou.
MĚLA ŠUKAT A MLČET!
Před 50 lety zemřela americká herečka Marilyn Monroe. Narodila se jako Norma Jeane Baker Mortensonová v roce 1926. Krásná, naivní ženská, trošku mrška. Měla ráda sex, ale kdo ne, přátelé, ruku na srdce. Myslím, že šukala se oběma bratry Kennedyovými a s mnoha dalšími. Dokonce myslím, že John Kennedy s ní udržoval velmi intenzivní svazek. Jistě si to s bráchou říkali, jeden druhýmu si ji poslali, jak už jsem byl jednou opět, všimněte si, jak se často opakuju, v jedné knize popsal. Ožrali se před ní, vykládali jí věci, které neměla vědět, a pak myslím, že je pravda, že se jí zbavili, že ji zabili. Ani ji nemuseli zabíjet, jen vyjádřili nelibost, co všechno ví a nějakej ochotnej podúředník šel a udělal to. Prej ji opili, omámili a vpravili do ní drogy zadkem. Do zadku jí strčili dávku, která ji zabila. Škoda krásný ženský. Co ona mohla vědět? Chtělo se jí šukat s prezidentem. Drahá šukačka. Ale která je levná? Řekněte sami.
Deník osamělého běžce
Další články
