Drazí gardisté, bratři a sestry,
čtete poslední deníček v roce 2012. Nikoho z vás nepřekvapí, že ho vlastně diktuju 3. ledna, ale skluz zavinily nejkrásnější svátky v roce, to mě snad omlouvá. Ten další novoroční bude začínat Ringovým novoročním projevem, rekapitulací a novinkama, který budou v lednu, včetně rekapitulace Silvestra a Tajomstva mojej kuchyně a včetně Pokondrů. To si necháme až na lednové hodnocení.
Co se teda událo koncem roku? Volal mi Kocáb. Říká: „Ringo, my budeme dělat koncert znovu v Praze a chtěli bysme s klukama, jestli bys tam nevystoupil s náma a nezpíval Pražákům, těm je tu hej! a oblékl se přesně tak, jak jsi chodil s tou kozou po Praze. I tu kozu ti seženeme, že bys tam zazpíval.“ To mi přišlo velmi pěkný a říkám Kocábovi: „Michale, to je skvělý, ale já jsem v autě na křižovatce a víš, že já mám paměť šimpanze, pamatuju si jenom 10 vteřin. Musíš mi poslat mail a napsat mi do něj, kdy ten koncert je a všechny data.“ Kocáb mi to slíbil a nic mi neposlal. Proto se taky zatím nedozvídáte, dokud to z něj nevymáčknu, kdy půjdu s kozou na pódium.
Další kamarád mi volal z Moskvy, že by chtěl nechat přeložit Ruský týden do ruštiny. To mě potěšilo, ale hned to ve vás vyvolá určitý pochybnosti. Já už jsem ostražitej na to, s kým spolupracovat. Mockrát jsem se spálil, i když, jak už jsem se často chlubil, mám čich na kvalitní lidi. Právě proto odhalím blbouny a neschopný kretény hned v počátku a vůbec s nimi nepokračuju v jednání. Tenhle člověk, kterej mi to volal, je poměrně dobře u mě uvedenej. Slíbil mi, že se u mě zastaví a že mě seznámí s tím, kdo by ten text překládal, protože to je důležitý. Tak myslím, že by Ruský týden měl putovat do své vlasti. Jak bych řekl umělecky: Ruský týden se vrací domů. Ale nejsem si jistej, jak se k němu Rusové postavěj. Jestli se vůbec budou Ruskýmu týdnu smát. Vy jste se smáli, ale vy jste vyspělé české publikum. Nechám se překvapit.
Napsal jsem dopis Petru Čechovi do Chelsea. Dostal jsem od Vopršala jeho mailovou adresu, ale už ta je podivná, protože to je stopservis, (?) nebo servissportstop. (?) Jak to nezačíná jménem, tak je jasný, že to je mail někde na úřad, kde budou filtrovat, jestli to je vůbec důstojný, aby četl můj mail. Získal jsem podezření, že tam někde seděj stejný pitomci jako ta husa blbá, co nedala můj mail Dáše Havlový. O tom jsme si už psali. Která usoudila, že Dáša Havlová by neměla číst můj mail, cenzorní kráva blbá ůřednická. S ní jsme si už účty vyřídili. A mám pocit, že můj dopis Petru Čechovi skončil někde u nějakýho šestýho tajemníka, nebo čtvrtýho pomocníka druhého manažera. V podstatě jsem ho chtěl jen pozdravit a chtěl jsem se s ním seznámit, protože ho sleduju v televizi. Víte, že já se na Sky dívám. Ale hlavně jsem si s ním chtěl promluvit o bicích – na jaký bicí hraje, jaký má činely, jaký si kupuje paličky. Polovinu života jsem strávil za bicíma a nejde to jen tak vymazat. Dlouho jsem nebyl v zahraničním obchodě s hudebníma nástrojema. Zajímá mě, jestli přežila firma Rogers, jak víte, zakoupení soupravy Rogers mi doporučil Buddy Rich. Já jsem na ni hrál, byl jsem strašně spokojenej. Co vím, tady v Praze jsou Sonory, který prodává můj kamarád, a myslím, že licenční Ludwigy. Taky, když jsem hrál v televizi v programu Jiřky Bohdalový, kde byl host Petr Janda, my jsme tam hráli, vy o tom víte, už jsem o tom psal, Klein, Chrastina, starej Olympic s Jandou, tak oni mi přivezli úplně nový japonský Yamahy. Byly krásný, musím říct, když jsem je rozbaloval. Každej nástroj, když je novej, tak je krásnej. Tak to mě zajímalo stejně jako Premier League. Uvidím. Jen tak se nevzdám. Michal, můj syn, má točit Sportovce roku nebo Fotbalistu roku někdy na jaře. V nejhorším pošlu dopis Čechovi po něm. Ale pochybuju, že by to byl takovej kokot, a po přečtení dopisu svého méně slavného jmenovce mi nenapsal aspoň: Ringo, polib mi prdel.
Kdo mi nevolal jako Petr Hulínský a Slávek Jandák. Poslanci snídali, zasedali před koncem roku, a při snídani je napadlo, že mi zavolaj, tak mi volali. Já jim říkám: „Hulínský, Jandáku, vy na mě serete jak na placatej kámen.“ „Ne,“ a potom takový ty kecy,…. „my ti zkoušíme volat.“ A Jandák: „Teď mám konečně tvoje číslo.“ Nezlobím se na ně, mám je rád oba, Hulínskýho i Jandáka. Petra Hulínskýho mi naštěstí nezavřeli, Jandák přežil. Ztloustnul, ale to Petr Hulínský asi taky. Že přijedou, oba, tak to jsem zvědavej. Jakmile přijedou, podám zprávu.
Volal mi tajemník Miloše Zemana a požádal mě, že, myslím, 16. ledna je na Staroměstským náměstí velký shromáždění, kde vystoupí Miloš. Bude to v rámci tuhého klání o prezidentský post. Milošovy vyhlídky se podstatně vylepšily, ale moje vrozená exposlanecká nedůvěra k různým zákulisním intrikám a tahům mi nedovolí, abych se už nyní radoval z Milošova vítězství. Řekl jsem, že tam přijdu. Zajímalo mě, kdo tam všechno bude, to je důležitý. Řekl mi, že tam bude Slováček, Kerndl s dcerou, která má velmi špatný výběr chlapů, to ostatně víte z bulváru. Pak jmenoval asi 8 lidí, z nich jsem neznal vůbec nikoho. Nevěřím přátelů z posledního měsíce!!! Půjdu tam, patřím tam. Vždyť jsem poslední žijící Zemanovec, jak říkal Paroubek. Podám vám přesnou informaci potom, až to bude. Taky jsem jim říkal: „Musíte mi to poslat mailem, já jsem na horách, nemám možnost si to zapsat teď hned. Jsem ve stodole a plním nůši dřevem.“ Trvalo to taky 14 dní, než mi zavolali, kdy to je.
Vystoupení s Bolkem usnulo na mrtvém bodě, volala mi členka štábu, myslím, že dramaturgyně, a snažila se mě přemluvit, abych přišel na vystoupení bez jakékoliv přípravy. Horká jehla. Neumím si představit, jak by Bolek odflákl vystoupení. Je to takovej jeho comeback na obrazovku. A když si vybavím, jak byly skvělý ty jeho vystoupení, co točil v Brně, tak nechtěl bych, aby tohle bylo horší. Znova jsem trval na tom, že chci s Bolkem mluvit, ať přijede Bolek na kafe. Usnadňoval jsem si práci, ale když to bude nezbytné, tak se s ním sejdu někde jinde. Velmi nerad, ale sejít se musíme. S tím jsme se rozloučili. Nevylučuju, že si řeknou: Tak se na něj vysereme, na toho Ringa, dáme tam někoho jinýho, kdo nás nebude opruzovat. Ale když s Bolkem, tak to musí bejt špička jako se Šípem.
K mé velké radosti se ozval můj kamarád Petr Katz z Austrálie. Já už jsem o něm psal, ztratil jsem s ním na čas kontakt. Petr Katz otevřel znovu bránu k našim krajanům v Austrálii, takže na internetovým počítadle se ukáže, jakou osvětu mi udělal. Napsal mi nádhernej mail…
Ahoj Ringo, tvoji webovou stranku jsem objevil asi pred tydnem a hned jsem to vyslepicil spriznenejm dusim. Je skvela a kdyz jsem procetl tvou historii, tak me to vratilo zpet ke Kupcum na "Smetaky" kam jsem pozval na prvni rande svou budouci. Taky na Hrebenka, k Novakum a do Malostransky. Nebo do Jecny na "Sputniky" Tam byl na hajzlu napis: Lidova milice je tvarohovej prdel. Rad bych znal autora tohoto monumentalniho vyroku. Dalsi vyrok, co mi zustal trvale zapsan, byl kdyz udrzbar pan Volavka v Technoplynu pracoval s kladivem a prastil se pres prsty. Zavyl a zarval: Komunisti zasrany !!! Od tech dob kdyz treba prsi nebo dojdu k zavrenymu obchodu tak procedim mezi zuby: Komunisti zasrany !!! A hned mam lepsi naladu.
měl jsem z něho radost, protože jsem ho už považoval za ztraceného syna. Vy, kteří čtete moje knížky, víte, že Petr Katz je ten, kterej na tom opuštěným ostrově v Tichomoří objevil potopenou loď s nápisem Ať žije Slávie. Což je podle mě událost roku.
Kdo nás nepřišel na Vánoce na chalupě navštívit jako pan Petráň! Myslím, že je děkanem FAMU, JAMU, DAMU, ??? zastává nějakou takovouhle akademickou šajbu, já jsem mu nevěnoval pozornost, protože Petráň přišel vlastně za mým synem na návštěvu, jsou to spolužáci z gymnázia. Petráň je božskej, vypadá skvěle, přivedl si asi o 50 let mladší manželku. Já jsem nejdřív myslel, že je to jeho dcera, víte, jaký já dělám faux pas, pak se ukázalo, že je to jeho žena. Ale co je nádhera, pan profesor Petráň miluje zvířata a má koně a osly a kachny a husy v Krkonoších, kde žije. Žije blízko nás. Přivedl dvě jihoamerické lamy na vodítku. Říkal, že cestou lidi padali z lyží, když se najednou z lesa vynořily dvě lamy v zasněžených Krkonoších. Přivázal je u chalupy ke stromu obě dvě, má pár. Všichni, kdo projížděli, taky padali. Auta málem sjela ze svahu. To překvapení, když to nečekáte, a najednou z houští na vás vykoukne lama! Vidíte, jaká je i s vysokoškolskými profesory legrace.
A kdo mi nevolal jako slávisti! Nejdřív mi poslali pozvánku, Slávie má velké výročí a v Národním divadle bude shromáždění, kde se my slávisti sejdeme. A že mi pošlou dvě čestný vstupenky. Znáte mě, mě zajímalo zaprvé, kde budu sedět, protože pozvánka má číslo 687, to bych byl někde vzadu u dveří za sloupem. Ne, že by mi to tak vadilo, protože je moje povinnost být přítomen na takovéhle slávě mé milované Slávie, ale přece jen chtěl bych něco vidět. Tak mi říkala referentka, že neví, že se lístky teprve budou rozdělovat. Říkal jsem, že nechci sedět mezi poslancema, nechci sedět vedle senátora, nechci sedět vedle členů vlády. A chci bejt vepředu, protože špatně vidím, špatně slyším. To já nedělám, mi říkala. „Tak to tlumočte holkám na sekretariátě, i když ony to vědí.“ Pak mě teda zajímalo, kdo tam bude, kdo vybral program, protože mám špatný zkušenosti. Slávisti, kteří jsou laici, to svěřej nějaký imbecilní agentuře a ta tam dodá svoje umělce, ty, co má na skladě. Není to kvalitní výběr. Ne, že by volali Novotnýmu, kterej má tuhle hvězdu, objednali ji. Pak volali, Hahnovi jeho hvězdu koupili, jinde dobrou kapelu. Ne, to, co my máme, co zastupujeme, to tam nacpem. A já v žádným případě nechci slyšet Lucii Bílou, a další porevoluční rychlokvašky, ani bohovi! Takže budu se teď pídit, kdo tam bude vystupovat. A počkal bych v baru, něco bych si tam četl, přišel bych si sednout, až budou oslavné řeči na můj milovaný klub. To jsou všechny novinky, není jich moc. Něco si nechávám po novém roce. Hlavně bude obsažný kalendář, kterej bych chtěl dojet až do konce roku, ať mám aspoň v kalendáři, když se mi to nedaří u témat, pořádek.
Jinak bych vám chtěl už teď popřát, já vám budu přát znovu v novoročním projevu, gardisti, mám vás rád, je vás pořád víc a víc, chtěl bych vám popřát všechno nejlepší do novýho roku, hodně štěstí, zdraví, to nejsou banality, to jsou důležitý věci, když se myslej upřímně. A chtěl bych konstatovat, zase ze mě, připravte se, vypadne moudro, ,, lepší je být šťastný a trochu nemocný, než nešťastný a zdravý.,,
V pondělí 17. prosince byl svátek sv. Lazara, patrona hrobníků. Je to zvláštní patron, nevím, kdo ho vyznává, jestli jenom hrobníci, ale bezpochyby všichni členové pohřebních služeb na celým světě by měli mít svatýho Lazara v rámečku v pohřební síni, ve svým ústavu. Já jsem si chvilku myslel, jestli bych neměl obvolat svoje vrstevníky – Karla Gotta, Šípa, Kocába a další, jestli bysme se neměli zamyslet nad tím, jestli bychom se neměli sv. Lazarovi více věnovat, protože se může stát, že ho bude někdo z nás brzy potřebovat. Myslel jsem to jako legraci, protože víte, jak jsem vtipný, ale pak jsem si uvědomil, že zejména Karel Gott, je citlivej na to, že umřeme, jak nerad to slyší. Já to taky nerad slyším, to byl jen takový nejapný přihlouplý žert s tím Lazarem. Tak, Lazare, ještě nám dej chvilku pokoj.
Před 115 lety zemřela spisovatelka Sofie Podlipská, která se narodila v roce 1833. Myslím, že na stránkách deníčku jsem se už zmiňoval o její sestře, všechno jsem to zašmodrchal. Nesmíte, přátelé gardisti, moc spoléhat na to, že to, co píšu, je pravda. Chci psát pravdu, ale ne vždycky se mi to poštěstí. Jak říkal Plzák: Když pravdu, tak určitě aspoň trochu.
Petr Novotný mi odpověděl na moji chybu, víte, že on střeží moje stránky. Všimněte si, že mluvím správně česky, že neříkám, on stráží moje stránky, což je slovakismus a používají to debilové Češi. To je slovenský výraz, ten nám nepatří. Takže Petr střeží, nebo ještě lépe hlídá moje stránky. V něm rozkrývá všechno kolem Sofie Podlipské, takže teprve pak budete vědět, jak to vlastně s těma ségrama bylo. Vidíte, jak to pálím od boku, já, polovzdělanec. Myslím, že to byla ségra Karolíny Světlý. Snad neblábolím.
Pokud chceš mít pořádek s Karolínou Světlou a její ségrou, tak v tom mám jasno, u odborného asistenta Taxe jsem z toho dostal na fakultě v roce 1966 jedničku. Tak Karolína (bacha!, ona se ve skutečnosti jmenovala jinak, ale to jsem zapomněl, provdaná byla Mužáková, to vím… ) opravdu měla jasně poměr s Nerudou, vdala se za toho Mužáka, což byl učitel klavíru. Ale její sestra byla přece Žofie Podlipská! Taky spisovatelka a skvělá překladatelka. A ta si vzala Podlipského, což byl opravdu obrozenec a poslanec Českého sněmu. On má největší zásluhy!!! Donutil obě ségry, aby se věnovaly literatuře… prý jim to slušně píše, mohly by se tím živit….
Stalinova dcera Světlana utekla cca nějaký ten měsíc před nástupem Dubčeka – já si na to pamatuju, čili to bylo cca na podzim 1967 plus mínus pár měsíců. Bylo jí okolo čtyřiceti let, byla v mládí docela hezká. Paměti napsala hezky bilanční, je v nich všechno, co čekáš, včetně jejich dvou manželů – oba skončili špatně. Stejně tak jako její dva bratři. A jako její matka – všechno to jsou dlouhé story.
A připomínka ke Špidlenovi: S tím nápisem Stradivari (??) je to určitě trochu jinak – tutově je tam napsáno spíše Stradivarius, i to ovšem lidi často plete a dává jim to klamné naděje. Není to ale recese, je to hodně rozšířená série nebo dokonce značka jednoho typu kvalitních houslí - jsou jich už dnes tisíce a všechny mají stejný štítek… Jsi ukvapenej Čuku! Zdraví GEK
65. narozeniny oslaví slovenský fotbalista a trenér Karol Dobiáš. Božský Karolko! Můj dobrý kamarád, několikrát jsem s ním hrál za Starou gardu reprezentantů Československa. Dobiáš je skvělej. Vzpomínám si, jak hrál za mnou, hodně si zahrál, protože přese mě soupeři procházeli jako skrz cedník, za mnou teprve obránce Dobiáš každýho zastavil. V šatně měl takovou bedýnku, která měla šikmý víko, on si na to stoup, špičkama hodně vysoko, patama dozadu. Já jsem na něj koukal a říkal jsem: „Copak to, Karolko, máš?“ „To mám na achilovky, na šlachy. Pomáhá to, vidíte.“ Tak jsem ho taky požádal, jestli bych si taky nemohl na bedýnku achilovky natáhnout. Člověk se pořád učí. Ještě jednou, Karol, hráli jste skvěle!
Před 95 lety bylo zřízeno samostatné československé vojsko ve Francii. Prezident Poincaré podepsal dekret o jeho zřízení. Mě tak napadá, měli jsme si tam to vojsko nechat a udržovat ho v pohotovosti, možná, že by se nám hodilo, a mohli ho povolat, až bude zle, přijde naše armáda z Francie, která snad udělá pořádek. Víte sami, že já nevěřím na postupný přechod k normálnímu životu a ke spravedlnosti. Ne, naše vojáky bysme neměli tahat do týhle země. Legie měly zůstat na Sibiři, tahle armáda měla zůstat ve Francii. Jednou bysme byli rádi, že je máme a byli by chráněni před politickým hovnodeštěm zde.
Před 15 lety spáchal sebevraždu spisovatel Richard Glazar, někdejší vězeň tábora Treblinka, jemuž se odtamtud jako jednomu z mála podařilo utéci. Glazar se narodil v roce 1920. Musím s hanbou přiznat, že o takhle výjimečným člověku nevím vůbec nic. Ťukněte si na internetu. Důvod jeho sebevraždy? Většinou to bývaj ženský, ale panebože, člověk, kterej přežil takovou hrůzu a kterej tak osvědčil svoje hrdinství, že by kvůli ženský? Musím se na to taky podívat. Zjistěte si, gardisti, jestli o něm někdo nenapsal knihu. Nebo jestli on sám nenapsal knihu. Víte, jak mám rád paměti vítězů a jak jich máme málo, většinou všichni hrdinové končej špatně. Richard Glazar, až na tu sebevraždu, čert ví, jak to bylo, je hoden obdivu. Rád bych si přečetl, jak to bylo, jak se mu podařilo utéct, když se všem ostatním utéct nepodařilo. Máte nad čím přemejšlet. ( důvod byla opravdu žena – zemřela a on už bez ní nechtěl žít! )
V pátek 21. prosince byl významný den. Je to zimní slunovrat, nejkratší den v roce, po něm se dny opět začínají prodlužovat. Hned jsem shromáždil vnuky, říkám: „Děti, na Novej rok, o slepičí krok. Ode dneška už se zase budou prodlužovat dny, už zase uvidíte, až půjdete do školy, že už je světlo, budeme se radovat, byla tma, dědo, teď už je šero a za chvilinku zase polezeme do bazénu.“ Vy, kteří znáte moji povahu, a víte, já jsem poučený optimista, jak se začnou radovat, že se budeme koupat, tak říkám: Jo, děti, budeme se koupat, ale uběhne pár týdnů a budeme zase kupovat kapra a bramborovej salát. Takhle já si dokážu zkazit radost ze slunovratu.
Před 75 lety měl v Hollywoodu premiéru první celovečerní kreslený film Walta Disneye Sněhurka a sedm trpaslíků. Zajímavý je, že v Československu se hrál poprvé 16. září 1938 v pražském kině Aleš, pozdější kino Alfa na Václavském náměstí. Musela to bejt velká událost. Já se pamatuju, když jsem byl malej kluk, viděl Sněhurku, jak jsem byl nadšenej. Jak na mě strašně zapůsobily a ohromily moji dětskou dušičku Disneyho Gulliverovy cesty. To byl tak silnej zážitek, oba dva filmy mého dětství. Vy, kteří se díváte do kolonky Obrazy, tak tam vidíte moji vzpomínku, obraz Sněhurka a sedm trpaslíků, jak tam Sněhurka tlačí Prófu na vozejku, jeden trpaslík vedle a všichni ostatní jsou v hrobečcích, jsou na hřbitově, všichni ostatní trpaslíci už umřeli. Taky nepovedený pokus o vtip, ale nemůže jinak kdo z Beskyd a z hor!
75. narozeniny oslaví americká herečka Jane Fondová. Bože, teď jsem ji nedávno viděl, jak je pořád neskutečně nádherná! Ona byla vždycky neskutečně nádherná! S takovým otcem a takovou matkou, jak by neměla bejt nádherná. Jak měla krásnou postavu! Jak byla sexy! Jeden čas byla trošku pomatená, bojovala za mír. To ji, myslím, později přešlo. Jane Fondová, i teď, v tomhle věku bych jí kroutil ruku a přemlouval bych ji a vy taky určitě, neříkejte, že ne, blbouni.
Před 145 lety se narodil literární kritik a spisovatel František Xaver Šalda. Umřel v roce 1937. Na Šaldu jsem vždycky četl jenom chválu. A číst chválu na kritika je obdivuhodné. Je to jeden z mých velkých životních dluhů a kdo ví, jestli ho ještě splatím, chtěl bych si přečíst, jaké Šalda psal kritiky. V čem byly tak skvělý, že všichni ho chválili a později všichni litovali, že Šalda už není, takoví kritici že nejsou. Není divu. Literární kritik musí bejt vlídnej. Musí nemilosrdně zkritizovat to, co se mu nelíbí, ale měl by taky objektivně vyzvednout to, co je na dílu dobrý. Nic není černobílý, vždycky je něco skvělý, nebo něco příšerný, ale ve všem se najde zrnko něčeho dobrýho, což je povzbuzením pro autora. Podívejte se na Šaldu.
Před 45 lety v pražské Lucerně vyvrcholil po třech dnech první československý beatový festival. Vyhledal jsem fotku, jak sedím už se svými novými bicími Rogers, mám americkou kovbojskou bundu s třásněma, velkej řetěz kolem krku, lennonovský brejličky a řežu do toho jak hluchej do vrat. Nádhera! Beatový festivaly, to byl velkej svátek pro všechny rockery. Myslím, že jsem tam vystoupil s kapelou Rogers band, kde byl Pete Kaplan, Milan Růžek, Rudla Rokl, Láďa Chvalkovský a já. Byl to nářez, hráli jsme pěkný pecky. Vyhrála skupina REBELS ( Korn, můj brácha Sváťa a Plíva ) Před Lucernou kouřil rozlobený baskytarista Primitivs group povzdechl si a povídá mi…Byl to festival krásných písní doprdele!
Před 40 lety bylo v chilských Andách zachráněno 16 lidí z letounu, který vezl výpravu uruguayských ragbistů a 13. října 1972 se zřítil v horách. Zahynulo 29 lidí. Ostatní přežili díky tomu, že se živili masem svých mrtvých spolucestujících. Komediální drama, řekl by dobrý režisér. Díky za přežití, ale představa, jak jedí kolegy... Dovolte, abych zase nevhodně zavtipkoval. Jak jim ten, kdo měl službu v kuchyni a připravoval to jídlo z těch mrtvejch spolucestujících, říkal: Kluci, mám udělat stehýnka, lejtka, nebo pajšl? Na co máte chuť? Nebo si dáme dneska mozeček? Ježiš, to je hnus, promiňte, takovýhle kraviny mě napadaj. Chtěl, aby nejedli furt stejný věci. Pánbůh mi odpusť a ti mrtví taky, že o nich takhle blbě vtipkuju. Ale znáte to, nemůže jinak, kdo z Beskyd a z hor.
Před 15 lety uskutečnil v pražské nemocnici v Motole tým profesora Pavla Pafka první transplantaci plic v České republice. O profesoru Pafkovi jsem tu už mockrát psal. Je to vedle mýho přítele profesora Aschermanna doktor, kterej patří mezi nás slávisty. Je to velkej slávista. Taky mnohý z vás určitě napadne, kdyby nebyl slávista, nemohl by uskutečnit tu transplantaci plic. Protože kdyby byl sparťan, tak by se nejprve pokoušel třeba o umělej chrup, ale my slávisti saháme po těch nejvyšších metách.
Před 845 lety se narodil Jan I. Bezzemek, anglický král od roku 1199. Zemřel v roce 1216. Bezzemek se narodil 24. prosince. Dostali ho pod stromeček maminka Bezzemková a tatínek Bezzemek. Všimněte si, jak vím hovno, jak improvizuju. Asi neměl žádnou půdu, narodil se chudičký. My, co jsme byli nějakou dobu v politice, a vy, co čtete noviny, víte, že když se někdo dostane k moci, dlouho bezzemkem nezůstane. On potom se jako král k nějaké půdě domohl, měl k tomu prostředky, ale ten pseudonym Bezzemek mu zůstal.
Před 175 lety se narodil rakouská císařovna Alžběta, přezdívaná Sissi, maďarská královna a manželka Františka Josefa I. Byla zavražděna v roce 1898, jestli se nemýlím, tak nějakej magor do ní vrazil pilník, když se svojí přítelkyní nastupovala na loď, která ji měla někam odvézt. Byla prý velmi krásná, císař si ji zasloužil, ale myslím, že mu zahejbala s nějakým Maďarem hrabětem Andrássym, to já jí nemůžu odpustit. Proč zrovna s Maďarem?. Ale asi si nemohla pomoct jako ta Viktorka u splavu. Bylo tolik hezkých Čechů v Rakousku-Uhersku, proč nedala Dobrovskýmu, nebo Čelakovskýmu, nebo někomu z nich? Doprdele, zrovna Maďara! Jdi do hajzlu, Sissi!
Před 95 lety se narodil režisér a scénárista Jiří Brdečka. Zemřel v roce 1982. Pozor! To jsou všechno vánoční narozenci. Brdečka byl geniální literát, geniální scénárista a geniální režisér. Vím, jak Marta Kadlečíková blahé paměti vždycky říkala: Na literární duševní hodokvas k Brdečkovi. To byl zážitek pít kafe s Brdečkou! Jak byl vynikající! To musela bejt nádhera! Mrzí mě, že jsem tohohle vynikajícího muže nepoznal. Jeho dcera, nevím, kolik talentu podědila po tatínkovi, ale přijde mi zapšklá, smutná, hořekuje nad vším a myslím, že se cítí i odstrčená a zklamaná ze současnýho světa. To já jsem taky, ale jak říkám – neposrat se z toho dědičko slavného jména!
Před 85 lety zemřel ruský neurolog Vladimir Bechtěrev. Po něm se jmenuje nějaká porucha mozku, teď se snažím vybavit si, jaká. ( Pravděpodobně už ji mám a Gek taky!) Všimněte si, jak vám v deníčku nechávám prostor, abyste moje polovědomosti doplňovali, popřípadě mě opravovali, jako Petr Novotný. Novotný, jestli to teďka čteš, vyzývám tě, napiš nám něco, jak vypadá Bechtěrevova nemoc. ( Ale nemachruj vole! )
Před 35 lety zemřel americký herec a režisér britského původu Charles Chaplin. Narodil se v roce 1889. O Chaplinovi jsem se už často zmiňoval, samozřejmě ho obdivuju, ale jeho legrace mě spíš dělá smutným než veselým. Radši jsem měl Laurela a Hardyho a Bustera Keatona. Co ale Chaplinovi opravdu závidím, je jeho žena Oona O’Neillová, dcera dramatika O’Neilla. Vzala si vlastně starou rachotinu, i když slavnou, pravda, bohatou. V jejím případě to ale nehrálo roli, protože ona byla , vždyť byla dcera O’Neilla. Ale vydrželadědkem Chaplinem, držela s ním basu až do samý smrti. Myslím, že to Chaplin taky mockrát ocenil. ( myslím, že mu nenadávala, když po sobě neumyl vanu! )
Před 5 lety zemřel zpěvák Karel Černoch, kterej se narodil jako já v roce 1943. Černoch byl jeden z našich nejlepších zpěváků. Já dokonce říkám, že Karel zpíval stejně dobře, ne-li líp, než Karel Gott. Jeho hlas mi pořád zní v hlavě. Na Karla Černocha nemůžu zapomenout. Hodně jsem ho doprovázel, kamarádili jsme se vlastně od mládí až do jeho smrti. Byl jsem jeden z posledních, kteří s ním natáčeli v rozhlase, myslím, že na Regině. Nezapomeňte na Karla Černocha, byl to opravdu výjimečnej zjev v kultuře minulýho století.
Před 115 lety měla v Paříži premiéru divadelní hra Cyrano z Bergeracu od Edmonda Rostanda. Jedno z děl, který přežilo svého autora. Cyrano je nádhernej, je to pohádka, v lidským životě se tohleto nestává. Rostand to věděl, a proto si řekl: Kurva, aspoň to napíšu v divadelní hře, když už to v životě tak není. Roxana, jak se, myslím, jmenovala, si vybrala krásnýho hlupáka, a kdyby nezemřel, tak by ho milovala až do smrti. A říkala by, že si Cyrana váží, ….že si s ním ráda povídá, kráva, ale šukala by s tím druhým, s tím krásným. Běžte, holky, do prdele s ,,dnes večer ju fikněm,,.
Před 115 lety se narodil ruský maršál Ivan Koněv. Umřel v roce 1973. Jeden z ruskejch maršálů, který přežil Stalinovy nesmyslné čistky a unikl jeho paranoickému hněvu. Já ho často jmenuju, Koněva a Rybalka si nejvíc pamatuju jako ruský generály. O Koněvovi za bolšána koloval po Praze takovej fór, dneska už to není aktuální, protože nikdo to nevíte, že ruský vojáci, když přijeli do Prahy, tak samozřejmě největší světovej hit, kterej v Rusku ještě nebyl, byly náramkový hodinky. Tak oni všude, kde mohli, chodili a kradli, nebo kupovali, nebo vyměnili. Tatínek mi říkal, že vyměnil jeden Rus hodinky za vojenskou motorku. Dokonce se říká, že ten obraz, jak Rudoarmějci věšej na Říšským sněmu tu rudou vlajku vítězství, že to museli jít fotit druhej den podruhý, protože ten, co drží tu tyč a má nataženou ruku, tak na ní měl asi šestery hodinky. To by samozřejmě světovou veřejnost zarazilo. Ale k tomu Koněvovi. Vtip vypráví: Maršál Koněv přišel na Staroměstský náměstí, podíval se na orloj a povzdechl si: Tyhle hodiny neunesu. Docela krásnej fór.
Před 20 lety zemřel jazzový hudebník a herec Eugen Jegorov. Narodil se v roce 1937. Znovu si uvědomuju, jak skvělí lidi nás opouštěj! Jegorov, vynikající jazzmann, skvělej hráč na tenorsaxofon, velmi vtipnej herec a komik. Já jsem měl tu čest, že jsem s ním vystupoval v Semaforu v divadelní hře, která se jmenovala Tak co, pane barone, takže jsem měl možnost Jegorova osobně dobře poznat. Taky se proslavil tím, myslím, že jsem to nedávno někde psal, že komunisti přivedli do divadla Semafor na povinné shromáždění všech herců nějakýho významnýho komunistickýho potentáta z Ruska nebo odkud. A chtěli udělat překvapení, tak se zeptal krajskej tajemník, jestli tušej herci a zaměstnanci divadla, kdo teď přijde. „Kdo myslíte, že přijde?“ A Jegorov vstal a řekl: „Farabund Martí?“ A tím to celý shodil. Všichni se smáli, když pak vylezl ten soudruh.
Jako bych to přivolal, ty geniální lidi, kteří nás opustili. Před 10 lety zemřel slovenský herec Július Satinský. Narodil se v roce 1941. Satinský přežívá v mé paměti jako geniální herec, geniální komik, skvělej přítel. Já jsem se s nima hodně stýkal v Semaforu, protože Roháč je přivedl a oni u nás vystupovali v různejch programech. V divadelním baru jsme si hodně s Lasicou i Satinským povídali. Satinský přežívá v mé mysli, protože obličejem nedokážu rozlišit, kdo umřel, jestli Satinský nebo Lasica. Teď jo, já je rozlišuju ten tlustej a ten hubenej. Hubenej tu je, zaplaťpánbůh, dej mu pánbůh pevný zdraví, Satinský odešel. co naděláte. Skvělej chlap, škoda ho!
70. narozeniny slaví herec a lékař Vladimír Pucholt. Určitě výtečnej lékař, geniální herec. Myslím, že všem doma ukázal cestu, když zdrhnul. Žije spokojeně a šťastně v Kanadě. To je to, co já radím všem emigrantům: Zůstaňte tam, kde jste. Jeďte do Prahy dvakrát za rok na 14 dní, naserete se, okradou vás, poznáte ten šlendrián a budete se ještě sami vracet do své hostitelské země, kterou všichni do jednoho pomlouváte. Češi ve Švédsku pomlouvaj Švédy, Češi v Americe pomlouvaj Američany, v Kanadě Kanaďany… Pálí vás dobrý bydlo, blbouni.
50. narozeniny slaví italská politička Alessandra Mussoliniová, vnučka diktátora Benito Mussoliniho. Na tohle datum nejsem připravenej, protože nevím, co Alessandra Mussoliniová zastává, z jaké strany ona je, určitě mnozí z vás si to najdete na internetu a napíšete mi to. Mně se na ní líbilo, že dědečka nikdy nepomluvila, když jí imbecilní novináři řekli: „A co říkáte, Alessandro, na činnost vašeho fašistickýho dědečka?“ „Běžte do prdele, byl to můj dědeček. I když jsem jeho vnučka, nejsem oprávněná ho posuzovat. Stanovisko k tomu zastávám, ale to vám, omezeným hovadům, neřeknu, abyste věděli.“ To je správná odpověď imbecilnímu novináři.
Ještě jedno datum – před 30 lety se vysílal první díl britského seriálu Haló, haló. Haló, haló a Jistě, pane ministře považuju za nejlepší seriály vůbec, jaký byly kdy natočeny. Skláním se v největší úctě před scénáristama, před výtvarníkem, před architektem dekorací, před hereckejma výkonama. A ten scénář – bože, kdybych takhle někdy psal!
A tady jen pro zajímavost odkaz na (asi nejlepší u nás) distribuci, kde Vás mají komplet, včetně elektronických knih. Možná by si zasloužili nějakou propagaci na webu. Koneckonců: Čecha nejlíp prodává kolega Kosmas...
