30. května 2012 OLYMPIK – ZEMAN - GOETHE

JSEM HNED PO BANÁNKÁCH V ČOKOLÁDĚ!

Je 5 hodin ráno a v 5 ráno choděj zprávy jenom od Novotnýho. Všichni ostatní ještě chrápou. Vím, když Petra vytočím, tak to v 5 hodin ráno zvedne. Nakonec moje pracovní doba je od 4 ráno do 10 dopoledne. Víte, že už jsem mockrát uvedl, že telefony začínají zvonit až po 10. hodině, kdy úředníci ožijí, a přestože do práce přišli v 8, tak po 10. hodině teprve začínají pracovat. Už si nakoupili, už si zahráli počítačový hry, už si přečetli můj deníček a můžou začít úřadovat.

Začnu dobrou zprávou od Petra. Petr mi napsal, cituju: „Poslal jsem Tvoje webovky jedný slečně a přečti si, co mi napsala.“ Teď přišla krásná potěšující věta, že si je tak oblíbila, že se na nich stala závislá jako na banánkách v čokoládě. Mě takovýhle věci nastartujou. Petr mě tak potěšil! Vlastně ta slečna! Ale jinak ani ťuk. Petr, jak víte, má modelingovou agenturu, kterou vede Pavlík. Občas mi přepošle mail a píše: „Ringo, posílám ti mail, kterej přišel dneska do naší agentury.“ A tam je fotka pěkný ženský, on ví, že mi šeredu poslat nemůže. Pošle mi to i s textem ctižádostivé dívky:……..,, Milý pane Novotný, ráda bych něco točila, nějakej film, ráda bych byla v nějakým televizním programu, taky bych si ráda zahrála divadlo. Miluju to a udělám cokoliv. Ta poslední zmínka: „Udělám pro to cokoliv“, Petra inspiruje, aby mi to přeposlal. Píše: „To je něco pro Tebe. Ty víš, co s tím. Já Ti to předávám, protože já mám šťastné manželství, Ringo.“ Takže tohle přišlo bez kontaktu, nevydal tuhle milou ženskou Mistrovi do spárů. A tak já přes deníček, kterej určitě, slečno, čtete, vám chci poděkovat za podporu. Dnes ráno nás bylo přes 800. Předchozí deníček začíná na 500 a teď už nás je 800. Mám z toho velikou radost. Takže mě doporučte svým známým.

SE ZEMANEM NA VĚČNÉ ČASY A NIKDY JINAK!

Volal mně Miloš Zeman a pozval mě do Tophotelu na Praze 5, kde byl kongres, sjezd předsedů stranických organizací Zemanovců. Miloš, že bysme se měli vidět a popovídat si. Tak jsem přijel, Miloš tam měl pokoj vyhraženej, kde odpočíval, popíjel vínko, pokuřoval jedno cigáro za druhým. Má na stole vždy dva tři přeplněné popelníky, do kterých jsem hodně přidal. Řekl jsem mu, že mám velkou radost, že ho Klaus podpořil, že to je tak něco významnýho, pozitivní signál pro nás. Říkal jsem: „Miloši, on se ukázal jako formát a naznačil celému národu, že tady není nikdo jinej lepší než ty. Teď už vidím velmi optimisticky tvoji kandidaturu. Samozřejmě, i kdyby to tak nebylo, tak se mnou můžeš počítat, víš, že já s tebou pojedu i do prohrané bitvy, když bude třeba. Ale hlavně, prosím tě, řekni Šloufovi, ať mě nezve na nějaký kraviny.“ Řekl jsem to i jeho volebnímu manažerovi, takovýmu sympatickýmu mladýmu klukovi: „Nezvěte mě do Počernic, kde přijde 20 lidí, z toho 30 cikánů. Já pojedu na významný akce, pojedu s Milošem do Brna, budu s ním v Praze.“ „Všude se ti, Miloši, postavím po boku. Nakonec jsem Zemanovec č. 2., přičemž Zemanovec č. 1 jsi ty. Ale žádný blbosti. Musíš mi věřit, že když řeknu, že hraju, že opravdu hraju a mám představení. Že se nevymlouvám, protože se mi nechce na předvolební mítink.“ Tak jsme pokecali a já jsem se ukvapil, já starej vůl. Takovou jsem měl radost z toho, že Miloše vidím a on taky, byli jsme oba plní optimismu a radostně jsme plnili popelníky. Ze mě vždycky něco vylítne, co mě pak mrzí, ukvapenec ukvapená. Říkám: „Miloši, vidíš, když budeš prezidentem, tak já bych třeba za vás kandidoval jako nezávislej. Nakonec, když ti Zemanovci něco neprovedou, nějakou BémovskoRathovskou akci, proč bych se nepostavil do jejich čela? Kdo jinej, než tvůj nejbližší spolupracovník, by měl vést tvoji stranu, ale neukvapujme se. Kandidoval bych, ale v příštích volbách,….. až v příštích volbách, Miloši. Do Parlamentu, ne do Senátu, kterej je k hovnu. Do Parlamentu, kde se dá přece jen leccos málo zmoci.“ A Miloš hned říká: „Ringo, tak to je skvělý, ruku na to.“ Hned mi podával ruku a řekl…... Podání ruky u chlapa má cenu podepsanýho kontraktu, přes to nejede vlak. Miloš ví, že já jsem v tomhle stejně zásadovej jako on. Tak jsme si potřásli rukama a Miloš vece, tak v roce 2014!!! V hrůze jsem si uvědomil, jakej jsem vůl, že jsem řekl příští volby, ale zapomněl jsem, že už dva roky uběhly z tohoto volebního období a že už zbývají jenom dva. Panebože, co jsem si to nadrobil? Hned mě to začalo mrzet, protože jsem věděl, že slovo dodržím, víte to i vy, moji milí čtenáři. Tak co naděláte? Pak jsem si říkal, že dva roky jsou přece jen ještě dlouhá doba, třeba se něco stane, že nebudu muset mezi ty kretény. Takhle si ještě naběhnu! Ani jsem to doma ještě neřekl, protože by mi tak nadávali Michal s Margaretou. To jsem si teda dal.

,, Tati! Ty jsi ale pako! Ty už jsi zapomněl jak jsi ležel na gauči s mokrým hadrem na hlavě a volal…ty svině! Ty svině! Ty svině! Takhle jsem si zadělal na průser. Pak mě Miloš požádal, jestli bych nešel dolů do kongresovýho sálu a něco neřekl delegátům. Přivítali mě, jak se sluší a patří na Zemanovce. Všichni vědí, jak se mi poškleboval Paroubek na Slávii ve VIPce: …..Á, přichází poslední žijící Zemanovec. Oni to vědí, tak tleskali, přivítali mě nádherně. Šel jsem na tribunu a oslovil jsem je: „Prosím vás, není to žádnej projev, je to jenom zdravice. Rád vás vidím, kluci a holky. Oproti minulýmu mýmu projevu v tý Žitný, vy, kteří čtete deníček, víte, o čem mluvím, kde jsem projevoval určitý skepticismus, tak tentokrát je můj optimismus o poznání silnější. Já jsem dneska přesvědčenej, že Miloš na Hradě bude, nezkažte to nějak. Neukraďněte něco proboha dřív, dokud Miloš nebude sedět na Hradě! Vydržte to a nekraďte,…. pak se děj vůle Páně. Stejně tady polovina z vás udělá průser, já to vím. Udělali to všichni před vámi, proč byste to neměli udělat i vy?“ Oni se smáli, tleskali a volali….my né Ringo….my né! ( No, já vím svoje!) Pak jsem ukázal na takovýho chlapíka v první řadě. Vybafl jsem na něj, on se lekl, že málem spadl ze stoličky. Zařval jsem na něj…..„Kdepak ty schováváš svoji krabici s vínem?“ Nejdřív se lekl, pak se smál, myslím, že jsem je svým vystoupením nezklamal. Tak jsme se s Milošem objali a já jsem odjel s tím, že se uvidíme na nějakým důležitým předvolebním mítinku. Ale s tím Parlamentem, to jsem teda posral!

TÁTA CHRTŮ MÁ RADOST!

Dokončil jsem obraz pro Zdeňka Grondola, mého přítele a chovatele chrtů. Jak víte z deníčku, Zdeněk staví obrovskej betonovej stadion v Motole. Budou tam závodit chrti. On teda bude víceúčelovej, ale hlavním důvodem jsou ty chrti. Vezl jsem mu obraz, který se jmenuje Osudová přitažlivost. Je na něm Zdeňkův portrét jako busta, po prsa. Ve velkým kulatým rámu a na každým rameni má přes něj packy jeden chrt. Obraz jenom pro Zdeňka, nebo pro velkýho milovníka psů. Měl velkou radost. Pokecali jsme spolu. Chrti byli zavření, to jsem byl rád, protože když pobíhaj, víte, jak psi mají lidi rádi a jak jim rádi olizujou obličej. Když je kolem vás 5-6 chrtů a rozhodnou se, že vám olíznou obličej, nic nenaděláte, musíte se nechat olíznout. A když si chtěj zašukat a nestačí jim noha od stolu, musíte to tu chvíli vydržet! Tak toho jsem byl ušetřenej. Krásně jsme si se Zdeňkem pokecali, přišla i Grondolova žena. Zadali mi nádhernou práci, sice stadion se bude po prázdninách otvírat, bude to velká sláva a Zdeněk by chtěl, abych tam se svojí rockovou kapelou Shut-Up zahrál Schelingrovskej rockovej repertoár. Tak jsem z toho měl radost. Marta Olšrová připravila zkoušku kapely na Smíchově, tak jsem to klukům hned oznámil jako radostnou věc. To už je asi třetí rockovej kšeft, kterej letos máme. Budeme hrát na Slavnostech piva a ještě na jednom kdesi na severu, jak jsou v létě ty gigakoncerty s mnoha kapelama. Tak se těšíme. Ve zkušebně jsem měl rockový orgasmus, hned jak jsem vešel! Octnu se rázem o 30-35 let nazpátek, jak to tam duní v tý místnosti 10 x 10 metrů na 5 muzikantů a perou to na plný pecky, protože to nikomu nevadí, všichni to mají rádi. Jak se vám hejbou střeva, to dunění basy… Já mám takovou radost, pro mě je to, jako když si šlehnu, jako doping. Napadlo mě, jestlipak to Jirka Schelinger zhora vidí? ( Nebo zdola?) Byl to nářez, mně se to moc líbilo, pochválil jsem je. Řekl jsem jim, že budeme hrát na otvírání toho stadionu a musíme všem natřít zadek, zvlášť když tam bude ,, …dnes večer ju fikněm!,, ( Palo Habera!) tak měli rockeři radost. Řekl jsem, že připravím taky nějaký texty, abychom taky zahráli nový písničky.

Z MARIÁNEK DO ZLÍNA, VEDE ÚZKÁ PĚŠINA!

Přivezli mi obrazy z výstavy v Mariánských Lázních. Přijel pan ředitel, přivezl to, pili jsme kafe, pokecali jsme si. Znovu jsem mu poděkoval, že jsem se mohl poválet v posteli Goetha, posedět v jeho lenošce a mít na chvilku, na prchavý okamžik, pocit, že jsem Goethe. Ta Ulrika tam sice nebyla, ale byla cítit ve vzduchu a znova jsem tu výjimečnou ženu ocenil. V duchu jsem si představil, jak se po Bohulibé akci cítí provinile, jak tiskne ručník ke svému nádhernému tělu a špitne….Pane Goethe, teď si asi řeknete…to je kurva! A rozpláče se.

A genius jí setře slzy a políbí ji na ty její čtyřky řka…Ulriko zlatá! Jak bych mohl? Podívej se na mě! Jak se klepu stářím…cožpak jsi si nevšimla, jak jsem se musel oběma rukama držet, abych z tebe nespadl? A ty dlouhý přestávky….třikrát jsi během soulože trpělivě čekala, když jsem musel na velkou…pak na malou…a pak zase na velkou! Ulriko zlatá! To mi císař neuvěří, že jsem si v osmdesáti ještě vrznul! A Metternich…. Windischkretz, (?) …Radecký, a ten závistivej maďar Esterházi puknou závistí!

Takže dopoledne přivezli obrazy z Mariánek, odpoledne si přijeli pro obrazy do Zlína. Samozřejmě jel jsem do Zlína na vernisáž, byla včera. Na nádherným místě. Ota Kamenský s manželkou mají krásnou galerii. Já mám Zlín rád, jednak tam sídlí agentura Pragokoncert a Saša Cach, majitel Pragokoncertu, pod kterejma hraju Dívčí válku a Titanik už přes 20 let. Je to agentura, která vede moje divadlo. V galerii bylo narváno. Potěšilo mě, když jsme stáli namačkaný jeden vedle druhýho. Krásně uspořádaná výstava. Zrovna probíhá festival, tak přišli z Český televize se mnou dělat rozhovor, točili si obrázky. Odjížděl jsem do Prahy v dobrém rozmaru. Přijel jsem domů ještě za světla, protože výstava byla od 5 hodin. Měl jsem z toho dobrej pocit. Víte, že já výstavy moc rád nemám, je to takovej anachronismus. Jak říká Mládek: Lidi choděj jako do kina, ale prodá se toho málo. Tak ale nechám se překvapit, já si nakonec nemůžu stěžovat. (,,Zvířátka obdivují,, maluju už po osmé!)

FOTBAL NÁM SESLAL BŮH A NAUČIL HO ANGLIČANY!

Vytiskl jsem si mistrovství Evropy ve fotbale, celej TV program kdy, kde, kdo hraje. Přepíšu si to do kalendáře, udělám si itinerář, na čtvrtku takový čtverečky, grafy,…atd..

Na všechno se budu dívat. Zrušil jsem kšefty, odvolal představení, přeložil jsem schůzky. Nikdo ke mně nesmí! ( Jenom děti!) ( A Zeťová, ale ta se bude určitě dívat doma!) ( Nebo u toho zasranýho Řeka!) Když tam něco bylo, říkal jsem: Přeložte to. Vůbec na mě zapomeňte při mistrovství Evropy. Sedím doma.

Dokonce jsem si to udělal tak, že když budu na hajzlu, a otevřu dveře, uvidím na celou obrazovku. Takže nepřijdu ani o minutu hry. Vy, kteří máte rádi fotbal tak jako já, čeká nás nádhernej zážitek! Vám to můžu říct, čtenáři mého deníčku, na veřejnosti se tím moc nechlubím. Bílka já nemusím, to, co udělal nejlepšímu fotbalistovi ligy, mě tak nasralo. Jestli budu dělat ty sloupky v Blesku, tak si o tom přečtete. Můj favorit je Anglie. Víte, jakej jsem britofil. Teď mám rád i ty hráče, už je dobře znám, protože koukám na pouze na anglickou ligu, na Premier League. Taky budu našim trochu přát, ale Bílkovi ne. Jebem tě, zlej zamindrákovanej dědku! Takže bude mistrovství Evropy, těšte se!

KDE JSI NAŠE MLADOSTI? ( V PRDELI RINGO! V PRDELI!)

Přišel večer Olympicu. Ještě, když jsem tam jel, do Malostranský besedy, tak povídám vnukům: Děti, nechcete jet někdo se mnou, podívat se na Olympic? A v hrůze jsem zjistil, že moji vnuci vůbec nevědí, co je to Olympic. Vůbec žádné nadšení. Samík řekl, že nepůjde, že ho to nezajímá a Mates, že má nějaký písemný práce, na který se bude připravovat. Ale určitě kecá, bude hrát nějakou počítačovou hru. Odnesla to Klaudinka a Sebík. Ty nejmenší, kteří jdou ještě rádi s dědou kamkoli! Aničku jsem nezval, u ní jsem předpokládal, že by ji to nebavilo. Ale kluci mě zklamali! Však vy budete jednou litovat a plakat u dědečkova hrobečku…blbouni! Sebík a Klaudie, jsou nejmenší a nemůžou se bránit. Tak jsem je odvezl na Olympic. Přijeli jsme tam a kluci už zkoušeli, tak jsme se domlouvali, že bych si zahrál Mary, svoji písničku, kterou jsem textoval na Petrovu hudbu. To byla vůbec první písnička, kterou Olympic složil a nahrál…Mary, Mary, she’s many time so lonely, she is unhappy. Mary je stále smutná. Teď, když jsem viděl Chrastinu, Jandu, když jsem viděl Láďu Kleina, tak jsme měli takovou radost, že se vidíme. Všem svítily oči. Až jsme byli s toho dojatý, fotografovali nás, 4 starý rockery, Chrastina šedivej, Klein šedivej, Janda bez vlasů, já šedivej, rozpuštěný háro až pod ramena. Tak si nás fotili, taky si televize natočila záběr myslím NOVA. Pokusím se získat tu fotku a vyvěsím ji nahoru do nějaký kolonky, abyste se mohli podívat. Říkali jsme, takhle už nás nikdo neuvidí, abychom se takhle vzácně sešli, chyběl akorát mrtvej Béda. Ukvapená, zbytečná smrt. Taky to tady s náma ještě mohl tu chvíli ještě vydržet.

No, hrál jsem, zápěstí jsem předtím trochu uvolnil, po 40 letech jsem zase bubnoval. Janda mě pochválil. Říkal: Vidíš, já jsem čekal průser a ono ti to, ty vole, ještě jde. Pochválila mě plešatá zpěvačka.

Bylo to tak pěkný. Vzpomínali jsme s Chrastinou na tu dobu před 40 lety. Pamatuju, jak v Alhambře řekl Chrastina něco o mý ženě, o Magdě, nějak se o ni otřel, ještě nebyla moje žena. Já jsem ji strašně miloval, tak jsem se na něj vrhnul s půllitrem a chtěl jsem ho bacit. Museli nás od sebe trhat Růžek s Jandou. A Milan Růžek říká: Prosím vás, neříkejte o tý jeho Magdině nic, víte, že je to magor, že se hned pere. Tak s takovou láskou jsme na to vzpomínali. Co, kdy, kde, kdo řekl. Já jsem si vzpomněl, jak jsme hráli někde na Moravě, já jsem spal v pokoji s Láďou Kleinem a mudrovali jsme, to už jsme byli oba ženatí. Mluvili jsme o tom, jestli nám jsou naše ženy nevěrný. No, jistý jsme si moc nebyli, to víte, podle sebe soudím tebe. A Láďa tenkrát říkal: Neblázni, Maureen je taky Ringovi v Anglii věrná, to nepřipadá v úvahu, aby ženská zahnula Ringovi. Přenášel to tak trochu na mě. Jistý jsme si ale moc nebyli. Měli jsme na co vzpomínat. Fotku vám ukážu. Říkal jsem Sebíkovi s Klaudinkou: Jděte hned dopředu k rampě, tam si stoupněte, ať vidíte, než začnou chodit lidi. Jste maličký, neviděli byste. Já jsem šel na řadu asi až po čtvrt hodině, nejdřív hrál něco Olympic, my jsme přišli na řadu až po nich. Já koukám oponou, …furt jsem hlídal děti, jestli mi nevzali dráhu. A vidím, že si Sebík ucpává uši. Tak když jsem vylezl na jeviště a Janda se mnou chtěl debatovat, tak jsem říkal: „Petře, jestli dovolíš, tak já si nejdřív vyřídím rodinnou záležitost.“ Obrátil jsem se na toho Sebíčka a říkám mu: „Sebíku, co to děláš? Ty, vnuk českého císaře hardrocku, si nemůže na bigbeatu ucpávat uši. To je přece strašná ostuda. To děláš dědečkovi ostudu. Vůbec si ouška neucpávej, naopak jdi k bedně a strč si do ní hlavu jako já, když jsem byl mladej.“ Vzpomněl jsem si, jak jsem usnul na zemi před bednou, měla 10 tisíc Wattů, bedna řvala a já jsem po flámu byl unavenej, tak jsem si lehnul k tý bedně a usnul jsem. No, byla jiná doba, měli jsme jinou náturu, nás nesrazil pyl ze stromů. Šťastná generace, kterou k jejímu prospěchu mohli učitelé fackovat!

Tak jsme hráli, šlo mi to. Petr mě pochválil a já jsem tam přede všema poprvé vyjevil, proč říkám Petrovi plešatá zpěvačka. Oslovil jsem přítomné máničky…„Poprvé tady přede všema vám to řeknu, nikdy jsem o tom nemluvil, jak to vlastně vzniklo.“ Janda se trochu lekl, přestože mi předtím řekl, že můžeme mluvit o všem, i o plešatý zpěvačce. Říkal jsem mu: „Neboj, Péťo, to je pozitivní, to, co teď vyjevím… před lety se Schelingerem jsme si s Olympikem konkurovali. Tak jsme přemýšleli, jak urazit Olympic a Jandu a všechny kolem, ,,,jak jsem vyzývavě řval z jeviště: Zkus si zahrát tuhle hudbu, hochu z Olympiku, a různý takovýhle vtipný pokřiky. A že jsme nevěděli s Jirkou, jak na něj. Schelinger říká: „Člověče, kytarista je výtečnej, to ho nemůžeme urážet jako kytaristu, to nejde. Zpívá taky výtečně, má nádhernej hlas. Skladatel - píše jeden nádhernej hit za druhým.“ Byli jsme z toho nešťastný, nachomejt se k tomu Šimek. „Musíte je napadnout z boku, ze zálohy na Jandu, čelní útok na Olympik ne! Poradil nám: „Řekněte třeba, že mu vlasy napadl kůrovec nebo mniška.“ To se nám zalíbilo a tak jsme začali říkat plešatá zpěvačka podle Ionesca. Smáli se, tleskali. Přijali nás neskutečně skvěle. Když nás Jandazval na jeviště, ten starej archaickej Olympik, tak máničky řvali. Musím ale říct, všichni tak od 30 nahoru. Mladejch lidí tam bylo málo. Zpívali s Olympicem, zpívali s náma. Moje srdce tam pookřálo.

ŠIMKOVA MADLA 70 !!!

Pozvala mě Madla Šimková, když o Šimkovi mluvím, na oslavu svých sedmdesátin. Vždycky mě to potěší a zároveň mě to zdrtí, protože vybavil jsem si tu mladou ženskou, jak chodila do Semaforu za Slávkem, ještě snad nebyla Šimková, jak byla pěkná Magdička. A Slávek, starej suchoprd, víte, že byl učitel a ten učitel v něm zůstal trošku pořád, tak nás vždycky mírnil. Říkal: Vy kreténi, mírněte se, přijde moje Madla, ať si neřekne, že mám kolem sebe samý nevychovaný prasata. Madla Šimková… A je jí 70. Magdičko, ty asi moje stránky nečteš, já jsem na tvoje narozeniny nemohl, protože jsem hrál Dívčí válku kdesi, tak prosím tě, ještě jednou tolik, holka, a ve zdraví.

KAČER, ALE NÉ DONALD!

Volal jsem taky Kačerovi. Zase jsme se radovali. Všimněte si, jak vždycky někomu volám, a pak se strašně raduju, že s ním mluvím. Říkali jsme si, že bysme měli na tu Slávii přece jen příští sezónu zajít, aspoň se podívat na mladýho Veselýho, na vnuka Franty Veselýho. Vy, kteří máte doma knížku Hú is hú, tak já tam o Frantovi Veselým píšu, že to byl můj velkej kamarád a jeho vnuk je obrovskej talent. Chceme se jít podívat, jak říkal Kačer, než ho ti blbouni prodaj někam do Dortmundu, či jiný prdele. Zase odejde a zase bude Slávie hrát za hovno, protože vždycky všechno prodá. Pozval mě Honza, tak dnes večer jdu do divadla Kolowrat. Vůbec nevím, kde to je. Musím si to vytisknout. Všimněte si, že já už i s internetem trochu komunikuju. Kliknu si mapy, pak zadám divadlo Kolowrat, je to prej naproti Státní opeře. Vyjede mi mapa, podle ní dojedu. Když mě Kačer zve, určitě to bude skvělý, protože ví, jakej jsem rypák, jak jsem alergickej na ty jeho Tři sestry a na ty Višňový sady a na tyhlety ruský kraviny plný psychpatů a hysterických krav, který skáčou pod vlak, když je manžel nevezme na trh! Tohle prej je velmi pěkný a není to ruský. Půjdu a poreferuju vám včas, abyste věděli, jaký to vlastně bylo.

A máme tady kalendář.

CO SE HO NAŘEZAL A VYPLATILO SE TO!

Před 225 lety zemřel rakouský skladatel Leopold Mozart, otec Wolfganga Amadea Mozarta, kterej se narodil v roce 1719. Když se dostanu k takovýhle zprávě, jako literát jdu vždycky do hloubky. Představuju si, jak mydlil toho malýho Mozarta, aby cvičil a mydlil ho, nutil ho hodiny a hodiny cvičit. Zatímco jeho ostatní kámošové běhali venku a hráli si na vojáky, tak malej Mozartek chudák musel dřít a dřít. Nakonec se to asi vyplatí, protože z něj vyrostl génius. Já si říkám, jestli o tom někdy spolu mluvili. Jestli mu vyčetl: Tati, ty jsi mě řezal, terorizoval, nutil jsi mě. A vůbec všichni ti otcové, který svý děti mydlili a nutili je do práce, jestli jim ty děti někdy poděkovaly. Tatínku, dobřes dělal, že jsi mě řezal. Místo, abych si venku hrál z holkama na doktora, tak jsi mě fackoval a já jsem cvičil. Taky si maně říkám, jak bych dopadl já, kdyby mě tatínek v mládí takhle mydlil. Můj tatínek byl hodnej, nechal mě chodit na housle, a když mě to nebavilo, tak mě z nich vzal. A nechal mě chodit na klavír, a když mě to nebavilo, tak mě z toho klavíru taky vzal. Nenapadlo ho, aby zkusil buben?!? Fakt je, že jednou o mě přerazil šmytec, to si pamatuju, dokonce nějakej drahej, od Špidlena, ale čert ví, třeba bych to dotáhl dál, kdyby mě mydlil. Jistě si někteří v duchu řeknete, že by mě kdyby žil, měl mlátit ještě teď!

BOŽSKÁ EMA A OPILCI!

70. narozeniny oslaví slovenská herečka Božidara Turzonovová. Božská Božidara, mám ji rád. Hned jsem sivybavil, jak jsme byli se Semaforem v Bratislavě. Tři dny za sebou jsme hráli Besídku zvláštní školy v Parku kultury a oddechu,….koho? Oni neměli Julia Fučíka, nevím, možná Juraje Jánošíka? Po představení jsme seděli s Roháčem dole, v hotelovém baru. Zuzka Buriánová si šla lehnout a my jsme se prdli, protože Roháč nás hostil. A když bylo asi půl 12, tak ožralej Roháč říkal: Pojďte, půjdeme navštívit Adamoviče. Klukům z divadla se nechtělo, ale já jsem souhlasil. Tak jsme se s Roháčem sebrali a šli jsme za Adamovičem. Bylo 12, otevřela nám Božidara Turzonovová v noční košili. Když viděla dva opilce, tak se zhrozila. Ale Roháč se hned hnal dovnitř, kde je Adamovič. Vylezl Adamovič taky v pyžamu, ten měl ale radost, na rozdíl od Božidary, která radost neměla a šla si zase lehnout. Přinesla nějakej salám, chleba, ale nepřinesla borovičku, abysme se už dál neožírali, tu přinesl až Adamovič. Pili jsme, pili, taková legrace to byla, povídali jsme si. Ve 4 hodiny jsme s Roháčem říkali, že už půjdeme spát, že už je hodně hodin. A Adamovič, že nás vyprovodí, že nás nemůže nechat jít noční Bratislavou, kamarády samotný. Tak jsme šli, potáceli jsme se a u toho krásnýho hotelu, kde jsme bydleli, stavěli podzemní garáže. Jak jsme byli ožralí, tak jsme spadli do toho výkopu, do tý jámy. A tam na dně byl ještě cement nezatvrdlej, my jsme se v tom vyváleli všichni tři. Přišli jsme takhle zadělaný od betonu do hotelu, ti nás dovnitř nepustili, museli jsme se všichni tři svlíknout do slipů před hotelem, ty šaty jsme naházeli na hromadu, dali je do igelitovýho pytle a my jsme ve spodkách šli tím hotelem nahoru a Zuzka přinesla něco na sebe Roháčovi a Adamovič volal ve 5 ráno Božidaře, aby mu přinesla šaty, že se stalo nehoda. Uznejte, že mám nádherný vzpomínky, jednak na slavný lidi a jednak, jakej jsme vedli nádhernej život.

JAK TO BYLO S MARYLIN????

Před 95 lety se narodil americký politik John Fitzgerald Kennedy, prezidentt Spojených států. Byl zavražděn v roce 1963. Já jsem Kennedyho zbožňoval. Dlouho jsem měl jeho portrét v ateliéru. Mám ten portrét zarámovanej pořád, ale už ho nemám tolik na očích. Kennedyho jsem miloval a pořád jsem pátral, proč ho Američani neměli rádi. Všichni říkali: Kennedy je oblíbenej v Evropě, ale není oblíbenej v Americe. Zvolili ho hlavně černoši a Američani ho nemaj moc rádi. Čím jsem do toho víc šťoural, tak jsem ho taky přestával mít rád. Zvlášť, když se potom zapletl s tou nádhernou Marilyn Monroe, já si myslím, že to nebylo úplně v pořádku. Ztrácel jsem sympatie pro tohohle americkýho prezidenta. Ale vím, že když ho zastřelili, šel jsem ze Semaforu a myslím, že jsme šli s Rudlou Roklem a tam ve výloze, kde je dneska velká prodejna knih, byl jeho portrét s černou páskou. Mně tekly slzy. Díval jsem se na toho Kennedyho a brečel jsem, jak jsem byl nešťastnej, že zabili mýho milovanýho prezidenta. Ať soudí ten, kdo sám je bez viny, ať hodí kamenem. Kdo ví, jakej já bych byl jako prezident Spojenejch států. Ale myslím, že bych byl lepší. Určitě bych nredopustil aby jí něco udělali!

VELVYSLANCI NEZNAJÍ MISTRA!

Před 30 lety zemřela rakouská herečka Romy Schneider, narodila se v roce 1938. Vy starší si vzpomenete na slavnej film Stará puška, kde hrála hlavní roli, kterej točil Robert Enrico. Když jsem to viděl, tak jsem netušil, že Enrico bude mým přítelem, že bude mít můj obraz, že přijde ke mně na návštěvu s Jean Francois Balmerem, slavným francouzským hercem a že se vyfotíme v Holečkový ulici na terase. Dneska, když to vidím, tak si říkám: Kde ty loňský sněhy jsou. Schneiderová nádherná, Enrico skvělej, Balmer výtečnej kamarád. Já taky píšu, v připravované knize ,, Generace Beatles,, jak se po mně sháněl, když bylo francouzský divadlo Comedie France (?) v Praze, tak Jean Francois Balmer recitoval v Arše Baudelairea, uspořádali pro něj recepci, jenom velvyslanci a Balmer a členové Comedie France nebo kdo. A on se při večeři zeptal, jestli nevědí, kde jsem, že by chtěl mluvit s Františkem Ringo Čechem. A ti vůbec nevěděli, kolik bije nekulturní barbaři…koho chce vidět, mysleli, jestli není ožralej…nebo jestli nemyslí nějakou barokní budovu???

DNESKA PÍSKÁ KUKLUX KLAN!

Před 50 lety bylo v Chile zahájeno mistrovství světa ve fotbale, jež skončilo vítězstvím Brazílie nad Československem 3:1. Vybavuju si, Semafor byl na Ostravsku, na turné. Byli jsme v Havířově, a nechali jsme si dát do šatny televizi, abychom mohli sledovat ten rozhodující finálovej zápas. A když jsme vedli 1:0 a Petráš dal první branku, tak jsme tak řvali, to byla taková radost, že nás bylo slyšet všude. Vlastně celej Havířov řval a já jsem, když jsem později četl rozhovor s Bicanem, když se ho ptali, jakýho fotbalisty on si nejvíc vážil, tak jmenoval právě Petráše. Do tý doby já jsem Petráše nijak výrazně neregistroval, ale od tý doby jsem ho sledoval a musel jsem uznat, že měl Bican pravdu. Byl to vynikající hráč, já myslím, že ještě žije. Takže Petráš dal gól, vedli jsme 1:0. To byla taková bomba! A pak přišlo, jak to s českým fotbalem bývá…… nešťastné vyrovnání na 1:1, ….pak Brazílie vedla 2:1, …..3:1 a konec. Tak jsme tam seděli skleslí. A já si vzpomínám, Grossmann byl výjimečně vtipnej člověk. Když jsme prohrávali 2:1, tak do toho ticha, jak jsme tam seděli zkoprnělí, tak Grossmann si povzdechl nahlas: „Jó, škoda, že tenhle zápas nepíská někdo z Ku-klux-klanu.“ Vtipný, ne? Ale vy nevíte, co byl Ku-klux-klan, co? Nevadí, podívejte se do slovníku.

GORILA BYLA HEZČÍ, ALE MAMINKA LÍP VAŘILA!

Před 5 lety se v pražské zoo narodilo druhé gorilí mládě. Hned jsem si vybavil scénku z mýho programu Ringova škola života a sexu, kde je rozhovor se zoofilem. Terezka i Enčev mají rozhovor se zvrhlíkem, zoofilem, kterýho hraje Guliáš a vyptávaj se ho. On jim vypráví, jak nejdříve miloval rybičku, a pak šukal ovci, a pak šukal krávu, a když se ho Terezka ptá: „Pane zvrlíhku, pane úchyláku, co na to říkali vaši rodiče, když zjistili, že jste úchyl? Co oni na to?“ A Guliáš: „Moji rodiče, ti pro mě měli pochopení. Vždyť ti mě podporovali, vždyť nakonec můj tatínek žil několik let s gorilou, než se seznámil s maminkou. Fakt je, že gorila byla hezčí než maminka, ale maminka líp vařila.“ Uznejte, že je to legrační, a tak legrační je celej náš novej program.

SVĚTOVÝ DEN VEMENE!

Je světový den mléka. 1. června je slaven z rozhodnutí Organizace OSN pro výživu a zemědělství. Je slaven od roku 2001. Víte, jak mě vždycky tyhlety dny zvednou ze židle… To jsou hovada. Mě na tom vždycky nejvíc rozčílí to, že na to je celej mrakodrap, kterej se stará, vymýšlí…aby se tyhlety dny slavily. Každý den něco! A co tvaroh a máslo, ty nemaj svoje dny? Já bych se třeba například přimlouval za Světový den prezervativů. Prcgumy určitě svůj den nemaj. A přitom kdyby si je jejich rodiče nasazovali, tak by tyhle blbouni kteří to vymýšlej tady nebyli!

RINGO S ČERENOCHEM!

75. narozeniny oslaví americký herec a režisér Morgan Freeman. Když jsme byli s Péťou Novotným v Londýně, tak jsme se ve voskovým muzeu fotili. Petr, jak je vtipnej, tak se hned nechal vyfotit s Redfordem nebo s někým slavným z vosku. A říkal: „Pojď, já tě taky vyfotím.“ A jedinej, kdo tam byl v tomhle pokoji, byl Morgan Freeman. Doufám, že to je on. Tak jsem se s ním nechal vyfotit. Petr se mi pak posmíval, že jsem se nechal vyfotit s černochem. A že by mi v Americe před 100 Lety někdo dal přes hubu! Vidíte, že Petr je velmi vtipnej.

OBJEKTIVNÍ RINGO!

Na závěr něco veselého. Víte, jak já všude propaguju svůj smysl pro spravedlnost a jak se snažím být objektivní i jako literát a autor, tak jsem to v novém pořadu, divákům předvedl. Je to Ringova škola života a sexu, řešej se tam manželský hádky, třenice, spory, tak je tam taky jedna scénka, kdy je sparťanka Terezka a slávista Guliáš ahádají se, nadávají si. Terezka říká, že je vlajkonoška, roztleskávačka Sparty a že jí, (chlubí se divákům), o panenství připravil sám kapitán Tomáš Řepka. A teď si začnou nadávat a každej má svoji bojovou píseň, jak ti fanouškové na stadionu zpívaj. Ta slávistická, ta mi šla hravě. Začíná: Kdyby tak na stráních chcípali sparťani, to by se krásně žilo, to by byl na světě ráj. To ze mě lítalo snadno. Ale teď jsem musel taky pro sparťany něco napsat, ale můžu vám říct, že jsem u toho trpěl jako pes. Zapřel jsem se a z maximálním sebezapřením ze mě vylezli verše…..

Slávisti jsou pazdráti,

blbouni a kastráti.

Sešívaný parchanti,

kriplové a haranti.

Slávisti jsou debžové,

vymakaní trotlové.

Žerou koňský kobližky,

a dostanou do držky.

A bij a bij a bij,

bij slávistu do hlavy.

Takováhle potupa! Srdce krvácelo…Tužka nechtěla psát, ruka se vzpírala něčemu takovýmu. Já jsem si říkal: Seš, hochu, spravedlivej, oběma musíš měřit stejně. I když Slávie je tvému srdci blízká, musí to tak bejt. Pak jsem se lekl…. nedejbože, kdyby se to sparťani naučili, zhudebnili by si to a zpívali by to jako chorál. Jako sparťanskej chorál chorál by zněl Spartou text, kterej napsal jeden z největších slávistů, jaký kdy chodili po zemi. Vidíte, jakej jsem moula.