27. listopadu 2012 JIRÁNEK – KARATE – POHLREICH NEMÁ HLADKOU MOUKU!

Probouzím se za tmy a moje nálada tomu odpovídá. Venku je tma, těžká deprese. Řeším to tak, že rozsvítím všecko, co jde, abych měl aspoň trošku pocit optimistického vstávání. Jako první si udělám kafe, zapálím si doutník, otevřu si poštu a hned po poště koukám na návštěvnost z předchozího dne, jakou jsem měl na webovkách. A od počtu návštěvníků se moje nálada zlomí buď ještě k větší depresi, když vás je pod 300, nebo naopak zvedne mi náladu a dodá mi chuť do práce. Včera vás bylo přes 600, takže jsem si říkal: Neděláš to zbytečně, blboune, neobtěžuješ lidi. 599, šestistej jsem byl já, co jsem si to včera otevřel. Takže mám radost. Mám radost i z poznámek, který mi tam dáváte. Mám chuť na ně odpovídat, ale nemůžu bohužel na všechny, takže se omlouvám. Jenom výjimečně. Dneska se o tom ještě zmíním.

Minule jsem vynechal úmrtí mýho velkýho kamaráda Vládi Jiránka. Řekl bych, že jsme s Vláďou byli dost velcí kamarádi. Vláďa chodil ke mně na Výtoň do ateliéru, seděli jsme, společně jsme mudrovali, nadávali na bolšána. On byl vlídnej člověk, kterej hodně mudroval a vždycky vymudroval velký věci. On mi nakonec ilustroval knížku Z mého života. Já jsem na to byl pyšnej, že někdo takhle výtečnej, jako Jiránek, ilustroval moji knížku. A jak nabyla na ceně jeho účastí! Jeho fóry jsou všechny nadčasový. Za nejlepší považuju fór, je to jakoby komiks, jak takovej silák dává přes držku nějakýmu chlapíkovi a říká mu: Tys o nás řekl, že žereme chrousty! Prásk, dá mu pecku do nosu. Já ti dám chrousty! lháři ulhaná. V druhým okýnku volá manželka toho surovce: Jirko, pojď k obědu, chrousti už jsou hotoví! Tenhleten fór pro mě reprezentuje celý současný dění v naší vlasti. Takhle to vypadá. Všechno je postavený na lži.

Dokonce se pamatuju, když byla nějaká krize s disidentama a já jsem přijel k Jiránkům domů a Vláďa byl tak rozčilenej a říkal: Moje žena, nebo tchyně, (teď už si to moc nepamatuju) volala včera do Moskvy a konzultovala to s maminkou ty hrůzy. No, maminka asi žila v SSSR ve větších hrůzách než my tady. Mrzí mě, že jsem se na to víc nevyptal. Nebo možná, že jsem se vyptával a už se mi to vykouřilo z hlavy. Musím se zmínit, že Vláďa Jiránek měl velmi talentovanou dceru a velmi krásnou, která dělala pantomimu. Vybrala si takovýho chasníka, jak už to bývá u krásných a talentovaných dcer, se kterým třela velkou nouzi. Dokonce jezdili s takovým programem a tlačili vozejk, trakař s kulisama, neberte mě za slovo. Ta svině, co mě vykrádá, z bulváru, ať dobře čte, co říkám, než to mrcha špinavá zase nějak překroutí. Ani nevím, jak jeho dcera skončila. Doufám, že dobře, dcera tak geniálního člověka. Revoluce zpřetrhala naše přátelské svazky, ale jenom co do kontaktů. Pak vím, že někdo byl u mě v ateliéru a chtěl něco od Jiránka, nějakej jeho velkej fanoušek. Tak jsem říkal: Běžte za Vláďou Jiránkem, my jsme velký kamarádi, on vám vyhoví. To už bylo po revoluci, tak rok, dva, tři. Ten člověk mi pak volal a říkal: Pane Čech, jestli myslíte, že vaše jméno na Jiránka nějak zapůsobilo... Právě naopak. Myslím, že se Mistr velmi nasral, když slyšel vaše jméno.

Později jsem pochopil z článků v tisku, že Vláďa v naivitě umělce se přiklonil k tzv. pravici a měl mi velmi za zlý, že jsem se stal sociálním demokratem. Já jsem měl zas za zlý jemu, že mě nezavolal a neposlal mě do prdele! Já bych mu tu svoji levicovost vysvětlil! Říkal jsem si: On mě přece zná celej život, zná mý názory, tak ví, v čem je moje příslušnost k sociální demokracii. Já přece nejsem žádnej komouš, nic takovýho. Jsem vlastně středový politik s vyvinutým sociálním cítěním. Myslím, že to ale netrvalo dlouho, a Jiránek pochopil ze zpráv a ze signálů, který chodily od něho ke mně, že prozřel a nasral se na ně neskutečně na tu naši lžipravici. Takže já jsem automaticky považoval toto prozření i za určitý omilostnění mého postoje. Pak jsme už měli na věc oba naprosto stejnej názor. Já jsem si pak říkal, že za ním půjdu, ale už byl hodně nemocnej, říkali mi dokonce: Ringo, on skoro neslyší. Stejně jsem chtěl jít, ale nakonec jsem nešel a teď mě to mrzí. Jsem si jistej, že bysme se objali jako dva kamarádi a zanadávali bysme si oba od plic, tak jako, přátelé, nadáváte vy. Budiž ti, Vláďo, urna lehká. Přimluv se za nás tam nahoře, za nebohé Čechy. Já na tebe nemůžu zapomenout a jsem pyšnej na to, že jsme spjati nesmrtelným uměleckým dílem.

ŘEČNÍCI SAMOŽEROVÉ

Když už jsem zabrousil k tý levicovosti a pravicovosti: Díval jsem se, náhodou jsem přejížděl televizním programem a narazil jsem na protivládní demostraci. Co mě zaujalo, co mě pobavilo, byli řečníci, jak se drali k mikrofonu s papírama v ruce. Už to o něčem svědčí. Řečník, kterej jde k mikrofonu a má v ruce papír, je debil. Silné vyjádření. Je hlupák, kterej si nepamatuje, nebo neví, co by měl říkat. Dobrýho řečníka poznáte podle toho, že v ruce žádnej papír nemá. Proč o tom mluvím? Ti řečníci, to byly hlavně ženský, řečničky?, tak jak byly přesvědčený o tom, jaký nádherný věci říkaj, tak samy vytvářely pauzy k potlesku. Něco říkala a najednou uprostřed věty přestala, bylo ticho, protože ona si myslela, tady bude bouřlivý potlesk… Nejdřív nic, a pak lidi pochopili, že by měli tleskat, tak různě směle či nesměle zatleskali, a děvčata řečničky pokračovaly. No fraška. Ty krávy vůbec nevěděj, že věci vlastně škoděj, protože z demonstrace dělaj frašku.

KYTARU ANO! STUPNICE NE!

Volal mi Jirka Helekal, kterého jsem vyzval, aby si přijel pro texty, protože, jak jste si minule přečetli, chci, aby to udělal Jirka. Pochybuju, že Kocába s Pavlíčkem ještě k něčemu dokopu. Kluci mě sice informovali, jak koncerty jsou božský, jak to jede, z čehož mám radost, ale Helekal je taková stabilní jistota. Nakonec můžou to zkusit všichni, Helekal i Pražský výběr, udělám to tak, co z toho vzejde. Prosil jsem ho, jeden z mých vnuků by rád hrál na kytaru, ale nemohu oslovit svého přítele Zdeňka Trtíka, o kterém taky píšu v knížce Generace Beatles, je to jeden z mých největších přátel z mládí, protože ten učí kytaru klasickou španělku. Já jsem pochopil, protože mi můj vnuk Samíček říkal: „Dědo, já se nechci učit stupnice, chtěl bych se učit, ale ne stupnice. Já chci hrát písničky.“ Tak jsem říkal: „Samíčku, to teda bude mít učitel radost. Nevím, koho najdu. Komu bych řekl, prosím vás, můj vnuk chce hrát na kytaru, ale ne stupnice, nechce, abyste ho učil tak, jak to umíte, ale chce se naučit trsat akordy, aby mohl hrát u táboráku.“ To jsem mohl říct jenom Helekalovi. Helekal: Samozřejmě, rád, pár akordů mu ukážu. Tak takhle probíhá hudební výuka v naší rodině.

CHCEŠ RUKSAK BLBOUNE?

Znova jsem viděl tu božskou reklamu, kdy z malýho autíčka vystupujou lidi, je jich asi 8, celá rodina, táta, máma, děda, babička, strejček, děti… Vejdou do spořitelny, nebo kam, to není podstatný. Všichni mají šťastný výrazy ve tvářích, jako že se jim splnil životní sen. Mají na zádech batohy, ty batohy tam dostali za to, že si v tý spořitelně něco uložili. A já si říkám: Bože, tohle jsou voliči s těma batohama. Tihle lidi taky rozhodujou. Ti lidi, co vymysleli tenhle spot, znáte můj názor, že největší idioti pracujou u nás v reklamě. Ti, co vymysleli tenhle spot, to jsou taky voliči. Proto je to tu takhle po volbách vždycky v prdeli.

MŮJ MILÁČEK JDE NAHORU…..

Dobrá zpráva je, že se vydražil Ponocný Josefa Lady asi za 1 200 000 Kč. To mi tak spravilo náladu. Říkám si: Konečně ceny, který si Mistr Lada, můj nejoblíbenější malíř, zaslouží. Taky jsem Ponocnýho maloval, myslím, že v Generaci Beatles o tom píšu, jak jsem se domluvil s vnukem Lady, se synem Aleny Ladové a pana Vrány, velkým sparťanem, ale slušným, musím poznamenat. Domluvili jsme se, že zkusím Ladu malovat. Pak jsem na jeho přání to nedělal. Mátl jsem na trhu s obrazy kupce a myslím, že jsem mu i kazil kšeft. Ale ten Ponocný… Mrzí mě, že jsem si ho nenechal. Domluvili jsme se asi na 20 obrazech s mladým Ladou. Přerušil jsem to, přestal jsem to prodávat asi v polovině, protože si Lady vážím a ctím jakýkoliv dohody, tak jsem ty obrazy už jenom rozdával. Dával jsem je jako dárky, nechtěl jsem za ně brát peníze. Mrzí mě, že jsem si zrovna Ponocnýho nenechal. Nechal jsem si Vodníka, ale je to málo. Mistr Lada, to je taková nádhera. Promiňte, že se pořád odvolávám na Generaci Beatles. Tam si přečtete, co řekl Picasso Šímovi o Ladovi, když mu Šíma přivezl ukázky 10 českých malířů.

POHLREICH KE MNĚ PRO MOUKU

Další převratná věc v mým životě, něco, co mi bude většina z vás závidět. Zvonil telefon a kdo to není jako Zdeněk Pohlreich. Říká: „Ringo, seš doma.“ Říkám: „Zdeňku, nejsem, ale budu za hodinu. Co bys potřeboval?“ A Pohlreich říká: „Máš, prosím tě, hladkou mouku?“ A já jsem v tý chvíli tak litoval, že nejsem doma, protože hladkou mouku mám. Představa, jak půjčuju jednomu z nejvýznamnějších českých kuchařů, českýmu Bocussovi mouku, tak jsem říkal… „Zdeňku, já se z toho zvencnu. Můžu to aspoň někomu říct, že sis u mě chtěl půjčit hladkou mouku?“ Pohlreich říká: „Samozřejmě, můžeš. To víš, že jo, ty vole.“ Přijel jsem domů, ale už měl zhasnuto, tak jsem tam ani nezvonil. Ale říkal jsem si, že to bude docela hezký, počkám si, až bude mít hodně návštěv. Zdeněk Pohlreich, protože je mladej, má mladou ženu, žijou velmi společensky, na rozdíl ode mě. Tak počkám, až tam bude hodně aut a vystoupěj, tak půjdu, aby nás všichni viděli a budu říkat: „Zdeňku, nesu ti tu hladkou mouku, co jsi neměl.“ Udělám aspoň show, jestli jim to přijde legrační. Mně to přijde dost legrační.

BLBOUNI!

Volala mi jedna z komerčních televizí, teď nevím, jestli to byla Prima, nebo Nova, myslím, že to byla Prima, že točej o Oldovi Říhovi program, jestli by mohli přijít, abych něco o Oldovi taky řekl. Říkal jsem: „Bože, kdo jinej by měl, blbouni, o Říhovi něco říct, když jsem to byl já, de facto, kdo ho objevil na tancovačce.“ Čtěte Generaci Beatles, blbouni, tam to všechno je. Jak Říha dupal nohama v saku, měl boty na pěnový podezdívce. Jak mě uchvátil svou živelností! Tak jsem říkal: Přijďte, řeknu vám k Říhovi něco. Nepřišli blbci, ani se neomluvili, přestože jsme měli domluvenou hodinu. Kreténi! Lidi jsou takoví neprofesionálové a ještě k tomu nevychovaní idioti. Je to škoda, Oldo. Řekl bych o tobě strašně krásný věci, protože jsi jeden z nejtypičtějších a nejtvrdších rockerů, jaký jsme měli a velmi si tě vážím. Snad ti to donese garda, která to čte. A řekni v televizi, jaký to jsou hovada. Točili o tobě medailon, ale to podstatný tam nebude.

BLBOUN JSEM JÁ! ( přišli a natočili o týden později! Tak jak bylo domluveno!!!)

Že by už soudruh Alzheimer a Senila přišli ke mně pod stromeček ???? )

KDO JSI KRÁSNÁ NEZNÁMÁ?

Musím se přiznat, že čtu vaše vzkazy a občas se stane, že mě čtenářka webu zaujme. Čtu všechno, vážím si i kontaktů od chlapů, ale jako zavilý heterosexuál musím říct, že najednou vidím krásnej obličej a kór, když pod tím je napsáno: Ringo, miluju tě! Jsi jednička. Tak mě to svede k tomu, že kliknu na ten obličej a říkám si, co by ne, tak to zkusím. Tak kliknu na obličej, protože si říkám, co kdyby se objevila mailová adresa a hovno, hop, jsem na facebooku. A hned: Přihlaste se. To dostanu takovej vztek: Ty se, facebooku, šmejde, schováváš za krásnou holku a spoléháš se na moji vilnost a chlípnost a chceš, abych se přes ten obličej dostal do tvých spárů, abys mě měl zachycenýho. Hovno! A zas to teda odkliknu a vím houby. A k děvčeti žádná jiná cesta nevede! A navíc mi říkal Petr Novotný: „Nenech se zmýlit, oni tam holky dávaj jiný fotky, než jsou. Tebe okouzlí krásnej obličej, ale kdybys měl tu možnost to děvče potkat, tak bys zjistil, že to je tlustá, nakrátko ostříhaná kráva. Oni podváděj, ty lidi, oni si navzájem lžou na facebooku. A nechoď na ten facebook. Je tam lhář.“ Je tam už František Ringo Čech, ale je to podvodník, kterej mě kdysi hrozně sral, ale teď ho jebu. Pánbůh tě potrestá, ty šmejde, že se vydáváš za mě.

NEDRÁŽDĚTE LIDI, KTERÉ NEZNÁTE!!!

Jeden z mých vnoučků začal chodit na karate. Proč o tom mluvím? Šel jsem se tam podívat na hodinu toho karate. Je to v jedný škole v Modřanech. Je to prý velmi významný oddíl, co jsem si tam přečetl. Jméno jsem si bohužel nezapamatoval. Ale účast byla slušná. Šéf sympatickej. Umím odečítat z očí, myslím, že jsem dobrej analytik na lidský typy. Zase jsem se ujistil, že když někdo něco umí, tak je to většinou i skvělej člověk. Nevím, kolik měl danů, měl takovej pás, co připomínal koberec. Ptal jsem se vedle sedícího tatínka. A on mi říkal: Pane Čech, to je česká jednička v karate, kterej jedinej má tenhleten pás. On mi ho jmenoval, ale já jsem to samozřejmě hned zapomněl. Nad ním už je jeden pás a ten má jenom pár Japonců. Díval jsem se, a když jsem je sledoval, ty karatisty, mimo malejch chlapečků tam byli i borci, který měli žlutej, černej pás. A jeden z nich byl tak rychlej! Pak jsem k němu šel a říkal jsem mu: „Hochu, vy jste jak blesk, jak ta vaše ruka vyletí, to je takovej fofr, ani bych nevěděl, že jsem ji dostal. Je to neuvěřitelný.“ Byl jsem rád, že jsem tam šel. A uvědomil jsem si hlavní věc, proto vám to tady říkám. Nevyvolávejte konflikty v hospodách, ani v opilství, nikdy nevíte, koho máte proti sobě. Představa, že bych urazil chlapa, kterej má takhle rychlou pravačku i levačku, jak bych dostal na budku. Buďte pokorní a tiší a nevyvolávejte konflikty. nebo vám nějakej karatista, na kterýho náhodou narazíte, dá tak do držky, že se z toho poserete. To bylo moje poučení. Moc se mi to líbilo, zase mezi ně někdy zajdu.

KONCOVÝ HRÁČ SE NEVRACÍ!

Anglická liga mi dělá radost. Premier League, nejlepší liga na světě. Já prožívám takovou rozkoš při sledování anglický ligy. Viděl jsem nádhernýho vlastence, kterýho si dal nešťastník, hrál za Portmouth. Jak byl nešťastnej a jak držel hlavu v dlaních, protože většinou nešťastný vlastenec rozhodne o porážce mužstva, za který nešťastník hraje. A já jsem najednou začal bejt pyšnej, říkal jsem si: Ringo, ty jsi vlastně nikdy nedal vlastní gól! Nikdy za celejch 18 let, co jsem hrál za Amforu, tak všech 130 gólů, který jsem nastřílel, bylo do soupeřovy branky. Do vlastní ani jedna. Hledal jsem nejprve příčinu ve své dovednosti, pak jsem si uvědomil, že jsem vlastně do velkýho vápna nikdy nešel, ani do malýho vápna. Běžel jsem do křídle téměř k rohovýmu praporku, pak jsem to odpálil z pravý strany do velkýho vápna a děj se vůle páně. Už jsem tam nešel. Kluci z Amfory se o ten míč poprali, dali gól, buď z toho něco bylo, nebo ne. Právě proto, že jsem nikdy nešel do vápna, tak se nikdy nemohl žádnej můj míč odrazit do vlastní branky. Já jsem si nikdy nedal vlastence, protože jsem se nikdy nestahoval do obrany. Vždycky jsem zůstal vepředu na pravým křídle a čekal jsem na míč, nebo čekal jsem, až Pepík Bouška zavolá: Franto, utíkej. A namířil jsem si k nepřátelský bráně, zatímco Pepa Bouška dal velkej oblouk přes celý hřiště, přesně metr přede mě a já jsem mohl svoji vítěznou pravačku napřáhnout k ráně. Takže vlastence jsem si nedal, protože jsem se nevracel. Volal jsem: Kluci, vracejte se, ale sám jsem se nevracel, protože bych pak musel běžet zpátky na polovinu, to se mi nechtělo. To je celý tajemství toho, proč jsem si nikdy nedal vlastní gól.

RUBRIKA NUDNÁ ALE NUTNÁ!

Vím, že moji politickou rubriku téměř vůbec nečtete, musím říct, ne, že by mě to mrzelo, to jsem věděl, už když jsem ji zaváděl, že nebude u vás oblíbená, nebo nebude navštěvovaná. Poslední článek jsem tam vložil o 17. listopadu o velké něžné socialistickokapitalistické revoluci a neuvedl jsem tam autora, protože jsem nevěděl, jestli by si to přál. Takže teď ho uvádím, je to Jaroslav Škrabánek, můj velkej přítel, ideolog, kamarád, písmák, kterej to všechno sleduje a je z toho všeho nešťastnej a na rozdíl ode mě si myslí, že se věci dají zlepšit. Bez toho vědomí by se mu asi špatně žilo. Já rubriku Politika dělám, i když je navštěvovaná málo. Ze začátku mě to mátlo, protože za mnou chodí hodně lidí a o politice se mnou mluví. Ale oni jsou v menšině v procentu k ostatním lidem. Oni jsou jakoby viditelný, protože se mnou o tom mluvěj, zaváděj na to řeč. Ale většina čtenářů mých webovek… Jste sice nasraný, ale ne tak, abyste se šťourali v politice. Máte pravdu.

VEČEŘE S PETREM

Konečně jsem šel na večeři s Novotným. Jeli jsme do oblíbené Zelené zahrady. Koukali jsme do rybníčka, jestli neuvidíme želvičku, jak spí v bahně. Sedli jsme si ke stolu, dali jsme si oba čínu, protože čína nás přivedla to týhle skvostný Zelený zahrady. Tak jsme poklábosili. Nejdřív to na mě Petr zkusil, že naše cesta do Indie, že je to velmi složitý. Říkal jsem: „Ale to už jsme věděli před půl rokem, že to bude složitý. Ty prostě pro svoji Aljašku a pro svoje Mongolsko a Las Vegas zapomínáš, že chceme vlakem přes Indii.“ Prej ne, že už to brzo bude. Ono to není tak jednoduchý, říkal. Víte, že Novotnýmu odpustím všechno, dokonce i sprdunk, kterej mi poslal, uvedu ho v prémiích, protože musím. Člověk, kterej si zakládá na tom, že píše jenom pravdu, byť zdůrazňuji, teď už velmi často zkreslenou měknutím stařeckého mozku, viz že vlastně nevím, koho jsem to balil před třiceti lety, jestli Andresíkovou, nebo tu druhou. Už to asi nikdy nezjistím, leda kdybych potkal mladýho Vostřela a zeptal se ho, jestli si to bude pamatovat, s kým jsme to tenkrát večeřeli.

BUDU NA BILBOARDECH! ( Díky Bohu ne na politických )

Volali mi ze Slávie, že budeme mít billboardy po Praze. Slávie bude mít velký výročí, vybraní slávisti budou na billboardech. Tak mě potěšilo, že jsem mezi vybranými slávisty. Fotograf že bude profík, abych přijel do Edenu, tam že mě vyfotí. Tak jsem jel, tam byli rozložený v jedný místnosti, fotograf měl svoje světla a ty zastiňovací papíry. Kdo se fotil, tak ví, jak to vypadá. Tak mi říkali: Pane Čech, byl tady už pan Ondříček, pan Kačer, pan profesor Pirk, hokejista Růžička. Samá dobrá společnost. Měl jsem z toho radost, zapomněl jsem si rozpustit vlasy, takže tam mám ohon. Potěšilo mě to. Méně už zápas Slávie, kterej následoval, na závěr sezóny, kdy si s náma Ostrava vytřela prdel. Smutný na tom bylo, my slávisti, jak víte, umíme prohrávat, ale to neumenšuje náš velkej smutek z prohry, ale to bylo smutnější, že končil Standa Vlček, legenda Slávie, vynikající fotbalista, slávista s velkým srdcem. Všichni jsme byli dojatí, když jeho dvě malý děti stály vedle něj, všichni v slávistickým dresu. Velká slávistka Kvitová mu dala tenisovou raketu na památku, z toho jsem usoudil, že Standa Vlček hraje rád tenis. Rozloučili jsme se s velkým slávistou, zase říkám: Kurňa, česká liga, hovno, je to brzo, Stando. Ještě jsi mohl tři roky hrát. Podívej se Ryan Giggs v Anglii, jak je starej a hraje božsky. Pořád běhá po trávníku. Mnoha z nás se slza objevila v oku, když nám Standa naposledy mával. V baru ve VIPce jsem odchytil Kvitovou. Říkal jsem: „Slečno Kvitová, jsem rád, že vás konečně osobně poznávám. Píšu o vás v knize Generace Beatles a zkusím vám ji poslat, kde si přečtete, kde jsem se vlastně dozvěděl, kdo je Kvitová.“ Koukala, nebylo na ní moc vidět, že by věděla, s kým mluví. Není divu. Je to mladá geniální holka. Asi víc mlátí do rakety, než by četla kvalitní Mistrovu literaturu. Ale myslím, že tam vedle ní byl její brácha a ten se usmíval. Na něm bylo vidět, že ví, kdo jsem, že ho to potěšilo. A teď jsem udělal neskutečnou věc. Dávám jí vizitku a říkám: „Tady je moje vizitka, já vám tu knížku pošlu.“ Kurňa, snad jsem si měl vzít spíš její vizitku, protože teď vím hovno, kam to poslat. Asi jsem na ni velkej dojem neudělal, ale ona na mě velkej!

NEDOKÁŽEME BÝT ŠPATNÍ!

Hráli jsme v Novým Bydžově Dívčí válku. Zase klišé, plno, skvělí lidi, nádherná atmosféra, všichni hráli jeden líp než druhej, měl jsem z toho velikou radost. Já vždycky sedím vzadu na jevišti za kulisama a sleduju, co kdo říká. Hlídám si jiráskovskou češtinu, kterou jsem celou hru napsal a herci mají snahu to převádět do současného jazyka. Říkám: „Ne, vy volové, Dívčí válka je v češtině Aloise Jiráska. Prosím dodržet.“ Končím s diktováním deníčku, je 5 ráno, venku je zase tma jak v prdeli, nevlídno, nevlídno, nevlídno. Doufám, že brzo napadne.

KALENDÁŘ

Před 85 lety se narodil motocyklový závodník František Šťastný. Zemřel v roce 2000. Franta Šťastný byl významná a nezapomenutelná postava sportu minulýho století. My jsme ho všichni strašně obdivovali. Franta Šťastný jezdil na Jawě a vyhrával, co se dalo. Jezdil jak ďas. Byl to takovej poděs správnej. Byl to plnokrevnej chlap statnej. Vím, že jednou jsem byl někde s Kasperem, plochodrážním jezdcem, v jeho společnosti na takovým, tenkrát to nebyly party, večírku, nevím, jak tomu komunisti říkali. Třeba si ještě vzpomenu. A tam Franta Šťastný říkal, že v každým údu svýho těla má víc železa než kostí co do obsahu. A byl na to strašně pyšnej, my jsme to všichni obdivovali. Navíc Franta Šťastnej měl úspěchy u žen. Chodil jeden čas dokonce, jak byli sourozenci Romanovi, vynikající krasobruslařská dvojice, tak on s tou Romanovou chodil. Všichni jsme mu ji tenkrát záviděli, ale uznávali jsme, že na Frantu Šťastnýho nemáme. Když míjím ve Vršovicích garáž, kde měl motorky, věnuju mu vzpomínku.

NEBYLY TO STRADIVÁRKY, AMATKY ANI GUARNERKY!

45. narozeniny oslaví Mistr houslař Jan Baptista Špidlen. Já mám na Mistra Špidlena krásnou vzpomínku. Můj kamarád v Krkonoších Láďa Belda našel někde na horský chalupě u svý maminky na půdě v seně starý housle, který když jste se dívali dovnitř, tak tam bylo napsáno Stradivari. A Láďa je přinesl a nesměle mě prosil, jestli bych ty housle nevzal do Prahy někomu ukázat. Říkal, co kdyby to byly opravdu stradivarky? Já jsem vyslovil určité pochybnosti. Říkal jsem: „Láďo, stradivarky v Krkonoších na seně, pravděpodobnost je velmi malá, ale co víš, zázraky se dějí. Vezmu je s sebou, Láďo, kdyby to opravdu byly stradivárky.“ A Láďa jako správnej Čech, hned se rozproudila předčasná debata, co všechno by si pořídil z prodeje těch houslí. Když jsem přijel z Krkonoš domů, vyhledal jsem mistra Špidlena, v dílně kraloval tatínek nynějšího pětačtyřicátníka. Slušný lidi, houslaři, kultivovaní, skvělí lidi. Pustili mě do dílny a já jsem nesl ty housle a všiml jsem si, že tenhle Jan Baptista Špidlen byl strašně mladej kluk, byl ještě mnohem mladší než já v tý době. Viděl jsem, jak velkou radost má, že jsem tam přišel. Měl rád Schelingera, měl rád rockenrol. Tak jsem jim ukázal ty housle. Otec i syn se velmi pobavili. Smáli se a já jsem tam stál jako blbec. A říkal jsem si: Ty vole, to sis uříz ostudu. Oni říkali: Ne, pane Čech. To byla taková legrace, to tam dávali lidi ze srandy… kdoví, kdo to dělal. To je domácí výroba, to je vyřezaný z polena, říkal tatínek Špidlen. Bože, je mu už 45 tomu mladýmu Špidlenovi, jestlipak mě má pořád rád?

NEMĚLA JÍ ZLATOU!

80 let se dožívá americká atletka českého původu Olga Fikotová-Connollyová, olympijská vítězka v hodu diskem. Já jsem tenkrát, když byla olympiáda, atletiku moc nesledoval, my rockeři jsme měli jiné starosti, ale zaznamenal jsem seznámení mladé Olgy se statným Connollym, že si ho vzala a odjela s ním do Ameriky. To jí záviděli všechny Češky za železnou oponou. Ale přáli jsme jí to, protože olympijskejch vítězek je třeba si vážit. Pamatuju si, jak koloval krásnej vtip, no krásnej, jak je kdo náročnej na humor. Říkalo se tenkrát v Čechách, že byl Connolly strašně zklamanej, protože si myslel, že Olga ji má zlatou a ona ji má černou. Uznejte, docela dobrej fór a neurážející.

SKOČ PRO ROHLÍKY! PAK NA TEBE HUPSNU!

Před 80 lety se narodil německý fotograf, dokumentarista a podnikatel Gunther Sachs, manžel francouzské herečky Brigitte Bardot. Zemřel vloni v květnu. Zase musím říct, že jsme mu záviděli, když si ji Gunther Sachs bral. Zlobili jsme se na Brigittu, že nás všechny ostatní pustila k vodě. Říkali jsme si, panečku, Gunther Sachs, to byl tenkrát VIP – very important playboy. Musel ji okouzlit, určitě vypadal skvěle, byl velmi bohatej. Bardotka už taky určitě přišla k rozumu, pochopila, že úzký boky, dlouhý úd a chlupatá prsa nejsou zcela zaručená cesta k dívčímu štěstí. Jaký bylo manželství, nevím. Jaký může bejt manželství s tak obrovskou hvězdou, jako je Bardotová? Teď, když ji vidím stařenku sešlou, scvrklou, stará se o psy. Je obklopená houfem psů. Stará se o zvířátka. Přečtěte si o ní knížku. Já ji dokonce někde cituju, jak ji ošukal režisér Roger Vadim, to je nádhera. Jen připomenu, ale vyhledejte si to v mojí knížce. Mladičká Bardotová, kolik jí bylo, strašně málo, něco točila s Vadimem a strašně se do něj zamilovala, protože Vadim byl šaramantní chlap. Pak ještě v pozdější době jsi vzal několik takhle nádhernejch ženskejch, jako byla Bardotka. Bardotová už se nemohla dočkat, až ji ošuká, tak on ji pozval k sobě na návštěvu a ona už tam byla ráno asi v 9 hodin a Vadim ještě s jedním kamarádem leželi v posteli a chrápali po flámu. A tam stála ta chudinka Bardotová. A on jí říkal: Ježiš, ty už seš tady? Já myslel, že přijdeš pozdějc. Prosím tě, seber se a jdi nám koupit rohlíky. Strčil jí do ruky síťovku a vystrčil ji ven a zase s kamarádem usnuli. Bardotová koupila rohlíky, stála za dveřma, čekala, husa hloupá, zamilovaná, čekala asi dvě hodiny. Pak se osmělila, zaťukala, vešla dovnitř a Roger Vadim ji ošukal. Takhle krásnej milostnej příběh jste už určitě dlouho neslyšeli. Vyňato, bez záruky, jestli jsem něco nepopletl, z knihy o Brigitte Bardotové.

OBJEVIL NAĎU URBÁNKOVOU!

Před rokem zemřel skladatel, klavírista, režisér, herec a choreograf Karel Mareš. Mareš se narodil v roce 1927. Režisér Mareš byl jeden z prvních vážených umělců v tý době, když jsme s Petrem Jandou, když Olympic začínal, byli mladý kluci, nevycválaný, nevychovaný rockeři a Mareš první se s náma skamarádil. Přišel, ujal se Olympiku, dokonce se o nás staral, přivedl nás do Semaforu. Napsal tenkrát dokonce s Jirkou Štaidlem pásmo Ondráš podotýká. Olympic tam vystupoval, Mareš tam měl několik písniček, jedna z nich byla, myslím, Hvězda na vrbě, jestli ji nedělal Vrba, když se jmenuje Hvězda na vrbě. Už nevím. Ale měl jsem Mareše rád. Mareš měl rád nás. Jednou s náma byl v Bratislavě, kde jsme udělali velkou ostudu, rozmlátili jsme v opilství pokoj v bratislavským hotelu. Mareš to pak žehlil. Vím, že měl vždycky krásný ženský. On to byl, kdo vlastně přivedl Naďu Urbánkovou do Semaforu. Tím nás ohromil. Přišel statnej chlap, pěknej a s ním božská Naďa Urbánková. Krásná, přišla samozřejmě v šatech, jak to dělaj chytrý ženský, ne v kalhotách, ne v džínech. Uchvátila nás. On si vzal další krásku, my jsme jí říkali Marešová, nakonec to byla jeho žena. Ještě nedávno jsem Marešovou viděl, vypadá pořád kupodivu velmi pěkně. Má to někdo v životě štěstí.

BEZ KUNDY A TABÁKU, NENÍ RADOST V BARÁKU! (B.Hrabal)

Před 520 lety se v evropském písemnictví objevila první zmínka o tabáku. Kryštof Kolumbus si do deníku zapsal, že místní indiáni užívají tabák. Pro mě velmi příjemná zmínka, pro vás, co bojujete proti kouření, to už taková radost není. Znova musím konstatovat, zažil jsem v těchto dnech další frontální útok na kuřáky a na kouření. Jen si útočte, urážejte si nás! Stejně vám to bude hovno platný. Budeme si pobafávat, co budeme chtít. Představuju si, jak Kryštof Kolumbus do deníku napsal: Objevil jsem tabák, kterej indiáni pokuřujou. Zkusil jsem to, nic moc, snad si zvyknu. Ale do Evropy to přivezu, to bude Čechům chutnat.

UKVAPENÝ TOMÁŠ LINKA

Před 95 lety zemřel francouzský sochař Auguste Rodin, kterej se narodil v roce 1840. Rodin je jeden z nejlepších světovejch sochařů. Když půjdete do Národní galerie, byl několikrát v Praze, byl tu velmi oslavován a ctěn. Bodejť by ho Češi nectili a nemilovali, když nebyl Čech. Kdyby to byl Čech, tak by ho Češi odstrkovali, opovrhovali by jím, jeho sochy by si moc nebrali, ale že to byl slavný Francouz, kořili se mu. Vím, že dokonce, myslím, že to byl sběratel Kramář, kterej koupil jeho Balzaca. Je v Národní galerii, je to obdivuhodná socha, myslím, že je z mědi, není to kámen. Tak impozantní a nádherná! Vždycky, když se řekne Rodin, tak se mi vybaví Kramář. Jak jsem stál před tím Balzacem a obdivoval jsem ho, tak hned jsem si vybavil Kramářovu rodinu, kdy si jeho dcera vzala Tomáše Linku z Fešáků a postupně prodávali obrazy, který jim zůstaly po tatínkovi Kramářovi. ( Nebo dědečkovi???) Prodávali božský, neskutečný věci. Dneska by byli miliardáři, kdyby bejvali neprodali nic. No, chtěli Spartaka, chtěli chatičku na Sázavě, to všechno musíte brát jenom orientačně. Petr Novotný mě zase určitě opraví, jak to bylo. Podstatný je, že když prodali poslední, strašně slavnej a vzácnej obraz svýho tchána, ona svýho tatínka, tak přišla něžná revoluce, a všechny ty obrazy, který oni prodali, vylítly tisícinásobně cenou vzhůru. A Linkovi měli hovno. Doufám, že jsou oba aspoň zdraví. ( Na foukací harmoniku nemá Tomáš konkurenci! )

NEZKOUŠEJTE TO PO NĚM!

Před 705 lety sestřelil podle legendy švýcarský lukostřelec Vilém Tell jablko z hlavy svého syna. Musel mít teda nervy, Vilém. Asi si byl jistej svou rukou, tětivou i šípem. Jestli je to pravda, nechtěl bych bejt u toho, když střílel na synka. Třeba je to pravda. Ani nevím, proč vám o tom tady píšu, jen mě to zaujalo, i když k tomu nemám co říct. Opera Vilém Tell je nádherná, je nekonečně dlouhá, má asi 6 hodin. Moje žena byla ve Scale, když hrála v Divadle Jiřího Srnce, tak na Viléma Tella šla a vystála těch 6 hodin na galerii. Miluje operu. Víte, že nemůže jinak, kdo z Beskyd a z hor.

CO SEX, VY OBROZENECKÝ ŽENSKÝ?

Před 165 lety se narodila spisovatelka Eliška Krásnohorská, vlastním jménem Alžběta Pechová. Zemřela v roce 1926. Vy, kteří čtete moje knížky, víte, jakou já mám slabost pro ty obrozenecký ženy, jak se snažím dešifrovat jejich literární skvosty, probrat se tím. Nejvíc samozřejmě miluju Boženu Němcovou, u který jsem si jistej, že neskrblila bohatstvím svýho sexu a šarmu. Budiž požehnaná zlatá Božka. To by byla určitě moje velká kamarádka, kdybych v tý době žil, stejně jako byl jejím kamarádem Neruda a všichni ostatní chlapi, kteří něco znamenali, protože Božena by se s nějakou nulou nespustila. Ale s těma ostatníma ano. Jak na tom byla Krásnohorská, trošku v tom mám bordel, protože ona měla, myslím, sestru a ta sestra nějak byla za někoho provdaná, zamilovala se do nějakýho slavnýho obrozence. Celej život si psali dopisy, ale jinak ani ťuk! Blbá doba – chudáci umělci! Vidíte, jakej v tom mám bordel. Petr Novotný nám tenhle uzel určitě rozplete a předpokládám, že i mnozí z vás a napíšete mi to dolů do vzkazů, abych si to přečetl. Doufám, že Eliška Krásnohorská nedělala svému jménu ostudu. A před 90 lety jí udělila jako první ženě Karlova univerzita v Praze čestný doktorát. Asi to s tím jejím sexem bylo taky v pořádku, když na ni chlapi nezapomněli.

TO NENÍ TEN MIKULÁŠ, CO CHODÍ 5. PROSINCE!

Před 160 lety se narodil malíř Mikoláš Aleš, kterej umřel v roce 1913. Co k tomu říct? Mistr, mám ho rád. Jeho figury jsou mi vzorem, držím se jich, dlužno poznamenat, že slovanský bojovníky, ta Morana, ty malby z Národního divadla, že on si vlastně ty obleky, to oblečení těch starých Slovanů včetně mečů a bot, to všechno si Aleš vymyslel. To tak nebylo. Ale namaloval to tak krásně, že jsme to všichni přijali jako daný a všichni od tý doby kreslej starý Slovany podle předlohy, jakou vytvořil Mikoláš Aleš.

ŽENSKÁ JAK MÁ BÝT!

60. narozeniny slaví zpěvačka Petra Janů. Mám Petru Janů velmi rád, vzala si mýho přítele a prožila s ním velmi krásnej život. Petra Janů nejen že je výtečná rocková zpěvačka, ale je to i fajn holka. Včera jsme o ní mluvili, když jsme hráli v Olomouci. Měla tam plakát, jede velký turné. Tak jsme konstatovali, jak krásně vypadá. Wassermann,…. Vodička, můj mistr zvuku ji strašně chválil, jak byla Petra skvělá a jak se starala o kapelu, jak vždycky přišla a nakoupila chlebíčky a víno. Jak kluky rozmazlovala, jak je měla ráda a jak oni měli rádi Petru. Její manžel byl vynikající člověk. Teď si nevzpomenu, jak se jmenuje, vidíte, co dělá sedmdesátka na krku. Petra Janů byla proslulá ještě jednou věcí, která ji v očích nás rockerů velmi kladla vysoko. Téměř jsme tomu přikládali stejnej význam jako jejímu krásnýmu zpívání. Snad se na mě šedesátka Petra nebude zlobit, když to tady vykecám. Teď už je to úplně jedno. Petra Janů při sexu tak řvala, že to bylo slyšet až dolů do recepce, několikrát přijeli hasiči, jestli nehoří. Není to nádherná ženská? Kdo by s ní nechtěl strávit nějakou chvíli? Takže Petro, krásný narozeniny a ještě jednou tolik.

ZBALIL KRÁLOVNU!

Před 65 lety se provdala současná britská královna Alžběta II. za poručíka královského námořnictva Philipa Mountbattena. Vydrželo jim to dlouho, asi to byla opravdická láska. Bože, vzít si britskou královnu! Já si to tak představuju jako literát, jak poručík královského námořnictva, když se profláklo u vojska v jeho oddíle, že chodí za královnou… Oni říkali: No jo, Philipe, ty seš pěkně vychcanej, ty si chceš vzít anglickou královnu, a přitom ji určitě nemiluješ. On říkal: Ne, kluci, já ji miluju z celýho srdce. Asi jo, když vydrželi takhle dlouho. Ale chtěl bych vidět, jaký byly ty námluvy. Jak poprvé ji oslovil a jak musela jiskra přeskočit, protože královna si nemohla jen tak zadat. Když ho viděla, říkala dvorní dámě: Jak se jmenuje tamhleten krásnej poručík? A ona říkala: Výsosti, to je Philip Mountbatten. A Alžběta říká: Nemohla byste nějak zaonačit, abych se s ním potkala? Tak zaonačila nějak dostihy, nebo kriket. A tam se potkali. Myslím, že by to byl docela hezkej film, ale tady v Čechách by velkou návštěvnost neměl.

DOBRÝ DEN BLBOUNI!

Přichází můj oblíbenej den, taky spadá do listopadu. Je to nádhera, naprostá kravina. Světový den pozdravů. Poprvé byl slaven v roce 1973 z iniciativy amerických studentů bratrů McCormackových. Jaký to museli bejt blbouni, když je napadlo, že udělaj světový den pozdravů? Já zdravím každej den, nejenom když je den pozdravů. Jestli si posílali pohledy, nebo pozdravy? Tak tě zdravím McCormacku. Podivné dny, velmi jsem si na ně zasedl. Když se vrátíte v deníčcích dozadu, uvidíte, jak si vždycky vyřizuju účty s takovým nesmyslným dnem. Divím se, že to Evropská unie nevzala jako svátek. Světový den pozdravů, ranních pozdravů, pozdravů na dobrou noc, pozdravů z dovolené. Starosti bratří McCormackových bych asi chtěl mít.

ILJA KURIAKIN A NAPOLEON SOLO.

80. narozeniny oslaví americký herec Robert Vaughn. Vy ho znáte, dneska kdo se díváte na anglickej seriál Podfukáři, tak tam je Robert Vaughn. Já ho miluju. Miloval jsem ho kdysi, hrál v Sedmi statečných, odtamtud ho budete znát. A já si ho pamatuju z Ameriky, z Las Vegas, když jsem koukal na televizní seriál, tak on tam hrál ve dvojici. Jmenovali se Ilja Kurjakin a Napoleon Solo. A Napoleon Solo byl Robert Vaughn. Já jsem to hltal, jak byl neskutečně mladej krásnej chlap. On je krásnej pořád. Je mu 80 a známe se spolu přes obrazovku určitě 60 let, co jsem ho viděl.

LHÁŘKA ULHANÁ!

Další datum stojí za zmínku. Před 5 lety Nejvyšší státní zastupitelství potvrdilo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání senátora, předsedy KDU-ČSL a bývalého vicepremiéra Jiřího Čunka, obviněného z přijetí půlmilionového úplatku. Čunkova korupční kauza tím skončila. Ať si o tom myslí, kdo chce, co chce, já to rád uvádím jako tzv. česká cesta ke spravedlnosti. Když si to představím, kdybych o tom měl točit film, tak ten scénář, ta osnova, kterou si každej literát musí dělat, by byla taková: Ráno dostane Čunek na účet půl milionu. V poledne jde a v polední pauze se chlubí sekretářce: Podívej se, Jiřko, ty kozo, takhle se vydělávaj peníze. Hele, půl milionu tady je. Ta hned běžela, protože to je povinnost každého Čecha ohlásit takovouhle věc. Ohlásila to na policii, policie skutečně začala vyšetřovat a zjistila, že opravdu tam půl milionu z toho rána je. Ptali se Čunka asi, jak se tam dostal. A Čunek řekl, že neví, ale že zřejmě ráno vybral prasátko, dal to tam, a že za nic nemůže. Tak ho soud osvobodil, protože spravedlnost v tomhle státě musí přece vždycky zvítězit. A tu nešťastnou ženskou, která to práskla, tu náležitě potrestali, myslím, že ji zničili i jako člověka, aby si to pamatovala, že se na hodný politiky, který nic neprovedli, že se na ně nežaluje.

TATÍNEK – NIC MOC!!!

Před rokem zemřela Světlana Allulujevová – Lana Petersová se jmenovala zřejmě provdaná, dcera sovětského diktátora Josefa Stalina. V roce 1967 emigrovala do USA. Narodila se v roce 1926. Je to slavná postava, napsala krásnou knihu o Stalinovi, kterou jsem žel nečetl, protože já jsem si myslel, že ona vzpomíná na tatínka jako holčička. Muselo to bejt zajímavý. Petr Novotný nám určitě napíše, napíše mně a já to zase přetisknu, abyste měli pravdivé informace: kdy utekla, kolik jí bylo, když utekla… Péťo, jestli čteš deníček, tvrdíš mi, že ho čteš, napiš mi, prosím tě, kdy Světlana zdrhla, kolik jí bylo let, jestli v tý knize vzpomíná na něj jako holčička, nebo jestli hodnotí Stalinovu éry už ze svobody emigrace v USA. Taky mi můžeš napsat, jaká to byla ženská. A co bude všechny čtenáře mých webových stránek a mě taky zajímat, jestli byla Stalinovi podobná. Bože, doufám, že ne, jinak by si ji Peters nevzal. Zůstala by neprovdána.

SPRDUNK OD PETRA:

Milý ČUKU! Tak jsem, já starý hnidopich, narazil na první větší chybu v knize Generace Beatles. Vzhledem k tomu, že jde o citát, tak opruzuju, abys ji neudělal někdy jindy zas: NA straně 153 jsi měl jistě na mysli hlášku: Výsosti, nenechte prchlivost (nikoliv vztek!) cloumat Vašim majestátem. A to neřekl Werichovi Vlasta Burian, ale Bohumil Záhorský neboli komoří Lang…

Nepozorný ukvapený blbče! Tvůj GEK.