Byl jsem v Zelené zahradě, mé oblíbené hospodě, a kdo tam neseděl jako Karel Šíp se ženou a se svým malým chlapečkem. A seděl tam takovej chlap, stáří asi mého syna, takovej třicátník, koukal jsem na něj a říkal jsem Magdě: „To bude zřejmě brácha Šípovy ženy.“ Nenapadlo mě, že Šíp už plodil potomky dávno předtím, než uzavřel nové manželství. A Magda říká: „Ty vole, to je jeho syn.“ Divil jsem se: „Jeho syn, takovej velkej chlap?“ Karel měl docela dobrou náladu. Zdravili jsme se velmi srdečně obě rodiny, ale neodvážil jsem se jít k němu a zeptat se ho, jak mu je, protože se tam belhal, když šel na WC, bylo vidět, že není v pořádku. Nebyl to krok zdravého člověka. Přišlo mi to líto. Držím ti palec, Karle, ať se ze všeho dostaneš. Údajně mu měli taky operovat ten kloub, jak dělá Poldi Kladno. Ty nerez klouby do boku. Kyčelní kloub, ano, tak se to jmenuje. Ale potěšení, že ho tam vůbec vidím! Chlapeček zlobil, samozřejmě, nudil se tam, otravoval se, válel se po paní Šípový. Paní Šípová vypadá stále skvěle. Říkal jsem si, když už se rozhodl k novému manželství, tak má aspoň odměnu v pěkný ženě a v krásným klukovi. A nakonec i ten starej klacek, co seděl vedle něj, byl docela fajn. Nepromarněný život.
27. března 2012 ŠÍP – KRAMPOL – NAGY - CHRTI
„SMRT SPARTĚ“
Do Zelený zahrady přišel Barták ,,mladší". Jeho tatínek je Barták starší, velkej Slávista a hudební skladatel. Měl taneční orchestr, ještě když hrály velký bigbandy po Praze. Mladší Barták už je taky starej. Musel jsem se smát. Zdravili jsme se jako Slávisti: ,,Smrt Spartě". Tím jsme nasrali polovinu návštěvníků hospody. Tak jsem vstal a řekl: „Neberte to doslova, to je jen taková licence. My to nemyslíme vážně, Sparťani, my vás máme docela rádi.“ „Šmejdi,“ dodal Barták, čímž celou hospodu pobavil. Takováhle krásná sešlost. Jo a vylezla želvička z rybníčku. (Ta želvička, která prochází celou knihou GENERACE BEATLES.) Byl to pro mě návrat jara. Přivolal jsem vrchního a celá hospoda jsme se dívali, jak ta želvička pomalinku leze na ten šutr a měli jsme z toho radost. To jsou novinky společenského života. Já už jsem psal, že jsem dokončil tu Marilyn příšernou, jak ji mám za skříní otočenou malbou dozadu. Už je na webu. Klikněte si na kolonku Obrazy. Nemá ještě legendu, abyste si mohli přečíst, proč jsem ji vůbec maloval a něco z jejího krásně smutného života. Když si kliknete na obrazy, tak Marilyn už tam je. Kurňa, škoda plátna a rámu.
SLÁVIE – HNÍZDO GENIŮ!
Když jsem čekal na vnučku, která zkoušela v Národním divadle balet Šípková Růženka, tak jsem seděl v kavárně Slávie, protože jsem měl 1,5 hodiny čas. Nebyl jsem tam léta. Naposledy jsem se tam sešel s Krampolem před mnoha lety. Krampol tam chodil psát a balit holky. Ostatně tam balili holky už Voskovec s Werichem a Šimek s Grossmannem, ti tam psali. Většina povídek Šimka a Grossmanna byla napsaná právě ve slavné kavárně Slávii. Je to tam docela pěkný, líbila se mi. ( Ta kavárna! K balení tam nic nebylo.) Abych se vrátil k tomu Krampolovi. Právě ve Slávii mě Krampol upozornil na Uršulu, když jsem hledal náhradu za Helenu Růžičkovou, která se velmi těžko nahrazuje. Krampol na mě tlačil. „Uršula je skvělá holka, skvělá ženská, výtečná herečka, zavolej jí, Ringo.“ Tak jsem to udělal a nelitoval jsem. Uršula je stejná persona jako byla Helenka Růžičková. Je prostě skvělá. Mám radost, že ji tam mám. To už je, bože, takovejch 15 let. Jak ten čas strašně letí! Šel jsem ke stolu, kde sedával Šimek s Grossmannem a Voskovec s Werichem. Byl volnej, tak jsem si tam sedl a čuměl jsem na Hrad a na fotku s Havlem, která tam je. Byl jsem ve Slávii, v tý, která neprohrává a nedělá nám starosti!!!
ROCK FEST – MALÁ SKÁLA
Volal mi pořadatel, kterej pořádá velkej rockovej festival na Malý Skále. To je nejslavnější událost rockový hudby v Čechách a na Moravě. My jsme tam hráli Dívčí válku už dvakrát. Měl jsem z toho velkej strach, když nás zval poprvé před 2 lety. Tak jsme se domluvili, že to dá na dopoledne, na 11. hodinu, to znamená, že ožralí rockeři už vstali, nebo ti, co už chtěli vstát, tak vstali. Přišlo jich skoro 2 000. Měli jsme takovou radost a oni tak kvitovali divadlo. Hrát divadlo na rockovým festivalu je velká odvaha. Ale co, je to moje práce. A podruhý zase, zase tolik lidí. Teď mi volal pořadatel a říká: „Dívčí válku potřetí, i když lidi by byli rádi, já už bych ji nedával.“ Tak jsme se domluvili, že dáme ,,Na Brusel, Vávro, na Brusel“. To je vlastně politická satira, no satira, dělám si srandu ze všech, serou mě neskutečně všichni. Budeme to hrát a uvidíme. Je tam kolem 3 500 lidí večer. Vlastně se dozvíte, já do deníčku napíšu, jak to tam dopadlo. Trošku se herci bojej, protože říkaj: Na Brusel není Dívčí válka, taky na nás můžou naházet hovna. Doufám, že to moji rockeři neudělaj, aby na svého stařičkého císaře házeli trus.
Do kolonky Politika jsem vložil novinku, chci na ni upozornit, jmenuje se ,,Nerovný boj". Kdo se zajímá trochu o politiku a chce se mírně nasrat, ať si to přečte. Jinak, kdo chce mít hezkej den, tak to nečtěte.
Volal mi Karel Vágner, že nějaká jeho přítelkyně psychiatrička touží po knížce Ruský týden. Ruský týden vydalo nakladatelství Ikar, Helenka s Gábinkou, nevím, jestli ji ještě distrubujou. Já ty knížky ještě mám, prodávám je zájemcům na svých vernisážích, když knihy nejsou už normálně k mání. Tam, kdo má zájem, si může koupit všechny moje knížky. Říkal jsem mu: „Přijeď, Karle, já ti knížku dám.“ Přijel, je to už taky dědoušek. Říkal: „Já ještě hraju, ty vole, furt fotbal. Už uvažuju, že se na to vyseru, ale člověče, mně to nedá. Furt hraju.“ Já už jsem někde psal, že Vágner hraje opravdu dobře. My jsme dokonce měli v Amfoře konflikt, jak on mi nadával, já jsem nadával jemu. Teď už jsme se tomu oba smáli, dědouškové. Vzal si knížku, přinesl mi knížku Rozhovory s někým. Musím se podívat, co mi to vlastně dal. (Jo… rozhovory s Hvížďalou.)
MODRÁ DOGA
Byl jsem v řeznictví kupovat dětem šunku a housky, značka Děda vaří večeři. A paní řeznice říká: „Pane Čech, byla tady teď jedna zvěrolékařka. Nechcete štěně modrý dogy?“ Rozhádal se nějakej zámožnej pár, boháč vyhnal svoji krásnou ženu (dobře udělal… vychytralou svini zlatokopku) a vyhnal ji i s jejím 6měsíčním štěňátkem modrý dogy, kterou si panička přála, až bude žít s boháčem i s ní v baráčku. Byla to pravděpodobně leasingovka. Boháč ji vyhnal, ona šla za zvěrolékařkou, aby to její 6měsíční štěňátko utratila. Že ho nemá kam dát a že štěňátko už je větší než ona. (Vidíte! Měla mrcha dobré srdce!) Zvěrolékařka, která má ráda zvířata, nemůže utratit krásný štěně s rodokmenem, který stojí 30 tisíc normálně, jak se do něj boháč vysypal v naději skvostného orálního sexu. Tak si ho nechala a shání na něj udání. Tak jestli nechci modrou dogu. Mně stačil Neroušek, můj dobrman, odkaz viz kapitola Sladký život dobrmana Nera v knize ,,Z mého života". Tak jsem poděkoval. Ale měl jsem o štěnátko starost…. volal jsem Martě Olšrový, volal jsem kamarádům, jestli nechtěj modrou dogu a u Marty jsem se trefil, protože její brácha, též lékař, ale ne zvěro, řekl, že dogu chce. Tak jsem mu dal kontakt a měl jsem radost, že lidi mají rádi zvířata. Pak se ozvali ještě tři z těch lidí, kterým jsem volal, všichni dogu chtěli. Štěňátko bude žít, ve zdraví vyroste, někoho pokouše, protože s ní novej majitel, idiot, půjde bez košíku, bude říkat: Ona je hodná, ona, ta naše doga, nikomu nic neudělá. A raf a už bude průser, už o tom bude psát bulvár. A zase budou řešit: Pes musí mít košík, bez výjimky, idioti, kór velkej pes. Pamatujte si to, blbouni.
Taky jsem si říkal, sleduju pořád účast, sledovanost mých webovek a mýho deníčku, tak šplhá se to pomalu k pětistovce. Já bych chtěl větší sledovanost. Říkal jsem si, jestli bych neměl připravit takovou past na vás. To, co dělá bulvár. Vymyslet si nějakou vylhanou senzaci, kterou bych vysadil červeně kvůli tomu, aby si lidi otvírali můj deníček. Třeba: Zabil Karel Gott dneska někoho? Nebo: Krade Helena Vondráčková? Takovýhle tituly vás lákaj, i když jsou nepravdivý. Zvážím to, poradím se s doktorkou Vyšanskou, abych nešel od soudu k soudu.
Točil jsem na Primě komentáře k programu, kterej se jmenuje 30 filmových omylů. Uvádí to Dejdar. Pustili mi 30 ukázek a měl jsem objevit, co je na nich špatně. Že má husita hodinky, že se vymění Hrušínskýmu kravata během jednoho záběru. Chyby skriptu. Nic zajímavýho, ale je to moje práce. Vidíte, že i já dělám věci, který mě moc netěšej, stejně jako vás sere chodit do práce, tak budiž vám to oporou. Řeknete si, že Ringo taky musí dělat to, co ho úplně nebaví.
ENČEV – VYCHÁZEJÍCÍ HVĚZDA!
Hráli jsme U Hasičů Dívčí válku. Budete se smát, když opět řeknu, že jsme měli vyprodáno. Strhující úspěch, zase se Sypal radoval. Koukal se dírou v oponě a vidím na něm, jakou má radost. Říkám: „Vidíš, Járo, jak nás maj lidi rádi? A ty máš furt strach, že nepřijdou.“ Mluvil jsem se Spurným, ředitelem, což je můj celoživotní kamarád, že bych tam uvedl předpremiéru ,,Ringovy školy života a sexu" 31. května, ale mám z toho bobky. Tak nevím, jestli se odvážím vystoupit v Praze ještě dřív, než to bude ohraný.
Zkoušeli jsme tenhle tejden fest, přišla nová posila. Marta doporučila nějakýho Milana Enčeva. Volala mi Marta, ona mi vždycky volá, když je ožralá. Tentokrát mi opravdu doporučila vynikajícího herce. Taková posila! Měl jsem radost. Milan Enčev, neznámej kluk, hraje jak pánbůh. Mladej talentovanej komik. Tak jsme se váleli na tý zkoušce smíchy! Pak jsem se najednou zarazil, vyděsil jsem se, říkám: „Počkejte, vy blbouni, my tady máme takovou velkou legraci… Víte, co říkal Roháč?“ Vzpomněl jsem si, jak režisér Roháč říkal na zkoušce v Semaforu: „Bacha na to, když se smějou na zkouškách herci, většinou se potom nesmějí diváci. To je taková divadelní pravda.“ Tak jsme trošku zvadli, ale je to prča. Enčev nečekal takhle progresivní scénář... „To je nářez, Ringo, to budou lidi v šoku.“ „To budou, ale jestli budou tleskat, nevím.“ Bude to skandální představení, ale prča by to měla bejt.
WHITE ELBONY BRÁNÍ ZDEŇKA GRONDOLA
Byla slavnost předávání, chrti dostávali ceny. Zdeněk Grondol pořádal velkolepou párty v hotelu Esplanade jako každej rok. Vy, kteří budete číst knihu Generace Beatles, která vyjde na podzim, tak tam se dočtete o předchozí slavnosti. Dělá to každej rok. Já jsem trpěl, měl jsem tam předávat obraz, kterej se jmenuje Zlatý chrt, White Elbony (to je ten, který vyhrává všechny dostihy a dostává cenu, byl vyhlášen Zlatým chrtem) brání Zdeňka Grondola. Řekněme si, obraz příšernej, též se nepovedl jako Marilyn. Zase se mi nevyvedlo další dílo. White Elbony, na kterýho jsem si koupil zlatou barvu, trhá na plátně slona, roztrhal kance, roztrhal lva, bránil svýho pána, protože se mu zvířátka posmívala. Takovýhle infantilní název, infantilní obraz, ale Zdeněk s manželkou jsou na něj pyšný. Už mají tuším sedmej olej ode mě. Bude zdobit halu jeho nového ,,Grondol stadion", ale myslím, že nedal na mé doporučení, aby to nazval po sobě, jmenuje se to nějak jinak. Uvidíte, já se o tom zmíním příště. Zklamal mě, říkal jsem mu: „Zdeňku, nazvi to po sobě, ty tu nebudeš, manželka tu nebude, ani syn, vnuci tady budou a budou říkat: Tenhle stadion, Grondol stadion, postavil náš dědeček Grondol.“ Komu není rady, tomu není pomoci.
NAGY – VELKÁ KONKURENCE!
Bylo tam tentokrát míň rychlokvašek, missek. Byly tam, já jsem je rychle obešel, zkusil jsem 3 z nich sbalit, rozdal jsem vizitky. Já se moc už s nima nevybavuju, protože je to k ničemu. Bavit se s váma a předvádět, že s ní Mistr mluví, bude každá. Tak jsem jim dal vizitku, říkám: „Zval bych vás na kafe, slečno.“ Je to velmi rychlý, je to úspora času. Z 10 zavolá jedna, i tu pak na tom kafi zklamete svými neskromnými požadavky, ale musí se to. Nemůže jinak, kdo z Beskyd a z hor. To je úděl nás mužů bojovníků. Furt balit holky. Vzpomněl jsem si na to, jak i Werich ke konci života balil. Nakonec jsem psal i o Miloši Kopeckým, jsme chlapi, my za to nemůžem, máme to v genech. Rozdal jsem nějaký vizitky blondýnám, pak mi to přišlo málo, dal jsem ještě dvě vizitky černovláskám. Uvidím, co z toho bude. Byla tam Heidi, která to celý komentovala. Vypadá božsky, čertovská baba, už jí taky bude asi 60, nevím, neodvážil jsem se zeptat. Ivo Pavlík, její manžel, dědoušek, tam seděl. Koukám, vedle něj také už… už… už… téměř dědoušek – Peter Nagy. Tak jsme se objímali, fotili nás. Peter Nagy taky rozdával vizitky stejnejm holkám jako já. Stejně je to krása, závidím těm ženskejm. Všude, kde choděj, je balej chlapi. Ony nemusej dělat vůbec nic. Jen ty vizitky schovávaj, pak to doma vytáhnou a říkaj: Kdo je to tady? Ringo, ten ať jde do hajzlu. Nagy, no nechám si ho jako rezervu. Je mu o 15 let míň než Ringovi, možná… ožeru se a vydržím to!
Fotografové nás fotografovali, trochu jsem je nasral, protože tam je velkej obraz Masaryka, tak jsem se šel fotit s Masarykem. Viděl jsem nesouhlas v jejich očích. Říkali si: On se snad, ten vůl, přirovnává k Masarykovi. Ne, mám Masaryka rád a proč bych se s ním nevyfotografoval? Oni se taky fotografovali se mnou. To jen tak na okraj.
MORAVSKÁ ŠŇŮRA A PLAČÍCÍ URŠULA
Hráli jsme v Českým Těšíně v kině. Žádný pěkný prostředí, v kině je to vždycky špatný. Holky z divadla se převlíkaly v pokladně, my jsme se převlíkali na chodbě. Ale lidi přišli, byli skvělí. Já jsem myslel, že už jsme v Polsku. Bylo plno a měli jsme úspěch, měl jsem radost. Já se ze šňůry vracím, teď jsme 3 dny na Moravě, dneska jsme v Hranicích, já v noci jedu do Prahy. Nechci nikde spát! Už jsem se minule přiznal, že jak brzo vstávám, tak si představte, že bych se probudil v Českým Těšíně ve 4 ráno. To bych si mohl rovnou hodit mašli. Nikde nikdo, nic se neděje. Kafe vám neudělaj. Obsluha do hospody přijde až v 6. Co bych tam ty dvě hodiny dělal? Ne, domů. Naštěstí mě vozí kamarád. tak druhej den tu strašnou dálku zpátky do Těšína. A už jsem dneska ráno maloval, vidíte a nahrávám deníček. Vezl jsem do Prahy Uršulu, protože plačící Uršula mi volala, je to dva dny, že její pejsek, milovaná Britička, má rakovinu a že umírá. Bulela Uršula, žádná hanba. Kdo má rád zvířata a ví, co je to mít zvíře 14, 15 let, tak by bulel taky. A že ji nechce nechat samotnou. Říkal jsem: „Pojeď se mnou, Uršulo, do Prahy a můžeš bejt přes den s Britou.“ Ještě její kočka má rakovinu, to je pohroma. Vezli jsme ji do Prahy, pouštěl jsem jí tu písničku v autě, kterou mám připravenou pro Gotta, vy o ní víte. To ,,Moonlight and Roses", toho McCormicka. Byla nadšená, říkala: „To se Gott posere, Ringo, až to uslyší.“ Pořád se k němu neodvážím, když se podíváte na náš konflikt, myslím, že je to lednovej nebo únorovej deníček, jak se Ivanka na mě naštvala. Musím mu zavolat a jít k němu, až nebude Ivanka doma, protože ta by mi určitě ztropila scénu. Myslím, že doba nazrála, budete první, kdo se dozvíte, jak jsem dopadl u Božského Karla.
Teď je na čase, abych vám řekl, co nám radí 90letá paní. Sděluje nám: Závist je mrhání časem, už máš všechno, co potřebuješ. Vypadá to moudře, ale nevím, jak to myslela. Každopádně závist je mrhání časem, protože nedocílíte vůbec nic, jen si kazíte život. Už máš všechno, co potřebuješ. Jídlo, ošacení a mám na naftu. Řeknete si: Ringo, tobě se to kecá, když máš všechno. Samozřejmě, že je spousta věcí, který bych chtěl, ale nepotřebuju je. Když mám v baráku teplo, mám dvacatery džíny… Buďme skromní, přátelé. Říkáte si: Od tebe to sedí, ty vole.
KALENDÁŘ
A jsme u kalendáře. Kde jsme to minule skončili?
65. narozeniny oslaví tanečník a choreograf Jiří Kilián. Spolužák mý ženy z konzervatoře, geniální chlapec, který se proslavil stejně jako moje oblíbená Giselle. Ale že mu je 65, to znamená, že i Magdě, mý ženě, bude nějak tak podobně, musím se jí zeptat, kolik jí vlastně je. Před 5 lety Miloš Zeman vystoupil z ČSSD, jejímž členem byl od roku 1992. Až do roku 2001 byl jejím předsedou. Velká škoda pro sociální demokracii. Zmiňuju se o tom jen proto, že víte, že jsem Zemanovec a Miloš je můj přítel a že považuju za velkou škodu, že politickou scénu opustil.
Před rokem zemřel fotbalista Ladislav Novák, kapitán stříbrného týmu z mistrovství světa v roce 1962. Jeden z nejlepších fotbalistů, jakýho jsme kdy měli. Obránce až na půdu. Já se pamatuju, jak naši hráli na mistrovství světa, nemůžu si vzpomenout, kde to bylo. Hrál tam taky Petráš. Byl jsem se Semaforem v Havířově, jak dneska to vidím. Seděli jsme v šatně, Šimek, Grossmann a myslím, že Naďa Urbánková, a dívali jsme se, jak naši hráli s Brazílií, kde Petráš dával první vedoucí branku. Pamatuju se, že Grossmann byl strašně vtipnej. Když to Brazílie vyrovnala, tak Grossmann tak posmutněle poznamenal: „Kluci, škoda, že to nepíská někdo z Ku-klux-klanu.“ Grossmann byl genius.
POZOR! Velká kravina. Zase nám připravili ,,Světový den vody". Voda je nezbytná, voda je důležitá, ale proč by měla mít, debilové, svůj den? Každý den je den vody! Dokonce odborníci tvrdí, že další velká válka bude o vodu, kterou si znečisťujem, jak můžem.
Před 160 lety se narodil Otakar Ševčík, zakladatel moderní houslové metodiky. Když jsem byl malej kluk a učil jsem se zcela zbytečně na housle, protože tatínek myslel, že by ze mě mohl být houslista, tak jsme hráli Ševčíka nebo Maláta. To byly dvě houslový školy, který si konkurovaly. Mně můj profesor Herbert Berger, člen a sólista Pražskýho kvarteta, vybral Ševčíka. Já jsem nehrál Maláta, já jsem hrál Ševčíka.
Před 150 lety se narodila spisovatelka a dramatička Gabriela Preissová. Zemřela v roce 1946. Je to autorka Její pastorkyně, tý slavný předlohy Janáčkovský a myslím, že je to i divadelní hra, velmi slavná. Taky napsala Gazdinu robu, (Je to totéž???) doufám, že to nepletu a že vzdělanci se mně nebudou smát. Mluvím o tom proto, že Karel Svoboda, můj velkej přítel, bohužel už taky zesnulej…( Já a Gott nevěříme, že se zastřelil sám. To chci znova opakovat. Neměl k tomu důvod.) Zpátky k Preissový. Rodina Svobodova je majitelem vily Gabriely Preissový v Jevanech, ve který ona žila, kterou postavila. Já jsem tam často za Karlem chodil, on tam pak přistavěl studio, kde jsme spolu dělali písničky. Byli jsme téměř v denním kontaktu. Velkej kamarád, škoda ho. Vždycky jsem na ten dům koukal, říkal jsem si, jak je hezký, že Karel Svoboda bydlí v takhle slavným jevanským baráku. Myslím, že tam teď žije jeho syn, kterej má za manželku Slovenku, neskutečně příšernou. Ona říká: „Viete, já nemám ráda Čechov.“ A nikdo jí neřekne, proč ty huso tady žiješ? Když nemáš ráda Čechov, vzala jsi si Čecha, dokonce syna slavnýho skladatele. Tak nám to aspoň neříkej, když si to myslíš, mlč. Před 115 lety bylo povoleno studium žen na rakouských vysokých školách. Co si holky stěžujete furt na nějakej útlak? Už 115 let můžete studovat, to je přece nádhera. Můžete chodit do školy stejně jako my, tak co? Můžete ukázat, co ve vás je. Panebože, furt si na něco stěžujete. (Co bych býval za to já dal, kdybych nemusel do školy!) 115 let už máte studium i na vysokých školách, holky. Já bych si nestěžoval. Dobře vám tak!
Před 15 lety se vysílal první díl britského seriálu Vraždy v Midsomeru. Jak já miluju Vraždy v Midsomeru a jak těžce nesu, že už nás čeká jen jedna poslední řada, protože inspektor Barnaby už to nechce točit, už s tím nechce nic mít. Včera jsme konstatovali zrovna v autě, když jsem vezl Uršulu domů kvůli tomu nemocnýmu pejskovi, proč vlastně to nechce točit? Vždyť je to spjatý s jeho životem. On už vstoupil do historie jako inspektor Barnaby a je jeho povinností vysílat až do smrti. Víte, že já miluju všechno, co dělá BBC, jak velkej britofil jsem já. Všechno, co dělaj Angličani, je podle mě vynikající a fandím tomu. To je navíc komediální drama, to znamená, že je to s nadsázkou, je to všechno humorný. Je to prostě nádhera. Krásnej seriál. Doufám, že se díváte stejně jako já.
RINGO EVER – PACÁK NEVER! (můj slogan 60. let)
Před 5 lety zemřel hudebník a výtvarník Jan Antonín Pacák, zvaný Jeňýk Pacák. Narodil se v roce 1941. Celej život jsme prožili spolu, jak říkal Werich, hráli jsme spolu kuličky. On byl první bubeník tradičního jazzu, kterýho jsem viděl jako mladej 15letej kluk na Žofíně. Úplně mě okouzlil, jak hrál. Chtěl jsem ho velmi rychle dohnat. Taky jsem ho dohnal a předehnal. Celej život jsme se přetahovali. On to byl, kdo mě nahradil v Olympicu, když jsem odjel do Las Vegas s francouzskou revue Follies Bergere. On to byl, kdo se snažil mě porazit v anketě v roce 1965. Přesto jsem vyhrál asi o 800 hlasů a stal jsem se nejlepším beatovým bubeníkem v Československu. Pak jsme se skamarádili později, když už jsme nebyli mladí blázni, a celej život jsme měli velkou prču spolu. On hrál dokonce v Grafičance s Jirkou Anderlem. Škoda ho, Pacáka, byl to výbornej hráč na bicí. Hrál skvěle na harmoniku, na flétničku... Taky musím prozradit, že Jeňýk Pacák byl velitelem měchenických hasičů, to jsem mu záviděl. Jednou mě Emma Srnová poprosila, jestli bych jí neotevřel vernisáž v Mladý frontě a já jsem potkal Pacáka a napadlo nás, že bysme jí tam taky mohli zahrát. Říkal jsem: „Já mám housle.“ Jeňýk, že má někde v těch Měchenicích na půdě violoncello, tak jsme tam jeli. On snesl z půdy violoncello a povídá: „Počkej, musíme ho trochu vyčistit.“ Já jsem pumpoval vodu u pumpy a on myl pod tou vodou to violoncello rejžákem. Když uschlo, tak jsme jeli do Mladý frotny. Představil nás jako Pravoslava Sádlo a Levoslava Máslo, dva virtuozy. Dnes už vám to nic neříká, ale docela vtipná dvojice. Zdůrazňuju, že neumíme hrát. My jsme začali vrzat na ty nástroje a lidi nejdřív vůbec nevěděli, co si o tom maj myslet a zlobilo je to. Ne všichni Češi berou recesi. Furt jsme vrzali, furt jsme hráli, já jsem zpíval nesmysly. Teprve po půlhodině se lidi začali smát. Když jsme hráli půl hodiny, tak jim došlo, že je to legrace. Škoda ho, Pacáka. Umíraj dobrý lidi.
MLÁDEK – HANČ A VRBATA
V sobotu 24. března byl Den horské služby. Byl vyhlášen na památku tragické smrti dvou účastníků mezinárodního lyžařského závodu v Krkonoších, 24. března 1913, Bohumila Hanče a Václava Vrbaty. Smutnej příběh, natočili o nich smutnej film. Dva statečný lidi umřeli v horách. Já si ale víc vybavuju, promiňte, obraz Ivana Mládka ,,Hanč a Vrbata", kde je taková horská zasněžená chalupa a o ni jsou opřeny dva páry lyží. A vedle těch lyží jsou taky opřený dva zmrzlý – Hanč a Vrbata, jsou tam opřený jako ty lyže. Přestože šlo o tragédii, tak mi to přišlo velmi roztomilý. A oni jako horalé určitě měli smysl pro humor. Oni by se na Mládka určitě nezlobili.
TOSCANINI
Když dovolíte, ještě tu máme jedno významné výročí. Dneska toho máme hodně. Před 145 lety se narodil italský dirigent Arturo Toscanini. Zemřel v roce 1957. Já Toscaniniho miluju. Dokonce dva lidi jsem sbíral, jejich desky, Marii Callas a Toscaniniho. Mám téměř všechno… jedno je lepší než druhý. Toscanini byl skvělej. Jen připomenu, že Toscanini, když se nedařilo orchestru na zkoušce ve Scale, tak Toscanini, když přišel domů, neměl náladu a odmítal, aby jedli. Nechtěl oběd. Chodil, zuřil, nadával, nechtěl oběd, nechtěl, aby jedla ani jeho rodina. U Toscaniniho se jedlo ten den až večer, když Mistr vychladl. Znáte moji slabost pro výjimečný lidi. Toscanini se zúčastnil se Scalou, myslím jako violoncellista, zájezdu do Jižní Ameriky, kde se dirigentovi udělalo zle 10 minut před vystoupením, před operou, ve velkým divadle v Buenos Aires. To byl malér. Toscanini se zvedl od violoncella, šel k dirigentskýmu pultíku, vzal taktovku, to byl dokonce nějakej 4hodinovej Wágner. První, co udělal mladej Toscanini, bylo, že zaklapl partituru. Divadlo strnulo! Něco neslýchanýho. To znamenalo, že on to znal nazpaměť. Každej nástup houslí, viol, dechů... to mě, konzervatoristu s průměrným prospěchem, když jsem to četl, taky ohromilo, to je vrchol geniality. Takže vám to říkám proto, abyste věděli, proč ho sbírám. Taky za domácí úkol vám dávám, abyste si vyhledali Beethovenovu Devátou, kterou řídí Toscanini a pusťte si ji, protože Toscanini byl mistr geniálních ,,temp". On všechno hrál trošku rychlejc, než by to mělo bejt. Nebo než byl v té době zavedený úzus. A to se mně líbí. U něj bylo i forte větší než normálně, všechno živý, italsky živý, veselý. Božský Toscanini. Ne, abyste se na to vysrali. Koukejte si to najít a pustit.
BOŽSKÁ ROSAMUNDE
A zbejvá nám už jenom Rosamunde. Jistě se už na ni těšíte! Co nám připravila Rosamunde Pilcher? Je to pecka. Rosamunde Pilcher, ,,Eine besondere Liebe" - Neobyčejná láska. Já nevím, kam ta ženská chodí na ty neskutečně strhující náměty. Poslouchejte. Od matčiny tragické smrti žije mladá Isobel se svým despotickým otcem, který jí brání v lásce a v osobním štěstí. Když do toho nakouknem: po matčině tragické smrti, copak se stalo s matičkou? Vrhla se z oken nebo do propasti? Do alpské propasti, odhaduju, se vrhla její matička, protože měla despotickýho manžela. Bylo jí docela u prdele, co si počne její dcerka, mladá Isobel, tu tady nechala s tímhletím despotou. A on hup, týral i mladou Isobel. Jak jí mohl bránit v lásce a v osobním štěstí? Nepouštěl ji ven, nesměla se dívat na televizi a střílel po nápadnících??? Ona nám to možná Rosamunde nenapsala, ale možná že měl nějaký incestní sklony. Jako když si otec myslí na svoji dceru. I takový to mohl být zvrhlík. Ale to ne, to by Rosamunde nikdy nedovolila. Bránil jí v lásce a v osobním štěstí. Prostě ráno, když vstala, jí říkal: Opovaž se do někoho zamilovat. A jestli budeš šťastná, Isobel, tak ode mě dostaneš přes držku. Ale určitě ten film dobře dopadl. Nedělejte si starosti.
Mějte se hezky, já se jdu dívat na Manchester Fulham, což jsem si včera nahrál v noci, protože jak víte, hrál jsem včera v Těšíně. Jdu si to pustit a poseru se z toho, jak je ta Británie dokonalá.
Deník osamělého běžce
Další články
