Dobrý den, dnes je 20.05.2024 - 00:20
1. samizdatový internetový magazín v prvobytně pospolném kapitalismu a rozvinuté tržní demokracii

26. července 2012 PRA PRA – BIG BEAT -MARTINÁK – ZÁTOPEK

RINGO HOBLUJ!

Po delší době jsem jel se svojí rockovou kapelou Shut Up do Svijan, kde byly velký slavnosti piva a zároveň prezentace rockovejch skupin. Rostou jako houby po dešti a taky jako houby po dešti krachujou. Svijany nekrachovaly, přišlo tam přes 16,5 tisíce lidí. Kluci byli nadržený, já taky, už když jsem tam přijížděl, slyšel jsem dunět basu, to podprahový vnímání toho, co jsem slýchal 30 let, jak to za mnou, kolem mě dunělo, řvalo… Cítil jsem se, jako bych se znovu rodil. Přijeli jsme do Svijan, kapela už byla připravená, natěšená. Na jevišti stařičkej Pavel Bobek, opíral se o hůl nebo o nějakou tyč, aby nespadl na zem a zpíval svoje největší hity. Lidi mu aplaudovali a měl úspěch! Já jsem se cítil dvojnásob šťastnej, protože jsem si vzpomněl, že všechny ty věci, Houston, Ruby,… to jsem všechno hrál já. Všechno je z desky Veď mě dál, cesto má. Tak jsem tam stál a takovou radost jsem z toho měl! Dědek Bobek pak slezl, objímali jsme se tam, pokecali jsme o svých nemocech. Jiskru v oku měl Bobek. Jak přidával, jak se klaněl, jak ho lidi vzali! Co vám mám povídat? Nádhera.

 

My jsme se do nich obuli, hned jak jsem vlítl na jeviště. Nejdřív kluci hrajou z Hrr na ně ten muzikanskej instrumentální úvod, já tam pak vběhnu. Zase řvali máničky, vyholenci, starší lidi, mladší lidi. Třískl jsem sebou hned na zem, řval jsem jako raněnej tur, byla to nádhera. Kluci hráli jak o život, protože když viděj před sebou špičkovýho blázna, když mají svého guru, svého vůdce, tak ještě víc šlápli do kytar, ještě víc zmáčkli struny, kvílelo to, bouřilo to. Zpěvák, kterej v mý skupině Shut Up zpívá, vydal ze sebe všechno. Najednou já koukám, napravo Marta dělala boží věci. Svíjela se, kroutila, ukazovala kejty, zadek, zpívala sbory, chlapi na ní mohli oči nechat. A najednou koukám, napravo je další mikrofon, tam stojí takovej mladej chlapík, kterýho jsem nikdy neviděl. Říkám Martě: „Proboha, co tady dělá? Kdo to je?“ A Marta mi řekla nádhernou věc: „Prosím tě, to je můj kamarád, kterej tě hrozně miluje, zná náš repertoár nazpaměť. On si chtěl s náma zazpívat. Tak jsem mu řekla, aby šel a zazpíval si s náma.“ A on šel a zpíval s náma na jevišti celej koncert. Musel jsem se v duchu smát. Říkal jsem si: Bože, to kdyby se stalo před 35 lety, jak bychom ho srazili se Schelingerem kopancema z jeviště mezi lidi. Ale tak co, má rád mě, má rád moje věci, tak zpíval s náma. Ještěže to nevěděli ostatní lidi v těch Svijanech, protože by jich vylezlo na jeviště víc, protože všechny moje texty znali nazpaměť a zpívali s náma. Zážitek. Zase ukázal stařičký Mistr, (já) že ještě není na úplným odchodu. Taky jsem jim řekl: „Buďte rádi, že jste mě ještě viděli. Nemusí to dlouho trvat a zůstanou vám jenom fotky! “ Takhle jsem byl vtipnej. Přidávali jsme několikrát, lidi ječeli… No, nebudu se už opakovat.

 

HEJMA MÁ DĚSNOU PLEŠ!

Slezl jsem dolů, a koho tam nevidím jako Hejmu s pleší. Tak jsem s ním prohodil pár přátelských slov. S Hejmou se zase tolik neznám, protože když jsem byl na vrcholu se Schelingerem, tak Hejma nebyl ještě nic. Žlutej pes byl tak trochu napůl disidentskej. Nebyl úplně disidentskej, hráli, Hejma zpíval. Musím se přiznat, že dodneška neznám žádnou Hejmovu písničku, snad ani nechci poznat. Ale proti Hejmovi nic nemám. Někde se o mě otřel v novinách, no, co maj dělat tyhle lidi, kteří za váma pokulhávaj, když to jde, tak vás trošku natřou, ale nijak zle. Myslím, že do nějakýho plátku řekl, že bych měl úspěch za každýho režimu, ale to jsem nepovažoval ani tenkrát za žádnou urážku. Ten, kdo je dobrej, tak je dobrej za každýho režimu, jestli to myslel Hejma takhle. Takže zážitek nádhernej. Jel jsem do Prahy velmi spokojenej.

 

UŽ BRZO…..

V redakci nakladatelství Galén mi řekli, že knížka Čechy krásné, Čechy mé se už téměř expeduje. Dělaj se na ní poslední úpravy, vyjde v létě. Je velmi pěkná, těším se na ni.

 

BUDE POKRAČOVÁNÍ….????

Co považuju za podstatné, že jsem byl v České televizi u zodpovědného redaktora vedoucí skupiny a nabídl jsem mu pokračování svého seriálu Praprapra. Řekl jsem mu: „Pane redaktore, neměli jste vloni úspěšnějšího člověka na obrazovce. O 400 000 lidí sledovanosti jsem měl víc než božskej Karel Gott. Nemáte prodávanější DVD, v týhle krizi, než je Praprapra. Teď přináším trošku levnější podobu, už to nebude tak výpravný, protože tvrdíte, že nemáte prachy, tak vás nechci lekat drahejma krásnejma dekoracema. (Který jste navíc, vy kreténi, ukvapeně spálili, přestože jsem vám před 12 lety říkal, nepalte je, stály moc milionů, budeme pokračovat. Spálili, volové.) Takže když budeme točit, budete muset dělat nový. Já je namaluju, budeme hrát v malovanejch, jsou to jenom tři prostředí. Je to Čechův trunní sál na Vyšehradě, domácnost u Praotce Čecha, tzn. tam, kde jedí a kde se říkají intimnosti a Perunův posvátný háj, kde se odehrávaj milostný věci a politický intriky.“ Říkal jsem mu: „Bude to takovej sitcom, aby vás to moc nestálo. Tak, pane redaktore, když jsem to tady na vás všechno vyklopil, jsem zvědavej, co mi asi tak řeknete, proč to nechcete dělat??? To bude asi velmi těžký na tyhle trumfy, co jsem tady vynesl, říct mi, že to nechcete.“ Neřekl, že to nechce, říkal: „Pane Čech, my to chceme, vždyť my jsme na tom všichni vyrostli na Dívčí válce a na tomhle.“

 

BUDE HOVNO!

A já jsem říkal: „Tak mi na to dejte smlouvu, než začnu psát.“ „Ale já vám nemůžu dát na to smlouvu, když nevím, co to bude.“ A kroutil se všelijak. „Vždyť jsem vám dal rozšířenej námět, tak jasnej, všechno jsem popsal.“ „Já abych to obhájil na tom setkání vedení televize, že chci točit takovouhle věc, tak musím bejt stoprocentně přesvědčenej, že to bude bomba. Chtěl bych si přečíst aspoň jeden díl.“ Já jsem říkal: „Z jednoho dílu poznáte hovno, pane redaktore. Napíšu to, pak vám to přinesu a teprve pak mi řeknete, proč to nechcete.“ To jsem už teď velmi zvědavej, jak mi zdůvodníte….proč to nebudeme točit. „My točíme, chlubil se šéf tvůrčí skupiny….máme takovejch šikovných lidí, my máme takovejch skvělých námětů.“ Já jsem říkal: „Já vím, máte Růžovou zahradu a Křehké vztahy a Kancl a Chodbu a Bazén a ještě jste, pane redaktore, netočili Suchej hajzl. To by byl taky hezkej seriál.“ Vtipkoval jsem, nesmál se. Rozešli jsme se v dobrém. Říkal jsem si, jestli mám napsat generálnímu nebo nemám. Vždycky jsem to dělal, teď jsem se na to vysral. V pondělí začnu psát, tak vás budu informovat. Udělám to s velkou chutí, směju se sám vlastním věcem a pak to strčím do šuplíku. Třeba to jednou natočí Michal po mý smrti. Říkal mi, co všechno připravujou na ČT 1 za nádherný věci. Jo a taky říkal, že to musí mít nějakej filozofickej přesah. „Filozofickej přesah? Pane redaktore, nezlobte se, já umím dělat jenom zábavu, já umím potěšit lidi. Ale s přesahem běžte do prdele. To není Olověný chléb, to není Král Lear, já jsem lidovej komik a to, co dělám, je comedia del arte v současným provedení, nebo ve staroslovanským provedení.“ Přesah má režisér Heřman na Národním! Zesral tím dětem Rusalku!

 

FILOSOFICKEJ PŘESAH V OKRESNÍM PŘEBORU…..

Mluvil stále o přesahu, pak mi řekl, že chtějí pokračovat v Okresním přeboru, což je velmi úspěšná lidovka. Já to nemusím, neviděl jsem to, ale když chci točit pokračování Okresního přeboru, tak přece nemluvím u rodiny praotce Čecha o filozofickým přesahu! Řekl mi, že budou točit velmi zábavnej legrační seriál o vozíčkářích. Já jsem mu říkal: „Pane redaktore, mám určitý pochybnosti, k vozíčkářům mám hezkej vztah, někteří z nich jsou dokonce gardisti, ale že byste vydrželi 12 dílů ve velký legraci?“ „To bude legrace, pane Čech, to se nasmějete. Blbci tam budeme právě my, ne ti vozíčkáři.“ Tak jsem ho nechal a odešel jsem z kanceláře. V podstatě nic se nezměnilo, jakoby tam seděl Zelenka, Balášová, Diviš. Tak co naděláte? Dozvíte se pokračování, v pondělí začínám psát.

 

MADĚRIČ UŽ ZASE TLOUSTNE!

Radost mi udělal Mojda Maděrič, přijel. Děsil jsem se toho, ale přijel cvalík, ne teda ten kulaťoučkej Mojda, který hrál 20 let v mým divadle, ale přece jen nějaký kila už tam přibývaj. Říkal, že byl na smrt, že měl nějakou sepsi, něco se mu zanítilo na noze a tak ho to sebralo. Požádal jsem ho, jestli bych si s tý sněti, nebo co to bylo, nemohl trochu udloubnout, že bych si natřel koleno, protože taky bych potřeboval 20 kilo dolů. Mojda se smál a říkal, že to už je vyléčený, že už má pokoj. Domlouvali jsme se, že by nastoupil do divadla už hned v září. Napsal si termíny. Dohodli jsme se, že Jardovi Sypalovi necháme božskýho pěvce Lumíra, což byla původně Mojdova role a Mojda bude hrát Vojena a Častavu, což je taky nádherná role. I to Mojda hrál. Takže by se vrátil do parádní role. Takže bysme měli takhle krásnou sestavu. Vlastu by hrála Uršula, Kazi by hrála Sandra Pogodová, božskýho pěvce Lumíra by hrál Sypal, Vojena a Častavu by hrál Maděrič a já bych hrál Ctirada. Petr Martinák by hrál Bivoje.

 

BIVOJ JE DEGRADACE!

Když jsem to říkal včera v Rožnově na představení, byl Petr evidentně zklamanej, přišel za mnou a říká: „Pane řediteli, to je velká degradace, že bych hrál Bivoje.“ Já jsem říkal: „Péťo, teď z tebe promluvil důstojník Žižkovy školy a ne umělec. Copak to je degradace, Bivoj?“ „No ne, ale já jsem si vytvořil…“ Má pravdu…Vojen a Častava v jeho provedení jsou opravdu mistrovská etuda. „Tak uděláš takhle krásnou etudu i z Bivoje, ty vole, vždyť to umíš, je to úkol, je to výzva. Čeká tě nádherná herecká práce, ukážeš všem, jak jsi dobrej.“ Mlel svoje….„Ale je to degradace.“ „Tos neměl, ty vole, říkat o nějaký roli, že je degradace, to je vidět, že nejsi kumštýř. Hovno tomu rozumíš.“ A připomněl jsem mu, co mi říkal Michal, můj syn, když jsme spolu probírali Martinákovo selhání v mé nové komedii. Říkal mi: „Tati, víš, jak končej tyhle lidi. Může se mu taky stát, Bůh kšeftu tohle trestá…jak říkával božskej Karel Vlach, že bude vyprávěl lascivní fóry v hospodě U Fleků a bude rád, že je rád.“ Martinák chodil jako tělo bez duše. Nakonec se mi ho zželelo, říkal jsem si: „No tak co, tak zavolej Mojdovi, jestli chceš, a zeptej se ho, jestli by si s tebou nevyměnil role. Jestli by nehrál Bivoje a tobě by zůstal Vojen a Častava.“ Tak byl rád. Mojda je dobrej, Mojda je tak skvělej, že když bude v dobrém rozmaru, tak nehne ani brvou a udělá tak dobrýho Bivoje, že se z toho všichni poserou. Tak to je, jak to žije v divadle.

 

NÁVRAT LOUPEŽNÍKŮ NA CHLUMU….?

Říkal jsem Mojdovi, jak jsem slíbil Sandře, že obnovím svoji komedii Loupežníci na Chlumu aneb statečná Bibiána, což je hra, se kterou jsem začínal. Když si kliknete nahoře, tak si tam o ní všechno přečtete v kolonce Divadlo. Najděte si to. (Jen tak na okraj, včera už vás bylo přes 800! Přes 800 lidí se včera dívalo na moje stránky. Jen houšť!)

 

SÁM VOJÁK V POLI!

Jel jsem hrát do Hořic Stand by, úplně sám, stál jsem tam na jevišti 2 hodiny. Jel jsem jak fretka. Polovinu toho programu strašně lilo, ale v Hořicích mě mají rádi, já tam jezdím rád, to je slavná obec na Šumavě, kde se hrajou pašijový hry. Je to asi spíš městys. Maj na to připravený kostýmy, viděl jsem tam kopí Pilátovi legie, když jsem seděl v šatně. Už jsem u nich popátý. Už jednou jsme tam zmokli takovým šíleným způsobem, že se na nás lily litry vody. To jsem se smál. Nad náma byl takovej igelit, a když se prohnul moc, tak se Uršule vylilo na hlavu 20 litrů vody. Teklo to všude. My jsme se smáli, měli jsme z toho radost, protože co voda? Hlavně, že nám nebyla zima. Takže v těch Hořicích na mě taky lilo strašně, ale jel jsem bez přestávky 2 hodiny, úspěch jsem měl velikej. Já se vždycky po vystoupení fotografuju se všema, kdo chtějí, vždycky choděj s telefonama a děláme fotky.

 

BY BY ČESKOSLOVENSKO!

Bylo to skvělý, přišla skupina Čechů a říkali: „My jsme z Austrálie, přijeli jsme, pane Čech, jsme tu na dovolený. Nelitujeme, že jsme sem šli.“ Já jim říkám: „Děti, to mám radost, že jste nelitovali prostředků.“ A pak přišla jedna z nich, taková pětačtyřicátnice, možná padesátnice, plakala, měla slzy v očích a říkala: „Pane Čech, ani nevíte, co jste udělal. Já jsem před 40 lety tady v Hořicích maturovala. A na maturitním plese, to byl můj poslední večer tady v Čechách, na konec toho maturitního plesu hráli vaši písničku Perníková chaloupka. A druhej den jsme ujeli do Austrálie celá rodina. Tohle byla moje poslední písnička, se kterou jsem se loučila s vlastí jako mladá gymnazistka a vy jste teď s ní končil svůj program.“ Tím já vždycky končím svůj program a to i v případě kdy v sále nejsou děti… protože to byl můj největší hit, nejvíc se prodalo ze všech těch pop věcí, mimo těch rockovejch se Schelingerem, co jsme dělali. „Jak jsem ji slyšela, tak jsem se rozbulela a bulím až do teď.“ Tak jsme se objali a já říkal: „Krajani, nevracejte se. Buďte rádi, že jste v Austrálii. Jednou, kdyby bylo hodně zle, a zdrhnul jsem, nebo moje děti, prosil bych vás o komůrku. Budeme ošetřovat zahradu, mejt vám auta, dělat cokoliv, kdybychom museli opustit tuhle zemi plnou zlodějů a zmrdů.“ Tak jsme se pofotili.

 

ROŽNOV PO DVANÁCTÉ !!!

Včera jsem hrál Dívčí válku v Rožnově po dvanáctý! Už když jsme tam jeli, tak mi volal šéf Pragokoncertu pro Moravu David Mlčoch. A říkal mi: „Pane řediteli, dali jsme to do sálu kulturního domu, protože tady bude příšerně lejt.“ Měl pravdu, protože když jsme přijeli, tak už lilo, musel jsem čekat v autě, až bude mezi strašným litím malý litím. Jak říkal božský Kemr: chčije, chčije a chčije. Při malým lití jsme vyběhli, herci už tam byli, připravovali jeviště. Přišlo lidí moc, bylo narváno, dokonce stáli i vzadu. Já si vždycky vzpomenu, co říkal Janík Roháč v Semaforu: Když stojej lidi vzadu za sedadlama, tak je to dobrý. To jsou většinou studenti. Teprve když studenti přestanou chodit, vidíte, i když je vyprodanej sál, že tam nikdo nestojí, začíná být zle. Je to vážné varování. V Rožnově to neplatilo. Jak říkám, 12 let za sebou tam jezdíme každý léto. Pro mě je to krásná záležitost, trošku smutná štace, protože se tam láme léto. Vždycky říkám hercům: Tak jsme v Rožnově, je polovina roku, odehrajeme, jedeme domů a už abychom připravovali bramborovej salát. Bože, to to letí. Příšerný! Co naděláte? Dětma nezatopíte.

 

NEJKRÁSNĚJŠÍ ŽENSKÁ MINULÉHO STOLETÍ!

Volal jsem režiséra Vorlíčka a říkal jsem mu: „Vašku, udělej pro mě, prosím tě, jednu věc. Dej mi kontakt na Olinu Schoberovou. Já bych s ní chtěl udělat rozhovor. Ale ne bulvární, ne s kým kde prcala, to mě nezajímá. Takovej o životě, hloubkovej. Tady je filozofickej přesah na místě. Mám do toho takovou chuť. Nejkrásnější ženská minulýho století aby mi něco řekla o tom prožitým životě, o tý kráse, co si o tom všem teď myslí, co se jí honí ještě stále krásnou hlavou.“ Určitě by vás to zajímalo a já udělám všechno, aby se to uskutečnilo. Jako já sedím na verandě, piju Bloody Mary, kouřím doutník, tak i Schoberová určitě hodnotí to, co bylo, pouští si film z minulosti a má z toho nějaké shrnutí….. závěr. ( Já taky shrnuju…shrnuju, ale nedaří se! Pořád vím hovno!) Tak jsem říkal: „Václave, udělej pro to všechno.“ A Vorlíček: „Ona odmítá komunikovat, i když teď jsem ke svému překvapení zjistil, že se něco objevilo dvakrát v Blesku, ale nejsem si jistej, jestli to nebyl pouze nějakej komentář. Dokonce si prý zlomila nohu. Nechodí ven, nevybírá poštu, někdo jí chodí nakupovat.“ Já jsem říkal: „Vašku, řekni jí, ať se ničeho nebojí, já mám Hermanovou nádherný nahrávky, mám Martu Kadlečíkovou, mám Muchu a nikdy jsem toho nezneužil. Jen jako literát bych z toho udělal takovej krásnej kompilát a pro poučení všech, přestože se lidi poučit nedaj, tak aspoň krásně by se to četlo. Řekni jí, že ji budu tejden nosit na zádech, jestli má zlomenou nohu.“ Slíbil mi to, nechte se překvapit stejně jako já.

 

ZBOHEM THEO….

Před 55 lety se narodil nizozemský,… nenávidím slovo nizozemský, HOLANDSKÝ, vy debilové, režisér a novinář Theo van Gogh, kterej byl zavražděnej v roce 2004. Už tady v kalendáři nenapsali, že ho zavraždil Arab, muslim, blázen, šílenec, kretén. Mám vztek! Měli napsat, že ho zavraždil občan snědé pleti. Zmrdi podlejzaví, zbabělci. Jestlipak měl děti? Tahle božská linie je hovadem přerušená. Nebyl to van Goghův potomek, jeho pradědeček byl tuším Vincentův brácha. Nakonec se jmenuje Theo, jako on. Klikněte si schválně na internetu, jestli má Theo van Gogh potomky. Muslimskej vrah možná že dostal 3 roky a možná že mu zakázali ve vězení barevnou televizi a smí na vycházky, ale jenom šestkrát tejdně, ne sedmkrát. Do prdele s touhle civilizací, opravdu.

 

KAŽDEJ PŮLKU!

Před 20 lety se představitelé nejsilnějších stran ODS a HZDS v Bratislavě dohodli, že budou v parlamentech prosazovat zákony o způsobech zániku Československa na dvě nezávislé republiky. Já zůstávám Čechoslovákem, neberu rozdělení republiky na vědomí, jsem masarykovec a Čechoslovák. Přesně ten, jak říkal Havel, že Čechoslováci neexistujou, tak já jsem jeden z nich. Nejsem sám. Markovič je taky Čechoslovák, režisér Trančík taky! Labuda taky! Božidara taky! . Znám spoustu lidí. Nejsem si úplně jistej, jestli to bylo dobře. Ale proč ne, zkusit se to mohlo, nic se vlastně nestalo. Ty národy jsou si tak blízký, opravdu máme k sobě blízko. I když vím, jak je to u kapel. Když se skvělá kapela rozdělí na dvě poloviny, tak jsou na místě jedný skvělý….dvě průměrný. Mně je to líto.

 

BOŽSKÝ EMIL A BOŽSKÁ DANA…

Před 60 lety získali oba manželé Zátopkovi zlaté medaile na olympiádě v Helsinkách. Emil Zátopek v běhu na 5 km a jeho žena Dana v hodu oštěpem. Zase se chystám na velkej rozhovor. S Danou Zátopkovou se dobře znám, několikrát jsme byli spolu na různých besedách a já teď, když už je to stará paní, já jsem dědek na odchodu, tak se jí chci zeptat, ona prej byla hodně na sex. A byla na sex, právě když Emil běhal, trénoval. ( neověřeno) Chci se jí na to zeptat. Řeknu jí: „Dano, já jsem slyšel, že jste šukala, kudy jste chodila. Je to pravda? Nebo je to kec?“ A teď nevím, co mi řekne. Asi…„Pane Čech, ono to tak není.“ Jak mi říkala Marta Kadlečíková blahé paměti: Věci jsou jiné, než se jeví. Řeknu: „Dano, víte, na každém šprochu pravdy trochu. Řekněte mi pravdu, já to nikde neřeknu.“ A všechno vám to potom napíšu.

 

NA CLARKU! A NEBUĎ SMUTNEJ!

Zátopek je král. Zátopek a Bican, to jsou pro mě největší sportovci, jaký jsme kdy měli. Teď jsem si přečetl o Emilovi, jak byl skvělej, věděl co v životě hodnotu má a co ne. Protože svýmu kolegovi Clarkovi, kterej nic nevyhrál, běžel s ním, myslím, dva závody z těch tří, který Emil vyhrál, říkal: „Hele, ty jsi nic nevyhrál Clarku, tak na, vem si jednu moji zlatou.“ A dal mu jí!!! . To je přece taková krása. Bože, roděj se vůbec ještě takovýhle lidi?

 

P.S. SRAČKO MRDULIČ Z BRUSELU STÁLE MLČÍ! ( vydržte )