Milý deníčku,
sbíral jsem odvahu, že zavolám Gottovi, že bych mu přivezl ten šlágr Moonlight and Roses, toho McCormicka, ale pak jsem si řekl, že ještě radši chvilku počkám. Možná, že hněv za můj nešťastný výrok: ,, Je to ten napravo na tom obraze,, ještě nevychladl. Dám tomu ještě týden, a pak prostě půjdu do jámy lvové.
Dostal jsem dopis ze sociální demokracie, která většinou dělá, že neexistuju. Fakt je, že já zase dělám, že neexistuje sociální demokracie, ale neměl jsem potřebu vystoupit, protože si říkám, že to není jejich sociální demokracie. Nebudou vždycky zmetci a zloději v čele týhle strany. ( Né všichni! ) I když teď se možná budete smát, proč by nebyli? Budu překvapenej. No ale napsal mi Dienstbier takovej dopis. Oslovuje mě, protože já patřím k němu na Prahu 2, kde on je předsedou. On je dost rozzuřenej a já mám pocit, že to myslí upřímně. Samozřejmě že s ním cloumají vášně jako s každým politikem, jinak by nebyl dobrej. Někdo mi říkal, že má rád holky, kdo nemá? To není na tomhle božím světě nic negativního. Naopak, svědčí to o určité životní síle. Mě trošku zarazil před dvěma lety, když byl jsem na schůzi na „dvojce“, kde byl můj velkej přítel a příznivec Vašek Dašek předsedou. To byl opravdu přesně ten člověk, o kterých se říkalo za první republiky, poctivej jako sociální demokrat. Dašek měl rád mě, já jsem měl rád Daška, proto jsem šel k němu na „dvojku“. Tam seděl takovej mladej kluk ( mladej z mýho pohledu, jinak už taky stará páka ) najednou mu řekl, uprostřed tý schůze, ale tak zbytečně tvrdě: „Já tě upozorňuju, Václave, že budu kandidovat jako předseda proti tobě.“ Já jsem si řekl: Hergot, hošíčku, ty si vyskakuješ. A kde se v tobě bere ta suverenita? Já, kterej nemá rád konflikty, jsem si říkal, že to přece šlo říct jinak. To mohl říct někde o přestávce vlídně: Václave, když by ti to nevadilo (vadilo, nevadilo, to je jedno), já prostě zkusím proti tobě kandidovat, jestli projdu. Já bych chtěl být taky předseda. To je něco jinýho, než když to takhle tvrdě oznámí. To bylo moje první setkání s Dienstbierem. Od tý doby ho sleduju a říkám si, jestli takovejhle sekýrník na ně není dobrej. Jestli to není ten, pravej, kterej ten Augiášův chlív vymete, vyčistí, aby se mu tam zadními vrátky zase vklouzli nové svině, zbrusu nová garnitura hajzlů.
Ráno jsem viděl Pohlreicha, jak vytahuje popelnice, tak jsem šel a vytáhl jsem ji taky. Pohlreich odjel zřejmě něco někam točit. Přijela Helenka z Ikaru, jedna z dvou mých vydavatelek a říkala: „Ringo, já vezu Pohlreichovi tady ty tři knihy. On je strašně nutně potřebuje. Řekl, že bude doma. Není.“ Já říkám: „Teď vytahoval popelnici, tak mi to tu, holky, nechte, já mu to dám.“ Tak to mám za dveřma. Podle mých zkušeností to tam bude půl roku, ty knihy, co tak nutně potřeboval.
Volal mi můj přítel Zdeněk Grondol, kterej staví, jak už jsem vám říkal, obrovskej stadion, tu druhou Slávii v Motole, aby na ní běhali psi. Nádhera! Musím se smát, ale mám rád celou rodinu Grondolovu. On je velmi společenskej člověk, jeho žena též a chodí na všechny společenský akce. Jsou strašně elegantní, vybraně se oblíknou, to je malá Anglie u nich v Motole nebo kde to bydlej. A prožívaj ty společenský akce. Nerozumím jim. Já, když vidím ty prázdný panáky, ty makovice vymakatý, ty krávy, ty polokurvy, ty lovkyně bohatejch lidí, obchodníky z topnými oleji, vyhejbám se tomu. Zdeněk Grondol mě zval na odhalení mýho obrazu z loňska. Říkal: „Přijedou tři mistři světa z Ferrari podívat se, jak jsi je namaloval na obraze. Chtějí tě taky, Ringo, vidět. Doufám, že přijdeš.“ Druhá akce, otevření stadionu. A že se těší, že to samozřejmě beze mě nemůže bejt, protože tam bude divadlo, kde budu taky pracovat a možná že i vysílací studio. Zdeněk má velký plány, většinou je zrealizuje. Já už jsem mu několikrát říkal, jakej mám odpor k takovejmhle akcím, že nechci mezi takovýhle kokoty vůbec chodit. Radši si sednu na zahradu a budu čumět do zdi nebo do stromu. Pak mě napadla vtipná věc, protože mu nemůžu říct, že tam nepřijdu. On mi říká: „Prosím tě, na tom otevření, tam musíš, Ringo, bejt. Tam budou zpívat největší hvězdy.“ To on myslel jako povzbuzení pro mě, ale pro mě představa, že budu poslouchat Lucii Bílou a nechci jmenovat ty další interprety, ty rychlokvašky ze začátku tohodle zatím žel nevydařeného století... Jak víme, počátek století stojí vždycky za hovno. Ta hrůza, že bych tam seděl a Lucie Bílá mi zpívala ty svoje krávoviny, mě naplňovala takovou hrůzou, a v tom mě napadla nádherná věc. Řeknu mu: „Zdeňku, já tam teda půjdu, ale mám jednu podmínku. Tu mně musíš splnit. Já tobě, ty mně jednu. Budu sedět vedle Klause.“ To samozřejmě nepůjde, protože ten by se posral, kdyby mě posadili vedle něj. Čili z jedný akce bych se mohl vyvlíknout. Ale jak se vyvlíknu z těch tří mistrů Ferrari, jeden je Polák, jeden je Slovák, jeden je, myslím, Brit? Nevím, kdo to všechno je. Už teď mně naskočila husí kůže, že bych tam měl jít a někdo tam na mě bude mluvit……. Já už teď mám hrůzu, když mě Janeček pozval na tu premiéru Bídníků. Představa, že to bude trvat 2 hodiny, nedejbože, aby to trvalo dýl, to už jsem si tady stěžoval.
Dobrá zpráva je, že přišla moje sousedka, se kterou já prožívám její žádost o adopci. Dva skvělí manželé ve středních letech, tak se krásně staraj o svůj domeček a o zahrádku. Podle toho já vždycky usuzuju, kdo jakej je. Musej to bejt dobrý lidi a jsou, to jim vidíš na očích. Myslím, že mám dobrej odhad. 10 let to s nima prožívám, ,, Pane Čech, oni s tím dělaj drahoty, nechtějí nám dát dítě,,. Tak jsem si říkal, jestli bych jim neměl nějak pomoct. Ale můj zásah by taky mohl být kontraproduktivní. Můžu narazit na ředitele dětskýho ústavu, kterej bude na mě alergickej, protože se třeba líbím jeho ženě, nebo že říkám sprostý slova…atd. A naopak jim to třeba ještě celý poseru. Včera přišla a říkala mi: „Pane Čech, mám dobrou zprávu. Máme holčičku, už ji máme doma, je jí 5 let, jmenuje se Rozárka.“ Já jsem byl šťastnej s nima, protože Rozárka přijde do skvělý rodiny. Bude mít pěkný dětství a zažije něco, co jí nemůže dát žádnej dětskej domov.
Hned jsem si vzpomněl na Novotných, kdy si Petr vzal taky z dětskýho domova Lukáše, už desetiletýho. Já o tom píšu zase v knížkách, tak garda ať se nezlobí, že už to zná. Všichni Novotnýho zrazovali, ale Petr Novotný má dobrý srdce, je to skvělej člověk. Říkal: Máme velkej dům, máme místo, děti už jsou velký, tak vezmeme si Lukáše. Je mu sice 10, ale právě proto! Desetiletýho kluka už si nikdo nevezme. Je to už téměř hotovej člověk. Já jsem mu říkal: „Petře, Lukáš vás nakonec zabije, protože určitě to je potomek nějakýho vraha, nebo tak.“ Petr se smál. Lukáš se vyučil, myslím, truhlářem. Teď, když jsem vezl Petrovi plakáty na Ringovu školu života a sexu, Novotný říká: „Netahej to, já pošlu svýho nejlepšího člověka.“ Vyšel Lukáš, smál se. Hned jsem ho poslal do prdele, že je Sparťan, to se Petrovi vymklo. Říká mi: „Vidíš, Lukáš je skvělej. Nikoho nezabil.“ Já říkám: „To ještě všechno může přijít.“ Ale Lukáš vypadal dobře. Ale Sparťan, tak co se Sparťanem? Co můžete čekat od Sparťana? Ale byl milej, Lukáš i Petr. Tak jsme pokecali. O tom jsem psal už minule, ale já jsem si na to vzpomněl při tý Rozárce, že Lukášovi zachránil Petr ,, normální ,, život. Říkal, že když přišel z domova, jedl rukama. Nevěděl, co jsou Vánoce! Nikdy nebyl v kině! To je tak smutný. Já jsem to ani nemohl poslouchat. Petr s Mirkou mu v podstatě zachránili život.
Točil jsem dnes ráno pro Hitrádio, Zdeněk Koudelka přivezl 10 otázek. Na konec toho natáčení mi říká: „Prosím tě, my jsme spolu už mluvili o tý hrůze s těma žárovkama? Jak oni nám je vnucujou. Evropská unie rozhodla, moudře jako vždycky, že prostě nebudou normální žárovky, že budeme svítit těma drahejma, úspornejma.“ Samozřejmě, protože si mezitím založili vlastní továrny, než připravili ten zákon, tak si postavili ty továrny, nebo vstoupili do jejich představenstev, kdeco naslibovali, informovali výrobce za všimné…., co se připravuje. Připravte se, zloději! Burani budou kupovat naše žárovky, protože my jim to nařídíme. Zdeněk Koudelka se nasral, napsal na Evropskou unii dopis. Myslím, že byl s hlavičkou rádia, takže oni mu odpověděli. Říkal: „Podívej se, co mi ti idioti napsali a taky poslali!“ Já jsem myslel, že drží v ruce novelu. Vytáhl přes 60 stran hustě popsanejch strojem, ( promiňte – čipovým blbem ) kde mu ti šmejdi píšou vysvětlení, proč nemůže svítit normální žárovkou, ale musí svítit tou jejich drahou, která navíc skoro nesvítí. Já jsem si je, blbec naivní, nakoupil po revoluci, když byl takovej ten humbuk s elektřinou. Dokonce jsem, já kokot, nepostavil v Modřanech komín v baráku! Tam se topí jenom elektrikou. Dneska si syn rve vlasy, když přijde kvartální účet za elektriku. Zdeněk Koudelka říkal: Představ si, kolik lidí to muselopsát a obírat se tím? Oni mi takovouhle kravinu vysvětlují na 60 stránkách! Já jsem si vzpomněl na Železnýho, jak mi v hospodě v Zelený zahradě říkal: „Ringo, 4 obrovský mrakodrapy, ale když říkám mrakodrapy, myslím mrakodrapy! Plný úředníků, darmožroutů, daňožroutů, šmejdů, který dělaj všechno pro to, aby se nám žilo hůř.
Terezka Šefrnová se zlobí, že jsem neodpustl Martinákovi, myslím, že mi to budou mít za zlý i v divadle, ale nelze jinak. Je to profesionalismus. Nemůžu opravdu, je to jediný řešení. Nechceš hrát? Jdi tam, kde se sprostý slova neříkaj. Můžeš hrát Kremelskej orloj, nebo Poprask na Laguně. Ale nezlobím se na něj, na to ho mám příliš rád. Ale hrát u mě nebude.
Deníčku, takhle jsem si tě zase zesral, já si musím dělat jiný pořadí událostí, když je chci sdělit. Musím začít těma smutnejma, ne abych s nima končil.
Ještě naštěstí je tady Rosamunde Pilcher, která nám připravila nádherný věci. Jedna z těch natočenejch věcí se jmenuje Dům na pobřeží. Das Haus an der Küste. Ten děj nádhernej! Čtěte: Od smrti manžela žije vdova Veronika se svými dětmi ve velkém domě. Příchod nového podnájemníka jim všem definitivně změní život. ( To je celý příběh!) Představte si, co se tam asi bude dít. Že by se do něj zamilovala? A žila s ním šťastně až do jeho smrti? A její děti jak si ho zamilujou! Já jsem to neviděl, proboha, já jen čtu ty anonce. Já si představuju, jak ty děti objevěj skvělýho člověka,…. ona o něm nejdřív nechce ani slyšet, ale pak ho potká na schodech, jejich oči se setkají a Rosamunde Pilcher bude zase triumfovat.
Ještě jednu pecku dovolte: ,,Rackové ve větru,,. Möwen im Wind. A ten děj je zase ohromující. Ta ženská je Shakespeare nové doby: Úspěšný mladý chirurg se zamiluje do dcery významného stavebního podnikatele a chce se s ní oženit. A nic víc. To je napětí! Ta anonce je chytrá! Rackové ve větru! To je děj: Mladý chirurg se zamiluje a chce se s ní oženit. A bude tam nějaká zápletka, já to tuším. Buď její milenec, kterého jí vnucují rodiče, nebo ona si špatně vysvětlí něco, že ho třeba uvidí srát na louce před dětma, nebo se předvádět nahý ve chlévě před zvířaty…... Nemám větší fantazii než Rosamunde Pilcher. Takže se dívejte na Racky ve větru a Dům na pobřeží a snad vám spravěj v týhle těžký době náladu.
Zdravím, Váš Ringo
