22. května 2012 ESTERKA – JANDA – KÁČA KORNOVÁ
KYJE NECHALI DOMA!
Proběhla druhá světová předpremiéra mýho programu Ringova škola života a sexu v Kyjích. Zase jsme jeli s velkými obavami, protože pochybnosti, nejistota a určitá tíseň jsou znaky inteligence. Můj soubor i já, myslím, že jsme inteligentní, tak jsme tam jeli a srali jsme strachy. Teď mluvím sám za sebe, protože Guly žije v božské představě, že to perfektně umíme. Uměli jsme to líp. Sál byl plnej, dokonce přišel zvukovej technik a to jsou lidi, od kterých se dozvíte pravdu, protože nemaj důvod vám něco nalhávat. Říkal: „Pane Čech, tolik lidí jsme tady ještě neměli.“ Řvali, smáli se, byli skvělí. Na konec mám nádherný přídavek, který nechci prozradit na stránkách deníčku. Bylo to skvělý. Ředitel spokojenej, my spokojený, diváci spokojený. Do Varů pojedeme zase s obavami. Pravý umělec, ten opravdický, ten ví, že ne vždy musí skončit představení úspěchem. Ale našlápnuto máme dobře. Já jsem se jich dokonce i několikrát ptal, jestli ještě můžeme přitlačit, tak jsme tlačili, tlačili, tlačili. Já jsem před vystoupením v Kyjích proškrtával scénky, aby to nemělo 2,5 hodiny jako na předchozí předpremiéře. No, mělo to zase 2,5 hodiny. Herci se rozehráli, Guly hrál jak o zlatou tělku. Všichni byli dobrý, už to začíná bejt divadlo, už to není jenom odříkanej text, takže, Vary, těšte se. Poreferuju vám pravdu. Měl jsem z toho velikou radost.
PETROVY GENY NALEZLY DO ESTERKY!
Další radost mi způsobil božský Petr. Přišel Péťa Novotný s Mirkou a přivezli mi ukázat vnoučata. Jeli okolo na nějakej Disneyland novej, kterej někde někdo otevřel tady v Praze a měli s sebou vnučku Esterku a vnoučka Tobíka. Vy znáte moji slabost pro malý děti, já jsem se normálně posral, když vešli do dvora. Esterka měla takový dlouhý šatičky, oba měli ruksáčky. Hned jsem vynadal Mirce, jak může tak krásnejm dětem dát ruksaky na záda. To jsou lidi bez vkusu. Baťůškaři – chátra nové doby! Prej tam mají kapesníčky a nějakou hračku. Esterka ani Tobík za to nemůžou. Esterka nezapřela Petrovy geny. Géniovy geny se prosaděj. I kdyby Petr šukal s gorilou, tak ty malý opičky budou neskutečně chytrý! Esterka mi říkala: „Já se jmenuju Esterka a jsou mi 3. A to je Tobík a tomu je 1.“ A ukázala to zrovna na prstíčkách. Já jsem říkal: „Vy jste Novotný?“ „Ne, já jsem Fialová a Tobík je Fiala.“ Já jsem říkal: „Hovno, Fiala. Pamatujte si, že jste vnučka a vnuk geniálního Petra Novotnýho, pětinásobnýho baviče roku.“ A oni zase: „My jsme Fiala.“ A já zase – hovno Fiala! Roztomilý! Esterka měla šatičky. Já jsem říkal: „Ty seš fiala a máš šatičky červený.“ To jsem malou Esterku zaskočil. Říkal jsem: „Esterko, pamatuj si, že ty, až budeš velká, budeš se psát Ester Novotná-Fialová, protože samozřejmě přiznáš, aby tatínek Fiala netrpěl, že jsi jeho dcera, ale vyzdvihneš tam dědečka. Budeš signalizovat do světa: Podívejte, mám géniovy geny. A ty, Tobíku, taky.“ Tobík byl tak strašně malej, no rok, nádhera. To byl tak nádhernej zážitek. Říkal jsem: „Zas, děti, přijďte, ke strýčkovi Ringovi.“ Trošku se mě bály, protože jsem měl rozpuštěný vlasy, ale co. Každému, co jeho jest.
NÁVRAT ZTRACENÉ DCERY?
Přišel povzbudivý mail od Káči Kornový. Káča mi píše: „Ringo, jako vždycky měl jsi ve všem pravdu. Mohu se vrátit? Káča.“ Tak jsem jí hned napsal: „Kačenko, zavolej, sejdeme se.“ Vy, co jste si klikli už předtím nahoře na webovkách Divadlo, nebo Sex, Ženy? Nevím, v jakým je to oddělení. Tak tam píšu o Káče celou stať a víte, jak ji mám rád. Káča u mě byla přes 20 let a považuju ji stále za členku mého divadla, která se vždycky pomýlí, bloudí po světě, a pak se vždycky vrátí ke svému uměleckému tatínkovi do mateřského divadla. Uvidím. Někdo mě vystrašil, že ztloustla a zestárla. Že zestárla, mě nepřekvapuje, to jsem já zestárnul taky, i když, pravda, tloušťka u Káči by asi vadila, protože to její krása, krásná figura, byl její výrobní prostředek. To je, abych to přirovnal, jako když se vrací kopáč ke stavební firmě a má zlomenej krumpáč. Tak co nadělá? Dneska jí budu volat, sejdeme se, zase vám podrobně popíšu, o čem jsme s Káčou jednali. Nemůžu Káču nechat na suchu, Káča je zlatíčko a má nakouříno do konce života. Ta už nemusí vůbec nic.
ŽELVIČKA MÁ RÁDA I ŠÍPA!
Šel jsem do Zelený zahrady, želvička byla na kameni a čuměla, protože už tam seděl Karel Šíp s režisérem Polesným, Šíp s manželkou, Polesný s manželkou. ( Krásná paní Polesná – nádherná Korejka, několikrát jsem jí před lety balil aniž bych věděl, že má mýho kámoše manžela) Měl jsem radost, že je vidím, Karel taky, tak jsme se pozdravili. My jsme si sedli vedle ke stolu, byli jsme zase v plný sestavě v Zelený zahradě. Mě pak napadl geniální fór, šel jsem k nim ke stolu, říkám: „Kluci, mě napadá takovej námět, Karle, zvaž to, že bys měl takovej program jako talkshow v televizi. Že by sis zval vždycky jednoho, dva hosty a dělal s nima program. Taková jako přátelská party. Co tomu říkáš?“ Smál jsem se tomu jenom já a 6letá Klaudinka. Ale fór dobrej, uznejte, doufám, že aspoň někdo z vás se tomu zasmál. Vidíte, takovej skvělej nápad, a tak malej úspěch jsem s ním měl.
JANDA PROLOMIL EBENŮV PROGRAM
Marek Eben pozval Jandu do svého programu. Já se na ně velmi často dívám. Ty jeho rozhovory jsou geniální, Eben sám je génius. Když se génius ptá, tak to jsou geniální otázky. Nádherně vystavenej program. Pozval Petra Jandu, což jsem považoval za průlom, protože Eben měl vždycky takový nadstandardní hosty, 90 % z nich přesahuje hranice republiky. Pozval 70letého Jandu. Je to zasloužené ocenění. Program dobrej. Já jsem teda čekal hlubší záběr, abych se přiznal. Víc takový životní filozofie, protože Janda prožil nádhernej 70letej hudební život a myslím, že může o něm mluvit víc do hloubky, než jen jestli spolu v kapele mluvěj, nebo nemluvěj. A že Jeňýk Pacák…kdysi…atd… Mimochodem Pacákovi jsem nařezal v anketě nejlepší bubeník roku 1965. Já už jsem byl v Las Vegas a tady dělali všichni všechno, aby mě Pacák dohnal v anketě popularity, co do hry na bicí nástroje. Zvítězil jsem velkým rozdílem. Jako Petr Čech v anketě, nebo Nedvěd. Nedohnali mě. Ale rozhovor dobrej. Můj syn Michal by vtipně poznamenal….co chceš tati, vždyť je to kytarista! Zrovna, co čert nechtěl, druhej den mi Petr Janda volal. Mezi náma teď před smrtí dochází k velkému smíření. My jsme nikdy nebyli nepřátelé, já jsem si z něj vždycky spíš dělal legraci a velmi jsem si ho vážil. I tady na stránkách deníčku jsem už několikrát napsal, jak nedoceněný je vliv Petra Jandy jako skladatele pro českou popmusic. Jak se oba blížíme k rakvi, každý z jedné strany, tak se vrací naše rané přátelství, které jsme dusili v sobě, protože jsme si konkurovali. Petr mě pozval, říká: „Já bych, Ringo, chtěl, my děláme takový večery.“ Hned jsem zapomněl kde. „Už jsme jich udělali asi 200.“ Myslím, že v Malostranský besedě. „A tak jsem si říkal, vece Petr, jestli bys tam taky nechtěl přijít a udělat se mnou takovej krátkej pohovor. A můžem mluvit o všem, třeba i o tom, proč mi říkáš plešatá zpěvačka a plácat co budeš chtít.“ Tak to jsem si říkal, že já stárnoucí rocker měknu a Petr Janda taky. Protože když je ochoten mluvit o plešatý zpěvačce, tak dneska už si je jistej, že já mu neublížím, neuškodím, naopak ho vyzdvihnu. Tak mě to potěšilo. A říkal jsem: „Petře, a co kdybych si s váma taky zahrál na bicí? Jestli bych to ještě uměl.“ Petr říkal: „No, jestli si pamatuješ na Mary?“ Mary, to byla moje a Petrova skladba, jedna z první. Mary, she’s happy time so lonely. se tam zpívá. Syn Geraldiny Muchový přebásnil můj českej geniální text do angličtiny. Já jsem říkal: „Já bych možná tu Mary, Péťo, zahrál.“ Musel bych si to předtím zkusit a trošku rozhýbat klouby. Pokušení je to velký, ale nevím, až uvidím plnej sál, jestli dostanu odvahu si k bubnům sednout.
To jsou novinky a začneme s kalendářem.
STRČTE SI RŮZNORODOST, DIALOG I ROZVOJ DO PRDELE!
21. května byl světový den za kulturní různorodost, dialog a rozvoj. Vyhlášen Valným shromážděním OSN 2002. Panebože, za peníze daňových poplatníků se Valné shromáždění věnuje takovéhle kravině. Zamyslete se nad tím. Probuděj se…. úředníci a řeknou si: Dneska je světovej den za kulturní různorodost. Lidi, různěte se, veďte dialogy a rozvíjejte se. Blbci, blbci, blbci! Tohle patří spíš do kolonky, kterou musím taky trochu oživit, S idioty mezi blbci.
VIKTORE MĚJ JSI CHYTAT ZA SLÁVII!
70. narozeniny oslaví v květnu fotbalový brankář a trenér Ivo Viktor, mistr Evropy z roku 1976. Dobře se známe, mockrát jsme spolu hráli za Amforu. Já jsem ho měl velmi rád, vážil jsem si ho, byl to jeden z našich nejlepších brankářů. Vzpomněl jsem si, jednou jsem ho vezl po zápase Amfory do Prahy, byli jsme v autě sami dva a já mu říkám: „Ivo,“ on byl velmi oslavovanej, oceňovanej, oficiálně, on si opravdu užil uznání, nemůže si stěžovat, „nemrzelo tě někdy, že jste nechytal nikdy za Slávii, nebo za Spartu, že jste jako brankář Dukly sice měl oficiální velký uznání, protože jste fakt dobrej, ale my, slávisti a sparťani, jsme k vám nikdy nepřilnuli, protože jste nikdy neměl naše barvy.“ A on tak smutně říká: „Ringo, mrzelo mě to, protože přece jen Slávie je Slávie a Sparta je Sparta.“ A povzdechl si. Tak ještě jednou 70, Ivo.
JSEM ČESKÝ HERGÉ?
Před 105 lety se narodil belgický kreslíř Hergé, autor známé komiksové postavičky Tintin. Zemřel v roce 1983. Já bych o něm věděl úplný hovno, ale asi před 10 lety mi napsala jedna francouzská univerzita, že vydávaj velkou knihu o Mozartovi, kde je všechno možný a oni se dozvěděli přes mýho španělskýho galeristu, že jsem namaloval obraz, kterej se jmenuje Mozart a Salieri, nevím, jestli je nahoře ve webové galerii, když né, tak mě upozorněte, jestli tam nebude, abych ho tam vložil. A žádali mě o souhlas, aby mohli do tý velký celosvětový knihy ten obraz zařadit. Oni mi napsali, že svým stylem ho hodně připomínám. Tak jsem souhlasil a od tý doby se snažím tu knihu sehnat, protože to byla pro mě velká pocta, že si mě vůbec všimli, že se o mně vůbec dozvěděli a že jsem v takovýhle knížce vyšel. Tak teď ji ještě sehnat, abyste si nemysleli, že lžu. Annie Girardotová mi slíbila, že jí zkusí získat, ale myslím, že si to pamatovala deset minut! Inu hvězda!
SIR OLIVIER RODEN!
Před 105 lety se narodil britský herec a režisér Sir Laurence Olivier. Zemřel v roce 1989. Jeden z nejlepších herců, které jsem kdy viděl. Však také ne nadarmo ho královna jmenovala Sirem. Já už jsem psal o tom, jak u mě seděli v ateliéru v Holečkově ulici Roden s Chýlkovou, jak mě Roden okouzlil svojí obrovskou osobností, která z něj vyzařovala. A osobnost, která vyzařovala ze mě, se s tou jeho srazila uprostřed a jiskřilo to sympatiema mýma k němu. Zajímalo by mě, jestli jsem i stejně tak já zaujal Rodena. Ale jak jsem ho viděl, tak jsem si řekl: Olivier, českej Laurence Olivier. Rodene, ty deníček nečteš, ty vole, ale třeba ti to někdo donese, jak si tě vážím.
SRÍ LANKU NEBRAT!
Před 40 lety byla vyhlášena republika Srí Lanka. Teď dovolte, abych promluvil jako malý xenofobní Čech, zatížený předsudky, nemoderní neevropan. Jděte do prdele se Srí Lankou. Pro mě zůstane navždy Cejlonem.
