20. dubna 2012, půl páté ráno KOLÁŘ – PRAŽ. VÝBĚR - HAVEL

TÝ TÝ A MATKA TEREZA

Začnu Týtý. Potěšilo mě, že mě pozvali, abych předával cenu. Jak říká klasik: Každá hůl má dva konce. První je radost, že jsem byl hoden toho, abych předal cenu na tak sledovaným programu v primetimu ve 20 hodin večer na ČT 1. A druhá strana tý hole je, že vlastně už jsem mimo. Už jsem vetchý kmet. Vetchý kmet předává cenu ještě těsně předtím, než natáhne bačkory, ještě nám odmění nějakýho talentovanýho mladíka. Šel jsem tam se smíšenými pocity, víte, jak já nerad opouštím svoji vesnici a svoji chaloupku. Vzal jsem si smokas, uvázal jsem si motýla. Bodoval jsem hned v šatně, protože všichni čuměli, jak kostymérky všem těm rychlokvaškám, těm hvězdám mladejm, nasazovaly ty ušitý motýly, ty na gumičku vzadu. A já jsem si ho krásně uvázal. Čuměli, vůbec nevědí, že jsou taky vázací motýlci do smokingu.

SVÉ MANAŽÉRKY SI STRČ DO PRDELE KOLÁŘI!

V šatně jsem si hned všiml, že vedle je Kolář, tak jsem na něj zaťukal. Pustil jsem se do něj…„Ty kokote, když ti tvůj slavnější kolega (což jsem myslel sebe) dvacetkrát vzkazuje, abys mu zavolal, ty vole, tak mu zavolej. Měl jsem pro tebe písničku, která mi zbyla ještě po Schelingerovi. Jediná ještě neuvedená. Myslel jsem, že bys ji mohl nazpívat ty, pitomče. A ty, místo abys mi zavolal, tak mi vzkážeš, abych se spojil s tvejma manažerkama. Já se s žádnejma krávama nebudu bavit, blboune. Dám ti hovno a ne písničku. Trhni si nohou Koláři! Já jen abys věděl, že když ti volá kolega, že je slušný, aby ses mi ozval.“

Viděl jsem tam spoustu milejch lidí. Franta Filip, jásali jsme spolu nad úspěchem Praprapra, který se pořád dobře prodává, je pořád ve špičce. Objímal jsem se s Bohdalkou. Nádhera. Byli tam moji vrstevníci, ale hlavně spousta ,,rychlokvašek,,. ( rozuměj…. vaši miláčkové ze Zahrad, Ordinací, Křehkých vztahů a dalších velesraček!) Předával jsem cenu nejúspěšnější zpěvačce. Když jsem tam šel, nevěděl jsem, kdo to bude. Až ve studiu jsem se dozvěděl, že to je Lucie Bílá. Myslel jsem taky, že se do ní pustím, do „Matky Terezy“, že dostane v šatně ode mě nakládačku. Ale přebíral to její bratr, chudák, kterej za nic nemůže a mrzí mě, že lidi nezaregistrovali můj dobrý vtip, když jsem mu řekl: „Pozdravuj babičku.“ Myslel jsem tím Lucii, ale nevyšlo to. Tomu jste se nezasmáli.

MÁME MLUVČÍ JAKOU SI ZASLOUŽÍME!

Seděl vedle mě chlap, byl docela vtipnej, veselej. Něco mi říkal, odvolával se na to, kde jsme spolu kdysi kdesi mluvili. Já jsem si nepamatoval vůbec nic. Ani jsem nevěděl, kdo to je, ale byl mi odněkud povědomej. On si sedl ob židli a vedle mě si sedla zřejmě jeho manželka, jak mi potom redaktor Procházka, sporťák, řekl, byla to paní Nouzáková, tisková mluvčí Slávie. To jsem nevěděl. Jakápak tisková mluvčí Slávie, když si sedne, husa, vedle jednoho z nejznámějších Slávistů – všimněte si, že neříkám nejslavnějších Slávistů, ale nejznámějších v tomhle státě. Kdykoliv je něco o Slávii, běžej novináři, abych se k tomu vyjádřil já. Sedím vedle ní a ona ani neřekne: „Dobrý den, Ringo. Já jsem paní Nouzáková, já jsem tisková mluvčí Slávie. Jsem ráda, že vás poznávám, Slávisto. My Slávisti jsme jedna rodina.“ Ami hovno. Máme takovou tiskovou mluvčí, jakou si zasloužíme. Navíc neustále během programu měla otevřenou kabelku, v ní ztišenej mobil a neustále posílala esemesky. To mě nasralo. Jak hrajeme, tak takovou máme i tiskovou mluvčí.

NA ROCKERY SE UŽ NEPLIVE!

Co mě na Týtý nejvíc potěšilo, co mně udělalo radost, když jsem vešel na scénu, tak jsem cítil ze sálu vlídnost. Vlídné, milé prostředí a usměvaví lidé. To bylo poprvé, co jsem zaregistroval takhle pozitivní prostředí v můj prospěch. Nikdy předtím to nebylo. To se týká i Oldy Říhy, Petra Jandy i mě. My rockeři jsme vždycky byli trošku na pomezí. Brali nás naši slavní kolegové, herci a ostatní, trošku jako póvl. Tak teď ke stáru se to možná mění. Tak se smáli, tak mi tleskali, tak krásně mě přijali! Úplně mě to hřálo. Jukal jsem na Gotta, jestli už se mám k němu odvážit kvůli tomu malýmu pindíkovi. Kdo čtete můj deník, víte, o čem mluvím. Ivance to velmi slušelo. Musím ji Gottovi pochválit. Až s ním budu mluvit, zeptám se ho, jak to vlastně v jejich rodině interně je se sexem a všechno vám tady vykecám.

BOŽSKÝ KLUCI!

Druhá velká sláva byl Pražský výběr. Pozvali mě na křest Straky v hrsti. Na křest desky, na který mám textařský lví podíl. Byla to paráda. Přišel jsem tam, bylo to v La Fabrice v Praze 7. Tam byli všichni – Michal Kocáb, Michal Pavlíček, Vilém Čok, Klaudius Kryšpín, Jiří Hrubeš. Víc jak polovina lidí, Kryšpín, Hrubeš i já, vlasy do poloviny zad. Něco tak nádhernýho. Brontosauři vstali z mrtvých. Cítil jsem se tam tak spokojeně! Tiskovka byla skvělá. Křtil Jiří Suchý, Josef Novotný, Ondra Soukup, jedinej vyholenec, ale tomu jsme to odpustili. Bylo to opravdu pěkný. Mrzelo mě, že ji někdo nenatočil. Bylo to krásný. Kluci mluvili, já jsem jim řekl, že jsem nikdy nevzal na vědomí jejich rozchod, že jsem to ignoroval a že doufám, že už k tomu nedojde. Že takhle geniální sestava… „Pánbůh vás dal dohromady, vy blbouni, tak to vydržte. Stejně už tady ani jeden z vás dlouho nebude. Ať ještě, kluci, uděláme něco kvalitního.“ Mluvili oba velmi opatrně, ale velmi pozitivně, velmi chytře. Oba říkali: „No, my chceme ten Pražskej výběr oživit.“ Má být velké turné na konci roku. „Ale já si nechám svoje trio,“ říkal Pavlíček. „A já zas mám Pražský výběr II.,“ říkal Kocáb, „ten si taky nechám.“ Novináři nevěděli, na čem jsou. Tak jsem si vzal slovo a řekl jsem: „Podívejte, soudruzi novináři, já vám to přiblížím obrazně. Kocáb a Pavlíček uzavřeli manželství před lety. To byl Pražský výběr. Manželství se velmi vydařilo. I dítě, Straka v hrsti, které z toho spojení vzešlo, je velmi úspěšné. Jsou na to krásné vzpomínky. Nyní chtějí chlapci manželství oživit, obnovit, ale přitom mají už oba milenky vedle, oba šukají vedle. Čili idea je obnovit manželství Pražského výběru a Kocáb bude šukat vedle se svojí skupinou a Pavlíček taky bude šukat se svým triem.“ Někteří novináři se smáli, někteří obraceli oči v sloup. Kluci mě tam na jevišti vyzvali, abych se textově zúčastnil tý připravovaný desky, cédéčka. (Já furt říkám elpíčko, ale elpíčka už to nejsou 30 let.) To mě potěšilo. Hned jsem řekl, že já mám hotový texty, který píšu do šuplíku, protože jsem textař, i když nemám uplatnění. Slíbil jsem jim text ,,Knedlíku český,, a ,,Šeredné maminky,, velmi šokující a progresivní. Budou se vám líbit. ( možná!)

BLESK JE CITLIVÍ NA VULGARISMY!

Musím prozradit, že mě vyzval Blesk magazín, jestli bych nenapsal něco k 1. máji, podle Karla Hynka Máchy a řídil se jeho verši: „Byl pozdní večer, první máj. Večerní máj byl lásky čas, hrdliččin zval ku lásce hlas.“ Že už vyzvali některý slavný textaře, třeba toho, co dělá s Hapkou, Horáčka, a ještě další jména, který jsem neznal a já jsem si vzpomněl na text, kterej připravuju, právě jeden, co bych taky chtěl dát Kocábovi s Pavlíčkem. Jmenuje se První máj, svátek práce. Tak to jsem poslal do Blesku a přišel mi krásnej mail. Zaprvé, jestli by to nemohli zkrátit a zadruhý, jestli by nemohli odstranit vulgarismy. To mě pobavila redaktorka, napsala: „To víte, moji šéfové jsou na sprostý slova alergický, citlivý.“ To jsem se musel smát, na sprostý slova jsou citliví, ale jinak teda melou, řežou a špiněj, kdo se dá. No bulvár, co si budeme povídat. Tak jsem jí napsal: Ne, nekrátit a neupravovat. Vulgarismy nevyndávat. Kdo máte zájem, klikněte se kolonku Texty a poezie, tam ta báseň je celá. Jen pro ty, kteří nebudou mít trpělivost ji číst, bych kousek zacitoval, abyste posoudili, jestli nejsou příliš citliví ti šéfové v Blesku.

Poslanec krásný, snědých skrání

má na pinďouru tetování.

A bere, bere, kde se dá,

jak holoubátko sněhobílé

se na nás snáší DPH.

Lori nám mává z balkónu

u masážního salónu.

Šuká tam taky Jarmila,

co ideály ztratila.

Hodina, jenž jí všechno vzala,

s úplatným soudcem promrhala.

Řekněte mi, je to sprostý? Není. Je to Mácha v moderním vydání. Je to můj Mácha. Jestli kluci napíšou nádhernou muziku, to teda bude pecka. Já jim dám, že je to sprostý!

HAVEL A OLGA BEZ LEVÉHO OKA!

Dokončil jsem portrét Havla: ,,Svatý Václave, oroduj za nás,,. Můžete ho také už najít v kolonce Obrazy i s legendou. Legenda poměrně hovoří jasně. Havel byl těžkej, opravoval jsem mu vousy, v legendě to všechno vysvětluju, pusu jsem musel přemalovat níž, Olze jsem zamaloval oko, vy se dozvíte, proč jsem ho zamaloval, ale důvod pravej ne, ten v tý legendě není. Ten rozvedu v novým příspěvku, napíšu o tom celý pojednání, které se bude jmenovat Václav Havel a já, a tam taky vysvětlím, jak mě ta Olga Havlová tenkrát nasrala v kulturním domě na Smíchově. Proč jsem si to pamatoval až dodneška a namaloval jsem ji jenom s jedním okem. Jinak Václav Havel, ti, co to už viděli, říkali: Člověče, to je jako fotka. Jsou tam nějaký drobný chyby na tom obraze, ale to je malicherný, důležitý je to mistrovský provedení a ta věrná podoba! Můj nakladatel pan Houdek mi napsal, jestli bych ten text s tou Olgou trochu nepozměnil, jestli bych jí neměl odpustit. Že to byla velmi skvělá dáma a jestli si to zaslouží a navíc, že je vidět, jak jsem to oko zamatlal tělovou barvou. Tak jsem napsal: „Pane Houdek, císař českého hardrocku neodpouští maličkosti. Pouze velké věci, když hříšník projeví pokání, odpustím, ale takovouhle kravinu jí neodpustím.“ No, nechte se překvapit. Přečtete si to dodatečně. Pan Houdek přinesl připravovanou knihu Čechy krásné, Čechy mé, kde je fotografická dokumentace Dívčí války za celejch těch 40 let, co ji hrajeme. Vyvolalo to ve mně velikou nostalgii. Najednou jsem si uvědomil, kdo tam všechno už hrál. Přidal jsem do knihy seznam všech herců a hereček, který tam kdy hráli. Nakonec, vy si to můžete přečíst v kolonce Divadlo, když kliknete nahoru a přečtete si pasáž o Dívčí válce, tak zjistíte, co hvězd se vystřídalo v mém divadle na jevišti Dívčí války.

VYRAZÍ ČUK A GEK ZNOVU DO SVĚTA?

Péťa Novotný mě zase vytočil, poslal mi Maharadža expres. Luxusní vlak, kterej jede přes celou Indii. Najděte si to a zošialite. Hned jsem mu napsal: „Prosím tě, my tím vlakem musíme, Péťo, jet. Pořád nevíme, kam bysme jeli, porušili jsme tu každoroční pravidelnost, kdy jedeme minimálně na dvě, na tři cesty. Způsobil to samozřejmě propadák naší knížky Jako Čuk a Gek, ale my musíme jet. Pojď, Péťo.“ Ono je to docela drahý, ten vlak, to se nakonec dočtete, kdo si to kliknete na internetu. Napsal jsem mu: „Pojď, prodáme naše auťáky a pojedeme po Indii. Bude to naše poslední cesta.“ Petr mi napsal: „Jak můžeme prodat naše auťáky, ty vole, když je máme na dluh.“ Ale přesto myslím, že se mu taky chce. Napsal mi: „Ani jsem nemohl spát, když jsem si to otevřel, už jsem nás viděl, jak sedíme v tom luxusním kupé, v tom nádherným obytným salónu, máme každej whisku.“ On ne, on má Fantu, protože Petr nepije, já mám whisku, kouřím doutník, čumíme z okna z klimatizovanýho vagónu, jak je venku vedro, jak tam ti Indové choděj. Schválně sledujte, jak se bude vyvíjet naše příprava na Maharadža expres. Jestli pojedeme

NEUMÍM TEXT, KTERÝ JSEM SI SÁM NAPSAL!

Taky jsme zkoušeli na novej připravovanej program Ringova škola života a sexu. Milan Enčev volal, že na něj při představení spadla železná konstrukce a že musí do nemocnice na rentgen. Bylo nám ho líto, ale omluvili jsme ho ze zkoušky. Tereza sprdla Guliáše, protože neumí text a ten sprdunk samozřejmě patří i mně, i když mě nesprdla přímo, ale věděl jsem, že výtka Guliášovi platí i pro mě. My totiž, Guliáš a já, jsme herci malých forem, ti se neradi učí texty. Učí se je večer před premiérou. Většinou se na jevišti pletou, moc jim to nejde, je to mírná ostuda. Teprve mnoha reprízama se text naučíme. Kdežto Tereza je herečka, stejně jako Milan Enčev, z kamennýho divadla a prostě ti, když jdou na zkoušku, uměj text. To já jsem nikdy nezažil, čili mě ten Guliáš tolik nepřekvapuje, rozumím mu, protože ani já ještě neumím text, nenaučil jsem se text, kterej jsem sám napsal. Taky se to budu učit večer před premiérou v Karlových Varech, která, jak víte, má bejt, tuším, 23. května. Ale zkouška byla pěkná, zase jsme se chechtali, vymysleli jsme spoustu legrace. Tam je taky scénka z bordelu, kde bordelpapá, majitel bordelu vysvětluje senátorovi, že s ním kurvy nechtěj šukat. Že s ním odmítaj šukat a taky nabádá svoji ruskou kolegyni Jelenu Vladimírovnu, aby už černošky do bordelu neobjednávala, protože Češi se jich bojej, protože je ve tmě špatně viděj. To je přece nádhera. Tomu jsme se tak smáli. Jestli se teď smějete, tak se budete možná smát i na vystoupení, až to budeme hrát. Tolik teda novinky.

KALENDÁŘ

Teď, abych vám nedlužil, přichází dubnový kalendář, první část.

Před 40 lety zemřel herec Rudolf Deyl st. Narodil se v roce 1876. Vynikající, geniální herec Národního divadla. Vždycky, když jdu do baru Na zábradlí, do divadelního klubu, tak tam byla na baráku jeho busta. Já už jsem o tom psal v knize Generace Beatles. Krásná busta na baráku naproti Zábradlí, vedle zkušebny baletu Národního divadla. Najednou tam busta nebyla. Ještě si říkám: Panečku, to je sláva, mít někde takhle bronzovou hlavu. Najednou zmizela. Nic. Tak jsem zjišťoval, tam je galerie Tinta pod tou hlavou, tak jsem tam šel a ptám se: Pane galeristo, kde je Deyl? Kde je hlava? On říká: „Pane Čech, nějaký chuligáni ji včera sundali a hodili chudáka Deyla do popelnice. Našli ho, vyndali. Majitelka ho nechá vyčistit a vrátí ho na ten podstavec.“ Ale už je to půl roku, už musí bejt vyčištěnej. Na podstavci není. Abyste věděli, jak se Češi chovaj ke svým velikým synům. To, myslím, všichni víte.

75. narozeniny oslaví zpěvák a kytarista Jiří Tichota, zakladatel souboru Spirituál kvintet. Mimoto, že mám Tichotu rád a známe se od 16 nebo 17 let, mám k němu obdiv jako k člověku, jako ke zpěvákovi. Co mě na něm imponuje? Tenkrát, když nám bylo 17, založil Spirituál kvintet a začal v něm zpívat. Pak, když jsme se potkali, bylo nám 30, Tichota byl pořád ve Spirituál kvintetu, pořád tam hrál a zpíval. Když jsme se potkali, když nám bylo 50, Tichota pořád hrál a zpíval ve Spirituál kvintetu. Teď je mu 75 a pořád je ve Spirituál kvintetu, nikde jinde. Obdivuhodná věrnost. Pro nás, co jsme přelétaví ptáci a neustále měníme místa svého působiště, je tohle obdivuhodné.

PŘIKOVANEJ KLAUS

Před 75 lety se narodil architekt Jan Kaplický. Zemřel v roce 2009. Geniální člověk. Ostuda českýho národa. Jeho chobotnice mohla být pýchou Prahy. Sice Klaus říkal, že se nechá přivázat řetězem na protest, že ho musej přikovat k tý knihovně. Vyjímal by se tam. Představte si tu krásnou knihovnu a na ní řetězama přivázanej Klaus. Není to nádhera? Musím často na Kaplického myslet, jak jsme ho nedocenili. Místo, abychom si před ním klekli a poděkovali mu… Jednou by tam vozili turisty autobusama, aby se podívali na něco, co jiný města nemaj, tak jsme ho vlastně dohnali ke smrti. Já ne, ale ti zmrdi, jejich jména dobře známe, doufám, že nebudou zapomenuta a že dojdou spravedlivé odplaty.

Taky jsem si vzpomněl, jak mi volal Mládek, to ještě Kaplický žil, a říkal: „Ty vole, já jsem včera viděl Kaplickýho, mluvil v televizi a já jsem ho, člověče, napadl v novinách, že ta chobotnice je ošklivá, mně se nelíbila a Kaplickýho jsem pozurážel. A teď jsem si uvědomil, že my se známe z vysoký, že jsme byli kamarádi a šukali jsme na škole stejný ženský. Kaplický a já. A já ho teď takhle urazím. Prosím tě, jestli máš na něj telefon, zavolej mu a řekni mu, že toho trpce lituju a že už to nikdy neudělám a že se mi chobotnice začala líbit.“ Není to nádhera?

HEŘMANOVO ,, HOVNO,, NA SCÉNĚ ND.

Ještě jedna kalendářní novinka. Před 25 lety debutovala sopranistka Eva Urbanová na operní scéně v divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni ve Dvořákově Rusalce. Rusalka a Prodanka. Vy, kteří čtete moje knížky, víte, že já každej rok musím na takovou duševní dialýzu. Každej rok jdu jednou na Rusalku a jednou na Prodanku. Klikněte si kolonku Divadlo a tam, myslím, je můj článek o tom, jak režisér Heřman totálně dokurvil Rusalku na scéně Národního divadla. Jak lidi během představení odcházejí. Jak ježibaba je kurva a Rusalka je zrzavá, přestože zpívá ,,Mám…mám.. zlaté vlásky, mám,,. Můžu říct, že Heřmanova Rusalka na scéně Národního divadla je jeden z nejstrašnějších kulturních zážitků minulýho roku. Taky doufám, že jednou budu moct malé diváky, kteří odcházejí v hrůze, tam v rybníčku jsou buzeranti, tam jsou rusaláci, tam nejsou rusalky… no přečtěte si to nahoře. Nebudu s tím zdržovat deníček.

SHAKESPEAROVA SÉGRA!

Rosamunde Pilcher připravila Stürmische Begegnung, ,,Bouřlivé setkání,,. Poslyšte, jaký to má strhující děj, ten příběh: Mladá dívka se podle posledního přání své matky vydává na venkov za svým dědečkem. Netuší, že tady najde i muže svého života. To je její oblíbené téma. Když si to představuju, jak umírá matka a říká svojí mladý holce, která je u jejího smrtelnýho lože, tak si přeje takovouhle kravinu, považte! Brunhildo, prosím tě, splň mi mé poslední přání. Vydej se na venkov za svým dědečkem. To je předsmrtný přání. Brunhilda tam jde a netuší, že tady najde i muže svého života. Mně by se líbilo, kdybych mohl do toho jejího románu zasáhnout, že tam přijde a říká: Dědečku, maminka umřela. Maminka, než umřela, milovaný dědečku, tak říkala: Jeď za dědečkem… a vedle něj stojí dědečkův kámoš, taky dědeček, je mu 80, seděj tam, klepou se a ona se do něj zamiluje, do toho starýho dědka. Není to nádhera? Tam pozná muže svého života. Říká: Nechci žádnýho mladíka, chci tohohle starýho dědka. Tak takhle já si představuju bouřlivé setkání, nakonec se to tak i jmenuje. Dosti Rosamunde.

DO PRDELE S MLÁDÍM!

A teď dobrá zpráva pro mé vrstevníky. Chlapci, kterým je víc jak 55 let, poslouchejte, co píše geniální Kuras. Kuras píše: Přišlo se na to, že jak stárneme, narůstá nám schopnost používat levý i pravý mozek zároveň. Čili myslet zároveň logicky i imaginativně, racionálně i emotivně a tím nacházet zdánlivě nesouvisející spojitosti a nečekaná řešení. Což mládež neumí. Opakuji: Což mládež neumí! Bipolarita se tomu říká. A dá se to prý pěstovat nepřetržitým a mnohostranným vzděláváním a výrazovou bohatostí jazyka. Nejraději několika (no, to se mě netýká). A sice do hodně vysokého věku. A teď to hlavní, čtěte dobře! Zdá se, že kult mládí, který svou neustálou revoluční zbrklostí přivádí svět na pokraj zkázy, konečně vyhasíná a my se můžeme těšit na éru gerontokracie, vlády moudrého, klidného, tvůrčího, vlídného, a nedávným vypršením patentu Viagry i blaženého, stáří. Benjamin Kuras. Nemáte pocit, že tak trochu píše o nás? Kuras je prostě geniální.

Končím vtipným Vostárkem. Vostárek mi píše: Co musí v životě udělat muž? Zasadit strom, postavit dům a zplodit syna. A co musí v životě udělat žena? Zalévat strom, uklízet dům a starat se o ty dva debily.

A ještě domácí úkol. Za domácí úkol si najděte na internetu BILLY VAUGHN – ,,SAIL ALONG SILVERY MOON,,. Slyšíte ty dvě božský altky zmizelého světa? Díky Pane, že jsem se dožil!