16. dubna 2012 DRŽKOPÁD – FOGLAR - HABERA

SBOHEM…. RYCHLÉ ŠÍPY!

Dneska ráno přišel od Pavlíčka krásnej mail, kde mi posílá fotku svýho malýho Míši, jak spí v postýlce a vedle má knihu Rychlé šípy. Tak jsem mu napsal, že mu gratuluju, že zachránil synovi dětství. Napsal jsem, že já tak velký štěstí nemám. Sice moji vnuci přijali Rychlé šípy, docela si to četli, ale nevřeštěli u toho radostí jako já, když jsem byl malej. Takže Rychlé šípy ano, byť vlažně, ale když jsem pak přišel s knihou Hoši od Bobří řeky, tak to jsem se nečapl. To jim přišlo rozvleklý, pomalý. Jsou to klipoví blbci, co si budem povídat. Napsal jsem Pavlíčkovi, že mu gratuluju. Že Foglar je jeden z pilířů dětství jako takového. Foglar je král. To, že se Čechům ztrácí, je taky ukázka toho, jak svět spěje ke zkáze a je pořád horší a horší.

MISTRŮV DRŽKOPÁD

Předevčírem jsem vstal a šel jsem dolů udělat si kafe, ranní hygienu, připravit si počítač, připravit si stojan s obrázkem, že budu malovat a koukám, že mi nesvítí jedna část lustru. Protože jsem akurátní, musí mi svítit všechno, tak mi to nedalo, říkám si, že si vyměním žárovky. Mám tam velkej stůl, kterej má jednu prostřední nohu, já jsem si přistavil židli a v tu chvíli jsem věděl, že sletím. To je zvláštní. Určitě se vám to taky kolikrát stalo, že jste nedbali vnitřního varování, vnitřní výstrahy. Věděl jsem, že slítnu, přesto jsem na kraj toho stolu stoupnul a taky jsem hned sletěl. S velkým randálem! Shodil jsem stůl, rozbil jsem vahou vlastního těla židli, urazil jsem jí nohy, shodil jsem všechno kolem, všechno lítalo po kuchyni a po jídelně. Já jsem byl potlučenej, rychle jsem se osahával, nadával jsem si, říkal jsem si: Debile blbej, kreténe pitomej, věděl jsi, že slítneš, přesto tam lezeš. Zvláštní je, že tu žárovku, kterou jsem chtěl vyměnit, jsem nepustil z ruky. Tak jsem se pomalu zvedal, koukal jsem, jestli nemám něco zlomenýho. Nemám. Otekly mi dva prsty na pravý noze, jak bambule u nohy, nemůžu si kleknout, něco se mi stalo s kolenem, jinak chodím. Děkuju Bohu, že se mi nic nestalo. Představa, jak si tam třeba něco udělám, v těch pět ráno, ani bych se nedostal k mobilu. Přátelé, pozor na to, dejte na vnitřní varování.

NAVRÁTIL OŽRALÝ HODNĚ, MADĚRIČ MÉNĚ!

Ten den jsem s těma modřinama jel do Lovosic, kde jsem měl One man show, vystupoval jsem sám. Je to takový jakoby klubový vystoupení. Jmenuje se to ,,Ringo ever! Rembrandt never,,! Nebo taky ,, Co vy na to pane Ringo?,, Podle nálady a přání pořadatele. Do Lovosic jezdím rád, ten klub se jmenuje Lovoš. Já si vždycky vzpomenu, jak jsme tam hráli asi před 18 lety Dívčí válku a Navrátil přijel tak strašně vožralej, že ze sebe vydával jenom mumlání. A teď si představte Dívčí válku, kdy Přemysl jenom huhňá, padá, obrací oči v sloup a vykřikuje nesouvislé výkřiky. My jsme museli hrát, protože sál byl plnej. Lidi se chvíli smáli, ale nevydrželo to dlouho, protože Dívčí válka byla úplně v prdeli. Navrátil dostal tenkrát pokutu 5 000 korun. Bylo to dřív než před 18 lety! Hovno! Já zapomínám, že to bylo ještě před revolucí, bylo to tak 5 let před revolucí. Tak si na to vždycky vzpomenu, připomněl jsem jim to. Představte si, že tam bylo asi 10 pamětníků, který se tý památný Dívčí války zúčastnili. Ona už nikdy taková nebyla, Navrátil to už nikdy neudělal. Už ani nevím, jakej měl k tomu ožrání důvod, ale byli zřejmě někde s Maděričem, protože i Maděrič přišel nametenej. Ale Maděrič artikuloval a svoji roli zahrál. Olda ne. Pak se donekonečna omlouval. Tenkrát jsem zuřil, dneska už na to jenom vzpomínám radostně a s láskou. Taky mně ten sál Lovoše připomene krásnou story, když jsem ještě v dobách, pradobách rokenrolu jezdil se Sedláčkem, s Kaplanem hrát rokenrol po vesnicích. Vraceli jsme se tenkrát s Petrem Kaplanem z kšeftu a zastavili jsme se v jedný hospodě. Kaplan měl hlad a oni nic neměli. Koupil si sušenky, který se jmenovaly Lovoš. Nedočkavej Kaplan je otevřel a z nich vylezl brouk, asi jako malej chroust. A Kaplan dostal záchvat, zavolal vrchního a ptal se ho, co to jako je. A vrchní byl vtipnej a říkal: „No to je ten Lovoš, vždyť jste ho chtěl.“ Není to legrační? Je, že jo.

SBOHEM MICROSOFTE! SBOHEM GATESI!

Vy, kteří čtete můj deník, víte, že prodělávám vnitřní boj, jestli bych neměl zběhnout od firmy Microsoft k firmě Apple. Což teda je pro mě velký risk. Znamená to opustit bezpečný mateřský Hernadyho přístav a vydat se do neznámých vln. Ale pálí mě dobrý bidlo. Ten Apple se mi líbí. Kdykoliv vidím nějakej film ze Západní Evropy, z Anglie, všichni mají to jablko nakousnutý na počítači, nikdo tam nemá naše Microsofty. Navíc ve mně vzniká pocit, že si mě Gates příliš neváží, nakonec všichni znáte dopis, který jsem mu napsal. Ale kdo nahradí Hernadyho? Našel jsem řešení, zavolal jsem Soničce Novotný, která žila v Anglii a která je geniální dcerou geniálního otce. Kupodivu Petr mi na ni dal telefon, přestože ví, jak je riskantní dávat mně telefon mladého děvčete. Ale je si jistej Soniččiným dobrým vkusem, tak mi ho bez obav dal.Povídám jí: „Soničko, prosím tě, já zvažuju, že si koupím ten krásnej Apple, ten půlcentimetrovej, nebo kolik to má, s tou největší obrazovkou.“ A Soňa říká: „Pane Čech, já jsem si ho teď objednala, můj kamarád je vozí, já ho dneska čekám.“ Potěšilo ji taky, že mám zájem o tu firmu. Navykla si na ni právě v Anglii. „Soničko, já jsem vás chtěl poprosit, že bych vám přivezl svoje vnuky, tu starší část party a že byste jim vysvětlila, kde je DELETE a kde je ten kurzor, jak tam není napsanej. Že byste je seznámila s tím Applem a já bych vám už nikdy potom nevolal, všechno bych volal jim. A Máťa i Sebík nebo Samík by mi říkali, nakonec i Anička, jak se s tím Applem zachází. Jinak bych byl v prdeli. Jinak bych musel s prosíkem zpátky.“ Hernady mi bude chybět, budu mu dávat informace, co firma Apple. Už vím, co udělám. Řeknu, že budu tajným agentem firmy Microsoft u firmy Apple, s krycím jménem ,, Liška Bystrouška,,. Spící agent se tomu říká. No, vy budete všechno vědět, já to všechno popíšu. Ještě jsem se nerozhodl, ale už skoro. Na 100 %, ne, na 110 % ano.

NOVOTNÝ MĚ PRCÁ! ( obrazně )

Přišel mail od Petra Novotnýho, kde mi strašně nadává, že můj deníček nemá denně novinky. To už jsem v minulým deníčku vysvětloval. Já nejsem Novotný, u mě se toho tolik neděje. Ne každej den, aby to stálo za to, abych vám psal druhej den, co jsem dělal, nebo co budu dělat. Sedím na prdeli, nikam nechodím, jen zcela výjimečně za prací, anebo na nákupy, jinak žiju jako vesničan. Žiju na vesnici, tak jsem vesničan. Ale mám kontakt se zákazníky. Přes obrázky přiváděj ke mně svět. „Jak můžu psát, ty vole, denně deníček?“ jsem napsal Petrovi. „Musím počkat tak 4-5 dní, když se něco udá, když to dám dohromady, tak to vydá na jeden zápis.“ A víte sami, že ani ten není kolikrát zajímavej. Že jistě máte pocit, že jsem psal o hovně celou tu pasáž.

SCHELINGER A SHUT UP

Dokončil jsem obraz kapely. Uvidíte ho, mám pocit, že velmi brzy, já vás na něj upozorním. Namaloval jsem ho a tak se mi líbí, že si nejsem jistej, jestli ho chci prodat. Vezmu ho na výstavu. Teď budu mít výstavu v Mariánských Lázních za měsíc a za další měsíc ve Zlíně. Ukážu ho a uvidím, co na to lidi, jak jsem namaloval Schelingera, sebe, Mamuta a ostatní. Mně se málokterej obraz tak líbí jako tahleta kapela. Zkazil jsem zcela obraz prezidenta Havla, zkazil jsem mu nos, pusu jsem namaloval vysoko, prostě se to nevyvedlo. Havla budu už dneska vyškrábávat. Budu ho malovat znova, zase vám řeknu, jak to pokračuje. Ale dokončil jsem další verzi obrazu Celosvětové setkání poctivých fotbalových rozhodčích. Vy znáte to téma, myslím, že ho ukazovali v televizi. To je ten obraz, kde je zelená louka a na ní není vůbec nikdo, protože poctiví fotbaloví rozhodčí, jak víme, nejsou. Ale vylepšil jsem to. Na tý louce jsou krásně rozmístěný tři hovna. ( To je ta inovace!) Jedno hovno vysral předseda ČSTV, druhý hovno vysral předseda fotbalového svazu a třetí předseda komise rozhodčích. Mrzí mě, že na těch předchozích dvou ty hovna nejsou, protože tam patřej, když už tam nejsou rozhodčí. Takže se taky pochlubím. Najdete ho v kolonce Obrazy, až ho tam zařadím. ( Už je tam! Havel až ho přemaluju! A ten z hovny příště až ho Míša vyfotí ) Vyzval mě Blesk, abych se nechal inspirovat Máchovým Májem a po verších „Byl první máj, byl lásky čas, hrdliččin zval ku lásce hlas“, abych volně pokračoval. Nevím, jestli jsem o tom už nepsal? Možná, že jo. Že vyzvali několik slavných básníků a textařů, z nichž jsem skoro nikoho neznal. Báseň vám přinesu příště, stejně jako vystoupení v Týtý, protože to je delší vyprávění. Ještě totiž bude kalendář a taky vám dneska poskytnu Rosamunde Pilcher. Takže Týtý si necháme napříště, Máj si necháme napříště, i konferenci Kocáb-Pavlíček. Příště si teda počtete, jestli to všechno dobře dopadne. Tak ke kalendáři. Co se událo?

KALENDÁŘ

Před 65 lety zemřel hudební skladatel, klavírista a pedagog Václav Kaprál. Narodil se v roce 1889. Proč o něm mluvím? Protože Václav Kaprál je mi velmi blízkej. Jeho dcera Vitka Kaprálová byla první žena Jiřího Muchy, mého velikého guru a obdivovaného spisovatele a člověka. Když mluvím o Muchovi, nenecházím slova obdivu, která by dostatečně vystihla velikost tohohle člověka. On si vzal Vitku Kaprálovou, napsal o tom nádhernou knihu. Jmenuje se Podivné lásky. To je zároveň domácí úkol, kterej vám dávám. Sežeňte si knihu Podivné lásky o Vitce Kaprálové. Já o ní leccos vím od Muchy osobně, když jsme o tom mluvili, ale nemůžu to bohužel napsat. Huba mě svědí, ale určitě by mě pozůstalí popohnali před soud. Ono je dokonce dívčí kvarteto Vitky Kaprálový, já mám takovou chuť zajít na jejich koncert a říct jim: Holky, já vám teda o Vitce něco řeknu, abyste věděly. Jinak jako umělkyně, samozřejmě, všechna čest. Umřela mladá, geniální ženská. Udržet tajemství, zvlášť když jde o sex, je pro mě někdy strašně těžký. ( Kdo bude číst, všechno pochopí!) Před 55 lety zemřel zápasník Gustav Frištenský. Ten se narodil v roce 1879. Vím, že mi někdo poslal, jestli to nebyl Fousek?, ke zhudebnění takovej verš: Básník Gustav Frištenský skákal z okna na ženský. Jednou skočil na ženskou, udělal z ní Frištenskou. Schelinger a Kubeš to dělat nechtěli, říkali: Ty seš vůl. Udělej radši texty sám. Jsou stejně blbý, jako tenhle, ale aspoň jsou naše. Tak Gustav Frištenský je takhle spojen s mojí hudební produkcí. Před rokem vstoupil ve Francii jako v první zemi na světě v platnost zákon zakazující nošení závojů a šátků zahalujících obličej na veřejnosti, tzv. burka. To, co mají ty muslimský ženský, jak nevíte, jestli je to ženská nebo chlap. Takovou velkou radost mi ti Francouzi udělali. Oni, kteří to tak prosíraj s tím islámem! Jsou dvoje rozevřený vrata islámu do Evropy, jedna je Francie a druhá je Balkán, za pomoci debilního Bruselu, NATO a všech idiotů. Nebudu se unášet hněvem, ale to mám radost. Sundej si šátek, babo, a vylez z tý černý plachty, jestli máš čistý svědomí. Nebo si odjeď zpátky tam, kde se to vyžaduje. Tam to nos. To byl můj výlev. 50. narozeniny slaví slovenský zpěvák Pavol Habera. Vy, kteří si koupíte moji knížku Generace Beatles, tam se o něm píše pod pseudonymem „Dnes večer ju fikněm“. Já si myslím, že on je jeden z těch lidí, který víc šukal, než hrál. Vzal si dokonce nějakou krásnou světovou Miss. Myslím, že žijou v Bratislavě i v Praze, protože velkopansky vjel autem do tenisového areálu Hamr, a tak jsem si říkal, jak ztrácí soudnost. Jak vlastnictví krásné ženy a popularita zhovadí i hovno… Mezi rockerama moc váženej nebyl. Nevím pořádně proč, ale bylo to tak! Takovej Žbirka i Nagy byli ve větší vážnosti než „Dnes večer ju fikněm“.

60. narozeniny slaví hudebník Slávek Janda, lídr skupiny Abraxas. Se Slávkem jsme udělali několik krásnejch písniček, krásnejch skladeb. On mě seznámil s Imrichem. Já jsem s nima jeden čas spolupracoval velmi intenzivně. Mám Slávka rád. Mrzelo mě, že na jejich oslavu jsem nemohl jít, včera jsem viděl v televizi, že se neskutečně ožrali, byli tam až do rána. Slávek Janda, to je pojem. Jandové, to je slavná rodina. Taky je co slavit v jejich případě, oba jsou geniální.

Před 15 lety zemřel herec Milan Neděla. Milan Neděla byl můj velikej kamarád, proto se o něm zmiňuju. Velkej Slávista. Hrál na mý straně zálohy v Amfoře. Já jsem byl pravý křídlo, Neděla byl pravej záložník. Posílal mi hezký balóny, byl to skvělej člověk. Já si vzpomínám na jednu smutnou vzpomínku z bolševismu. Milan se mi pochlubil, že si koupili se ženou barevnou televizi, ale zároveň mě prosil, abych to nikomu neříkal, protože by to vzbudilo závist a nenávist v jeho okolí, na kterým je taky pracovně závislej. Smutný, no. Smutný je i to, že Milan Neděla, Slávista Slávistů tu není. Jeho syn je, myslím, úspěšnej sportovní redaktor, ale nestýkáme se.

Před 100 lety se při své první plavbě potopil britský parník Titanic. Zahynulo přes 1 500 osob. Já jsem napsal hru, která se jmenuje Pravda o zkáze Titanicu. V kolonce Hry si o ní můžete přečíst. Nedělám si legraci z tý tragédie. Napsal jsem úplně jinej příběh jenom na motto tý námořní katastrofy, obracím to naruby. Myslím, že je to docela slušná legrace. Osobně se tý hry vážím. Považuju ji za lepší hru, než je Dívčí válka. Ale málo platný, Dívčí válka je Dívčí válka. Tu nepřekoná nic. Ale chci říct, že jsem byl úplně znechucenej, jak média, mně to přišlo dokonce tak zrůdný,… jako by to byla oslava. Záplava filmů o Titanicu, nevkus. Žádná pietní vzpomínka na tragédii. Nevkus, vlezdoprdelismus. Oni nemají o čem psát, o čem točit… Byl jsem zhnusenej, stejně jako z vlezdoprdelisty Fero Feniče. Havel umřel a on už 5 minut po jeho smrti běžel, aby se po něm pojmenovalo letiště, letiště Václava Havla, pitomec. Jak lidi nemaj smysl pro pietu, pro slušnost. Jsme banda kreténů.

ROSAMUNDE PILCHER

Teď už zbývá jenom Rosamunde Pilcher. Minule jsem vás o ni ošidil, tak Rosamunde píše, až se jí od plnícího pera kouří. ( Nejsem si docela jistý, zda nemá jedno takový malý zakrnělí mezi nožkami??? ) Slibuji vám, že seženu její fotku. Furt chci otevřít internet, jak ta ženská vlastně vypadá. Ale teď poslouchejte, co nám připravila. Rosamunde Pilcher, Stunden der Entscheidung. Hodina rozhodnutí, tak to přeložili v televizním programu. Poslouchejte ten nářez! To je strhující. Z Ameriky se do Skotska vrací mladá dívka. Její zamilovaný přítel se na ni nedočkavě těší – ona však přilétá s novým partnerem. Tak co se tam asi odehraje? Mladá dívka se vrací ke svému příteli a už si sebou bere nového. To bude překvapení, až na letišti bude čekat její původní přítel a ona už si tam bude dávat francouzáky s novým přítelem z dovozu. Bude nějaká konfrontace, je několik možností. Já jako literát si myslím, že ona zjistí, že přece jen ten její přítel, za kterým přiletěla, je lepší než ten, se kterým přiletěla. Mezitím budou francouzáky s oběma! Hlavně ji bude mrzet, jak se trápí, jak ten původní pláče, jak odchází, ale jak to hrdě nese, jak jim přeje štěstí. Nakonec se k němu vrátí, nebo si je nechá oba, malá mrška. Bude pendlovat Amerika – Skotsko, v Americe bude šukat s tím novým a ve Skotsku s tím původním. Takhle bych to napsal já, ale Rosamunde… Hodina rozhodnutí. Nebudu vás dál napínat, ale taky vám nemůžu říct, jak to dopadne. Asi to rozhodla. Trvalo to asi jenom hodinu, proto ,,Hodina rozhodnutí,, ale rozhodla to. No to musí bejt nádhera!