1. ŘÍJNA OBĚD S PREZIDENTEM – NULTÝ DÍL – MAHARADŽA EXPRES

ZDRHNUL JSEM BEZ PLACENÍ

Pozval mě Miloš Zeman k sobě do volební kanceláře. Jako prezidentský kandidát má v podhradí kancelář v ulici, která vede k hradu. A vybral si dobře. V pěkným starým paláci, ale tam jsou vlastně samý starý paláce. Jeho tajemník už na mě čekal. Tak jsme se s Milošem objali a měli jsme opravdu oba upřímnou radost, že se vidíme. Miloš mi řekl: „Já, Ringo, vím, o tvé masivní podpoře v médiích, kterou mi vyjadřuješ. Chtěl jsem ti za to poděkovat, jsem ti za to vděčný.“ Já jsem říkal: „Miloši, nemusíš mi být ani vděčný, ani mi děkovat. Je to má povinnost. Já jsem tvůj člověk a na rozdíl od ostatních politiků se vyznačuju věrností a loajalitou. A já s tebou půjdu až do pekel, Miloši. Buď na Hrad, nebo do pekel. Když to špatně dopadne, tak za tebou přijedu na Vysočinu a budeme objímat stromy spolu.“ Vždycky užijeme velkou legraci, když se vidíme, protože máme tolik společnejch zážitků. Ptal jsem se: „Miloši, co tvoje holčička?“ Protože se pamatuju, jak přijela Ivanka s kočárkem a tam bylo batolátko. A Miloš říká: „Ty vole, ta holčička je na vysoký. Tý je 18 let.“ Tak jsme oba zahořekovali, jak ten čas strašně letí. Mluvili jsme o prezidentských kandidátech a myli jsme jim zadky. Jedinej, kdo vyšel z toho dobře, byl Schwarzenberg, kterýho má Miloš rád a já taky. Je to čestnej chlap, kterej nekrade, je poctivej, říká věci jako Miloš, co si myslí, nic nepředstírá. Miloš si vzpomněl na krásnou story. V parlamentu Schwarzenberg klimbal v lavici a jeden z kolegů z jeho strany k němu přišel, protože mělo bejt hlasování, tak ho budil a ťuká mu na rameno a říká: Vstávejte, pane hrabě, budeme hlasovat. A Schwarzenberg se zvedl a říká mu: Já jsem kníže, ty vole. To je přece nádherná story. Tak jsme se zasmáli, dali jsme si kafe. Miloš mi nabízel Zemanovku, rozuměj becherovku. Já jsem si nedal, protože jsem tam byl autem. Říkal jsem: „Miloši, tu si dám, až budeš prezidentem, protože když mě chytnou ožralýho v autě, tak ty bys mi dal určitě prezidentskou milost.“ Tajemník mi říká: „Ringo, měl by ses aspoň trochu seznámit s Milošovým programem, protože Miloš je pro velké omezení prezidentských milostí.“ Což je skvělý, s tím jsem v podstatě souhlasil. Říkám: „Ano, ale až po té milosti pro mě za tu opici. Pak už to zrušte, kluci.“

Šli jsme vedle do místnosti, kde byla malá tiskovka, byli tam asi tři novináři. Žádnýho jsem neznal, tak jsme si s Milošem povídali o politice. Byl tam štáb s kamerou, kterej nás natáčel, a Miloš říkal, že si z toho sestříhá takovej volební medailon. Každej den tam přijde někdo z jeho přátel a on si z toho nechá sestříhat předvolební medailonek. Tak jsme to natočili. Prokládali jsme to samozřejmě, jak jsme si vzpomínali, spoustou legračních věcí z parlamentu a ze strany. Zavzpomínali jsme si na našeho dobrýho kamaráda Pavla Dostála. Miloš mě pozval na oběd. Teď jsem si uvědomil, že mi říkal: Půjdeme, Ringo, potom spolu na oběd. Tak jsme šli, dole v tom paláci, kde má kancelář, je restaurace, krásně vyzdobená. Sedli jsme si a já jsem si říkal: Sakra, co si dám? Víte, jak já jsem náročnej na kuchyni, jak nikde neuměj, troubové, vařit. Chtěl jsem guláš, říkal jsem Milošovi, že ten se nedá zkazit. „To bys viděl, jak se dá zkazit guláš. Já, jak teď jezdím kvůli volbám, tak jsem už měl tolik hnusnejch gulášů…“ „Tak si dám vepřovou krkovičku, ta je dobrá, je prorostlá.“ Přinesla servírka krkovičku, já jsem se mohl posrat vzteky. Ovládl jsem se kvůli Milošovi, abych mu nedělal ostudu v jeho hospodě. Navíc hospoda byla plná lidí. Krásný houskový knedlíky, opravdu kuchař udělal dobrý knedlíky, vypekl nádherně krkovičku, dal tam zelíčko a celý mi to zalil tou hnusnou zasranou hnědou univerzální omáčkou, za kterou já bych kuchaře zabíjel. Úplně to zkurvil, tu vepřovou. Normálně jdu do kuchyně, rukou podržím ty knedlíky, to maso a to zelí, nakloním talíř a vyleju ten hnus do umyvadla. A říkám kuchařovi: „Dej sem olej, ty blbe.“ A naliju to na to jídlo, a pak to teda dojídám. Proto se mnou nikdo z kapely nechce sedět v hospodě. Jak mě viděj, že jdu jíst, tak prchaj, všichni herci. Já už to pak dojím. Kuchař říká: „Já vám tam dám tu šťávu.“ Já ale vím, že už to nesmím dát z ruky, protože jakmile mu tam nechám ten talíř, aby mi tam dal tu šťávu, tak mi tam flusne, protože jsem ho nasral a urazil, debila. Já vím, jak Káča měla smrt, oni ten hnědej hnus lejou na všechno. Na ptáčky, já se divím, že to nelejou do čaje, nebo do kafe. Káča si dala krásnej biftek a na to jí nalili tenhleten hnus. Snědl jsem to, rozloučili jsme se s Milošem, já jsem jel domů, a teprve na cestě domů jsem si uvědomil, že Miloš řekl: Půjdeme spolu na oběd. Ale neřekl: Zvu tě na oběd. Do prdele, já jsem odešel bez placení. Jakoby automaticky jsem se nažral a odešel jsem. Styděl jsem se. Říkal jsem si: Musím zavolat tomu tajemníkovi, nebo přímo Milošovi a říct mu: Miloši, promiň, jsem blbej, a nedávám pozor! Jdeme spolu na oběd.“ Není „Zvu tě na oběd.“ Miloš mě má rád a zná mě, já mu to vynahradím, tuhle hanbu, ale omluvit se musím.

MARTINÁK POCHVÁLEN PŘED NASTOUPENOU JEDNOTKOU!

Hráli jsme v Havlíčkově Brodě. Velkej úspěch, velká návštěva, skvělí lidi, zase byl Jarda Sypal u opony a radoval se. Ze začátku byl nervózní, ale jak se sál plnil, Jarda zářil a ke konci zase říkal: „Ringo, pojď se podívat. Je to narvaný až po strop.“ Měl jsem radost, nálada v divadle byla výborná. Pochválil jsem Petra Martináka, protože si pochvalu zasloužil. Jak se mu na jednu stranu smějeme, že on jako student Žižkovy vojenský akademie je akurátní a pořádnej, byl by z něj dobrej důstojník, kdyby se nezvrhl v herectví, ale tady se to obrátilo ve prospěch souboru, protože on si udělal na Bivoje úplně nový, krásný rekvizity. Kostým pěknej si přinesl, kance si opravil, kly mu přilepil, palici nádhernou novou si udělal. Jardovi Sypalovi lumírovskou harfu novou vyrobil. Já jako truhlář amatér si umím představit, kolik času tím strávil, on si udělal, stejně jako já ve stodole v Krkonoších, doma truhlárnu v jednom pokoji a tam truhlaří. Chytlo ho dřevo. Stejně jako mě. 20 let jsem dělal v Krkonoších užitkovej nábytek ve stodole a bavilo mě to. Jak by ne, vždyť můj dědeček byl ve Vídni uměleckej truhlář a i tatínek se vyučil truhlářem, než mohl jít na Konzervatoř. Mám kompletní mašiny Black and Decker. Petr Martinák taky. Tak jsme si pokecali a dostal pochvalu před celým divadlem za to, co udělal.

MISTŘI Z DRUHÉ LINIE!

Můj kamarád Pavel, kterej mě vozí na vystoupení, když má čas, mně už přes rok doporučuje nějakýho Romana Pokornýho, vynikajícího kytaristu, kterej ho uchvátil. Slyšel a viděl ho U Malýho Glena na Malý Straně. Já jsem říkal: „Samozřejmě, mě zajímá každej, kdo dobře hraje, protože hledám pořád skladatele mimo Kocába a Pavlíčka, který nemaj čas, kterejm jediným důvěřuju. Helekalovi taky, Helekal dělá specifickou muziku, jak říká Zdeněk Rytíř tzv. rodinný beat. Já, jestli budu točit ten televizní sitcom Čechy krásné, Čechy mé, budu potřebovat minimálně dva vynikající hudební skladatele. Ještě mám v záloze svýho slovenskýho kamaráda kytaristu, hrál mi na vernisáži v Bratislavě. Takže mám vlastně tři, jednoho slovenskýho a dva český. O Pokorným jsem to ještě nevěděl, tak konečně minulý týden, že se tam vypravíme. Tak jsem si to napsal do deníčku, rezervoval jsem si to, protože už jsem několikrát uvedl všechny ve zmatek, že jsem Pavlovi řekl, že půjdeme. On volal Romanovi, aby se na to připravil, že přijde stařičký mistr. Mistr se pak na to vysral, buď byly Vraždy v Midsomeru, nebo jsem usnul. Tak jsme přišli ke Glenovi, ptal jsem se personálu, komu ten Glen patří, protože vím, jestli to nepletu, tak Jitka Asterová má toho starýho Glena za manžela, nebo ho měla za manžela. Vím, že se ho hodně bála, že z něj měla hrůzu. Tak mně to tenkrát přišlo legrační, nejdřív si ho holka vezme, a pak z něj má hrůzu. Nevím, jak to je, je to bez záruky. Říkali, že majitel Glena je Američan, velmi šikovný člověk, který dělá do všeho a všechno mu jde. Je taky bubeník a otevřel si muzeum bolševizmu, což vypadlo z servírky, která ho velmi chválila. Nemůže samozřejmě říct o svým vedoucím, že je kokot, třeba kokot není, musím se Jitky zeptat, až ji uvidím. Začali chodit muzikanti, nejdřív přišel bubeník připomněl mi doby mého mládí, jak začal rozbalovat, stavět bubny. Stavěl je 25 minut, jak si kotlíky rovnal a ty stojánky seřizoval, aby to měl přesně, přesně tak, jak jsem to dělal před mnoha lety já. Tak jsem se s ním dal do řeči, říkal, že je absolvent Ježkovy konzervatoře, jmenoval nějaký svoje profesory, to mně přišlo legrační, protože když já jsem byl mladej kluk a hrál jsem, tak to byly ještě děti. Sympaťák, nehraje na Zildjiany jako já, měl bubínek Premier Ludwig a malej bubínek, velmi pěkný mašiny. Tak jsem mu říkal, jak ,,blbej,, nástroj si vybral, a on se mnou souhlasil. Říkám mu, nemůžu zapomenout, jak z Lucerny po plese ve 4 hodiny ráno v mrazu….. v lednu na stanici čekám na tramvaj, která jezdí jednou za hodinu a se mnou na tý refíži v tom děsným mrazu jenom basista s basou a já s těma bednama. No, příšerný. Pak už to bylo lepší, pak už mně bicí stavěla technika a já za Schelingera, a i za Sodomy, přišel na jeviště a bubny byly postavený od Bédy Maruštíka. Už jsem si je jenom sešteloval. Tak jsme pokecali, přišel mladý kluk, basák…mánička, všichni slušný muzikanti jsou máničky. Říká mi: „Pane Čech, můj tatínek hrál u vás v kapele se Schelingerem.“ A já řikám: „Jak se jmenoval tatínek?“ „Eichler.“ Říkám: „Jéžišmarjá, Eichler, bubeník, no samozřejmě.“ Hrál u mě výtečnej bubeník a pamatuji se, že jeho tatínek byl kdesi starostou, tenkrát byl ještě předseda národního výboru. Takže jsem to dával na jevišti k lepšímu, na bicí nástroje hraje pan Eichler, jehož tatínek je předseda národního výboru. Přišel Roman Pokorný, čekal jsem, že je mladší, pravda třikrát míň než já, ale starší než jeho hudebníci. Sympaťák, vytáhl spoustu krabiček, neskutečně udělátek…skoro řidící pult v Voyageru položil na zem. Kluci hráli jak bozi, hráli nádherně, s takovou vervou, s takovým vodpichem a já to poznám, že to nebylo jen kvůli mně. Oni prostě takhle hrát uměj, ještě jsem říkal Pokornýmu, jak jsem byl překvapenej, kde se vzali tihle výteční, geniální kytaristi, kde vyrostli? Vedle těch Jandů, Hladíků, Říhů a Kubešů, kteří ovládali kytarovou scénu na tolik let, vlastně na celé dvě generace…tak pod nimi v podpalubí vyrostla takováhle elita. Moc se mi to líbilo, když jsme se loučili, tak jsem mu řekl, že ho zvu ke mně. Tento týden by měl Roman přijít a dám mu nový texty. Říkal jsem mu, že některý texty se Pražskej výběr stydí hrát, jak zestárli a zdůstojněli, to, co by před 20 lety nadrtili a za co by mě plácali po ramenou, tak teďka už maj rozpaky, jestli je to důstojné, no tak uvidíme. Udělám cédéčko jazz-rockový, a s těmahle vynikajícíma muzikantama vymyslím schéma úplně jiný. Vymyslím zase desku, která bude shocking, doufám, že Roman Pokorný bude výtečnej skladatel, tak skvělej jako hraje. Nechte se překvapit, já budu překvapenej taky. Doufám, že příjemně!

NULTÝ DÍL

Bylo natáčení nultého dílu programu Cupování, sešli jsme se na ČT 1. Točil to Petr Burián, já jsem hned, jak vešel do dveří, se mu omluvil, že jsem řekl, že je z prdele režisér, že hovno umí, že je druhá liga. Řek jsem mu: „Péťo, víš, že já to nemyslím vážně, já vím, že seš dobrej, ale musíš pochopit, že když mám synka výtečnýho režiséra, takže musím všechny ostatní pomlouvat a vychvalovat jenom synka. I když samozřejmě jeho práce se chválí sama.“ Burián říkal: „Ale já to pochopil, protože vím, že seš vůl, tak tě znám a vůbec se na tebe nezlobím, takže jsem to nevzal vážně.“ Tak jsme točili, sešlo se nás tam pět těch moderátorů, byl tam Kušturica alias Kohák, tak jsme se hned uvítali a pak tam byli tři lidi, který neznám. Jedna přišla s krásným miminkem,. S manželem měli miminko, tak to si vzali, protože kojila, tak jsme na ni čekali, než přišli. Miminko bylo krásný, znáte moji slabost pro miminka, čuměl jsme na něj, nádhera. Její manžel je nějakej ekonom, nevím, jak to prostě šéfredaktor srovnal, byla tam manželka nějakýho politika, co jsem tak z těch náznaků vypozoroval, že by měla mít velmi blízko k Zaorálkovi, blízko, dokonce snad velmi blízko, nejblíž jak to jde, ale zase bez záruky, všechno z třetí ruky…já jsem navíc nedával pozor, protože jsme si s Kusturicou vyprávěli kraviny. Takže maminka s miminkem, ta nevím, na jaký obor byla dobrá. Pak ženská na politiku, ta mi každou druhou větu v tom programu říkala: ,,Pane Čech, za tohle by vás v Americe zavřeli,,. A já říkám: „Proto jsem tady, ne v Americe. Amerika ztratila, slečno, svobodu, je zcela v prdeli a jestli chcete, aby to tady bylo taky takový, tak si hodíme mašli.“ A nebudu smět říct černou! Hodím si mašli tmavé barvy! HOVADA! A pak člen poroty…takovej sympaťák, tatínek toho miminka, manžel tý s tím miminkem, tak ten myslím, že byl odborník na ekonomii. Celou tu dobu mi říkal, že bych měl bejt prezident, ale nepoznal jsem, zda to myslí vážně, nebo si ze mě dělá prdel. Souhlasil se mnou téměř se všema názorama a to je vždycky trochu podezřelý, na to si musíte dávat pozor a to i když mi to v tu chvíli zalichotilo.

BYL JSEM KURVA!

Uváděla to slečna Písařovicová, myslím, že je ze zpravodajství. Hned jak jsme se sešli, tak mi vyčetla, že před 20 lety jako holčička se zúčastnila tý soutěže, co uváděl Trávníček a neupřímná a dementní Laurinová. A hned mi vyčetla: „Pane Čech, vy jste mi dal tenkrát 8 bodů, a proto jsem tu soutěž nevyhrála. Ještě teď se na vás celá rodina zlobíme.“ Říkám: „Písařovicová, vy jste jako holčička byla určitě velmi krásná, a protože jste mi neprojevila patřičnou náklonnost, nebo svoje dívčí oko jste neobracela často k Mistrovi s obdivem, místo toho jste čuměla na Trávníčka…tak to mě zřejmě nasralo, já prostě takovýhle holky trestám. Omluvte mě celý rodině a už to nikdy neudělám.“ Ptal jsem se jí, jestli zpívá, ona říkala, že ne, že toho potom nechala. Říkal jsem: „Tak to je škoda, to jste mohla zpívat i při tom uvádění v televizi.“ Ona na to: „Když oni mě pak už v kapele nechtěli.“ Tak jsem jí poradil: „Slečno Písařovicová, postavte si svoji kapelu, třeba jenom z holek, já vám udělám nějakej pěknej text, abych vás odškodnil za těch 8 bodů, kterými jsem vás připravil o první místo.“ Točili jsme, co k tomu mám říct? Takhle se to nedá dělat. Kusturica a já jsme perlili, jeli jsme jak fretky a ti tři nešťastníci, bylo to nevyrovnaná pětka. Nemůže je televize dát vedle takových dvou vlčáků, protože to je, jako kdybybojovali v judu nebo v karate a proti nim stáli dva karatistický mistři. Oni s náma prostě nemohli udržet krok, ať dělali, co dělali a nebyla to jejich vina. Mě to mrzelo, protože je to, jak když se vytahujete na ty druhý. Já jsem se jim potom omlouval, říkal jsem: „Nezlobte se, já jsem prostě musel jet tak, jak umím. Nemohl jsem s ohledem na vás ubrat plyn. Nechtěli jsme vás nějak zesměšnit, že nevíte, co říkat.“ Nebo víte, ale neumíte to podat, aby lidi řvali smíchy! Jestli to přijali, nevím. Říkal jsem šéfredaktorovi, ať pozve Markoviče. Tam musí bejt Markovič, Petr Novotný. Když máme vtipně komentovat události, tak ta pětka musí bejt vyrovnaná. I Šmoldas by s náma držel krok. Je to nultej díl, a ten se vysílat nebude. Musím ještě říct Prouzovi, aby mi ho natočil, abych to viděl, co jsme zplodili.

UČ SE OD MISTRA KOHÁKU! I

Kusturicu jsem sprdnul. Říkal jsem mu: „Koháku, nauč se jednu věc. Řekneš něco vtipnýho, to má tečku, vrchol, a pak už drž hubu. Ty seš jako Helena Růžičková, ty řekneš něco velmi vtipnýho,…. lidi ti tleskaj, smějou se a ty k tomu něco dodáš. A už je to trochu horší. A to ti nestačí. Tak k tomu zase ještě něco dodáš. A to už je úplně v prdeli. Takže jsi ten fór vystavěl až k vrcholu, a pak jsi ho uvedl zase dolů do prdele, Koháku. Ale seš mladej, seš talentovanej, budeš jednou dobrej.“ Požádal jsem ho o mailovou adresu Jágra, abych mu poslal rozkrytí a vysvětlení verbálního konfliku – JÁGR – KUBELKOVÁ – RINGO který si Jarda špatně vysvětlil a vzkázal mi po Náhlovským, že jsem kokot! Tak s tím jsme se rozloučili.

FICO PROGRAM POJEBAL!

Od ledna to má běžet, hodně z vás ze Slovenska mi psalo, abych do toho šel, psali jste mi: Ringo, jdi do toho, je to pěknej program, na Slovensku se líbil. Běžel skoro 6 let, než ho Fico zastavil pro urážky poslanců. Jestli ho zastavil Fico pro urážky poslanců, tak tady ho zastavěj už za čtvrt roku. Tak jsem to zvážil, dám na své slovenské fanoušky, protože i mezi nima jsou gardisti, ale budu trvat na tom, že si vyberu složení tý poroty. Těch 5 lidí si odsouhlasím, když mě tam budou chtít. A budu tam jednou za měsíc, ne každej tejden. Už za tři neděle bych vás nasral a přestali byste mě mít rádi. Abych nedopadl jako Petr Novotný.

DÍKY LUBO!

Mám pro vás některé novinky, a sice: správně mě moje přítelkyně ze Slovenska upozornila, že obraz JEŠTĚ NETUŠÍ, ŽE NAKOUPIL nemá legendu, přestože ta legenda existuje. Byla tak skvělá, že mi ji dokonce poslala. Budete ji mít tady jako prémii. A zavolám webmasterovi Martinovi, aby ji přidal k tomu obrazu dolů do kolonky obrazy. Ukážu vám taky svůj novej obraz DĚVOČKA! TY UŽE KURÍLA SVOJEVO MÁLČIKA??, ke kterýmu mám azbukou, foneticky, vlastně nevím, jestli je to foneticky zlatou popisku. Uvidíte sami. K němu legendu ještě nemám, ale tu si vychutnám! Mám dobrej nápad na obraz, to nechci vykecat, to se teprve dozvíte.

MAHARADŽA EXPRES

Přišel ke mně Petr Novotný na poradu. Přišel s vnučkou, s Esterkou, krásná tříletá holčička a mluvila tak, a chytře, že nás nepustila s Novotným vůbec ke slovu, tak ji Petr musel zabavit. Bylo vidět, jak je na ni pyšnej! Opravdu nádherná holčička a co už toho ví! Ze skvělejch rodičů může bejt jenom skvělý dítě. Co vám mám říkat! Mluvili jsme o tom, kam pojedeme. Já jsem mu vyprávěl o Lesbu, jaký to tam je krásný. Jakej je to nádhernej ostrov, že by tam Petr měl taky posílat svoje turisty. Petr říkal: „Já jsem si letos pronajal ještě větší destinaci na Krétě, měli bysme tam jet psát.“ Říkám: „Péťo, kam my vlastně vůbec pojedeme? Pojedeme spolu ještě v životě někam, mimo tý Kréty na to psaní?“ On říká: „Ano. Na jedný věci budu trvat, protože jsem tomu už věnoval spoustu energie. A to je ten Maharadža Express.“ Jestli si vzpomenete, v minulých deníčcích jsem popisoval nádhernej vlak, čtyřhvězdičkovej hotel, kterej jede přes Indii. Jede po těch nejkrásnějších místech, je tam jídelní vůz s vynikajícím jídlem. Je tam ložnice s peřinama, vlastně v Indii ne s peřinama. Je to prostě nádhera. Moje představa, jak nevycházím z vlaku, z okna koukám na Tádž Mahal, na Gangu, nepůjdu k ní…Petr mi přinese trochu vody v hrníčku, zatím co budu pít whisky a hulit doutník. Souhlasil jsem: „Ano, pojedu, ale hlavně mi řekni včas.“ Petr říká: „Na jaře. Ono je to složitý. Oni jezděj asi 4 ty vlaky po různejch částech Indie, tak já musím vybrat.“ Já jsem říkal: „Tak vyber ten, kterej jede nejdelší trasu.“ Petr se smál a říkal: „Ty vole, ty, kterej už po 4 dnech chceš k vnoučatům a obtěžuješ mě, stejská se ti, ty chceš jet přes celou Indii? Vyberu nejkrásnější destinace a tam pojedeme.“ Tak to jsem potvrdil a říkal jsem mu: „Hlavně mi včas řekni, kdy pojedeme.“ Na Maharadža Express se těším. Taky jsem říkal, že bysme měli zajet do Alp, protože oba máme rádi hory. Říkal jsem mu: „Sežeň nějakej hotel, kde z okna je vidět na Matterhorn, nebo na Monte Rosu, třeba v Interlaken a tam pobudeme tři dny. S dobrou hospodou, to je samozřejmě podmínka. Psaní, oběd, psaní, večeře, psaní, noční večeře a v posteli si povídat o šukání před dvaceti lety a torzu, které s toho zbylo! Tři dny v Alpách a uděláme toho hodně.

SANDRU MÁME NA ,,TROJÁKA,,

Ptal jsem se ho, jestli taky píše jako já. Petr říkal, že píše, ale teď jsem zapomněl co. Mluvili jsme o našich programech, on říkal, že ten svůj program, co má se Sandrou Pogodovou, si začne prodávat sám. Bude se o to starat, protože si mi Sandra stěžovala, že nemaj kšefty, protože Petr jezdí s turistama po světě. takže si uvědomil, že to je chyba, když má takovouhle hvězdu a nestará se o představení. To představení je prej pěkný.

VYDĚŠENÍ DIVÁCI!

Já jsem se s ním radil o tom, že jsme všichni překvapení, když na mém novém představení ,,RINGOVA ŠKOLA ŽVOTA A SEXU,, že se lidi tak moc strašně nesmějou. Že jsem zjistil, že jsou šokovaný, že jsou vyděšený tím co se děje na jevišti….. Já jsem se chlámal smíchy, herci se váleli smíchy, Sandra se válela smíchy, Novotný, když jsem mu z toho četl kusy, tak se válel smíchy… Tak jsem mu říkal: „Co s tím, Petře? My to pak hrajeme a lidi nejsou zvyklí na takovýhle výrazy. Oni se jdou smát jako na Dívčí válku a najednou viděj, jak pedofil vypráví, jak šukal ovci. A všechny ty eduty, jak se lesba zasekne v raketoplánu Columbie… A jak kurvy nechtěj šukat ze senátorem, kterýho vyhazujou z bordelu…Ono je to děsí, protože jim to nepřijde tak legrační jako mně.“ Tak jsem říkal: „Petře, co s tím? Budeme to hrát prvního listopadu U Hasičů. Tak, prosím tě, přijď, musíš se na to podívat a říct mi, v čem si myslíš, že je chyba.“ Pojedu s hrůzou do Brna, do Semilassa. Vezmu si s sebou dostatek vtipů, abych to zachránil, ale uvidíte sami. Já taky tady uvedu nějakou ukázku z toho, abyste mohli posoudit, jestli to je legrační, nebo ne. Já si myslím, že je to komediální drama ze sexuální oblasti. Jako jsou třeba Vraždy z Midsomeru. Je to vlastně detektivka, která je nadsazená. Tohle není nadsazený, tohle je reál. Tak uvidím. Ještě o tom budu přemejšlet. Až začneme zkoušet na to Brno, tak se o tom s herci znova poradíme. To je asi všechno.

Kalendář

CIOLKOVSKIJ ???

Před 155 lety se narodil ruský fyzik a matematik Konstantin Ciolkovskij, průkopník kosmonautiky. Vždycky, když něco takovýho čtu, tak mám trochu výčitky svědomí, protože mám tzv. normalizační syndrom, jak jsme ve škole od první třídy slyšeli, jak Rusové jsou ve všem nejlepší, jak jsou geniální. Moc jsme tomu nevěřili už jako děti, hnusilo se nám to. Pak když jsme viděli ty ruský turisty, jak měli ty kabáty až na zem, jak měli klobouky nevytvarovaný, smáli jsme se jim. Tak se nemůžete divit. Ciolkovskij byl možná dobrej jako fyzik a matematik, ale já jsem prostě nevěřil ničemu, ničemu! Chudák Ciolkovskij to odsral taky. Ciolkovskij, měl jsi smůlu, že tě Rusové tak tlačili. Třeba bych na to přišel sám, žes byl dobrej fyzik.

ROTHSCHILD – TÁTA PENĚZ!

Před 200 lety zemřel německý bankéř Mayer Amscher Rothschild, zakladatel bankéřské dynastie, kterej se narodil v roce 1744. Tak tomu věřím, že byl vynikající. Nechal po sobě nesmírný bohatství. Rothschild je, nechci se rouhat, drazí potomci husitů, pro mě představitel dobrýho hospodáře a chytrýho chlapa. Doporučuju, abyste si přečetli knihu o Rothschildech. Ono jich je víc, ale zjistěte si, která je seriózní. Přečtěte si, jak on vychovával svý syny, co jim vtloukal do hlavy. Co je naučil, jak se maj chovat. Já když slyším jméno Rothschild, jsem naplněn obdivem, pak když slyším slovo - rozpočtový schodek, tak bych vraždil. Měli by se to učit všichni nazpaměť. Nemůžeš vydat víc, debile, než dostaneš. Dlouhá cesta, marné volání. Ať jdou do hajzlu.

TOMÁŠ LIESLER A SLUNCE

Před 100 lety se narodil malíř a grafik Josef Liesler. Zemřel v roce 2005. Já se o panu Lieslerovi často zmiňuju v souvislosti s jeho synem Tomášem. Měl dva syny, Tomáše a Lukáše. Znám oba dva, ale Tomáš je můj velmi dobrý přítel. Byl to Tomáš, kdo se mnou objevil tajemství pionýrského bubínku. Pojí nás celoživotní přátelství. Já mám k Tomášovi velkej obdiv, je to nesmírně vzdělanej člověk. Vy, kteří nečtete moji literaturu, tak jen pro vaši informaci. Tomáš Liesler celej život… mně to přijde legrační, i když to obdivuju. Slunce se točí na pólech rychlejc než na rovníku. Nebo něco pro Petra Novotnýho, ten mi to hned vrazí po přečtení tohohle deníčku, nebo naopak Slunce se točí na pólech pomalejc než na rovníku. Tak nějak to je. Ale tahle anomálie, kterou vědci nedokážou vysvětlit, tou se obírá právě Tomáš. Tomáš celej život počítá. Já si z něho dělám legraci, když se náhodou vidíme, tak říkám: „Odložil jsi tužku a budeš pokračovat a2 + b2 = c2?“ Nebo možná že jsem spletl i tohle. No, ať se Novotný vyřádí. Není to ale nádhera? Vtipnej, geniální, inteligentní člověk celej život počítá tenhle problém s tím otáčením Slunce. Tomáši, tvoje starosti bych chtěl mít, ale seš fajn kamarád.

NEDVĚDŮM DOŠLI PRACHY!

65. narozeniny oslaví písničkář František Nedvěd. Já mám rád oba Nedvědy. Fakt je, že toho druhýho, znám líp a jsem s ním ve větším kontaktu. Franta Nedvěd je zvláštní chlap. Říká se o něm, že je neskutečně protivnej. To může bejt, to je ale leckdo. Franta Nedvěd je velmi úzkostlivej na peníze. On vždycky po koncertě, co mi tak pořadatelé vyprávěli, jde a počítá lidi, počítá řady a počítá peníze. A vždycky se hádá, protože má pocit, že je neustále okrádán. Což není zas tak daleko od pravdy, ale ne od pořadatele. Okrádán je všude, v obchodech, od státu, na daních, tam ale nelze trestat. Kdežto s pořadatelem se lze hádat. Jejich dlouholetý sourozenecký spor mě velmi trápil, protože jde o dva výjimečný jedince. Petr Novotný mi jednou ve slabé chvilce přečetl ten dopis, kterej napsal Honza Nedvěd Frantovi, a ten byl tak strašnej, že se vůbec nedivím, že se Franta Nedvěd nasral. Ale jsou to bratři, tak nějaká facka by to možná spravila. Ale jeden se urazil, druhej to neuznal a né a né se omluvit. Spor byl neskutečnej, a zisky s obrovské popularity ležely ladem. Lidi by chodili po tisících stále na jejich koncerty. Petr mi vyprávěl: „Já jsem udělal jeden pokus. Věděl jsem, že ten Franta má rád Toyotu Land cruisera, toho velkýho. Tak jsem jel jsem do Toyoty a půjčil jsem si toho nejkrásnějšího, toho nejdražšího džípa. A říkal jsem: Buď vám večer přivezu peníze, nebo vám vrátím džíp.“ „Tak jsem jel k Frantovi Nedvědovi, postavil jsem mu ho před okna tak, aby na něj dobře viděl,…. ten novej džíp zářil ve slunci, vypadá božsky to nový auto.“ A říkal: „Františku, když mi podepíšete smlouvu, že 10 vystoupení odehrajete společně s bráchou tak jako dřív, tak tady ten džíp nechám a je tvůj. Dostaneš ho ode mě darem.“ A Franta Nedvěd s ním vyrazil dveře. Někdo řekne obdivuhodná vytrvalost, já myslím mírná blbost. Zaprvé bratři nemaj mít mezi sebou žádnej spor, když, tak se dá vyřešit fackou nebo dlouhou hádkou, která vyústí ve smír, ale tohleto… Přišli o strašně moc peněz, ztratili hodně fanouškům a teď, když jedu autem kolem těch příšernejch květináčů na Praze 5, tak vidím billboard ,,OPĚT SPOLU,,. Oba bratři Nedvědi. Hoši, došly vám prachy, tak jste opět spolu. Běžte do prdele, bratři se nehádaj, pamatujte si to kluci!

KAREL KRAUTGARTNER

Před 30 lety zemřel hudebník, skladatel a dirigent Karel Krautgartner. Narodil se v roce 1922. O celých 7 let později než můj tatínek. Jazzman až na půdu, kapelník vynikající, geniální hudebník, nikdo mi v tomhle určitě nebudete odporovat. Já mám jednu fotku, na kterou jsem pyšnej. Krautgartner hraje na klarinet a za ním je vidět, jak ho doprovázím na bicí. Tu fotku miluju a hýčkám. Já jsem, pravda, trochu rozostřenej, proto ji žádný noviny nechtěly otisknout, ale je poznat, že jsem to já, i podle mých bicích. Poslouchal jsem ho na Östrerreich drive, tam já jsem čerpal hity za bolšána. Poslouchal jsem tam všechny ty šlágry, který jsem dělal, ty mají původ na týhletý stanici. A vždycky každou tu hodinu, bylo to ráno mezi 7. a 8., já jsem si to nahrával na magnetofon Grundig, páskovej, krásnej, kdepak je mu konec? Jo, Franta Řebíček ho koupil, zvukař z Mozartea. Kdo ví, jestli ho ještě má, ale asi jo. Dneska už je to historický kus do muzea. To jsem si nahrával a vždycky Krautgartner měl nějakou nádhernou pecku s bigbandem. Měl jsem radost a zároveň mi bylo smutno, že musel odejít tak geniální člověk. Pravda, géniové odcházejí, protože ti, co zůstávají, ti u nás dopadnou velmi špatně.

TŘEBA JAKO SAVANAROLA!

Před 560 lety se narodil italský mnich a náboženský reformátor Girolamo Savonarola. Byl popraven v roce 1498. Jeho příběh je poučný. Savonarola kritizoval zlořády, kritizoval nepravosti. Všichni jásali, oslavovali ho, byl prakticky do Florencie donesen na ramenou. Netrvalo dlouho a upálili ho. Taková je vděčnost lidí, takhle lid odplácí jakoukoliv snahu o jejich dobro. Fakt je, že on byl magor. Byl fanatik, byl vizionář. To se moc nenosí. Když jsem chválil doma Špidlu, protože Špidla byl dobrej jako ministerskej předseda, chválil jsem ho za jeho názory, protože já jsem v parlamentu seděl v klubu proti němu a obdivoval jsem jeho preciznost a píli… já o tom dokonce píšu v knížkách na několika místech. A říkal jsem, že má Špidla vizi, že je vizionář, Michal mi řekl správně: „Tati, ti jsou nejnebezpečnější. Jak máš nějakou vizi, kterou chceš fanaticky uplatnit, v tom je největší nebezpečí. Do prdele s vizema.“ Má pravdu synek! Savonarola to potvrzuje.

GOETHE URČITĚ VŠECHNO VYKECAL….

Před 220 lety se narodil německý spisovatel Johann Peter Eckermann, blízký důvěrník Johanna Wolfganga Goetha. Blízký důvěrník, to znamená, že si všechno říkali. Já, jak polidšťuju génie ve vašich očích, tak si představuju, jak přišel Eckermann ke Goethovi na kafe a Goethe mu říká: Člověče, já jsem sbalil takovou mladou holku, je jí snad teprve 17. Ulrika von Levetzow se jmenuje. A Eckermann říká: Ty vole, to teda, Johanne, to máš teda kliku. A už jsi ji šukal? A Goethe říká: Ne, ještě ne. Ona je strašně mladá. Na ni musím pomalu. Ale má pro mě slabost, dneska ke mně přijde, mohlo by to dobře dopadnout. A Eckermann říká: Ožer ji a uvidíš. To bych ti přál, ještě před smrtí takovou sedmnáctku. A druhej den, jak přišel znovu zvědavý Eckermann, tak Goethe říká: Hochu, už tam byl, už tam byl celej a vypadá to, že tam bude ještě častěji. A Eckermann mu to závidí. Přeje mu to a současně mu to i závidí, protože jako chlap je vzrušen, když mu Goethe vypráví podrobnosti: Já jsem ji pak otočil… a zvedla nohy… a křičela: Ich komme, ich komme, protože to byla samozřejmě Němka. A Eckermann se málem ztopoří, říká to, co říkáme všichni praví muži: Až tě, Wolfgangu, omrzí, nepřenechal bys mi ji? Až ji odkopneš, přihraj mi ji, ať si taky užiju. Vám, kterým to přijde divný, věřte, že to takhle určitě bylo. Věřte zkušenému.

RICHARD TŘETÍ NEBYL VRAH!

Před 180 lety zemřel skotský básník a spisovatel sir Walter Scott. Narodil se v roce 1771. Vynikající spisovatel. Já mám velkou slabost pro anglický literáty, zvlášť z týhle doby jako je Walter Scott. Mám mu za zlý jedinou věc. On dobře věděl, že Richard III. nebyl vrah, nikoho nezabil, neměl hrb, byl to ušlechtilej, moudrej vládce, kterýho protivníci zabili, zavraždili, zničili, pomluvili jeho památku, pošpinili ho. Walter Scott to věděl, nezastal se ho, nechal žít mezi lidmi tu příšernou představu. Naopak za jeho vlády zažívala Anglie velký rozkvět, bylo v ní bezpečno. Tak aspoň když ne Walter Scott, tak já před gardistama a mýma milýma čtenářema mýho deníčku říkám: Odpusť nám to, Richarde III. Já a my, co čteme tenhle deník, víme, že jsi nebyl krutej, jak tě líčil Shakespeare, ale vítězové maj vždycky pravdu a sami píšou dějiny.

J.R.R. DEJ MI KOUSEK SVÉHO TALENTU…

Před 75 lety vyšel román Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky anglického spisovatele J. R. R. Tolkiena. Nádhera. Něco tak nádherně napsanýho. Obdiv! Co bych k tomu jinýho řekl? Kurňa, kdybych psal aspoň z desetiny takhle dobře! Čest jeho památce.

KRÁSNÁ – GENIÁLNÍ – ŠŤASTNÁ!

Před 105 lety se narodila sopranistka a herečka Jarmila Novotná. Zemřela v roce 1994. Já o ní taky píšu, protože byla neskutečně výtečná sopranistka a byla neuvěřitelně krásná. Moje první setkání s ní bylo, když v nějakým dokumentu… dávali kus Prodaný nevěsty v němčině, a ona jela na voze s Jeníkem jako Mařenka a byla tak nádherná. Já jsem si říkal: Bože, co je to za krásnou ženskou? Od té doby jsem se začal pídit po tom, kdo byla Jarmila Novotná, a zjistil jsem, že měla pohnutej, ale nádhernej život. Musela odejít do emigrace. Vybrala si skvělýho manžela, ne jako ty krávy, ty rychlokvašky, ty VIPky debilní. Pánbůh ji obdařil vším. Jak se říká: Čert sere na jednu hromadu. Nejen, že byla krásná, ale byla geniální zpěvačka, byla talentovaná, vybrala si skvělýho chlapa a byla s ním šťastná až do smrti. To je jediný, co mi na tom moc nesedí, ale třeba ji pánbůh tak miloval, že řekl: Novotná, budeš šťastná až do smrti. Dokonce televize s ní natočila nějakej pořad už jako se starší paní. Tak chytře mluví a pořád má takovej šarm. Budiž ti země lehká, Jarmilko.

ČESKÁ ,,MICKEY MOUSE,,

Před 105 lety se narodil herec František Filipovský. Zemřel v roce 1993. Můj dobrý přítel. Vzpomínám na tebe, Františku, v dobrým. Mockrát jsme spolu hráli, mockrát jsme spolu vystupovali, byl jsi u mě. To, cos mi řekl, tak popisuju v knihách, já to tady nebudu opakovat. Píšu o tobě všude. Mrzí mě, já jsem Františka Filipovskýho přemlouval před 20 lety, aby napsal paměti, že mu s tím pomůžu. A on že ne, nechtěl prostě psát. Bál se taky určitě bolšána, protože pravdu by napsat nemohl a nějaký lži jako chudák jeho kolega Marvan, kterej děkuje pořád na každý druhý stránce knížky straně a vládě za to, že vůbec žil, že mohl hrát, že ho nepopravili. Filipovský to nechtěl, ale umřelo s ním spousta vynikajících důležitejch informací.

NAHORU A DOLU ALE HLAVNĚ RYCHLE!

Před 15 lety zemřel klavírista a skladatel Rudolf Rokl. Narodil se v roce 1941. O 2 roky starší než já. Rudla byl génius. Všimněte si, jak já všechny vychvaluju. To protože si vybírám z kalendáře buď strašný svině, nebo geniální lidi, ke kterým můžu něco říct. Rudla Rokl, takovej pianista se jen tak nenarodí. Celej život doprovázel Gotta a Gott věděl, proč si Rudlu drží. Rudolf Rokl byl jazzman, a přitom byl neobyčejně kritický k jazzmanům. Vždycky o někom řekl: To je hovno jazzman. Hraje pořád nahoru a dolů a nahoru a dolů a hlavně rychle. To není jazz. A já s ním souhlasím.

CO JINÉHO ZBÝVÁ RUSKÉMU FILOSOFOVI?

Před 210 lety spáchal sebevraždu ruský filozof a spisovatel Alexandr Radiščev. Radiščev se narodil v roce 1749. Tady opět uplatním ten normalizační syndrom. Jak mohl bejt Rus dobrej filozof a spisovatel, do prdele? Jestli byl, tak samozřejmě že spáchal sebevraždu, to pochopím. Já bejt filozof v Rusku, tak si taky hodím mašli. Tam ti nic jinýho nezbejvá.

POLÉVAL VŮDCE BENZINEM A PAK HO ZAPÁLIL!

Před 95 lety se narodil německý důstojník SS Otto Günsche, Hitlerův pobočník. Günsche na konci války spálil po Hitlerově sebevraždě jeho tělo. Umřel v roce 2003, jistě o tom často mluvil. Já jsem o tom nikdy nečetl žádnou výpověď, žádnej rozhovor s ním, ale jestli ho upálil, jak mohly potom vzniknout ty fámy? Že Hitler kdesi v Americe žije, stejně jako Elvis nezemřel, ale žije. To jsou takový kecy, který maj lidi rádi. Spálit Vůdce, sakra, to byla veliká pocta. To mu muselo po zbytek jeho života získat velkej respekt a velký uznání.

MAMUTE! UŽ JSI S TATÍNKEM!

Před rokem zemřel dirigent Jiří Stárek. Narodil se v roce 1923. Jiří Stárek prochází mojí literaturou, mýma vzpomínkama jako bílá nit. Až budete číst Generaci Beatles, tak já tam o něm píšu, jak jsme polemizovali v restauraci v Zelený zahradě a jak jsem se vyptával na Jirku Mamuta Stárka. A jak kličkoval a jak pak byl prima. Vraťte se k tomu, nebo vyčkejte, až o něm budete číst. Je v tom naprosto všechno.

DEN UZENÝCH I VAŘENÝCH JAZYKŮ

Teď mírná debilita. Evropský den jazyků. To mám rád, tyhle výročí! Hodně štěstí, jazyku! říká Rada Evropy, která rozhodla v roce 2001, že bude tenhle den slavenej. Rada Evropy je daňožrout a parazit číslo 1. Je to úplně zbytečná snůška několika set darmožroutů, který píšou kraviny a za peníze Evropský unie vymejšlej kraviny. Mě na smrt urazili, když ta pýcha, ta nebetyčná domýšlivost, když oni rozeslali po všech velkejch městech vyhrožující výzvu, aby nazvala města, i Praha, po nich některé náměstí. Náměstí Rady Evropy. A já jsem tenkrát na radnici vystoupil, poslal jsem Radu Evropy do prdele. Říkal jsem: Co je to za Radu, když sama takhle beze studu vyzývá k vlastní oslavě. To je, jako kdybych říkal primátorovi: Pane Kondr, pojďte, napíšeme jim nazpátek, že oni musí nazvat nějaký náměstí Kondra a Ringo Čecha. Pyšný šmejdi. Radu Evropy bych rozehnal první.

LEWIS – LEE – VRANGLER – ostatní hovno!

Před 110 lety zemřel americký obchodník Levi Strauss, první výrobce džínů. On se narodil v roce 1829. Je to 110 let. Zanechal nám po sobě neskutečný dědictví. Vy, kteří se vyznáte v džínách, tak víte, že existujou jenom tři opravdový džíny, ostatní jsou sračky, včetně Rifle, název, kterej se u nás vžil. Pouze tři značky jsou pravý džínsy. Levi Strauss, Lee a Wrangler. Ostatní, jak říkám, šunt, šunt, šunt.

OSUD U TYČE.

Před 95 lety zemřel francouzský malíř Edgar Degas. Narodil se v roce 1834. Degase mám rád, protože miloval baletky stejně jako já. Maloval je celej život, celej život strávil na sále, to by se mi taky líbilo, čuměl na ně, určitě ho to vzrušovalo a maloval krásný obrazy. Zajímalo by mě, jestli je taky šukal. Pravděpodobně jo, vždycky nějakou sbalil, měl s ní milostnej románek, a pak přešel k jiný. Vybral si nádhernej život, Degas, navíc po sobě zanechal neskutečný dílo. Myslím, že Degas je spjatej s baletem jako nikdo jinej. Rozumím mu, a kdybych uměl malovat tak jako on, namaloval bych Darju Klimentovou jako bohyni, ale to se neodvážím, protože tím by naše přátelství skončilo, kdyby viděla svůj obraz ode mě.

PROČ?

90 let se dožívá ruský kníže Nikolaj Romanov, prapravnuk cara Mikuláše I., hlava rodu Romanovců. Kdo se zabývá trochu historií carský rodiny, tak ví, jak žili, jak se chovali. Trochu si zasloužili ten pád. Tu příšernou smrt ale určitě ne. To soudruh Lenin pochybil, že nařídil vyvraždění carský rodiny. To jsou takový fakta ruský historie, o kterých oni nevěděj, jestli o nich mlčet, nebo jak to interpretovat. Soudruh Lenin, kterýho maj pořád v tý skleněný rakvi a o němž pravdu úzkostlivě tají, nechal osobně zavraždit příšerným způsobem celou carskou rodinu včetně služebnictva, včetně malejch děti. Teď se k ní hlásej a maj to na praporu. Divnej národ. Kdyby za něco stáli, tak vyzvou potomky knížete Romanova: Pojďte k nám, Putin vám uvolní místo a veďte zase Rusko, ale už ne tak blbě jako jste ho vedli dřív a dohnali jste ho k revoluci.

U VÁS TLOUŠTKA NEVADÍ BOŽSKÝ ŽENSKÝ!

Před 75 lety zemřela americká zpěvačka Bessie Smith. Narodila se v roce 1894. Já často uvádím Bessie Smith a Ellu Fitzgeraldovou jako příklad, kdy může umělkyně, která leze na jeviště a je ženská, být tlustá jak čuník. Musí zpívat jako Bessie Smith a Ella Fitzgerald. Pak vám svět odpustí všechno. Ten božskej zpěv, to je vykoupení tý tloušťky. Tam, kde bych jinou zpěvačku vykopal, tak vám, holky, odpouštím, protože jak jste začali zpívat, člověk přestal vnímat tu tloušťku a soustředil se jen na ten božskej zpěv.

URČITĚ JI ZKAZÍ…..

Před 55 lety měl na Broadwayi premiéru muzikál West Side Story. Někdo se ho teď snaží remakem změnit, přepsat do současnosti, takový ty snahy, co já nesnáším. Jako bysme byli takoví idioti a ten příběh z Brooklynu, nebo kde se to odehrálo, jako by nám nestačil. Jako bysme museli mít ty příšerný vylepaný hlavy a ty podvěšený prdele na těch černošskejch džínách, jako to maj dneska… Ne, mně se líbí West Side Story tak, jak je. Je to historická věc. Ale tenkrát, když se objevila, my rockeři jsme se jí pošklebovali a dělali jsme si z ní legraci. Pro nás byla West Side Story tenkrát sračka. Stejně jako byla pro nás sračka skupina ABBA. Dnes jsem vzal všechno zpátky. West Side Story je nádherná a ABBA je geniální. Není to krásný, když na konci života člověk dospěje k tomu, že se vlastně celej život mýlil? Ale je třeba to otevřeně přiznat.

P.S. Díky za upozornění na Jacques Fresco politický systém a všechny vaše připomínky. Nad obdivem jásám a líbám všechny prostřednictvím čipového hovada!