Ženy

Dopis příteli Shortymu z připravované knihy ,,GENERACE BEATLES,,

Shorty, musím napsat o ženách. Téma, které jsem celou tu dobu, kdy píšu tuhle knížku, a odpovídám na Tvé dopisy, tak tohle základní mužské téma jsem stále odkládal. To je tak závažné, obtížné, tak strhující a velké životní téma, že se mi pořád do toho nechtělo. Ale jak se blížím ke konci mého literárního díla, nezbývá, než se do toho pustit.

Je to složitý proto, že já vlastně o ničem jiném než o ženách nikdy nepíšu. Všechny mé knížky, a tuším, že už jich je 8 nebo 9, nevím, musel bych se jít podívat do knihovny a to jsem línej. Není podstatný, kolik jich je. Ale každá z těch 8 nebo 9 pojednává o sexu a o ženách. To vás, milí čtenáři, včetně gardistů, nejvíc zajímá, nejvíc to zajímá i mě a nejvíc to zajímá i ty, kteří tvrdí, že ne! Ty nejvíc! Té nádherné životní genetické nástraze jsem se také ve svých dílech věnoval nejvíc. Nemůže jinak kdo z Beskyd a z hor!

Můj život je prostoupen ženami, jako život každého z vás, milí čtenáři. Rozdíl mezi námi je pouze v tom, že mně moje zaměstnání umožnilo, abych se dostal do blízkosti těch nejkrásnějších a nejpozoruhodnějších. Samozřejmě, vrcholná krása není doma výhradně mezi umělci, oni mají nádherný blonďatý ženský s velkýma kozama a dlouhýma nohama určitě i v ústavu mikrobiologie či astrofyzikálním ústavu v Řeži, se kterými pak mají ti chlapi z druhého břehu, když jim to ujede geniální potomky. Bohužel jsem jako císař českého heardrocku s nima přišel velmi málo do styku, abych jim tu geniální řadu mitochondrií ,, zosral ,,. Říkám bohužel, každá profesní vrstva má svý ženský ( muzikantské lidušky/ fotbalové lidušky / hokejové lidušky / lékařské lidušky – ty musí na rozdíl od těch muzikantských se svými samci pracovat jako zdravotní sestry…..atd. My jsme uzavřeni se svými ženami v umělecké oblasti. Pravda, lovil jsem dívky spolu s ostatními rockery i na plovárnách a prakticky všude, ale úspěšnost tam byla vždycky menší.

Je to proto, že děvčata, která jsou stejné krevní skupiny, jako jsme my, to znamená, že to jsou umělkyně, nebo ženský, který milujou kumšt, jsou citlivé bytosti které vnímaj uměleckou tvorbu a chtějí se ní podílet, spoluvytvářet jí, tak u nich byla samozřejmě větší naděje, že jejich srdéčko se přikloní spíše na vaši stranu, než na stranu vynikajícího ůtočníka Slávie Praha a to přesto, že vstřelil ten den krásnou branku, zatím co vy večer v baru žádnou! ( Musím dodat, že 50% muzikantských lidušek vyhovělo nám i ůtočníkovi a ještě stačily ve volném čase zabrousit mezi lékaře i do toho ůstavu v Řeži u Prahy) ( Budiž jim za to chvála!)

Pokusím se Ti, Shorty, napsat něco o těch nejvýznamnějších. O těch, které v mém životě znamenaly nejvíc a které zůstaly v mých vzpomínkách až do mého pozdního věku, tj. do dneška. Ne všechny měly se mnou ten nejkrásnější, nejpevnější, ten intimní vztah, nejpevnější a nejopravdovější ze všech vztahů! Jak já říkám, buď lásku, nebo ještě lepší je ,,důvěrné přátelství,,. Protože to většinou nebyla láska, ta přichází málokdy a je velkou vzácností, myslím ta opravdová láska, kdy ztrácíte kontakt s realitou a vznášíte se v oblacích! I když se později ukáže, že to nebylo také to ,,pravé,, přesto to bývá velmi krásné! To ,,důvěrné přátelství,, které není svázáno pouty a závazky lásky.

,,Důvěrné přátelství,, které neznamená naprostou věrnost, ( i když i ta občas potěší ) nejsou při něm scény, přísahy, žárlivost, a výkřiky ,, Miláčku! Až do smrti spolu,, což jsou průvodní přechodné jevy opravdové lásky! Ale věrnost jen trochu, přísahy jen trochu, výkřiky jen trochu, žárlivost taky jen trochu, protože když jde o krásnou a obletovanou ženu samozřejmě parohy trochu rozladí a mírně rozlobí. Žel i u děvčat platí…nemůže jinak kdo z Beskyd a z hor!

Ne všechny, o kterých píši, se mnou měli sex. To je ale odporný tvar! Co jsem to já hovado napsal? Já, jeden z pilířů a tvůrců hovorové češtiny jsem použil mediální tvar nových čechů. ,,Měl jsem s ní sex,, – ,,neměl jsem s ní sex,, to zní jako bychom měli spolu motorku, nebo průjem či škytavku….omlouvám se a vracím se ke své mateřštině a vyjádřím se jasně řečí minulého století.

,,NEŠUKALI,, jsme spolu a přesto byly hodny mého obdivu, respektu a ůcty. Naštěstí jich nebylo moc!

Můžu začít hned. Je to asi 4 roky, přišla za mnou Jana Švandová, vynikající ženská a vynikající herečka, hrála dlouho Vlastu v mém divadle v Dívčí válce a skvostná bojovná Vlasta v seriálu Pra Pra Pra. Baba snad začarovaná? Kolik jí může bejt? K sedmdesáti….(?) a vypadá tak nádherně, že se za ní 16letí kluci otáčej a v noci ,,bacaj králíčka,, abych zacitoval Otu Jiráka. Navíc je to sestra Jitky Švandový, která byla ještě krásnější než Jana. Ale bohužel nebyla jedna z nás, zůstala na půl cesty. Píšu o ní a o její lásce k opraváři výtahů v ,,Češích a jejich samičkách,, v kapitole ,,Pomsta je sladká, když si počkáš 30 let!,, . Tak si to přečtěte, jestli se k tomu dostanete. Teď jsem ji nedávno viděl, pořád se motá kolem kumštu, myslím sestra Jitka. Na provinční úrovni, teď u Rosáka na Mníšku v dětským divadýlku. Viděl jsem ji, když jsem tam byl ještě s vnoučkama, na pohádce, tahala nějaký bedny z auta a byla taková umolousaná, ale kdesi v hloubi jejích očí mohl znalec žen vyčíst obrovský promarněný kapitál! Připomněl jsem si dobu, kdy jsem před ní klečel v Myslivně na Konopišti, s jakou arogancí, bezohledností, a pýchou mě tenkrát odbyla. No, je to zajímavá kapitola v mým životě, stojí za to si to přečíst. Vyndejte to z knihovny chlapci a čtěte!

Takže zpátky k Janě, k tý talentovanější, krásnější a chytřejší sestře. Jana přišla, že chystá knížku 10 nejvýznamnějších mužů svého života. Bylo to v době, kdy jsem byl ředitelem Divadla v Dlouhý, takže přišla za mnou do kanceláře. Skvělá, vypadala božsky, samozřejmě jako vždycky! A říkala: „Ringo, já bych tě, do tý knížky chtěla, jsi jeden z těch 10, který v mým životě něco znamenali, a o kterých stojí za to psát. Tak tě jdu požádat, jestli bysme tě mohli z vydavatelem, do tý knihy dát?

Strašně mi to zalichotilo, ale pak jsem se zatvrdil: „Jani, všichni z těch 9 mužskejch tě šukali, všichni! Já ne! Já ti to nevyčítám, protože byla jsi moje kolegyně a hvězda, navíc když jsi byla u mě v divadle, tak jsi byla velmi zamilovaná a do toho chytrej chlap nikdy nevstupuje, do fungujícího milostnýho vztahu. Nikdy! Znáš mé životní krédo, Jani. Jsi šťastná? Tak běž do prdele! Počkám si až nebudeš! což nebude dlouho trvat,,. ( to je to heslo!)

Jani, já nechci bejt v tý knížce s takovouhle ostudou, aby se mi těch zbylých devět smálo! Co zbylých devět? Všichni by se mi smáli. Budou říkat: Četli jste tu knížku Jany Švandový ,,10 nejvýznamnějších mužů mého života,,? Všichni ji šukali a Ringo to rockový hovado ne! To musí bejt pěknej blbec, to jsme si o něm nemysleli!

Takovou hanbu mi, Jani, uděláš po celý republice. Tak buď to doženeme, třeba ještě tady teď, hned na tomhle gauči, pošlu sekretářku pro lahev ….trochu se holt na to ožereš a do knížky budu právem patřit! Nebo na to zapomeň. Nakonec, pokud ti to přijde moc narychlo, tak dokud nepůjde kniha do tisku, máš pořád možnost to napravit.“ Ten gauč tu je pořád! Není to krásná epizoda? Miluju Janu Švandovou. ( Stále ale do její knížky nepatřím!)

To bylo jen tak na okraj k těm výjimečnejm ženám, abyste, čtenáři, viděli, že ne vždycky jde o sex. Dokonce, až budete číst následující řádky, vždycky vám přiznám, kdy byl opravdu jen obdiv a přátelství, a kdy abych použil středověký výraz, manželství bylo ,,konzumováno,,.

Všichni z nejbližšího okolí panovníka vždycky čekali za paravánem nebo za plentou, a zírali škvírama, jak král hupsnul na manželku a poslouchali, zda dost ječí, volá ich kome…ich kome… nebo jak tiše sténá. Určitě měli připravený vyvrtaný díry, aby to všechno viděli, a když král zavolal: Můžete jít, tak vylezli, on jim ukázal zkrvavené prostěradlo a oni hned psali papeži do Říma, že manželství bylo zkonzumováno. Tzn. už si svatý otče zašukali, už je ruka v rukávě, můžeme čekat následníka trůnu nebo novou princeznu.

MARTA KADLEČÍKOVÁ

Jedna z nejvýznamnějších žen v mém životě byla Marta Kadlečíková. Už jsem o ní psal. Vy, kteří znáte mé dílo, víte, že v každé knížce je o ní byť nepatrná zmínka. Marta Kadlečíková byla neskutečně krásná ženská. Já jsem ji poprvé viděl s Muchou. Vedle Muchy byly vždycky klenoty. Marta čněla úplně, nade všema. Já jsem na ní mohl oči nechat. Ale věděl jsem, jak to u Muchy žije, ty bohémský večírky a teď jsem si představil Martu, která tam kraluje, jak je všechny kosí ty playboye jednoho podruhým. A říkal jsem si: „Ty chudáčku, ty toužíš po takovýhle krásný ženský? Na to zapomeň, blbečku.“ Ale moje vilné oko po ní jezdilo, bylo vidět, že jí to dělá dobře, ale jinak nic.

Viděl jsem ji poprvé ve Sluníčku, stála tam s Muchou, Mucha na ni byl pyšný jako na všechny svoje děvčata. A já jsem si říkal, bože, to je nádhera, co mi to Kadlečíková děláš? Měla bílou minisukýnku akorát pod zadek a božský nohy v bílých kozačkách! Když jsme se po letech, na sklonku jejího života, seznámili osobně, tak bohužel za tři roky nato zemřela. Ten platonický něžný vztah stárnoucí Marty a stárnoucího rockera trval velmi krátce a k mé veliké žalosti mohu říct, že jsem přišel o výjimečnou kamarádku.

Řekl jsem jí : „Marto, když jsem vás viděl poprvé v tom Sluníčku, já jsem myslel, že umřu touhou, když jsem vás viděl. Říkal jsem si: Bože, to je kráska. A jak jsem se vás bál, Marto. Bál jsem se k vám i jen přiblížit!. Bál jsem se, že Jirka Mucha mě zažene a řekne: Kšá, ty rockový bubeníku, nech naši Martu,….. protože Marta nepatřila jenom jemu. Jdi si ke svým muzikantským Liduškám! Marti, jen jsem tam stál a zíral okouzlenej.“ Potom jsem týden nespal!

A ona se začala smát a říkala: „Ty vole, já jsem tak taky stála a říkala si v duchu, bože, já bych mu dala ještě tady za tou oponou, kdyby chtěl.“ Tak jsme spolu seděli, potěšilo mě to nesmírně, smutně jsem na Martu čuměl a konstatoval: „To jsem pěknej vůl, Marti, doplatil jsem na svoji nesmělost, na svoji britskou zdrženlivost, kdy jsem čekal, až nás někdo seznámí. Měl jsem vás chytit a zavléct za tu oponu a byla by to nádhera.“ Tak jsme se tomu oba smáli. A říkal jsem jí: „Marto, můžete mi dát potvrzení, písemný potvrzení, že to takhle bylo?“ Ostych, který mi přišel draho! Do prdele s ním.

S Martou jsme se pak zkamarádili, všechny moudrosti života jsme si vykecali. Ona o chlapech já o ženských. Mám s ní natočenou nádhernou kazetu, nebo dokonce snad dvě. O ní a o Muchovi. Ale jak už jsem se někde zmínil, nejsou ty věci použitelné, když se nechci dostat do sporu s pozůstalými nebo někým, koho se to týká, tak bohužel mohu jenom okrajově, něco z pověsti jakou měla…..

Třeba o ní kolovalo, že přijeli uhlíři a složili Muchovi ve sklepě uhlí. Marta na to dohlížela, Mucha byl někde pryč a uhlíři říkali: Dělá to 880 korun. To bylo za bolšána hodně, Mucha měl zřejmě plnej sklep. A Marta řekla: Tak, kluci, vyberte si. Buď 880, Kč nebo si se mnou zašukáte všichni tři tady na uhlí. Tak jsem se ptal: „Je to pravda, Marti?“ Ona se smála a říkala: „ Ty vole, tady vidíš, jak lidi věci překrucujou, domýšlej si, takhle to vůbec nebylo. Uhlíři přijeli, dostali prachy a nazdar.

Nebyli to uhlíři a nebylo to na uhlí…..a teď jmenovala, já už jsem zapomněl koho, takovej velkej vopruz, velkej obšourník, taky se točil kolem mý ženy, jel za mnou kdysi dokonce domů a chtěl mě zabít. Nejdřív chtěl zabít mě, pak chtěl zabít i sebe. Neudělal to, nezabil naštěstí ani mě, ani sebe, někde stárne v rohu. (Zůstale nám po něm s Magdou krásná knížka o Salvatoru Dalím.) Tak on to byl, kdo na ni doléhal, strašně opruzoval, protože věděl, jaká je to nádhera sex s Martou, tak kňoural: „Marti, pojď.“ Marti dej mi! Marti! Co ti to udělá? A Kadlečíková říká: „My jsme šli, představ si, někde v nějaký zastrčený ulici to bylo, šli jsme domů, stále opruzoval a já mu říkám, abych měla pokoj, tak ty otravo hnusnej, víš co? Tak jo, dám ti hned tady za těma popelnicema, tady v těch hnusech, pojď, tady ti dám! A on když viděl, jak to tam smrdělo, byly tam vyházený odpadky, shnilý banány, tu a tam čerstvé hovno, tak samozřejmě hned bylo ,,půl 6,, bylo po erekci a šli jsme domů,“ vyprávěla Marta. „Vidíš a z toho lidi udělaj, že jsem dávala uhlířům na uhlí. No, nedávala.“

Marta mi taky řekla jednu věc, kterou jsem si celej život uvědomoval, ale nikdy jsem ji takhle přesně neformuloval. VĚCI JSOU ČASTO JINÉ, NEŽ SE JEVÍ! Když se dostanete k dotyčnému člověku blíž, tak zjistíte, že všechno je trochu jinak, než jste si předtím o něm mysleli!

Vyprávěla mi o Muchovi a všech jeho láskách, protože ho provázela,, věrně,, celej jeho život. Vynikající žena.

Ona mi tehdy řekla,…. ,,všechny ty krávy měly zapálit Jirkovi na hrobě svíčku a klečet a modlit se za něj, protože komu se to poštěstí, žít třeba jen malou chvíli s Muchou?,, Jí se to poštěstilo. Na ulici se seznamovala s hezkejma děvčatama a vodila je k Muchovi. Bože! To je servis! Hoši! Ruku na srdce! Kdo by nechtěl mít Martu za kamarádku? ( I ty hnusná lesbo! Přiznej se ty lesbická hnusačko s malilinkým pindíkem, že by jsi Martu ocenila!)

Krásná žena, plná sexu, která znala plynně 4 světový jazyky. Psala divadelní hry, redigovala Muchovo dílo, teda Jirkovo, ne Alfonsovo. Výjimečná žena Marta Kadlečíková. Ona to taky byla která mě vyprávěla, jak to bylo s Marušku Korbelářovou, neskutečně krásnou mladou holku, která žila s Muchou nějaký čas v domečku. Vyprávěla mi jak Maruška Korbelářová, plnila Muchovy erotické sny, a jak byl on velkorysej k ostatním na večírcích. Říkala, že se Mucha choval jako král Kandaulus. To, co nejvíc miloval, to půjčoval druhým, aby předem zabránil sám sobě v žárlivosti a pocitu majetnosti. Aby se později netrápil. Stejně jsou to vždycky chlapi, říkala Marta, kteří kazej tyhlety skupinový večírky. Ženská, ta se odváže a stane se ,,zvířetem,,….. jak se jednou ta stavidla sebekontroly otevřou, chce si hodně užít. Zapomene, že je člověkem a chová se jako vilná prasnice.

( Zapomněl jsem se Shorty Marty zeptat, zda u toho taky chrochtaj?) Pitomý chlapi čuměj jeden na druhýho, hlídaj se, koukaj si na pindíky, kdo ho má většího, žárlej, záviděj, pokud nejsou úplně ožralý a zhulený. A jak si ten trojůhelník zoufale tlačej do podkožního tuku, aby alespoň centimetr ještě přibyl! Ona o tom mohla vyprávět hodiny a hodiny.

O Marušce Korbelářový, napsal Mucha dokonce knížku. Myslím, že se to jmenuje ,,Cesta kolem mé hlavy,, (?) Vynikající kniha. Mucha psal jenom vynikající knihy. Jsem si jistý, že ji miloval až do svý smrti tu Marušku Korbelářovou. Musel, když napsal takhle krásnou knihu, kde popisuje jejich vztah, svůj hluboký cit k ní, ………. ona mu nakonec utekla s mladým Američanem s úzkejma bokama, a chlupatejma prsama. Opustila geniálního chlapa kráva, a utekla s blbečkem do Ameriky, kde s ním do teď žije. ( Asi byl ten pravej! Nemůže jinak kdo z Beskyd a z hor!)

Kadlečíková když viděla, jak vzdychám při vzpomínce na dceru slavného českého herce a milovníka mi se smíchem říkala: „Počkej, Ringo, já ti teda ukážu tu Marušku Korbelářovou, na kterou nemůžeš zapomenout.“ A přinesla fotku, kde byla stárnoucí, tlustá, brejlatá, nesexy škatule s pletacíma drátama v ruce. A říkala: „Vidíš, Ringo, takhle to končí.“ Ale radost jsme neměli. Věděli jsme oba, že teď už vypadáme stejně z prdele jako ta brejlounka, akorát nedržíme v ruce ty pletací dráty.

Mucha ji tak strašně miloval, že jí nakonec tu knížku poslal. A teď se těšil, co ona řekne, až si to přečte, že ona mu napíše …… „Jirko, to jsem nevěděla, co jsem pro tebe znamenala. Já bych tě nikdy neopustila, kdybych to věděla, že to je takhle strašně silný. Nikdo nikdy o mně nikdy nic takhle krásnýho nenapsal a nenapíše. Ach…Jirko, Jirko.“ A klečela by, slzy ronila líbajíc mu nohy. Takhle si to možná v hloubi duše i tenhle zkušenej a života znalej člověk představoval a Marta povídá: „Víš, co mu ta káča napsala, když jí s pýchou a tlukoucím srdcem poslal tu knížku? To se podrž!

,,Víš, Jirko,…. já už moc česky neumím a i špatně česky čtu. Já si počkám, až to vyjde v angličtině, a pak si to teprve přečtu.“ ( Nazdar kašpar!) Není to nádhera? Je to poučné, ale bohužel je tato zkušenost nepřenosná. Když si posadíte před sebe 10 mladejch 18letejch kluků a budete jim tohle vyprávět, budou to se zájmem poslouchat, ale všech 10 znovu naletí. Chci Ti Shorty, ukázat dopis, kterej mi Marta Kadlečíková psala tak rok před svou smrtí.

28.3.1995

Milý Ringo,

konečně Vám můžu napsat. Dnes jsem si totiž koupila u Fischera Vaši knihu. Ale přesto se cítím sama sebou poškozená. Nejen, že mě to stálo kilo, ale nemám tam podpis, ani adresu. A ke všemu Vy asi v Modřanech teď nejste. Taky si nepamatuju číslo domu, ale při Vaší silné popularitě tohle bude určitě tou nejmenší závadou. Při Vaší bystrosti Vám po přečtení těchto několika řádků musí být jasné, jak úspěšně si komplikuju i malé věci. (Z těch větších vyrábím přímo obludy vypasené absurditou.) Budiž ale řečeno, že vy jste tam zas zapomněl orchidej ode mě, alespoň bych přísahala, že jste měl při odchodu jen tu od Irenky. Takže jsme si kvit. Dalo by se to nazvat recipročními ztrátami v bordelu. Jeden můj přítel tvrdí, že když člověk něco ztratí, zároveň tím získá a naopak. Ale v tomto případě, ať se snažím, jak chci, žádný zisk z té zapomnětlivosti nevidím. S tou knihou, Marcelkou Pecháčkovou a nakladatelem, když tak o tom přemýšlím, možná, že zvolím, jak říkával Mucha, zlatou střední cestu a vyseru se na to. Zatím. Ona chce, abych si připravila předem jakousi koncepci, a to je přesně to, do čeho se mi nechce, protože si myslím, že koncepce vyplyne z materiálu. S Váma by to byla legrace, jenže bylo by to asi o něčem jiném, než mám na mysli.

Pecháčková je novinářka zvyklá dělat interview a hlavní výhodu její spoluúčasti bych viděla v tom, že je to ženská a hlavně Muchu v životě neviděla. Zamlouvá se mi ten protiklad její totální neznalosti pojednávané osoby a života a mé znalosti zas tak důvěrné, že to je až zatěžující. Samozřejmě, chci se časem pokusit něco v tom smyslu napsat i sama, ale myslím, že vzpomínky mají mít kvalitu snu, nerada bych, aby mi z toho vylezlo cosi alá paměti Adiny Mandlové. (Nic proti nim, ale po tomhle nebažím.)

Pečlivě jsem Vás sledovala v Aréně. Pobavil jste mě jako ostatně vždy. Zbytečno podotýkat, že bych Vás zase ráda viděla. V tom bordelu jsem se, rozkurážená alkoholem, pokusila dát do řeči s jednou z filipínských umělkyň. Byla tak odmítavě a galerkovsky nepřátelská, až mě zamrazilo. Vložila se do toho rázně jakási její pasačka, která ale skočila na lep mnou vychytrale nasazeného amerického přízvuku a uvízla na drahnou chvíli v síti mého blábolení. Samozřejmě, v té chvíli mi to připadalo úžasně smysluplné, ne-li přímo hlubokomyslné. O Filipínách ovšem ta osoba věděla hovno. Byla to překrásná konverzace na tenkém ledě nametenosti ze strany jedné, ignorance z té druhé. Ani nevěděla, že se Filipíny jmenují po španělském králi Filipovi, tuším V. Ale tím si nejsem úplně jistá, jenže já si jistá být nemusím, nejsem odtud. Kdo ví, možná to jsou Korejky nebo Vietnamky a Filipíny jim připadají exotičtější, a jak dá rozum, také erotičtější. Jak vidíte, ani zde jsem nelenila a s uspokojivou pílí si hleděla dělat si ostudu.

Líbám Vás něžně na levou kouli. Nevím, co mě to napadlo, zdá se mi to báječně vhodné, ačkoliv jsem dnes zcela střízlivá. Pevně věřím, že takhle na dálku to nebudete považovat za příliš dotěrnou důvěrnost. Pro pořádek podotýkám, že proti té pravé nic nemám.

Opatrujte se,

Marta Kadlečíková

NEKROLOG MARTY KADLEČÍKOVÉ

Zemřela spisovatelka Marta Kadlečíková. Ve věku 60 let zemřela minulý pátek v Praze spisovatelka a scénáristka Marta Kadlečíková, jejíž život byl těsně spjat s činností Pen klubu. V letech 1968-1990 byla generální sekretářkou tzv. spícího centra Pen klubu, jež nesmělo vyvíjet oficiální činnost. Všemožnými cestami dávala tehdy londýnskému centru a tím i celému světu zprávy o tom, co se v českém spisovatelském světě za totality dělo. V létě 1989 se zúčastnila spolu s Václavem Havlem a dalšími spisovateli obnovení českého centra mezinárodního Pen klubu.

Kadlečíková psala novely, byla autorkou televizních scénářů ,,Život není sen,, ,,Hvězdy bezesných nocí,, ,,Slůně,, ,,Nedosněné sny,,. Realizován byl její scénář k filmu ,,Prodloužený čas,,. Přispívala do novin a časopisů – Mony, Literárních novin, Mladého světa, Dramatického umění. S Jiřím Muchou spolupracovala na řadě knih o jeho otci.

Budiž ti země lehká Marti!

KÁČA KORNOVÁ

Když mluvím o výjimečných ženách, tak samozřejmě krása je podmínkou. Výjimečná žena, která není krásná, je výjimečná jenom z poloviny. Kadlečíková byla nádherná, skvostná, inteligentní, vzdělaná, duchaplná, vtipná. Všechnu svou ženskost a dokonalost měla v očích! Druhá taková osoba, kterou jsem potkal, byla Kateřina Kornová.

Kačenka, dobrá duše. Moje celoživotní kamarádka. Nikdo o mně nikdy nenapsal tak nádherný věci jako Káča ve svý knížce ,,Kateřina Kornová, žena se špatnou pověstí,,.

……„František Ringo Čech mě sebral z ulice,“ píše Káča. „Ačkoliv jsem měla za sebou zkušenost s moderováním televizního pořadu a hraním ve filmu, bylo pro mě divadlo krokem do neznáma. Nebýt náhody, zřejmě bych v sobě nikdy nenašla odvahu vstoupit na jeho prkna. Za všechno může František Ringo Čech. S Ringem se známe už dlouho. Byl to právě on, kdo mi před 18 lety doporučil, abych to zkusila s modelingem. Na jeho popud jsem se v 15 letech vydala do Bílé labutě a odstartovala svou kariéru. Jsem mu za to vděčná. Vztah, který mezi námi vznikl, se nakonec ustálil v rovině blízkého přátelství, které trvá dodnes. Považuju ho za svého přítele a důvěrníka a vážím si ho. Pokaždé se objeví nečekán, nezván, aby mi splnil některý z mých snů. Stejně tak mě jednoho dne sebral na ulici jako toulavou kočku a nabídl mi roli ve svém Prozatímně osvobozeném divadle.“ Kačenka je opravdu božská, to je pravá diva. Tak já si představuju osobnost a divu - subretu. Je to ženská jako řemen a má všechny námi muži vytoužené sexy vlastnosti.

Káča Kornová se se mnou seznámila v Lucerně, říkám seznámila se se mnou, protože Kačenka udělala přesně to správný, co dělá inteligentní ženská, skvostná samice. Přišla se mi ukázat, abych si ji všiml. Zbytečně! Kačenky nebylo možné si nevšimnout! Ale dala mi šanci, abych ji důstojně sbalil. Tak bych to nazval správně. Hrál jsem se Schelingerem na plese v Lucerně a najednou se tam zjevila Káča. Přišla vysoká, pěkná blondýna, krásná, s velkejma prsama, s nádhernejma modrejma očima, zakoulela s nima trošku, zakejvala těma krásnejma prsama a já věděl, že bych se s ní seznámit měl!

A hned jsem se čapl. Počkala samozřejmě, až přijdu a zavedu vtipnou konverzaci, neutekla, jako to dělají dívky plaché laně. Systém plaché laně je úplně k hovnu. Děvče se ukáže a odběhne a chce, abys běžel za ní do lesa, do houští, do kuchyně, kamkoli třeba o patro výš. Když tam jdeš, ona opět prchá kamsi jinam…. stále ti uniká. Jak říká Mucha, ona má zakódováno, že ti musí unikat. A být lovená. A uniká, uniká a někdy to přežene, že ti unikne úplně. Lovec se zastaví a vysere se na ni.

Takže Kačenka ne, počkala si, až přijdu, byla milá, vtipná, smála se na mě. Tak jsme se skamarádili. Slovo dalo slovo a já jsem pozval Kačenku ke mně do ateliéru, aby se přišla podívat na sbírku motýlů. Kačenka přišla, a motýli se jí líbili, že si je prohlížela jeden čas skoro denně.

Znám Káču od jejích 17 let, velký výpadek byl pouze manželství s Jirkou, to mě opravdu úplně odřízla a žila s Jirkou, s rodinou. Chovala se skvěle. Já si jí za to velmi vážím, protože většinou ženský po nějakým krátkým čase už se vracejí k původní vilnosti, Káča ne! Káča sekala dobrotu. Však měla taky Korna. Která ženská se může pochlubit něčím takovým, že žije s Kornem. Kurňa, s takovým skvostným chlapem.

Pak jsem ji potkal, když se jejich manželství zhroutilo. Oslovil jsem jí…„Kačenko, prosím tě, teď ti můžu oplatit všechny tvoje laskavosti, všechny důvěrnosti, přátelství. Jestli chceš, pojď hrát ke mně divadlo. Vzal jsem ji do divadla, byla u mě, myslím, skoro 20 let. Káča to je kus mého divadla. A velký a krásný kus mého soukromého života.

Káča má jednu vlastnost, že ona nevydrží dlouho s jedním chlapem. Velmi rychle střídá chlapy a musím říct, že se vždycky zamiluje bezhlavě, valí oči, svítěj jí, tvář ji hoří láskou. Mlátí to s ní o zem, dělá neuvážená rozhodnutí a je přitom tak nádherná. A když se rozhovoří… ty nezapomenutelný zážitky, když jsem Ringo měla toho, nebo onoho….. Chlapi nesnášej její povahu, to, že Káča je free, každej chlap si chce bláhově ženskou přivlastnit.

Kačenka mě volala, a já v telefonu slyším: „Ringo, pomoc,… on mě mlátí, ta svině.“ A slyšel jsem rány, jak s ní někdo mlátí o kapotu luxusního vozu. Nějaký fešák ji tloukl. Samozřejmě, si to určitě zasloužila, protože mu asi něco obvyklého vyvedla. Stále v duchu slyším, jak ječí na Národní třídě, ta scéna, kdy se válí po zemi a nad ní poškrabaný zhrzený a zrazený milenec. Jako velké ruské herečky a baletky. Carští důstojníci se kvůli nim stříleli! Hned po tý italský rvačce přijela na kafe, motýli jsme vypustili, protože měla mnoho modřin, ale už byla legrace. ( Nejvíce vadil opuchlý ret! )….. Víš, kam jsem ho nakopla, popisuje mi nerovný zápas se zdravým samcem na vrcholu sil. Tejden si nevrzne! Prostě Kačenka je skvělá.

Káča je dokonalá žena. Věř mi Shorty, Káča Kornová, ta dokáže rozmazlit chlapa. To je potěšení mít takovouhle ženskou vedle sebe. Taková nádhera. Chodila ke mně strašně dlouho. Víš, Shorty, osvojil jsem si v pozdějším věku takovou věc, navykl jsem si nevlastnit ženy a nechtít je vlastnit. Je to velmi těžký, ale nechtít vlastnit ženu znamená prodloužit si kontakt s ní, popřípadě si ji udržet. ( Nejtěžší je to u vlastní manželky, řekl bych téměř nemožné! Ten pocit, že jsi pouze akcionářem i když minoritním se težko vydejchává. Vědomí, že zbylých 49% je k mání na burze tě trápí!)

Káča Kornová po tom prvním náporu, kdy jsem myslel, že bez ní nebudu moct žít, se velmi obratně vymanila z týhle závislosti, já taky a zůstalo silné přátelství, které trvalo přes všechny její veliký lásky. A že jich Káča měla. Samozřejmě po čase se ze mě stal záhumenek, malé políčko za chaloupkou ale vždy na něj vybil čas, okopat…zalít…mírně přihnojit, vytrhat plevel a to přesto že Káča už dávno orala širé družstevní lány, stíhala významný milence, já je nebudu uvádět, aby jí ještě dodatečně nešli dělat scény. Káča je vlastně ideální žena pro umělce, protože my potřebujeme ženskou, která si potrpí na osobnosti, která má ráda výjimečný lidi. A sama je samozřejmě taky výjimečná osobnost a umělkyně. Akademik člen korespondent doktorand CsC je taky určitě výjimečnej, ale nevím, jestli by se Káča na něj čapla. I když Káča jo, protože je mimořádně inteligentní. A byla tak roztomilá, vždycky mi vyprávěla, Ringo, teď mám toho, teď zas tamtoho… měl jsem to jako když poslouchám rádio, v ústním podání, bez obrazu. Tak teď mám tady toho reprezentanta,…. a za tři neděle jinýho reprezentanta…potom slavnýho skladatele…byla to taková veliká bžunda. Ale pořád si prohlížela u mě motýly a sbírka ji neomrzela.

Byl jsem s ní velmi spokojenej. Jednoho dne Káča nepřišla. A takováhle ženská vám velmi rychle začne chybět. Tak jsem volal její mamince: „Paní Marková, Káča už mě nemá ráda.“ Paní Marková říkala: „Kdepak, Ringo, Káča vás má pořád ráda, ale zamilovala se strašně do pana Korna a bere to vážně.“ A já jsem pochopil, že je to opravdu láska. Káča se zamilovala a bylo po motýlech. Už se na motýly podívat nepřišla. Chyběla mi. Samozřejmě jsem nezval na motýly jenom ji, ale ona stojí za to, abych o ní psal. ( a myslím, že si je i prohlížela nejlíp!)

Úplně mě takzvaně odřízla, žila s Kornem, byla velmi šťastná. A dobře si vybrala, já měl takovou radost, že je to zrovna geniální Korn. Mají spolu dvě děti, bohužel mírně postiženýho kluka a geniální dceru a Korn se velmi krásně o ně stará.Nemohla zvolit líp, protože Korn je skvělej člověk. Podporuje ji, pomáhá jí finančně, stará se o děti, jezdí s nima na dovolenou. Barák jim postavil. To je prostě ideální mužskej, takovejhle chlap. Strašně mu fandím, Kornovi. ( Proste Boha o takovýho manžela - krávy!)

Takže jsem byl odstavenej, motýly jsem ukazoval někomu jinýmu. Najednou jsem po dlouhé době viděl Káču v televizi na obrazovce, jak je skvělá, jak dělá s Jirkou TV program, jak dobře hraje, jak je přirozená, jakej má šarm na obrazovce, a měl jsem takový výčitky svědomí, protože sice jsem jí sice dobře radil do života, jak uvidíte z níže uvedeného dopisu, ale to, co bych ji bejval mohl poskytnout levou rukou…a o co mě Káča tolikrát prosila, že by si chtěla zahrát a vytvořit nějakou roli, to jsem jí já hovado neposkytl, jen jsem se smál, mával rukou a nereagoval na to.

Potom když jsem ji viděl jak je šikovná, jsem si říkal, ty vole, ty, kterej jsi pyšnej na to, jak objevuješ talenty, tak v Káče jsi to nepoznal. Motýly ukazovat, to jo, ale splněnit jí životní přání….to né!

Bylo mi to líto a říkal jsem si, že to třeba ještě někdy napravím. Pak jsem ji potkal po mnoha letech, už jako zasloužilou matku, a říkám jí: „Kačenko, mě to tak mrzí.“ A přiznal jsem se jí, že když jsem ji viděl na obrazovce, tak jsem měl takový výčitky svědomí, že jsem jí tenkrát tu šanci nedal. A říkal jsem: „Kačenko, jestli chceš, já to napravím, pojď ke mně do divadla a budeš hrát u mě.“ A Káča říkala: „Jéžiš, to je skvělý, Ringo, to abych si obnovila diplom, viď?“ Já říkám: „Ne, Kačenko, ty ne, ty máš nakouřeno do konce života. To je jako občanství Kuvajtu, tebe o Kuvajtský pas už nemůže nikdo nikdy připravit.“

Přišla do divadla a byla skvělá. Hrála nádherně, krásná byla, diváci šíleli, když ji viděli a přátelství se obnovilo. Zažil jsem její další milence. Bylo jich něurekom! Káča byla přesně to, čemu já říkám, živelná samice. Měla výhradně sicilsko - italský milostný vztahy.

I moje největší hvězda se do ní zamilovala. Káča a její široké srdce. Protože to byl sekáč, frajer, to Káča pozná a přitahuje jí to, dvořil se jí, tak se šla podívat na jeho motýly. Ale ten nešťastník se do ní okamžitě strašně zamiloval, to samozřejmě není těžký, zamilovat se do Káči Kornový. Idyla trvala u Káči vždycky tak týden, 14 dní, měsíc, a pak zase jinam. Moje herecká hvězda byla strašně nešťastná, přestal kouřit, začal chlastat, do blázince ho odvezli, velmi trpěl.

Já jsem říkal: „Oldo, neblbni, Kačenka je skvělá ženská, a když ti bude úzko a zaťukáš na ni, dáte si panáka, ona ti poradí, uleví tvé bolesti, ukážeš jí motýli a nazdar! Ne! On ji chtěl mít doma, chtěl ji vlastnit a chtěl s ní chodit pro polotučný mlíko a pro předvařenou rýži. A to s Káčou Kornovou nejde. Alespoň né dlouho. Pro polotučný mlíko jo, ale pro předvařenou rýži už jde s někým jiným! S Káčou můžete pouze kamarádit a něžně ji obdivovat.

A taky vím, že nějaká slavná frigidka - odporná kráva, taková, co říká: „Fuj, fuj to já nedělám…..“ někde na diskotéce potkala Káču a chtěla jí na parketu udělat ostudu tak, aby to všichni slyšeli se ptá „Víš, co já jsem o tobě, Káčo, slyšela? Že ty s tím Ringem….“ A Kačenka na to: „Ano, velmi ráda, ty frigidní bezkozá krávo i několikrát za sebou s největším potěšením!“

Není to rozkošný, když takhle promluví krásná žena na tanečním parketu jasnou řečí? Doufám, že čtenáři se mnou sdílíte můj obdiv ke Káče.

Mám ji rád pořád. Prodělala několik manželství, ale Korn stojí jako žulový sloup mimo prostor a čas a drží rodinu. Pánbůh ji požehnal na holčičce, je geniální, talentovaná. Má geny Jirky Korna a Káči, tak co může z takový holčičky vyrůst? Geniální ženská a vynikající umělkyně. Dělá tanec, myslím, že balet. Tak pánbůh ji v ní odmění za tu radost, kterou ona šířila kolem sebe.

Jeden čas vysadila Uršula, tak mě napadlo, co kdybych udělal z Káči Kornový primadonu souboru? Teď, říkám si do toho dorostla, teď by měla hrát prim, být první dáma, hrát hlavní role. To, co hrála Růžičková, Švandová, to, co hrála Uršula, to, co hrála Bára Štěpánová. Tak jsem se s ní sešel a říkám: „Kačenko, hajdy z vandru domů! Vrať se do svého divadla“ Mezitím hrála někde u Trávníčka. U Trávníčka to není hraní, povídám, tam je to chození po jevišti. „Pojď, vrať se domů na svou mateřskou scénu.“ Tak ona že jo. Byl jsem rád, měl jsem radost, že ji po delší době vidím. Pravda, takhle zblízka, seděla na metr, ale už bylo vidět, že nemilosrdný věk, jako kosí mě, kosí i ji a hlavně Káča by mohla konstatovat, že naproti ní sedí zřícenina…. seschlej, scvrklej, hnusnej dědoušek, tak to já o ní říci nemohu. Káča nebyla ani scvrklá, ani seschlá, ani dědoušek, ale přece jen pleť už nebyla taková broskvová, jako když jsme se seznámili. Zase jsem si vzpomněl na Muchu, jak říká: „Už to není Ringo ten květ, rychle se to mění… je to krásný jablko, nebo hruška, nebo nějaký plod, také krásný, ale ten květ, ten květ to už bohužel není, to je nenávratně pryč! Nakonec jsme se domluvili a já samozřejmě, protože to není bezvýznamná událost, když se vrací taková hvězda jeviště do svého mateřského souboru, tak jsem řekl v ČTK, že Káča bude se mnou zase hrát. Novináři se toho chopili a bulvár napsal: ,,Káča Kornová se vrací ke svému vilnému a chlípnému řediteli,,!

Říkám jí: „Káčo, vrať se domů, vrať se tam, kam patříš. Táhni ke svejm. U mě budeš mít důstojnou roli, já z tebe udělám primadonu, budeš hrát krásný hlavní role.“ Tak jsme si plácli. Rozumně, všechno jsme si řekli, no a samozřejmě, když přichází Kornová do divadla, to nepřichází žádná nula, tak já jsem to potvrdil novinářům. Protože, co si budeme povídat, ona je ,,bohatá nevěsta,, má svoje jméno a přivede hodně mužských do hlediště. Chtěl jsem se tím pochlubit. No a Blesk, ten samozřejmě nemůže napsat Kornová se vrací k Čechovi. Napsali Kačenka Kornová se vrací ke svému vilnému, chlípnému řediteli Ringo Čechovi. To samozřejmě nebyla pravda. Kačenka už má všechno za sebou, ta nemusí nic. To je jenom můj miláček. Napsali to a hned druhej den mi Káča volala a začala mi nadávat.

Já říkám: „Káčo, proboha, co blbneš, co to do tebe vjelo?,,

„Já už tohleto, Ringo, nechci! Tohleto o mně už nikdo říkat nebude! Já už jsem s tímhle skončila!“ Už toho mám dost!

Já říkám: „Ale Káčo, já jsem jim to takhle hnusně neřekl. Vždyť víš, jakej je bulvár. Panebože, a co se to s tebou děje, a citoval jsem ji samu před patnácti lety…. byla vtipná, …… přišla se za mnou zeptat, jestli ji nevyhodím z divadla, když nafotí nahý fotky do Nei reportu. Říkám: „Kačenko, proč ne. Kolik ti dávají?“ Ona na to… „Asi 800 000.“ Já…„Tak to foť, prostě jim ukaž všechno, co chtěj za ty peníze, panebože. Kdo ti dá dneska tolik peněz?“ Já bych jim za ty prachy ukázal i hemeroidy! Víte, co ona mi řekla? Říkala: „Hele, Ringo, jsou to idioti. Všichni už ji viděli, všem jsem ji ukázala a oni mi za ni znovu daj 800 000.“ Tak to nafotila. Vy hoši kteří si na to vzpomenete, přiznejte se, že jste měli chuť nabacat králíčka?! Né? Tak se nechte vyšetřit! Není to skvostná ženská?

Tak když mi začala dělat tu scénu, jsem jí to připomněl. Já jsem nevěděl, nemohl tušit, že ona má nějakýho frajera, novýho bouchače a ten začal vyvádět žárlivý scény, že se vrací ke svýmu vilnýmu kapelníkovi. Teda chlípnému řediteli divadla.

No tak vrací, ale všechno v dobrým. Káča by bejvala hrála, nic víc! Nesexuelní kooprodukce! Návrat k tatínkovi do rodné chaloupky! Tak co, ať si bulvár píše co chce, už jsme lecos přestáli. Bulvár na mně nikdy nenašel nitku suchou, impotenti závistiví uprděný.

Byl jsem v šoku „Káčo, ty jsi se zbláznila, vždyť všude ji ukazuješ, jak jsi správně řekla, všichni už ji viděli, vyhledáváš skandály, abys byla slavnější, to patří k divě, ty to splňuješ stoprocentně a pak mi nadáváš? Tak jsi mi teda neměla slibovat, že se vrátíš, a budeš hrát! Já bych se přece na tebe nezlobil!?

Tak jsem řekl: „Víš co, Káčo? Polib mi prdel. Nejdřív se cpeš všude do novin, vystrkuješ ji na všechny strany a najednou ti vadí, že napsali, že máš vilnýho ředitele. No tak máš vilnýho ředitele, ale ten tě má radši, než všichni ti debilové, co se kolem tebe motaj. Mimo Korna, kterej je skvostnej člověk i manžel. Tak se na to, Káčo, vyser. Tak u mě nehraj.“ Třískla mi telefonem a zase mě potěšila divoká sicilská samice! ( Kdyby bývala seděla v tu chvíli u mě, jistě by i nějaký hrnec kolem mé hlavy prolétl, né že by mě neuměla trefit, ale jo to profesionální herečka, ví že kdyby mě poranila, nemohl bych večer hrát!

A tím to skončilo. Rozešli jsme se a teď mi Uršula říkala na posledním představení: „Káča opět vysílá pozitivní signály.“

No… Káča sice vysílá pozitivní signály, ale dokud nezavolá a nepřijde, tak si ty signály může strčit někam. ( Navíc nejsem si jistý, jestli už nemá propadlý ten Kuwajtský pas!) Ale mám ji rád. Znám málo takovejch ženskejch v tomhle státě, jako je Káča.

R.

Bezesporu jedna z nejvýznamnějších žen v mém životě je tajemná R., tak jí budu říkat, abych dodal záhadnosti její postavě. Zcela výjimečná perla z Moravy. Je vůbec pozoruhodný, jak tahle část republiky, severní Morava, jaký vynikající ženy se tam roděj. R. jsem poznal, když jsem vystupoval na jednom firemním večírku pro svýho kamaráda, kde jsem tančil, zpíval, vesele skákal, dělal hegaci, jak říkali moji malí vnuci. Dědo, udělej nám hegaci. Jim jediným jsem dělal hegaci zcela zadarmo, s chutí a kolikrát chtěli. Tam na tom večírku to bylo za peníze, a s trochu menší chutí.

Jak oko umělce bloudí po sále, tak jsem zaregistroval velmi zajímavou ženskou, ne vyloženou krasavici, ale cítíte výjimečnou osobnost, jejíž oči vyzařují něco, co vás přitahuje. Velmi rychle jsem zkontroloval, jestli mě přitahuje i to ostatní co je na ní fyzicky navěšeno. Byla dobře stavěná, krásně srovnaný geny, jak já s oblibou říkám. Její oči vyslaly takovej ten signál, kterej zachytí oko každého muže. Tak jsem obrátil svou pozornost k ní a celou zbylou hegaci a zpěvy jsem adresoval tenkrát ještě neznámé cizince. Neznámá cizinka se zachovala zase skvostně podle všech pravidel, která já popisuju. To znamená, že mi dala šanci, abych ji oslovil, neutíkala k šatně jako plachá laň v domnění, že za ní poběžím a potom k tramvaji a že budu mávat a volat na ni přes sklo telefonní číslo. Houby. Nic. Klasicky správně se zachovala. Přišla blíž, když jsme skončili a tak dlouho tam stála, kolik bylo třeba. No, dlouho tam nestála. Já jsem k ní vystartoval a hned, po několika větách jsem pochopil, že je to obdivuhodná ženská. Mám na to čidlo. Jak už jsem se mnohokrát chlubil ve svých knihách, ucítím kvalitu, jako šakal mršinu. Tak jsem ji pozval k sobě na motýli a R. přijala. Přijeli jsme ke mně o R. mi znovu předvedla, jak je skvělá, protože jsem jí nalil panáka a posadil se připraven vyslechnout její životní příběh, příběh rodiny, tatínka, maminky, bratrů, nešťastné lásky i posledního životního zklamání. Říkal jsem si, že to stojí za to, vydrž to Ringo! Je to krásná ženská. Vydrž to Ringo! Tak jsem si sedl, ale R. byla božská, ona v mých očích zase viděla peřinu, viděla duchnu a viděla takovej ten mlhavej závoj usínání, jak potahuje moje jinak bystré oči. Vyzvala mě: „Pojď, vyprdneme se na to, půjdeme nahoru.“ Tak jsme šli nahoru, tam jsem ožil. No, co vám mám, milí čtenáři, drahý Shorty, naprostá dokonalost ve všem. Bylo to nádherný. Usnul jsem ještě dřív, než došla ke dveřím do hostinského pokoje. Já už jsem spal. Ráno jí dělám kafe, R. přišla dolů, protože jsme o sobě nic nevěděli, teda ona o mně něco věděla, já o ní nic. Tak si sedla, osladila si kafe a řekla: „Teď se ptej na cokoliv, já ti na všechny otázky odpovím.“ Tak jsem se vyptával. Vyprávěla mi, že je z rockový hippiesácký rodiny, a vyrůstala obklopená muzikou. Samozřejmě zkoušela to s různejma chlapama, byla pěkná, no, nedařilo se, jako se i vám, milé čtenářky, nedaří. ( Zkuste holky na chvíli vypnout pipinu a zapnout mozek!) Přišel půvabný Peršan, přijel v autě, byl snědý, měl chlupatá prsa, odulé rty, jako napíchaný od včel. Okouzlil ji svoji výjimečností, protože je exot. Já píšu hodně o ůspěších exotického vzezření při lovení českých a moravských děvčat.

„Já se z něj nepoložila úplně, teprve rodina, která se z Peršana zcela zesrala, mi doporučila ten kontakt. Tak proč ne? Peršana jsem si vzala, odjeli jsme spolu do Německa, kde se nám dařilo, měli jsme diskotéku velmi úspěšnou, byli jsme manželé 10 let, on mě potom totálně okradl, vykopal mě z baráku a přivedl si mladou půvabnou Peršanku,. On z toho nerovného vztahu z nevěřícím psem, ( čubou) přestoupil do rovnocenného vztahu z pravověrnou věřící. ( čubou ) Muslim a muslimka, tak je to správné a ty křesťanské děvče, táhni do prdele.“ Což ostatně já si myslím, že je správný postup a mám z něj radost. Dobře ti tak ty krávo!

Jako literáta mě zajímají, jaké lživé důvody udávají vykopnuté husy vracející se do vlasti.

Realita je u všech stejná – z čech či z moravy vyjede zbrusu nové krásné auto. ( V mnoha případech zas není tak ůplně nové a často se už někdo svezl, ale na vozidle to ještě není vidět.) Do vlasti se vrací řádně ojeté z vytlučenýma pérama, poškrabanou a na mnoha místech promáčknutou karoserií a s podvěšenejma nárazníkama. Písty už jí netěsněj a hodně žere. Má potrhaný, špinavý čalounění a nevysypanej popelník plnej vajglů. Vykopala jsem ho, říká vrátivší se ojetina! A teď si mě vem nějakej dobrej českej vole!

R. se z Peršana oklepala, protože má velmi silnej charakter, je to veliká osobnost, a vybrala si božskou Anglii. Už výběr země o něčem svědčí! Nevrátila se na Moravu s pláčem do rohu. Miminko tam žádný díky Bohu nebylo, protože si Peršan asi dával pozor, aby se věřící spermie nespojila s nevěřícím vajíčkem, nebo se to nedařilo, protože vlastenecké křesťanské vajíčko moravské ženy odmítalo perskou muslimskou spermii. Nakopalo ji do prdele, ( má spermie předek a zadek ?) tak, jak posléze manžel zloděj nakopal naštěstí né moc ojetou

R. Odjela do Anglie, tam to zkoušela,…. bojovala, nechala si vysypat popelník a vyklepat kasli a když jela do Čech po letech, tak přišla na ten večírek. Pozvala ji tam kamarádka, která byla také pozvána, a tam potkala Mistra. Tam jsme se setkali. Zase jsem si potvrdil, jako zatvrzelý fatalista, koho máte potkat, potkáte, co se má stát, se stane. To je velmi hlubokomyslná úvaha. Za tu se teď těm chytřejším z vás omlouvám.

Zkoušela to všelijak. Chvíli se dařilo, chvíli ne. Naučila se jazyk a je v Londýně jako doma. Pořád čeká toho pravýho jako všichni, jako všechny ženy na světě i všichni muži na světě čekají na toho pravýho a na tu pravou. Čekají tu velkou lásku, která rozetne jejich srdce ve dví a čekají a čekají a čekají a nedočkají se. Co naděláte? Dětma nezatopíte, tak to nebudu rozvádět. ( Teď se doufám štěstěna na R. usmála….držím palce! )

Psal jsem jí: „R., jsi velmi náročná. Hodně toho víš o životě, o sexu, o všem. Nenajdeš jen tak chlapa jako jsem já,“ psal jsem pyšně. „Prostě takovejch je málo a já už jsem téměř na odebrání technického osvědčení. Už jsem vozidlo zcela vyjeté, sexy veterán, v porovnání se mnou jsou ty arabské ojetiny luxusní káry! A ještě ani ne moc pěknej. Takže vydrž, někde na tebe asi čeká, přijde.“

R. se ohradila, a napsala: „Milý Ringo, vůbec nemáš pravdu, že jsem náročná. Jsem shovívavá. Makám jako dřevorubec. Kupuju dárky, meju chlapovi jednou týdně auto. Uklízím, peru, stavím koupelnu a kuchyň, od potrubí až po kachlíčky a zabudování trojkombinace. Toleruji, když se chlap neodlepí od bedny, když je tam fotbal, jen tiše k tomu přinesu pivo, slaný tyčinky a uherák. Mám ráda nářadí a ráda sekám zahradu. Taky jsem výborná pánská švadlena. Dělala jsem tři roky krejčí u Versaceho, takže taky nějaký ty fusekle dokážu zaštupovat. Sex mám v malíčku od 16 let, neboť pocházím z hippiesácký rodiny hudebníků a orál vydržím i hodinu, neboť mě to baví. Sama jsem nenáročná, mně o ty děložní stahy moc nejde, šťastnej chlap mě dělá šťastnou. Jsem v nebi blahem, když hodí ponožky do prádla a třeba se i trefí.“

( Bože! Odměň takovou ženskou!)

U toho ranního kafe mi vyprávěla R. o životě s Peršanem …..

Kdybys, Ringo, věděl, jak oni námi bílými opovrhujou, jak námi pohrdaj, jak nás nemají rádi, jak o nás mluvěj, urážej, tak bys zíral. Řekl jsem jí: „R., to je nápodobně, já o Peršanech, kteří vyhnali svého osvíceného šaha Rezu Pahlavího do exilu, jedinýho člověka, který to měl v hlavě srovnaný a chtěl je vytáhnout ze středověku do současnosti, tak ho vyhnali a jeho příznivce povraždili! Co si o nich můžu myslet pěkného?“

R. ještě potom asi dvakrát, přijela do Čech, vždycky jsme se sešli a upevnili jsme naše přátelství. Vždycky to bylo nepopsatelně dokonalý. Když řeknu dokonalost, tak myslím dokonalost.

Teď se R. čapla, štěstí se na ni usmálo k mé veliké radosti, přicházely povzbuzující maily, znovu mohu jen litovat, že éra dopisů je pryč, že si mailujeme. To jsou telegramy, rozšířený telegramy bez poesie a grafické ůpravy. A navíc všechny ty, co mně R. poslala a určitě i ty, co jsem poslal já jí, jsme neuváženě zmáčkli DELETE a všechno je v prdeli. DELETE a je po korespondenci. ( Možná že Hernady by je našel ale jeho čas je drahý, navíc chtěl bych připomenout jeho uznalý výrok po hodině bezvýsledného klikání…,, Ringo! Ty ale umíš mazat,,!)

Přišel mail, kterej mi udělal velkou radost. Že se R. vdala, že si vzala šlechtice, takže už je R. de M. Krásný tři jména má. A píše mi,…. musím se omluvit, že tam uvádím samožersky i chválu na sebe, kterou ona vždycky v dopise na moji osobu nějakou vylije, no proč ne, sakriš. Člověka to potěší! Chválej vás tak málo, je to vzácné koření, proč bych to nezveřejnil, a chci, abyste si to všichni přečetli, jak jsem skvělej.

Píše mi: „Ahoj, Ringo, zlatý otče národa českého, duše neposkvrněná :-).“ Možná tím „smajlíkem“ chtěla vyjádřit, že ta duše neposkvrněná tak nejsem, ale zlatý otec národa českého asi jo. Viděla totiž ten Chaunův klip. Píše: „Představ si, že mně teta poslala tenhle link na video s tebou, který někdo tajně natočil z roku 1997.“ Vy už víte, že to byl Chaun, že se mě velmi slušně zeptal, než to dal na jeho you tube. R. se to líbilo. Píše mi: „Je to síla, jak se o tom všem mlčí a nikdo nic neví. Ale v podstatě víme všichni všechno. Jak se máš? Jaro je tady, narcisy jsou v plném proudu a na pláži se začínají objevovat davy sluncechtivých lidí. Ještě je kosa, ale příroda se nenávratně probouzí. Barák jsme dokončili, vše udělali, manželovi v parlamentu prodloužili smlouvu (díkybohu), vše je dobré. Teď jsem se stala členkou komise pro záchranu církevních památek a podávám žádost o svěření dvou kostelů do svých pracovitých rukou na doživotí. Život je krásnej a směju se všem, co se snaží najít prince z pohádky. Koukaj po svalech a prachách. Ženský jsou dneska tak neuvěřitelně blbý, Ringo. Každá je husa jedna vedle druhý. Nemaj ani potuchy o tom, že někdy je slušnej a normální chlap, co se umí zasmát, nad všechno zlato. Bůh nás má rád. Máme se dobře. Budujeme, zachraňujeme pýchu Anglie holejma rukama a hrozně nás to baví. Doufám, že tě také život a práce baví a nevzdáváš se svých ostrých loktů. Ta novoroční Všechnopártyshow byla bomba. Málem jsem si čůrnula do kalhotek smíchy. Měj se moc fajn a napiš. Tvá R.“

Není to nádhera, že jsou na světě takovýhle ženský? Samozřejmě, když je R., bezpochyby budou i jiné, tahle země je k děvčatům štědrá! Bohatě je fyzicky obdarovává, aby potom ona ( ta děvčata) umístivše se na Miss rozhází dary po všech chlévech světa!

Byl bych rád, kdyby si moje čtenářky ten dopis od R. stokrát opsaly a nechaly to od manželů podepsat. Ať to má nějakej smysl.

Taky mi R. vyprávěla, (musím přiznat, že se i mistr tesař někdy utne.) Vyprávěla mi o přítelkyni, která ji pozvala na ten večírek, kde jsme se seznámili. A to bylo pošušňáníčko pro mě spisovatele. Hltal jsem každé její slovo.

Říkala: „Ringo! To byla taková nepolíbená bytost, čistá jak okvětí bílé lilie. Já jsem ji musela vnutit chlapa, ta vůbec nechtěla. A co bylo kolem toho zmatků a řevu.“ Nicméně v děvčátku to bylo, hnůj byl zapouzdřen a čekal na signál, na nějaký podnět, aby mohl vyhřeznout a ten přišel s R! Ta, v okvětí bílé lilie probudila dřímající neřest.

Děvče brzo zjistilo, že sex je pro ni nesmírně důležitý, zvlášť sex s černochy se jí zalíbil, tak jezdila za R. do Anglie. Zastává doma nějakou vysokou funkci u nějaký společnosti telefonní nebo spojovací, nebo kýho čerta…. Začala jezdit za R. do Anglie, tam prožívala sex s našimi černošskými spolubratry, dokonce se při tom nechala topit. Strkali jí hlavu do kýble, aby se trochu přitopila a když začínala modrat, s ní zezadu praktikovali sex, čímž její erotický prožitek byl prý umocněnější, tím topení v kýblu si rozkoš zmnohonásobila. Jen se včas musí vytáhnout hlava z kýble, říkala R., těsně předtím než omdlíš a ten sexuální prožitek je potom pro děvče maximální. To máš pocit, že jsi v rajské zahradě! Tak to okvětí bílé lilie v kýblu na tý rajský zahradě vykvetlo.

A já, starej nepoučitelnej vůl, ( ostatně stejně jako vy, moji drazí čtenáři!) ……..byl zase nějakej večírek, za rok a tam přišla tahle přítelkyně z kýble. Já tam opět profesionálně jásal za honorář. Viděl jsem ji a ona sama se dokonce ke mně hlásila. Netušila, že znám tajemství černošského kýblu! Protože jsem starej praktik a mám málo času, tak jsem si říkal, když strká hlavu do kýblu a je řádně zvrhlé čuně, proč by jen tak, mezi kávou a zákuskem, nevyhověla Mistrovi. Velikému Ringo! Líná huba, holý neštěstí. Šeredná byla jak prdel a tlustá jak prase. Ale jakej já jsem vůl líná myslel si, že je naprostá tutovka, říkám si ta bere všechno i smrt, a když zavřu oči…..tak jsem jí navrhl, jestli by nechtěla složit velmi lehké ústní zkoušky a zapomněl jsem na moji celoživotní zkušenost, že nejvilnější prasnice se na mě vyžije. Tohle mě provází celý život! Asi to nějak přitahuju. Když má vilná prasnice možnost sama před sebou dokázat, že není taková kurva, jak se o ní říká, tak ten vděčný objekt pro důkaz jsem já!

Arogantně mě odmítla. A já, stejně jako hrabě Jusupič, který neměl odvahu se přítele zastat, jsem zahanben prchal ze sálu, říkal jsem si: Ty vole, ta hanba, to sis mohl ušetřit takovýhle ponížení a ještě od takovýhle zrůdy. No co jsem mohl čekat? Černej nejsem a kbelík po ruce nebyl. Napsal jsem R. tuhle příhodu, jak jsem si naběhl. Zlobil jsem se ale jenom hodinu, potom jsem se už jen divil, když jsem se na ni podíval, jak je hnusná, tak mě to přešlo. Říkal jsem si, to kdyby viděl Schelinger, koho jsem dneska oslovil. Ten by se smál, až by se válel po zemi.

R. se velmi zlobila, že jsem vyzradil tlouštici, její kýbl, vodu a černochy, ale nemusí mít strach, ona si vezme nějakýho hodnýho českýho kluka. Bude říkat, že šukala jenom jednou v životě se studentem pod peřinou, ve tmě a on s ní prožije krásný neskutečně podvodný život, kdy ona bude jezdit velmi často za R. do Anglie, protože ,,ráda cestuje,,. Bude říkat: Víš….Vilíku…já mám R. ráda, my si vždycky tak pokecáme! Když přijede do Prahy, už bude mít suchý vlasy, vyfénovaný z toho kýble. Myslím, že takováhle ženská si krásnej život nezaslouží a taky ho krásnej mít nemůže.

Ale má je pomsta pravil pán!

VÝJIMEČNÉ ŽENY

Jsem trošku v rozpacích, co mám ještě nového napsát o ženách, když o nich píšu celej život a buď si z nich (i z nás) dělám legraci nebo to jsou hlubokomyslné úvahy, které k ničemu nevedou. A když chci být hodně vtipný a tomu vtipu, té anekdotě obětuju na oltář třeba i trošku reality, abych pobavil diváka, což je ostatně úkol kašpara, tak druhá strana tý mince je, že ženský dost seru.

Když se mi něco povede v televizi, tak třeba po třech programech se Šípem, který byly úspěšný, mi chlapi nadšeně volali a říkali, to víš, ale já jsem se díval se starou a ta z toho co jsi říkal velkou radost neměla. Ta je na tebe nasraná. Tak pro pravdu se člověk zlobí. Jak říkám, někdy to malinko stylizuju. Dr. Plzák – pravdu ano! Ale pro jistotu radši jen trochu!

Chtěl bych Ti ale teď, Shorty, napsat něco o ženskejch, který prošly v mým životě a který zůstaly nesmazatelně zapsaný v mém srdci pro svoje výjimečné vlastnosti. Pro svoje neobyčejný kouzlo, který v tomto případě nevyzařovalo jenom, jak já říkám, zelené oči, trojky kozy, štíhlej pas a dlouhý nohy, blond vlasy. Bylo to kouzlo, který vyzařovalo z hloubky celé jejich bytosti. To nevystižitelné fluidum….součást velké osobnosti, které je příčinou sobě samému kladené otázky….,, co já to na ní sakra vidím?,, Promiň, Shorty, teď nemávám praporem, myslím to naprosto vážně. Fakt je, že z většinou z nich, mě nepojilo sexuální pouto, jak já říkám důvěrné přátelství. ( Viz božská Švandová) S některejma jo. Není důležitý, Shorty, abych psal, se kterýma jo a se kterýma ne, ale myslím, když píšu o generaci Beatles, že bych se měl o nich zmínit, že jsou to výjimečné ženy generace Beatles. A nejen generace Beatles, promiň swingový holky byly taky božský!

Tahle kapitola, má zde, další slabé místo. Předem se omlouvám a klaním se do půl těla, zcela určitě jsem na některou výjimečnou dívku zapomněl. Ne proto, že by byla horší než ty, o kterých chci psát, ale zrovna momentálně se mi to v mý stárnoucí bedně nespojilo. To neznamená, že si na ně možná vzpomenu, až pojedu odpoledne do Lokte. A budu si nadávat, tak ta, a ta, jestli ještě žije, jestli to bude číst, tak si řekne, ten hajzl,….. ani jsem mu nestála za to, když píše o výjimečných ženách, aby mě jmenoval. Tak prosím vás, holky odpusťte mi!

Teď jsem si, Shorty, vzpomněl, jak se z toho vylhali Římani. Aby si nerozházeli žádného z Bohů které neznali, tak ve starým Římě postavili chrám a oltář ,,neznámému bohu,,. Úcta k bohu, o kterém nic nevíme. To znamená, ty určitě Bože jsi, my tě ale neznáme, a abychom tě nenasrali, tak ti tady v tvém chrámu obětujeme.

Takže je to i pocta mým sice známým, ale hluboko v mozku a v srdci zasutým výjimečným ženám. Už jsem se zmiňoval o Daně Vávrové.

Dana Vávrová, neuvěřitelně půvabná dívka, sestra Vávrový, co si vzala Heřmánka. Už ta byla nádherná. (ta Heřmánkova) Všechny nás okouzlovala. Já vím, jak kapelník Zelenka, krásnej, šedivej chlap, z ní byl úplně vedle. ( z tý Heřmánkový) Ten mi vlastně o ní řekl. Vyprávěl, mi prosím tě, viděl jsi už tu Vávrovou? To je teda nádhera. Nádhera to byla, a nádhera je to částečně i pořád. Tenhle druh ženskejch si uchovává kouzlo až do pozdního věku. Její sestra Dana, to byl ale teda nářez! Bože! Tu chci v divadle! Tak jsem si ji pozval do ateliéru v Holečkový, protože když jste ji viděli, nemohli jste nepropadnout jejímu kouzlu. Vidím to jako dneska. Přišla, měla takovej krásnej baret, sedla si do křesla s kafem. Já jsem chlap, kterej je citlivej na to vlnění, na to vnitřní pnutí, na to, co pánbůh vložil do těchto výjimečnejch žen, aby nás to zotročovalo a zcela paralyzovalo. Čuměl jsem na ni jako na zjevení. Tak jsem jí řekl, jestli by nechtěla hrát v divadle. Byla neskutečně roztomilá. Rozloučili jsme se a ona mi potom napsala krásnej dopis, kde mi děkovala za zájem a vysvětlovala, proč nemůže moji nabídku přijmout.

Pro takovou ženskou byla naše země malá, což se ukázalo později.

Už ji to hnalo k velmi ůspěšnému a umělecky plodnému životu v Německu. Bylo to od ní slušný a tak mi to přišlo neženský proti těm ostatním kravám. Když to nabídnete krávě, tak ta kráva vám dá najevo, že nechce hrát tím, že se už nikdy neozve. Dana Vávrová mi napsala nádhernej dopis, mám ho schovanej, ale je to osobní dopis, nebudu ho zveřejňovat. Ty ho, Shorty, vidíš a čtenáři mi odpustěj, že ho nezveřejním.

Pochopil jsem potom, že velmi rychle odjela do Německa, kde točila. Taky se tam provdala a stala se z ní úspěšná režisérka. Já jsem to poznal už tenkrát, jak osobnost vycítí osobnost. A to nás přitahuje k výjimečným ženám.

Helena Maršálková, výtečná zpěvačka. Písničku ,,Karlínský nábřeží,, a její interpretaci já dodneška považuju za jednu z nejlepších, kterou od holek v Česku a na Moravě znám. Helenka, vynikající ženská, půvabná, s neobyčejným šarmem.

Eva Jakoubková, jedna z našich nejkrásnějších hereček. Taková ta utajená krása, taková, která k vám proniká jakoby z hloubi a z dálky. Navíc, pro Jakoubkovou jsem měl velikou slabost. Byla to manželka Petra Nováka. Petr Novák mě šíleně, nežral, nechci říct, že jsme se neměli rádi, protože já jsem ho ne neměl rád, ale byl mně u zadku. Já jsem úplně nebral to, co zpívá, jeho repertoár jsem vzal na milost až mnohem….mnohem později, ale Novák tenkrát těžce kalil. Já jsem ho vlastně nikdy neviděl střízlivýho. Vždycky byl strašně nametenej, v stádiu, jak se opilec motá,…. jak blábolí,…. jak nevnímá a říká. „Ty kurvo,… ty jsi taková kurva…. Ty kurvo,… kurvo.“!

A já jsem mu na to odpovídal klidně: „Ožralej Nováku, jestli já jsem kurva, tak ty jsi imbecilní debil, všechno, co jsi vydělal, jsi prochlastal, máš hovno a budeš mít hovno. Dostaneš tuberu a chcípneš.“ Debile blbej! Takhle hezky jsme si s Novákem povídali.

Jakoubková, Novákova žena se kamarádila s Andreou Čunderlíkovou, hvězdou mého divadla, nezapomenutelnou ,,Innou,, z Nemocnice. No vidíš, Shorty, a tady bych bác najednou bych na Čunderlíkovou zapomněl. A teď se mi vynořila v souvislosti s Evou Jakoubkovou, protože mi vyprávěla, jak to u Nováků a Jakoubků v rodině chodí. Že kdykoliv začne Novák na mě nadávat, tak se mě Eva Jakoubková zastává velmi důrazně. Mých písniček, mého humoru i mě osobně. A hned se spolu pohádaj. Takže mně to vždycky dělalo dobře, že se mě takhle krásná, inteligentní, ženská zastává a je to o to krásnější, že sympatie byly a zůstaly Bohu – žel platonické.

Přišla jednou na moji vernisáž v Karlovce. Měla takovej baret. Teď si uvědomuju, že je to zvláštní, Vávrová měla červenej baret, Jakoubková měla oranžovej baret. Vypadaly v tom božsky. ( Teď mě napadá, nejsem já nějakej ůchyl na barety?) ….. Tak si na tý vernisáži prohlížela obrazy a já jsem ji zkoušel sbalit,….. Jakoubková jako že by trochu ano,…. možná, vysílala velmi jemné pozitivní signály. Ale jak sbalit takovouhle ženskou? To nejde bác bum prásk! Já, kterej musím mít všechno hned, zbrklej, uspěchanej, žádnou procházku ruku v ruce, žádný Petřín při ůplňku, žádný do kina, a ještě potom do muzea. Ne! ne! Hovnajs! Jsi šťastná? Tak běž do hajzlu! Počkám si až nebudeš!

Já jsem ani nechtěl milostný romantický drama, já jsem toužil po ní jako po ženský, né po měsíčku a procházce! A když? Proč né? Proč bych se neprošel, stejně mi to doktor doporučuje, ale až potom! Na procházku kamkoli, až po tom…měsíček v jakékoli fázi ano, ale až když je přátelství konzumováno a netrápí vás trapná nejistota, zda ano, či ne!

Chtěl jsem se přátelit, ale vzít jsem si nechtěl žádnou. Stačila mi moje žena Magda. Nechtěl jsem podstoupit tu strašnou štrapáci, tu strastiplnou a lopotnou cestu, která by k takové vyjimečné ženě vedla. ( Teď, mě to mrzí, možná že by bývalo stačilo to kino a krátká procházka po Petříně! Třeba bych do muzea, nebo do galerie už nemusel???)

Stejně tak Helenka Kratochvílová. Herečka Městských divadel pražských. Když jsem ji viděl v patnácti, tak jsem si sedl na zadek. Přišla na plovárnu do Podolí, kde jsme balili holky. Na jedný dece císař českého heardrocku na vedlejší dece vynikající skladatel vážné hudby Klusák, ještě oba coby mladí proutníci. Helenka přišla se svým bráchou Kratochvílem z Černýho divadla. Měla skvostnou maminku, též Helenku, já o ní taky v některé knížce píšu. Zase můžu jen potvrdit fakt, předávání genetického dědictví, je nezvratitelný fakt…to, že skvělý rodiče maj taky většinou skvělý děti. Její maminka byla tanečnice a herečka v Karlínským hudebním divadle a vím, že mi vyprávěla Magda, která tam s ní tancovala, jak šla jednou na rande a strčila si do pusy živýho chrousta. Hned se k ní hnal, miláček chtivý prcu, bral to takzvaně hákem, hned francouzáka Helence jazyk dovnitř huby a v tom jak v Helence šmejdil jazykem ucítil toho pohybujícího se tvora v ústech. Najednou jí při francouzáku z pusy vylezl chroust. A on se pozvracel. Není to nádherná příhoda?

(druhý den, telefon,… kdy se zeblitý samec strašně omlouvá a dožaduje se nového rande vous….a vrcholně vtipná Helenka….

,, Ty si myslíš ty hnuse, že s tebou budu spát, když se přede mnou na prvním randa vybliješ?

Když byla přistižena inflagranti, vtrhl dovnitř manžel a zařval: „Vím všechno.“ Tak ona mu klidně položila otázku: „Tak mi řekni, kdy byla bitva u Lipan.“ Nevěděl! Taky jsem to použil v nějaký svý hře, půjčil jsem si tu příhodu od Kratochvílů.

Vraťme se k těm femma fatale. Trocha vzdálené milostné historie nikoho nezabije. Alma Mahlerová. Alma Mahlerová, manželka genia Mahlera, výjimečná žena. Píše se o ní, kdo byl všechno její přítel. Jedna hvězda vedle druhý. Byly tenkrát jiné způsoby a podoby lásky u výjimečných žen? Nebo né? Choutky mohli mít stejně pošahané, ale společnost a předsudky je svírali pevněji. (Možná?) Pochybuju, že ji měl kulisák s vyrážkou, nebo závozník fekálního vozu, nebo nedejbože, jestli by tam zabloudil nějaký Tofi, nebo ,, dnes večer ju fikněm,, asi by jí jenom dveře od drožky mohli otevřít. I když srdce ženy je nevyzpytatelné. Kdo ví a Tofi je vlezlej a neodbytnej jako štěnice!

Valadonová! Moje oblíbená a velmi obdivovaná žena - Utrillova matka, malířka, která milovala český Pařížany. Ona vlastně Čechy milovala všechny a je taky po zásluze na oponě Národního divadla, všechno, co o ní čtu, je tak výjimečný. Je to asi dva roky, ptal jsem se Knížáka, jestli má Národní galerie něco od Valadonový. Říkal, že mají od ní Kytici. Všichni malíři si jí velmi vážili, mimoto, že s ní měli sex ( fuj! Promiňte šukali!) Všichni ji uznávali jako umělkyni, vynikající rovnocennou přítelkyni, jednu z nich! Takže si ji vážili dvakrát! A když slezli z postele, chtěli s ní bejt dál. To je vůbec znakem všech výjimečných žen, že i po konzumaci sexu, vulgo řečeno, toužíte s ní být dál. Mluvit s ní, povídat si s ní přesto, že už má na sobě šaty. Ty ji ovšem velmi často při tý debatě zase sundáte.

Včera mě v televizi potěšil prof. Dvořák prohlášením, že je velmi pravděpodobné, že Utrilovým otcem je Brožík – český pařížan!

Taková musela být i Olga Scheinpflugová, objekt mého vřelého zájmu a mých studií ženské duše, která musela mít také ohromný charisma a kouzlo. Všichni z ní šíleli, považte, jaký měla ona významný milence, ale vybrala si Čapka, právě Čapka, né kvůli rolím v ND (pozor myslím v Pražském Národním Divadle, né v Brněnském Národním Divadle!) ale proto, že potřebovala žít s geniálním člověkem. Chtěla mít vedle sebe silnou uměleckou osobnost!

Nemohla sice svoji pipinu udržet na uzdě, jako ostatně mnoho významných žen, ale cit, rozum, srdce, a nakonec doufám i malilinký kousek tý pipiny ji přeci jen táhnul k Čapkovi.

Skladatelka Kaprálová, Muchova první žena. Výjimečná ženská. Škoda, že o ní, Shorty, víme jenom od Muchy. ( čti - ,, Podivné lásky) I když Muchova zpráva je velmi obsažná a na výsost zajímavá, lidi o ní mnoho nevědí. Já taky jen co jsem tak pochytal a vyčetl z jeho dokonalých knih. Mucha mi řekl velmi málo. Mám s ním nahrané dvě kazety, ale zveřejnitelného beztrestně s toho není nic. My ale, co umíme číst mezi řádky…

Pane Čech já jsem to vůbec nevěděl! Ani netušil! Konstatoval můj životní guru. Dozvěděl jsem se to všechno až teď, když jsem četl ve stáří její deníky! ( Čtěte Muchu! Všechno! Pozorně! Volové!)

Nebo Růžena Zátková. V životě jsem to jméno neslyšel, najednou krásný pořad o ní v televizi. Femme fatale, co všechno dělala. Taky malířka, výjimečná žena, když jsem viděl, koho byla přítelkyně, jaký významný lidi ji milovali, s jakejma se stýkala. Zase se potvrzuje správnost mého ůsudku posuzovat ženský podle toho, jakýho maj chlapa. Podle toho, jakýho má mužskýho, soudím, jaká je i ona.

Pak jsou samozřejmě výjimečné ženy, ale něčím úplně jiným. U nichž se vyjimečnost promnění ve zvrácenost a zvrhlost! Rád bych připomněl ,,Bílou Masajku,,. Bílá Masajka, o který natočili Němci film. Blondýna se zamilovala do masajského bojovníka, řekl bych, že se zamilovala do jeho pindíka. Měl určitě krásnej, masajskej, černej pindík. Zahořela čistou opravdovou láskou - Němka, bílá Masajka. Vzala si ho, jistě navzdory rodičům, kamarádům a odjela do Afriky, žít šťastně se svým miláčkem. ( A taky trochu s tím černým pindíkem) Zažila určitě strašný věci, ale láska je láska a bílý musí ven, jak říká Karel Šíp! Já jsem měl takovou radost, jak ji maminka toho Masaje kope v tý slaměný chatrči do prdele, jak ji učí žít nový život. Orání políčka zahnutým dřevem, dojení nosorožce v běhu….atd. Tak se raduji a říkám jí v duchu, vidíš, stálo to za to? Teď ho můžeš tahat za toho velkýho černýho pindíka, když ti poctivý bílý Němec nebyl dost dobrej, kterej na ,,beerfestu,, jí uzenky s kysaným zelím a pije bavorský pivo, ten se ti nelíbil. Jak zdrhala odtamtud, myslím, že ještě s dceruškou nebo se synáčkem. Já měl takovou radost, byl jsem na tom ještě s kamarádama, když se něco strašnýho tý ženský stalo, tak jsme celá kapela i se Schelingerem propukli v jásot. Viděli jsme to na DVD, ne vlastně na kazetě, to ještě byly kazety. Vždycky, když si na ni vzpomenu, tak se musím smát, jak zdrhala zpátky do Německa. A představa, jaký tam potom vykládala na beerfestu kraviny. Neřekla: „Já jsem vilná prasnice, chtěla jsem černýho pindíka, to jsem, kluci, dopadla. Tak mi to odpusťte a vemte si mě některý z vás i s mojí holčičkou a starejte se o mě, o stárnoucí krávu.“ Shorty, není to nádhera?

Jak říkám, zapomněl jsem určitě na výjimečné ženy a bude jich hodně, ať je to Maria Callasová nebo Elina Garanča ze který jsem normálně lezl po zdi, jak zpívá a jak je nádherná. To už bych se zapletl hodně. Takže to jsou výjimečné ženy jenom jaksi v kostce.

Shorty, celý jeden stupeň pod výjimečnými ženami, jsou normální ženy, který se chovaj ,,normálně,, žijou fádní t. zv. ,,normální,, život:

1. mládí, svatba, ztráta zájmu o sex, rozvod.

2. starost o děti, druhá svatba, druhá ztráta zájmu o sex, druhej rozvod.

3. starost o děti, ztloustnutí, totální ztráta zájmu o sex, zestárnutí, smrt.

Následuje podskupina žen. Co tvoří podskupinu:

Muzikálové mrchy. (děvčata, která tančí v muzikálech a říkají si tanečnice. V podstatě jsou to opravdu jenom muzikálové mrchy. Jirka Helekal mi říkal: „Hele, Ringo! Kdybys viděl, co se v tom divadle děje. Každej s každým…… tyhle šantánový polotanečnice, nemaj srdce, nemaj duši. Hnus!“

Představ si Ringo, běduje Helekal…. kdybychom byli mladý! Koho by jsme si vzali? Bože!

(Tolik zpráva Jirky Helekala o tančících vilných muzikálových nickách!)

Dále jsou to tiskové mluvčí. Já když vidím tiskovou mluvčí, tak se musím smát, když si uvědomím, co vlastně je náplní práce tiskové mluvčí. Co je její hlavní pracovní náplň? Čtenáři to vědí, víš to i Ty, Shorty. Tiskové mluvčí mi nevaděj, já se jenom směju, když je vidím. Jsou docela roztomilé, jak dělají, že jsou tiskové mluvčí!

A třetí podskupina, přišla z Ameriky. A to je teda nářez. Naprostý vrchol nestydaté prodejnosti! Roztleskávačky! Fakt je, že jsou krásný a rád se taky na ně dívám, jak poskakují mezi divákama na stadioně. Mají krásný nohy, minisukýnky, kozičky mají v rozpuku, jak poskakujou, to je takovej nestydatej sexuelní trh. Představuju si jak roztleskávačka jde doma za rodiči a z dětsky nevinnýma očima se ptá: „Maminko, já jdu dneska s holkama, roztleskáváme New York Tiger nebo něco takovýho.“ „Maminko, já jdu roztleskávat.“

( Přeložím do češtiny): „Maminko, já malá kurvička se jdu nabízet.“ To je takovej bazar…….. ,,vyberte si mě, ale pozor až za měsíc, ještě jsem pod zákonem!)

Na mistrovství světa v hokeji jsme je v Bratislavě též zahlídli, sloveny jedny nádherný! Kamera je bohužel jakoby naschvál nebere, já bych si je přitom rád prohlídl. Rozněcovačky chtíče v mužích, který se koukaj víc na ně, než na to, co se děje na hřišti. Je to taková nabídka, takovej trh, tržnice s maličkými ještě ne zcela kurvičkami. Ale již brzo. Takže to je podskupina. A taky bych rád jmenoval vrcholovou nadskupinu.

BALETKY

Nejvyšší skupinu naprosto bez jakýhokoliv dohadování tvoří baletky. Myslím, že pramáti Eva začala tančit, hned jak se jí zacelilo žebro! Balet byl stvořený pro ženy! Balet totiž dodává ženám zvláštní půvab. Zvláštní kouzlo, jakoby múza Terpsichoré dbala, aby jim bylo přidáno ve všem. Baletka je vždycky urostlá, má krásný pevný tělo, pevný svaly, pevný záda. Když se jí dotknete, je to sama nádhera, protože prst se vám nezaboří do masa jako u ostatních děvčat a podděvčat. Je to dokonalá vypracovaná hmota. Baletka neví, co je celulitida. Je prostě nádherná. Úplně chápu, že Degas mezi nimi trávil většinu svého času. Měl stojan na tom baletním sále a tam je maloval. Musel mít stále částečnou erekci, že si s ,,ním,, musel určitě i povalit malířský stojan a proto se mu dílo dařilo.

Jen těch carskejch důstojníků co se zastřelilo kvůli primabalerínám. Operní diva znamená moc. Například Maria Callas byla k zošialení. Ale baletky jsou baletky. V baletních střevíčcích vynese je Terpsychore nad pozemský svět….ač bytosti zrozené z matky, téměř se dotýkají nebe!

Teď jsem Shorty, viděl dvakrát balet z pařížský opery, myslím, ,,Sylvia,, se jmenuje jeden, ten druhej nevím, ale to není podstatný. Podstatný je to, že jsem byl naprosto unešenej. Zíral jsem jako u vytržení na tu obrazovku, na ty nádherný ženský tvory. Pozor, ony mají i neuvěřitelně oduševnělý výraz v obličeji to je ta nadstavba, to navíc. Baletka má blízko k Bohu! Vyzařuje z nich nedefinovatelný kouzlo.

A opět jako vždy, ne ze všech. Když jedu s Klaudinkou na balet do přípravky Národního divadla, tak vždycky sedíme v přijímací místnosti a čekáme, až začne hodina. Baletky choděj kolem nás na sál a některé z nich jsou takové, jak je líčím. Vždycky mimoděk strnu! Pravda, s prsama je to horší, ale to je jejich lajdáctví, že si za vydatné pomoci orálního sexu nevytvoří krásný prsa, ale některá z nich prsa má, i když to nejsou kozy jako vozy. Takže jejich figura je naprosto dokonalá. A dokonce i to menší prso baletce odpustím, protože to vynahrazuje naprosto bezchybná dokonalost zbývajících tvarů jejího těla. Každej centimetr volá slávu požehnanému uměleckýmu oboru, jakým je balet.

Ale proč jsem se tak zapletl? Sedím teda s tou Klaudinkou a říkal jsem si, ony procházej kolem rodičů malinkých budoucích baletek a z deseti holek pozdraví dvě. Ty dvě řeknou dobrý den a usmějí se na ty malý holčičky, které tam už sedí s vyčesanými vlásky, obdivně na ně hledí a třesou se nedočkavostí na hodinu baletu.

Jsme ve stejné budově. Je to budova, která patří baletu Národního divadla. Ony jsou baletky, a ty malý holčičky - jsou budoucí baletky. A teď přicházej tyhlety velký kozy a jdou, ani nezabučej, procházej mezi těma rodičema a těma holčičkama, který na ně zbožně koukaj a hovno! Z deseti dvě! ( doplňuji, že zásadně nezdraví Rusky! Laurentijeviče Beriju na ně!) Balet jim vtisknul velkou nádheru, vtisknul jim téměř pečeť dokonalosti a ona neumí říct dobrý den, husa blbá. Fyzická krása zůstává, ale hlava se vybydluje. Možná že to má tak být v novém století provrtaných blbů a potetovaných krav! Mám pocit, že to by se před 25, 30 lety nestalo.. Báli by se předsedy stranické organizace, nebo předsedy závodního výboru ROH. Každopádně vždycky se naseru, mám chuť vstát a kopnout ty baletky do těch krásnejch, božskejch, pevnejch prdelí.

Ostatně, rád bych Ti napsal, když už jsme u baletek a já se takhle rozplývám, proč jsou tak neobyčejný a kvalitní osobnosti. Je to tím, že balet je obrovská dřina. To nevydrží ledakdo! Fakt je, že ta příšerná dřina odmění baletku skvostnou figurou, a ůžasným kultivovaným pohybem těla. Baletku poznám na sto honů podle chůze, už jak vznosně kráčí. Opravdu jinak choděj, jinak seděj, jinak stojej, jinak kladou nohy. To je nádhera. Podle mě by na světě měly bejt jenom baletky. Nakonec jednu krásnou mám doma pořád. Nikdy jsme se nerozvedli, a že to byl mazec. Moje žena Magda, když šla na konzervatoři po chodbě, tak z chlapů lítaly hovna. I ze mě.

Takže k tomu kopnutí do prdele. Jedno legendární! Nechci jmenovat, protože pozůstalí, pokud už ona diva nežije, tato světová hvězda sovětskýho baletu, určitě má příbuzný, ti žijou asi někde ve Varech, koupili si tam baráky, mohli by mě pohnat před Ústavní soud nebo ještě výš do Bruselu, kdybych ji jmenoval. Tak ji nebudu jmenovat, ale byla to světová hvězda první velikosti, ( i Bólšovo těátra!) která za komoušů přijela do Čech. Ústecký divadlo si ji objednalo na vystoupení. Velká sláva! Přijela a přidělili jí nějakýho Zdeňka, to byl zaměstnanec ústecký agentury, kterej se o ni měl starat. Řekli mu, budeš jenom k ruce týhletý hvězdě a splníš jí každé její přání. Tak on se na ni hrozně těšil, protože dobře věděl, kdo přijede, že jde o světovou hvězdu, vrchol baletního umění!

Ruska přijela, skvostná, nádherná ženská, přijela v norkovým kožichu, dárku od soudruha Brežněva…on na ni čekal, odvezl ji z letiště a ubytoval ji v nejlepším ústeckým hotelu, myslím, že se jmenuje Bohemia nebo dneska už se jmenuje asi jinak. Taky jsme v něm se Schelingerem několikrát spali. Pokaždý mě to stálo dost peněz! ( Kluci se ožrali a Mamut s Perašim vyhodili noční stolek s okna! Naštěstí do dvora. )

Zpět do obrazu….Ubytoval ji, dostala nejlepší pokoj, ne do ulice, ale do parku, do lesa, aby měla ticho. Domluvili se, že druhý den, přijede Zdeněk ráno a odveze ji na zkoušku. Zdenek bydlel v Praze, tak odjel, přijel domů, vlezl si do postele a sotva usnul, zvoní telefon. Ruská hvězda baletu volá: „Zdeňku, Zdeňku, tady je mně tak smutno. Já bych radši pokoj do ulice.“ Tak Zdeněk se sebral, oblékl, sedl do auta, vrátil se do Ústí, a přestěhovali divu zase do nejkrásnějšího pokoje, ale tentokrát do ulice, rozloučil se a vrátil do Prahy. Sotva si vlezl do postele, tak zase telefon: „Zdeňku, Zdeňku, ty sprastí, promiň, ale to je takovej hluk zděs…. Přece bych jen radši do toho parku.“ Tak Zdeněk sedl už dost nasranej do auta, vrátil se do Ústí a přestěhovali hvězdu zase zpátky do původního pokoje s okny do parku. On se vrátil domů a sladce spal až do rána. Nicméně vstával časně, a tak byl trochu nevyspalej po těch nočních cestách do Ústí a zpět. Přijel na zkoušku, ta začínala brzo, už v 9.30 hod.

Hvězda se proskočila po scéně jeden…dva…mírné skoky a říká: „Ne, ne, tady musí být koberec. Celé jeviště musí být nový koberec. Tenhleten mi nevyhovuje.“ Tak hned sehnali všechny divadelní techniky, kteří vyspávali každodenní opici, přijel ředitel agentury, všichni skákali kolem ní a klaněli se. Jeli, koupili zbrusu novej, velmi drahej obrovskej koberec a teď ho tam lepili na tu scénu, aby držel, a aby ji bez faldu a sebemenší bulky pokryly celou. Hvězda přišla z bufetu, kde pila čaj. Rusové pijou čaj. Přišla, poskočila po koberci a říká: „Ne, ne, ten koberec, něchaču, lepší bylo to, co bylo pod tím.“ Šla zase na čaj. Všichni začali zase rolovat a odlepovat ten koberec. Srolovali ho, a odnesli do dvora. Hvězda se vrátila z dalšího čaje, zase poskočila, udělala pár piruet a řekla: „Ne, ne. Sprastite, promiňte, já jsem se spletla, vraťte ten koberec, on byl charóšij…přece jen byl lepší než tohleto.“ A ohnula se, že si rozepne piškoty, Zdeněk se rozběhl a nakopl tuhletu světovou hvězdu vší silou bodlem do prdele. Ta letěla přes celý jeviště a přistála pod piánem. Teď všichni strnuli, ředitel, ten už se viděl v Ruzyňský věznici, nebo v Gulagu. Hvězda vylezla zpod klavíru, ůsměv od ucha k uchu….zářila, a s obdivným úsměvem šla přímo k tomu Zdeňkovi: „Daragyj Zdeněk, sprasti, promiň, ty miláčku daragyj…….“

Úplně z něj posraná, protože zažila něco, co se jí ještě nikdy v životě nestalo. Naposledy ji možná vyplatil tatínek, když byla malá holčička, ale jinak ne. A jí to chybělo! Ten kopanec ji vrátil mezi ruské ženy!

Ve vatě, v peříčku, uprostřed klanění celého uměleckého světa od Paříže po New York jí toto chybělo! A tady, v městě Ústí, nad Labem řekou…. Zdeněk, bezvýznamný zaměstnanec ústecký agentury, ji kopne do prdele, že letí přes celý jeviště. Úplně zjihla, zkrotla. Najednou byl Zdeněk naprostá jednička – maladěc!. Ona na něho v úctě obdivně hleděla, jak jí ten kopanec imponoval. Jak si ji získal něčím, co potřebovala a po čem možná v skrytu toužila. Jak ji obohatil tím kopancem, protože ona teď zažila poprvé, co zažívaj ruské ženy téměř denně, že je mlátěj a kopou opilí Rusové. A ji nemlátili nikdy, protože by je Brežněv nechal zastřelit, kdyby na ni někdo sáhl. A tady v Ústí ji Zdeněk maladěc nakopal prdel.

Potom mi Zdeněk vyprávěl, že dostával z celýho světa pohledy „privět dorogyj Zdeněk“ z Paříže, z Londýna, z New Yorku, z Covent Garden, kde tančila, posílala Zdeňkovi pohledy, daragyj…daragyj…daragyj Zdenek! V jejím životě sehrál významnou roli. Myslím, že ten vztah nijak dál nepokračoval, ale je to velkej úspěch bejt takhle oceněnej hvězdou světovýho baletu.

Když tam tak sedím a vidím ty baletky z Národního divadla, všechno je to nadstandard, naprostej nadstandard, i ty, co nemaj prsa. Ale jsou takový dvě tři, né víc, na samém vrcholu, který jsou výjimečně krásný, miláčkové můzy Terpsychoré. A tak je to ve všech baletních souborech. Tak je to i v Košicích, i v Bratislavě. ( Zcela určitě i v Brněnském Národním Divadle!) Tak je to všude, kde jsou soustředěný vyjimečný ženy. Tak je to i ve Státním baletu, tak to bylo i u Šmoka, Ogouna u Koníčka…u všech!

Píši o špičce v každém souboru, jako všude je i zde ,, baletní vata,,. Vždycky, když vidím některou tu nejnej, tak si říkám: „Panebože, ještě jednu, ještě jednu takovou baletku. A už dám pokoj a už od tebe Bože nic nebudu chtít. I to kolo, který jsem tak chtěl, když jsem byl malej, a tys mi ho Ježíšku, nepřines, všechno ti odpustím, ale chci ještě jednu baletku. Naděl jednu starému člověku na jeho poslední cestu, ať je po jeho boku urostlá žena s dlouhejma protáhlejma svalama, s nádhernou vzpřímenou postavou, s ohněm v oku, a šarmem, který jí múza Terpsichoré vtiskla do očí a do duše.“ Ať se víko od rakve prohýbá pod tou krásou….

Snad jsem ti dostatečně, Shorty, vylíčil tu vrcholnou ženskou skupinu. Chudáci chlapi, kteří se k nim nikdy nedostanou. Pohled z hlediště je taky úchvatnej, ale děkuju Bohu, že jsem mohl být v jejich blízkosti. Přiblížit se k nim, oslovovat je, sáhnout si na ně a jednu, že mám doma. Ale ještě jednu bych teda bral! Zvaž to Bože! Budu po sobě mejt vanu, což jsem ještě nikdy v životě neudělal! Slibuju! ( A odlíčím se, než vlezu po natáčení do postele!) Čím bych ukončil tuhle velkou kapitolu o ženách. Člověk se stále dozvídá nové a nové věci. A i zkušenej chlap jako já, kterej o nich ví téměř všechno, se občas dozví něco nového, překvapujícího. Jeden člen mýho divadla, já ho nechci jmenovat, protože je šťastně ženatej, má dvě krásný děti, fungující šťastné manželství a mohlo by mu to způsobit nepříjemnosti, mi řekl: „Ringo, víš, jak já tipuju ženský? Jak se orientuju? Ženskou odhadneš podle toho, kolikrát se ti podívá do rozkroku! Jak se ti dívá do rozkroku….. a kolikrát se ti podívá do rozkroku.“ Uvědomil jsem si, že něco takovýho mě v životě ani ve snu nenapadlo. Vůbec nikdy jsem nesledoval, teda sledoval jsem dívčin pohled, ale vůbec nikdy jsem nezaregistroval, jestli mi zajel do rozkroku a kolikrát. No každej má jinou zkušenost. Já mám teda velmi dobrou, myslím, že jsem v životě hodně dívčích pohledů upoutal, ( nikoli zjevem, velikostí ducha!!!) nebo se snažil upoutat, ale hlídat pohledy, zda vám míří do rozkroku mě nikdy nenapadlo.

Shorty, posuď sám a čtenáři se taky schválně zamyslete, jestli to s tím rozkrokem je pravda. Docela bych tomu věřil. Ale jak říkám, uniklo mi to.

ŽENA A KŮŇ

Chtěl bych se rozepsat o vztahu žena – kůň. Vždycky mě překvapila a v dobách mé mladosti zaskočila obrovská láska žen ke koním.

( Nyní už vím kolik bije!) Muži mají ke koním praktickej vztah. Určitě měli hodně rádi svý koně, ale byl to více méně dopravní prostředek. Ale ženy mají zcela odlišný přístup ke koním, ony to nerady slyší jako všechno, co já o nich píšu. Všiml jsem si tichý, skrytý, a navenek potlačovaný sexuální přitažlivosti. Žena, která je od přírody velmi citlivá na všechny podprahové vjemy, se v přítomnosti hřebce rozruší téměř stejně jako on!

Už jsem několikrát zdůraznil, že ženy sex příliš nemilují. Ano bratři, ale to neznamená že ho vydatně nevyužívají! Aspoň 80 % ženskejch sexuje účelově. To znamená: Chci miminko – sex, chci sbalit chlapa – sex, chodím s ním a chci, aby si mě vzal, předstírám veliký zájem o sex. Pouze nepatrné procento, možná 10 % ze 100, má opravdu rádo takovou tu krásnou šukačku, po který se to tak nádherně spí po celý zbytek noci, pokud vás skvělá žena opět neprobudí k akci.

Ty ženy by se strašně bránily, a urazily se, kdybych jim to řekl do očí. Potlačují v sobě niternou přítažlivost ke koním, protože nemůžou připustit, že jsou jak se v Dívčí válce Vlasta rozčiluje, pouhé ,,nástroje chlípné rozkoše,,.

Ale přesto to v nich je, rozrušuje je to ržání, pach…to koňské mužství je magicky přitahuje. Mužství, které se v sobě snaží zašlapat, pokud nepřijde samozřejmě Tofi, Krajčo nebo ,,Dnes večer ju fikněm,,. Snaží se to potlačit, ale je to tam a doutná to, to ržání toho koně, to jeho mužné pofrkávání, a ten pach je přitahuje jako magnet. Když mu ještě vyjede trochu velepindík, což se stává velmi často, teď ony viděj, jakej ten koníčkův je, a když ho porovnaj s manželem i s milencem, všichni z toho vyjdeme jako naprostý chudáčci a mrzáci.

Freud by nám to možná vysvětlil, i Plzák se v tom určitě vyznal nebo doktor Zemek, ani jeden už není, ale muselo jim to jako bystrým pozorovatelům též přijít na mysl.

Já si říkám, je to tam, holky, proto ti koníčci, proto ten ůspěšný žokej,…. nemá oko,… nemá nohu,… má růži v ksichtě,… bradavici na nose a ženy mu daj v noci v jeho komůrce u maštale, nebo ještě lépe přímo v maštali, kolikrát chce, aby mohly být v blízkosti koní, cítily jejich blízkost a žokej se sveze. A pak jdou a říkaj, že jsou intelektuálky.

Co mě moc potěšilo, Shorty, Vesmír, časopis, který má významné místo v mém životě mi zdělil….. podle výzkumů DNA (?) a mitochondriálních DNA (?) a analýz (?) kýho čerta všeho možnýho, výzkumy, kterými postupuje věda neustále vpřed, zjistili,…. Vědci si pořád nebyli jistý, jestli jsme se mísili s neandrtálcema. Homo sapiens žil souběžně s neandrtálcema, to se myslím vědělo. Neandrtálci vymřeli a my ne. Dokonce jsem četl takovou hypotézu, že jsme je možná my homo sapiens i vytloukli.

Myslím, že znám důvod. Právě v posledním Vesmíru psali, že je dostatečně prokázáno, že se chlapi homo sapiens nemísili s neandrtálkami.

Čili jejich neandrtálský ženy museli vypadat příšerně. Jinak bychom se samozřejmě mísili, proč né? Bezpochyby též všechny lesby! Věstonická venuše musela být proti nim krasavice. Ohyzdný ropuchy příšerný. Když teda homo sapiens, kterej je vilnej až na půdu a vleze na všechno i na umyté zvířátko, a neadrtálky nebral, tak ty musely holky asi vypadat!

Ale chlapy neandrtálci, to už je jiná. Těm chlapům neadrtálskej se homo sapiens děvuchy určitě hodně líbily. Nakonec, proč ne, líbily se bohům. Synové boží se s nimi spojovali a plodili s nimi obry. ( viz bible )

A ženy homo sapiens, jsou ženy homo sapiens,… vždyť je máme kolem sebe, dneska jsou jinak oblečený a umytý. Jako je přitahovali ti koně, tak je museli přitahovat ti špinaví, suroví, drsní neadrtálci, jak oni mužně smrděli. Smrdělo mu z huby, smrdělo mu ze zadku, smrdělo mu z podpaží, ten čich tý smyslný ženy homo sapiens… muselo jí to imponovat. Tak ona se mu práskla na zem a neandrtálci si s nima užívali. Proto máme jejich dědictví v genech, to je možná to, co z nás dělá takový zločince a lotry a gaunery, lháře a bandu sviňskou, že to jsou neandrtálský geny v nás a jejich pomsta. Tím, že šukali naše ženy, takoví neandertálský ,,Dnes večer ju fikněm,,. Čekali někde za křovím: šup, tady jdou homosapienský holky. Na ně! My jim dáme povyšovat se že jsou sapiens! Sapiens jste, ale teď jsme vám vy přiblblý inťoušové přefikly vaše samičky! ( mnohonásobně!)

A ony to určitě neřekly, nežalovaly, když se vrátily ke kmeni.

Mamutík se jich ptal: „Tak co, holky, co bylo u pramene?“ „Ne, nic, Mamutíku, nabraly jsme vodu a vracíme se.“ A přitom byly všechny ojetý od neandrtálců. Takže leccos to vysvětluje.

Ukmas říká Drábovi…podívej! Mám čtyři děti a dva jsou chlupatý po celým těle! Ty zbylí dva ne! Čím to asi bude? Nikdo z naší rodiny takhle chlupatej nebyl!?! Koně, neandrtálci, Shorty, ženský, už jsme to spolu mockrát probrali. Ženský, ty nám zavařily a ještě zavařej.

A na závěr znovu rada mladým mužům a to platí i o baletkách, to platí i o podženách i o ženách. Opakuji hoši naučte se to nazpaměť!!!

Jdu k ní a zeptám se:

JSI ŠŤASTNÁ? JSI? TAK BĚŽ DO PRDELE! POČKÁM SI AŽ NEBUDEŠ!