Titanik
Když se mě lidi ptají, která písnička, kterou jsem kdy dělal, mi nejvíc přirostla k srdci, kterou mám nejradši, tak se na to špatně odpovídá. Protože máš rád všechny, který jsi udělal. Jako by to byly tvoje děti. Naopak ty méně povedený, ty trošku postižený, ty máš radši, jako bys jim chtěl vynahradit to, že jsi se na nich podepsal trošku lajdáctvím, nedostatkem inspirace, zbrklostí, nebo že jsi je plodil v opilství. Víš, že já nikdy nic nepřepisuju, já píšu rovnou načisto a už se k ničemu nevracím, což v mnoha případech poškozuje kvalitu mé práce. Takže u písniček nevím….. Možná, že ,,Janny jde ulicí, má bílé kalhoty, snad jeansy Lee,, možná, že ji mám nejradši, protože byla první.
Jednoduchá, prostinká. Je to odvaz, měl jsem radost, byli jsme mladý, měl jsem první kapelu v životě! Byl to první snímek, kterej jsem natočil u Pantonu. Jeden z prvních, kdybych chtěl být přesný.
K mým hrám – o Dívčí válce se v této knize hodně mluví, Dívčí válka je fenomén a já jsem pevně rozhodnutej, na rozdíl o toho, co jsem tvrdil na předchozích stránkách týhle knížky (tady vidíš, jak člověk často mění za pochodu svoje názory, abych zdůraznil, nepodstatné názory), tak teď jsem rozhodnutý do toho druhého dílu jít, třeba ho neudělám, třeba ho nezrealizuju, tu ostudu si potom uřízne můj syn, kterej, doufám, že moje divadlo nerozpustí. ( Mám v něm hezký holky!)
Nejmilejší ze všech mých her je ,,Titanic,,. Myslím taky, že Titanic se povedl scénáristicky, dějem, i stavbou jako divadelní hra nejvíc , na rozdíl od ,, Smějeme se se Shakespearem,, kterej je složitější a dokonalejší co do profese, ale je divácky málo úspěšný, tak Titanic ten úspěšný je, hrajeme ho pořád. Teď jsem ho hrál v Lázních Kyselka. Všichni v divadle ho máme rádi, tak se vždycky při něm i sami pobavíme.
Jmenuje se ,,Titanik,, aneb ,,Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá,,. Režíroval ji Zdeněk Podskalský, premiéru měla v Ústí nad Labem v roce 1988. Existuje na DVD.
Práce s Podskalským byla skvělá. Měl nejdřív trošku strach z mýho divadla, ….. každej se mě trochu děsí, protože já jsem trošku, jak bych to řekl, vteřinový cholerik, ale opravdu jen vteřinový, pak se omlouvám, po té vteřině umělecké zuřivosti, klečím a odprošuju. Tak i zkušený, vynikající Podskalský měl ze spolupráce se mnou strach, ale vyšlo to skvěle. Udělal nádhernou komedii. Absurdní je, že jsme hráli na ,,Veselým hrnci,, tak nějak se to jmenuje, nebo Hrnec plný smíchu. (?)
V Čechách je takovej festival filmů a všeho možného a tam si nás pozvali s Titanikem. Oni nás postupně pozvali se všema hrama v průběhu let, ale právě, když tam byl Titanic, tak tam byla Jiřina Jirásková. Nejdřív ČSM, pak SSM, potom vlezdoprdelismus, pak ředitelka Vinohradskýho divadla. Žila se Zdeňkem Podskalským. Žili spolu léta, myslím, že dokonce až do jeho smrti. A někdo ji tam na rautu, …. cpali se chlebíčkama, řekl: Paní Jirásková, nechcete se jít podívat na Čechovo divadlo, na Titanik? Tady vedle? A ona řekla: Takovou sračku, to je pod moji důstojnost. A chlapík ji povídá: Paní Jirásková, víte, že to režíroval váš manžel? Za všeobecného veselí sklidila baba ostudu. Nemá pomlouvat moje divadlo.
Titanik má krásnej děj. Škuner Glacier, - v tom je ten vtip, Glacier, teda škuner Ledovec, Aristotela Chobodydese, řeckého rejdaře, který připravuje pojišťovací podvod, chce narazit do Titaniku, a vydá se s ním v závěsu na moře. Až se bude jím poškozený Glacier-ledovec potápět, přeleze i se svojí milenkou, Suzan Muchovou, na Titanik, nechá se dovést do Ameriky, tam shrábne peníze za pojistku a budou mít Hawaj, jak sám tvrdí.
Kapitán toho škuneru se jmenuje Morgan, hraje ho nádherně Milan David, to je chlap, pravý námořník, který kolísá mezi homosexualitou a heterosexualitou, to je moje oblíbené divadelní téma, mám to skoro v každý hře. Ne, že bych tenhle zápas osobně také prožíval, já jsem zapřísáhlý heterosexuál, mám to mnohokrát svědecky doložený, nikdy jsem ani na vteřinu nezaváhal mezi pipinou a pindíkem, ale to téma mě baví, takže je v každý mý hře. ( Není to legrace? Když chce lesbomáma miminko od měchačky v prcgumě? Nebo Karle! Udělej mi miminko ty pucku! – viz text výše.)
Jede tam taky v převleku Martatena Chobodydesová, rejdařova žena, která je povoláním kapitánka mravnostní policie. Je opuštěná, protože Chobodydes ji zprznil a opustil se svojí milenkou Suzan Muchovou. Tak ta pluje na Glacieru sjednat pro sebe spravedlnost. A taky samozřejmě výletníci, kteří si zakoupili jízdenky do Ameriky. Wilma Dambrowská, matka Giuseppe Dambrowskiho, dementního syna předčasně pohlavně vyspělého a navíc přiblblýho, kterýho hraje krásně Maděrič. Garda si vzpomene, jak se na DVD dloube v nose, dělá z toho kuličky a střílí je mezi diváky. Mojmír měl takový plastový kuličky, střílel je do diváků a oni uhýbali zhnuseni, protože mysleli, že opravdu lítaj vyschlé nudle z nosu. To byla velká zábava. ( Usiluji o nejvyšší stupeň intelektuálního humoru!) Já hraju Zoltán Pálfy Esterházyho, tajnýho maďarskýho agenta, grófa a nacionalistu. V tom jsem se taky vyžíval. Já jsem si ve hře s Maďarama zase trochu vyřídil účty.
Na Glacieru pluje taky Ti Ti, čínský kuchař a topič, kterej je Mirek Dušín z Prahy převlečenej za Číňana, a je na palubě kvůli pojišťovacímu podvodu, že se něco na ůstředí u Loyda domákli, tak tam pojišťovna poslala Ti Tiho, alias Mirka Dušína.
Béda Marušík ( ten co za peníze šukal Valju v Ruským týdnu) si tam zahrál českého trosečníka z Titaniku, který v závěru omylem leze z Glacieru, kterej se nepotápí, na Titanic, který se potápí. Já tam mám takové entreé – forbínu…..
„Drazí diváci, zkáza Titaniku v roce 1912 byla největší námořní katastrofou všech dob. Tato událost zaplnila tisíce stránek soudních spisů, tisíce stránek knih a časopisů, tisíce metrů němého i zvukového filmu. Stala se předmětem nekonečných sporů a diskuzí. My vám nepředkládáme nic víc než jenom další z řady hypotéz. Úplné pravdy se nedopátráme nikdy. Ta leží pohřbena na dně Atlantiku. Při svém nejlepším svědomí mohu prohlásit, že nebylo mým úmyslem tuto záležitost zlehčovat. Pýcha Titaniku, nepotopitelné lodi, mně pouze posloužila jako kostra pro vytvoření odporných, odpuzujících postav a charakterů (vidíš, Shorty, zase jsme u těch mejch hnusnejch postav, které moji diváci tolik milují). Ty charaktery jsou na rozdíl od nešťastné lodi opravdu nepotopitelné a rodí, vynořují se v lidské společnosti, od ůsvitu věků…v každém čase, v každém politickém systému. Vy, kteří chodíte na představení mé skromné herecké společnosti, víte, že se necítím povolán k tomu, abych někoho vychovával a mentoroval. Proto moje hra nemá nikdy kladnou postavu. I ten nejkladnější z kladných je v mých komediích bezectný hovado tak jak je tomu ostatně nyní kolem nás v rozvinuté tržní demokracii a prvobytně pospolném kapitalismu se zvířecí tváří!
Nechtěl jsem ukázat, jak by to mělo být, na to musí přijít každý podle svého nejčistšího svědomí. Chtěl jsem ukázat, jak by to nemělo být. Dělám to, protože jsem satirik legrací a komu by se to zdálo být snadné, musím říct, že opak je pravdou. Ve svém současném divadelním životě se řídím dvěma zásadami. Divadlo musí být plné a hra se musí líbit. Při čemž jedno podmiňuje druhé! Pakliže se mi to dnes podařilo, vy jste přišli a já a moji herci jsme se líbili, pak je všechno v pořádku. Vy a my jsme naprosto skvělí lidé.“
„Vy si možná myslíte, že jsou to nějaký kidy-naší Midy, ale není to pravda. Já prostě nevařím z vody, já totiž, abyste věděli, jsem majitelem soukromého deníčku kapitána Titaniku. Ne toho velkýho hlavního lodního, ale jeho soukromého deníčku, který si psal kapitán Titaniku sám pro sebe. Možná, že ti zvídavější z vás se zeptají, jak jsem k němu přišel?
……Když jsem byl v létě s jednou svojí herečkou, nechci ji jmenovat, ve Dvoře Králové podívat se do místnosti, kde našel Václav Hanka proslulé rukopisy, víte, jak ti obrozenci spěchali, už se nemohli dočkat národního obrození, tak to tam Hanka neprošmejdil řádně. My jsme to tam prohlíželi tam v rohu, potom, když Kačenka hledala kalhotky, tak jsme našli pod slámou ukrytý ten soukromý deníček kapitána Titaniku. Jak se tam dostal, to já nevím, možná s wehrmachtem, čertví, ale budu vám během hry také z něho předčítat, abych vás provedl dějem, protože když nebudu chodit na forbíny a nebudu vám říkat některé detaily, nemusíte taky vůbec vědět, o čem hrajeme.“
To říkám na začátku divákům. Dokonce, prvních pár desítek repríz, než jsme zlenivěli, jsme na první řady stříkali i vodu, aby opravdu měli pocit, že jedou na lodi. Ty postavy jsou samozřejmě jedna blbější než druhá. Já bych jen rád uvedl nějaké myšlenky jednotlivých postav ze hry, abych Ti je Shorty přiblížil i čtenářům, kteří hru neviděli.
Třeba kapitán Morgan, kterej právě v okamžiku, kdy se jeho váhání mezi homosexualitou a heterosexualitou přiklání na stranu homosexuality, má tam toho Číňánka, to je mladej kluk a on mu říká,…. poučuje ho: Toto je sextant na určování polohy lodi, hochu. Pojď blíž, s něčím se ti svěřím. Víš, nevím, jak bych začal. Život na moři je tvrdý. Vyžaduje celé muže. Neohrožené, kteří drží stále spolu a nic je nerozdělí. Ani ženy! Kšá! Víš sám, chlapče, kolikrát se ti od vln a vlnobití zvedl žaloudek, viď. Víš, v přístavech po mně ženy sice šílí, ale jsou to povětrné běhny, které ani nejsou hodny mého zájmu. Já prostě ženy nemám rád, chápeš? Jsem zvyklý na pořádné chlapy nebo jemné pěstěné hochy. Až budeš na moři tak dlouho jako já, tak to pochopíš. Hochu, pojď sem, přiviň se na mě.
Aristoteles Chobodydes, řecký rejdař….. svěřuje Suzan Muchové, své milence, vychytralý plán….. „Pojistil jsem si Glacier na půl milionu liber šterlinků, pojistil jsem také zavazadla a všechny cestující na čtyřnásobek. Tak jsem chytrý,…. stejně už ten Lloyd není, co býval. Časy se horší, musel jsem si vzít spoluúčast na 5 000 liber, jak už pojišťováci chytračí. To znamená, Suzanko, že věci, o které nejvíc přicházím, stěrače, zpětná zrcátka, postranní zrcátka, ozdobné lišty, ozdobné disky, kliky, chromová písmena, si vlastně platím sám. Tak k čemupak je mi takovýhle pojištění? Copak tomuhle se dá říkat pojištění? Lloyd jeden zlodějská.“
Martaatena Chobodydesová, ona je rozená Onassisová, tak za ní dorazí závěť jejího tatínka a ona se svému bývalému chlubí: „Podívej, co odkázal starej Onassis svý dceři! Celou flotilu lodí, kterou svěřil zatím do opatrování Viktoru Koženému, takže jsou v nejlepších rukou. Pozemky v Kosovu, akcie českých a moravských kampeliček, pozemky mezi Iránem a Irákem, letoviska v Belfastu a Kábulu, pozemky mezi Izraelem a Palestinou, v Afghánistánu, hotely na hranicích mezi Indií a Pákistánem, albánské a mongolské státní dluhopisy a hlavně, a teď se podrž, Chobodydesi,“ říká. Chobodydes se už tetelí, nemůže se dočkat, protože je rozhodnut, že se vrátí ke své původní ženě: „Tak to řekni, Martičkoatenuško, nenapínej mě.“ A Martaatena triumfuje….„Vykoupil knížky kupónové privatizace. Všechny. Čeká nás dvacetinásobek zisku.“ Tady vidíš Shorty, jak to všechno rachle stárne, Viktor Kožený už je pro české diváky passé, mnozí si vybavují, kdo to vlastně byl…teda já myslím, že ho ještě někde někdo doženou, ostatně má ještě jejich peníze, ale děsí mě jak strašně tyhle aktuální fóry, který byly dělaný v nedávný době, rychle stárnou. Na rozdíl od sexu a lidských vlastností, které jsou věčné. Například Suzan Muchová, rejdařova milenka, svádí všechny na Titaniku. A chlubí se: „Moje maminka je hosteska, pracuje v přístavu v Doveru, v krásném domě s červenou lucernou nad vchodem. Jé, tam chodí lidí. Víte, maminka je ohromně společenská a oblíbená. Zvlášť u námořníků. Ach, taky bych chtěla být takovou hosteskou.
Chóbo, …..drahoušku, kde jsi, že necháš svoji kočičku o samotě? Mňau, mňau. Kočičce se už stýskalo po svém Chobotovi. Pojď do pelíšku, ty můj kozlíčku řecký, mé, mé, mňau.“
To slyší Vilma Dambrowská, maminka přiblblého Giuseppeho, též sama přiblblá, jak Suzan Muchová svádí jejího manžela Aristotela Chobodydese. Teď si uvědomuju, vidíte, milí čtenáři, už v tom máte taky bordel. ( A to jsem hru napsal! Diváci už v druhém jednání vědí stejně jako já teď ůplný hovno! Leč zmatečný autorův výklad pokračuje…..)
No tak….. rozčiluje se Wilma, ( Taky pěkná píča!) „Fuj, paní Martoateno, to je nemravné. Máte, paní Mertoateno, naše sympatie, vůbec nechápu, jak může být žena svému muži nevěrná!
Fyzicky, to jo, to se nepočítá, ale duševně? To je skandál. Fuj, jsme na vaší straně, paní Martoateno. S námi můžete kdykoliv počítat. Umím se prát. V mládí jsem byla mnohokrát znásilněna a vím, co je boj, i když ho nakonec prohrajete, co se dá dělat, viďte. Takový je život, paní Teno.“ Její syn blbeček Dambrowski, kterej je navíc zrovna v pubertě, pomočuje se, má inkontinencia urineé, oblejzá každou ženskou na Titaniku a chlubí se. A jak je blbej, velmi se mi líbilo, to herci moji dlouho nechápali, v čem je fór toho opakování jeho blábolu. Furt to chtěli zkracovat, že je to dlouhý a já jsem to prosadil navzdory celému souboru! ( Sakra! Vždyť je to moje divadlo!)
Giuseppe se chlubí….. „Jednou jsem byl s mámou, viď, mámo, v zoologické zahradě. Tam vám bylo, paní Martoateno, zvířat.
Hroch, slon, muflon, krajta, nosorožec, žirafa, tygr, lev, pardál, tuleň, gepard, zebra, chřestýš, krokodýl, varan, pštros, plameňák, vlk, liška, medvěd, grizzly, brtník, sova, tučňák, želva, delfín, antilopa, hyena, kojot, liška, orel, agama, dikobraz, vosa, pásovec, ptakopysk, ježura, medojed, kráva, Teď se zahledí na paní Tenu zblízka, strčí ji hlavu až k prsům a říká jí: „Kozy! měli tam taky kozy. Paní Martoateno, že byste mi nedala desítku? Pojďte na si na mě kopnout. No, mně možná jo. Ale máma ne. Bum, dala by bodlem ránu, ani byste se, paní Teno, neuprdla!“
Řekni, Shorty, takhle krásně postavená role a zvlášť, když je na jevišti takový mistr jako je Mojda Maděrič. Teď ji hraje Jarda Sypal a musím říct, že taky velmi dobře.
Ti Ti šišlá čínsky, museli jsme to upravovat, aby mu vůbec bylo rozumět. Říká: „Vy žíkat mi Titik, to se mi móóóc líbilo. Tak žíkat mi moje maminek a pak pšijít kulturní levoluce a já dostat číslo. Já být 520 220 005. To já ladši být Titik. Já být kleptoman. Kleptoman, který musí klást. Všechno, co dělá, i co nepotšebovat. Já jednou kladla v Kanton, v obchoďáku sáňky, vidíš, a pšitom já nepotšebovat. U nás v Kanton, nikdy sníh nedělat padat. Oni chytila a já dostat tlest smlti. Šest blan nebeských, čínský mučení.“ A Suzan Muchová, největší mrcha na lodi, Aristotelova milenka se ho ptá…„Jé, kleptoman, není to ten, co se musí pořád milovat a nemá nikdy dost?“ A Ti Ti říká: „Ne, ne, ne, milostivá paní. To být elotoman.“
Taky jsou ve hře urážky boháčů cestujících na Titaniku. Z Titaniku totiž sypou odpadky přes palubu do moře a oni samozřejmě padaj na Glacier, takže na ně lítaj prázdný konzervy rozšlapaný od coca-col a papíry a veškerý sairait, oni zhnuseni sbíraj a hážou zpět nahoru a nadávaj, zhýralým boháčům.
Chtěj je zahanbit, urazit volaj vzhůru….„Zalkněte se těma vašima akciema, podílovejma listama, důchodovým připojištěním, portfóliem, Down-Johnsonovým indexem, stavebním spořením, kreditním debetem, manažerským indexem. Jebem vaše navýšení základního jmění!
Já, Esterházy volám: „Kapitalismus, nein, danke. Ať žije černej pátek na newyorský burze. Hurá. Strčte si do prdele vaše go karty a pokrytí signálem taky.“ Pak všechny utiším, a ptám se…„Kluci!.... teď zavolám tu největší urážku. Můžu?“ Rejdař Chobodydes mě ujistí…. „Co se ptáte, hrabě? Když jim tak zošklivíme jejich bohatství, to přece za to stojí! Já si ale pořád nejsem jistý….ptám se proto….(ztiším hlas),… protože to všechno co jsme v spravedlivém sociálním hněvu vykřičeli….bylo nic, proti tomu, co teď zavolám: „Všechno, co jsme teď volali, bylo nevinné škádlení. Jste pro? Neseme kolektivní zodpovědnost. Teď už přestává být legrace. Budou šílet hrůzou. BISka po nás půjde, a i oni po nás půjdou.????“
Herci všichni sborem: „Nasolte to do nich, hrabě! Do toho! Z dolů jde plamen a dým! Zůčtujem spolu!
Já ještě chvilinku váhám, pak jdu úplně na forbínu, strašně zrudnu, rozčílím se a zavolám do diváků: „Strčte si do prdele variabilní symbol! To má velkej úspěch a diváci se hodně smějou. Shorty, možná, že řekneš fór druhé kategorie, ale jak zabral.
A samozřejmě si vyřizuju účty s Maďarama. Zrovna teď v těch Lázních Kyselka, kde jsme měli velký úspěch, jsem říkal hercům po našem úspěchu v Bratislavě s Dívčí válkou, jakej bysme teprve měli úspěch s touhle hrou, kde Maďaři opravdu dostávaj na frak, kde si s nima vyřizuju účty v duchu sapéra Vodičky. Co by asi říkali v tý maďarský části Slovenska, kde se přetahujou se Slovákama o nápisy na cedulích. Zpívám tam nacionalistickou písničku, která se jmenuje Balaton, Balaton a tou bych, když dovolíš, vyprávění o Titaniku ukončil. Takhle si představuju Maďarsko!
Balaton, Balaton, přírody ráj
Po tvých vlnách toužím a sním
Tam vůkol si hrají velbloud a grizzly
Roj včel pilných má tam svůj úl
Kde poštůlka hnízdí a káně též
Toť Balaton rodný můj.
Hýká tam oslík, láká samičku svou
Róm táboří ve stínu líp
A slunce září na ten krásný kraj
Toť Balaton, zemský ráj.
Ó fátherland fátherland, Váci Utca
Náš guláš, čardáš, paprikáš
Tam každý z nás svou rodnou jurtu máš
Toť Balaton náš, toť Balaton náš
Toť Balaton rodný náš!
Rypouš sloní laská tam maďarskou zem
Noru svou má tam brhel
Kde je ten uherský ráj se ptáš
Toť Balaton náš, toť Balaton náš
Toť Balaton rodný náš!
kde rostou fíky a šumí háj
toť Balaton – rodný kraj!