Dobrý den, dnes je 22.08.2017 - 09:13
1. samizdatový internetový magazín v prvobytně pospolném kapitalismu a rozvinuté tržní demokracii

Shakespeare

( Dopis příteli Shortymu o hře ,, SMĚJEME SE SE SHAKESPEAREM,, Z připravované knihy ,, GENERACE BEATLES,,)

 

Když Ti představuju Shorty svý hry, vím, že Ty do mě vidíš jak do hrnce, tebe nelze oklamat, ale v čtenáři a zejména v mých gardistech by mohl vzniknout pocit, že se jim snažím podsunout, jaký jsem geniální dramatik. Jsem, pravda, a zejména garda to ví, ale co si budeme povídat, i nejgeniálnější člověk někdy udělá něco, co se vymyká jeho genialitě, co je trošku malilinko horší, než od něho očekávaný, vysoký nadstandart. Jako mistr tesař se někdy utne, tak i vynikající literát a dramatik napíše něco, nějakou druhou ligu, která se od něj nečeká. Připraví divákům i sobě, ale hlavně sobě, veliké zklamání.

 

Já jsem na sebe nastražil tuhletu past, když už byla na světě moje první komedie - ,,Loupežníci na Chlumu,, úspěšně se hrála, lidi chodili, byly skvělý návštěvy a velká spokojenost všech, vzápětí přišla Dívčí válka, a hned slavila velkolepý grandiózní úspěch. Já jsem ale měl v sobě ten werichovsko-voskovcovskej blbci podsunutý mindrák, že dělám něco... ,,nekvalitního,,…. ( celou existenci Osvobozeného divadla je uráželi ,,herci,, z ,,Vinohrad,, jaké dělají sračky!)

 

Pochopitelně pouze ty zamindrákovaný hovada, ty opravdu dobrý herci, kteří v sobě nedusili pocit malosti, ti u nich často hráli a dokonce si to i velmi považovali.

 

Když vám závistivý polotalentovaný debilové tisíckrát říkaj, že děláte něco pokleslýho, tak jim chcete ukázat, že neumíte dělat jenom lidový divadlo, lidovou zábavu, že je ve mně víc, že umím napsat hru, která má složitou zápletku, která má mnohem složitější stavbu, která má první plán, druhej plán, třetí plán. Tak, jak to má být. Já to, umím, akorát to nedělám, protože jsem jako bluesovej textař, dělám jednoduchý věci. Takový píšu, i hry. Já jsem to často uváděl jako mustr, černošskej bluesovej text z Louisiany:

 

Vem tohle kladivo, dej ho kapitánovi a řekni mu, že jsem zmiz!

Když se tě zeptá, jestli jsem utíkal, řekni mu, že jsem letěl!

Jestli se tě zeptá, jestli jsem se smál, řekni mu, že jsem plakal!

 

Konec, celej příběh. Tohle byla moje zásada, ,,Otoč se má milá dozadu, sedí tam papoušek kakadu,,. Všechno byly jednoduchý bluesový říkanky, bez rozvádění. Hodně lidí se mnou nebude souhlasit, ale pravděpodobně jenom kreténi. Chytrý lidi mi daj za pravdu.

 

Takže jsem chtěl udělat něco velkolepýho. A dostal jsem nápad na takzvané racionalizační progresivní představení, kdy spojím divákům dohromady čtyři shakespearovské hry a udělám takzvaný výtažek, průřez, zkrácené verze. Romeo a Julie, Othello, Hamlet, a Richard III. Tak jsem se na to strašně pečlivě připravil, dokonce jsem měl promluvu k divákům.

 

,, Přátelé,….. diváci,….. jako každé moje představení, i dnes mám pro vás progresivní novinku. Shlédnete první racionalizační představení na světě. Doba, ve které žijeme, je prudká a dynamická. Růst naší společnosti, ekonomický rozvoj, centralizace, plánování, specializace, a dnes bych dodal ještě rozvinutý prvobytně pospolný kapitalismus, to jsou znaky moderní doby. To jsou znaky konce 20. století. Moderní člověk je tak vytížen, že si pečlivě vybírá, jak naloží s volným časem. V čem je progresivnost mého divadla? Vycházíme vstříc svým divákům a dnes sehrajeme 4 slavné hry mého kolegy Williama Shakespeara, a sice Romeo a Julie, Hamlet, Richard III. a Othello, ve večeru jednom a tři zbývající volné kapacity, tři večery, které ušetříte návštěvou našeho představení, můžete využít dle vlastní úvahy a libosti. To je můj dar vám. Ale koukejte ho nějak kloudně využít, ne abyste šli na nějaké blbosti, třeba na koncert Olympicu nebo něco takovýho. Uvidíte čtyři klasické hry v jedné, můžeme si dovolit malé úpravy, ale jinak se budeme přísně držet textu pana Williama Shakespeara, kterého budu hrát já, protože s ním mám mnoho společného. Talent, oblibu u diváků, oblibu u svých herců, plné sály, skromnost, vtip, rozšafnost a chudobu. Mohli jste si všimnout před vchodem, že jsem přijel v žiguli a ne v mercedesu. Mně to nevadí. Co nemám v garáži, mám v hlavě.

 

Ta hlavní příčina je v tom, že já, jsem Shakespeare, to byl první geniální nápad, a tím jsem to vlastně celý zabil, že jsem tedy Shakespeare a když oznamuju hercům, že budeme hrát tuhle racionalizační komedii, tak oni využijou Shakespearovy tedy mé přítomnosti, , a požádají mě, jestli by při té příležitosti si nemohli zahrát něco jiného. Malinké nepodstatné změny, které se posléze zvrhnou! Úpravy charakterů svých postav. Například Othello nechce zabít Desdemonu, chce bejt jinej, nechce bejt žárlivej. Hamlet taky chce jít Havlovskou cestou pravdy a lásky. Ukáže se, že Romeo je ve skutečnosti vrah! Shakespeare to o něm věděl, proto ho nechal umřít mladého. Já nechám Romea žít, a hned od začátku mi ubejvají figury, protože mi je Romeo vraždí. Julie je vilná mrcha, Desdemona je taky mrcha a navíc rasistka. Sherlock Holmes, kterej to vyšetřuje, je naprostý debil. Hrál ho Jiří Kvasnička, alternoval Honza Nedorost. A Richard III. chce bejt celou hru hodnej a nechce nikoho zabít. Říká: „Chci se poprvé dožít konce představení. A nechci bejt hrbatej.“ Tak já mu slíbím: „Nikoho nezabiješ a nebudeš mít hrb.“ Tak Richard chodí a dává dárky lidem. Leze hercům i divákům do zadku. Chce bejt skvělej.

 

Na tom jsem to celý postavil. Richard III. říká ve hře: „Přátelé, odhoďme násilí a brutalitu. Když si pustíte televizi, v každé krimi je spousta mrtvol. Fuj, hnus, diváci už toho mají plné zuby. Už se na to nechtějí koukat. A ty Shakespearovy tragédie? Vždyť jsou to hotová jatka. Pojďme sehrát rozkošnou, roztomilou hru plnou lásky a pozorumění. Buďme na sebe hodní. Buďme miláčky publika a ne sprostí vrazi. Budu hodný Richard III., nikoho nezabiju. Všechny budu mít rád. A za to mě logicky na konci hry taky nikdo nezabije. Budu první Richard III. v historii divadla, který se živý dočká konce představení. Hurá, hurá.“

 

Ofélie, která je velmi nevěrná, smyslná ženská, dneska by mě asi klepli přes prsty, i když já bych asi hodně bojoval za svobodu slova a projevu, protože moje poznámky a moje hry nejsou rasistický, já nejsem rasista v žádném případě. Takže Ofélie, nevěrná Hamletova milenka říká Othellovi, hraje ho tlusťoch Kuželka, načerněnej sazemi, hraje ho nádherně, , jak se válí po Andree Čunderlíkový.

 

Povídám Kuželkovi: „…Ty čuně, to jsem ti dopřál potěšení s takovou krásnou holkou, normálně by sis na Andreu Čunderlíkovou, slavnou Inu z Nemocnice na kraji města, nikdy nemohl sáhnout ani prstem, a teď se po ní válíš s tím svým tlustým panděrem, a ona chudinka musí mlčet, protože to má v roli!“

 

Andrea – Ofélie se nerasisticky tetelí: „Ó, Mauříku, ty černá papulko, jak se mi líbíš, rozkošný, přerozkošný.“ (Ona ho totiž zastihne, když Othello spí.) „Jak jsi rozkošný, přerozkošný,“, „povídej Ofelušce o slonech, žirafách a opicích. Povídej své kočičce veselé historky ze života nosorožců.“ (Tohle přece není žádnej rasismus!!!). „Ó, jak je znaven, ten statečný bojovník, pán mého srdce. Je opravdu všude tak černý? Ó,“ kouká mu samozřejmě do poklopce, joj! Joj! . Jejej, to je nádhera. Zde vedle něj uložím se k spánku, jakoby nic, a až chtíč probudí to mužné tělo, já ráda posloužím mu, dokonce mnohokrát za sebou. Ach, Ofélie, jaká slast tě čeká s devizovým cizozemcem.“ Teď se znovu podívá do toho poklopce a říká: „Ó, jak jsi mužný Maure, já věděla, že černoši jsou úplně jiní.“ Kuželka se probudí a hned na ni hupsne a ona začne ječet: „Ne, to je moc, auvajs, snesu hodně, ale tohle, sakra. Pusť mi ten krk. Rozmyslela jsem si to, jau, chci českýho kluka.“

 

Málokdy se herci tak smáli, jako když jsme zkoušeli tuhletu hru, ,,Smějeme se se Shakespearem,,. Já jsem předtím chtěl původně psát komedii, která by se jmenovala ,,To nejveselejší z Bertolda Brechta,, na tom jsem se chtěl vyžít. Ale ten Shakespeare mi přišel lepší.

 

Nebo hrobník,…. když mu Hamlet na začátku hry trochu vyčítá, že mu dělá radost ta práce, mu říká: „Proboha, Výsosti, co si to o mně myslíte? Nikdy jsem nikomu neublížil. Každou cizí mrtvolu opláču, jsem poctivý řemeslník. Dostávám už hotové, finální výrobky, nikoho nezabíjím. Nepomáhám si k zaměstnanosti nijak. Natož vraždama.“

 

Ono při tom jak se vyšetřuje, kdo vraždí ty postavy, tak přijde i na hrobníka. „Všichni v naší rodině byli poctiví hrobníci, hájí se dále….. Praděd, děd i já. Mám rád práci s lidmi, proto jsem se rozhodl pro tohle řemeslo. A mimoto mám alibi. Vždycky, když se vraždilo, rozmlouval jsem s duchem vašeho nebožtíka otce. Špacíruje se tu denně. Á propos, Hamlete, máte se zastavit, něco vám chce.“

 

Othello, Maor benátský volá na Desdemonu, než ji uškrtí:

„Ty zrádná bílá ženo, tyhle smíšený manželství, to je ale blbost. Ty hnusná erotomanko. Ale dobře mi tak, to já mám hlupák za to, že jsem si nevzal černošku. Pěknou věrnou černošku ze Zimbabwe a měl bych pokoj. Mohl bych s ní odjet někam daleko, kde bych mohl klidně žít já i moje budoucí děti. V míru, daleko od vás bílých, třeba do Jižní Afriky. Co jsem komu udělal, já, ubohý černoušek? Paroháč jsem, paroháč. Už jste někdy viděli černýho jelena?“

 

Hamlet je pěknej duševní mrzák a velkej skeptik, říká Romeovi a Julii:, „Vy kašpaři,… ta vaše láska pitomá, to plytké omámení smyslů,“ ( přitom je průběžně fackuje)

 

„což nevíte, že to, co láskou nazýváte, je jenom krátké

mámení, jež matka příroda vám v geny vmontovala,

aby rod zemských červů v dětech uchovala?

S tou či s tou, vždyť je to jedno. Ty pudy hloupé, city

povrchní, vám v proniknutí k vyšším cílům brání.

Zabít se, spát, to je vrcholná slast. A ne se v skrytu

chlípně milkovat a blbnout na kvadrát.“

 

Všechno jsem změnil a obrátil. Všechno bylo velmi vtipný a to si nepamatuju polovinu těch překopaných rolí, musel bych si znovu přečíst scénář, pamatuju si jen nějaký citáty. Problém byl v tom, že tohle všechno je legrační pouze tehdy, když diváci znají původní charaktery postav. Aby věděli, čemu se smějou! Tudíž je pobaví, že Richard III. není hrbatý zabiják, že Romeo je vrah. Že Ofélie je mrcha, Othello je nevěrnej, totální zmatení charakterů a postav, což herce navýsost pobaví, ale v žádném případě nepobaví diváka, kterej ví úplný hovno o Shakespearovských postavách! Diváci, což i mě velmi nemile překvapilo, v osmdesáti procentech nevěděli, že Othello byl černoch. První představení, slavnostní premiéra, byla v Kladenským divadle,….. totální propadák. Lidi se smáli sporadicky, jen tu a tam nějaký vzdělanec, ale jinak to bylo příšerný. Já jsem se styděl, herci se začali stydět už po deseti minutách. Tlačili jsme na pilu, zachraňovali co se dá….kopali jsme se do prdele, padali jsme jeden přes druhýho, dělali jsme lidovou zábavu, dokonce Kuželka vypil popelník, šlápnul na hrábě, nic platno. Hra byla přijatá s úctou, protože to byla hra jejich miláčka! Hra moje, ( bylo tam naštěstí hodně gardistů ale i u nich přijata velmi vlažně, jakoby to nebyla komedie.)V šatně jsem bědoval….: „Vidíte, já jsem chtěl dělat Brechta, Takováhle nálada je v jeho hrách. Měli jsme dělat Olověný chléb.“ Vyšlo by to nastejně! Nakonec teda tleskali, protože já jsem se vzepnul k maximálním vstupům, přidal jsem hned dvě forbíny, který tam normálně nebyly, v nich jsem perlil, takže nakonec to byla plichta. 2:2, vlastně ani to ne, spíš 1:1, málo branek! Tak jsme to hráli asi 160 krát. Možná 200 krát a stáhli jsme to z repertoáru. Každej, kdo si vzal Loupežníky a Dívčí válku, chtěl automaticky i ,,Smějeme se se Shakespearem,,. Já jsem dokonce na to byl pyšnej, že na konci Dívčí války nebo Loupežníků se ptá pořadatel, kdy máme další volnej termín s další hrou, aniž by se zeptal s jakou a o čem,…. tak bezmezná důvěra byla v mnou nabité sály a řvoucí publikum. A bác, najednou přijel Shakespeare, a bylo to takový: „No, pane Čech, smáli jsme se, ale Dívčí válka je myslíme si, trochu lepší.“ (To vím, doprdele, to mi nemusel nikdo říkat, Shorty.) Ale bolelo to!