Dobrý den, dnes je 24.06.2017 - 15:45
1. samizdatový internetový magazín v prvobytně pospolném kapitalismu a rozvinuté tržní demokracii

Loupežníci na Chlumu

Už jsem se chlubil Dívčí válkou, ale měl jsem začít ,, Loupežníky na Chlumu,, to byla moje první hra s čerstvě založeným divadlem.

 

Můžu říct upřímně, táhlo mě to k divadlo vždycky. V Semaforu, kde mě Šimek s Grosmanem namlsali, tam jsem si zahrál, potom mě nakopl na divadelní prkna Štefka s Markovičem, a tak jsem si založil divadlo. Chtěl jsem se odlišit, od druhých ostatně jako ve všem vždycky, tak jsem přemejšlel nad první komedií. Chtěl jsem nějakou naprostou kravinu, něco, kde by se vůbec nic nedělo. Byl jsem nadšenej představou, že budeme hrát dvě hodiny a vůbec nic se na jevišti neodehraje. Měl jsem před očima jednoho anglána, kterého jsem viděl ve Vegas, myslím v ,,Silver Sliper,,. Měl na jevišti psa a ten neuměl vůbec nic! Anglán ho vychvaloval a nadšeně vyprávěl, co všechno umí! Musel do něj strkat a pes ani nohy neohnul, jel po jevišti jako sáně. Trvalo to deset minut a lidi řvali smíchy. Pes se ani nepohnul! Velmi vtipné. Tak na to jsem se cítil, to jsem chtěl udělat v jevištní podobě.

 

Našel jsem si hru, jmenovala se ,,Posvícení v Hudlicích,,. Příběh je neuvěřitelně hloupej, infantilní. Českej král ztratí cestu a zabloudí v lese. Přijede k milíři, kde uhlíř pálí dřevěný uhlí. Řekne mu, že zabloudil a uhlíř ho pozve na oběd do chatrče, tam má uhlířinu a chleba se sádlem a se škvarkama, takovej prostej oběd. Loučej se, uhlíř samozřejmě netuší, že hostil českýho krále, v tom je ten fígl tý hry, to je jediná dějová zápletka. Král říká: Já tě zvu taky na oběd. A pozve ho a uhlíř s manželkou a s dětma jdou a najednou viděj, že jsou na pražským hradě a král je přivítá. Ty jsou zděšený a úplně padaj na kolena. Nádhera. Pak se naobědvaj zase s králem na hradě. A to je celý. Posvícení v Hudlicích se to jmenuje, to jsem chtěl hrát dvě hodiny i více…

 

Potkal jsem Cízlera a svěřuji se mu, že chci dělat nějakou naprostou kravinu a vyprávím mu to a on se pochlubil: „Já vím o ještě daleko větší hovadině. To jsou Loupežníci na Chlumu.“ A inspiroval mě. Šel jsem hned domů a začal psát Loupežníky na Chlumu. Byl jsem teda trochu za kurvu, protože on říkal, že by to jednou chtěl taky udělat. Ale tak jednou…není teď! Říkal jsem si, kdo ví, co bude. Já to udělám hned. Proč by to nemohli dělat dva lidi v týhle republice, každý po svém?

 

Tak jsem napsal ,,Loupežníky na Chlumu,,. Historie hry je velká, je to jedna z nejslavnějších ochotnickejch her v divadelní historii týhle země. Napsal ji herec a karlovarský knihkupec Jindřich Kuno, který pocházel z Pomořan a zemřel v roce 1824. Činohra se jmenuje Loupežníci na Chlumu aneb síla víry. Zpracovává místní pověst z Kacengrýnu ve falkenauské oblasti. To je dneska Sokolov. Do češtiny ji přeložil Jan Nepomuk Štěpánek a vydal tiskem v roce 1816 v Praze. O její nesmírné oblibě u českých ochotníků píše dokonce Alois Jirásek ve druhém dílu kroniky ,,U nás,,. Hrála se pod názvem Statečná Bibiána. Při volném přepracování této hry jsem se držel už novějšího překladu Josefa Hofa z časopisu Ochotník z roku 1869. Touto inscenací hry z doby národního obrození jsem chtěl dnešnímu publiku (já nemám rád výraz dnešní publikum nebo současné publikum, prostě publikum je stále jedno a totéž.) přiblížit zábavu našich předků. Chtěl jsem, aby diváci viděli, na co chodili lidé do divadla zhruba před 150 lety. Musím přiznat, že Loupežníci na Chlumu jako hra je naprostá čirá blbost. V mé úpravě ještě větší. To jsem taky chtěl. V divadle se nesmějeme přece vážnejm a moudrejm věcem, ale lidské hlouposti a tuposti. Protože ta je bohužel věčná, je aktuální i moje inscenace Loupežníků na Chlumu. Navíc si myslím, přestože nevěřím na vítězství, myslím si, že proti lidský hlouposti, omezenosti a tuposti se musí stále bojovat, proto ji hraju a budu ji hrát, dokud na ni, lidi budou chodit. Dokonce o ní psal i ,,zuřivý reportér,, Egon Ervín Kisch. Poslouchej, co napsal Kisch v Pražském pitavalu v roce 1931. „Téměř 100 let řádili Loupežníci na Chlumu na scénách českých a německých divadel. Hra byla nedílnou součástí repertoáru kočovných divadel a hlavně divadel loutkových na celém českosaském pomezí. Činohra v sobě má vše, co obecenstvo žádá. (To se mi na ní líbilo.) Rytířskou romantiku, loupežnickou romantiku, velkomyslnost, ukrutnost a chlípnost, vše znamenitě rozloženo tak, aby v každém ze 4 jednání byla podána silná dávka každé z těchto přísad. Především však bylo drama předurčeno k úspěchu nevýslovným nedostatkem logiky. Stupiditu autorovu snad předčí pouze stupidita jeho loupežníků. Stupiditu jeho loupežníků předčí opět pouze stupidita jeho rytířů. Ale pozor,“ píše Kisch, „tato hra se ještě v roce 1936 hrála na jevišti Národního divadla v Praze. Dlužno ještě podotknout, že tlupu loupežníků na Chlumu postihlo to nejhorší, co může loupežníky potkat. Že nikdy nežili.“ Tolik Egon Ervín Kisch.

 

Obsah Loupežníků na Chlumu je božskej. Odehrává se na hradě ve Falknově u urozeného rytíře Jindřicha, (naprostý idiot!) kterého hrál Olda Navrátil já jsem hrál urozeného rytíře Otomara ( též naprostý idiot!), jeho syna, Ota Jirák, hrál radního Konráda (totální idiot!) a statečnou Bibianu ( naprostá kráva!) Helena Růžičková, později i Jana Švandová.

 

Helena Růžičková byla persona na jevišti. Jak říkal Navrátil čertovská baba. Není druhá taková v Evropě. Bibianu hrála božsky, ono se s ní ale těžko hrálo. Vymejšlela si, pletla repliky ale byla božská! Běhala po jevišti, jako šestnáctka, měla tolik energie. Když jsem se jí pokoušel jako principál zklidnit, mávla rukou a povídá mi před divákama….běž do hajzlu…a jela dál!

 

Statečná Bibiana miluje Otomara, (mě) syna urozeného rytíře Jindřicha Protože Bibiana není urozená, tak on mu ji synkovi nechce dát, nechce souhlasit s jejich sňatkem a ještě ji uráží – lůzo, chátro.

 

Jindřich:

…….Né! Né! A né! Ač to děvče nade všechno miluji a je mi dražší, nežli vlastní život, ta kráva prostě není urozeného rodu! Nemohu míchat svoji šlechtickou krev s chátrou! Kdo se jednou narodí jako smrdutý rab, zplozený někde v hovnech na hnoji, nemůže nikdy pojmout za chotě urozeného pána! To morální kodex feudála nedovoluje! Vždyť já nebráním vaší lásce! Užívejte si! Třeba se někdy i přidám na trojáka! Jako kuběna ano! Ale jako manželka nikdy!

 

Bibiana: (souhlasí a podrobuje se)

……Jsem chudé děvče z nízkého kmene pošlé, ale ty jsi Otomare starého váženého rodu, mezi námi veselka nikdy nebude a vždyť by se to ani neslušelo! Miláčku můj! Už vidím, jak smyslně se chví Habsburský tvůj ret! Kdepak! My nezvrátíme feudální zvyky. Užij si se mnou do sytosti a pak mě odkopni! Tvůj rod nedojde hanby a mě ta šukačka bude stačit…..

 

Otomar: ( odporuje)

….Co to meleš ty blbá káčo! Ctnost a čisté srdce šlechtí, nikoli rod a jméno! Tvý čistý srdce povyšuje tě nade mě! A tvá nevinnost, která tě krášlí, třpytí se víc než zlato a stříbro v měšci mého táty!

 

Na hradě je ples a na ten ples se chystají přijít loupežníci z Chlumu. To je čeládka, která tam řádí a těžko si s ní lze poradit. Bibiana vymyslí strašnou kravinu, teď si uvědomuju, jak je to opravdu blbý, ona ví že na ten ples ti loupežníci přijdou. ( Jak se to dozvěděla?) Inu byla na houbách u kapličky na Chlumu, zrovna když tam loupežníci zabíjeli její kamarádku z blízkého hradu princeznu Leokádii, (Andrea Čunderlíková) která šla s loupežníky do kapličky za vidinou sexu a netušila, že jí zapíchnou! ( Před tím stačila loupežníkům ukázat, kde má její tatínek pokladnu a společně ho okradli)

 

Leokádie: ….(mrckuje s loupežníky a sahá jim do kalhot)

….Myslím si, že žena má právo na předmanželský sex a nějaké to znásilnění! Je to fajn! Musíte se samozřejmě trochu bránit, ale neřvat moc nahlas, aby vám náhodou nepřišel někdo na pomoc! Nemám ráda orální sex! Už třikrát mi přišívali uši!

 

….Loupežník Kust jí říká….Nemáš se před koncem škubat Leokádie! Nech si uši kupírovat jako to dělají dobrmanům! Není se pak za co chytit!

 

….Loupežník Hync se jí svěřuje….všechno na světě se Leokádie musí dělat s láskou, jak říkávala moje zlatá maminka. Jó….tu jsem zabíjet neměl! Tu jedinou né! Pracky bych si za to urazil! Jsem zkrátka nepřizpůsobivý jedinec. Měl jsem nešťastné dětství, a proto jsem zlý člověk! Proto jsem se stal brutálním a nelítostným loupežníkem. Myslím, že je to řemeslo budoucnosti a pevně věřím, že lež a nenávist zvítězí nad pravdou a láskou!

 

Bibiána tedy vymyslí plán, radí rytířům, aby se schovali, zatím co ona bude koketovat s Hyncem a že si s ním domluví rendez-vous u kapličky. A na to rendez-vous vtrhnou rytíři a lotry zajmou. Opravdu loupežníci přijdou, je to nádherný, mluvěj oplzle, nebudu vás obtěžovat dějem do podrobností. Ten vůdce loupežníků Kust, hrál ho Michal Kocourek, píšu o něm, dnes provozovatel a majitel slavnýho muzikálovýho divadla Brodway. Bibiána předstírá, že ho miluje, má přeci takové černé arabské oči, opuchlé rty, úzké boky a chlupatá prsa. A cosi se mu nadouvá u kolenou levý nohavice. Nakonec, čtenáři, jděte se na to podívat. Když jde Bibiana na ten Chlum ti rytíři už jsou tam schovaný a přichystaný! Loupežník Hync je ještě tak blbej, že si vezme na sebe ty zkrvavený šaty Leokádie, protože se domnívá, že mu slušej!

 

Jak to vůbec mohlo na jevišti Národního divadla v tom roce 1936 projít? Tak diváci jsou různý a režiséři taky, víme, co se děje v Národním divadle teď. ( Heřmanova Rusalka – neviděl jsem v životě nic horšího!)

 

Bibiána vykřikne: „Ty jsi, loupežníku, vrah a zabil jsi Leokádii.“ A rytíři a zbrojnoši se vyhrnou a zajmou je, seberou a odvedou do arestu.“ To je celej děj tý hry. My jsme se strašně bavili, už na zkouškách, byla legrace. Končí to velmi optimisticky. Víš Shorty, proč je nakonec svatba? Proč si neurozená Bibiána nakonec může vzít urozeného Otomara? Proč Otomarův otec urozený rytíř Jindřich nakonec souhlasil?

 

Její otec, ( Bibiány ) radní Konrád vyjeví, že se mu jeho nebožka žena na smrtelné posteli přiznala, že mu byla na hnoji nevěrná s urozeným rytířem Jindřichem a že tudíž Bibiána je vlastní urozená dcera Jindřichova!

 

Rytíř Jindřich nejdříve nechápe a pak si se smíchem vzpomene: Ano….ano…tak to byla ta mrcha na hnoji! Byl jsem ůplně opilý a byla už noc! Vzpomínám si….ta ale ječela….celou dobu jako podsvinče, trochu smrděla…musel jsem jí před aktem polít kolínskou a svázat do kozelce! Už si to vybavuji! Nestačil jsem vytáhnout ůd – usnul jsem a měl jsem asi samovolný výron semene! Bibiánka je tedy moje vlastní urozená holčička? Pojď k Tatínkovi moje urozené zlatíčko….! Tak to ať se tedy děti moje klidně vezmou!

 

Nakonec ve finále zpívám na forbíně Schillera, Ódu na radost, na základ, kterej jsem si sehnal z Vídeňskou Filharmonií s Karajanem.

 

Radosti, tys božským vznětem. Dcerou z ráje vzrušeni,

opojeni jdem tvým světem k nebeské tvé svatyni.

Kouzlo tvé teď sdružit přijde ty, jež doba dělila,

v bratry zrají všichni lidé, tam kde peruť tvoje vlá.

Radost značí vzpruhy cenné v přírodě a vývoji,

radost, radost kola žene v obřím světa orloji.

 

Nečekal jsem, tak velkej úspěch jaký hra měla. Měli jsme i výborný kritiky. Teď, protože už se k nim nikdo nedostane, je tady uvedu.

 

Co píše Pavel Grim: Do sídliště na konci Prahy přijelo Čechovo prozatímní divadlo, aby divákům nabídlo nezapomenutelný zážitek svou absolutně diletantskou inscenací kdysi slavné Kunovy hry Loupežníci na Chlumu aneb Statečná Bibiána. Dlužno však poznamenat, že pod slovem diletantské (aby nebylo mýlky) čteme původní význam tohoto slova. Totiž vykonávat nějakou činnost s nesmírným zaujetím, s láskou a nadšením. Co tento soubor sdružuje, to je nepochybně kromě honoráře, zaujetí pro dobromyslnou, nenafoukanou, nedělanou legraci. O Čechovi lze bez nadsázky říci, že je to ojedinělý fenomén. U nikoho jiného nelze tak snadno přijímat nebetyčnou drzost, s níž hovoří o svém všeumění a o své dokonalosti. To už je neoddělitelná součást jeho komického výrazu a postoje. Ale není to drzé povyšování. Čech si hraje s obecenstvem, provokuje ho, ale zároveň mu i slouží. Vyžaduje si ohlas, potlesk, smích, ale také si ho zaslouží. Dalo by se říct, no prosím, recese, legrácky a škumprnágly. V Loupežnících na Chlumu by dnes už nikdo žádné velké ideje nehledal. Byly romantickými dětmi romantické doby a jejich nadnesená gesta jsou nám dnes až k smíchu. Nic víc. Ale rozchází-li se po představení pár stovek dobře naladěných diváků s rozzářenýma očima a s uvolněním kolem podbřišnice, také to za něco stojí. V Čechově skupině vznikají originální kombinace, překvapující pestrostí a pikanterií předkládané humoristické krmě. Není tu vyslovené slabiny. Naivní způsob herectví se tu klidně snáší s vysoce profesionálním komediantstvím. Snad jediným společným jmenovatelem je tu vůle po inteligentním, nikoliv intelektuálském humoru. Nebylo to třeba umění s velkým U na začátku, ale byla to legrace, zábava, dobrá pohoda a uvolnění. I toho je člověku zapotřebí. Někdy náramně. A toho se nám dostalo v plné míře. Pavel Grim, Bibiana na sídlišti, Lidová demokracie, 29.1.1986.

 

Teď, když to po letech čtu, tak, pane Grime, děkuju, tak nádherná kritika. Já jsem si v životě moc těch dobrejch kritik neužil, a tak díky! Jestlipak ještě žijete, pane Grim? Jestli jo, tak mu vyřiďte, milí čtenáři, nebo jeho rodině, jak mu dodatečně děkuju, že mě podržel.

 

Z časopisu Signál, vydržíte ještě jednu recenzi?

 

Zaujme tím, že já jsem už úplně zapomněl, že jsme tenkrát hráli pro velké ůspěchy dvakrát denně, to bylo v mém divadle běžný.

 

Jan Vaněk píše: Hraje se dvakrát, od 5 a od 8. A sál bude přeplněný. To už pořadatelé vědí z předprodeje a jsou na soubor vlídně naladěni. Text hry Loupežníci na Chlumu proslavili kočovné divadelní společnosti v minulém století a jak uznale praví František Ringo Čech ve svém úvodním proslovu, nic pitomějšího snad české jeviště dosud neuzřelo. Pravda, pro účely svého ansámblu kus přepsal k obrazu svému, nicméně kouzlo nechtěného je dílem zachováno a dílem umocněno na druhou. Navíc je tu onen pozoruhodný fakt, že vedle profesionálních herců, jakými jsou Helena Růžičková, Andrea Čunderlíková, Ota Jirák, Oldřich Navrátil a Jan Kvasnička, vystupují tu neméně profesionální neherci. Hrzán, Milan Drobný či sám principál Čech. Kupodivu pranic to nevadí. Jako by se z té symbiózy líhla nová kvalita legrace, v níž si svou intelektuální rovinu dokáže najít snad každý z diváků. Protože jsou to fóry přímočaré jak direkt na bradu a gagy, za něž by se nemusela stydět klasická němá groteska. Chytrá slovní rýpnutí a vtipné slovní hříčky je nutno pozorně lovit za neutuchajícího jásotu rozchechtaného hlediště. Jan Vaněk, Signál, rok 1987.

 

To se tak krásně čte, ach, kdeže ty loňské sněhy jsou. Nedávno jsem taky zvažoval, protože to byla hra, kde jsem si sám namaloval kulisy, že bych to trochu upravil, přepsal a obnovil. Jestli by to lidi přivítali. Inovoval bych to, protože hra si to zaslouží. Ostatně Schiller mě k tomu povzbuzuje… .

 

Bohům nelze odpláceti, krásné je jim roven být

Žal a bída budou směti s radostnými radost mít!

Pomsta z hněvu buď nám cizí, tomu kdo nám ublíží

Ať pak slzy z očí zmizí, ať ho lítost netíží!

Projevit svou hrdost může i před trůnem královským

Zásluze vždy podat růže, zánik přivodit všem lžím!

 

LOUPEŽNÍKY NA CHLUMU UŽ DVACET LET NEHRAJEME NAVZDORY TOMU CO ŘÍKAL JAN WERICH ,, dokud chodí lidi, hra se nestahuje!,,.

 

PROČ JSEM JÍ ASI PO 1 500 REPRÍZÁCH STÁHL?

 

PROTOŽE JSEM KOKOT!