Ubohá Rusalka bledá...oběť šílencova!

Včera bylo 23. března 2011. Považuju za nutné zdůraznit datum, dokonce i místo činu – Národní divadlo Praha, 19.00.

Vzal jsem Matýska poprvé na operu, aby šel na můj milovaný žánr a vybral jsem Rusalku, jednu z nejkrásnějších oper, jaký znám, ne-li nejkrásnější. Aby viděl pohádku. Aby jeho dětský srdíčko bylo chycený do tenat, stejně jako bylo kdysi maminkou a tatínkem chycený moje. Přežil jsem toho, je mi 67 let, bude mi 68 v létě. Zažil jsem toho a přežil jsem hodně. Přežil jsem Evžena Oněgina souložícího pod stolem na hromadách slupek od brambor s Taťánou, přežil jsem Othela v nacistickejch uniformách, přežil jsem Komedianty v garáži Fiat, ale to, co jsem viděl včera na představení Rusalka, to jsem nezažil ještě nikdy. Měl jsem dokonce pocit, že se mi to zdá. Že spím. Že něco tak strašnýho není vůbec možný.

Hrůza hrůz. To je slabý slovo. Na jevišti vůbec nic, jenom průhledné tylové závěsy z obou stran, za kterými občas baletky pohybovaly rukama a nohama, dokonce i chlapci. Ti hlavně! Na začátku dvě postavy pomalu jdoucí zleva i zprava. Jeden, jsem tušil, byl vodník, nevypadal vůbec podle obleku. Proti němu šel jakýsi lučištník s něčím, vypadalo to jako ruksak, pak se ukázalo, že je to, myslím, střelená labuť.

Nevím, jestli ji pak někdo ještě zvedl, protože jsem utekl o přestávce. Shorty, nikdy jsem neodešel z opery, nikdy! Včera jsem utíkal tak, že za mnou byla žhavá stopa. Rusalky…

Říká se tomu herci ve svým, když se hodně šetří, tak mi režisér vzkázal nebo kostymérka: Pane Čech, přijďte ve svým, v současnosti nemáme pro vás kostým. Já jsem hrál v džínách a saku, ve kterých jsem přišel. Tak rusalky hrály ve svým. Co ve svým! Ony ty nejhorší košile, jaký vůbec maj, si vzaly doma. Noční košile, některá měla kombiné, některá kratší, tak strašný, že si to určitě doma žádná nevezme. To si vzaly do Národního, protože kdyby si to vzaly doma, tak je manželé, milenci okamžitě opustí. V tom se pohybovaly zvolna, ty rusalky. Zvolna kráčely z místa na místo a najednou tam takový chlapík, který vyleze z vápna. A pak jich tam bylo ještě víc v tom jezírku. Já nemám nic proti buznám, dokonce jsem se jich v parlamentě několikrát zastal, slíbil jsem Hromadovi, že budu hlasovat pro to, aby mohli mít miminka, čímž jsem si ve straně vysloužil posměch. Včera se objevili v jezírku. 20, ne všichni určitě byli homosexuálové, ale těžká buzna byla ta, co je tam poslala. Příšerný.

Já jsem nevycházel z údivu. Já jsem den předtím hrál v Bratislavě dlouho do noci, tak jsem si dal kofein do limonády, aby Matýsek neviděl, že děda usne na Rusalce. No, nemusel jsem si dávat kofein, protože při tom se nedalo usnout. Byl jsem rád, že jsem si nevzal svůj odlehčený Smith & Wesson, protože bych střílel, i když Heřman nebyl nablízku. Hrůza. Vůbec to nedokážu popsat. Ale to rozhořčení v divadle. Já jsem osočil hudebníky, kteří za nic nemůžou a oni mi dávali za pravdu, když jsem do orchestřiště rozhořčeně o přestávce vykřikoval. Že za to nemůžou a říkali: Pane Čech, kdybyste to viděl v Berlíně, tam je to mnohem horší. V Berlíně to snesu, nezapomeňte, že soudruzi z bývalé NDR, že jsme jim zabili říšského protektora Reinharda Heydricha a to mohla bejt součást pomsty na našem geniálním tvůrci Antonínu Dvořákovi. Ti ať si dělají, co chtěj.

Prostě příšerná. Rusalka, moje milovaná Burešová. Jak jsem byl šťastnej, když jsem si přečetl, že zpívá Danuška Burešová, která patří do Scaly, do Metropolitan, zpívala opravdu božsky, ale já jsem nedokázal mít zavřený oči celý první jednání.

Když jsem si představil, že zpívají Mám, mám, mám zlaté vlásky, mám a ona má zrzavou paruku. Měla taky noční košili delší a jinou. Pak byla změna do moderní košile, jako když se stala člověkem, tak z tý dlouhý měla krátkou košili.

Hned v noci jsem si studoval, kdo teda. Přátelé, Jiří Heřman režisér, myslím, že on je hlavním viníkem. Jiří Heřman, přečetl jsem si, je ozdoben vším možným. Jediný, co mu chybí, je Město hrdina a Hrdina Sovětského svazu, ale to dostane určitě taky. Čtu: Charakteristickým rysem jeho inscenací je sugestivní prostupování zpěvu, slova, prostoru, pohybu a světla v abstraktním jevištním tvaru odkazujícím k jakémusi rituálu duše. Tolik tedy o Jiřím Heřmanovi.

A co já na to? Hovno, hovno, Heřman. Kde je ježibaba? Kde je pohádka? Ty jsi ten zlosyn. Ty jsi způsobil to, že už nikdy Matýska nedostanu na operu, nikdy v životě mi nepůjde na operu. Kdybych tě mohl žalovat… Ještě zavolám Sukovi, zavolám Černýmu, vašemu řediteli, ale proboha, že to dopustili? Že prošlo něco tak strašnýho, že nenafackovali tomu člověku na první poradě u stolu! Že když se to začalo zkoušet, že někdo neběžel do ředitelny a nepráskl to! Že nenapsali do Bruselu, že dovolili takhle zprznit nejkrásnější operu. To je příšerný! To je na vězení! Já, kterej jsem byl proti trestu smrti, měním svoje stanovisko. A říkám ANO! Jsou mezi námi tací, kteří si trest smrti zaslouží. Dramaturgie Beno Blachut mladší. Bože, že by to byl ten blonďatej ministrantík z Týna od pátera Reinsberga? Ten musel bejt svázanej. Člověk z tak dobrý rodiny s geniálníma genama. Jeho museli mlátit, aby dopustil takovouhle hrůzu.

Teď čtu, že dokonce byl jmenován vaším šéfem opery. Já mám takovej vztek, bratři a sestry, to si neumíte představit. Já, žák doktora Václava Holzknechta, jsem se musel dožít tohohle? Takovýhle hrůzy. Danuško Burešová, zdrhněte, dokud je čas. Zdrhněte z dosahu takovejhlech lidí. Šílenci. Jsou takoví, jaká je jejich ekonomika, jaká je jejich vláda. Zdrhněte, patříte do Scaly a do Metropolitan. Hudebníci, vám odpouštím, ale ostatní? Trest smrti. Viníci trest smrti